My s nimi vyběhneme PDF Tisk Email
Napsal uživatel Sergej Chelemendik   
Úterý, 13 Březen 2012 15:11

Sergej Chelemendik

 

My s nimi vyběhneme

© Sergej Chelemendik

Překlad: Petr Dvořáček

Slovanský dom, s.r.o. 2004

ISBN: 80-85459-18-3

Obsah

Prolog................................................................................. 5

Co udělali oni - nám............................................................. 5

Co děláme my - jim............................................................. 8

O naší kletbě....................................................................... 9

Černo-žlutý Franfurkt........................................................ 12

Jak se pohádaly Marja Ivanovna
s Nastasjou Petrovnou....................................................... 17

Svátek rusko-německého přátelství v Turecku.................... 18

Smyslná láska v městě Stryj............................................... 22

Rakušané poznají „našu mať“............................................. 24

Vyhlásit mat za státní jazyk................................................. 26

Terminátoři národů............................................................ 31

Co chtějí netvoři................................................................ 36

Netvoři versus my a naši bratři........................................... 42

Kdo jsou naši Židé............................................................ 47

O tom, jak náš Isaič s nimi vyběhl...................................... 55

Naši oligarchové................................................................ 60

O svoloči........................................................................... 63

O našich emigracích........................................................... 65

O našich zbloudilých slovanských bratrech......................... 69

Kdo nám dnes vládne........................................................ 78

Naši zrádci........................................................................ 81

Liberální sovětčíci.............................................................. 88

Naše zlostné křivé zrcadlo................................................. 93

Jaké tabu rozdupali liberální sovětčíci................................. 97

Jak nám vládnou.............................................................. 100

Žid - to je mýtus o nadčlověku......................................... 108

Přežije silnější.................................................................. 120

Rusi jako civilizace těch, kteří přežijí................................. 125

Zaříkadla ruské civilizace................................................. 139

Jak vyběhneme s jejich médii........................................... 150

Jak vyběhneme s jejich rozvědkami.................................. 160

Jak nám naši lidé pomohou.............................................. 166

Jak máme všechno zařídit................................................. 176

Odkud vzít vůdce............................................................ 179

Ruští napoleoni................................................................ 187

Impresionistické poznámky
o současných ruských vůdcích
..................................... 192

Prognóza pro Evropu....................................................... 197

Prognóza pro Ameriku..................................................... 204

Pokus o globální prognózu............................................... 209

Prognóza pro Rusko........................................................ 211

Únorové teze na téma „Co dělat?“................................... 218

O ruské idey.................................................................... 231

„Jeti“ znamená žít............................................................. 234

O ruské mafii................................................................... 236

Naše autority sílí na celém světě....................................... 245

Církev Přežití................................................................... 247

Církev Přežití vznikne v Rusku......................................... 255

Epilog...................................... 256

 

Prolog

 

Zatím ještě nevím zcela přesně, kdo jsou oni a kdo jsme my. Avšak cítím, že s nimi vyběhneme (rus.: „My objebiom ich!“). Nejprve začneme pěkně zlehka, potom čím dál, tím více a více.

My jsme už vlastně začali, ačkoliv si to sami ještě neuvědomujeme.

 

Co udělali oni - nám

 

Nic dobrého. Když se podíváme na posledních sto let, není možné přejít bez povšimnutí, jak se nás snažili smést ze světa.

Říká se, že jim vůbec nebylo po chuti, abychom byli stejně početní jako smyslní Indové. Vyskakovali z kůže, aby podpořili každou revoluci - přirozene, u nás, každou válku - s námi v hlavní roli, každou kolektivizaci, liberalizaci či demokratizaci - jenomže nikoliv u sebe, ale opět u nás.

Mohlo by se zdát, že navenek dosáhli svého, neboť nám nedovolili rozmnožit se tak obšírně, jak bychom mohli a jak by se mnohým z nás chtělo.

Poté co skončila naše bouřlivá revoluce, slízali smetánku naší šlechty prostřednictvím Francouzů. Dodnes si vykračují vypasení a líní jako kocour, adoptovaný kolektivem mlékárenského závodu. Tráví geny našich knížat a hrabat, nicméně s mizerným užitkem.

Jednou se přihodilo, že na Krymu urazili našeho vůdce. Stalo se tak v průběhu oběda. Zatímco on je krmil černým kaviárem, tolik vzácným ve válečném hladovém období, oni se ho pokusili ze srandy oslovit strýčku Joe.

Josif Vissarionovič se tenkrát urazil do té míry, že přímo v průběhu oběda jen tak tak, že se neodmítl podělit se s nimi o bohaté plody vítězství podle zásady: pro ně velký kus Německa, pro nás všechno ostatní.

Navíc po tomto jejich hloupém žertu se Josif Vissarionovič hluboko zamyslel nad tím, zda by přece jen neměl osvobodit celou Evropu samostatně a najednou ode všeho. Ale neosvobodil, bál se totiž, že by nám prasklo panděro.

Obával se zbytečně, naše panděro by to vydrželo. Koneckonců, vždyť už ani nebylo co osvobozovat: Francouze, kteří se nalízali našich šlechtických genů, a Španěly a Italy, již byli jako dívenky zamilovaní do komunismu a rudých gard.

Jejich vykrmené divize by se roztřásly při pohledu na naši vítěznou sílu a zahanbeně by odplavaly domů. Zvláště kdyby viděly, jak důkladně tato vítězná síla znásilňuje německé ženské pohlaví, s jakou vervou vstřikuje svoje silné geny oslabenému nepříteli. Strachoprdi Amíci by prchali od hříchu co nejdál, aby náhodou i je nepřeřízli.

Tohle byla naše verze Marshallova plánu. Rozsah našeho vstřikování byl znásobený německými sklony ke všeobecné evidenci a kontrole, načež vedl ke vzniku Asociace německých žen znásilněných Rusy, která prý ještě doposud existuje. Její přestárlé členky se na svých pravidelných schůzkách dodnes oddávají hrůzostrašným vzpomínkám.

Tenkrát se Josif Vissarionovič zřekl úmyslu „dojídat“ Evropu výměnou za jejich neupřímný slib, že už ho nikdy nebudou oslovovat strýčku Joe, namísto toho aby je shodil do kanálu La Manche a o pár roků později zaházel vodíkovými bombami, které nám darovala skupina jejich vědců, jež s námi blahosklonně sympatizovala.

Už tenkrát jsme mohli založit vlastní Evropskou unii s velkými zásobami potenciální úrodné půdy, jež by sahala od Karpat až po Čínu, s ještě většími zásobami samotných Číňanů, kteří si o sobě ještě tolik nemysleli, neuměli šít plyšové hračky a trpělivě čekali na to, až si vyřídíme svoje záležitosti v Evropě a podíváme se jejich směrem.

Vzešla by z toho docela sympatická Eurusia s jednotnou měnou pod názvem eurubl. Kdyby tehdy náš vůdce netroškařil, bylo by jich velmi málo a nás velmi mnoho. Náš biologický triumf nad nimi by byl takto očividný již dnes. A někdo z nich by nyní psal knihu o tom, jak oni vyběhnou s námi.

Jako dezert nám podstrčili flekatého Gorbiho, a ten nás vydal i s vnitřnostmi. A udělal to tak, jako ještě nikdo před ním. Kam se na něj hrabou všechna údělná knížata z doby Zlaté hordy, ať už kníže Kurbski nebo hejtman Mazepa!

Vydal nás ve velkém a kdoví proč, že my jsme si toho ani nevšimli. Jaksi jsme to přehlídli. Až později se nám otevřely oči dokořán: hle, vždyť on, ten Jidáš, nás už vydal všechny!

Kde se jen vzal takový Jidáš? Vždyť vypadal jako náš krajan, byl laskavý, oči mu zářily, řeč měl zpěvavou. Říká se, že chtěl jen to nejlepší. Na stavropolském traktoru chtěl u nás vypěstovat anglické trávníky, které sám viděl jenom v televizi. A teď se tváří jako boží neviňátko, aby ho nezasypali plivanci.

Později nás zaházeli kuřecími stehýnky. To je nové maso pro chudáky a ubožáky. Namísto celého kuřete rostou jen stehýnka a část zadku. A strávit je dokážeme pouze my.

Z této hromady zmraženého kuřecího masa a za těžkého funění cara Borise se vyklubala naše nová šlechta. Obrostla sádlem a v jednom okamžiku jí narostla křídla.

Nicméně vyběhneme s nimi stejně tak elegantně, jako se oni naučili pěstovat kuřecí stehýnka, pojmenované po jejich vůdci, rovnou v lednicích a bez přítomnosti kuřat („Bushovy nožky“ - tak se v Rusku lidově nazývají importovaná kuřecí stehna ze Spojených států, pozn. prekl.).

 

Co děláme my - jim

 

My jim děláme jen to nejlepší. Velmi jim tedy pomáháme. Zatím.

Za levný peníz jim posíláme dary z našeho nerostného bohatství. Shromažďujeme jejich fádní šedozelené bankovky. Nejprve pod své proužkované matrace, poté ty šedozelené symboly jejich síly, zakroucené do tvrdých rolí a stáhnuté oranžovými gumičkami, zakopáváme u sebe na chalupách v zavařovacích sklenicích od okurků. Aby valuty nesežraly brouky, aby neshnily. To je náš ruský bankomat.

Avšak u nich doma se oni rozhodli držet peníze na kartách, čipech a hardiscích. U nás takto drží peníze pouze hlupáci. My na jakýkoliv jejich čip vyrobíme tři své. Když jednou někdo všechny jejich peníze odmagnetizuje a zmaže (bůh ví, kdo bude ten drzoun a chytrák), potom je zachráníme my, tak jak jsme je kdysi zachránili před „hnědým morem“. Rozpáráme svoje matrace, vykopeme sklenice na chalupách, přijdeme k nim na návštěvu a vstříkneme jim naše zelené miliardy.

Mimo to, jsme se od nich mnohému naučili. Hlavně demokracii a ještě kdejaké drobnosti: consulting, public relations, šoubyznys. Ale to už je minulost, my už se nemáme od nich co učit. Oni se od nás zatím učit nechtějí, dělají se důležitými a ohrnují nad námi nos. Nicméně budou se muset učit od nás, neboť už teď naše demokracie tu jejich demokracii proráží jako železná tyč sopel.

My koho chceme, toho i volíme. Chceme Jelcina - zvolíme ho, chceme Putina - zvolíme i jeho. Přirozeně, oni se naparují, dělají se, že to jsou oni, kteří chtějí naše jelciny a pu­ tiny, a my jsme tady jen tak pro srandu králíkům.

Je možné, že oni je chtějí taky. Podstatné však je, že své jelciny a putiny chceme my, a proč je chceme, to oni neví. A když se to dozví, tak už bude pozdě.

Vyběhneme s nimi, neboť umíme chtít tak, jak se oni nikdy nenaučí.

 

O naší kletbě

 

Klasici pera, na nichž jsou odchovaní mnozí Rusi mé generace, se navzájem shodovali jen v některých věcech. Jednou z nich byla čísi kletba nad matičkou Rusí.

Donedávna jsem si i já myslel, že jakási naše podivná kletba zapříčinila to, že nám Stalin vybudoval takové Rusko, které dokázal řídit jenom on sám. Stalin zemřel a stavba se po jeho smrti kývala téměř čtyřicet roků, střecha tancovala a padala všem před jejich zraky, dokud se úplně nezřítila. A znovu všichni začali lamentovat nad naším prokletým osudem.

Jenomže naše kletba spočívá možná jenom v tom, že nějaký nadšenec čas od času zahoří velkým plánem a předělá svatou matičku Rus podle svého tak, že po jeho smrti se z toho nikdo nedokáže vyhrabat.

Prorazí někam okno, kdeco sjednotí, odevzdá moc do rukou širokých pracujících mas, začne perestrojku. A potom odejde do Mauzolea nebo někam nedaleko něho.

Po smrti takového nadšence se u nás začínají horečnatě hledat konce zauzleného klubka. Buď však nehledají správně, tam, kde je velký nadšenec pustil, anebo se tyto konce rychle někam ztrácejí. Není zvykem, že by se konce v Rusku obvykle nacházely. A tehdy nastupuje období vzpour a nepokojů. Tak jako teď.

Zato samotného nadšence, původce konců, které nemůžeme najít, zaručeně zvěční. Nechť by cokoli napáchal. Historik a klasik ruské literatury Karamzin jen tak tak, že nepřišel o carskou přízeň, když se odvážil nazvat cara Ivana tyranem. Jak to, ruský car - a tyran!

A kdo dobyl Kazaň, kdo všechno rozšířil a upevnil? Kdo vyháněl Švédy, kdo utlačoval Poláky a Tatary? A vy říkáte tyran - státník to byl. Car Ivan miloval rodnou vlast.

Takto mírně by zakřikli moralistu Karamazina naši zastánci teorie silného státu v současnosti. Ale tehdy autor Ubohé Lízy dostal pořádnou lekci.

Vyběhneme s nimi proto, že dodnes milujeme cara Ivana Hrozného za to, že utlačoval Poláky. Avšak jakou radost z toho můžeme mít dnes? Zdá se, že žádnou, a přesto ho milujeme. Těšíme se z dávných úspěchů hrozného cara jako ze svých vlastních, poněvadž jsme přesvědčeni, že car Ivan je všechny utlačoval správně. A nejenom on.

„Stalin všechny ‚jebal‘ - a všechno bylo v pořádku!“

Toto vám poví každý náš v historii vzdělaný důstojník, dokonce i mladý. Přirozeně, neví přesně, koho konkrétně Stalin „jebal“, ale ví, že to dělal, a tak to bylo správně.

A vůbec, je to pouze náš ruský problém: velcí nadšenci, kteří předělávají život kolem sebe a umírají, aniž by stihli dokončit své perestrojky? Možná ostatní národy žijí na chlup stejně, akorát na to mají suchý výraz „otázka nástupce k moci“? A jen my, jako šamani, si stále namlouváme: kletba, kletba.

Zakopaný pes je možná pouze v naší příliš hluboké paměti. Zatímco my velké činy svých nadšenců prožíváme příliš dlouho, ostatní se otřepou a jdou dál. Němci se už se svým Hitlerem nějak vypořádali, ale pro nás Stalin dodnes zůstává otázkou současné politické praxe.

Ale Stalina vem čert, vždyť my jsme se doposud ještě ani s carem Ivanem nevyrovnali. Dva tisíce panen zneuctil, je to dobré anebo zlé? Pro něho dobré, ale jaké je to z pohledu velmoci?

My moc milujeme, ale oni se jí bojí. Zapomněli totiž, co je to moc, a nám, co jsme nezapomněli, závidí a pomlouvají nás. Podle jejich názoru jsme všichni na východ od Bobrujska despoti, tyrani a křupani.

Není to tak. Jednoduše my se o moc dodnes bijeme, dodnes věříme v sílu a této síly máme víc než oni.

Nestalo se to včera a nezmění se to ani zítra. Vyběhneme s nimi, protože pro ně jsme - despoti. A oni pro nás - ne.

 

Černo-žlutý Franfurkt

 

V říjnu roku 2002 jsem po čtyřleté pauze opět navštívil knižní veletrh ve Franfurktě nad Mohanem. Hlavní dojem z výstavy: na celý „Východní blok“ se světový knižní a vydavatelský business zvysoka vykašlal. Jeden poloprázdný pavilón, kde se pro celou padesátimiliónovou Ukrajinu našly přibližně čtyři metry čtvereční. Hned vedle Turků, Kurdů a Řeků. Ruská expozice se vyznačovala tím, že si přinesla tabuli dvakrát tři metry v podobě tříbarevné vlajky. Pod tabuli umístili počítač a nějakou ženskou, která se na zákazníky dívala jako vlčice, v duchu nejlepších tradic ruského servisu. Víc už tam nebylo nic, dokonce ani židle. Naši vydavatelé posedávali, opírajíce se zadními částmi svého těla o knižní police, a byli živou ilustrací ruského frazeologismu „sedět jako kokot na tyčce“.

Důležité jsou však dojmy ze samotného Franfurktu. Tolik mezinárodní svoloče, tedy chátry, kolik je jen možné vidět ve franfurktské tramvaji v průběhu jedné jízdy, v moskevském metru neuvidí člověk za půl roku.

Turci, Kurdové všech druhů, nějací poutníci ve špinavých bílých rounech - a všechno svoloč. Na každém kroku Albánci: kosovští, makedonští a jiných odrůd. Natolik bezohlední, že v centru města hrají skořápky jako kdysi v Moskvě v Jižním přístavu. Jakoby celá tato intersvoloč něco hledala nebo na něco čekala. Z nějakého důvodu se pro ně všechny našlo místo v tramvaji v nejbohatším německém městě.

Velmi výrazně jsme tam chyběli my. Zvláště pak naše svoloč, která by s celou místní svoločí byla hotová raz dva. Tak jako v Praze nebo v Budapešti.

Naši vypasení evropští bratři se co chvíli připlazí k nám po kolenou a budou škemrat, abychom jim podstrčili část z naší svoloče. Co nejvíc a hned. Každému našemu banditovi udělí řád Čestné legie, jen nás, bratříčku, zachraň, dej nám vydechnout od náporu černo-žlutých přistěhovalců, kteří našli v Evropě vhodné prostředí pro bydlení a rozmnožování.

Na tramvajové zastávce ve Franfurktu stála buďto Kambodžanka, nebo Thajka, škaredá jako noc, zřejmě vyřazená dokonce i z nenáročných místních vykřičených domů, s kočárkem, ve kterém sedělo napůl bílé dítě. Moudrá franfurktská tramvaj nejenom že před ní otevřela dveře, ale ještě k tomu vysunula speciální plošinu, na kterou bylo třeba vynést kočárek.

Naše žlutá sestra ani okem nemrkla - ještě to tak, aby ona tahala kočárek na plošinu, když je dítě napůl bílé!

V celém voze byl jediný Němec, který soustředěně popíjel z plechovky pivo. Vyskočil ze svého místa a vynesl kočárek s napůl bílým dítětem. Žlutá sestra kupodivu vystoupila po schodech sama. Tedy nečekala, než Němec vynese i ji.

Němec plaše pronesl „bitte“, nicméně budoucí vládkyně Evropy znovu nevydala ani hlásku. Ona přece ve Franfurktu nepotřebuje němčinu, ať se Němci učí indočínsky.

Před franfurktskou městskou radnicí se konala svatba - podle místních to byla jedna z těch nejtypičtějších. Ženich byl Němec, přibližně třicetiletý mladý muž, docela k světu. U nás v Saratově by musel ženské od sebe metlou odhánět. Nevěsta pocházela zase z Indočíny, měla dvě indočínské děti. Soudě podle přítomnosti dětí, nebyla nevěsta až zas takovou pannou. Nicméně, co v jejich Indočíně ne všude schvalují, ve Franfurktě přijímají s nadšením.

Šťastný německý otec již dvou „hotových“ indočínských dětí se dusil tichou radostí. Na obou stranách šťastného páru stáli příbuzní, u Němce ti němečtí, u Indočíňanky ti indočínští. Žádné řeči, neboť jejich rodné jazyky jim v tom překážely. Takže mlčeli a jenom se usmívali.

„Naši vypasení evropští bratři už všechno prosrali!“ Tento závěr jsem si několikrát opakoval v průběhu procházky po franfurktském hlavním bulváru Zeil. Skončili svoji existenci v dějinách, už neexistují. Mezitím co oni vysedávají ve svých bankách a počítají šustící papírky, jejich ulice ovládli Albánci, tak trochu retardovaní v důsledku staletého jeskynního incestu, šťastní, že konečně mohou rozředit svou příliš hustou krev.

Franfurktský Zeil v říjnu roku 2002 představoval obraz geopolitické porážky našich vypasených evropských bratrů. V hustém davu bylo zapotřebí etnické Němce pozorně vyhledávat a tito najití Němci též velmi připomínali svoloč.

Nedaleko železniční stanice chytila franfurktská policie jakéhosi podezřelého. Tři urostlí policajti a dvě policajtky společně prohledali veselého černocha. Policajt v černých rukavicích šmátral černochovi v kalhotách, děvčata ve dvojici ohmatávala špinavý ruksak, druhý policajt zkoumal umaštěné doklady černocha a další cosi říkal do vysílačky.

Maje ruce za hlavou, černoch se vzrušeně chichotal, vychutnával si tak pokusy policajta najít něco kriminálního v jeho kalhotách.

„Jestliže vás půjde pět na jednoho černocha, brzo budete muset naverbovat k policii všechny Němce,“ pomyslel jsem si.

Následně postavili prohledaného černocha ke stěně a do­ volili mu, aby dal ruce dolů. Dva policajti mi začali říkat jakési rady, zřejmě velmi směšně, neboť černoch se nepřestával chichotat. Nebál se těchto urostlých chlapíků v zeleném. A děvčatům-policajtkám, zdá se, radil, aby příště též i ony prohledaly jeho kalhoty, rukavice nejsou podmínkou. Černoch totiž ještě nenasákl duchem naší epochy a působil až předpotopně heterosexuálně.

Policajti mu vrátili jeho zmuchlané papíry a pustili ho. A všech pět se vydalo chytat dalšího černocha, aby mu opět prošmátrali kalhoty a pustili ho. Vskutku důstojná činnost.

Naši vypasení evropští přátelé se obešli bez svého Gorbiho a dokonce i bez perestojky. Babylónské míšení v ulicích jejich měst se teprve začíná. Zatím si ještě neuvědomují, co se stalo. A už vůbec nechápou, že žádné demokratické či alespoň mírové řešení této situace neexistují.

Kaiserstrasse ve Franfurktu, která ještě nedávno byla ušlechtilá a aristokratická, v současnosti představuje doupě pod otevřeným nebem, kde bordely, které narychlo postavily albánské oběti srbské genocidy, se střídají se smradlavými bufety s kebabem a gyrosem. A to není jen tak na chvíli, to už je napořád.

Naši vypasení evropští bratři nemají potřebné nástroje na to, aby vyhnali albánské přivandrovalce. Zato Albánci mají účinných nástrojů dost: heroin, „bílé maso“, vydírání.

Takový detail. Ještě donedávna v západní Evropě obsluhovala v McDonaldech, jak se patří, místí mládež. Postupně se však mezi nimi začali objevovat naši černo-žlutí bratři, kdo ví proč, převážně Indové. Zpočátku jenom jednotlivci, později skupiny a pak zničehonic přešly McDonaldy do rukou indického personálu se všemi z toho vyplývajícími důsledky: pomalostí, leností a ustavičným drbáním se na různých místech, která svrbí, načež těma stejnýma rukama vám servírují jídlo. V Indii je to zvykem.

Proč však bezprávní a utlačovaní Indové, kteří se jako hadi plazí přes polovinu světa, aby se nakonec vynořili kdesi v sudetských horách, vytlačili všechny místní z McDonaldů? Protože je jich mnoho, jsou laciní a absolutně je nezajímají ani lidská práva, ani svoboda, ani demokracie. Starost o tohle všechno ponechávají místním. Ale když už jednou přijdou, neodejdou, ale odejde zhýčkaná místní mládež.

Proč se ti stejní Indové stali v německých městech řidiči autobusů a tramvají? Protože naši evropští bratři, žijící v blahobytu, se vypásli. Zdá se jim nedůstojné roznášet talíře v restauracích a řídit tramvaje. Jenže naši černo-žlutí bratři považují umývání talířů ve Vídni anebo v Mnichově za ušlechtilou činnost. A to je konec, to je ten slibovaný západ Evropy.

Vyběhneme s nimi, protože v moskevských McDonaldech naše mládež černo-žluté bratry na svá místa nepouští a ani nepustí.

A vůbec, my vnímáme věci daleko jednodušeji. Jestliže se rozhodneme, že Ázerbajdžánců přibylo v Moskvě jaksi příliš mnoho, požádáme některé z nich, aby odešli - a oni odejdou.

Trochu jinak se věci mají u našich vypasených evropských bratří. Zanedlouho je černo-žlutí bratři požádají, aby odešli, aby jim nepřekáželi v umývání nádobí a řízení autobusů. A v tu chvíli si s našimi evropskými bratry pohovoříme.

 

Jak se pohádaly Marja Ivanovna s Nastasjou Petrovnou

 

Pohádaly se velmi snadno. Dvě učitelky v důchodovém věku z města Kovrov si vyžadonily od osudu dárek - zájezd po Evropě. Do Bratislavy vlakem a potom autobusem do Rakouska a Itálie.

V autobuse v Bratislavě se porafaly kvůli tomu, která z nich bude sedět u okna. Neporafaly se jenom tak, nýbrž pobily se, s křikem a praskotem vytrhaných vlasů.

Zvítězila Marja Ivanovna, ona si tedy sedla k oknu. Šokovaný slovenský průvodce o tom vykládal všem kolegům v Bratislavě. Holubičí duše Slováka trnula hrůzou: dvě stařičké učitelky a takto se poprat? Co potom naučí děti?

Právě toto je naučí - poprat se o svoje místo u okna.

Naše učitelky nikdy necestovaly klimatizovaným autobusem mercedes po Evropě a velmi dobře si uvědomovaly, že už nikdy více nepojedou. Vidět Řím a zemřít, to bylo zaklínadlo na jejich první a poslední cesty po Evropě. Otázka, kdo konkrétně se bude kochat pohledem na Itálii z okna, byla pro ně otázkou strategickou, která se řešila, jak se na strategické otázky sluší a patří, bojem.

Dvě Angličanky by se v takovéto situaci navzájem osočovaly, až by se urazily jedna na druhou do konce života, zachovávajíce si i nadále na svých suchých rtech falešné „excuse me, I am sorry“. Angličanka, která by se k oknu nestačila dostat, by soupeřku a celý autobus otravovala fluidem své nenávisti.

Dvě Italky by dlouho švitořily a nakonec by se možná dohodly, že se budou střídat. Poté by se opět rozštěbetaly, kdo seděl u okna déle, kdo krátce, kdo v noci a kdo přes den. A zůstaly by nespokojené jedna s druhou.

Dvě Slovenky by uctivě, mnohoslovně, s úsměvem a smíchem zvaly jedna druhou k oknu každou půlhodinu a navzájem by se přesvědčovaly, že i tak všechno dobře vidí. Nedělaly by to však upřímně, zvláště pak proto, že se neumí rvát.

A naše Marja Ivanovna naší Nastasje Petrovně jednoduše jednu vrazila a hned se každému rozhostil v duši pokoj, mír a radost.

I když později, po rvačce, se udobřily, možná i něco spolu vypily, poplakaly si, politovaly jedna druhou a možná se znovu porvaly. A znovu se napily.

O to však nejde. Jde o to, kdo má blíže k podstatě života. My a naše učitelky z Kovrova, které se ještě stále dovedou pobít o svoji šanci poprvé a naposled uvidět v životě Řím co nejvíc zblízka, anebo oni, kteří se štítivě vysmívají našim bojovným pedagogům?

Vyběhneme s nimi, protože u nás se dokáží bít dokonce i stařičké učitelky.

 

Svátek rusko-německého přátelství v Turecku

 

Traduje se, že se to stalo v Turecku, kam jsme si zvykli cestovat my a kam za laciným jídlem a slunečními spáleninami již dávno s oblibou cestují i Němci.

Byl 9. květen - náš svátek. Shodou okolností se v jednom autobuse ocitla nepatrná skupinka našich turistů - čtveřice instalatérů ze Pskova a jejich tři přítelkyně - a celé stádečko dobře živených a důkladně léčených Němců v penzijním věku. Společně šli na prohlídku Cařihradu, jenž se plynule přelévá do Istanbulu. Každá skupinka měla k dispozici svého vlastního tureckého průvodce.

Slavili jsme svátek, a tak se naše duše rozplývala, jásala a křičela na všechny strany. Poté co každá z našich „duší“ kopla do sebe dvojku vodky, zacpali jsme našemu tureckému průvodci hubu za to, že neuměl mluvit rusky a pít vodku na ex. Hltal ji po doušcích, ulíval se, požádali jsme ho tedy, aby mlčel, poněvadž jsme se rozhodli, že si zazpíváme. Jak se sluší a patří, píseň Den vítězství.

Spustili jsme. Vzápětí si ale skupinka německých seniorů začala podivně stěžovat. Prý, zatímco my jsme zpívali, oni si nemohli pořádně vyslechnout užitečný výklad tureckého průvodce, za který si zaplatili v ceně zájezdu.

„Máme svátek, a ne jen tak ledajaký, ale státní!“ bylo dáno Němcům na vědomí a naši znovu spustili na veselou notečku, tentokráte Kaťušu.

Němci pochopili, že výklad se jim již vyslechnout nepodaří, a rozhodli se odpovědět slavnou písní Třetí říše - Deutschen Soldaten nicht kapitulieren. A tím v duších našich lidí probudili dřímající ušlechtilé zvíře antifašistické rasy.

Naši zareagovali důstojně a zlověstně, když zaburáceli: „Vstavaj na smertnyj boj s fašistskoj siloj ťomnoju.“

A právě tehdy se odehrála událost, jež se zapsala do dějin rusko-německých kulturních vztahů. Němci se urazili, načež spočítali vlastní síly - vycházelo to na třicet proti sedmi - a vystoupili proti nám, kterí jsme pouze šlechetně hájili svoje právo na náš svátek, na Den vítězství, jenž bývá jen jednou do roka, a je nám srdečně jedno, zdali tento krásný den nastane v Turecku anebo někde jinde. Němečtí důchodci se opovážili zaútočit na nás, kteří jsme daleko od vlasti hájili odvěké ruské právo na svátek.

Ne že by se hned pustili do rvačky, nicméně jeden zlostný, tlustý a potící se Skopčák nás začal častovat nadávkami jako „idioten, kretinen“, až nakonec vyslovil osudné „russische Schwein“.

A tenkrát jsme jim to nandali. Traduje se, že turečtí průvodci se zbaběle stáhli a do ničeho nezasahovali, zachovávaje tak v rusko-německých válkách pro Turky netypickou neutralitu.

Autobus zastavil, poté se bojovníci vyvalili ven. Rvačka byla rychlá a přesvědčivá. Němci, kteří si již po několik desetiletí vozí svoje zadky v BMW, neměli šanci konkurovat našim instalatérům, a už vůbec ne jejich přítelkyním. Prý, dokonce sami instalatéři museli za vlasy odtahovat rozvášněné ženy od Německých penzistů.

Celá rvačka se skončila tak, že Němci zůstali venku. A zatímco naši se zmocnili autobusu a znovu si zazpívali Den vítězství, oni si olizovali svoje rány a bolístky a zase jednou prožívali neopodstatněnost svých aspirací na světové panství.

A naši sázeli další vodky do hlavy.

Zpočátku se Němci domáhali policie, potom velvyslance, později zvláštního autobusu, jenomže Turecko není Franfurkt nad Mohanem, a tak se po dlouhých tahanicích vrátili do autobusu. Po schůdcích vystupovali zachmuření jak vojáci maršála Pauluse, již byli poraženi u Stalingradu. Akorát nedrželi ruce nad hlavou, navzdory tomu, že naši instalatéři, kteří částečně ovládali němčinu, na ně nadšeně pokřikovali: „Hände hoch!“

A potom následovala katarze. Neboť naši instalatéři a jejich přítelkyně do sebe kopli další dvě deci a zčistajasna se uklidnili a začali se chovat vlídně, jakoby to ani nebyli oni, vždyť ještě před chvílí křičeli: „Dej tomu zasranýmu Frickovi pořádně do držky!“

„Hééj ty, jo, ty, posraný bojovníku!“ bylo řečeno směrem k Němci s největším bachorem, jenž začal válku. „Netvař se tak blbě a dej si, napi se, uleví se ti.“

Skopčák se nejdříve divil, pak zahájil vydatný příval nadávek, ale nakonec si stejně vzal z ruky našeho instalatéra půl sklenky vodky a bez rozpaků ji exnul. Neboť nenajde se takový Němec, který by odmítl pít zadarmo. A zvláště poté, kdy mu někdo rozbije nos.

„Chlape!“ pochválili ho, „ tvé staré taky nalijeme, ať už se tak pitomě neksichtí.“

Německá „stará“ se nenechala dlouho přemlouvat.

Potom pili všichni.

Když našim došla vodka, Němci se přímo zázračně sebeobětovali, složili se po dvaceti markách a poslali Turka pro místní smradlavou hroznovou pálenku, kterou Němci s romantismem jim vlastním nazývali brandy.

Načež se všichni nehorázně ožrali, smáli se, líbali a sborově zpívali jednak Kaťušu rusky, jednak Nicht kapitulieren německy. Náš instalatér jen tak tak, že nepřeřízl německou „starou“ přímo v autobuse, snaže se využít moment, kdy jeho přítelkyně odpadla. Přítelkyně druhého instalatéra dostala od bodrého důchodce, kterému roztrhla sako na cáry, pozvání do Německa s vyhlídkou na svatbu. Vypočítavý Němec si zřejmě spočítal výhody, které by vyplývaly z možnosti mít na stará kolena vedle sebe takovou ženskou, kterou by mohl pouštět na všechny nepřející a závistivé.

Tato historka tak trochu připomíná legendu a díky tomu je i pravdivější. Je to geopolitická legenda o budoucnosti Evropy.

Smyslná láska v městě Stryj

Naše řeč je šťavnatější než náš život. Jednou jsem tak cestoval spolu s dvěma průvodci z Moskvy do Bratislavy v poštovním vagóně.

Jediný náklad v poštovním vozu, nepočítáme-li průvodce a mě, tvořilo dvacet pět pytlů s knihami, které jsem koupil v Moskvě. Průvodci popíjeli vodku a vyprávěli erotické příhody ze svého každodenního železničářského života. Starali se o to, abych se nenudil.

Průvodce s výrazem bandity se jmenoval Vasia a mohlo mu být tak pětatřicet. Tak tento Vasia si zničehonic postěžoval, jak ho jeho poslední ženská obšťastnila kapavkou, přestože šlo o vysokoškolsky vzdělanou učitelku.

V jeho stížnosti byl cítit odstín zklamání: konečně se mu podaří sbalit vysokoškolačku a hle, chytí kapavku, kterou vzdělaná učitelka navíc lapla od vlastního muže. A ten k ní prý přišel kdesi ve vlaku od jakési průvodčí.

Když vlak minul Kyjev, začali se do poštovního vagónu hrnout lidé. Průvodci je ale nechtěli brát, styděli se přede mnou. Zato znovu vzpomínali, jak, kdy a v jakých naturáliích cestující ženy platily.

Pak kdesi za Ľvovem na stanici Stryj jsem vylezl z vagónu na perón, abych se alespoň trochu nadýchal čerstvého vzduchu. Zpozoroval jsem, jak zavalitá, asi čtyřicetiletá tetka-chochliačka (chochol, chochliačka - tak nazývají Rusi Ukrajince, pozn. prekl.) láme Vasiu, aby ji odvezl do Užhorodu. Vasia mlčky naslouchal.

Když se vlak pohnul, tetka si pospíšila a rychle začala vytahovat peníze z peněženky. Vasia se na mě podíval, povzdychl si, vystoupil na schůdek a hromovým hlasem, jako staniční nosič, zařval:

„Vykuř mi ho!“

„Vykouřím, vykouřím ti ho!“ zaradovala se tetka a pokusila se vagón doběhnout.

„Neslyšíš?! Vypadni, ty píčo stará!“ naštval se Vasia a zabouchl roztoužené tetce dveře před nosem.

Vlak byl již pryč a chochliačka zůstala sama se svým doslovným chápáním toho, co byla pouhá půvabná metafora, a se snem o erotických orgiích v poštovním voze.

Není třeba ji litovat. Už naši křesťanští filosofové tvrdili, že erotická láska žije jen do té doby, dokud není uspokojená. Chochliačka zůstala sice neuspokojená, zato s velmi živou erotickou láskou v srdci.

Já jsem si z toho vyvodil čistě filologický závěr, že rusky mat (mat - vulgární lidový dialekt, pozn. prekl.) je pro Ukrajince přístupný jen částečně. Průvodce Vasia jednoduše řekl „ne“ v tak trochu ornamentální podobě, a chochliačce z města Stryj začaly okamžitě téct sliny.

 

Průvodce Vasia si navykl mluvit šťavnatě. Snad šťavnatěji než žít. Naopak chochliačka byla připravená šťavnatěji žít. Bohužel, nevyšlo to. Buď jsem překážel já, anebo Vasiova kapavka.

Jenže i tak s nimi vyběhneme, neboť náš Rus Vasia a naše chochliačka se o hlavních otázkách bytí dokáží navzájem dohodnout během několika vteřin, kdežto John a Sally budou kolem sebe chodit celé měsíce a počítat s kalkulačkou v ruce plusy a mínusy takových dostupných věcí, jako je „kuřba“ a jiné prosté radosti života.

 

Rakušané poznají „našu mať“

 

Na podzim roku 1997 jsem se autem blížil k hypermarketu Huma na předměstí Vídně. Byl předvánoční čas, a to v blahobytu žijící obyvatele Straussova, Hitlerova a Freudova města zachvátí nákupní horečka.

A proto tedy bylo parkoviště před hypermarketem přecpané automobily. Pár minut jsem po něm kroužil, pak jsem našel místo, z kterého právě odjelo auto, a zaparkoval jsem. Až potom jsem si všiml, že přesně na toto místo mířil z druhé strany nějaký Rakušan.

Když jsem vystoupil z auta, přiskočil ke mně muž v úctyhodných letech a začal mi škaredě nadávat, mrskaje při tom výstavními rakousko-uherskými vousy.

Neovládám dobře němčinu, ale o tom, že nadává škaredě, jsem neměl žádné pochybnosti. Navíc v každé větě znělo „slowakish“: rakousko-uherský veterán na základě slovenské značky mého passatu usoudil, že jsem Slovák, a vylíval si svoji ubohou dušičku na téma, jak se tito primitivní Slováci opovažují obsazovat místa hrdých Rakušanů na parkovištích před jejich hypermarkety.

Zpočátku jsem se vůči němu zachoval shovívavě. Nu, křičí, tak nechť si pokřičí, vždyť je starý, i pěkné vousy si vypěstoval. Obrátil jsem se k němu zády a odcházel jsem směrem k obchodu, ale křik neutichal. Šel za mnou a křičel, přičemž svého opla ponechal se zapnutým motorem. Zastavil jsem se.

„Co máš za problém, ty starej křene, vždyť jsem vám sem z Bratislavy přivezl peníze,“ promluvil jsem na něho mírumilovně rusky. Nepochopil to a křičel ještě víc nahlas.

V tu chvíli mě to napadlo. Postavil jsem se před něj z očí do očí, s vypnutou hrudí a též jsem zakřičel, a sílou a hrubostí svého řevu jsem narušil imidž univerzitního profesora v brýlích.

„Job tvoju mať, co tak řveš? Job tvoju mať, ty starej kokote!“

Rakušan v půlce slova zmlkl, nahrbil se a zařadil zpátečku zřejmě v obavě, že by mohl dostat do zubů. Potom se obrátil a vzhledem k jeho věku se záviděníhodnou rychlostí vystartoval nazpět ke svému oplu.

Nezapomněl, co znamená „job tvoju mať“, bylo očividné, že to věděl odjakživa, i když naše vojska opustila Rakousko v dávných padesátých letech.

Na základě této zkušenosti jsem doporučil svým slovenským přátelům říkat „job tvoju mať“ jako univerzální prostředek na podráždění Rakušanů. Nemyslím si však, že by někdo ze Slovenska dokázal tento prostředek využít. „Job tvoju mať“, to je čistě náš národní majetek, který v cizích ústech ubírá na síle.

Vyběhneme s nimi, protože vypasení evropští bratři se doposud třesou, když slyší náš bojový pokřik „job tvoju mať“. A my jejich fádní německé nadávky ani netoužíme poznat. Svoje neduživé „Scheisse“ mohou akorát zasunout tetičce Else kamsi do tichého a teplého místa.

 

Vyhlásit mat za státní jazyk

 

Jaksi jsme nikdy neuměli účinně naložit s bohatstvím, které nám pán Bůh naložil. Lehkomyslný vztah k ruskému matu je nesporný důkaz.

„Soldat Ivanov!“

„Ja!“

„Golovka ot chuja!“

Nenajdete žádného Rusa, dokonce ani žádného rusky hovořícího muže, jenž by nepoznal tuto naši přímo abecední pravdu. Možná, že se dokonce nenajdou ani chlapci starší tří let. Mluvíme a přemýšlíme v našem klejícím nářečí, avšak jaksi se za to stydíme. Pravdaže, se není za co stydět, ale je třeba se jen nadchnout sílou tohoto jazyka a využít jeho síly ve svůj prospěch.

Porovnejme teď dvě významově stejné fráze ve dvou jazycích - v cizím „šedém-úřednickém“ a v rodném klejícím.

„Pane poslanče Sidorove z frakce Kolenval! Zdá se mi, že jste se nevyjádřil celkem přesně.“

„Sidorov! Kolenval tebe v sraku! Zajebal svojej prostotoj! (Sidorove, strč si svůj Kolenval do prdele! Mám tě už po krk!)

Druhé v pořadí bylo to, co si v duchu myslel a říkal vysoce vzdělaný předseda parlamentu. První pak bylo to, co fádně, nudně a nevýrazně vyslovil nahlas. Co vyznívá krásněji, lépe a koneckonců přesněji? Tak proč potom po celá staletí šlapeme po našem vzácném umění hovořit a myslet silněji a výrazněji než ostatní?

Navrhuji tedy, aby se mat uzákonil jako oficiální jazyk těch, kteří v něm myslí. Aby donekonečna nemuseli překládat z rodného klejícího jazyka do nerodného úřednického a nepletli tak sebe i ostatní nepřesným překladem.

Kdo u nás přemýšlí matem? Úředníci na nejrůznějších úrovních, včetně těch nejvyšších, s výjimkou ostýchavých ušlechtilých semitů, kterým hrůzu z matu vštěpily starostlivé židovské matky slovy: „Neklej, Iljušo, nebo budeš jako Rusi!“ Mimo úředníků matem přemýšlí všichni vojáci a mi­ litarizované útvary, všechny justiční orgány. Velká část proletariátu a pracujících rolníků, nemluvě o vězních. Tedy matem přemýšlejí prakticky všichni uvědomělí a prospěšní členové společnosti s výjimkou hrstky prohnitých intelektuálů. Mat je náš hlavní jazyk a tím, že ho držíme v ilegalitě, každou sekundu škodíme naší velké vlasti a sami sebe stavíme do postavení jazykové menšiny, přestože tvoříme většinu.

„Vy što, suky, sovsem ochujeli!“ (A vy co, kurvy jedny, dočista jste se už zbláznily!)

Přibližně takovými slovy by mohl začínat první blok zpráv na státním televizním kanále; tato slova mohou patřit hlavě státu a musí být adresované shromážděným členům ministerského kabinetu. Když zpravodajství bude takto začínat, polovina problémů velké země sama od sebe zmizí, protože zmizí zkreslení, způsobené nepřesným překladem. Nikdo nebude mrmlat, fňukat či koktat. Signál se bude šířit odshora, od cara, směrem dolů k bojarům v nezakalené podobě: co si car myslel, to i řekl. Každý z ministrů začne dávat své důležité příkazy na svém ministerstvu tím správným tónem: „Vy co, kurvy jedny…“ - dále vše dle prvotního zdroje.

Proč je důležité uzákonit mat? Poněvadž oslovení „Vy co, kurvy jedny…“ má v sobě obrovský náboj energie a je škoda jí mrhat do prostoru jen tak bez rozmyslu. Mimochodem jako každou větou, která je vyslovená v matu jeho původním nositelem. Vysoce výkonná energie, jak jsou v současnosti zvyklé říkat samy o sobě naše „teplé“, chatrné a hlasem neobdařené popové hvězdy, to je podstata matu.

Zkusme opět porovnat dvě věty: „Ne, nic nedostaneš!“ a „Chuj tebe moržovyj v rozovyje gubky!“ („Dostaneš mrožího kokota do růžovoučkých ústeček!“). Každý čtenář, i ten, který nepřemýšlí matem, nemůže neuznat, že porovnáváme dvě celkem rozdílné veličiny. Je to podobné, jako když porovnáváme moskevskou říčku Neglinku, která je schovaná v městské kanalizaci, a matičku Volgu při jejím dolním toku.

Náš mat se nedá naučit, jestliže jeho hudba nepronikla člověkem v dětství a mladosti. Stejně jako se nedá naučit kubánské brumlání s využitím španělských slov, které Kubánci nazývají „jazykem ulice“, o kterém s pýchou říkají, že v tomto jazyku jim neporozumí ani vlastní matka.

Znám Čechy i Slováky, kteří strávili léta v stalinských táborech a naučili se tam velkolepě mluvit spisovnou ruštinou, přitom se však vůbec nesnažili aktivně se naučit mat. Navzdory tomu, že všemu rozuměli, nepokusili se ho ani jen napodobit. Když jsem se zeptal, proč, vždyť je to takové pěkné a silné, tak mi jeden z nich odpověděl: „Ano, ale Rusi by se mi vysmáli, kdybych tak začal mluvit“.

Slovenka teta Ema, která kdysi prováděla po Bratislavě ruské turisty, na otázku, jaké bylo první ruské slovo, které slyšela, roztála od dojetí a hromově zahlásila: „Job tvoju mať!“ Tehdy byla teta Ema pětileté děvčátko a ruštinu se ještě neučila, avšak naše národní heslo si zapamatovala na celý život. Byla to první a hlavní věc, kterou naši vojáci oznámili slovenskému obyvatelstvu, když jej osvobozovali od fašistického útlaku. Byla to jejich „message“.

Nejenom, že si teta Ema tuto message zapamatovala, ale horlivě se snažila reprodukovat její hudbu, nápěv, se kterým přišli vojáci maršála Koneva. Ovšem že to nedokázala. Pak upadla do hysterického smíchu, když jsem ji naučil ruský výraz „pizda s ušami“. Jestliže Slováci dnes náhodou vědí, na jakých nezvyklých místech mohou občas vyrůst uši, potom nepochybně od tety Emy.

Na Moskevské univerzitě jsem měl jednoho spolužáka, který měl přezdívku Indian Joe, byl synem indického komunisty a vyrostl v Moskvě. Indián Joe dokázal dokonale foneticky, bez nejmenšího přízvuku mluvit matem, přesněji, opakoval slyšené od jiných, ale naše energie se u něj tak či tak neobjevila. Když však bylo třeba dělat zkoušky a mluvit spisovně, začal se u něj prořezávat hrozný přízvuk a nikdo mu nerozuměl.

V našem matu je obsažená taková zásoba energie, že by vystačila pro celé lidstvo. A proto je nutné začít se učit s takovýmito zásobami správně nakládat. Když přemýšlíme a mluvíme v našem rodném klejícím jazyce, rozehříváme se jako atomové reaktory a mrháme energií, namísto toho, abychom se ji naučili natočit užitečným směrem. Učíme se prodávat ropu a plyn, jež se dřív nebo později spotřebují. Ale náš mat, ten se nevyčerpá nikdy, jestliže sami nedopustíme, aby vyhynul. Je to nevyčerpatelná, sama sebe obnovující zásoba energie velkého národa a se sebevědomou jistotou filologa tvrdím: ani jeden jazyk se nevyznačuje takovou zásobou.

V našem matu je obsažená magie, která sahá až do tisícileté hloubky, přímo do útrob prvobytné hordy s jejím ne­ únavným a přísným Otcem. Dnes ani sami nevíme, co říkáme jeden druhému, začínajíce jakékoliv důležité téma naším národním heslem „No, job tvoju mať!“. Navzdory tomu, magie této prastaré fráze není slabší zásluhou naší nevědomosti.

„Ja job tvoju mať“ znamená, že „možná jsem tvůj vlastní otec a ty mě budeš poslouchat“. Toto je první význam - rozkazovací. Existuje i druhý význam - prosící, a to když mluvící je slabší než jeho spolubesedník: „Možná jsem tvůj otec, slituj se, anebo mě alespoň nezabíjej“. Je i třetí - urážlivý: „Tvoje matka je šlapka a ty sám jsi parchant“.

Existují ještě tisíce a tisíce významů, které závisí na tom, jaká hudba zní spolu se zvuky národního hesla. Vyplatí se, aby se k němu složila slavnostní hudba a heslo se zpívalo místo toho nudného zatahování „Sojuz nerušimyj“.

 

Terminátoři národů

 

Jeden ze smyslů této knihy je ukázat nebezpečnou zvrácenost lidské podstaty, které se oni sveřepě drží, ponechávajíce nám, našim bratrům i sobě samým čím dál, tím menší šanci užít si na naší přelidněné planetě ještě alespoň tisíc roků.

Tato zvrácenost spočívá v tom, že oni chtějí zabíjet všechny po pořádku, ale odmítají být sami zabití. Chtějí zabíjet bezpečně, komfortně, tak jako u sebe v kině anebo před televizorem - z jedné strany popcorn, z druhé pak kola. A ovládač v ruce, stačí pouze stlačit knoflík.

Zdá se, že dokonce odmítají umírat vůbec. Jenomže to budou muset všechny ostatní přeměnit na své dárce orgánů, na jakýsi neustále se obnovující sklad živých orgánů a tkanin. Opotřebovala se játra, tak se vezmou od dárce a vymění. Přirozeně, dárce bez jater nebude dlouho naživu, a proto mu logicky odeberou všechno, co bude možné. Celého jej rozeberou na součástky. Siluety těchto líhní, kde se lidé budou pěstovat na součástky, se již teď zřetelně objevují na horizontě. Ale i této krásné budoucnosti je třeba se nejprve dožít.

Sami sebe vyhlásili za šerify, soudce a katy v jedné osobě, za terminátory národů s právem zabíjet a se zárukou beztrestné realizace tohoto práva. Taková „licence to kill“ (licence na vraždění), která se vztahuje na všechny. Stáda J. Bondů - všichni s dokonale rovnými zuby, všichni se zářivými úsměvy.

Začátkem devadesátých let, krátce po jejich Pouštní bouřce, jsem viděl dokumentární film jistého Francouze, ve kterém jejich generál čtvrt hodiny duchaplně vyprávěl, že život jednoho jejich vojáka stojí za víc než životy jednoho tisíce Arabů.

Mluvilo se o tom v souvislosti s předvedením speciálního tanku-buldozeru, který objevili, aby mohli bojovat s Araby, již se skrývají v zákopech. Buldozer nejprve zakopává vojáky v zákopech a poté je důkladně zarovnává - místo toho, aby s nimi vedl přestřelku.

Generál mluvil o tom, jak humánní zbraň je tento nový buldozer, jak chrání život jejich vojáků. „Nedochází ke kontaktu s nepřítelem, jednoduše jej hned zakopáváme“.

Když se autor filmu zajímal, jak se cítí ti, kteří jsou zakopáváni za živa, generál celou záležitost dobrodušně objasnil: tak či tak je zabijeme, jaký je v tom pro ně rozdíl? A navíc, některé z nich tank zpočátku velkoryse zajede a až potom zakope. Jistě, že ti, kteří budou hned zahrabáni, se budou trápit trochu déle, než kdybychom je jednoduše zastřelili. No, snad je nebudeme ještě vykopávat! Na co jsme potom vymysleli takový skvělý buldozer? To jim patří, proč lezli do zákopů, jak se mohli opovážit s námi bojovat! Měli se vzdát.

Oni nesnesou žádné ztráty na vlastních. Už jen rozhovory o těchto ztrátách je přivádějí k depresi. Dokonce i to, že Irák se bezpečně a pohodlně proměnil na střelnici pro jejich novou techniku, pochopili jako smrtelnou hrozbu.

„Uvědomuješ si vůbec, že tenkrát byl v ohrožení celý výkvět našeho národa!“ zaníceně mi řekl jeden z nich po skončení války v Perském zálivu roce 1990, kde oni přišli o sto lidí a zbombardovali statisíce Arabů. Tedy dodrželi poměr - tisíc Arabů za jednoho Američana.

„V jakém smyslu ohrožení?“ projevil jsem zájem a dovtípil jsem se, že za výkvět národa považuje můj spolubesedník jejich vojáky. „Vy jste se všichni vrhli na osamělého Saddáma a udělali s ním kravál pod přikrývkou. V čem bylo to nebezpečí? Vaši vojáci seděli v klimatizovaných stanech a pili pivo.“

„Ale kdyby ta vaše proklatá raketa Skad zasáhla stan, naši chlapci by byli zahynuli!“ rozhořčeně namítl, přičemž však pozapomněl na to, že naše proklaté rakety si Saddám šetřil na Izrael.

Když Amíci proměnili Jugoslávii na novou střelnici a ukázalo se, že zvítězit znamená v tomto případě zbombardovat celou krajinu, vyvstala otázka o pozemní operaci. Tenkrát je jejich prezident rozkřičel do celého světa: „Spočítali jsme si, že naše budoucí ztráty nepředstavují méně jak čtyři sta lidí! To je pro nás nepřijatelná cena.“

Ten, kdo mu vypočítal pouhých čtyři sta mrtvých v případě pozemní operace proti jugoslávské armádě, byl velký optimista. Ale i čtyři sta se ukázalo nesnesitelně mnoho.

Kdyby tak nám nebo našim čínským bratrům nabídli za cenu ztráty čtyř set vojáků, abychom zprznili ještě nenarozenou evropskou valutu a společně s ní i celou Evropu, a přitom vydělali miliardy zelených nul, kolik sekund by jsme přemýšleli? A o čem?

Američané nemohli bombardovat Jugoslávii podle drážďanského vzoru z roku 1945, to už by bylo příliš škaredé. Evropa přece jenom není Irák. Zatím. Navíc, když začalo bombardování, zbabělé evropské peníze se k nim začaly hrnout tak prudce, že je nestíhali počítat a ukládat. Cíl „high-tech war šou“ nad nočním Bělehradem byl takto dosáhnutý. Evropa pustila do gatí ihned po začátku představení, jenže tuto šou bylo třeba nějak ukončit.

Nedávný osvícený demokrat Miloševič se podle jejich jednoduchého schématu změnil na zlého chlapce - „badguye“. Jako Pokémon. Z Pikača na Čukapi. Pro ně se všichni dříve nebo později stávají „badguyové“ - taková je osnova nového pořádku. „Badguye“ je nutné za každou cenu potrestat. Aby potrestali Miloševiče, zaplatili jugoslávským zrádcům. Najít zrádce není těžké, zrádci se najdou vždy a všude, tedy i u nás. Ale ještě více jich bude u nich a tyto časy již klepou na dveře.

Platit jugoslávským zrádcům se Amíkům vůbec nechtělo. Zvykli si za každou hozenou bombu, za každý vzlet letadla překládat peníze z jedné vlastní kapsy do druhé vlastní kapsy. A najednou bylo třeba dát cizím, i když užitečným zrádcům, ale cizím. Trochu si nad tím zalamentovali, ale nakonec dali.

Ostatně, nyní jsou zrádcové až vzácně levní a prostoduší. Za Miloševiče Srbům přislíbili miliardu dolarů. Když ale svoje zboží dostali doporučeně do Haagu, na svůj slib jaksi zapomněli. Lekce pro ty, kdo by v budoucnu chtěli prodávat své miloševiče - nejprve peníze, jinak ošulí.

Zajímavé jsou ohlasy našich vojáků na to, jak Američané bojují v Kosově. K dispozici tam mají všechno, co potřebují k bojovým akcím: fitka se saunou, čtyřikrát denně stravu, čerstvé ovoce, restaurační výběr jídel, levné bordely. A velmi mnoho té nejmodernější a nejdražší bojové techniky na světě.

Když se však začne střílet, Amíci ze zásady a organizovaně opouštějí svoje posty a schovávají se u sebe na základně, někde mezi fitkem a saunou. Naši vojáci jim kvůli tomu začali říkat „pindosi“. Trochu nesrozumitelné slovo, ale hodí se k nim.

Když Albánci, zcela rozběsnění z hojnosti demokracie a bouřlivě narůstajícího obchodu s heroinem, začínají střílet do vzduchu, prostě z nadbytků citů a nábojů, uzemňují je jenom naši vojáci, kteří do vzduchu střílejí neradi.

Svou taktiku moderní války, tedy utíkat před každým nebezpečím na nejdražším tanku na světě s družicovou navigací, naučili Amíci i naše vypasené evropské bratry. Občas je to až komické. Hrstka opilých Albánců na dvou starých fiatech se náhodou ocitla poblíž dislokace německého tankového pluku v Makedonii. Okamžitě byl vyhlášen poplach, pluk se stáhl ze svých pozic, a za mohutné palby a chrlení ohnivých střel se vzdálil padesát kilometrů pod ochranu makedonské policie, která je vyzbrojená pouze pistolemi „makarovkami“. Němci urychleně svolali Bundestag a vystoupili s hrozivým prohlášením: „Jestliže si tito albánští hrdlořezi ještě jednou dovolí strašit náš tankový pluk, odejdeme z Makedonie jednou provždy“. Div že v Německu vláda málem nepodala demisi. Celou zemi zachvátila bouřka masové nespokojenosti: přece tam mohli zabít naše chlapce! Snad kvůli tomu tam šli s tanky?

Při pohledu na to všechno se nechce věřit, že dědové těchto chlapců bojovali v zamrzlých zákopech u Stalingradu. A dobře bojovali.

 

Co chtějí netvoři

 

Chtějí naši smrt, ale bez války s námi a s našimi bratry. Chtějí zůstat na této planetě sami.

Oni, dobří chlapci - „goodguys“, rozhodli už o osudu ostatních, zlých chlapců - „badguys“, a zabíjejí je všechny ze vzduchu, shazují na ně bomby a pálí je napalmem jako škodlivý hmyz.

Něco podobného se v Evropě, jenže v levnější režii, odehrálo celkem nedávno: tehdejší zlé chlapce Židy a Slovany tehdejší dobří chlapci Němci odváděli do plynových komor a potom spalovali v krematoriích. A z popelu vyráběli minerální hnojiva.

Netvoři přejí smrt všem, ale bez války, a v tomto je jejich nevykořenitelná iluze. Zapomněli na to, že Němci před tím, než všechny začali odvádět do plynových komor, bojovali a vítězili.

Jejich nesplnitelná a infantilní touha je, aby jsme se odstranili sami, podřídili se vůli našich zrádců, kteří jen zapískají na píšťalku - a my jako začarovaní potkani v houfu zmizíme pod vodou.

Anebo aby jsme se s našimi bratry seriózně mezi sebou popadli a odstranili jeden druhého ještě do té doby, dokud se nerozpoutá boj o každý kousek vzduchu, o každou kapku vody na naší planetě, kterou zasvinili hlavně oni.

Jejich přání je v zásadě pochopitelné. Ty umři dnes, já zítra. Poštvi je proti sobě a s potěšením pozoruj. Ale přibližně to stejné chtějí a plánují všichni. Včetně nás. A ačkoliv naše zkušenosti v podobných záležitostech jsou skromné, rychle se umíme učit a všechny doběhneme. Pod naším dohledem Ázerbajdžánci dávno deptají Armény, Abcházci Gruzínce a naši Rusi začnou brzy deptat Lotyše a Estonce.

Nezdravé je však něco jiného: oni si už dávno vzali do hlavy, že každý bude všechno dělat podle jejich plánů.
V těchto plánech je napsáno přibližně následující:

Za prvé skoncovat s islámským světem.

Druzí v pořadí jsou Indové.

Potom jsme na řadě my nebo Evropa. A možná, že my současně s Evropou.

A nakonec se ocitnou tváří v tvář našim žlutým bratrům, pro které jiné řešení, jako vodíkové bomby, neexistuje a ani nemůže existovat.

Černoši, které nestihl pohltit Aids, se v té době soustředí kolem Monmartru v Paříži, osvobodí tak od sebe Afriku, která má všechny šance, aby se vyhnula atomovým bombám. Tam, v Africe, se shromáždí ta malá část homo sapiens, která přežije.

Plán jako plán. Tak trochu připomíná anekdotu o slonu v zoo, který dokáže sníst padesát kilo banánů: „Snědl by ­ snědl, ale kdo mu je dá?“ Náš veselý Žirik (Žirinovski, pozn. prekl.) může podobných plánů nastřádat na tisíc roků dopředu.

Plán, nechť by byl jakkoliv krutý, ještě není zvrácenost. Může být klamnou iluzí, chybou, tak jako většina lidských plánů. Zvrácenost jejich plánů spočívá v tom, že oni sami se vyhlásili za bohy, svůj plán vyhlásili za božský a o existenci jiných plánů odmítli vůbec uvažovat. Takže mají plán v souvislosti s námi, ale my plán v souvislosti s nimi jako bychom neměli a jakože ani mít nemůžeme.

Toto je jejich nejbolavější a neslabší místo. Je to iluze, která zní takto: poradili jsme se a rozhodli, že nejprve dáme do pořádku Araby kvůli jejich ropě, potom Indy, aby se nestihli přestěhovat a rozmnožit - dál podle plánu. A zaručeně nám všechno vyjde, neboť jsme to my. Nejenom že nás nikdo nezabije, ale nikdo se nás ani prstem nedotkne. A může nám být ukradená čísi celá tisíciletá státnost, čísi náboženství, mytologie a aristokracie. Na všechno se vykašleme, poněvadž my jsme taky nic neměli a nemáme: ani stát, ani náboženství, ani aristokracii; zato máme náš blud a mnoho zelených nul v počítačích.

Zvrácenost tkví v tom, že oni tomu všemu věří. Náš Žirik může podobných nesmyslů nakecat o mnoho víc, hlavně když mu zaplatí, bude se však kdesi v koutku duše smát. Ale oni tomu věří.

Léta jsem si lámal hlavu, kde se to u nich vzalo? Odpověď je prostá: z nevědomosti. Oni neznají a nechtějí poznat nic, kromě toho svého supermarketového ráje, ve kterém se ta jejich vypasená chátra nacpává cheesburgery jako náklaďák, když tankuje naftu.

Prostě jsou to nevzdělanci, na rozdíl od nás, od přírody zvědavých a důvtipných. Tím víc od našich žlutých bratrů, kteří k nim proudí v miliónech a kteří je důkladně studují.

Mimochodem, i nás k nim přišlo mnoho, a to není jen tak. Ale je to k nám nějak netáhne. Těžko je jim u nás. Poněvadž to jsou „pindosi“.

Tak tedy potom kdo s kým vyběhne? Kde bude v konečném důsledku více zrádců? U nich, kde jsou si navzájem všichni cizí, anebo u nás, kde jsou si všichni vlastní? A bude to vůbec zrada, jestliže Číňané, Japonci a našinci, kteří u nich žijí, vyhodí do povětří ten jejich křehký jarmareční cirkus? Ne, bude to historicky zákonité a spravedlivé.

Neboť my a naši bratři žijeme v reálném světe reálných událostí, věcí a jevů. Oni však žijí v abstraktním světě zelených nul, které si sami vymysleli. V tom tkví jádro jejich zvrácenosti a tuto zvrácenost se snaží ze všech sil šířit do celého světa, jenomže nic z toho jim nevyjde.

Jejich peníze, to jsou jisté skleněné korálky, za které vyměnili svůj Manhattan, aby ho zastavěli skleněnými kůlnami fascinujících rozměrů. Jenom naivní Indiáni nezůstali na tomto světě - všechny je neuváženě vyhubili.

Oni věří ve svůj blud, v to, že donekonečna budou vyměňovat svoje sklíčka za ostrovy, tanky, ropu, plyn a vodu, až nakonec „dovyměňují“ do úplného a konečného vítězství. Zelené nuly vymění za všechna bohatství světa a s těmito stejnými nulami pozabíjejí zbytek světa.

Svět však stojí na něčem jiném. Existuje reálná tuna hliníku, kterou těží naši drsní horníci. Tato tuna je zakopaná u nás, v naší zemi. A existuje číslo v počítači, které vypovídá, kolik zelených nul tato tuna stojí. Číslo s jakýmkoliv počtem nul se mění na živý hliník, pokud se dodržují mnohé složité podmínky, a z nich ani každá nemusí být dodržená. A náš hliník, tak jak je u nás zakopaný, tak i zůstává.

Jejich letadlová loď stojí celé stádo zelených nul. My jsme objevili rakety, které se pod vodou prohánějí rychlostí dvě stě kilometrů za hodinu a ničí tato stáda nul se stoprocentní jistotou. A nejsou tak drahé. Kdo s kým tedy vyběhne?

Ale pán bůh s nimi, s raketami. Zanedlouho uvidíme, jak vybouchne jejich plán rozšlápnout islám za dvě pětiletky. To oni, kteří se třesou před smrtí, budou zabíjet muslimy, kteří jsou pro smrt nadšení!

Když se u nich objevil černoch-ostřelovač, který, nevěda proč, přijal islám, anebo oni sami si zavedli islámského černocha-ostřelovače, najednou se všichni podělali do kalhot. Všichni zapáchali a odskakovali od sebe.

Kdyby se u nás objevil černoch-ostřelovač, vyřítili bychom se do ulic, abychom ho chytli. Avšak za pár dní by ho chytily naše děti, naši timurovci. A roztrhly by ho na dvě půlky, aby jiné ostřelovače přešla chuť na podobné kousky.

Anebo například nastražili bombu na australské turisty na ostrově Bali a vyhodili ji do povětří se záměrem, aby Australané svým ostrovním pacifismem neotravovali světový konsensus, pokud jde o válku s islámem. Celá Austrálie naříká, naříká ostrov Bali, odkud utekli všichni cizinci a místním hrozí hladomor. Avšak naši lidé se začali na Bali hrnout v houfech. I v moři se vykoupeme, i výbuchy si prohlédneme. Máme i minéry, máme i pyrotechniky. Možná někomu i fasádu spravíme, když bude zapotřebí. Jen nám dejte ty teroristy, my už jim to všechno spočítáme.

Od Ruska chtějí to stejné, co chtěli mnozí, začínaje Čingischánem a konče Hitlerem. Aby my jsme nebyli, ale všechno naše zůstalo: půda, přírodní zdroje, lesy.

Je pravda, že oni jsou bezohlednější než jejich předchůdci, kteří připouštěli naši existenci v podobě tažného dobytka. Oni takovýto tažný dobytek nechtějí. Je dost možné, že se už do sytosti natrápili s těmi z nás, kteří k nim přišli v posledním století přiživit se. Litují, že nás nemohou obsadit jako Panamu, nebo si koupit jako Albánii. Živé nás nechtějí vidět, cítí, že nejsme Eskymáci a dokonce ani Arabové. My možná svůj hliník ani nevykopeme, ale ani nedovolíme, aby ho vykopal někdo cizí. Uvažují takto: hliník musí očistit od nás.

Pokud jde o náš hliník, mají naši bratři na Západě a na Východě přibližně stejný názor, ale na svět se dívají více realisticky. Bez blouznivých ohýnků v očích. Pamatují na to, že v našich dějinách nikdy neexistovalo něco takového, aby nás zabíjeli, a sami přitom netrpěli. To oni si se svými Indiány a černochy beztrestně zahráli na gestapo. Avšak naši sousedé, nepřátelé a spojenci, spřádali obvykle daleko skromnější plány: jak vzít rozum do hrsti, abychom jim neodkroutili hlavy.

Hle, o čem by měli popřemýšlet ve své nekonečné nafoukanosti. Každého svého mrtvého přivážejí ve speciálním letadle, přikrývají ho pruhovanou látkou, vítá ho slavnostní shromáždění. A my jsme si sami vybombardovali svoje město Groznyj, s vlastními lidmi v něm. Dá se říct, že jsme ho smetli ze zemského povrchu čistěji než Drážďany. Čert ví proč. Možná proto, aby se nás znovu všichni báli. A možná to tak jen prostě vyšlo. Smetli jsme Groznyj z mapy světa a žijeme dál.

Vyběhneme s nimi, neboť mi nevíme, kolik našich zůstalo ležet v Grozném pod našimi bombami. Nevíme, a dokonce se ani o to nijak zvlášť nezajímáme: vždyť živí tam taky zůstali a chválabohu. Sami sebe považujeme za velký strom, na kterém se mohou kácet větvě. Někdy je to totiž i nutné.

Oni však sami sebe považují za plantáž narcisů, z nichž každý žije sám pro sebe, každý žadoní o vodu, péči a zrcadlo, aby se sám nad sebou zaradoval, a připravuje se na to, aby se prodal co nejdráž.

 

Netvoři versus my a naši bratři

 

Oni, to jsou posedlí sobečtí netvoři, čímž se zásadně liší od nás a našich bratrů. Naši předkové vymysleli přísloví: neexistuje rodiny bez netvora. Neměli však pravdu. Není nám za potřebí tolerovat takovéto netvory v naší lidské rodině.

Díky jejich přítomnosti se rodina začíná tříštit a vysychat.

Hlavní příznaky, které je, netvory, charakterizují, jsou tyto:

S konečnou platností se zřekli pokusů, jež by vedly k pochopení podstaty života; těmito pokusy jsou v první řadě náboženství. Všechny bohy nahradili svými šedozelenými papírky.

Jsou to živí roboti, jejichž program byl vytvořen paranoidními programátory, již jsou posedlí chorobnou touhou zabíjet. A proto tedy není nikterak obtížné jejich chování předpovídat a modelovat. Stačí pouze poznat program a mačkat příslušné klávesy. Řekněte „cheese“ - a všichni okamžitě vycení zuby.

Žijí ve vlastním šíleném virtuálním světě, v němž již i válka není hodnocena z pozice síly, leč podle toho, jak to bude vypadat na televizní obrazovce.

Žijí podle vlastních netvorských pravidel, která považují za jediný platný zákon na světě. Kulturu, náboženství, mytologii, dějiny - tyto nevyhnutelné složky každého zdravého národa - nahrazují reklamní slogany.

„V Boha věříme“ píší na svých bankovkách, nicméně každému je ihned jasné, kam se nastěhoval jejich Bůh.

„Raději zemřít než být rudý“. Tímto heslem oni, od nichž žádní více rudí nikdy nebyli a ani už nebudou, strašili sami sebe po celá desetiletí.

„Proměníme svět na lepší místo pro život“. To už je symbol víry. Odpřísáhne vám to každý z nich, ale pro koho bude tento svět lepším místem, to vám dozajista zapomene říct. Pakliže se ho na to zeptáte, vycení zuby („say cheese“) a poví: „Určitě pro všechny. Drahý příteli, samozřejmě, všichni jsme si na tomto světě rovni!“

Slovo svoboda raději před nimi ani nevzpomínat, budou tak dojatí, že tě celého poprskají sladkými slinami.

Jejich svět je dichotomický, roztříděný do dvou skupin, tak jako u lidí s Downovým syndromem. Buď ano, nebo ne. Existovala „říše zla“, to jsme jen tak na okraj my, a je „říše dobra“, jež však sama sebe takto ze skromnosti nenazývá. A v této říši vládne Superman, zamotaný do cirkusových pestrobarevných hadříků, v železných trenýrkách a pro jistotu, aby působil dostatečně moudře, má na nose nasazené brýle.

Princip jejich bludu je jednoduchý. Rozšířený omyl nás zdravých o tom, že tento blud je tak složitý, že je ho třeba zkoumat, vzniká proto, že posedlí netvoři si i těch několik reklamních sloganů, na základě kterých žijí a jednají, neustále pletou, navzájem je mezi sebou mísí a zapomínají na ně, poněvadž chamtivost jim zaměňuje paměť.

Avšak tato bludná myšlenka je jen jedna a upínají se na ni v té či oné míře posedlí obyvatelé blázinců po celém světě. My jsme moudří - všichni ostatní jsou hlupáci. A z toho důvodu my budeme žít a těšit se ze života, tedy žrát, žrát a žrát, a ostatní ať ráčí zdechnout.

Netvoři se taktéž dají snadno poznat podle souboru bludných pravidel, do nichž se snaží natěsnat okolní svět. Hlavní zaříkávadla znějí následovně:

 

Chlapci bývají buď dobří, nebo zlí.

Dobří chlapci - to jsou oni, ostatní jsou zlí.

U nich vládne svoboda - u ostatních tyranie.

U nich je pokrok - u ostatních stagnace.

Oni jsou silní a svobodní - ostatní jsou slabí a otroci.

 

„Oni, to jsou Američani?“ položí si otázku vnímavý čtenář. Ano, drtivá většina z těch, se kterými bezpochyby vyběhneme, je soustředěna v New Yorku, Washingtonu a v jiných amerických městech. Je sice pravda, že z celkového počtu obyvatel Spojených států se jedná jen o malou část, avšak tato část uzurpuje v Americe veškerou moc a diktuje celému světu svůj nový nesmyslný pořádek.

Oni, to jsou ti Američané, kteří jsou beznadějně posedlí bludným egocentrismem. Přirozeně, tímto způsobem postižené lidské bytosti se nacházejí nejenom v Americe. Mnoho jich najdeme v Evropě, ba jsou i u nás, ačkoliv v zanedbatelném množství.

Jsou všude kolem, neboť jejich blud je nakažlivý.

 

„Oni, to jsou Židé?“ Dalo by se říct, že částečně ano. Najde se mezi nimi dost takových, koho označují za Židy. A většina těchto jakoby Židů je v současné době soustředěna ve Spojených státech.

Zda jsou oni doopravdy Židé, závisí na tom, jak chápeme tento pojem. Kdybychom Židy chápali jako národ, který má svoje náboženství, kulturu a dějiny, potom lidi, kteří vyznávají judaismus, znají své dějiny a jsou vychováni v tradici židovské nebo nějaké jiné reálné kultury, mezi nimi najdeme jen stěží.

To jsou netvoři celé lidské společnosti, odmítají veškerá náboženství a kultury. Dějiny světa pro ně začaly dnem, kdy byla otevřena newyorská burza.

Jestliže za Žida budeme počítat obchodníka s penězi, se zelenými nulami, s nicotou, se vzduchoprázdnem, jenž má židovskou krev a předky v minulosti vyznávající judaismus, v takovém případě je mezi netvory Židů plno.

 

A kdo jsme my?

Jsme ti, kteří s nimi vyběhnou.

My, to jsou Rusové? Ano, i Rusové. Přesto i zde závisí vše od výkladu pojmu. Jestliže Rusy definujeme jako nejpočetnější národ bílé rasy, který se v důsledku vlastních dějin momentálně nachází nejblíže k chápání podstaty života, potom ano, my - to jsou Rusové. Výjimku tvoří zrádci a chátra, svoloč.

Zrádci s nimi nevyběhnou, neboť zrádci, to jsou malodušní lidé, kteří vždy vyběhnou pouze sami se sebou. Chátra nepřichází vůbec do úvahy - je jako kobylky, disponuje jen zamlženým skupinovým vědomím na úrovni hmyzího křidélka.

Ano, ti, co vyběhnou s netvory, jsou Rusové, pakliže pod termínem Rus chápeme znak nové ruské civilizace, která si samu sebou v takovéto podobě teprve začíná uvědomovat. Není to žádná černá díra mezi Východem a Západem, křesťanstvím a islámem, nýbrž pod obrovským historickým tlakem krystalizující ruská civilizace těch, co sami přežijí a přežijí i netvory.

 

A kdo jsou naši bratři? Každý národ, jenž zatím nepozbyl reálné představy o podstatě života, vyjádřené v živém náboženství, kultuře a dějinách, má dnes ještě šanci na přežití a může být mezi těmi, kteří s nimi vyběhnou.

Každý takový národ je naším bratrem v mysli, naším bratrem v duchu, a jak se říká v dnešním Rusku, bratrem v životě. Je to bratr v prapůvodním významu tohoto slova, to jest jeden z několika potomků.

Všichni jsou naši bratři, až na netvory. I když oni a my jsme si geneticky blízcí. Ano, my a netvoři potulující se po New Yorku, se podle zevnějšku na sebe podobáme více, než naši černí bratři z Afriky, mluvící jazykem babara, a obyvatelé starobylého ruského města Uglič.

Mezi námi a netvory však zeje hluboká propast. Naše civilizace „přeživších“, tedy těch, kteří přežijí, je neslučitelná s jejich bandou živých robotů. Zatímco naši černí bratři, kteří mluví jazykem babara, budou-li chtít a okolnosti jim budou přát, se s námi mohou sblížit a naučit všechno to, co víme my. Příklady existují a je jich mnoho.

Rovněž naši světlovlasí obyvatelé města Uglič se dokáží nejenom naučit mluvit babarskou řečí, nýbrž jsou schopni se úspěšně začlenit do jejich pestrého kmenového života, stát se vůdci a šamany.

Jenže oni, netvoři, nepřežijí ani v Ugliči, a už vůbec ne v kmenu Babara. V Ugliči je poplivou, v Africe je snědí.

 

Kdo jsou naši Židé

 

Židé byli po celá staletí vytlačovaní ze západu Evropy na východ, od Španělska po Polsko, Ukrajinu a Bělorusko, dokud je před dvěma sty léty nevytlačili v obrovském počtu na území Ruského impéria, které k sobě zase jednou přičlenilo povstalecké Polsko.

Toto vytlačení z hustě zalidněné Evropy do našich nekonečných prostranství se stalo novým osudem pro mnohé Židy na světě. V Rusku roztáhli křídla, zhluboka se nadechli a řekli své slovo. Bylo to velké štěstí i pro samotné Rusko. Jestliže budeme Židy považovat za vzácný intelektuální zdroj lidstva, pak počátkem dvacátého století Rusko disponovalo minimálně polovinou tohoto celosvětového zdroje.

Existuje výrazný a dodnes neobjasněný kontrast mezi maloměstskou zakřiknutostí Židů, kteří byli vyhnáni na okraj Rakouska-Uherska a Polska, a vším tím, co se stalo se Židy v Rusku. „Z fenomenálně zbabělých lidí, jakými byli téměř všichni Židé před třiceti lety, se změnili na lidi schopné obětovat svůj život ve jménu revoluce, na teroristy, vrahy a bandity,“ napsal na začátku dvacátého století carský ministerský hrabě S.J.Vitte. Tento fenomén se dá vysvětlit následovně: poté co se Židé dostali k nám, se poruštili a ve svém porušťování se nám začali podobat.

Když Židé pronikli do ruských měst, začali zvedat hlavy, učit se všemožné „ismy“ a současně tyto „ismy“ začali učit i nás. A pak naši Židé organizovali pro sebe a pro nás ruskou revoluci. Kdyby někdo chtěl zpochybňovat takovéto naivní vysvětlení Velké, navíc Říjnové revoluce, kterou jsme zvyklí slavit v listopadu, ihned s ním budu souhlasit. Nebyli to Židé, kdo zorganizovali ruskou revoluci, i Rusové byli mezi revolucionáři, a ba že jich bylo hodně. Jenomže k moci se po revoluci dostali bolševici. Seznamy členů prvních sovětských vládních orgánů jsou uveřejněné v mnohých dokumentárních pramenech, avšak Rusů mezi vysoce postavenými bolševiky figuruje jen málo. Zatímco Židů mnoho. Nechť tedy ruskou revoluci zorganizovali Rusové, a Židé potom jen jednoduše přišli k moci. I takto se dají vysvětlit naše dějiny - ony to snadno snesou.

Zlobit se na ruské Židy kvůli ruské revoluci nemá význam. Revoluce v Evropě, a nejen v ní, organizovali převážně Židé z tak prostého důvodu, že jinou cestu, jak vytlačit místní obyvatele a zaujmout důstojné místo za pultem, dějiny Židům nenabízely. Židy to vždy instinktivně táhlo tam, kde moc slábla.

Zlobit se můžeme a musíme na ruskou šlechtu, která promarnila své impérium pět minut před vítězstvím v první světové válce. Po staletích skvělých vojenských vítězství se najednou naše šlechta ukázala být úplně neschopná bojovat a vítězit. V průběhu občanské války byly důstojnické pluky generála Denikina labutí písní vojenské chrabrosti ruských šlechticů. A tyto pluky prohrály válku právě s vlastní ozbrojenou svoločí, v jejímž čele stáli takzvaní „vojenští odborníci“, které bolševici rekrutovali mezi důstojníky.

Mimochodem, k porážce došlo o mnoho dříve. Sebejistá a přesvědčená o vlastní neporazitelné síle ruská aristokracie zaspala ruskou revoluci. Naši pečorinové a oblomové zlenivěli natolik, že nic nezmohli proti hrstce navzájem se hašteřících bolševiků-žvanilů a fantastů, již kočovali po celé Evropě a udivovali vypasené a spokojené evropské socialisty svým, ve vztahu k divokému a obrovskému Rusku, absurdním nadšením.

Zatímco carští generálové nedokázali včas zakroutit krkem této hrstce křiklounů, na obranu kterých by v té době nikdo prstem nepohnul, bolševici, poté co se dostali k moci, celá desetiletí úspěšně lovili carské generály po celém světě. Zabíjeli každého potenciálního vůdce Bílého hnutí ještě dřív, než vůdce dokázal pozvednout hlavu.

Později letopisci a opěvovatelé Bílého hnutí dlouho stonali a rozjímali: dobří a šlechetní jsme byli my. To oni, bolševici, byli špatní. Toto všechno jsou však samé lži, urození pánové. Byli jste líní, sami jste se ukolébali všemi těmi „svébytnostmi“ a „duchovnostmi“ a neviděli jste svět kolem sebe.

Naši poruštění Židé dokázali v občanské válce porazit naše rozvrácené a nemístně europeizované šlechtice. Toto je nesporný historický fakt, který zvrátil dějiny světového židovství a stejně tak i dějiny Ruska.

Ano, naši Židé přetáhli na svoji stranu velkou část naší ozbrojené svoloče. Nejenom že ji přetáhli, ale dokázali se s tou nejsurovější svoločí na světě i vypořádat.

Snad se všem těm bronsteinům-trockým zdálo, že jednou potáhnou do boje se statisícovými armádami, že budou po stovkách vyvražďovat členy carské rodiny, brát za rukojmí nejbohatší lidi nejbohatší země na světě a střílet je jako holuby, že budou lovit ruské popy jako divoké vlky? K takovým hrdinským činům je vedly zkušenosti jejich dědů a pradědů?

Ne, zkušenosti je naučily tak akorát živořit v židovském ghettu kdesi v Lodži či Krakově v neustálém očekávání pogromu a s provinilou otázkou v duši: „Neomrzeli jsme se vám?“

V Rusku velká část Židů, a ne hrstka rotschildů, která se dokázala sbratřit s anglickou královskou rodinou, přesáhla zkušenosti ghetta. Později se něco podobného odehrálo i ve Spojených státech, potom v Izraeli. Jenže bez ruské revoluce by nebylo ani rozkvětu USA, ani Izraele.

Nikoliv ruská revoluce jako taková, nýbrž vyhraná krvavá občanská válka, která vymýtila ruskou šlechtu, znamenala bod zlomu pro všechny Židy na celém světě. Neboť jejich velká část, která byla soustředěná na území bývalého Ruského impéria, zaujala místo ruské aristokracie, a jen co se tak stalo, začala se prudce měnit.

Avšak krvavá jatka, do kterých vyústila občanská válka v Rusku, předčila všechna pomyslná očekávání a zasela v našich Židech nepřekonatelný strach z pomsty. V průběhu dvacátých a třicátých let sotvakdo ze sovětských Židů, kteří se přestěhovali z ukrajinských, běloruských a jiných městeček do moskevských, petrohradských a kyjevských komunálek, byl schopný odpovědět, kdo konkrétně se jim bude chtít mstít a jakým způsobem. Jak je jasně vidět ze současné historické perspektivy, tato očekávání pomsty byla zveličená a neopodstatněná. Rusové nejsou ve všeobecnosti náchylní k pomstě, jejich duše je na to příliš široká. Ruští šlechtici, kteří přežili občanskou válku, se pokorně učili řídit taxíky v Paříži, zatímco mužici na Rusi se učili číst podle sovětských slabikářů, ve kterých slovo „Lenin“ stálo před slovem „máma“. Židovská otázka byla tak pro ruského mužika nedostupná. A zůstává nedostupnou i dnes.

Navzdory tomu byly citlivé duše našich Židů přeplněné strachem, a to všechno se dalo pochopit. Jejich předci nepoznali nic podobného, co by se dalo přirovnat k občanské válce v Rusku a po ní následujícím odvážným experimentům na lidech na způsob kolchozů a pětiletek. Jejich předci nebyli ani rudí generálové, ani ministři, ani komisaři, ba ani proletářští básníci.

A tenkrát naši Židé učinili z hlediska svého a našeho osudu historický krok. Stali se z nich definitivně a nezvratně našinci. Vlastní krev smíchali s naší. Tímto porušili hlavní zákon svých předků a přestali být Židy. Připomeňme, že k tomuto míšení je otevřeně nabádali nejprve Lenin, později Stalin.

Slovansko-židovská manželství se začala objevovat hned po revoluci a stala se hromadným úkazem. Ze strachu před pomstou za prolitou krev odmítli naši Židé přivádět na svět čistě jen židovské potomstvo, protože nevěřili, že přežije. Zvláště pak poté co se v Německu objevil Hitler a otevřel koncentrační tábory. Naši Židé rozpouštěli své tisíciletou izolací vykvašené geny v naší horké divoké krvi. Z čehož o několik desetiletí později vzešlo to, co máme dnes.

A dnes máme podle různých odhadů dvacet až dvacet pět miliónů Slovanů a představitelů jiných národů s přimíchanou židovskou krví. To je každý sedmý nebo každý šestý z obyvatel stopadesátimiliónového Ruska. Na Ukrajině a v Bělorusku je to možná každý pátý obyvatel. Přitom podstatná část z nich ani neví o své židovské krvi. Převážně Židé a potomci slovansko-židovského smíšení tvořili jádro obyvatelstva Moskvy a Leningradu, dokud naše Židy nepovolali do biblických měst.

Poté co Hitler vyhubil evropské Židy, hlavní část Židů ve světě zůstala pouze ve dvou zemích - v Sovětském svazu
a ve Spojených státech. Američtí Židé taktéž dost intenzivně smíchali svoji krev a přestávali být Židy. Smíchání bylo nevyhnutelné: v Rusku i v Americe totiž náhle přestaly platit podmínky, které po dlouhá staletí držely Židy pohromadě a chránily je před „rozpouštěním“ v krvi jiných národů.

A tenkrát se vynořil Izrael. Důvodů, proč vznikl Izrael, se dá najít mnoho. Avšak ten první a hlavní důvod byl nedopustit, aby se Židé rozpustili ve světě. Nikým nepoznaní židovští mudrci pochopili to nejdůležitější a pochopili to správně. Jenom bojující židovský stát-armáda poskytuje v obklíčení nepřátelských Arabů nutné podmínky pro zachování Židů jako národa.

Dá se říct, že vykutálení Židé si pro sebe přichystali osadu o velikosti Izraele a, jakmile zaútočili na všechny sousedy, začali opět žít v očekávání pogromu. Ale už dobře organizovaní a po zuby ozbrojení.

A kým vlastně osídlili novou osadu jménem Izrael? Rotschildovými nebo Dupontovými potomky? Z jakýchsi důvodů ne. Osídlili ho našimi sovětskými lidmi, kteří byli zoceleni občanskou válkou, stalinskými čistkami a celkovou surovostí ruského prostředí. Ani zde se sionští mudrci nezmýlili. Bez našich Židů by v Izraeli ani tráva nevyrostla.

Tenkrát, v roce 1967, po podivném útoku Arabů na Izrael v sovětských tancích, vznikla slavná anekdota o dvou moskevských Židech, kteří si navzájem šeptají do ucha: „Už jsi slyšel o tom, jak naši nandali našim?“

Jestliže si v současnosti položíme otázku, co drží naše Židy v Izraeli, nejpřesnější odpověď bude znít: jejich slavná minulost ve velkém Sovětském svaze. Je pravda, že u nás, v našem sovětském státě, se naši Židé v průběhu jen dvou-tří generací přeměnili z maloměšťáků na úředníky, kteří řídili sovětské impérium. Ano, u nás, poté co smísili svou krev s naší, stali se silnými, drsnými a bojovnými. Ano, u nás nasákli naším duchem a duchem našich předků. A tohle všechno si přinesli s sebou do biblických měst.

Kdo z obyvatel Izraele si dnes uvědomuje, že jejich vojensko-teokratický stát není ničím jiným než pokusem o vykrystalizování nových pokolení židovské aristokracie? Kdo z nich se zamýšlí nad tím, že židovští mudrci, kteří si uvědomují rostoucí virtuální rozměr našeho světa, je postavili strážit kolíbku hlavních náboženství, na kterých jsou vybudované nejsilnější lidské civilizace?

Kdo z nich si uvědomuje, že mýtus je to nejsilnější a nejdůležitější, co lidé vlastní? Že války o Boží hrob začaly křižáci vést už před tisíci lety, když si uvědomili, že ovládnutí svatyně dává moc nad duchem. Moc nad minulostí i budoucností.

Ostatně, do Izraele přišlo daleko méně než polovina z Židů, kteří opustili Sovětský svaz. Jejich hlavní část různými cestami-necestami pronikla do Ameriky. Kdesi jsem četl, jak jistý úředník amerického velvyslanectví hystericky a zoufale křičel na našince, který nebyl spokojený s tím, jak pomalu vyřizuje jeho doklady: „Já nechci, abyste cestovali do mé země!“ Chudák, zbytečně se vzrušoval. Naši lidé do jeho země již dávno přišli, přičemž v takové kvantitě, která v budoucnosti slibuje novou kvalitu.

Tradovalo se, a to dost tvrdohlavě, že při volbách posledního prezidenta Spojených států se ometali kolem naši lidé s našimi penězi, přičemž množství těch peněz nebylo zanedbatelné. Samotný triumf Bushe mladšího s převahou několika stovek hlasů až podezřele zavání volbami věčného prezidenta Ilumžinova v demokratickém Kalmycku.

Odhady množství našich Židů, kterým se podařilo prodrat se do amerického ráje, se různí - možná je jich více než dva milióny. Neduživé Americe by stačilo o mnoho méně. Odhady kvality našich Židů jsou ještě vyšší: spolu s nimi přicestovalo i množství ruských „elementů“, samou přírodou přímo stvořených k tomu, aby prokvítali v americkém bordelu.

Toto dlouho očekávané setkání představitelů dvou rozdělených částí Židů ve světě v lůně zaslíbené země přineslo zajímavé výsledky. Naši Židé přišli k jejím Židům se srdcem na dlani, ale okamžitě se s nimi poprali.

Sytí američtí Židé pohrdavě poplivali naše, kteří, i když byli hladoví, zvolili si svobodu. Povýšenecky jim vyčítali: „Ty, zkurvysynu, proč nejsi na Golanských výšinách a nemáš samopal v ruce? Vezli tě do Izraele, tak proč jsi se k nám připlazil?“

Na reptavý ryk našich: „A ty sám, ksichte židovskej, proč nejsi v Izraeli?“ američtí Židé odpověděli v souladu se svou povahou: my jsme se vykoupili, řekli, podívej, tady jsou šeky a potvrzení. My jsme zaplatili za to, aby ty jsi mohl hájit naše ideály. A ty, jeden žebravej zkurvysynu, jsi zaplatil?

Naši stiskli zuby a zatvrdili se. Sami si vybudovali v New Yorku ghetto pod názvem Brighton Beach. Nasedli do jejich nemotorných taxíků, rozběhli své malé kšeftíčky. Zatajili však svoje velké zlo. Tak jako kdysi v městečkách na západní Ukrajině.

Revoluce pokračuje. Toto jsou naši budoucí komisaři v kožených blůzách. Někde mezi nimi rostou budoucí tročtí a dzeržinští. A běda nadutým pracháčům z New Yorku, kteří je urazili. Kdo nás urazí, ten nepřežije ani den. Hle, takovéto prosté věci ozvučuje náš Putin. Avšak oni tomu nerozumí.

Vyběhneme s nimi, protože my o svých plánech mluvíme upřímně, otevřeně a srozumitelně. Jenomže oni i tak nechápou.

 

O tom, jak náš Isaič s nimi vyběhl

 

Nyní prozradíme pravdu o našem Isaiči, dokud ještě žije (Isaič - laskavá forma otcovského jména spisovatele Alexandra Isajeviče Solženicyna, pozn. prekl.). Jen pro upřesnění, pravdu o Isaiči říkáme a píšeme v noci z druhého na třetího listopadu 2002. Isaiči přitom přejeme hodně zdraví a mnoho tvůrčích úspěchů. On je naší pýchou, neboť jako první s nimi vyběhl.

Když dnes v našich novinách člověk natrefí na nevraživé vzpomínky bývalých Izaičových manželek na to, jak všude dokázal proklouznout bez toho, aniž by musel stát v řadě, anebo jak tyto manželky opouštěl, sotvaže se vyhrabal z bídy, tak je člověku až těžko na duši z našeho laureáta Nobelovy ceny, na kterého útočí ze všech stran, potírají ho, nehledě na jeho šediny.

Nedovolí laureátovi, aby nás učil. Zbytečně - ať si klidně učí, bude z toho mít potěšení. Když mu nedávno přišel Putin poblahopřát domů, Isaič ho už na schodech začal po­ učovat o tom, co všechno je třeba dát do pořádku. Ani sednout ho nenechal. Jenom kázal a kázal. Putin zesmutněl, znervózněl. Neměl ale pravdu, i když je prezident.

Tak se to nedělá. U nás nemáme nikoho, kdo by s nimi vyběhl šikovněji než Isaič. Na tomto hrdinském příkladě se má naše omladina ještě hodně co učit. Proto Isaič může všechno, je třeba mu všechno dovolit a potom odpustit, neboť si to zaslouží.

A nyní tedy trochu pravdy o nejlepším z nás, jenž s nimi se všemi stihl vyběhnout, zatímco my se to jen učíme. Isaičova genialita spočívá v následujícím: nezačal psát knihu o tom, jak letectvo spojenců vybombardovalo koncem druhé světové války několik miliónů Němců i s jejich historickými centry, anebo o tom, jak vítězi, tedy my a oni, dovolili mírumilovným, i když trochu zbabělým, ale v podstatě milým Čechům, aby vystěhovali tři milióny sudetských Němců tak surově, že tisíce vystěhovalců vystlalo svými těly nepříliš dlouhou cestu ze Sudet do Bavorska. Anebo alespoň o hladomoru na Ukrajině, po kterém třetina Ukrajinců zemřela hladem, avšak hnutí kolchozů zvítězilo.

Na mou věru dost se napáchalo ve světě zločinů, ale náš Isaič si vybral právě gulag, kde ho spolu s Ivanem Denisovičem urazili. Vybral si, a tak se tedy okamžitě moudře a přezíravě zařadil mezi velké zrádce. Cítil, že zrádci u nás naberou na síle.

Zdálo by se, že náš laureát nic zlého nedělal, jen sbíral a vyprávěl hrůzy stalinských lágrů, zatímco ostatní, nestalinské lágry té doby připomínaly sanatoria. A my ho zde hned řadíme mezi zrádce. Dokonce i za literárního vlasovce ho označili. Nicméně slovo literární se k Isaičovi příliš nehodí, on píše pochmurně, nesrozumitelně a nudně. A nikomu se ho nechce číst. Vždyť v podstatě ho nikdo ani nečte.

Tady jde však o něco jiného. Oni potřebovali našeho velkého zrádce v kožíšku s podšívkou lidských práv. Tenkrát měli takovýto slogan - oplakávali práva našeho člověka. Isaič toto všechno vyčmuchal, vycítil a „nacpal“ tam toho tolik, že z něho museli udělat laureáta a vyvézt na svobodu.

Dovezli ho k sobě a užasli. Ukázalo se, že Isaič je našinec, má naši krev, a tak je hned začal poučovat o životě takovým způsobem, že mu nedokázali žádné peníze zacpat ústa. Tedy on peníze bral, přímo z rukou jim je trhal, ale o životě poučovat nepřestával. Natolik jim žral nervy, že ho ukryli až kamsi do lesa.

Takto s nimi vyběhl poprvé. I penízky z nich lehce vymámil, a ještě je k tomu po mnoho let hanil. Prý, že všichni jste na tom vašem západě nuly, i vaši prezidenti jsou nuly, všechno děláte tak, jak se nemá, poněvadž mě neposloucháte. S těmi totalitními sovětskými tyrany je třeba řádně zatočit, nakopnout je a chytit pod krkem. A vy jste si dovolili uvolňovat jakési mezinárodní napětí, a mě jste se ani nezeptali.

Takhle kázal den co den, bez přestání, přičemž oni sami mu udělali takovou reklamu, že se ho nedalo umlčet. Strašně moc krve jim vysál.

Nakonec se svoboda dokutálela až k nám. Tehdy se Isaič začal chystat na cestu domů. A ne jen tak ledajak, i bílého koně si nachystal. Přirozeně, ne v pravém slova smyslu. Stanul na břehu moře jako Napoleon a šel, šel. Z východu na západ. Celý měsíc putoval, trápil se a všechny na své pouti obtěžoval: dožadoval se mítinků s chlebem a solí a s možností pomluvit vládní orgány přímo z tribuny. A k to­ mu měděný zvuk žesťového orchestru.

Neboť měl jednu tajnou myšlenku. V americkém lese, při burácení svých červených kol dočista „ofujel“ a usoudil, že jej všichni toužíme zvolit za nového cara. Za to, že nás zradil a všem donášel o našem gulagu tak vášnivě, jako by oni své vlastní gulagy neměli.

Proč ale najednou tak hrubě o Isaičovi, prý, že „ofujel“? Protože hanebné „fuj“ je jeho vynález místo našeho pěkného slova. A navíc, protože je to pravda. Protože jen „ofujený“ mohl na něco takového přijít.

Avšak o své touze na stará kolena nám vládnout Isaič prozíravě mlčel. Možná, že vzpomínal na gulag, a možná si začal o sobě vymýšlet něco docela neadekvátního. Že on jediný je rozum, čest a svědomí doby. A proto mu patří vlajka do rukou. Je pravda, že my jsme mu namísto zástavy vrazili do rukou něco menšího, to, co se „ofujenému“ víc hodí.

Kdyby však začal vykřikovat, jak ho tam, v americkém lese, naučili: „Hello, I want to be your president,“ bůh ví, jak by to celé dopadlo. U nás zbožňujeme jurodivé a k tomu laureáty. Penízky by nasbíral, udělali by mu PR, jak se sluší a patří, a byl by namísto Javlinského.

Veselý Žirik by si na něm s chutí zgustl, namísto toho aby v Dumě škrtil ženské, tahal by Isaiče za plnovous.

Avšak o místo cara je třeba se u nás bít, a náš Isaič je slaboch, ne bojovník. Stále čekal, že mu Monomachovu čepici s vděčností nasadíme na hlavu už jen proto, že k nám zavítal. Náš laureátík Isaič se přiřítil na červených kolech. A namísto toho mu jen rukou zamávali a zapomněli na něj.

Isaič se urazil, umlkl a začal vymýšlet, jak by nám to tu všechno zařídil. A znovu s nimi vyběhl. Vždyť oni do něj vložili obrovské peníze a po právu tedy očekávali, že když se k nám Isaič vrátí, bude zpívat jak oni budou hrát. Pravdaže ne, opět zazpíval něco svého, tesklivého a nesrozumitelného.

Z jeho celého „uspořádání“ mi v paměti utkvěl jen Isaičův výraz „středoasijský podbřišek“. Skutečný génius - ví, co má říct! Naši žlutí bratři mu ten podbřišek v životě nezapomenou. Z toho totiž vyplývá, že celá naše východní Sibiř je podle Isaiče zadek, Kamčatka ocas a Vladivostok anální otvor.

Do třetice se Isaič rozhodl vyběhnout dohromady se všemi. Tedy včetně nás. Židovskou otázku pokryl jako bojovný křeček slonici. Zatím pouze v prvním svazku. Jestliže si někdo někdy myslel, že Isaič není sám Žid, jeho ženy nejsou Židovky a jeho děti se nijak nepodobají na Židy, tak nemá o čem přemýšlet. Neboť s člověkem, který se zabývá takovýmito malichernými otázkami, opět vyběhl. On je vykutálený jako sto Židů nebo čtyři sta Arménů. Nad zápasem se vznesl jako orel. I na naše i na vaše po vědru pomyjí, a nejmoudřejší je on, Isaič.

Jistěže, byly pogromy, ale Židé si je sami vyprovokovali a dá se říct, že i organizovali. Z pistolí stříleli do nevinných pogromistů, kteří měli v rukou pouze sekery a železné tyče. Jistěže, carové Židy vytlačili za čáru osídlení, ale výlučně proto, že Židi carům stoupali na kuří oka. Pootvírali si své banky. Vybudovali železnice.

Pěkně ambivalentně je napsaný první díl, druhý se již ani nežádá. Člověk čte a duše se raduje. Jak znovu dokázal všechny rozsoudit! Ne však všichni chápou, proč již padesát roků tu všechny rozsuzuje. Prostě náš Isaič se všemi rád vybíhá. Jestli bude ještě pár roků na živu, je možné, že se od něj dočkáme, že gulag byl správný, nevyhnutelný a Stalin byl velký vůdce.

Isaiče, našeho zbloudilého laureáta, jsme v naší velké vlasti umlčeli jako fontánu Kozmu Prutkova. Nechali jsme fontánu oddechnout, a tak oddechuje.

Kolik roků je tam vodil za nos, za nudnými kázáními skrýval svou prostou urážku za to, že ho nepustili ke stolu.

A my jsme jeho neskromné plány rozlouskli za pár dní. Nás jen tak snadno neoklameš. My sami dokážeme i učit, i léčit, i bulíky na nos věšet.

Jednou do roka mu dovolíme, aby si pět minut zažvanil před televizní kamerou o tom, jak zlatá miliarda bohatých dusí ostatní, chudé. A pak pěkně jako vrabeček: zacvrlikal sis, a teď maž na bidýlko.

My se dokonce ani neptáme: a ty sám, Isaiči, z jaké miliardy pocházíš, proč se tak najednou čertíš? Proč své miliony neodevzdáš nešťastným obětem Aids? My jen čekáme na příležitost odlít ho do bronzu, aby mohl přinést vlasti nějaký užitek. Pomníky pro ty, kteří s nimi vyběhli, jsme ještě nestavěli. Isaič je kandidát číslo jedna.

Poučení v souvislosti s Isaičem je takovéto: naši zrádci snadno vyběhnou s nimi, nikoliv však s námi.

Naši oligarchové

 

Stačí se podívat na tváře našich „oligarchů“, kteří si sami vymysleli tuto přezdívku, a zeptat se: nazval by se snad oligarchem nějaký Bill Gates, o jehož dětství se točí drahé filmy s Harry Pottrem v hlavní roli? Raději si ukousne jazyk, než by měl něco takového ze sebe vysoukat.

A naši soukají a ještě se u toho drze šklebí. Neboť jsou naši a není důležité, či jsou Židé anebo či byly Židovkami pouze jejich matky a babičky. Jen se podívejte na celý tento zástup našich nových magnátů s křiklavě židovskými příjmeními: abramovičové a rabiničové jsou noví šéfové na Čukotce s její hojností zlata a ryb a dočasným nedostatkem vězňů. Každý z nich se dostal ke svému Klondajku za hřmění kanonády objednaných vražd smolařů. Každý z našich oligarchů může s jejich romantickými dony Corleony točit, jak se jim zachce, a považovat je za nýmandy, a to zcela oprávněně.

V boji o naleziště svého zlata se mohl každý z našich oligarchů stát tím smolařem a mohli ho zabít. Kolikrát zabíjeli oni sami, to se nedoví ani jejich děti, ba možná ani jejich vnoučata. Samozřejmě, neukrývali se v podchodech se stařičkou pistolí „makarov“, ba dokonce nemuseli ani sami nikoho objednávat. Na to jsou jiné kapacity a o takové kapacity nebude u nás nikdy nouze. Podstata se ale nemění. V zápase o každé naleziště ropy, plynu anebo něčeho jiného, byli zabiti desítky a stovky chrabrých uchazečů, ale oni, oligarchové, nepadli. Zatím.

To ale neznamená, že jim někdo něco garantoval, třebas jen na zítřejší den. Jen si vzpomeňme, jak na žádost Berezovského nejprve „vysvlékli“ Gusinského, a potom ještě na žádost kohosi „obnažili“ Berezovského. Takto svlečená a na posměch vystavená velká esa se nejenom že cítí poníženě a ne zrovna ve své kůži, nýbrž hrozí jim všichni ostatní, kteří jsou teple oblečení a kterým je nepříjemné, že tito nazí stále žijí a tak mnoho vědí. Možná to nejlepší, co mohou udělat tito ještě včera všemohoucí, je vzít do hrsti zbylé peníze a zaklepat na dveře plastického chirurga. Poněvadž ti, co prohráli v našem ruském kasinu, nejenom že nikdy nezískají bývalou moc či bohatství, ale nenajdou ani obyčejný klid.

Ano, naši oligarchové mají často židovská jména. Ano, mnozí z nich se i vzhledem podobají na Židy. A co dál? Všechno ostatní mají naši. Žijí, přežívají a umírají podle našich pravidel. A kdyby se na jejich místě ocitl, řekněme Bill Gates a připustíme-li, že je Žid anebo se mu alespoň podobá, za čtvrt hodiny by jej sežrali.

Jakkoliv to směšně zní, naši Židé nás, navzdory ustavičnému hryzání mezi sebou, naučili spolupracovat. Dynamika procesu tohoto učení byla přibližně takováto: Židé se „rozpouštěli“ v našem ruském živlu, čímž ztráceli velkou část své slavné rodové soudržnosti a převzali naši krutou schopnost začít rozbroje se střelbou a s mrtvolami jen proto, že se někdo na někoho křivě podíval. Naši Židé vstřebávali naši nadměrnou drsnost, současně odevzdávali velké části Rusů svou schopnost konat společně, tedy spolupracovat. Byla to taková výměna. Oni nám - návyky solidarity, my jim - schopnost zabíjet.

Zda nás naučili spolupracovat, či ne, ukáže budoucnost. Zatím však zaručeně dokážeme konat společně pouze ve dvou případech: když se chceme napít, nebo dát někomu přes hubu. Mimochodem, to vůbec není tak málo. Na světe je mnoho národů, které se už nedokáží společně napít, a už vůbec ne se poprat.

Existuje optimistické podezření, že Židé, kteří se s námi smíchali, nám odevzdali část svého pradávného instinktu soudržnosti. Ovšemže ne všem z nás, ale mnohým. A přestože nám ještě dlouho potrvá, než si uvědomíme velikost sovětské epochy, už dnes je zřejmé, po čem se stýská bývalým sovětským lidem, respektive všem, co mají víc než třicet.

Stýská se nám po budíčku s pionýrskou jitřenkou v půl osmé ráno, po pionýrských táborech, po budovatelských mládežnických táborech, po bramborových brigádách a „subotnicích“, po monotónním svátečním životě v nekonečných úřadech, kde hlavním úkolem bylo nezapomenout se složit na flašku vodky u zálohy a výplaty. Nic podobného nepoznala ani ruská šlechta, ani mužická Rus. Tuto obrácenou světlou stránku našich válek a gulagů jsme u sebe jen zlehka začali nahmatávat.

Náš sovětský kolektivismus nezahubí žádné tržní reformy a nechť mě proklejí všichni vlastenci, ale kořeny tohoto kolektivismu nejsou ani ruské, ani slovanské. Je to ojedinělý hybridní fenomén, ve kterém se zkřížila rozpadající se maloměstská semknutost našich Židů s platonickou touhou ruského mužika žít ve své občině spokojeně a se všemi vycházet za dobře.

 

O svoloči

 

Slovo „svoloč“ se používá v jeho původním významu: ti, které „svolokli“, to jest. odvlékli někam. Svoloč, to jsou jednotliví představitelé národů a sociální skupiny, které v důsledku mnoha příčin zrazují svůj historický a kulturní kód. Následně ztrácejí zem pod nohama a dají se snadno někam odvléct.

Když říkám, že ulice hlavních evropských měst jsou plné svoloče, jsem dalek od toho, abych tyto, už tak osudem pokořené lidi, hanil. Prostě jen považuji svoloč za výstižný termín.

Zkusme se zamyslet. Vydal by se snad nějaký přední potomek indické kasty na cestu přes polovinu zeměkoule, ukrytý v mrazícím boxu pod kusy zamrzlého hovězího masa, kvůli tomu, aby se stal metařem v Německu?

Ne, nevydal. Tento indický potomek má život uspořádaný tak, že dokonce i když se ožení, nemusí se nijak namáhat. I nevěstu mu deflorují dopředu, posadí ji totiž na skulpturu s ostrým koncem, a to všechno pěkně, rituálně, za zvuků jemné hudby. Anebo tuto operaci svěří buddhistickému mnichovi. A potom se „autorita“ již vydá po vyšlapané cestičce.

Ani buddhistický mnich, jenž nemá z materiálních statků nic, mimo kousku látky ovinutého kolem těla, a navíc se nesmí dotknout peněz, by se nevydal na cestu do světa. Proč by měl být metařem v Berlíně anebo umývačem nádobí ve Vídni, když ho v jeho vlastní Indočíně krmí, milují a svěřují mu roztoužené nevěsty? Půjde ten, kdo nemá co ztratit, koho je snadné někam odvléct.

Mohou se svoločí stát celé národy? Mohou, ale v tu chvíli již nejde o národ. Avšak v našem virtuálním století je často patrnější snaha vyhlásit jistou část svoloče za národ, aby mohli někoho pošpinit. Vypadá to pak přibližně takto: vezme se těch sto nejšpinavějších moskevských bezdomovců, každému z nich se dá do rukou trojbarevná vlajka. Bezdomovce vysadí rovnou v centru Ženevy, jež se topí v lenivém přepychu, kde se i z kontejnerů šíří vůně francouzského parfému, a řekne se: jen se podívejte, takto vypadají Rusi! Operacemi tohoto druhu je přeplněný celý náš svět, kde zanedlouho za každým keřem bude na stráži nějaký virtuální terorista.

Ale může to být i jinak: část národa se může odtrhnout od vlastních kořenů a nové kořeny nezapustí. Poté se dlouho nachází v postavení svoloče a cítí se jako svoloč.

Svoločí je možné stát se i v důsledku hromadné zrady. Takto se například mnozí ruští vojáci, kteří roku 1917 odmítli bojovat za cara a vlast a podlehli pokušení „krást nakradené“, proměnili ve svoloč. Zvolili si pro sebe a pro své děti osud svoloče. Muselo se vystřídat několik generací jejich potomků, aby se tohoto osudu svoloče zbavili.

O našich emigracích

 

Z nějakých důvodů naše svoloč nerada emigruje. Buď jí dlouho trvá, než se rozkýve, anebo se vyznačuje jakýmsi specifickým svoloč-patriotismem, avšak nikam nejde. Dává přednost sice chudé, zato vlastní zemi. Nápadně se tím liší od našich černo-žlutých bratrů.

Všeobecně je pro nás emigrace nový jev. Měli jsme kozácké oblasti, měli jsme Sibiř. Našinec, jestliže doopravdy dokázal přežít o samotě, měl vždycky možnost utéct tam, kam za ním moc nedosáhla, a zachránit se, neboť „Řeka Don nikoho nevydá“.

Právě k nám přicházeli emigranti žít a pracovat. Je škoda, že jsme dnes už jaksi pozapomněli, že ti stejní Němci, ke kterým se přicházíme živit my, po celá staletí a v obrovském počtu emigrovali k nám ze svého v těch dobách neútulného, rozdrobeného a přelidněného Německa. Byli jsme to my, u koho se po desetiletí zachraňovali i Francouzi: nejprve před vlastní revolucí, poté před Napoleonem. Navzdory očividným těžkostem našeho života, všichni tito lidé u nás něco potřebovali. Naše divoké prostory je něčím vábily. A navíc k nám na začátku dvacátého století přišla více než polovina Židů z celého světa, i když pojem emigrace se dá ve vztahu k Židům použít jen ztěží.

Od nás vzešla pouze jedna velká emigrační vlna. Ruská šlechta utíkala z Ruska, když byla poražená v občanské válce. Neutíkala svoloč, avšak před ponížením a smrtí utíkal ten nejlepší výkvět ruských genů.

Proč se naši aristokrati rozptýlili po světě, hlavně po Francii, je zřejmé. Neměli se kam vrátit, byli moudří, schopní, talentovaní a v bratrské Francii, jež je nám příbuzná duchem i kulturou, si našli svoji novou vlast, čímž pohádkově obohatili Francii a Francouze. Jednou budou za každého našeho revolučního emigranta platit nejen zlatem, ale tím nejcennějším. Určitě budou, a tak je to spravedlivé.

Všechny ostatní vlny našich emigrací nebyly pro náš osud tak významné a důležité. Část našeho obyvatelstva, které Němci odvlekli po druhé světové válce, se prozíravě bála vrátit se zpět do rodného sovětského koncentračního tábora. Tato část se označuje jako druhá vlna. Několik miliónů našich Židů a těch, kteří se úspěšně tvářili jako Židé, se začátkem sedmdesátých let přestěhovaly z Moskvy a jiných velkých měst do Izraele, do Ameriky a všude možně, kam se dalo. Do Izraele odešli ti nejvíce prostoduší a nejodvážnější, do Ameriky se dostali ti nejchytřejší a nejvypočítavější. Toto je třetí vlna - nejčerstvější a zcela naše.

V Rusku se teď říká: odešli pesimisti, zůstali optimisti. Částečně je to pravda. Avšak důležité je něco jiného: těch několik miliónů vystěhovalců jsou naši lidé a jimi i zůstanou. Naši lidé budou převážně i jejich děti. S těmi třemi milióny Němci-vystěhovalci, které k sobě importovali ne naši Němci, však situace vypadá již jinak. Velkou část z nich ztratíme a v druhé, třetí generaci se z nich stanou vypasení evropští bratři, pochopitelně, jestliže se Němcům podaří udržet si v Německu dominantní postavení.

Proč je to tak? Protože Němci jsou národ s těžkým charisma, a i když si je černo-žlutí bratři podrobují, naši sovětští Němci se neuspokojí s postavením řidičů autobusů. Asimilují se a stanou se ne našimi Němci. Těžký a silný německý gen v nich prokmitne a zvítězí. Nám zůstává se pouze utěšovat tím, že do Německa na setkání s historickou vlastí přicestovalo spolu s Němci mnoho našich zvědavců. Jejich počet se odhaduje na statisíce. Tito lidé se však nestanou Němci, poněvadž, jak se říká: co je pro Rusa dobré, to Němce zabije. A já dodávám: co je pro Němce dobré, to je pro Rusa nesnesitelné.

Naše lidi je vidět v evropských ulicích čím dál, tím více. Snadno je možné odlišit toho, kdo přišel žít a přiživit se, od turisty. Náš současný turista působí bezstarostným a trochu vzrušeným dojmem. Stále mu ještě příjemně lechtá nervy celá ta evropská uhlazenost. Naopak, přivandrovalci bývají často zachmuření, ustaraní, jako by je něco utlačovalo.

Je pravda, že utlačovaní jsou všude jinak. Když jsem vystoupil z auta v italském městečku Desenziano u jezera Garda na jaře roku 2002, ihned jsem uslyšel obsažný dialog mezi dvěma ruskými prostitutkami, plný šťavnatých nadávek, které prodebatovávaly své pracovní problémy. Naše děvčata se chovala jako selky. Večerní procházka po nábřeží později ukázala, že našich děvčat je i v tomto zapadlém italském městečku víc než dost a že jsou populární.

Je to asi dvanáct let, co jsem na Marienplatz v centru Mnichova potkal dva naše výrostky, kteří hrubě a nahlas nadávali. S požitkem vychutnávali, že jim tenkrát v centru Mnichova nikdo nerozuměl, tedy mimo mě. V současnosti se situace radikálně změnila, takové nadávající mladíky by dnes na Marienplatz okamžitě zarazili.

Naši přistěhovalci v Praze je společenství sice nepříliš bohaté, zato se cítí svobodně a rozšafně, neboť Češi nejsou Němci a nikdy se jimi nestanou, ač o tom budou jakkoliv snít. Před pěti lety bylo v centru Prahy možné vidět, jak v zástupu kráčí osm až deset našich hromotluků s holými lebkami, v kožených bundách ze stejného tureckého skladu, a této bandě ustupují všichni z cesty, hlavně policie.

Bandy se později někam vypařily, myslím si, že se usadily v „kanclech“. Mluvit však v centru Prahy rusky, zvláště pak na železniční stanici, je dodnes docela nebezpečné: ruské turisty se slabšími nervy se snaží vystrašit zpustlí otrhanci z naší svoloče a obrat je o peníze.

Naše přistěhovalce v Evropě charakterizuje soustředěnost, rozvaha a cit ve vztahu k evropským tradicím a předsudkům. Mnozí z nich se v místních podmínkách vyznají lépe než samotní evropští domorodci.

 

O našich zbloudilých slovanských bratrech

 

Začátkem devadesátých let mě velmi pobavily hlubokomyslné úvahy začínajících českých a slovenských podnikatelů o tom, jak jim samotný osud předurčuje stát se mostem mezi Východem a Západem. A když se tímto mostem stanou, budou z obou dvou stran vybírat mýtné za přechod. Být mostem není velmi pohodlné a ještě méně pohodlné je na něm žít, namítal jsem.

Tehdy všichni toužili stát se mosty, počínaje Lotyšskem až po Moldávii. Zvlášť po tom toužili naši slovanští bratři. Zakládaly se speciální firmy a holdingy, organizovaly se teoretické semináře. My tady přece máme tak skvělou infrastrukturu, říkali duchaplně mnozí z nich, zvláště pak Češi. Kde by jen Rusové takovou vzali? Pomůžeme ruským kolegům zorientovat se ve složitém evropském prostředí!

Dnes už i slepý vidí, že ruští kolegové se zorientovali v Evropě sami, přičemž daleko rychleji, než jejich čeští učitelé dokázali pochopit, kde je Východ a kde Západ. Ruští kolegové se důkladně zorientovali i v samotných Čechách: koupili od Čechů všechno, co by se jim mohlo v životě hodit, například, Karlovy Vary anebo solidní kousky Prahy.

Uběhly roky a naši slovanští bratři postupně vystřízlivěli, zvláště pak po válkách na Balkáně, zapomněli na svůj sen stát se mostem a v hlučných houfech táhli na Západ. Tedy do NATO a Evropské unie, kterou se již kdoví po kolikáté v průběhu posledních sta let snaží Američané umíněně přejmenovat na Spojené státy evropské. Naši bratři Slované se začali tvářit jako velcí zápaďáci, i když u mnohých z nich představy o Západě přetrvávají na úrovni touhy uhrovitého puberťáka po erotických zkušenostech Casanovy. Leccos si představují, ale ještě nic nezkusili.

Ne všichni tomu v Rusku uvěří, ale naši slovanští bratři nevědí o našich vypasených evropských bratrech ani ty nejjednodušší, nejzákladnější věci. Moskevský deváťák s rozhledem, který čte ruský analytický tisk a sleduje světové ceny surovin, by mohl otevřít oči stovkám takzvaných expertů a komentátorů ve východní Evropě, kteří ustavičně cosi říkají a píší o budoucím blahobytu v rámci Evropské unie. A mladý ambiciózní úředník z Gazpromu by se mohl stát konzultantem vlád našich nedávných spojenců, klidně všech najednou, a to bez odborné přípravy. Snadno by jim vysvětlil, odkud jde plyn, teče ropa a co z toho všeho vyplývá.

Zatím však v bývalých zemích RVHP zavládla euforie: aha, už jsme na Západě, to znamená, že jsme v ráji. A tito západní demokrati se nyní začnou s námi o všechno dělit, neboť mají dobrá srdce.

Naše lidová moudrost si už dávno povšimla, že bezplatné obědy neexistují a že dostat se na cizím hřbetu do ráje - právě o tom naši slovanští bratři sní - je nevděčná činnost, která slibuje pouze velká zklamání. Takže radost ze splynutí s Evropou naše slovanské bratry opustí v nejbližší budoucnosti. Koneckonců splývají s nimi nikoliv proto, aby je „přikrmili“, ale přesně s opačným záměrem. Oškubou je jako husy.

Naši bratři Slované jsou naivní jako chlapec z neslušného vtipu, kterého strýček pederasta navnadil k sobě domů na čokoládu. Po návštěvě se prostoduchý chlapec divil, že ho z čokolády rozbolel zadek. Rozdíl je pouze v tom, že našim slovanským bratrům čokoládu nikdo nedá. Jenom ji ukáží z dálky, a i to jen ten blyštící se obal. Nicméně zadek začne bolet velmi brzy.

Proč vlastně naši vypasení evropští bratři ze západní Evropy potřebují naše slovanské bratry?

Za prvé, proto, aby od nich vypumpovali mládež, zatím ještě dobře vychovanou, která dostala slušné vzdělání za skromné peníze svých rodičů. To jest chtějí slíznout smetánku našich bratrů Slovanů bez války a dokonce i bez zápasu. Přesně tak, jak už to dvě stě let dělají Američani, kteří lížou intelektuální smetánku po celém světě.

Za druhé, přes území, které zatím stále patří našim slovanským bratrům, vedou surovinové tepny od nás, od velkorysých dárců, kteří se starají o to, aby německý měšťák měl vždy co natankovat do svého mercedesu. Z hlediska Německa a Francie je logické, aby tyto životně důležité tepny drželi pod kontrolou oni a dostávali peníze za tranzit.

Za třetí, v Evropě zůstalo mnoho rozličného odpadu, haraburdí, které naši slovanští bratři ještě nestihli koupit. Zvláště pak mnoho zastaralé vojenské techniky, kterou dnes doopravdy nikdo nepotřebuje, a kterou je dokonce nevýhodné roztavit i na to železo. Ať tedy tohle všechno slovanští bratři koupí.

Navíc, největší zájem vypasených evropských bratrů, který je nutí k tomu, aby k sobě připojili prostoduché bratry Slovany, má pouze strategickou povahu. Pro naše vykrmené bratry je to otázka života a smrti. A tuto otázku vlastního přežití, kterou sami vytvořili svým liberálním lajdáctvím, chtějí nyní odsunout na východ Evropy. Sem, k našim slovanským bratrům, budou vytlačovat mezinárodní svoloč, kterou západní Evropa již dnes překypuje.

Tak jako kdysi vytlačovala Židy z Rakouska-Uherska na východ, bude nyní západní Evropa od sebe vytlačovat černo-žluté přistěhovalce, jejichž velká část je svoloč v čiré podobě.

Vypasení bratři ze západní Evropy si pro naivní slovanské bratry nachystali takovou jednoduchou výměnu. Oni prostřednictvím svých vysokých platů vysají jako vysavač do sebe nejlepší Slovany, to jest mládež, odborníky, experty, a současně špinavým pometlem vymetou na místo těchto nejlepších Slovanů alespoň část vlastní svoloče. V tom spočívá absolutní a hlavní význam rozšiřování Evropské unie, dobročinnosti se to zrovna nijak moc nepodobá.

Jeden prostý a názorný příklad. Několik kilometrů od Bratislavy a čtyřicet kilometrů od Vídně leží malé rakouské městečko Hainburg, kterým často projíždím. Je to nejvýchodnější bod Rakouska. Jenomže Rakušanů v něm rok co rok ubývá. Když po ulici přecházejí školáci, zástupců bílé rasy v dorůstající generaci mladých Hainburčanů není víc než jeden ku dvaceti. A tento jediný ještě nemusí být zaručeně Rakušan.

Rakouský Hainburg rok od roku stále hustěji osídlují Kurdové, jeden z nejcivilizovanějších přistěhovaleckých národů. Mezi Kurdy se najde málo svoloče. Jsou pořádní, seriózní, jejich ženy bývají obvykle baculaté a na hlavách nosí parádní šátky. Kurdové doopravdy nemají kde žít v tom­ to světě a sociální podpora utečenců v Rakousku je uspokojuje více než vlastní, historií prokleté hory, které bombardují jednou Turci, jednou Saddám anebo Saddám společně s Turky.

Jen co Slovensko vstoupí do Evropské unie a otevřou se slovensko-rakouské hranice, velká část hainburských Kurdů nevyhnutelně namíří své kroky do sousední Bratislavy, přičemž s těmi nejlepšími úmysly.

V Bratislavě je totiž všechno o mnoho levnější, cesta z Hainburgu do hlavního města Slovenska trvá asi deset minut. Kurdové by jezdili klidně už i teď, ale většina z nich ještě nezískala rakouský pas. A v okamžiku otevření slovensko-rakouských hranic ho zřejmě ani nebude mít. Ale to už nebudou žádné hranice.

Když rakouští Kurdi přijdou na to, že v sousední Bratislavě jsou byty levnější více než dvojnásobně, domy třínásobně a půda nevím kolikanásobně, ze Slovenska už je nikdo za nic na světě nedostane. Jejich, podle rakouských měřítek, bídná podpora se na Slovensku promění na solidní kapitál, protože na Slovensku bude nevyhnutelně všechno levnější: jídlo, benzín, kino, děvky. A navíc Slováci jsou lidé milí a přívětiví.

Co pro pětimiliónový slovenský národ, ve kterém Maďaři tvoří půl miliónu a další půlmilión tvoří Romové, znamená fakt, že se na Slovensku objeví tak výrazný počet Kurdů, kterých je na světě přibližně třicet miliónů? Znamená to v krátké času konec Slováků jako národa.

A mimochodem v Hainburgu, Vídni a v celém Rakousku žijí nejenom Kurdové. Ještě jednou zopakuji: spolu
s Turky představují Kurdové nejcivilizovanější etnické společenství přistěhovalců v Evropě. Avšak jsou zde ještě Bosňané, Albánci, Etiopané, Somálci, Číňané, Vietnamci, Afgánci, Arabi - jsou všichni odevšud. A všech každý den přibývá.

Navíc, mimo nevelkého Rakouska leží nedaleko Slovenska velké Německo, kde emigranti tvoří již více než dvacet procent. Je zde taky Francie, jediná země v západní Evropě, která prožívá bouřlivý růst obyvatelstva, ze kterého Francouzi nemají velkou radost. To se totiž naturalizovaní černo-žlutí bratři začali v liberální Francii seriózně zabývat rozmnožováním Francouzů.

Zvláště sympatické je, jak západní Evropané přísně dohlížejí na to, aby budoucí společníci v Evropské unii, tedy východní Evropané, kopírovali jejich hloupé a marnotratné systémy sociální pomoci. Ne nadarmo.

V nadcházejících Spojených státech evropských pracovití, i když nemajetní Slováci budou muset živit nejenom půl miliónu zásadně nepracujících a prudce se rozmnožujících místních Rómů, které Slováci živí už dnes a jejich osud leží Evropě tak na srdci. A takových zásadně nepracujících brzy přibude na Slovensku několikanásobně více.

Zvláště pak, jestliže všechny Evropany vyzbrojí europasy a eorupovoleními na pobyt, bude nutné živit všechny, již přijdou na Slovensko žít, koho zláká laciné zboží, podnebí, příroda a měkkost slovenské povahy. Tedy spousta pestrobarevné svoloče a mnoho jiných chudých.

A když dnes přibližně pět pracujících Slováků vydržuje jednoho nepracujícího Roma plus vlastní děti, studenty a důchodce, potom se v nejbližších letech situace změní přibližně tak, že jeden pracující Slovák bude vydržovat pět černo-žlutých bratrů plus Rómy plus vlastní starce a děti.

Jak se s tím vším chudý Slovák vypořádá, zeptáte se. Přirozeně, že nevypořádá. Nedokázal by to ani bohatý Němec. Proto si dnes tento bohatý Němec kupuje chudého Slováka sliby o pohádkové bratrské pomoci, ale sám se metodicky připravuje na to, aby si mohl ulehčit svůj těžký německý úděl na úkor Slováka. Je to spravedlivé? Slováci snad přivezli Němcům milióny přivandrovalců, se kterými si nyní v Německu neví rady?

V souvislosti s našimi slovanskými bratry existuje ještě jeden strategický zájem, tentokrát ze strany autorů světového pořádku, od Američanů. Už bylo dávno na čase, aby Američani stáhli svá vojska z Německa. Avšak tyto vojska se teď přesunou k našim bratrům Slovanům, kterým se tak naskytne možnost porovnat, čí okupace byla příjemnější. Rudá totalitní sovětská či demokratická s hvězdami a pruhy.

Takže mimo invaze přistěhovalců různého druhu naše slovanské bratry čeká (jestli ne všechny, tak mnohé), že na jejich uzemí budou rozmístěny systémy protivzdušné obrany NATO a rakety s atomovými bojovými hlavicemi, což z našich bratrů Slovanů automaticky dělá cíl pro první úder v případě jakékoliv války, ať už s námi, nebo s islámem.

Ostatně, nedá se přejít bez povšimnutí ani invaze našich gastarbeitrů, zatím převážně Ukrajinců, do Čech, na Slovensko a do Polska. Jen v Čechách se počítají na sta tisíce. Kolik jich bude, když hranice mezi Českem a Německem zanikne, ví jen sám pánbůh. Neexistují však žádné pochybnosti o tom, že ukrajinští gastarbeitři, kteří si osvojili život u našich slovanských bratrů, se posunou na německé území a začnou šetrné Němce svádět svou levnou pracovní sílou.

Dá se očekávat, že na území Čech, Slovenska, Polska a Maďarska dojde v nejbližších letech ke srážce několika vln přistěhovalců. Ze západu sem budou vymetat černo-žluté bratry, a tato vymetaná masa bude obsahovat velký podíl svoloče. Z východu zesílí příliv Ukrajinců a Rusů a kdo ví koho ještě a svoloče bude mezi nimi taktéž o mnoho víc než dnes.

Výsledky této srážky se dají snadno předpovídat. My požádáme naše černo-žluté bratry, aby zabrali jenom ty místa, která nejsou zajímavá pro nás. A černo-žlutí bratři s tím budou určitě, dokonce ochotně souhlasit.

Jaký lidský guláš z toho všeho vznikne na půdě našich slovanských bratrů, na to raději ani nemyslet. Bez nás však tento guláš nevysrkají.

V této souvislosti si vzpomínám na jeden rozhovor s jistou českou dámou z televize, jenž se odehrál přibližně před deseti lety. Tehdy jsem ze srandy jen tak prohodil, že bratři Češi by se měli velmi rychle začít učit německy. Dáma však humor nepochopila a začala pateticky uvažovat, že by to nebylo na škodu. Zřejmě je to osud. Že prý i tak Němci vždy ovládali Čechy, a tak či tak je pohltí.

Vzpomínaná dáma se až chvěla od touhy být Němci pohlcená. Když ji dnes potkám, určitě jí povím, aby Češi raději znovu oprášili ruštinu. Ukážu jí všech čtrnáct ruskojazyčných novin, které v Praze vycházejí. Zavedu ji do kterékoliv slušné pražské restaurace, kde německy mluví málo a špatně, zato však rusky všude a dobře. Poprosím ji, aby se zastavila u stánků s rychlým občerstvením na Václavském náměstí a všimla si obsluhující prodavačky, která mluví rusky a též slušně česky. Pro dámu bude užitečné, aby se zamyslela nad tím, proč ty nejjednodušší, nejlehčí peníze na jejich historickém náměstí jsou již dávno v rukou lidí, které oni nepatřičně nazývají ruskou mafií.

 

Češi si obvykle uměli vybrat ze dvou zel to menší. Jestliže budou mít na výběr: Albánci, Somálci nebo my, zaručeně si vyberou nás. Přičemž nejenom Češi.

Celkově však dnes není slovanským bratrům co závidět. Budou muset sami, bez jakéhokoliv postranního našeptávání, vyřešit otázku: zda se ocitnout mezi těmi, kteří vyběhnou s netvory tohoto světa, anebo být mezi těmi, s kterými vyběhnou.

Naši bratři by nejraději, jako vždy, byli tam i tam současně, a když výsledek boje bude jasný, slavnostně podpoří vítěze.

Přání je to pěkné, ale příliš naivní, ba přímo dětinské. Vítěz totiž může být jasný až příliš pozdě, kdy ženy našich bratrů Slovanů již budou chodit do mešit s kurdskými šátky na hlavách.

Nedejbože, jestliže Evropa bude muset znovu bojovat, první údery těchto válek, ne nevyhnutelně globálních, nenechají v zemích našich slovanských bratrů kámen na kameni.

V období perestrojky bylo v Sovětském svazu mimořádně oblíbené pořekadlo: za co jsme bojovali, o to jsme se i utkali. Smysl tohoto pořekadla začnou naši slovanští bratři vnímat v bezprostřední budoucnosti a v konkrétní podobě.

Bojovali, i když bez osobního nadšení, za evropský blahobyt v rámci Evropské unie. Blahobyt nastane: s německými cenami a s polskými platy a s narůstajícím přílivem těch směrem na východ vymetených černo-žlutých bratrů se bude tento blahobyt znásobovat.

Bojovali za bezpečnost pod deštníkem NATO. Bude bezpečnost, bude i deštník s jadernými raketami, které budou umístěné ve dvoře, a s velkým množstvím amerických vojáků, kteří se po přísném Německu uvolní a které žádný místní soud nebude mít právo soudit. Bezpečnost podle modelu vůdce kubánského revoluce, hlavního velitele a zvláště velmi ctižádostivého Fidela Castra. Byl to on, kdo k sobě pozval naše jaderné rakety, aby se cítil jistější.

 

Kdo nám dnes vládne

 

Možná, že nějaký nepřítel lidského rodu záměrně uspořádal svět tak, že dozvědět se, kdo koho řídí, je stále složitější. Například, když člověk čte ruské noviny a snaží se pochopit, kdo dnes vládne v Rusku, v hlavě mu z toho všeho vzniká nestravitelná kaše. Amíci, Židé, nadnárodní korporace, oligarchové, svobodní zednáři, média, partokrati, čekisti, Piterčani… A takto až donekonečna.

Ruské vědomí je široké a ve své šířce se obvykle soustřeďuje na krajní části spektra. Tedy, buď velká země hyne se svým velkým národem, anebo nové demokratické Rusko kvete jako chryzantémy v zahradě a takto rozkvetlé klesá do něžných objetí roztouženého Západu. Na vše ostatní, co se nachází mezi těmito dvěma póly, se Rus soustřeďuje méně ochotně.

Už několik roků narážím na takovouto tezi: jsme už jako v Americe, nezáleží na tom, kdo je u nás prezident, nezáleží na tom, kdo vládne, neboť máme elitu - dva tisíce těch, jenž rozhodují, kteří vedou mezi sebou snad i zápas, dohromady však tvoří kolektivní řídící orgán. Těchto dva tisíce našich elitních mudrců, jenž sedí na dolary naditých pytlích, jsou zárukou blahobytu Ruska.

Toto všechno píši tak solidně, až se tomu chce i věřit. Není to však pravda, je to zveličování, dokonce i pokud jde o Ameriku. Stačí, aby se podmínky amerického blahobytu nepatrně přitvrdily, a jejich proslulá elita, jež údajně rovnoměrně rozdělila opratě moci do dvou mohutných rukou, se mezi sebou začne kousat tak, jak se nám o tom ani ve snu nezdálo. Obdivovaný demokratický kompromis americké elity je možné vysvětlit pouze jedním - zatím si hoví. Jsou rozněžnění, převalují se z boku na bok a líně rozhodují, zda je lepší opět někoho vybombardovat nebo si jen tak poležet. Avšak do budoucna už takto rozněžněně Amíci polehávat nebudou moci.

A vůbec, jaký je v tom rozdíl - dva tisíce, co vládnou, anebo dvacet tisíc. Důležité je, kdo jsou a jak vládnou. ­ Rusku dnes vládnou naši. Takoví, jaké je pánbůh stvořil. Nehezcí, ale naši. Po prvé za tři sta roků od postpetrovského vývoje je „elita“ v Rusku tak homogenní s ne elitou. To znamená, že mezi naším prezidentem, ať už se jedná o Jelcina anebo Putina, a tambovským kombajnistou neleží taková propast, jaká ležela kupříkladu mezi Buninem a hrdiny jeho Dediny. Anebo mezi Mikulášem II. a mužikem Rasputinem. Jsme s jelciny a putiny jedné krve. Zda je to dobré, anebo zlé, to ukáže budoucnost.

„A co takový Čubajs, ryšavý Žid? Ani krev nemá naši, ale ryšavou!“ zakřičí oponenti. „Jak on je homogenní?“

A skutečně takový: je to náš homogenní ryšavý Čubajs, jenž má rád demokracii a elektřinu.

Pojďme teď prozkoumat, kdo jsou ti naši, co nám vládnou, ti ryšaví a jiné různé odrůdy. Jsou to úředníci, často už ne ti z první generace. Nejsou to vzbouřenci, ani revolucionáři, ale bystrá, obratná část sovětské nomenklatury, která jako první zavětřila nové vůně, šikovně se zatočila a namísto rudého plátna natáhla na sebe trojbarevné s dvojhlavým opeřencem.

Naštěstí my jsme neměli žádnou revoluci ani v roce 1991, ani v roce 1993. Byly to jenom srážky nomenklatury o moc, při kterých se využívaly různé slogany, které všichni již dávno zapomněli. Kdo si dnes pamatuje, co požadoval Rucký, když náhle povstal v Bílém domě? Chtěl připravit Kurskou oblast na svoje gubernátorství? A bouřil se vůbec? Anebo to byl snad jen další pop Gapon?

V těchto srážkách nomenklaturních bojovníků zvítězili silnější - teď jim závidí mnozí z našinců, kteří se vydali hledat štěstí do dalekých krajů a na rozum jim nepřišlo, jaké zlaté prameny vytrysknou přímo z moskevského asfaltu.

Mezi naším Čubajsem a naším Zjuganovem, který se už pěkných deset let živí zápasem s protinárodním Čubajsem, nejenže neexistuje žádný výrazný rozdíl, ale dokonce ani žádná vzdálenost. Zjuganov, to je Čubajs našich ochočených komunistů, a Čubajs zase Zjuganov našich divokých oligarchů. Oba jezdí v mercedesech s ochrankou, oba do nekonečna vystupují s projevy, které se nedají zapamatovat.

Zkuste nahlédnout do životopisů našich oligarchů a vysoce postavených byrokratů: ministrů, poslanců Dumy. Jsou si podobné jako zápalky z jedné škatulky. Univerzita, výzkumný ústav, demokracie, potom buď Gazprom, anebo ministerstvo. Vládnou nám ti stejní lidé, kteří nám vládli před převraty a reformami. Takový je hlavní závěr a pro nás nevyznívá zle. Vládnou nám prostě sovětští lidé.

 

Naši zrádci

 

Zrádce, to je maloduchý člověk, který se vědomě rozhodl sloužit cizímu kmeni ze svých vlastních zištných pohnutek. Zažilo se, že za našeho zrádce číslo jedna je považován Gorbačov. Zrádce číslo dvě je Jelcin, avšak Jelcinův politický potomek Putin - to už je státník.

Začněme od Gorbiho a od otázky, zda zrada byla v jeho vlastním zájmu. Doopravdy chtěl všechno, čeho nakonec dosáhl? Z kosmické výšky postavení komunistického cara Sovětského svazu, se širokou hrudí určenou pro zlaté medaile, dopadl bez padáku na úroveň žvanila, který se se svou sociální demokracií všem zprotivil a trpí ho pouze z úcty. Přirozeně, že to Gorbi nechtěl. V roce 1993 se snažil znovu zvednout hlavu, aniž by rozuměl podstatě říjnových událostí - stejně tak jako v roce 1991 virtuálnímu převratu s víceúrovňovým řízením, v němž byl každý krok „vzbouřenců“ nasměrován těmi, již je na oko jakoby potlačovali.

Gorbi není zrádce. Je to provinční hlupáček, kterému přeskočilo od sebelásky a který nedokáže žít podle vlastního rozumu. I u nás se občas na carském místě ocitnou takoví lidé.

S měřičským pásmem nejlepšího traktoristy Stavropolska Gorbi změřil všechna moře a oceány a dospěl k závěru: já jsem ten nejmilejší a nejkrásnější na celém světě. Takto se do sebe zamilovat pomáhalo Gorbimu celé pokrokové lidstvo, ze všech stran ho zahrnuli chválou, hned po Isiačovi z něj udělali laureáta, i když se přitom potichu pochechtávali do rukávu. A potom naše skvrnitá vrána zakrákala z plných vraních plic, a sýr vypadl. Sýr se jmenoval Sovětský svaz.

Gorbiho hloupost využili proti nám jak nepřátelé, tak zrádci. On sám si však nepřál nic jiného, než jenom se vozit po celém světě v roli všeobecného oblíbence. Za sténání nadšených Němců, které od nás osvobodil prakticky zadarmo a velmi předčasně. Líbilo se mu být přítelem německého národa, byl unešený z toho, jak ho všichni mají rádi a rozmazlují ho.

A co Jelcin? Je zrádce? Ani on není. Jelcin byl na rozdíl od Gorbačova mužem moci, který uměl přinutit lidi, aby si ho vážili a báli se ho. Kdysi však byly jeho představy o světě velmi zakonzervované, snad i naložené do lihu, na úrovni Sverdlovské oblasti. Nicméně to není zase tak málo a odpovídá to rozsahu nevelkého evropského státu. Avšak nikoliv Rusku, tím více ne Sovětskému svazu.

Jelcin nevytvářel samostatnou politiku, neboť neměl k dispozici orgány na její vytvoření. Namísto orgánů politické tvorby měl tým a rodinný klan. Sám Jelcin byl něco na způsob žentourové mlátičky, ve které současně plnil funkci mechanismu a dvou koní. Jeho blízké okolí pak vkládalo do mlátičky snopy. A on mlátil a mlátil, protože mlátit se mu líbilo.

Ještě dlouho se bude mluvit a psát o tom, že Jelcin vědomě a zákeřně konal v zájmech Američanů, jenomže není to pravda. Jelcin a jeho rodinný klan konali ve vlastních zájmech, které se však, doopravdy, v mnohém shodovaly se záměry našich zaoceánských příznivců.

Ani Gorbi, ani Jelcin nedisponovali souborem vlastností, které vládce, zvláště pak ruský, nevyhnutelně potřebuje. Nemá význam teď vyjmenovávat, co konkrétně jim z toho chybělo. Chybělo všechno. Nejvíce ze všeho rozum a vědomosti o světě, jež by překračovaly rámce Stavropolska či Sverdlovščiny.

Ostatně, jestliže se podíváme na americké prezidenty posledních let, tedy na Clintona anebo Bushe mladšího, též z nich rozum a vědomosti jaksi nesrší. Též jsou to neotesaní venkované, přičemž jakoby záměrně. To je však Amerika, tam žijí Američané, kterým se vládne jedna radost - takový jsou jednodušší. Jednou přijde čas a jim všem bude vládnout jeden náš boss ruského podsvětí. Ale vládnout našim lidem, to je něco jiného, než se omlouvat v přímém přenosu rozněžněným Amíkům za to, že urozené prezidentovy spermie náhodně přistály na šatech nepříliš vábné stážistky.

Naši úředníci nás též nezrazovali. Nikoliv proto, že by byli dobří anebo svědomití, ale proto, že jsou homogenní, jsou jedni z nás a před cizím strýčkem se hrbit nebudou. Dávají přednost vlastnímu. Ani Gorbi, ani Jelcin, ani Putin, ba ani pyramidy úředníků, oligarchů a banditů pod nimi nebyli a ani nemohli být motivováni k vědomému plnění cizí vůle namířené proti nám. Protože tato cizí vůle je namířená i proti nim. Taková je pravda, kterou žvanění o „okupačním režimu“ nijak nezakryje.

Rozpad sovětského impéria se nevysvětluje zradou sovětských úředníků nejvyšší úrovně, ale jejich neschopností vést boj v nových podmínkách, podle nových pravidel, jež nám vnutil nepřítel. Sovětská nomenklatura intelektuálně zaostala oproti americké. Zabloudila ve vlastních konstrukcích založených na mrtvých teoriích, kterým nikdo nevěřil, ale kterých se tak jako tak všichni drželi, protože nic nového nebylo. Za nové začal být v Rusku považován starý, prohnitý a našimi západními bratry dávno přežitý a překonaný liberalismus.

Namísto toho, aby reálně zhodnotili situaci, zvážili vlastní síly a „říši zla“ prodávali po malých kouscích za velké peníze, sovětští úředníci se v roce 1985 na posledním sjezdu KSSS zničehonic proměnili v náruživé liberály-zápaďáky, jakoby přesvědčení o tom, že přišel nový zákon pod názvem Trh. A ihned poté, co se z nich stali zuřiví liberálové, zadarmo odevzdali impérium svým konkurentům. A ještě se přitom poníženě klaněli: děkujeme vám, že to všechno naše nám berete.

Není pravda, že naši porážku naplánoval slavný Brzezinski z Washingtonu. Takový rozpad nemohl nikdo plánovat. Takovou slabost vůle a duše, kterou sovětská nomenklatura projevila v průběhu krize s názvem perestrojka, kterou sama vyvolala, nečekal nikdo. Ani od nás, ani od nich. Všichni se připravovali na to, že „říše zla“ se bude „rozmrazovat“ celá desetiletí. A my jsme sami bez boje, dokonce i bez trhu, odevzdali to, co vybojovali naši předci. Tím jsme sami sebe shodili, ale zároveň jsme pobláznili Amíky, kteří se pomátli na rozumu z takto nečekaného a snadného vítězství.

Kdo nás vyháněl z Pobaltí a z Evropy? Kdo by se nás odvážil napadnout, kdybychom sami neodešli? Nikdo, sami jsme se vyhnali. A kdo přitom ztratil nejvíce? Tambovský traktorista? Ne, nejvíce ze všech ztratili naši vládní činitelé, kteří vložili do cizích rukou nesmírná bohatství, která mohla zůstat v jejich rukou. Naši partokrati zopakovali chování ruské armády v průběhu první světové války - opustili frontu a vrhli se rabovat vlastní dům. Vyrabovali ho a nikdo jim neřekl křivé slovo, náš život se žene dále jako ruská trojka.

Dnes tito zpustlí ideologové perestrojky, tito nedávní vladaři dum působí hloupě a uraženě: oni to celé způsobili a právě je odehnali od válu jako první. Ale tenkrát, v průběhu těch kritických dní, jim nikdo ústa nezavřel. Nenašel se náš jednoduchý sovětský Teng Siao-ping, který by dal každému po oříšku a pošeptal úředníkům do ouška to nejdůležitější: hoši, nedělejte cirkus, brzy budete bohatí. A dva nebo tři nenapravitelné křiklouny by pro výstrahu oběsil na náměstí.

Namísto toho Gorbi svalil střechu našeho domu rovnou nám na hlavu, přičemž byl přesvědčený, že jen zkrášluje fasádu. Střecha již padala, a on, jakoby se ani nechumelilo, chodil se štětcem v ruce a pískal si.

V prachu a dýmu trosek ukradli naši nejobratnější komunisti okamžitě všechno, co bylo vidět. A to, na co jejich ruka nedosáhla, například na Evropu, jednoduše nechali být. K čemu je bojovat a zápasit o budoucí postavení Ruska ve světě, když teď a tady, přímo nám pod nosem se privatizuje ropa a plyn? A my se jako hlupáci budeme s Němci tahat o jakési byty pro sovětské důstojníky, a právě v tu chvíli se vjachirevy a černomyrdiny stane někdo jiný namísto nás? A takto jsme ztratili polovinu světa. Avšak nepláčeme, polovina ještě zůstala.

Ano, dnes všichni sborově vykřikují, proč jsme to neudělali jako v Číně a neodevzdali úředníkům do rukou vlastnictví podle promyšleného a uspořádaného schématu. Neudělali jsme to, poněvadž nejsme Číňané a neumíme nakládat s mocí tak, jako naši žlutí bratři, jejichž stát trvá už pět tisíc let.

A přece, zrádce jsme měli a bylo jich mnoho. Zrádci nazvěme ty, kdo vědomě, každý den po polívkové lžíci přilévali několika generacím sovětských lidí jed liberalismu. Jsou to ti, kteří v naší katastrofě viděli svoji záchranu, kteří o této katastrofě snili, kteří celé postalinské období žili podle zásady „čím hůře, tím lépe“. Naši zrádci se nezamýšleli nad tím, co se stane se zemí a konkrétně s nimi v tu chvíli, kdy přijde jejich zářivá budoucnost a konečně všechno bude úplně zlé.

Psal se konec roku 1979, naše armáda dobyla Kábul a já jsem telefonicky o tom mluvil se svým přítelem ze střední školy.

„Je to průser!“ řekl můj přítel, který byl tenkrát stejně starý jako já, tedy měl dvacet dva roků. „Všichni slušní lidé se od nás odvrátí.“

Poznamenávám, že tento středoškolský přítel zůstal i na­ dále mým přítelem, a vzpomněl jsem si na něj proto, protože jeho úvahy představovaly pro sedmdesátá léta typický prohnilý liberální duch moskevské inteligence. Prý, co strkáme svůj rypák, kam nemáme, jak my můžeme Afgánce přivést k rozumu?…

Dnes už je jasné, že tenkrát, v roce 1979 se stala chyba. Nikoliv hrubá, nýbrž taková, co se dá odpustit a vysvětlit. Proč bychom neměli strkat nos do Afganistanu, když jsou tam i komunisti, i ropa, i heroin? Naši tehdejší kolegové ve světovém panství, Američani, nadělali takovýchto „chyb“ nepoměrně více. A nikdo se od nich neodvrátil, právě naopak. Čím více Amíci strkají všude svůj nos, tím zuřivěji je mají rádi.

Uplynul další rok a udělala se druhá chyba, tentokrát seriózní. Z našeho tábora jsme vypustili Poláky.

Dnes je zajímavé vyslechnout si, jak tuto chybu zdůvodňují naši svůj věk dožívající liberálové, kteří si neodešli užívat svobodu na Brighton Beach. Tvrdí, že zahnívající sovětské impérium si nemohlo dovolit válku na dvou frontách, a proto se sovětská vláda rozhodla nepotlačit Solidaritu v Polsku.

Takový duch panoval v těch časech v moskevských kuchyních. Čtyřmiliónová po zuby ozbrojená sovětská armáda prý nemohla potlačit odborářské aktivisty v Gdaňsku. Je zajímavé, že na potlačení polských odborářů se tak jako tak připravovali. Armády „zemí lidové demokracie“ celé měsíce uskutečňovaly manévry podél polských hranic. Východní Evropa byla přecpaná našimi vojáky. V Československu bylo čtvrt miliónu našich vojáků. V Německu kolem čtyř set tisíc a přibližně padesát tisíc v samotném Polsku. V neomezeném množství bylo možné soustředit armádu v Litvě, Bělorusku a na Ukrajině. A vstoupit naráz ze všech stran.

A tohle všechno nestačilo na to, aby umlčeli vousatého žvanila Walesu, od kterého se později odvrátili i samotní Poláci. Proč to nestačilo? Protože prohnilý duch už stačil otrávit mozky stalinových následovníků. A liberální sovětčíci, soustředění na ideologických postech, vytvořili už ve společnosti takovou náladu, která byla v přímém protikladu k imperiální. Opravdu jsme takové obludy, že se opět opovážíme míchat se do života svobodného polského národa? A co uvolňování mezinárodního napětí, a co na to světové veřejné mínění, které by se postavilo na stranu uražených Poláků, mimochodem, jak stálo vždy, když ruská armáda potlačovala povstání v Polsku?

Takové otázky tenkrát trápily naše vůdce, ze kterých se najednou stali moralizující lidumilové. Dá se říct, že až maximalisté v oblasti morálky. My nemůžeme a nesmíme, avšak naši zaoceánští učitelé mohli a směli všechno, co považovali za účelné, a své vojáky posílali všude, kde vojáci mohli zbraněmi něco vydobýt.

Otevřenou otázkou zůstává, zda by v Polsku vůbec došlo k povstání při takové drtivé převaze sil a při tom, že polská armáda byla všeobecně loajální ve vztahu k polským komunistům? Jaruzelský později dokonce vyhlásil výjimečný stav, aby nás uklidnil. Byla by vůbec občanská válka, kterou se Walesa oháněl nad hlavou jako palcátem? Naše senilní vůdce v Polsku obelhali. Tak, jak i mnohokrát později obelhali naše demokratické vůdce.

„Říše zla“ se na začátku sedmdesátých let neopovážila použít sílu tam, kde podle zákonů boje o moc bylo použití síly nevyhnutelné, a Polsko bylo vytržené z „bratrské rodiny zemí lidové demokracie“, čímž se otevřela cesta k rozpadu Varšavského bloku.

Co paralyzovalo starého Brežněva a jeho okolí? Věk, strach, choroby? Ne, Sovětský svaz byl paralyzovaný jedem sovětského liberalismu.

 

Liberální sovětčíci

 

V takové míře, do jaké je liberalismus vlastní přecitlivělým Angličanům, není vlastní Rusům a všeobecně žádným Slovanům. A tak liberalismus, který vzešel od nás, se ukázal jako neplnohodnotný, zparchantělý, sovětčický. Nicméně v polovině sedmdesátých let právě ním nasákli neformální lídři společenského mínění. Oni se stali zrádci, právě tou pátou kolonou, která nám nedala čas ani možnost, abychom si našli svého moudrého Teng Siao-pinga a vydali se po vytoužené čínské cestě.

Proč zrádci? Protože zradili základy naší civilizace, která se nejvíce přiblížila k chápání podstaty života. Zradili naši instinktivní víru ve vlastní sílu, na které stojí Rusko. Naše pohanské „Bůh nevydá, svině nesežere“. Byla to zrada duchovní, metafyzická, jež demoralizovala kremelské starousedlíky stejně tak, jako i celou pyramidu moci. Zradila nás prohnilá inteligence, kterou tak nesnášeli Stalin a Lenin. Řekněme si proč.

Musíme se vrátit k postavám knih Šaloma-Alejchema, které se proměnily na rudé komisaře, ministry, čekisty a vojenské velitele. Kořeny zrady jsou zde, v této neúnosné prudké proměně.

Ano, naši Židé se porušťovali, mísili se Slovany a vstřebávali našeho ducha. Každý však po svém. Velká část z nich nemohla vydržet to, co ruský mužik snášel po celá staletí a tisíciletí. Surový despotismus ruského života. Pro část ruských Židů se třicet let Stalinovy vlády stalo peklem, prokletím, a i když se toto utrpení nedá objektivně porovnat s tím, co si za stejné období vytrpěl ruský mužik. Mužikovi patří mužikovo, ale Isaičovi - Nobelova cena za literaturu.

Občanská válka, „velký teror“, stalinské čistky v leninské gardě; válka s Hitlerem, která se ze začátku zdála být jako prohraná; evakuace s každodenním očekáváním hlášení v rozhlase a s hrůzou v očích: přijdou Němci a zlikvidují všechny. Poválečné represe s nedvojsmyslnými Stalinovými sliby o vypořádání se ze Židy jednou a provždy. S jejich vysláním do autonomní oblasti Birobidžan na Dálný východ, jakoby speciálně vytvořené pro tento účel. Strach, strach a znovu strach - po mnoho let, každý den mučení permanentním strachem.

Pro část našich Židů bylo toho všeho přespříliš. Tato část, navzdory tomu, že smíchala vlastní krev s naší, odmítla se identifikovat s naším kmenem. Ze všech sil se snažila osvobodit a opustit toto proklaté místo a utíkat tam, kam ji nohy povedou. Ale utíkat ze Sovětského svazu bylo těžké, prakticky nemožné. Díky této nemožnosti změnit svůj osud se liberální sovětčíci stávali statečnými a neohroženými.

Z této bezvýchodné situace, z nemožnosti utéct ze země, kterou tak či tak nepřijali za vlastní, vyrostli nositelé postalinského liberalismu, který se stal hlavní příčinou porážky Ruska ve studené válce. Byli to liberální sovětčíci, a bylo jich mnoho. Když se dnes ohlédneme na ještě stále blízká šedesátá a sedmdesátá léta, lze si povzdechnout: proč je tehdy všechny, kteří chtěli a toužili odejít, nepustili? Jaké tajemství mohli někomu prozradit? Na co vlastně byla ta celá „železná opona“? Kdyby se Západ ve studené válce neopíral o milióny liberálních sovětčíků, tuto válku by nikdy nevyhrál.

Zda považovat liberální sovětčíky za zrádce, je otázka čistě morální. Nikdo je nebude soudit, pomstít se jim nedá, oni sami sebe potrestali. Jejich děti už dávno hledí na svět z brightonských uliček nebo zpoza ostnatého drátu židovských osad v arabských zemích. Oni utekli, ale navzdory tomu zůstali našimi a jsou odsouzení duchovně žít s námi i nadále. I když jsou od nás vzdálení.

Jestliže však někdo na světě doopravdy nenávidí naše oligarchy, naše čubajse a abramoviče, potom jsou to právě oni, liberální sovětčíci. Nenávidí je úplně zbytečně, protože jim by nevyšlo nic z toho, co se podařilo berezovským a gusinským. Jsou to slaboši.

A zrádci. Ať už bylo jakkoliv, Sovětský svaz se stal jejich novým domovem, i když nemilovaným. Sovětský svaz je zaštítil, a nejenom je, před žlutými hvězdami a plynovými komorami. Tomuto domu přáli, aby se zhroutil, přesto v souvislosti s tímto tajným přáním pociťovali jisté výčitky svědomí. Rozpad velkého Sovětského svazu si však vroucně přáli, neboť jeho význam nedokázali pochopit.

Tenkrát, na začátku chruščovovského tání, se zrodila yankeemánie, která zasáhla období mé mladosti. Tehdy se Amíci stali pro mladíky mé generace jakýmisi nadlidmi, u kterých je všechno lepší než u nás. Občas, když surfuji na internetu po fórech amerických ruskojazyčných stránek, s úsměvem zaznamenávám, že z většiny sovětčických liberálů se v Americe stali zuřivý ruští patrioti, šovinisté, antisemité a fašisti. Zanevřeli na celý svět a zvláště na Ameriku. Poté, co se ocitli v baště liberalismu, nenašli pro sebe žádnou svobodu v žádné formě, ve velkém se cítí oklamaní a hledají možnost pomstít se Amíkům za to, že se neukázali takoví, jaké si je oni sami vymysleli.

Před pár lety jsem náhodou narazil na srdcervoucí povídku jednoho z nich, liberálního sovětčíka ukázkových kvalit Vasku Tosklonova. Tosklonov svého času sahal po Isaičových vavřínech, s nikým se mu však nepodařilo vyběhnout, a tak se ve vytoužené Americe probíjel přednáškami o ruské literatuře, jako by o ní něco věděl. Vaska několik stránek zasvětil popisu situace, když si z něj úřednice emigrační služby afroamerického původu při vyřizování jakýchsi jeho dokladů dělala srandu.

Sovětčík Vaska byl opět nešťastný a zlostně supěl. Namísto vzdělaného sovětského cenzora z KGB se ocitnul v baculatých tlapkách černošky a po tomto ponížení a ze strachu naříkal a proklínal všechny černé.

S takovými slabými nervy se nedá v Rusku žít - Tosklonov správně odešel. Jestliže se černošce podařilo vyrobit z něj rasistu, potom by mu milicionář na moskevských cestách způsobil žaludeční potíže.

Právě takoví labilní liberálové rozložili naši sympatickou „říši zla“. Rozložili ji vědomě, tedy zradili. A dnes dobře jim tak, nechť jim černí američtí byrokraté nadále skáčou po hlavách.

Když v roce 1985 liberální psychóza nabyla formu perestrojky, byl jsem už dost zralý a sečtělý člověk. Měl jsem dvacet osm roků a za sebou dvě knihy. Na to, co se dělo, si vzpomínám detailně. Panovalo jakési nadšení z blížící se svobody. Cítil jsem ho i já. Sovětský svaz se přitom zdál neotřesitelný a „demokratizaci“, která se začala, lidé mé generace nechápali jako rozpad. Na starší, kteří byli moudřejší a varovali před důsledky, se dívalo jako na zaostalce. Ne, bude lépe, svobodněji, bude trh, bohatství a blahobyt pro ty, kteří chtějí a umí. Takové optimistické nálady panovaly.

Bylo však i mnoho nepochopitelného. Například, proč celou tuto svobodu nese jako ženich nevěstu v náruči člen politbyra, oblíbenec zlověstného Andropova, neotesaný a spokojený sám se sebou? Naskýtala se otázka, odkud nabral všechny ty krásy družstev a svobodné konkurence? Snad jenom ne v Kislovodsku, kde rok co rok důkladně oblizoval zadky neduživých kremelských starců?

Naše zlostné křivé zrcadlo

 

Výsledkem zrady liberálních sovětčíků se stalo křivé zrcadlo, do kterého dodnes hledíme. Toto zrcadlo přinesli naši kuchyňští liberálové. Přinesli ho a sami odešli.

Srpen roku 2002. Jdu po Arbatu a narážím na kyprou dívku, jež znuděně postává u kamery s logem jednoho z nejliberálnějších ruských televizních kanálů. Dívka mi nabízí možnost, abych vyjádřil svůj názor do kamery. Její otázka, proč Rusy nemají rádi v zahraničí, ve mně vyvolala údiv. Jsem Rus, v zahraničí žiji již dávno, mnoho jsem cestoval po Evropě a zemi, kde Rusko vysloveně nemají rádi, jsem neviděl. Dívce do kamery vysvětluji, že je to mýtus, že všude tam, kde Rusy poznají, k nim mají složitý vztah. Rusy nemají rádi akorát některé ruské televizní kanály a jich je třeba se zeptat proč. Děvče je nespokojené.

„Proč si myslíte, že je to mýtus?“ ptá se. „Kdo ho vytvořil?“

„Ti, kteří trpí komplexy a kladou přesně takovéto otázky,“ odpověděl jsem. „Jsme špatní, odporní a hnusní, přesně toto vsugerovává vaše otázka. Tam, kde nás poznají, a takových zemí je čím dál tím více, s námi mnozí sympatizují, ale mnozí se nás i bojí. Avšak to je normální, protože silných se vždy bojí.“

Kyprá dívka na mě nesouhlasně hleděla. Byla přesvědčená, že nikdo nás nemá rád, a u svého přesvědčení i zůstala. Ona totiž vyrostla a žije před křivým zrcadlem, které se objevilo na konci Chruščovovy éry.

Poté, co z politické scény odešel Chruščov, který měl tu drzost, že rozmístil rakety Amíkům rovnou pod nosem, se v Sovětském svazu stalo módou dělat si srandu ze sebe samých a pokládat se za jakési nedodělané packaly. Byla tu nová reálná ideologie brežněvovy doby, která se dá opsat sedláckou průpovídkou: „Váňo, už jsi někdy pil čaj?“ - „Ale jak bychom my, chudáci, mohli pít čaj!“ Jenomže tato průpovídka byla pochopená doslovně: kdeže my, chudáci sovětčíci, se můžeme naučit vyrábět cocacolu a džínsy! Rozsah a následky tohoto jevu naši partokrati zhodnotili nesprávně z důvodu jejich odtržení od reálného života.

Až do časů Brežněva jsme měli zrcadlo heroických všedních dní sovětského lidu, dívaje se do něj, každý ihned začínal hledat vlastní příležitost pro hrdinský čin. Hrdinské zrcadlo stalinské epochy nám celá desetiletí ukazovalo jednou Korčagina, jindy Meresjeva. Ne všichni tomu věřili, někteří se dokonce potichu chichotali do dlaní, ale toto zrcadlo vychovalo generace hrdinů.

Křivé zrcadlo liberálních sovětčíků začalo ukazovat vystrašené, zakomplexované slabochy, a tak vychovalo generace neurotiků, již jsou nespokojení se vším a se všemi. Naši po domácku vypěstovaní liberálové umístili do tohoto zrcadla vlastní pravdivé zobrazení, jenomže začali ho ukazovat, jako by to byl náš, a ne jejich obraz.

Zvláštností křivého zrcadla byla jeho existence v podobě systému městského folklóru rozličných žánrů. Hlavní žánr tvořily báchorky na téma „Jaké je to u nás všechno zlé, a u nich všechno dobré“. Báchorky se vyprávěly v kuchyních, byla to kuchyňská liberální mytologie, která nabírala na síle. Načež se stala silnější než postupně chátrající komunistický mýtus, který nikdo neobnovoval, na který všichni z vysoka kašlali, a při tom se smáli.

Na tomto fenoménu je zajímavé to, co se dnes zdá jako něco celkem nepravděpodobné a co se již nikdy nezopakuje. Kuchyňský liberalismus brežněvovského období se šířil mimo média, jako by vzducho-kapkovou cestou. Bylo to jakési ustálené, zlostné a pokřivené mínění o tom, že my jsme ti slabí, ubozí a neplnohodnotní, zatímco oni, tam za kopečky, jsou ti opravdoví. Vrcholem rozvoje sovětčického liberalismu se stal sám pojem „sovětčík“ (rus.: „sovok“, pozn. prekl.), dodnes částečně živý: všichni jsme sovětčíci, žijeme v Sovětčicku a vše okolo nás je sovětčické.

Rok 1982, město Santa Clara, centrum provincie Las Villas na Kubě. Univerzitní městečko. Právě si povídám ze svým přítelem Andriušou, který v noci poslouchal Hlas Ameriky. Jsme vrstevníci, oba máme dvacet pět roků a oba učíme Kubánce ruštinu. Andriuša reprodukuje noční zprávy nepřátelského hlasu: naši vojáci použili v Afganistanu jedovatý plyn. Označuje to za svinstvo. Soucitně přikyvuji. Ani já nesouhlasím s plynem, ale o informaci Hlasu Ameriky mám jisté pochybnosti. Jářku, odkud to vědí, snad ten plyn sami čichali?

Andriuša byl typický sovětčický liberál a amerikanofil. Byl nadšený jejich svobodou a pohrdal otroctvím u nás. A donekonečna hleděl do křivého zrcadla, jehož pokřivení spočívalo v obraze převzatém našimi liberály od jiných liberálů. Obraz byl prostý: my jsme zlí hoši a všechno u nás je zlé. I gulagy byly jen u nás, i plynem otravujeme jenom my, i represe jsou pouze naše zvrácenost. Surovci jsme, ukrutníci.

Tyto představy se množily a zapustily kořeny v našich mozcích i proto, že jsme se neměli s kým porovnat. Partokrati zavřeli sebe i nás do informačního vězení. Přirozeně, k naší záměrně tupé propagandě jsme se stavěli s posměchem, dokonce i tehdy, kdy o světě oznamovala čistou pravdu. Když v televizi mluvili o tom, že polovina vietnamských džunglí je zničená americkými chemickými látkami, po nichž se rodí statisíce znetvořených dětí, vysmívali jsme se: prý, aha, jaká to propaganda. Zato když nám americký rozhlas otvíral oči pro „zvěrstva“ naší armády v Afganistanu, ušlechtile jsme se rozhořčovali.

Proč se tento „kuchyňský rozhlas“ ukázal být silnější než všechna sovětská média? Protože v sovětských médiích byla soustředěná hlavní část našich zrádců. Vědomě a s potěšením se vysmívali našim hrdinským mýtům, virtuózně sypali písek do očí vysoko postaveným partokratům: prý, u nás je všechno v pořádku, soudruzi, náš komunistický mýtus kvete a voní jako Iljičovo tělo v Mauzoleu. Vzorně jej opatrujeme, čistíme, natíráme a přibarvujeme.

Naši zrádci vymysleli posměšné dvojsmyslné slogany typu „Sovětské znamená skvělé“ anebo „S pocitem hluboké spokojenosti“ a rok co rok, jako svině v chlévu, pošlapávali mnohá tabu, která se zformovala v průběhu stalinské éry. Neznali to však důkladně, neboť Freud byl zakázaný, ale cítili, že bez tabu neexistuje ani totem, ani pravda, ani Bůh. Pošlapeme tabu - a vše ostatní se rozpadne samo.

Perestrojku připravili a uskutečnili naši perohryzci a tlučhuby. Perestrojka byla prvním virtuálním produktem revolučního charakteru v dějinách Ruska. Rozhodně však ne posledním.

 

Jaké tabu rozdupali liberální sovětčíci

 

Nejprve něco o tom, co pod označením tabu budeme v této knize rozumět. V slovenské patriarchální katolické vesnici se za největší tabu považuje soukromý život kněze, vysoko postavených katolických představitelů a, přirozeně Svatého otce. To znamená, že slovenský vesnický kněz ztrápený celibátem někdy nemusí být docela až tak nevinný. Může se oddávat rozličným tělesným choutkám, mimo to může být skoupý, chamtivý a intrikánský. Ovšem, že o tom všem bude slovenská vesnice vědět anebo to tušit. Moc římsko-katolické církve na Slovensku je však tak silná, že Slovák, navzdory tomu, že o svém knězi ví mnoho pikantností, nikdy a nikde ho veřejně neodsoudí. Donekonečna bude klevetit, šeptat si s ženou pod peřinou, ale na veřejnosti bude o knězi hovořit jako o nebohém: jen v dobrém anebo vůbec nic.

Ba co víc, jestliže někdo z cizí vesnice začne šířit klepy o hříších rodného kněze, Slovák, který si sám sebe alespoň trochu váží, se postaví na obranu svého kněze. To teda ne, možná ve vaší vesnici (anebo u vás v Americe) knězi smilní s děvčaty a chlapci bez rozdílu, možná, že váš kněz je chamtivý, ale ten náš je příkladem ctnosti.

Proč je to tak? Protože na církvi a knězi se dodnes zakládá život slovenské vesnice. Věřícími vážený a milovaný kněz, a takových je na Slovensku doposud mnoho, o všem ví, o všem rozhoduje, každého rozsoudí, každému pomůže. Milovaný kněz, to je štěstí pro celou vesnici, idol Slováků, předmět závisti všech okolních vesnic. Je učitelem, vychovatelem a léčitelem duší v jedné osobě. Slováci si toto všechno uvědomují a nepovolují, aby základ jejich života někdo rozkolísal. Všechno zlé, co se týká tohoto základu, se tabuizuje.

Bolševici přišli k moci a rozdrtili všechna staletá ruská tabu současně. Pravoslavného cara, vlast, církev, kněze, a to nejhlavnější - Boha. Všechno smetla ruská revoluce a občanská válka a na jejich místa nastoupily nové idoly. Nikým nepoznaní Marx a Engels se pro negramotné mužiky najednou stali rodnými. Lenin, Stalin a revoluce, to byly nové symboly víry. Novorozence pojmenovali zkratkami všech svatých na ráz: Karlen, Melor, Vladlen, Kim, nikoliv však Kim jako Kimirsen, ale jako Komunistická internacionála mládeže. Na všechno, co bylo proti novým idolům, se uvalilo tabu. Nové, vratké, ale tabu.

Snad je třeba se divit, že liberální sovětčíci, potomci těch, kteří organizovali a opěvovali honitbu na pravoslavné popy a do otřesených duší mužiků vštepovali vědecký ateizmus, se na začátku perestrojky se stejnou revoluční silou ohnali proti nový sovětským tabu. Byli přece dětmi a vnuky likvidátorů odvěkých ruských svatyň a krátkodobé, objektivně nestabilní sovětské svatyně najednou začali nenávidět.

Prvně se pustili do diskreditace Stalina, a to okamžitě po jeho smrti. Později, v průběhu celé Brežnevovy éry, diskreditovali komunistický mýtus tím, že ho vtloukali ostatním do hlavy zvlášť idiotským způsobem. Potom se objevil Gorbi a sovětská tabu začala padat jedno za druhým. Stalina nejprve postavili na stejnou úroveň jako Hitlera, aby ho později ještě více ponížili. Potom začali řešit Lenina a vyřešili. Ukázalo se, že byl syfilitik, že měl polovinu mozku jako shnilý ořech, tak krvelačný byl náš dědoušek Lenin, všechny kázal zastřelit, zvláště pak „představitele reakčního duchovenstva“. Poslední informace se zakládá na pravdě, ale že by o tom snad naši liberální sovětčíci déle než sedmdesát let nevěděli? Věděli, ale své poznání o bolševických krutostech tajili jako nedotknutelnou rezervu a čekali na vhodný okamžik. A potom zničehonic: tak takový jste vy, soudruhu Lenine!

Později se fašistickým stal celý sovětský režim a bylo řečeno, že ve druhé světové válce soupeřili dva totalitní dravci, jeden horší než druhý. My a Němci. Celé generace našich lidí byly vychované na příkladech boje s fašismem. A liberální sovětčíci jim vmetli do tváře, že ti, kdo rozdrtili „fašistickou havěť“, byli také fašisti, jenomže o tom nevěděli. Věděli o tom pouze liberální sovětčíci, ale mlčeli a třásli se hrůzou před nevyhnutelnou plynovou komorou, která je čekala v případě německého vítězství.

Liberální sovětčíci, opojení vlastní smělostí, nikoliv prozíravě šlapali po sovětských svatyních, neschopní uvědomit si, co znamená tato všeobecná deidealizace pro ně samotné, se tak vydatně a velkolepě živili propagandou světlých komunistických ideálů.

Jak jsou dnes jen smutní! Vždyť ještě nedávno stačilo, aby se vysoce postavený sovětský liberál vydal do Francie po stopách leninských míst, napsal poému o tom, jak v městečku Longiuemau, kde Lenin kdysi zorganizoval letní stranickou školu, je dnes pila a šíří se z ní vůně dialektiky poznání - a sovětčíkovi okamžitě na podnose nesou Leninskou anebo Státní cenu, a jeho čerstvé, ještě vařící Longiumau zahrnují do učebních osnov škol a univerzit. A takové „longiumau“ není problém vytvořit za pár hodin.

Jak zoufale se dnes snaží postarší liberální sovětčík, potomek drsného bolševika a pěvec všech období tání, který opěvoval leninskou stranickou školu ve Francii, vydělat na volném trhu jen drobek z toho, co mu ve velkém Sovětském svazu samo veplulo do rukou!

Naše komunistické idoly a tabu, které je chránilo, byly ve své podstatě krátkověké. Nebylo nutné po nich šlapat se samurajskými pokřiky a s horkými soply pod nosem. Jemně a nenápadně se daly odsunout, zaměnit, bez násilí na vědomí miliónů sovětských lidí.

Ne nadarmo však bylo řečené, že zrádci vyběhnou sami se sebou. Liberální sovětčíci doslova za pár měsíců otrávili všechny studně, ze kterých po desetiletí sami pili, a nové studně nevykopali.

A v takovémto stavu zatím žije celé Rusko. Staré studně jsou otrávené, nové se prý snaží vykopat naši sovětští popi, avšak zatím bez očividného úspěchu. Ano, pravoslaví je budoucnost Ruska. Zatím však není jasné, zda se nám podaří dožít se této další zářivé budoucnosti v pořadí. Aby se popi začali podobat na duchovní a věřící doopravdy věděli, proč báťuška v chrámu mává kadidlem, musí se vystřídat celé generace nejenom duchovních, ale i věřících.

 

Jak nám vládnou

 

Vládnou tvrdě, konkrétně, novorusky. Potrvá ještě chvíli, a toto novoruské vládnutí si začne osvojovat i zaostalá Evropa, načež se přidají i Amíci.

Naši sovětští úředníci, z kterých se stali demokratičtí ministři a oligarchové současně, se projevili jako fenomenálně učenliví lidé a za pár let vytvořili nový styl vládnutí, který demonstruje nezničitelnou životaschopnost ruského kořene.

„Když se neprobijeme, alespoň se protáhneme,“ tak zněl úderný slogan sovětské armády v letech, kdy jsem měl to štěstí zúčastnit se soustředění budoucích důstojníků v záloze Tamanské divize - posádka Alabino na Kyjevské cestě. Tento slogan je jak na míru šitý pro nový styl řízení našeho scvrknutého impéria.

Do Ruska pronikly ty nejodvážnější a nejprogresivnější politické technologie, kterým nás neuváženě naučili Amíci. Public relations různých barev: bílé, šedé, černé, dokonce i barvy dětské běhavky, toho všeho je dnes u nás více než u samotných Amíků. Jejich vykutálené technologie pro vytváření formulí komunikativního řízení jsme přizpůsobili našim drsným poměrům, a takto jsme je vybrousili až do dokonalosti.

Vládnou nám však nejen prostřednictvím PR, šoubyznysu a formováním pozitivního obrazu kohokoliv, kdo má na to peníze, aby se takto zformoval. Tohle všechno mají k dispozici i oni, naši zaoceánští přátelé. To od jejich televizního ministerstva pravdy, které se jmenuje CNN, jsme se naučili ukazovat špinavého osla v podobě parádní huňaté veverky s mírně rozmazanými konturami uší.

Nejenom, že jsme pochopili, že nejdůležitější v našem světě už není to, co se stalo, ale to, co se ukazuje v televizi, nýbrž naučili jsme se jako na běžícím pásu vytvářet události určené speciálně pro televizi, a v tomto směru jsme překonali i své učitele.

Ne že by to Amíci vůbec neuměli. Ne, oni za miliardu dolarů dokáží uspořádat působivé představení se střelbou kdesi v arabské poušti. Kdybychom je však postavili do našich podmínek a navrhli jim, aby udělali malou bouřku v malé poušti někde v Tatarstaně, přičemž ne za miliardu dolarů, ale jenom za tisíc, tak jsou nahraní. My však ne, my to uděláme i za tisíc, i za sto, a dokonce i tak, že nám ještě zaplatí třikrát více, jen aby se představení nekonalo.

Jestliže chceme zviditelnit nějakého svého prokurátora, odvedeme ho k ženským a celé to natáčíme skrytou kamerou. Potom záběry necháme do nekonečna běžet na všech televizních kanálech, a celý národ s úctou mluví o tom, jak velký pohlavní úd má prokurátor a jak důležité je to pro justici.

Proč je pro ně problém dělat to stejné se svými prokurátory? Pes není zakopaný v jejich jednoduchosti anebo nedostatku fantazie, ale v tom, že ruce i nohy mají spoutané vlastními předsudky, které nazývají zákony.

Jejich prokurátor k ženám nepůjde, dokonce nepůjde ani ke chlapům. A takoví odvážní, kteří by byli ochotní natočit nahého prokurátora, se u nich též nenajdou. Ostatně nebude ani jednoduché ukázat samotného prokurátora, všude bude vyčnívat ta stejná překážka: „protizákonné“. Když už se jednou nahrávka natočila nezákonně, potom i ukazovat ji bude nezákonné a prokurátor může díky takové nahrávce přivést na mizinu jakoukoliv CNN, ba někoho i strčit do vězení. Takové to mají složité s těmi jejich zákony.

My takové zákony jako oni nemáme, a ani nebudeme mít. U nás platí, že kdo je silnější, toho je zákon, a kdo je slabší, ten ať se jde klouzat. Proto není prostor pro tvoření v oblasti PR-událostí u nás ničím omezený, a to znamená, že jsme znovu v čele celé planety.

Proč v roce 1993 bylo nutné střílet z tanků do Bílého domu? To kolegové ze CNN velmi prosili, říkali, že to na obrazovce vypadá působivě. A zatímco se všichni dívají, hned vedle shoří archívy Moskevské radnice: to zákeřní vzbouřenci je podpálili. Co už naděláš, když shoří, tak shoří, vždyť i tak tam bylo zdokumentováno pouze několik miliard dolarů. Zlé jazyky tvrdí, že v některých dokumentech byly nepřesnosti. Byly a shořely, my je nepotřebujeme: k čemu jsou nám nepřesné dokumenty?

Když nahlédneme do našich ještě zcela čerstvých dějin, můžeme si položit otázku: byl by Jelcin Jelcinem, kdyby nepřemluvil Gorbiho, aby spískal ten svůj „převrat“? Nebyl. To znamená, že „převrat“ vyšel v Jelcinův prospěch a ti, již přemlouvali provinčního hlupáčka Gorbiho, věděli, co dělají.

Byl by Putin Putinem, kdyby na začátku voleb nenasliboval, že zlikviduje všechny čečenské teroristy? Otázka je složitá, Putinem by se možná stal Lužkov. Toto dnes vykřikuje Berezovskij z Londýna. Tenkrát však Berezovskij zlikvidoval ve své televizní stanici ORT Putinovy konkurenty, Lužkova a Primakova, a jako přičinlivý býk neúnavně pokrýval svým televizním kanálem celé Rusko.

Náš život jsme s PR propletli tak pevně, že je čím dál, tím více těžší odlišit jedno od druhého. Ŕ propos, je třeba to odlišovat? Vyplatí se mrhat se silami na nekonečné analýzy, zda ti ukazují veverku anebo osla „přemedializovaného“ na veverku? Že prý je to zlé umět všechno „televizovat“?

Oni, respektive ti, se kterými vyběhneme, jsou omezení svým uslintaným liberalismem, a proto už nyní s námi prohráli, neboť my nejsme omezení ničím. Tuto svoji tezi následně i dokážu.

Připusťme, že by zničehonic vyšlo najevo, že celý bin Ládin a Al Kajdá je jen náš sovětský Nathan Izraelovič Levinson z městečka Uriupinsk, jenž si za nevelké peníze nalepil vousy a pózuje před amatérskou kamerou. Připusťme, že by se ukázalo, že všichni tito Aláhovi mučedníci, již Boeingy vrazili do jejich mrakodrapů, byli od začátku do konce pod drobnohledem CIA a ti, kteří je usměrňovali, se nejvíce báli jediné věci: co když se nechápaví Aláhovi mučedníci netrefí a namísto do dvojčat to napálí do zálivu? V tu chvíli by mohli zapomenout na svoji svatou válku s terorem na dvě stě let dopředu, na afgánský heroin, středoasijský plyn a iráckou ropu.

Dnes je snad zřejmé jako nikdy před tím, jak Amerika po 11. září rozkvetla a zkrásněla, kolik užitku přinesli obětaví teroristé celému pokrokovému lidstvu; s odhaleními tohoto druhu však Amíci nevyrukují. Jejich jednoduché americké stádo, které má nabiflováno jenom několik sloganů, by se mohlo vymknout kontrole. Tak jako kdysi, kdy se téměř vymklo kontrole kvůli několika nevinným mikrofonům, jež byly zabudovány v hotelu Watergate. Neboť oni jsou stádo jednobuněčných dogmatiků, pokrytců a moralistů. Jejich političtí technologové, když konstruují své PR-události jakéhokoliv rozsahu, se vždy pohybují na tenkém ledě.

Oproti tomu u nás může vyjít najevo cokoliv a kdykoliv - a nic se nestane! Všechna naše tabu jsou již mnohokrát pošlapaná, buď bolševiky, nebo jejich dětmi, to jest liberálními sovětčíky. My nejsme bez svědomí, jak dlouhá léta tvrdí mnohá nemehla na Západě. Prostě jsme širocí, neznáme hranice a zákon se u nás zatím nezměnil ani na předsudek, ani na dogma. Náš zákon připomíná oje: kam zatáhne silnější, tam i směřuje. Je konkrétní, živý, pružný, zrcadlí život, nesnaží se jej znetvořit. Je to zákon silného, jiný v našem světě neexistuje.

I naše svědomí je konkrétní a funguje v režimu reálného času: nyní drží rukojmí - nyní je nám jich líto, nyní zapracovalo svědomí. Spěchali jsme, osvobodili jsme je, porazili jsme protivníka - a svědomí se uklidnilo. A jen hrstka hysterických liberálů, kteří ještě, kdo ví proč, neodešli, nám kazí náš svátek, křičí, vyvalují oči: prý, že jsme neoznámili všechny mrtvé. Jako by někdo na světě všechno všem okamžitě oznamoval.

Trvám na tom, že naše nová schopnost vytvářet události pro televizi na klíč je nová kvalita, jež nás staví opět na jednu šachovnici s hlavními hráči. Předtím jsme to neuměli, předtím naši liberální sovětčíci jakoukoliv, i tu nejužitečnější událost stihli zprznit během několika hodin - a ustavičně jsme prohrávali. Teď tomu bude jinak.

Vzpomeňme na popa Gapona a jeho Krvavou neděli v roce 1905 v Petrohradu. Pop vytáhl národ do ulic a lidi tam nemilosrdně postříleli. Dodnes není jasné, kdo koho provokoval a proč se to celé spískalo. Očividné je však něco jiného: namísto zamýšlené demonstrace síly vlády, která popovi platila, to byl začátek Všeruské vzpoury. Popa Gapona tedy mocipáni dávných dob nevyužili správně, koneckonců s jeho pomocí vyprovokovali nikoliv tu událost, kterou plánovali.

Jak daleko jsme se dostali od popa Gapona, generála Zubatova a jeho falešných revolucionářů, od Azefa a jeho atentátů? A přitom se u nich všechno trhalo, bylo na rozpadnutí, vše bylo šité horkou jehlou. My jsme se však naučili kvalitně „televizovat“ a naše „televizování“ si neodbytně podmaňuje realitu.

Události, které se staly katalyzátorem politických změn v Rusku za poslední roky, byly současně i PR-akcemi a byly vytvořené pevnou rukou autorů, kteří ví, co chtějí, a dokáží toho dosáhnout za každou cenu. Jestliže je třeba potopit Primakova před volbami a nic na něj neexistuje, televizní „killer“ Dorenko si vezme na mušku Primakovy nemocné klouby a pět minut bude ukazovat čísi rozvrtané bederní kosti na operačním stole. Přičemž na lidi ani tak nepůsobí pohled na krvavou kaši na obrazovce, ale samotný fakt, že Primakova bezohledně veřejně potápí. I když tedy neexistuje žádná událost a je pouze holé místo, tak na tomto holém místě cosi vytvoříme.

Příčinou efektivity našich nových politických technologií je až zarážející shoda realizace PR-události a jejího „televizování“. Místy se může zdát, že ti, kteří vymýšlejí a realizují události tohoto druhu, a ti, kdo událost „televizují“, tyto události plánují společně ve stejné kanceláři.

Kdysi se objevil jistý Gavrila Princip, jenž byl připravený zabít arcivévodu Františka Ferdinanda. Gavrilovi se připravovaly podmínky pro práci, a později Srbsko dostalo rozhněvané ultimátum. Takto se rozpoutala první světová válka, pro niž byla vytvořená banální „casus belli“, to jest záminka pro válku.

 

Američtí učitelé naučili naše vládce dokonalejší schéma, kde v roli Gavrila Principa vystupují média. A není ani třeba zabíjet. Na začátku se rodí teze: kdo je dnes u nás zlý. Potom se hledá řešení: v jaké podobě je třeba toho zlého ukázat. Následně se tvoří samotná událost: co je třeba udělat, abychom toho zlého ukázali správně.

Toto zaoceánské schéma jsme obohatili vlastním tvořivým géniem. Vybudovali jsme její nadstavbu, jejíž význam je prostý. Na rozdíl od pokryteckých Amíků jsme schopní generovat jakoukoliv událost, jež umožní ukázat zlého jako obludného.

Naše fantazie je neomezená. Připusťme, že potřebujeme vědce, kteří by dokázali, že předci jednoho z prezidentů USA byli krabi. Proto ten prezident drží své hrabivé ruce natažené jako krab klepeta. Celá ruská akademie věd potvrdí: ano, jeho dědeček byl krab. A babička byla samička kraba.

Naše ničím neomezené PR-know-how nám dává neomezené možnosti na formování našeho obrazu nových lídrů lidstva. Je to ojedinělá šance, jak změnit naši, z hlediska Západu, anarchii na nevyčerpatelný a vždy konvertibilní kapitál.

Nejenom, že jsme se toto všechno naučili o mnoho rychleji než Evropané, ale s náskokem jsme předběhli Evropu, která čím dál, tím více zabředává do rozličných předsudků. Velmi brzo přijde ta chvíle, kdy Evropa pocítí plody svého zaostávaní, ale nedokáže již nic změnit. Evropané neměli a nikdy ani nebudou mít náš rozsah, jsou spoutaní svými historicky podmíněnými reáliemi. Dokonce i jejich vesnice mají svou historii, která sahá hluboko do několika staletí, nemluvě už o městech. V Evropě není prostoru, není se kde otočit, na každém rohu na vás hledí a všichni slídí, aby vás při něčem načapali.

Oproti tomu u nás a u našich amerických učitelů je všechno jiné; my i oni máme rozmach a prostor. Jenomže my jsme moudřejší než Amíci, pohotovější, silnější a rozhodnější. Naše zákony jsou správné, přesnější, poněvadž my máme pouze jeden, a to zákon síly. Čím dál, tím jistěji se učíme brát události ve vlastní zemi do svých vlastních spolehlivých rukou. Později začneme řídit i události v jiných zemích.

 

Žid - to je mýtus o nadčlověku

 

Jedna z neřešených, ale čím dál, tím více palčivějších otázek zní takto: kdo a co vlastně znamená Žid v našem světě a jak se dá odlišit od Nežida? Názory se rozcházejí. Je to celosvětová banda degenerovaných, kteří parazitují na zbytku lidstva a kradou všem národům jejich nejlepší geny. Uměle vytvořený národ, jehož představitele sjednocuje fakt, že jsou úchylové, psychopati, homosexuálové, rasisti, spekulanti a zloději, a to všichni do jednoho. Ztělesnění ďábla v lidské podobě, satanisti, živí čerti, rohy skrývají v kučeravé hřívě, anebo pod černými čepičkami.

Přibližně takto zní všeobecná definice Židů ze strany tradičních, jak sami Židé říkají, animálních antisemitů a taktéž, v krapet jemnější formě, ze strany celosvětových církví: katolické, pravoslavné a islámské.

Kdybyste stejnou otázku, kdo je Žid, položili samotným Židům, mnozí z nich banálně odpoví: Žid, to je náboženství. Zato na otázku vyplývající z této banální odpovědi, kteří z přibližně dvaceti pěti miliónů lidí, kteří se dnes hlásí k Židům, vyznávají judaismus, bude složité odpovědět. I ty nejvelkorysejší spekulace sotva přesáhnou rámec dvaceti procent, jestliže bereme do úvahy, že ve Spojených státech se nachází ne méně než šest miliónů Židů, a ještě asi pět miliónů jich žije v zemích bývalého Sovětského svazu. O těchto Židech se ví dost na to, aby se zhodnotila nízká úroveň jejich zbožnosti. A navíc velká část z nich se hlásí ke křesťanství - k protestantismu, katolicismu a pravoslaví. To znamená, že Žid - to není náboženství.

Jsou Židé národ? To nejkrajnější na toto téma odeznělo v romantickém citátu teoretika sionismu Theodora Herzela: „Jsme jednotný národ.“ Zní to přibližně stejně přesvědčivě jako věta: „Komunismus je zářivá budoucnost lidstva“.

V průběhu několika posledních desetiletí se Židé snaží vyhlásit sami sebe za nový národ, za Izraelce. Nicméně tvrdit, že Izraelci jsou již novým národem, je příliš brzy. Zatím je Izrael pouze smělý a drahý experiment přeměny malé části Židů, roztroušených po celém světě, na něco, co připomíná křižácký řád. Izraelci dnes působí jako ochránci svatyň a ropných komunikací, kteří vedou obětavý styl života ve svém vojensko-teokratickém státě. Avšak tato obětavost není zcela dobrovolná: kdo ví, jaká část tohoto nového národa by s radostí opustila Izrael, kdyby měla kam odejít.

V současnosti základní atributy národa: území, jazyk a kultura - se v Izraeli nacházejí v zárodečném stádiu. Území, které obývají, bylo teprve nedávno vybojované a je třeba ho bránit se zbraní v ruce. Jejich jazykem je uměle oživená hebrejština, která plní funkci úředního jazyka. Ruština a angličtina slouží jako základní komunikační jazyky. Izraelská kultura, to je romantika kibucu a vojenského tábora. Vlastní kultura je na tom tedy v Izraeli dost bídně. Zato kvete sovětská kultura přinesená sovětskými Židy, jež poté co zemřela v Rusku, žije nadále v Izraeli jakýmsi záhrobním, avšak velmi aktivním životem.

U Izraelců je všechno v pořádku, jenom pokud se jedná o náboženství, dokonce je ho více než třeba. Samotný stát Izrael je oficiálně deklarovaný jako teokratický. Zda se však stali Židé teokraty, když si na své hlavy nasadily černé čepičky, to je otázka čistě rétorická.

A k tomu to nejhlavnější: v Izraeli žije pět miliónů, tedy pouze jedna pětina Židů na celém světě. Jestliže připustíme, že izraelští Židé jsou již národem anebo se jím dřív nebo později stanou, co potom s ostatními Židy?

Židé, to je krev, to jsou geny, zní jiné tvrzení, které je možná spravedlivé ve vztahu k ortodoxním Židům, kteří se díky staleté izolaci sebe samých vyhnuli tomu, aby jejich krev byla smíchána s jinou, a takoví Židé se ve výrazu jen málo odlišují od Arabů. Ano, právě tito Židé, celí v černém, zarostlí, s pejzy a v černých kloboucích, jsou často podezíraní z toho, že v sobě nesou jakýsi vzácný buket židovských genů. A kolik je jich takto čistokrevných? S čísly, která by si zasluhovala pozornost, jsem se nesetkal, ale ortodoxní Židé představují jenom část z těch dvaceti procent Židů ve světě, kteří v té či oné míře vyznávají a praktikují judaismus. Tedy ortodoxních Židů, a to i v případě, že uznáme jejich úlohu ochránců pradávných genů, je pouhá hrstka.

A tak je otázka židovských genů aktuální jenom pro ty, již mají mnoho času a rádi debatují. Poté co ve dvacátém století došlo k masovému smíšení židovské krve s anglosaskou ve Spojených státech, slovanskou v Sovětském svazu a evropskou v celé Evropě, definitivně zmizel tradiční typ etnického Žida - snědý, kučeravý, s orlím nosem. Ale kolik podobných míšení přežili ti, kteří sami sebe označili za Židy před sty, čtyřmi sty či tisíci lety? A vůbec, co má z hlediska genů společné sefardský černoušek a světlovlasý, modrooký obyvatel Tel Avivu, Moskvy anebo New Yorku?

Tak potom tedy kdo je vlastně Žid? Proč jsou na světě vůbec lidé, kteří vědí o sobě, že jsou Židé, kteří sami sebe za ně považují a s jejich svévolnou identifikací souhlasí většina homo sapiens?

Podívejme se nyní na běžné představy, se kterými lidé přistupují k Židům v průběhu tisíciletí. Židé jsou přistěhovalci: moudří, vykutálení, rafinovaní, jsou to intelektuálové a obchodníci. Kdykoliv a kohokoliv umí obehrát, mezi sebou jsou však soudržní. Jestliže se jeden Žid kamkoliv dostane, přivede s sebou deset dalších. Takto vypadá základ běžné mytologie o Židech, na který se nabaluje vrstva tradičního církevního antisemitismu, deklarující Židy jako ztělesnění světového zla a sluhy ďábla.

Uvedené představy jsou dosti ustálené a zřejmě obsahují jistou pravdu. Ale jakou? Například dokud se neobjevil Hitler, celý svět považoval Němce za jakési živé počítací stroje, jež neustále něco přepočítávají. Jenže přišel den D, objevil se šaman-vůdce a Němci se najednou začali chovat absolutně iracionálně. Uvěřili šamanovi, který jim slíbil, že je přivede do zářivé budoucnosti, a přijali šamanovu víru za vlastní, načež rozpoutali s celým světem válku.

O Rusech Evropané po staletí hovoří a píší jako o lemplech, kteří všude jen zasévají chaos a nedokáží cílevědomě pracovat. I v tom je kus pravdy. Dokázali by se však lemplové zmocnit tak obrovského území a udržet si ho? Anebo se snad podobají surovinoví giganti, které vytvořili noví Rusi a které svými celosvětovými chapadly spoutávají celý svět, na výtvory lepmlů? A navíc, nepůsobí však v současnosti jako větší lemplové právě Evropané, kteří dokořán pootvírali brány svých měst před celou tou pestrou svoločí bez toho, aniž by přemýšleli, co s ní budou dělat?

Navrhuji vlastní definici podstaty židovství. Židé, to je mýtus, který žije ve světě a který je v té či oné podobě vlastní kolektivnímu vědomí každého národa, stejně jako i vědomí každé konkrétní lidské bytosti.

Židé, to je mýtus o nadčlověku. Jestliže totiž uvážíme všechno dohromady, co Židům připisuje soubor všeobecně uznávaných stereotypů, a znásobíme to reálným podílem moci a vlivu lidí, jenž se označují za Židy, potom nám z toho prostě nic jiného ani nevychází.

Židé jsou lidé, kteří se vědomě anebo podvědomě ztotožnili s mýtem o nadčlověku, který v jazyku náboženství zní jako mýtus o Bohem vyvoleném národu. Hlavní potvrzení správnosti tohoto ztotožnění v průběhu tisíciletí byl judaistický mýtus o Židech, který byl nedostupný nezasvěceným, byl tajemný a magický. Ale po rozpadu evropských židovských obcí, jež žily uzavřeně, autonomně, ve kterých dokonce i v otázkách justice rozhodoval zpravidla soud rabínů, po odklonu hlavní masy Židů od judaismu mýtus o Židech jako o nadlidech začínal nabírat nové formy.

Jak aktuálne dnes působí slova filosofa Huma o třech diktátorech: o Stalinovi, Mussolinim a Hitlerovi, která vyslovil v roce 1938 těsně před Mnichovským spiknutím. Hume tvrdil, že Hitler, to je podvědomí Němce, jenž byl ponižován v průběhu celých dějin svého národa v 19. a ve 20. století. Tato slova není možné zpochybnit, stejně tak i to, že Hitler se pokusil vštípit do vědomí Němců mýtus o nadnárodu, o nadlidech-árijcích povolaných řídit ostatní „podlidi“.

Mýtus o Židech, to je nejenom podvědomí Židů, nýbrž i část podvědomí těch nejsilnějších a nejmocnějších národů křesťanské civilizace. Představy Židů o sobě jako o nadlidech mají své dějiny, které sahají až do daleké minulosti. V průběhu staletí se v kolektivním vědomí Židů vrstvily komplexy neustále pronásledované, utlačované a nerovnoprávné menšiny, pro kterou mýtus o vlastní nadlidské podstatě znamenal prostředek jak přežít. Slogan této knihy „Vyběhneme s nimi“ by mohl vystupovat jako zkrácená verze mýtu Židů o sobě samých.

Do jaké míry je tento mýtus podepřený reálnou historií, je odvislé od toho, jakým způsobem budeme vysvětlovat dějiny. Začněme s argumenty proti. Židům se například připisuje pronikavost na úrovni proroků, schopnost vidět budoucnost. Ve 20. století se u Židů navíc odhaluje i vliv na osud světa na úrovni Alexandra Makedonského anebo Čingischána, tedy schopnost začínat a končit světové války.

Položme si otázku: projevili snad tyto nadlidské schopnosti evropští Židé na začátku holocaustu? Jen zanedbatelná část z nich si uvědomovala, že zůstat na místě znamená zemřít. Že je třeba namísto balení kufrů, přišívání žlutých hvězd a nasedávání do vlaků, které je odvážely do Osvětimi, vzít rychle nohy na ramena a utíkat, kam je oči zavedou, třebas i na Balkán nebo do Itálie, kde „árijec“ Mussolini nechal Židy na pokoji. Do Afriky, do Asie, utéct kamkoliv, ale hlavně přežít. Evropští Židé se zachovali jako obyčejný lidský dav, demoralizovaný a zastrašený, který neměl vůdce, a proto byl velmi snadno manipulovatelný jakoukoliv zprávou, jež slibovala naději.

Anebo se stačí lépe podívat na osud leninských bolševiků, které Stalin zničil jejich vlastníma rukama. Kam se tenkrát poděly všechny ty legendární židovské vlastnosti: pronikavost, prohnanost a vynalézavost? Kam se poděla mytologická solidarita těchto lidí, kteří prošli peklem občanské války a tuto válku vyhráli? Stalin vytvářel z jedněch skupinek leninských bolševiků oddíly pro likvidaci jiných bolševiků a každý z těchto oddílů se ze všech sil snažil vyplnit tyranův úkol, doufaje, že se před otcem národa vykoupí a zachová si tak život, namísto toho aby se sjednotili, přechytračili ho a nakonec ho zlikvidovali a vzali moc do svých rukou. Nikdo z leninských bolševiků nedokázal utéct před svým osudem, i když v roce 1928 existovala možnost odejít ze Sovětského svazu snadno a bezpečně. Každý z nich až do konce v něco doufal.

Další argumenty proti mytologickým stereotypům o nadpřirozených vlastnostech Židů v trochu větších kategoriích. Začátkem 20. století politická elita evropských Židů v podobě sociálních demokratů měla velmi silné postavení a tato elita si zvolila kurz celoevropské revoluce. Tento kurz podpořila světová finanční elita a rozpoutala se první světová válka, která zbourala stará impéria Habsburků a Romanovců a vyústila do celé série revolucí v Rusku a v Evropě. Právě tato válka změnila Ameriku ze zapadlého kouta na světové impérium. Současně však zrodila bolševismus v Rusku a nacismus v Německu.

Předvídal snad někdo z těch, kteří stáli u zárodků první světové války, skutečnost, že Hitler vyhubí šest miliónů Židů? Že takovou cenu bude třeba zaplatit za rozpad evropských impérií a povýšení Ameriky? Jestliže ano, potom musíme konstatovat, že sionští mudrci se zachovali velmi krutě ke svým ovečkám.

Po skončení druhé světové války Američané připravili likvidaci Sovětského svazu pomocí atomového bombardování sovětských měst, zvláště pak hlavních měst. Plán bombardování se jmenoval Dropshot. V současnosti se můžeme dočíst, že američtí Židé ze strachu před tím, že spolu se sovětskými městy zmizí ze zemského povrchu i několik miliónů Židů, pomohli Stalinovi vyrobit vlastní atomovou bombu. Určitě bylo i toto. Navzdory tomu rozhodující bylo něco jiného. Na realizaci plánu Dropshot Amíkům nestačily samotné bomby, fyzicky je nestihli vyrobit do doby, kdy pod vedením Berije, i když ne bez pomoci soucítících Američanů, Sovětský svaz vyrobil vlastní jadernou zbraň.

Zamysleme se však nad samotnou logikou světových dějin v průběhu válečných a poválečných let. Zpočátku Stalin zkoumal možnost osvobození celé Evropy od útlaku imperialistických dravců, přirozeně, za cenu války s Američany a s Angličany. Později Truman připravoval atomové bombardování Sovětského svazu, následně začala studená válka. Co je to za divnou solidaritu! Div že se dvě části Židů ve světě v průběhu vyčtených roků na sebe nevrhli, aby se navzájem zlikvidovali.

Jestliže máme seriózně věřit v židovskou předvídavost a solidaritu, pak jak si máme vysvětlit karibskou krizi, která současně postavila na pokraj zničení Spojené státy a Sovětský svaz? Připomeňme, že jak ve Spojených státech, tak v Sovětském svazu žilo přibližně šest miliónů Židů. Kdyby karibská krize bývala byla vyústila do termonukleární války, Židé, soustředění v sovětských a amerických městech, by zahynuli jako první.

O jakém jednotném národě může být řeč, když si připomínáme pouze tato fakta z nedávné minulosti? O jakých proroctvích či zákeřných globálních plánech Židů ve světě může být řeč, když víme, že v osudných hodinách karibské krize se reálný spouštěcí mechanismus nacházel v rukou vojáků, přičemž zdaleka ne těch nejvyššího ranku, nýbrž v rukou plukovníků a majorů, velitelů ponorek a raketových oddílů. A tito vojenští představitelé nejspíše nebyli Židé.

Židé jsou stejní lidé, jako všichni ostatní, se stejnými lidskými vášněmi a chybami. Žádný jiný závěr se z dějin dvacátého století udělat nedá.

Navzdory tomu existuje i jiná sorta argumentů, která se opírá o konkrétní a nevyvratitelný fakt: současný svět stále ve větší míře řídí peníze. A ty se soustřeďují v rukou Židů. To znamená, že světu vládnou Židé, jsou nadpřirozeně silní, poněvadž je jich pouhá hrstka, a v rukou této hrstky jsou peníze světa.

Vraťme se nazpět do středověkého židovského ghetta do Prahy či Varšavy a položme si otázku: co mohlo jediné zabezpečit Židům přežití a k tomu blahobyt v jejich postavení ponižované a pronásledované menšiny, která neměla ani armádu, ani stát? Jen peníze. Odtud vyrůstají nohy takzvaného zlatého telete, odtud je nápis o bohu na amerických bankovkách bez upřesnění, o jakém bohu je vlastně řeč.

Podle toho, jak se peníze postupně staly ekvivalentem směny zboží a později bezprostředním zbožím, tedy v 19. a ve 20. století, Židé začali vynalézat svoji ideu, která velmi připomínala totem. Podstatou této myšlenky je, že peníze jsou abstrakce, která umožňuje podřídit si mnohé konkrétní reálie ve světě. Jádro této abstrakce Židé pochopili dříve něž všichni ostatní a dříve než jiní začali budovat tento abstraktní svět zelených nul, ve kterém dnes žijeme.

Jestliže máme mluvit o nějakých nadpřirozených vlastnostech lidí, již se označují za Židy, pak všechny směřují k jedinému: k umění vydělávat peníze, nakládat s nimi a měnit peníze za moc. V této oblasti Židé donedávna nepoznali sobě rovné.

Získat toto nadpřirozené, charismatické umění zacházet s penězi Židům umožnila jejich minulost. Tím, že se Židé permanentně nacházeli v „cizím světě“, až po nejvyšší úroveň v sobě rozvinuli sociální cítění a nejlépe ze všech se naučili chápat a cítit podvědomé impulsy lidského stáda. Židé stojí u základů prakticky všech sociálních věd, neboť od pohybů cizího stáda, na jehož území se nacházeli, závisel jejich život a jejich smrt. Bylo pro ně životně důležité poznat anebo alespoň cítit duši davu.

Odtud pramení nerovnost, hysterie, citlivost k dojmům, které je možné u Židů postřehnout. Odtud pramení i jejich náchylnost k psychickým poruchám, zvláště pak ke schizofrenii, která se popisuje jako rozštěpení osobnosti. Odtud pramení i kvalitativně, než u ostatních národů, jiná schopnost abstrakce na nejvyšší úrovni. Někdo uskutečnil tuto schopnost takto: uniknout od konkrétní ubohosti maloměstského života do oblasti komunistické nebo liberální utopie. Někdo zase užitečnějším způsobem: odejít do oblasti obchodu a směny zboží, kulminací pak byl vznik burzy, kde je zvykem pobíhat a vykřikovat čísla, kterým rozumějí pouze zasvěcení.

Otázka pro historika a filosofa: byli to ve skutečnosti právě Židé, kdo vytvořil současný absurdní svět, kde prakticky všechno určují mezi počítači se pohybující stáda zelených nul, anebo by byl tento svět stvořený i bez Židů jako nevyhnutelný výsledek evoluce lidstva, které je stále více pohroužené do globální směny zboží a pracovní síly?

Tedy definice, kterou navrhuji, je následující: Žid je člověk, který věří v ideu Bohem vyvoleného nadnároda, který řídí svět pomocí abstrakce s názvem peníze. Být zasvěcený do tajemství této abstrakce, je podle židovské víry dané pouze Židům. Toto je nejslabší článek mýtu: od Židů, pod jejich vedením i samostatně, se učí manipulovat se zelenými nulami stále více a více lidí.

Kdybychom Židy démonizovali v souladu s křesťanskými a islámskými tradicemi a souhlasili s tím, že Žid představuje světové zlo, potom je třeba přiznat, že světu vládne ďábel jménem peníze a že tento ďábel má své žreci - Židy a tomu, kdo před zlem neskloní hlavu, pak zůstává, aby se poohlédl po nové planetě. Teoreticky není vyloučený ani takový vývoj, avšak je málo pravděpodobný. Peníze jako hlavní kormidlo moci ve světě jsou jen epizodou, i když možná s osudným finále.

Náš svět působí stále podivněji: dokonce i živých, reálných peněz se člověk může dotknout čím dál, tím méně. Peníze jsou dnes virtuální. Židé jsou vládci virtuálních peněz, zelených nul. Přirozeně, ne všichni, ale znovu jen jejich malá část. Démonizujíc Židy, kolektivní vědomí lidstva, aniž by to samo chtělo, přenáší vlastnosti malé části Židů na všechny ty, kdo se za Židy považují. Takovýmto způsobem mnohonásobně upevňují jejich víru ve svou Ideu.

Ze šesti miliónů amerických Židů řídí zelené nuly v tom nejlepším případě několik desítek tisíc. A naši uražení a nepozvaní přistěhovalci z „říše zla“ řídí žluté newyorské taxíky, jež se podobají vydlabaným rybářským loďkám. Tak tedy co potom dělá z našich bývalých pracovníků různých vědeckých institucí a redakcí, kteří přišli do Ameriky přiživit se a osídlit Brighton Beach, Židy? Víra. Avšak nikoliv víra v sionistickou myšlenku či Talmud. Žid, to je víra, že i ty se můžeš stát jedním z těch, kdo řídí zelené nuly, tedy můžeš se dostat k moci. A když ne ty, tak tvé děti, a když ne děti, potom tedy vnuci.

Takové jsou prapříčiny toho, že co se stane, ať už by to bylo kdekoliv a cokoliv, jestliže to však bude mít charakter abstraktního počátku, potom průkopníky a nadšenci budou vždy Židé. Dokonce i učebnici jazyku Čukčů v Sovětském svazu napsal autor, který se jmenoval Rabinovič. Myslím si, že nejdůležitější z toho mála slov v jazyce Čukčů je slovo sníh, a toto základní slovo Rabinovič, pokud tedy on není židovským Čukčem, nemohl nikdy vyslovit. Navzdory tomu učebnici jazyku Čukčů starostlivě napsal on.

Další tisíce rabinovičů napsali desítky tisíc jiných učebnic, které nikdo nepotřeboval, učebnice všelijakých „ismů“, které později sami rabinovičové vyhlásili za pavědy. Proč? Neboť jakákoliv učebnice, dokonce i ta, která je určena pro Čukče, je ideologií, a ideologie představuje jistou úroveň abstrakce. I když to nejsou peníze v čisté podobě, je to důležitý stupeň na cestě k penězům.

Vyšší abstrakci, než jsou peníze, Židé, s výjimkou hrstky ortodoxních zbožných chasidů a talmudistů, zatím neznají a toto je jejich další zranitelné místo. Ovšemže, nejvíce Židů se nachází mezi finančníky. Velmi mnoho je jich i mezi právníky: stejně jako peníze, jsou i zákony v podstatě abstrakce, jenomže ne všichni si to zatím uvědomují. Mnoho Židů je i mezi lékaři, vědeckými pracovníky a umělci, to jsou všechno též oblasti abstraktního poznání. Ale je těžké najít Židy mezi řemeslníky a lidmi, již se zaobírají manuální prací. Mezi rolníky nejsou vůbec a nikdy nebyli, protože, aby se mohlo pracovat na půdě, je ji třeba vlastnit a milovat.

Takovým způsobem Žid, který žije a koná v oblasti abstraktního poznání, nese v sobě víru v Ideu, postupně přichází k penězům a moci a odevzdává tuto Ideu svým potomkům jako štafetový kolík.

 

Přežije silnější

 

Nejrozšířenější mýtus bílé rasy, který je instantní jako pytlíková polévka, se dnes nazývá „demokracie“. Ubohost tohoto mýtu byla již nejednou dokázaná rozumnými lidmi, ale mýtus žije a slaví vítězství díky tomu, že jej ustavičně propagují a je levný. Demokracie se dnes zdá nezničitelná podobně jako McDonald´s.

Zatím ale demokracie zákeřně a lživě odpovídá na hlavní otázku: kdo bude v blízké budoucnosti žít na naší planetě? Odpověď demokracie je farizejská: budou žít všichni, neboť ze všech se stanou demokrati a celosvětovým demokratickým konsensem si poradí s narůstajícím chaosem. Toto hlásají egocentričtí netvoři, usmívajíce se pod vousy, a myslí si svoje, vytoužené. Svoje si o tom myslíme i my, o svém si přemýšlejí i naši žlutí bratři. Jenom naši vypasení evropští bratři a naši zbloudilí bratři Slované na nic nemyslí a hloupě věří v demokratickou bublinu.

Když v této knize zní slovo „bratři“: evropští, slovanští, černo-žlutí - nutno dodat, že toto slovo nenese ani pouhý náznak něžných bratrských vztahů. Jak se můžeme dočíst v Bibli, bratři se navzájem bez váhání a bez zastavení zabíjeli neméně zřídkavě než ostatní lidé. Dokonce se zdá, že častěji.

Zabíjení je třeba všeobecně uznat za nejrozšířenější formu vztahů mezi lidmi, jestliže nepopíráme očividné: člověk je součástí živé přírody, ve které jedna bytost zcela spravedlivě a zákonitě pohlcuje druhého živého tvora. Tedy zabíjí, jenomže v případě lva nebo krokodýla se to za vraždu nepovažuje, neboť ani lvi, ani krokodýli ve svém rozvoji ještě nedorostli do kasty žreců, kteří zištně touží za jakoukoliv cenu obvinit všechny ostatní. A proto z přirozeného chování dělají strašný hřích.

My a naši bratři jsme se vždy navzájem zabíjeli, o ničem jiném nemluví dějiny, nechť si je otáčíme z jakékoliv strany a snažíme se z nich vytřást nějaký jiný závěr. Navíc nikdo nezpochybňuje, že největší představitelé lidstva jsou ti, pod jejichž vedením bylo zabitých nejvíce lidí. Počínaje faraóny a císaři až po napoleony a staliny. Vždy to bylo a bude, bez ohledu na to, zda si to přejeme, či ne. Uplyne ještě několik roků a náš Stalin se stane sovětským Napoleonem.

Tuto všeobecně dostupnou banalitu popírá demokratická rétorika, která Churchilla a Rooswelta považuje za velké vojevůdce, zatímco Stalina označuje za monstra. Jen tak na okraj: s jedním z těch monster, ze soudruhem Stalinem, si velcí vojevůdci Západu na Jaltě rozdělili svět tak seriózně a na dlouho, že podmínky tohoto rozdělení v tak podstatných podrobnostech, jakými jsou hranice v Evropě, se dodržují dodnes.

My a naši bratři se budeme zabíjet i nadále, to je ještě jedna banalita, kterou demokratický svět nemůže popřít. Demokrati o tom raději mlčí, neboť doufají, že všem vymyjí mozek. Doufají ale zbytečně. Demokracie v její současné podobě nemá a nemůže mít budoucnost. Hrstka bohatých, ať už by byla jakkoliv silně vyzbrojená, nemůže do nekonečna diktovat obrovské mase chudých pravidla svých směšných rituálních her, kterými se ve světě bohatých obklopuje boj o moc. Demokracie a chudoba jsou neslučitelné stavy.

Existují výpočty, které mluví o tom, že zásoby naší planety vystačí maximálně na dvě stě roků. Je to velkorysá prognóza. A co nastane, když se zásoby vyčerpají, to neví nikdo. V jednom si však můžeme být jistí: jestliže lidé v průběhu celých dějin neustále bojovali navzájem mezi sebou ani ne tak o holou existenci, jako spíše o bohatství a přepych, pak jaká válka nastane kvůli možnosti zůstat na živu, kvůli existenci v čisté podobě. Bude to válka válek, nazvěme ji Válkou o Přežití, válka všech proti všem, a ta se začíná již v současnosti.

V této válce nemohou všichni zvítězit. Někdo někoho zabije, někdo zůstane mezi živými. Možná, že všichni pozabíjejí všechny, taková varianta se dnes zdá být nejpravděpodobnější. S jistotou je možné říct, co určitě nebude: nesplní se iluze netvorů, kteří sní o tom, aby mohli všechny beztrestně pozabíjet a na jejich kostech tancovat rituální tance. Ve Válce o Přežití obstojí silnější. Netvoři nejsou silnější, jejich síla, to je mýdlová bublina, která po celou dobu praská a kterou šikovný kouzelník znova nafukuje tak rychle, že proces praskání zůstává neviditelný.

Jako silnější dnes vypadá ten, kdo má více peněz. Zopakujme, že takový stav nemůže trvat dlouho. Peníze v současné podobě zelených nul ztratí svůj význam. Výměnnými jednotkami anebo novými penězi se pravděpodobně stanou reálné předměty, bez kterých nebude možné dále žít. Bude to zřejmě pitná voda, obilí, ropa, plyn, uran nebo nějaké jiné konkrétní věci.

Nejsilnějším se v blízké budoucnosti stane ten, kdo bude vlastnit pro existenci důležité zdroje a dokáže tyto zdroje uchránit. Válka o Přežití se začne, přesněji, již začíná, jako válka o zdroje.

V současnosti se tím hlavním zdrojem stala ropa. Amíci se snaží ovládnout arabskou ropu, a tak všechno ostatní lidstvo zahnat do kouta. Naše současná slabost jim dává tuto šanci: dnes jim nikdo neukáže vodíkovou bombu s výkřikem „Ruce pryč od socialistického Iráku“.

Cíl Amíků - jsou nízké ceny ropy pro Ameriku, vysoké pro ostatní svět. Amíci jsou chronicky nespokojení se vzpurností Arabů a nyní, když se píší tyto řádky, tedy 9. prosince 2002, se připravují na válku o arabskou ropu, kterou už začnou sami, aniž by se skrývali za zády arabských spojenců. Když vyjde tato kniha, válka už bude pravděpodobně rozběhnutá a bude tak možné ověřit mé skromné proroctví: arabská ropa jim zaskočí jako kost v krku. Chamtivost netvorů, kteří stojí ve Spojených státech při moci, způsobí, že osud si s nimi krutě zažertuje a tento žert může být tak zlý, že ze začátku se zhroutí jejich sivě zelená pyramida jménem dolar, a potom se sesypou jejich domy, jež připomínají cirkusové šapitó.

Proč o tom mluvím s takovou jistotou? Neboť vidím něco, co mnozí ignorují. Amíkům a netvorům, kteří je vedou do světlé budoucnosti pod heslem „Nechť se celý svět změní na Ameriku“, chybí hlavní zdroj, který se nedá zaměnit žádnými penězi. Amíci nejsou bojovníci, jsou to obchodníci. Piloti, krása a pýcha jejich armády, nejednou organizovali stávky s cílem vytlouci pro sebe více peněz za to, že zasypou napalmem vietnamské a kambodžské džungle. Stačilo, abychom Vietnamcům poslali nové rakety, a Amíci odmítli létat, zásluhou čehož se operativně „zabalila“ vietnamská válka. A to navzdory tomu, že ztráty mezi letci byly mizivé, navzdory tomu, že každého Američana, který padl do zajetí, vykoupili a zasypali poctami, navzdory tomu, že jejich letadla byla o třídu vyšší než staré migy, které jsme darovali vietnamským bratrům, abychom je my sami nemuseli vyhodit.

Připomeňme axióm jakékoliv války, jakékoliv rvačky, potyčky v hospodě: nevítězí zbraň, počet lidí, ale bojový duch. A s tímto duchem na tom byli Amíci vždy špatně. Čím jsou bohatší, tím hůře jsou na tom s bojovým duchem. Oni, „pindosi“, by neměli bojovat, ale mlčet jako pěna a radovat se z toho, že jejich „crazy experiment“, jejich cirkusový ráj pro tupce a tlusté se ještě nezhroutil.

 

Rusi jako civilizace těch, kteří přežijí

 

Nevíme, kdo vlastně jsme, a proto nepoznáme vlastní hodnotu. Zeptejte se Amíka, kdo je, a ihned vám jako mechanická natažená hračka odpapouškuje, že on, Amík, je pupek světa, neboť Washington s Jeffersonem pro něj vybojovali svobodu. A celý ostatní svět existuje jenom pro to, aby jemu, Amíkovi, činil samé příjemné věci.

Zeptejte se na to stejné Rusa a dostanete takový galimatyáš, takovou kaši, počínaje bezmeznou svatostí a soudržností až po výroky v Isaičově duchu: zda existuje na světě větší hanba než být Rusem. Občas, při pohledu na tento mišmaš, nabízí se přímo odplivnout si a říct: než mít takový bohatý chaos v duši, potom je možná lepší být jako duchovně vadný Amík: poloslepý, nenasytný a samolibý netvor.

Jsme zvláštní, samostatná civilizace. Z toho je možné začít leštit to pravdivé zrcadlo, které si Rusové dříve či později pozdvihnou k očím. Jestliže toto zrcadlo nebude opět zlostné a křivé, pak seznámení se s vlastním reálným obrazem může znamenat zlomový okamžik v ruských dějinách. Až když se uvidíme takoví, jací ve skutečnosti jsme, snad začneme poznávat svoji vlastní hodnotu.

Civilizací nás dělá zvláštní vztah ke světu, o kterém jsem už mnohokrát hovořil a ještě mnohokrát to zopakuji: k chápání podstaty života stojíme blíže než ostatní národy bílé rasy.

Knihy o Rusku jako o civilizaci ještě čekají na své autory. Přinejmenším jednoho autora takové knihy znám. Bez toho, aniž bychom na tuto knihu čekali, řekněme si nyní několik důležitých slov o zvláštnostech ruské civilizace.

V srpnu roku 2002 jsem se na dva dny ocitnul v Nižnonovgorodské oblasti ve vesnici, která se jmenovala Sovinskoje. Tuto typickou vesnici tvoří sruby úctyhodného věku, přičemž každý druhý stojí již nakřivo, občas pod takovým ostrým úhlem, že by Italové z Pizzy při pohledu na naše chalupy zbledli závistí.

Zeptal jsem se místních lidí, proč jsou domy křivé, a dostalo se mi následující odpovědi: nemají základy, takže když základní klády pomaličku zahnívají, domy se začínají naklánět. A podobně jako smutné vrby se mohou naklánět ještě několik desítek let.

Na dvorech u některých domů stála auta, střechy domů byly často z plechu, podél ulice se táhly elektrické sloupy a samotná ulice představovala jednu asfaltovou cestu, a to je tak zhruba všechno, čím se vesnice Sovinskoje lišila od toho, jak vypadala před třemi sty, pěti sty či tisíci lety. Avšak to hlavní ve vesnici, pokřivené sruby bez základů, stojí stále panensky nedotknuté.

V roce 1987 jsem nějaký čas pobyl na anglickém venkově nedaleko města Salisbury. Bez toho, aniž bych se pouštěl do popisování přepychových domů místních sedláků se stájemi a zahradami, poznamenám jen, že tyto domy vůbec nevypadaly jak před sto lety, a už vůbec ne jak před tisíci. Zámožní obyvatelé jižní Anglie měli domy převážně nové a moderní. Tradiční anglický dům, to jest čtyři sta let starý, z hrubého neotesaného kamene, zde stál pouze jeden, byl přikrytý slaměnou střechou a plnil funkci vlastivědného muzea. Nikomu se jaksi nechtělo bydlet v této anglické chalupě. Slaměná střecha na onom muzeu byla největší pýchou anglických sedláků, stála šíleně mnoho, trojnásobně více než nejdražší břidlicová. Střechu ze slámy vyrobil vlastníma rukama maestro „thatcher“, jmenovec Železné lady, která v tom období vládla.

Uběhla léta a já jsem během nich na vlastní oči viděl vesnice mnohých evropských národů a jednoznačně mohu říct: není konzervativnější vesnice, ve smyslu způsobu a stylu vesnického života, než je ruská, a jiná ani teoreticky nemůže být. Dokonce i Kréťan maurského výrazu, který celý den vysedává za stolem před svojí hospůdkou a popíjí svoje odporné víno, dokáže postavit nad svým domem sluneční baterii, která mu bez problému zahřívá vodu. Kréťana si získá fakt, že voda se zahřívá sama od sebe, zatímco on v hospodě popíjí víno.

Chorvat se může zničehonic naučit sekat trávník u sebe ve dvoře, i když tato činnost mu sedí jako krvavé sedlo. Češi a Slováci si úspěšně osvojují otevírání brány dálkovým ovládáním, ať to stojí, co to stojí, zato z auta nemusíš vylézat.

A my se těmto technickým trikům neučíme, dokonce se i nechceme učit, a není to jen vrtoch. Je to náš zásadní postoj a pro naši civilizaci jediný možný. Neučíme se každodennímu komfortu, kterému se za sečtené roky naučili dokonce i Fini, ještě do nedávna o mnoho chudší než my. Zato bomby, tanky a sputniky se narozdíl od Finů učíme vyrábět ochotně, vesele a s jiskřičkou v oku.

Zvykli jsme si označovat Angličany za největší konzervativce a jejich ostrov za muzeum středověku. A ve svém oku, jak se říká, břevno nevidíme. Britové jsou konzervativní v detailech, oproti nim je náš konzervatizmus jako by vytesaný z jedné žulové skály. Je to monolit. Ne že bychom byli konzervativní, my jsme neotřesitelní v tom hlavním a detailů si prostě nevšímáme.

Vraťme se ale do vesnice Sovinskoje. Spisovatel-derevenščik Vasilij Belov vyslovil svého času odvážnou myšlenku, že naše chalupa přežije i atomovou zimu. Všichni se mu tehdy družně vysmáli, přiznám se, že i já. Uplynuly však roky, prošel jsem svět, prohlédl si i jiné chalupy a musím dát Belovovi za pravdu. Ano, právě taková chalupa z břeven, postavená bez základů, tím víc bez všech ostatních zbytečností, ztracená v našich hustých temných lesích, to je model přežití v zářivé budoucnosti, jak ji celému světu chystají posedlí netvoři.

Když jsem se procházel po vesnici, všiml jsem si, že místní lidé mají jisté problémy s vodou, nosí ji ve vědrech ze dvou nevelkých jezírek; v těch samých jezírkách máchají prádlo, přičemž máchat ho kulturně přivážejí v autech. Pitnou vodu si přinášejí od pramenu, též ve vědrech, akorát v novějších a čistějších.

Přitom obec Sovinskoje leží mezi dvěma velkýma řekami, Volhou a Okou, a voda se zde nachází v hloubce maximálně dvou metrů. Opět jsem se zajímal u místních lidí, proč raději nevykopou v každém dvoře studni, aby se netrápili s vědry. Dostalo se mi odpovědi: kolik je třeba při kopání námahy, a potom je třeba ještě udělat i srub na studni z osiky, aby neshnil! A i když je les plný osik, bylo řečeno, že osika v tomto lese neroste blízko a ty se jí nataháš do úmoru, sotvaže nechcípneš. A vlastně k čemu, vezmeme vědra, jdeme a přineseme vodu z jezírek - a hotovo.

Nepřipomínal jsem své oponenty, že na Slovensku, v Malých Karpatech u Bratislavy, musí člověk vrtat do hloubky padesáti metrů, aby se dostal k vodě, a i to je bez záruky. A hle, v Sovinském vykopat i dva metry „je třeba se namáhat“, a postavit osikový srub znamená „chcípnout“.

Ovšemže, nebyl jsem ve všech domech ve vesnici, ale jsem přesvědčený, že v Sovinském by nikdo nečinil tak, jak by to udělal hospodárný Slovák anebo dokonce i Polák. O Němci ani nemluvě. Nikdo z obyvatel Sovinského nevykopal studnu, nespustil do ní čerpadlo, nenasadil na hadici filtr, nekoupil bojler a nezavedl ve svém domě teplou vodu s vanou a sprchou. A taky splachovací záchod a umyvadlo.

Tohle všechno, přirozeně kvůli chudobě, řeknou mi a já, přirozeně, budu souhlasit, ne však tak docela. Připomenu skvělou Leskovovu povídku o tom, jak se jednou jistý statkář-anglofil slitoval nad svými sedláky a postavil jim kamenné domy. Sedláci se však do kamenných domů odmítli přestěhovat. Takové příbytky považovali za nezdravé, ba přímo satanské. Hned vedle si postavili sruby a kamenné domy používali jako záchody. Toto všechno se stalo ne tak dávno, jen před sto padesáti lety.

Ještě něco k chudobě. U domů, ze kterých mnohé koupili nižnonovgorodští, ba i moskevští chataři, parkují ne právě ta nejlevnější auta. Trčí antény, dokonce satelity a skrz okna blikají barevné televizory. Všechna sociální zařízení se však zaručeně budou nacházet ve dvoře: pokřivená bouda se smradlavou jámou, hned vedle toho klíncem upevněná nádržka na umývání rukou.

Zato u každého domu stojí ruská báň. Samostatný srub, častokrát ještě nový. Dražší než studna. Nikoliv levnější než studna, čerpadlo, ohřívač vody a koupelna s umyvadlem dohromady. Ruská báň - to je posvátné místo, to je něco pro duši. O tom, kdo jakou má báň a jak je lepší se v ní umývat, se vedou dlouhé hodiny celé polemiky.

Jestliže se nad tím zamyslíme, zjistíme, že jsou u nás nároky na hygienu vysoké: některé báně jsou větší a působivější něž samotné chalupy. Pravda, hygieně se lidé obvykle věnují ne častěji než jednou týdně, a to vždy s vodkou a občas i s něčím na zub.

Riskněme vyslovit takovýto předpoklad. Jestliže by někdo v Sovinském natáhl teplou vodu - cena této otázky by stála při skromné realizaci kolem 250-300 dolarů a tyto peníze někteří lidé mají - tohoto novátora by vesničané pravděpodobně nepochopili a zřejmě by jej zavrhli. Vesnice by se jej začala stranit jako cizího, vysmívat se mu, ponižovat ho. Namísto toho aby jej pochválila, poučila se, sehnala peníze a udělala vodovod: přitom, že voda je v takové směšné hloubce a přitom, že v samotné vesnici vyvěrají ze země prameny, existuje množství laciných řešení. Jestliže mají vyřešit otázku vody všichni společně, potom jedno silné čerpadlo a pár kilometrů potrubí stačí pro všechny.

Teplá voda a toaleta uvnitř domu však nepatří do souboru životních hodnot obyvatel Sovinského. A řešení nikdo nechce a nehledá. Ani společně, ani jednotlivě. Kdyby jim někdo přinesl zadarmo teplou vodu až do domu, samozřejmě všem, zřejmě by se smířili, později by si zvykli a dokonce by si ji začali i chválit. Samotní Sovinčané však kvůli teplé vodě ani prstem nehnou. Mají jiné životní priority: seriózní, ověřené tisíciletým zápasem o přežití. A tedy tam, kde má Evropan teplou koupelnu, my máme báň, což nás, mimochodem, spojuje se zasmušilými Finy a jejich saunami. A vůbec, kdo to vlastně nařídil, že je třeba se umývat každý den? Výrobci šampónů? Možná, že to škodí, možná, že se kvůli tomu ničí kůže. Zato od březové metličky s vodkou kůže přímo kvete, začíná dýchat. A v duši pak zavládne svátek.

Rovněž jako i země stojí na třech velrybách, je naše civilizace postavená na pojmech duše, pro duši, duševní a tyto pojmy jsou velmi vzdálené od toho, jak se je pokoušejí vykládat pravoslavní teologové. V naší duši vládne náš vlastní ruský pořádek, a aniž bychom mu sami rozuměli, nazýváme jej chaos a nepořádek. Mezitím se v naší duši ujímá to, co nikdy nemůže koexistovat v duších ohraničených Evropanů.

Ruská duše je duše kočovníka. Zkusme nahlédnout do svých rodinných kronik a vzpomenout si, kde žili naši otcové, dědové a pradědové, a nikterak nezapochybujeme. Ruský člověk není kočovníkem, pokud se jedná jen o území, ruský člověk kočuje životem. Celý jeho svět je neustále v pohybu. Přitom svět Rusa je vždy tak drsný a nebezpečný, že připravenost v kterémkoliv okamžiku se sbalit a vydat se na jiné místo byla a i nadále zůstává jedním z hlavních předpokladů přežití. Proto jaké základy, jaké teplé toalety? K čemu je celé to pozlátko? Stačí jen trochu zalistovat v naší minulosti a obyvatele Sovinského nejenom že začneš chápat, ale budeš s nimi souhlasit jednou a provždy. A společně s nimi si řekneš: věru, ruská báň je lepší už jen proto, že ji stěží ukradneš a vyrobit ji můžeš za jeden den.

Nyní krapet naší strohé historie. V roce 1903 v Sovinském vypukl hladomor, lidé otékali a potichu umírali, mnozí se pak rozutíkali do měst za výdělkem. V roce 1905 se do vesnice přivalilo Všeruské povstání, do Sovinského přišlo kozácké komando zbít svými holemi vzbouřence a část vesnice, nikdo neví proč, přitom shořela. Traduje se, že ji podpálil jakýsi zbitý „revolucionář“. V roce 1914 polovinu chlapů nahnali do války s Němci. V roce 1917 začala občanská válka, přicházeli jednou bílí, jednou rudí a jedni i druzí místní obyvatele okrádali a zabíjeli. Počínaje tímto rokem, vypěstované obilí pravidelně zabavili dělníci s puškami v rukou. V roce 1924 přislíbili, že již obilí zabavovat nebudou, a vyhlásili NEP. Sedláci začali po trochách prodávat obilí. V roce 1930 udělali kulaky z těch, co nejlépe seli a sklízeli, přičemž opět kradli a vyváželi kulaky společně s jejich rodinami na Sibiř. V roce 1941 sebrali již všechny chlapy, z kterých se téměř nikdo nevrátil.

Kolik důvodů pro to, aby se neopravovaly pokřivené domy, jsme spočítali pouze během 38 roků, od roku 1903 až do 1941? Kolikrát jen v souvislosti s těmito vážnými historickými událostmi mělo význam sebrat se a utíkat z místa, kolik lidí to i udělalo? A kolik bylo jiných, menších událostí, ale z hlediska života velmi citlivých: bandy, naturální daň, zlí předsedové? Sakra, o jaké teplé vodě potom může být řeč? A jakých čerpadlech a ohřívačích, když všechno rozkradou, seberou, označí za kulaky a nakonec posadí do vězení?

Existuje v Evropě nějaká vesnice, která by se podobala té naší? Existuje - v Srbsku, Makedonii anebo v Bosně. Samozřejmě, že není tak prvobytně-pevná, podnebí je u nich teplé, ale ve všeobecnosti ji připomíná. A Srbové jsou nám podobní a mají nás rádi, zatímco velká část Rusů ani netuší o existenci Srbů, kteří jsou jim nakloněni.

Avšak více takových vesnic v Evropě nenajdeme, o Americe anebo Austrálii ani nemluvě. Například ve slovenských vesnicích žijí rodiny po celá staletí na stejných kouscích země a domy se stavějí s ohledem na další generace, což je všeobecně typické pro celou Evropu.

Rusové nejsou kočovné pastýřské kmeny, Rusové nekočují kvůli pastvinám pro ovce, koně nebo velbloudy. Kočují za svátkem duše a za štěstím. A svátek duše znamená pro Rusa přežít, svátek je totiž život jako takový. „Jen aby nebyla válka!“ - tak zní věčný slogan ruské civilizace, jež přitom ustavičně s někým bojuje.

V našem prvobytném a ničím nezakaleném umění přežít se nacházíme blíže k chápání podstaty života než ostatní představitelé bílé rasy. Díky tomu vyběhneme se všemi, a s námi nevyběhne nikdo ze spolubratrů z bílé rasy. S našimi žlutými bratry Číňany je to otázka již trochu složitější, poněvadž možná to budou oni, kdo vyběhnou se všemi. Tato hypotetická nepříjemnost se však neuskuteční tak brzo, nejdříve je třeba se toho dožít.

Pojďme nazpět do obce Sovinskoje, která leží pět set kilometrů od Moskvy a sto od Nižného Novgorodu. Po večerech tam mládež chodívá do klubů, aby se napila, zatancovala si, porvala se. Starší vesničané se scházejí u obchodu, u pramenu s vodou, u jezírek, na autobusových zastávkách anebo na nepříliš velkém tržišti, kde se místní obyvatelé pokoušejí prodat chatařům něco svého. Ale nejčastěji se Sovinčané setkávají u sebe doma. Podobně jako románské národy žijí na ulicích, na schodech před svými domy, avšak do svých domů cizince nepouštějí, tak ruský člověk vchází do cizího domu poté, co mu otevřou dveře, a neklade si otázku, zda může vejít, anebo ne. Takovou otázkou je možné i urazit.

Právě tam, v těchto pokřivených domech z břeven, tepe hlavní život ruské rodiny: soused přichází s flaškou cosi zapít, sousedka zase povykládat hospodyni něco o jiné sousedce - přirozeně, jen to nejlepší.

Proč tak snadno pouštíme jeden druhého a cizí do svých domovů? Neboť my jsme poutníci na tomto světě, nemáme ani svoje, ani cizí, všechno máme jen dočasně a jistý je jen náš ruský Bůh a nekonečná Cesta, kterou je třeba brát jako náš neměnný stav. Cesta, pouť - přesně to jsou hlavní slova pro ruskou duši.

Naše mládež, která zdivočela v království televize a internetu, už neví, že ještě nedávno bylo v Rusku hanbou před lidmi a před Bohem nepustit do domu poutníka, žebravého tuláka, nemluvě již o obyčejných pocestných.

Tento nezvaný host se nemusel líbit, mohl být dokonce ještě horší než Tatar. Jestliže byl špinavý a páchl, posílali ho nocovat do maštale společně s dobytkem, nesměli jej však vyhnat, nesměli se dopustit hříchu: vždyť, co kdyby tento páchnoucí nebožák umrzl? Nakrmili jej stím, co Bůh poslal. A když zaklepal na dveře slušný člověk, přijímali jej jako vlastního a nechtěli jej pustit pryč.

Existuje ještě jeden rozdíl mezi námi a kočovnými pastýřskými kmeny, například Kalmyky a Kazachy. My kočujeme ve velmi širokých hranicích naší civilizace, pro kterou je příznačná odolná a neporazitelná státnost. Poznamenejme, že nadávat na naši státnost a stěžovat si na její slabost je základní vlastností ruského vědomí, které se bez doktora Freuda nedá vysvětlit. Jestliže je stát ve smyslu Freudova učení Otec, pak při úvahách o jeho slabosti vypouští Rus své podvědomí z úkrytu a zuřivě přeje nenáviděnému Otci, aby načisto chcípl. Ale na hlubším stupni ruského podvědomí stát vždy zůstává a vítězí: bez Otce, nechť by byl jakýkoliv, se nedá žít. Otec je počátek všeho.

Pravděpodobně není na světě takový národ, který by tak zuřivě a oprávněně nenáviděl vlastní stát. Nicméně po jakékoliv další historické katastrofě se ruský stát obrodí a je stejně silný a surový, jak byl před tím.

Mimoděk mi přichází na mysl jedna z oblíbených Hitlerových myšlenek o tom, že rozumem zaostalí Slované v zásadě nejsou schopni vytvořit vlastní státnost. V tom se však Hitler mýlil, zřejmě proto, že byl nevzdělaný a nafoukaný. Anebo proto, že jej v mládí poslali bojovat do Francie, a ne do Ruska. Kdyby se mladý Adolf Schicklgruber dostal na východní frontu, byl by z něj jiný člověk a nikdy by na Rusko nezaútočil. A kdyby nebylo Bismarcka, tak by Němci možná ještě dnes žili v rodových klanech jako Čečenci. Ještě před půldruhým stoletím byli Němci slabí, rozdrobení a neustále se mezi sebou hryzali, zatímco ruské impérium rozkvétalo v lesku své slávy. Avšak již o tom, kam sám Hitler zavlekl německou státnost, raději pomlčíme.

Jestliže máme porovnat ruský stát s německým, potom v tomto porovnání Němci neobstojí, a mohou jim ve dvorech stát třeba i dva mercedesy. Jejich německé hodování je dočasné. Když člověk projíždí přes Německo, každých deset kilometrů naráží na velké směrovací tabule s nápisem US Army. Kdyby nebohý Hitler viděl tyto nápisy, strašně by se styděl, vždyť to byl právě on, kdo u nás zaváděl německé tabule, ale tyto tabule, i když byly malé, se jaksi neujaly. Zato tabule US Army jsou divže ne na každé křižovatce již půl století. Když jsem poprvé přišel do Německa, bylo mi ze samotných Němců jaksi nepříjemně. Mohli Amíky alespoň požádat, aby písmena na směrovacích tabulích velikosti billboardu udělaly menší.

A vůbec, jakou státnost může mít národ, který je půl století okupovaný velkou armádou Amíků, kteří na prahu okupace zničili mnohá německá města dohromady s obyvatelstvem? Němci se omlouvají, prý, že Amíci jsou takoví dobří a sympatičtí, že je doslova „vcucli“ do sebe a očarovali je nádherou demokracie. Uvidíme, jak tato láska dopadne.

Naše státnost je životaschopná do takové míry, do jaké míry je bujný a odolný náš instinkt moci - instinkt, který není o nic méně základní jako pohlavní či pud sebezáchovy. Náš instinkt moci nezná rovných, prostě my zatím o tomto instinktu příliš málo víme, za posledních dvě stě roků nás zatracovali a poplivali naši po domácku vypěstovaní liberálové. Prý, že jsme všichni otroci a nevolníci. Jestliže je to pravda, jestliže jsme otroci, pak musí být i páni! A dokonce jsou: otrok a pán harmonicky koexistují v duši každého Rusa a tato koexistence je základem naší odolnosti.

V průběhu sovětského období schopnost ruských lidí přežít nabyla nové rozměry, které souvisely s osobitou surovostí stalinského státu, stejně tak i s probíhajícím míšením ruské a židovské krve v našich městech. Židům se nedá upřít vysoce rozvinutý instinkt přežití. Výsledkem míšení se stejně odolnými Rusy vznikl hybrid, který o sobě teprve začíná dávat vědět. Je to velmi výbušná směs.

Jedna z unikátních vlastností ruské civilizace spočívá v následujícím: ruský člověk, přes všechny své sklony k sociální tísni, dokáže žít a přežít sám. Přirozeně ne každý Rus, většina žila vždy společně, ale přežít sám a spolehnout se jen sám na sebe dovedou mnozí z nás. Zdůrazňuji, že to je nejvzácnější vlastnost, která se, nevím proč, připisuje obyvatelům Ameriky. Přitom se zapomíná na to, že emigranty přiváželi do Ameriky na velkých lodích, tedy po skupinách. Zato ruský mužik, kterého omrzela rodná hrouda, se zcela sám probíjel k Donu, na Kavkaz, na jižní Ural a na Sibiř. Bez lodě, bez jakékoliv společnosti, bez peněz a beze zbraně. Ruský mužik se sekyrou za opaskem dokázal za dva dny postavit příbytek a žít v něm.

Něco podobného je možné říct i o Židech. Ano, Židé přežívali v občinách, ale jejich společenství se rozpadávala, a když se Židé rozptylovali po celém světě, neocitali se v lesích na Sibiři, ale v kamenných džunglích evropských a amerických měst. Mnozí z těchto Židů, již jsou rozesetí po světě, dokáží žít a přežít o samotě. Zde se ukázali, že se nám vyrovnají.

Znásobme nyní prvobytnou, divokou, drsnou sílu instinktu přežití ruského člověka a rafinované sociální reflexy po celém světě pronásledovaného, avšak ne méně odolného Žida a vyjdou nám z toho současní obyvatelé New Yorku, tedy našinci, anebo nadšenci z židovských osad na palestinském území. Tito mutanti, kteří byli vypěstovaní v naší zemi a vypuštění do světa, chystají posedlým netvorům velké překvapení.

Jen tak na okraj: Židé, podobně jako Rusi, nemají sklony k materiálnímu blahobytu. To je důvod, proč tak snadno a jemně naši sovětští lidé zdomácněli v komunálech, kde je na deset rodin jedno umyvadlo. Židé jsou též poutníci životem a osudem. Když však říkají, že jejich hvězda je sionismus a Izrael, jen ztěží tomu lze uvěřit.

Instinkt přežití jim po Hitlerovi naléhavě velel, aby svoji krev mísili - v Sovětském svazu, v Evropě anebo v Americe. Toto míšení se sotva zastaví: Hitler byl nejkrvavější, ale ani zdaleka ne jediným pronásledovatelem synů Izraele. Způsobil Židům strašnou psychickou újmu - říká se, že duševní újmy se nedají vyléčit. Existuje předpoklad, abychom se domnívali, že Židé jsou odsouzení k tomu, aby se mísili s Nežidy a „rozpustili“ se v tomto světě.

Rusové však nikoliv. Rusové se nenechají rozpustit, oni sami všechno rozpouštějí. Proč? Neboť sami jsou směskou všech se všemi. Nedávná infuze židovské krve ruskému obyvatelstvu byla jen jedním ze stálých permanentních míšení stovek rozličných plemen na území naší civilizace a díky infuzi židovské krve ruská civilizace jako celek vyhrála. Rusko je skutečný kotel národů, ve kterém se tisíc let něco vaří, bublá a mísí. Amerika však již od počátku nepřipomínala kotel, ale smetiště.

Asimilace Židů ruského impéria, jehož produktem jsou mnozí současní obyvatelé ruských, ukrajinských a běloruských měst, stejně tak i mnohých světových měst, dospěla k zákonitému výsledku. Rusové zůstali Rusy a nespěchají se zaváděním teplé vody do svých křivých příbytků. Židé přestali být Židy, stali se našimi u nás, našimi v Americe, našimi v Izraeli.

 

Zaříkadla ruské civilizace

 

Rusové jsou ti, co přežijí. Přežijí sami a přežijí ostatní. A mezi těmito ostatními, které Rusové přežijí, zůstane mnoho svých, Rusů. „Bij své, cizí se budou bát!“ - to je jeden z velkých sloganů ruské civilizace.

Instinkt přežití si v duši Rusa do nekonečna hraje na honěnou s instinktem moci. Vydrápat se na samý vrchol společenské pyramidy a získat v Rusku moc nemusí vůbec znamenat přežít. Ale ocitnout se úplně dole, pod tlakem moci všech ostatních, znamená v Rusku zahynout. „Buď jsi pán, anebo jsi ztracený.“ Toto je ještě jedno naše nesmrtelné heslo. Pán nikoliv ve významu bojar nebo velmož, ale spíše ve významu, jaké má toto slovo v jiných slovanských jazycích.

Rusové milují moc instinktivně a bezhlavě, ale zřídkakdy se sami přiznají k této lásce. Rusové jsou ti největší „mociholici“, jakkoliv by vám někteří z nich básnili o své krotkosti, pokoře a pokání. Mezi sebou začínají Rusové bojovat o moc od prvního kontaktu. Zatímco se dva Angličané budou navzájem představovat, navzájem si jeden druhého prohlížet, dva Rusové okamžitě vyřeší otázku moci a určí, který z nich je hlavní.

A proto kdekoliv, kde se Rusové shromáždí, bude ve vzduchu vidět velké napětí, způsobené zápasem o moc, který Rusové mezi sebou vedou na úrovni instinktů. Mohou se společně bavit, sborově zpívat „Oj moroz, moroz“, ale jejich zábava často skončí rvačkou, tedy dalším článkem zápasu o moc. A po rvačce opět začíná nová zábava, oslava vítězů, které se zúčastní i poražení, ne však vždy dobrovolně. Nejhlavnějšími znaky ruského boje o moc jsou jeho nekonečnost, neomezenost a nevyzpytatelnost, což dává téměř každému šanci.

Řekněme, jestliže se člověk narodí v nižší třídě v Anglii, v „lower class“, bude mít všechno nižší. Výškou bude o půl metru nižší než členové královské rodiny i vyprávět bude v debilním slangu a vrchol jeho zápasu o moc bude předurčený již v okamžiku, kdy byl počat. Maximální program, který může realizovat, je ten, že se stane anglickým vrátným a jestliže se mu velmi poštěstí, vedoucím vrátným. V lepším případě se vrátnými stanou i jeho děti a vnuci - není úniku před tímto osudem v nejdemokratičtější zemi Evropy, a priory nemůže být. U Angličanů totiž v otázkách moci převládá definitivnost a jednoznačnost, což v konečném důsledku vede ke smrti národa a civilizace. Jako předzvěst této smrti se v Londýně objevili veselí černí potomci utlačovaných koloniálních národů, neokolonizátoři Evropy, kteří Angličanům přišli vrátit skromný dluh.

Avšak u nás žádná definitivnost, jednoznačnost a žádná elementární zákonitost v otázkách moci neexistuje. U nás se jakýkoliv podplukovník může stát prezidentem, tedy carem, jen se musí snažit. Tak to bylo vždycky. Od Grišky Otrepjeva až po veselého starce Grigorije Rasputina. Od milostivého knížete Menšikova, který jako bezprizorní chlapec prodával pirohy, až po Čubajse, který za sovětské vlády usilovně pracoval v nějakém výzkumném ústavu.

Rusové žijí duší a jejich duše je nekonečně široká. „Jednou už mám takovou povahu, jednou už jsem takový,“ to byly argumenty, kterými ruští kupci vysvětlovali své bujaré chování. Ti, na rozdíl od šlechticů, nebyli cizinci ve vlastní zemi. Ruská povaha se ve všem snaží dojít k extrému, k hranici a jestliže tuhle hranici nachází, šplhá se přes ni a s výkřikem „Ať se stane, co se stane!“ skáče do neznáma. Tuto naši vlastnost se v zahraničí pokusili opsat slovním spojením „ruský fanatismus myšlení“. Jenomže Rusové nejsou fanatici, jejich povaha je prostě příliš silná, území ruské civilizace příliš obrovské a dostat se až k hranici je příliš těžké. Když už se to někomu podaří, jak by ji mohl nepřelézt?

Rusové jsou nejmírumilovnější národ na naší planetě, který sice miluje mír spíše platonicky, avšak zato vznešeně. Na otázku, proč mírumilovní Rusové neustále bojují, existuje další otázka: proč všichni lidé vždy bojují? Když na ni odpovíme, vysvětlíme i válečnou historii Ruska.

Ruská mírumilovnost je založená na přesvědčení o vlastní síle. Je výsledkem ruských dějin posledních staletí, které Rusy stále přesvědčovaly, že jsou silnější než jiní. Silný se nemusí nevyhnutelně bít, stačí, aby poprosil. Mírumilovnost je součástí naší povahy, máme ji v krvi a existuje pro to jeden nesporný důkaz - obrovské území naší civilizace je obývané stovkami různých národů. Na rozdíl od imperialistů a kolonizátorů západní Evropy a Ameriky jsme ani jeden z nich nevyhubili. Dokonce i tehdy, kdy je mohli vyhubit snadno, pohodlně a zdánlivě beztrestně, Rusy ani takovéto řešení nenapadlo.

Proč jsme nevyvraždili Tatary, naše odvěké nepřítele, „pohany, nevěrné mohamedány“, kteří Rusy po dlouhá staletí utlačovali a nejednou jimi byli obklopení ze všech stran? Nebo proč jsme je alespoň sami násilím nepokřtili či neporuštili? Ne, Tataři se sami poruštili do takové míry, do jaké se jim to podařilo. Tataři se nedají často rozeznat od Rusů, s Rusy žijí jako jedna duše a ruské obyvatelstvo Povolží, Uralu a Sibiře s Tatary s nadšením oslavuje jejich národní svátek Sabantuj.

Rusové nikoho nedrželi a ani nedrží násilím. Názorně to ukázal osud Sovětského svazu. Všechny národy, které se rozutekly zpod křídel Ruska, se po několika letech vrátily nazpět, neboť bez Rusů je s nimi všemi amen. Když ruští vojáci přestanou strážit tádžické hranice - s Tádžiky je amen. Jestliže se ruští inženýři nevrátí do Kazachstánu - bude to znamenat konec kazašských závodů a fabrik.

Rusko si všechny tyto národy podrobilo silou, avšak nikoliv zbraní. Mohly vůbec hrstky Rusů pomocí zbraní vybojovat a tím víc si udržet nekonečné prostranství asijské části Ruska? Přirozeně, že nemohli. Rusové dokázali a dokážou přijít a začít žít mezi cizími a v krátkém čase se stát sví. Sví mezi cizinci, na začátku devadesátých let se vinou hlupáčka Gorbiho zničehonic stali vyhnanci odevšad, stali se cizími mezi svými v rodné vlasti. Podle starobylé ruské tradice rodná vlast přijala své syny a dcery hůře než zlostná macecha. Miliony těchto nechtěných dětí dodnes bloudí po Rusku bez občanství.

A to navzdory tomu, že dokonce i v páté generaci nepřestali středoasijští Rusové být Rusy. Na toto téma nebylo napsáno nic lepšího než Leskovův Očarovaný poutník. Můžeme jen trpce litovat, že Leskovův jazyk je nedostupný současné ruské mládeži a televizní seriál na motivy Očarovaného poutníka nikdo nespěchá natočit. Škoda.

Ruský národ je charismatický v tom smyslu, že schopnost nadlidských a nadpřirozených výkonů mají Rusové v genech. Najde se ještě ve světě Ministerstvo pro mimořádné situace? Ještě v jaké zemi si můžeme v novinách přečíst rozhněvané výčitky adresované ruským vojákům, které popravili Čečenci, kteří podle autora těchto výčitek umírali nedostatečně bojovně? Míříce na ně samopaly, položili je na zem a kat Čečenec jim jednomu po druhém podřezal krk. Namísto toho aby jen tak leželi, se přece mohli vrhnout na nepřátele! Charisma doslova křičí z textu tohoto odvážného autora.

Rusové jsou nejlepší bojovníci na světě. Poslední čečenská válka v dějinách Ruska je toho důkazem. S celým světem bojovat v této divné válce o kaspickou ropu v takových krutých podmínkách a pod tak špatným velením dokážou jen Rusové. Ruská bojeschopnost vyplývá z výše popsaných vlastností ruské civilizace - ze schopnosti přežít jak o samotě, tak i s ostatními. Svědectvím může být přibližně tři roky starý novinový článek, který popisuje život skromného ruského výsadkáře, jehož bez jediné kopějky v kapse zavál osud do Hongkongu. Uchytil se jako vyhazovač v jakémsi baru a za několik měsíců si již z místních Číňanů vytvořil vlastní mafii a začal utlačovat zlověstné „triády“ a zmocňovat se obchodu s drogami a „bílým masem“.

Bojovník, to není tak docela voják, bojovník není člověk nesvobodný. A jestliže byli vždy za nejlepší vojáky Evropy považováni Němci, pokud jde o bojovou statečnost - nikdo se Rusům nevyrovná. Na pozadí hanebné čečenské kampaně to zní jako výsměch, ale je to tak.

Rusové jsou národ, který je obdařený mimořádným intelektem. Odpustíme si banality o vědě, technice, literatuře a baletu. Nebudeme mluvit ani o tom, že jen v Rusku se lidé definitivně neodnaučili číst, že jako v jediném evropském hlavním městě, v Moskvě, stojí v knihkupectví v průběhu špičky hustý dav čtenářů. Neskromně se obrátím sám na sebe a k té nejjednodušší, nejpřístupnější oblasti vědomostí.

Autor těchto řádků drží v paměti přibližně 80 procent všech ulic v Moskvě, včetně dopravních značek a semaforů. Tento objem informací je porovnatelný s ovládnutím dalšího jazyka. A těmito vědomostmi autor nedisponuje sám, stejně jako on má toto v hlavě ještě několik milionu těch, co po Moskvě jezdí autem. Všichni jsou intelektuálové, i když ne zcela dobrovolní. V Evropě člověku stačí mapa, ale naše mapy víc pletou než vysvětlují. U nás je vždy jistější se zeptat a zapamatovat si. Moskevský provoz je tak zamotaný a komplikovaný, že když neznáte město nazpaměť, jednoduše nemůžete jezdit po Moskvě.

Co znamená být intelektuálem v takové úzké oblasti, jakou je poznání moskevské džungle, jsem pochopil, až když jsem odešel z Ruska. Půlmilionovou Bratislavu jsem za týden prozkoumal tak, jak ji drtivá většina Bratislavanů nepozná za celý život. Existuje ještě několik měst, jejichž ulice jsou uložené v mé paměti tak zřetelně, jak si je Evropan nikdy nezapamatuje a který to nepotřebuje, neboť má mapy. My zase máme paměť.

Ruský intelekt je založený na důvtipu a vynalézavosti a nechybí mu praktické zaměření. Milicionáři si u nás do galoší dávají ženské hygienické vložky, poněvadž jen u nás stojí celý den ve válenkách v kaluži a dýchají výfukové plyny z našich velmi škodlivých motorů. A ani náhodou si nestěžují na svůj osud - svojí přítomností zvyšují bezpečnost provozu a sbírají peníze do velké rukavice. A o takové místo se v Rusku najde vždy mnoho zájemců. Ruský intelekt můžeme porovnávat s počítačem, ve kterém se ustavičně samy od sebe tvoří nové procesory. Jen co někdo někde vymyslí Pentium 4, zatímco všichni ještě mají Pentium 3, v našem ruském počítači vyroste Pentium 4 samo, i kdyby nepřejícníci křičeli cokoliv o tom, že jsme toto čtvrté Pentium někde ukradli stejně jako ty tři předcházející.

Svět Rusa je v ustavičném pohybu, je to nesmírně komplikovaný svět, ve kterém jsou katastrofy normou a jejich absence znamená narušení normy. A proto má ruský intelekt blízko ke genialitě svojí dynamikou, Rusové jsou vynikající prognostici a dá se říct, že je to národ proroků. „Jestliže to nechcípne, tak se to zkurví.“ Takto u nás předpovídá milion národních futurologů budoucnost jakéhokoliv počinu nebo projektu vlády. A téměř nikdy se nezmýlí.

Rusové se učí rychleji než mnozí, ale ne tak, jako ostatní. Učí se cosi svého a důsledky tohoto učení se nedají předpovědět. Draví imperialističtí výrobci ve svých čistě zištných zájmech naučili naše ženy používat v průběhu kritických dní vložky. Manžel naší ženy, dopravní milicionář, pak s kocovinou hledí na nekonečnou reklamu na vložky a najednou ho osvítí: co když doopravdy zadržují vlhkost? A já stojím celý den na mrazu s mokrýma nohama…

Podívejme se na tuto situaci jako na model. Něco nás učili, ale cosi úplně jiného nás naučili. Učili nás socialismus - vznikl stalinismus. Pak učili demokracii - objevil se Jelcin s rodinným klanem a s Čubajsem, všichni „demokrati“. Učili tržní hospodářství - vyrostla mafie a k tomu jaká!

Kde jsou nyní všichni ti zaoceánští učitelé demokracie, tržních vztahů a PR, ty tisíce, které se motali po Moskvě začátkem devadesátých let? Učili nás volit demokraticky, jako to teď učí Rumuny nebo Bosňany. Koho však mimo nás napadne jako kandidáty zaregistrovat deset místních alkoholiků s příjmením Petrov, jestliže hlavní uchazeč v daném obvodu má tu smůlu a jmenuje se Petrov? Koho napadne nalepit portréty konkurenta Petrova na přední skla všech aut ve městě? Nebo den před volbami ve veřejnoprávní televizi ukázat tři mladé „teplouše“, kteří budou sborově chválit Javlinského: prý, že je to „náš chlapec“.

Západ se tvářil, že učí Rusko parlamentní demokracii, Rusko se tvářilo, že se učí. Jenže Rusové ihned pochopili podstatu demokracie a zjevně hlouběji než samotní západní učitelé. Naše konkrétní knihy o politických a volebních technologií se výrazně liší od abstraktně ukecaných na Západu. U nás je už všechno rozepsané do jednotlivých bodů: kde, co a za kolik. Žádný sentiment, žádné růžové brýle. Demokracie - to je když se k moci dostanou ti, kteří mají nejvíce peněz a kontrolu nad médii. Vše ostatní jsou detaily.

Naši důvtipní nomenklaturní demokrati si osvojili tato nová pravidla. Zmocnili se i peněz a tím spíše i médií. Zatímco naši bratři v Evropě budou ještě po dlouhá desetiletí tápat v tom, co ruský člověk pochopil v jeden velký okamžik, když Jelcin vyřkl svá slavná slova: „Kolik samostatnosti si můžete sebrat, tolik si jí i berte“.

„Ber pytle, stanice odchází!“ si pro sebe přeložili Jelcinův výrok nomenklaturní demokrati a vrhli se na pytle - nevrhli se na život, ale na smrt. A kam odchází naše sovětská stanice? Čert ví! Podotkněme, že ti, kteří otáleli a přemýšleli nad tím, kam tato stanice odchází, nestihli popadnout pytle a zůstali s holýma rukama. Nepochopili jednoduchou a přitom nejdůležitější věc, že naše stanice stále někam jde, ale možnost šlohnout pytle nebývá často.

Rusové jsou mimořádně pracovití a mají sklon k velkým pracovním počinům. Ale ne vždy. K tomu, aby Rus hodně pracoval, potřebuje Ideu. Jestliže je Idea - pracovní hrdinství je jisté. Osmileté děti a sedmdesátiletí starci se postaví k soustruhům a budou vyrábět náboje pro frontu, neboť existuje Idea: „Všechno pro frontu, všechno pro vítězství!“ Idea je podpořená silou - jen se zkus nepostavit k soustruhu.

Ideou, která probudí k životu ruské pracovní hrdinství menšího rozsahu, může být cokoliv. Jednou v noci na pohraniční stanici Čop jsem se pokoušel vzbudit celníka, aby mi dal razítko do celní deklarace. Děda, který měl na starosti zavazadlové oddělení, se bál vzbudit důležitého celníka, dokud jsem nepověděl, že mu dám deset dolarů a ještě deset celníkovi. Bylo to asi v roce 1992 a deset dolarů byly tehdy v Čope peníze, které okamžitě dokázaly probudit k životu Ideu.

„Za to budeme týden pít!“ došlo dědovi. „Za deset dolarů klidně vzbudím i celou celnici!“

A vzbudil. A když mi radostí rozžhavený celník dával razítko na můj papír, slastně mrmlal: „Půjde to jako po másle!“

Rusové přímo fenomenálně citlivě reagují na výzvy k mobilizaci. Zkuste vejít do parlamentu jakékoliv evropské země a hrozivě zakřičet do mikrofonu: „Bijí naše!“ a setkáte se s nepochopením, s úsporným přemýšlením: kdo jsou ti naši a proč je bijí? Vykřikněte to stejné v naší Dumě a polovina Dumy vyskočí ze svých míst. Jen je třeba správně vykřiknout, od srdce.

„Bijí naše!“ tak zní hlavní slogan ruské civilizace. Je to celý kontinent významů, které jsou nedostupné pro cizince. Většina Rusů již nežije na vesnicích, kde se jen tak pro zábavu bili svobodní a ženáči nebo ti, co žijí za řekou, a ti, co žijí na té správné straně, nemluvě už o serióznějších rvačkách mezi bílými a rudými. Ale když Rus zaslechne „Bijí naše!“, je stále připravený popadnout hůl a vrhnout se do rvačky. Jiná otázka je, že v našem mediálním světě, který je znečištěn informačními šumy, je čím dál, tím těžší dosáhnout toho, aby se tento signální výkřik dostal k uším adresáta.

Rusové umí zabíjet jiné a, co je obzvlášť důležité, dokážou být sami zabití. Zdálo by se, co že je to za umění - zabijí tě a už dokážeš být zabitý. Avšak není to tak jednoduché. Aby tě zabili, musíš se ocitnout tam, kde se zabíjí. Kromě Rusů a některých balkánských národů, tuto schopnost už ztratili jiní představitelé bílé rasy.

U Amíků to vypadá mimořádně odpudivě, jsou posedlí zabíjením všech a v chorobném zaslepení zavrhují nevyhnutelnou pomstu. Konec Amíků jako civilizace se už zřetelně črtá. Pokoušejíce se zabít všechny najednou nebo postupně svými zelenými nulami, dosáhnou akorát toho, že všichni zabijí je. Přičemž bez jakéhokoliv sjednocení, spiknutí nebo koalice. Jednoduše každý hodit kamínek a jejich cirkus se rozpadne.

Mastný oběd s pivem natolik potlačil bojového ducha donedávna ještě výbojných germánských národů, že poslat vojáka tam, kde se střílí, hodnotí dnes tyto národy jako zločin proti osobnosti. Otázka: co je to pak za vojáka? Věru takový - mírotvůrce s gaťaty, které jsou plné mírumilovnosti.

Mluvit dnes o současných vojácích románských zemí můžeme pouze ve věci směšné nebo velmi směšné. Ne nadarmo už Mussolini nazval italskou armádu chátrou - věděl, co říká. Jednou jsem měl na italsko-rakouské hranici to potěšení, že jsem se dorozumíval s celou řadou italských celníků, kteří pocházeli z jihu a kteří se v Alpách při bodu mrazu třásli zimou jakou toulaví psi. Tyto třesoucí se strážce hranice zaujal můj rudý pas s italskými vízy, a tak mě pozvali dovnitř, podebatovat si. Tam se ihned „přilepili“ na sotva teplé radiátory, zapálili si svoje smradlavé cigarety a aniž by tušili, že jim rozumím, půl hodiny se handrkovali, co by mohli vytřást z toho Rusa, který mluví anglicky. Nakonec se shodli v tom, že mohou Rusa přesvědčit, aby u nich směnil peníze podle jejich vlastního kurzu. Tento message mně přetlumočil vzdělaný italský seržant, který ovládal čtyři anglická slova. V konečném důsledku tvořili kořist italských bojovníků dvě, maximálně tři láhve piva, které jim velkorysý ruský spisovatel obětoval. Dokonce i ukrajinští celníci působí důstojněji.

Nejlépe se ze situace vykroutili Francouzi se svojí Cizineckou legií. Tam, kde se může střílet, Francouzi posílají už půl století zásadně cizince. Ti stejní cizinci nahánějí ve Francii fotbalový míč, cizinci si vzali na starost i závažnou otázku rozmnožování francouzského národa.

S Rusy je těžké žít, mají těžký charakter. Na světě existuje mnoho národů, se kterými se žije snadněji, pohodlněji a bezpečněji. A vypadá to, že život lidí na naší planetě se díky tvrdohlavému lidskému géniu chýlí ke konci - začíná přežívání. A v něm se ruské civilizaci nikdo nevyrovná, s Rusy se dá přežít. Po dlouhá tisíciletí tento cenný poznatek žije ve vědomí našich sousedů, našich spojenců a dokonce i našich odvěkých nepřátel. Rusové žijí sami, jak umí, a nechávají žít i jiné - a právě to bude rozhodující a bude činit Rusy čím dál, tím více atraktivnější. Vyběhneme s nimi, neboť přežijeme a přežijí i ti, kteří půjdou s námi.

Když docházely v jeskyni, jež byla okupována nepřáteli, voda a jídlo, naši předkové vyhazovali ven neurotiky, kteří se zbláznili - aby nepřiváděli o rozum zdravé a nadarmo nespotřebovávali potraviny. Ve světové jeskyni se jídlo a voda brzy spotřebují, i když o tom zatím ví jenom hrstka předvídavých. Ale šílené netvory je už na čase vyhazovat.

Jak vyběhneme s jejich médii

 

Prohráli jsme třetí světovou válku, kterou nazývají studenou. Příčina naší porážky tkví v tom, že oni nám vnutili svoji hru s vlastními pravidly stejně tak, jako my jsme vždy uměli vnutit naši hru těm, jež měli dostatek odvahy, aby vtrhli na naše území.

Když jsme začali šířit sovětský marxismus-leninismus na všech kontinentech, vstoupili jsme do nepoznané oblasti pro ruskou civilizaci, vtrhli jsme do cizí sféry a utrpěli krutou porážku. Sovětská ideologická expanze od začátku vypadala jako Potěmkinova vesnice: pošleme několik instruktorů do Afriky, ať obrátí černý kontinent tváří k zářivé komunistické budoucnosti. Touto neplodnou prací jsme se zabývali po celém světě, zatímco naši nepřátelé vedli proti nám virtuální válku podle všech zákonů strategie a taktiky.

Válka, kterou jsme prohráli, byla informačně-psychologická. A i když zrádci mají na naší porážce značnou zásluhu, prohráli jsme nejenom kvůli nim. Na informačně-psychologickou válku jsme jednoduše nebyli připraveni jako civilizace. Byli jsme bezbranní, porazili nás s holýma rukama - poprvé a doufám, že naposledy v naší historii. Na naše území nikdo nevtrhl, avšak vtrhli do našeho vědomí.

Zbraní informačně-psychologické války je kvalifikovaně použitá politická mytologie, schopná demoralizovat nepřítele a přinutit jej kapitulovat bez války. Tento mytologický blitzkrieg předvedl v roce 1939 Hitler s českým prezidentem Háchou. Zavolal si Háchu do Berlína a tam na něj několik hodin křičel a vykresloval mu všechny hrůzy, které Čechy čekají, jestliže se nevzdají. Jak později po kapitulaci Čech vyšlo najevo, Hitlerův křik byl čistým blafem. Hitler ­ nemohl napadnout Čechy, neboť tenkrát nebylo ještě Německo schopné jakékoliv dlouhodobější akce. Ale vůdce napadlo rozkřičet se na českého prezidenta, a jak se ukázalo, postačilo to, aby válku vyhrál. Proč vyhrál Hitler? Protože uměl přesvědčivě strašit. Proč prohrál Hácha? Neboť se zalekl a nevěděl, jak se věci ve skutečnosti mají. Neměl k dispozici informace. Kdyby je měl, nešel by do Berlína, ale do Londýna.

Vytvořit podvratný politický mýtus, deformovaný obraz skutečnosti, který nepřítele přivede do slepé uličky, dezorientuje ho a demoralizuje, to je první úkol, který Západ řešil a vyřešil v průběhu studené války proti Sovětskému svazu. Bylo to těžší, než vystrašit starého Háchu; tento proces trval celá desetiletí. Avšak úkol byl relativně jednoduchý, teze podvratného liberalismu byly mnohokrát odzkoušené a nacvičené v NDR, Maďarsku, Československu a Polsku. Ještě předtím v desítkách jiných států, počínaje Mexikem až po Německo a Japonsko. Liberalismus je ve své podstatě podvratná ideologie, uměle implantovaný marný sen o svobodě, který potlačuje vůli k vítězství hlavní zbraň v jakékoliv válce.

Na začátku studené války Západ disponoval rozvinutou, strukturovanou a flexibilní liberálně-demokratickou mytologií vhodnou na export, kterou už jen stačilo přizpůsobit sovětským specifikám. A tak se objevily jednoduché slogany. Od stalinismu, kruté totalitní diktatury - k zářivé budoucnosti blahobytu. Pryč ze soustroví Gulag! Náš nobelčík Isaič jim svými výplody udělal takovou službu, že by byl hřích neodlít jeho sochu v životní velikosti z ryzího zlata a neumístit ji přímo ve štábu CIA.

Komplikovanost úkolu, jehož si Západ ve vztahu k SSSR vytyčil, spočívala v jiném: jakým způsobem tímto podvratným liberalismem nakazit národ, který představuje jinou civilizaci, navíc rozvinutější a životaschopnější než Západ.

Za účelem úspěšného „nakažení“ sovětských lidí sovětčickou chorobou byla potřebná média, která na začátku studené války ještě neexistovala. Jenomže v šedesátých letech proběhla mediální revoluce a náš svět začal nabývat současné virtuální rozměry. Amíci se jako první naučili „televizovat“ a „virtualizovat“ tento svět, a i když neochotně, přece jen to učili i své spojence.

S jistotou můžeme tvrdit, že kdyby rádio a televizor nebyly v každém domě, Rusko by nikdy neprohrálo tuto divnou a námi ještě nepochopenou studenou válku. Exploze mediálních technologií, která začala masovou expanzí televize, sehrála s námi špatný vtip. Tohoto výbuchu jsme si nevšimli, nepochopili jsme ho. Zatímco oni doma procvičovali metody na vymývání mozků pomocí televizní obrazovky, u nás rok co rok tupě ukazovali Brežněva, jenž čtyři hodiny v kuse četl hlavní referát usínajícímu sjezdu KSSS. Zatímco Brežněv četl, zatímco náš éter byl znečištěný nesmyslnými parodiemi na propagaci marxismu-leninismu, oni den za dnem připravovali armádu liberálních sovětčíků v našich médiích.

Jak se vlastně začala perestrojka? Objevily se televizní programy, jež byly revoluční ve své otevřenosti, které začaly vést neznámí mladí lidé. Potom přišel týdeník Ogoňok, který všechno odhaloval, a celonárodní „pokání“ na plátnech kin. Káli se všichni, ale nikdo nechápal z čeho. Následovala protistranická literatura a publicistika v „tlustých“ časopisech s milionovými náklady.

Proč se bourání sovětského impéria začalo právě takto? Protože jsme nepřátelům dali do rukou klíče od vlastních mozků. A naši nepřátelé tyto klíče využili nikoliv na to, aby nám pomohli anebo nás něco naučili, ale aby nás zničili. Je to logické, jsou to přece naši nepřátelé. Ale zároveň je to trochu divné, že nepřátelé se najednou stali našimi přáteli. I když divná přátelství též nebývají zřídkakdy.

V manipulaci s mozky sovětských lidí sehráli svojí historickou úlohu liberální sovětčíci. Zatímco my jsme slastně spolu s nimi mňoukali banální zaklínadla o svobodě, demokracii a právech člověka, dokud jsme se upřímně tahali na Západ, přesvědčení o tom, že oni nám pomohou „civilizovat se“ v jejich vlastním zájmu, oni soustředěně připravovali výbuch našeho domu a rozdělení našeho majetku.

Abychom byli spravedliví řekněme, že liberální sovětčíci, kteří začali mňoukat jako první, byli převážně sami zaslepení a reálným cílům našich nepřátel ve skutečnosti nerozuměli. Byly to první oběti studené války, avšak oběti aktivní a činné, které obraceli na svoji víru masy nezasvěcených.

Zapamatujme si mechanismus našeho pomatení, aby se už nezopakovalo. Dostali nás pomocí víry v zázraky, která je lidem vlastní, zvláště Rusům. Uvěřili jsme, že existují nové zázračné know-how, a s touto vírou se začala perestrojka ještě dlouho před jejím začátkem. Zázračný zahraniční lék - trh, pluralita a privatizace. Dáme si tři tabletky a budeme takoví jako oni - bohatí a svobodní.

Nikdo tenkrát neříkal tu prostou věc, která je nyní již jasná každému přemýšlejícímu Rusovi, že ani jejich bohatství, ani jejich svoboda se nám nehodí a nepotřebujeme je. Tuto prostou pravdu jakoby tenkrát nikdo ani neznal - desítky let jsme byli izolovaní od našich „učitelů“ a byli jsme náchylní věřit, že tam u nich tečou mléčné řeky a podél nich jsou marmeládové břehy. Až dnes nám začíná docházet, že nejsou tak bohatí a už vůbec nejsou svobodní. Že jejich svoboda je jenom slogan, cosi jako naše diktatura proletariátu.

Přitom si naši nepřátelé přesně spočítali, že samotný sovětčický liberalismus nevyhodí náš svět do povětří. Ale mocenské ambice komunistických nomenklatur sovětských republik - ano! Vydráždili a poštvali nacionalisty od Pobaltí po střední Asii do takové míry, že umírnit je bez krve se už nedalo. Zbabělé vesnické nemehlo Gorbi se neopovážil na sebe vzít odpovědnost za potlačení „suverenit“, které rostly jako houby po dešti.

Je třeba mít na paměti, že naše liberalizovaná moskevská média nafukovala nacionalistické vášně na perifériích, nafukovala je ze všech sil - a v tom spočívá jejich hlavní zrada nejenom ve vztahu k Rusům. „Od útlaku impéria osvobozené“ republiky Sovětského svazu teď vedou žebrácký život částečně i díky těm, jenž je tak zapáleně štvali, zvláště z Moskvy.

Až tak správné není tvrzení, že liberální sovětčíci, soustředění v médiích, bourali Sovětský svaz podle instrukcí ze zahraničí. Bourali jej sami od sebe, často vycházejíce z vlastních světlých pohnutek, tvořivě, soustředěně a s nadšením. Mnozí z nich dnes tajně anebo otevřeně litují, co vykonali: ve starém světě se jim žilo lépe, volněji a bezpečněji.

Proč se ukázali jako bezmocné všechny ty úseky propagandy obvodních a okresních výborů a ÚV - tedy všichni ti, co měli držet ruská média na uzdě? Neboť i tam se to hemžilo liberálními sovětčíky. A ještě proto, že straníci, zodpovědní za ideologii, neuměli vládnout lidskému stádu pomocí elektronického biče na dobytek pod názvem televize. Neuměli „televizovat“, nerozuměli elementárním věcem.

Toto všechno už je jen historie, ze které je potřebné aspoň se pokusit vyvodit poučení. Někteří z iniciátorů podvratného liberalismu se v současnosti stali respektovanými tvůrci v médiích, někteří se zase vypařili. Ale jak to v dějinách často bývá, poté co nás porazili mečem falešného laciného mýtu o svobodě a demokracii, vstříknutého prostřednictvím našich médií, nechtěně nám tento svůj meč sami vložili do rukou.

V našich médiích za posledních deset let proběhly procesy, které mají nezvratný charakter. To, co Amíci vynalézali celá desetiletí, my jsme se naučili za několik let. Dnes máme množství televizních a rozhlasových stanic, které mají konkrétní majitele, a tito majitelé prosazují své konkrétní zájmy. Všechno jako u zaoceánských učitelů, avšak lépe a na vyšší úrovni. My a naše média jsou bez předsudků, my jsme doopravdy svobodní, odvázaní. Jestliže po někom šlapeme na obrazovce, zůstává po něm pouze mastný flek. Naše ruská svoboda je drsnější než jejich americká.

„A všechna tato média pracují pro proamerickou vládu!“ řekne náš vlastenec a bude mít v něčem pravdu. Stejně jako u Amíků, tak i naše média pracují pro moc, generují moc, nahrazují moc, když je třeba. Přitom však přestala hrát roli páté kolony a stala se efektivním nástrojem moci v rukou silných a bohatých. Naše média jsou čím dál, tím více nezávislé na jejich médiích - osud soukromé stanice NTV je toho jasným důkazem. NTV začínala jako liberální proamerická televize, která hrála v prospěch tehdy nadějného Javlinského; pokračovala jako televize Gusinského, který ve volbách v roce 1999 hrál za Lužkova; nakonec se ocitla v rukou Gazpromu a dnes se poctivě drží generální linie Putinovy strany. Podobný osud mají i jiné ruské televize, a to je dobré znamení. Vytlačujeme je ze svého informačního prostoru.

Naši učitelé Amíci, jakkoliv jsme jim přihrávali v mnoha jiných otázkách, dnes už nemají v našich médiích takový vliv, jaký měli za Gorbačova. Tedy klíče k našim mozkům už nejsou v jejich rukách, ale v našich - u koho konkrétně, na tom v daném případě nezáleží. U oligarchů, byrokratů či banditů. Tito našinci se s těmito klíči zatím jen začínají učit zacházet, ale dělají to tak rychle, že již nyní za námi Evropa zoufale zaostává.

Ano, jestliže je dnes naše vláda proamericky orientovaná, rovněž i média budou takto orientovaná. Je však otázka, zda naše vláda bude vždy proamerická. Možná, že za takových pět - deset roků bude vláda orientovaná proněmecky a ještě o deset let pročínsky. Tento předpoklad je docela opodstatněný. Ale, dokonce i kdybychom měli, nedej bože, proněmeckou vládu, nestane se, že se Němci zmocní našich médií a budou nás nutit vzít naše přistěhovalce nazpět a spolu s nimi i dvacet milionů Kurdů a Turků. Spíše my jim něco podhodíme: ruskojazyčná média v Německu dnes už nejsou na posledním místě.

Zaoceánští učitelé vypustili z lahve mediálního džina na naše nekonečné prostory, a to už je navždy. Tento džin se u nás zabydlí, naučí se pít vodku a zajídat jí kyselou okurkou. A nyní taková skromná otázka: kdo bude v tomto světě budovat nové silné systémy politických mýtů, kdo bude vymýšlet čím dál, tím více efektivnější způsoby „televizování“ a virtualizace reality? Budou to opět Amíci s jejich ubohou fantazií, mdlými šablonami a zemí, kterou obývají tak tupí televizní diváci, že jim na pozadí nutně musí znít smích, jinak by nevěděli, kdy se mají smát? Anebo to možná budeme my, civilizace velkých mýtů a geniálních tvůrců mýtů?

Když Amíci u sebe najednou nečekaně objevili „ruskou mafii“ v Bank of New York, po prvé se dal pozorovat zápas našich a jejich médií o vítězství v důležitém souboji. Amíci tento zápas prohráli s propastným skóre. Jenomže ještě nepochopili, že od této chvíle to tak bude vždy.

Uplyne ještě několik let a na první místo v tvorbě nových politických mýtů globálního rozsahu se začneme dostávat my. Ubohost amerických modelů je dělá čím dál, tím měně efektivními. Po „říši zla“, které se museli s hanbou zříct, zmohli se Amíci na trapnou „osu zla“ a teď si nacvičují novou definici ďábla v podobě „mezinárodního terorismu“. Cílem těchto cvičení je vymyslet takovou myšlenkovou konstrukci, která by umožnila označit jakéhokoliv zlého chlapce za teroristu a zlikvidovat jej bez soudu. Tento cíl je nedosažitelný, poněvadž je příliš hloupě zformulovaný. Dokonce i vlk dříve, než sežral jehně, právně odůvodnil svůj čin daleko solidněji: „Už jen proto jsi vinný, protože jsem hladový.“ Zdá se, že Amíci přestali rozvíjet to, co jim přineslo vítězství, a poté co uvěřili ve vlastní sílu, připravují se vládnout ohněm a mečem. Pánbůh jim pomáhej. Nakonec i z nich se musí stát chlapi. Jen ať si zabojují s Araby, my, a nejenom my, budeme pozorně sledovat, jak se jim bude dařit.

Novou informační válku určitě vyhrajeme a tímto připomeneme sami sobě i celému světu to slavné „Kdo k nám přijde s mečem, toho tento meč i zabije.“ Ano, nebude to tak brzo, než se v našich rukou objeví mediální vysílače, které budou svojí výkonností srovnatelné s jejich monstry typu CNN, které 24 hodin denně promývají všechny mozky v režimu reálného času. Avšak učíme se nutit jejich mediální monstra pracovat v náš prospěch tak, jako v jejich prospěch pracovala po dlouhá desetiletí naše sovětská média. Dobré příklady v tomto žánru již existují a bude jich více. Neboť jsme moudřejší a silnější.

Zvítězíme jako Suvorov, nikoliv počtem, ale šikovností. Například nedávno se v celém světě proslavila maličká televizní společnost Al Jazeera, která prostřednictvím satelitu vysílá v arabském jazyku. Tato společnost bude pravděpodobně přejmenovaná na Hlas bin Ládina a bude vysílat, dokud se bin Ládin neunaví vyprávět, tedy minimálně dvě sta roků v kuse. Kolik stojí takováto zvláštní televizní společnost? Pár drobných. A kolik užitku přináší pokrokovému lidstvu! Jen co lidé začnou pochybovat, zda tento Usáma není náhodou blud, okamžitě začíná vyprávět. Dokážeme vytvořit takovéto hlasy bin Ládina? Bez problémů.

Nejsou daleko ty časy, kdy nakonec naši šikulové stráví všechno, co s námi napáchali, a stonásobně jim to vrátí. Ukuchtí něco chutného pro jejich všežravého diváka a začnou „televizovat“ kolébku demokracie na svůj způsob. Dojde k tomu s matematickou nevyhnutelností a možná, že se to už i děje. A co je pro naše zaoceánské přátele zvláště smutné? „Televizovat“ je začínáme nejenom my. Zatím to ještě není tak očividné, ale tupému americkému vymývání mozků začínají klást čím dál, tím větší odpor média Evropy, Asie, Latinské Ameriky a taktéž Kanady. Stejně jako my, všichni zatím bojují pouze v rámci vlastního informačního prostoru, ale jak se náš svět bude měnit na jednu mediální vesnici, válka se přirozeným způsobem přenese za oceán a tehdy se našim přátelům Amíkům připomene mnoho věcí. Počínaje Hirošimou a Nagasaki až po nedávnou válku na Balkáně, v jejíž průběhu „zbombardovali“ euro a takto každému Evropanovi hluboce a drze zalezli do kapsy.

Možná si ještě někdo pamatuje na kampaň v sovětské televizi, která podporovala doktora Hidera a která byla rozběhnutá přibližně v roce 1984. Jistý náš reportér našel v New Yorku psychopata, který vyhlásil hladovku proti jakýmsi americkým raketám. Psychopat se jmenoval doktor Hider a v naší televizi jej ukazovali téměř každý den. Veselý schizofrenik ochotně vysvětloval, že pije pouze slanou vodu, jenomže vypadal docela sytě. A i když ho náš novinář pravděpodobně přesvědčoval, aby ukončil „hladovku“, aby se alespoň nějak dostal z této komické situace, schizofrenik tvrdohlavě i nadále „hladověl“.

To byl přiklad, jak není třeba dělat to, co dělat neumíš. A tento příklad se u nás sotva někdy zopakuje. Zato psychopati a nositelé podvratných mýtů se budou objevovat čím dál, tím častěji. A když Amíci sami přiznali, že v jejich zemi každý čtvrtý člověk trpí nějakou psychickou poruchou, najít v Americe takové podrývače nebude těžké.

 

Jak vyběhneme s jejich rozvědkami

 

Otázka, zda jsme prohráli studenou válku v oblasti rozvědky, je sporná. Čím víc knih našich rozvědčíků vychází, tím je jasnější, že chyba nebyla v nich, ale ve stranických šéfech, kteří stáli nad nimi a ztratili kontrolu nad situací ve vlastní zemi a ve světe. Sovětská rozvědka byla jednou z nejlepších na světe. Prostě nebyla efektivně využitá.

Avšak začněme samotným termínem „rozvědka“, který popisuje nové oblasti činnosti zvláštních služeb čím dál, tím méně. Honba za technologiemi, informacemi o armádách, a to nejdůležitější, příprava na výzvědnou a diverzní činnost v průběhu války, to všechno jsou tradiční oblasti rozvědky, které zatím nikdo nezrušil. Války se však změnily na psychologické, informační a virtuální, armády téměř výlučně plní funkce zastrašování, tedy reálně nebojují, hlavními zbraněmi se stala média a nakonec se začalo velké stěhování národů, které utvořilo nové podmínky. To všechno vede k nevyhnutelnému přehodnocení slova „rozvědka“ a k objevení vhodnějšího termínu - například „služba podvratného televizování“.

Sovětská rozvědka vyrostla zázračným způsobem a prakticky na zelené louce. Profesionálové carské rozvědky byli buďto vyvražděni, nebo posláni do vyhnanství, jen co se v Rusku dostali k moci bolševici, kteří doslova za pár roků zformovali prvotřídní rozvědku s globálním světovým dosahem, která rostla a mocněla v průběhu desetiletí, dokud se nezměnila na západní masovou kulturou proslavenou KGB. Jaké jsou příčiny tohoto fenomenálního rozvoje? První z nich leží na povrchu: světové komunistické hnutí, které z každého komunisty na světe dělalo potenciálního pomocníka sovětské rozvědky. Druhou příčinou je masová porevoluční emigrace. Miliony krajanů, kteří živořili ve vyhnanství, vytvořili velký rezervoár potenciálních agentů. Třetí příčina: zakladatelé sovětské rozvědky byli Židé, a tak na základě židovské sounáležitosti mohli verbovat jiné Židy po celém světě. Někdy to působilo přímo exoticky. Důstojník sovětské rozvědky Žid Eitingon, který vedl hon na permanentního revolucionáře Žida Trockého, původce rozkolu v komunistickém hnutí, využíval ve své práci podporu početných židovských příbuzných ve Spojených státech, kteří se určitě dovtípili, kdo vlastně ve skutečnosti Eitingon je.

Sovětská rozvědka se od samého začátku opírala o mohutný lidský potenciál. O Židy na celém světě, zvláště když se objevil Hitler. O světový komunismus a o ruskou emigraci, též roztroušenou po celém světě. Takovéto možnosti neměla ani jedna rozvědka, jestliže za rozvědky nepovažujeme tradiční církve. Porovnatelný potenciál se sovětskou rozvědkou má pouze CIA a Mossad.

Bez nadsázky je možné říct, že sovětské výzvědné organizace: VČK (Všeruská komise pro boj s kontrarevolucionáři a proti sabotáži), OGPU (Jednotná státní politická správa při Sovětu lidových komisařů), NKVD a KGB byly když ne rodiče, alespoň učitelé izraelského Mossadu. Podobně jako sovětská rozvědka systematicky fyzicky likvidovala členy Bílého hnutí, Mossad už celá desetiletí vede důkladný odstřel lídrů arabského světa. Každého potenciálního arabského vůdce profylakticky vystopují a likvidují ještě v mladém věku.

Na začátku perestrojky koloval názor, že ve světě existuje několik rozvědek s globálním dosahem, které navzájem soupeří, a co se týká síly, jsou porovnatelné. Sovětská KGB, GRU, americká CIA plus několik amerických specializovaných zvláštních služeb a izraelský Mossad. Prozíravější, nebo informovanější lidé sem řadili i Vatikán, co by člověk, který není dostatečně obeznámený s katolickou církví, mohl považovat za zveličení či dokonce za žert. Na katolickém Slovensku žiji již mnoho let a mohu říct, že to není ani žert, ani zveličení. Jestliže existuje někdo, kdo ze všech lidí ví nejvíce, co se děje ve slovenské společnosti, počínaje parlamentem a vládou až po tu nejzapadlejší obec, potom jsou to právě katoličtí duchovní. Vatikán, to nejsou jen informace, ale reálná, občas velmi silná moc v mnoha katolických zemích a regionech. Stačí si jen vzpomenout, jak zvolení Poláka Karola Wojtyly na papežskou stolici vedlo k výbuchu antisovětského odporu v Polsku, přičemž na čele tohoto odporu stála polská katolická církev. Výsledkem byl rozpad sovětského bloku. V takzvané polské kartě význam katolické církve značně dominoval a několikanásobný otec, vousatý elektrikář Lech Walesa plnil pouze roli dosazeného „člověka z lidu“, který když se nakonec stal prezidentem, v plné míře projevil svoji bezmeznou hloupost.

Od začátku perestrojky sovětská rozvědka sdílela osud sovětské armády. To znamená, že zpočátku ji osudu vydal Gorbačov, později demokrati. Ukázala se jako nepotřebná. Pravda, ne nadlouho. KGB je jako zrcadlo, které se rozbilo, ale každá jeho střepina byla dříve či později zvednuta a využita. Namísto jednoho velkého zrcadla se objevily tisíce malých. Kádry sovětské rozvědky našly svoje uplatnění v nových oblastech, zvláště při budování nadnárodních korporací globálního charakteru a současně v oblasti praktické politiky.

Nejširší uplatnění si arzenál KGB našel v boji o moc ve vnitru samotného Ruska. Zřejmě je to důvod, proč každý poslanec naší Dumy v současnosti hovoří a působí jako velezkušený rozvědčík Štirlic ze slavného sovětského seriálu. A proto když jde oddechovat s děvčaty do bordelu, na tvář si nasadí plynovou masku: kdyby náhodou někdo filmoval, ať zkusí něco dokázat.

Po svém rozbití KGB vykročilo do světa, proniklo do lidových mas, čímž se dosáhl zvláštní efekt: u nás dnes každý vrátný ovládá některé návyky operační činnosti. Každé naše volby i toho nejposlednějšího primátora se konají pomocí souboru takových výzvědných technologií, které by nám kdekdo záviděl, včetně slavného Mossadu. O prezidentských volbách a politice nejvyšší úrovně svědčí už sám prostý fakt, že na vrcholu pyramidy moci se nachází důstojník KGB. Právě jeho vybrali a vyzdvihli do popředí a později z něj udělali nástupce nešťastníka cara Borise. Nevybrali si ani straníka, ani ideologa, ani ekonoma, ale skromného podplukovníka KGB. Tomu se říká symbolický výběr.

Zápas o moc v Rusku a v bývalých zemích Sovětského svazu se vede formou války tajných služeb - skutečné války, ne vojenských cvičení. Zatím v této válce vydrbáváme pouze navzájem sami ze sebou, ale děláme to pěkně, na kvalitativně jiné úrovni, která je neporovnatelná s fádními a suchými úředními hrami sovětské nomenklatury. Naše nespočetné zvláštní služby většího i menšího rozsahu denně bojují a sázky jsou v těchto válkách velké - zlato, ropa, hliník. Je o co bojovat, je čím zaplatit kvalifikovaným bojovníkům a jsou i samotní bojovníci.

Porovnejme důstojníka z naší jednotky zvláštního nasazení, který jestliže se dožil čtyřiceti pěti let, posledních dvacet let se zúčastnil desítek bojových operací po celém světě a nyní bojuje v Čečensku, s jeho americkým kolegou, jenž se podobá na boxera-teoretika, který těch stejných dvacet let strávil neplodnými tréninky. Porovnání vychází zjevně v náš prospěch. Z toho vychází přibližně stejně i náš bývalý operační pracovník KGB, který působí v nějaké politické struktuře nebo v bezpečnostních službách oligarchy, v porovnání s jejich operačním pracovníkem, který celé roky tráví ve své pracovně ve Washingtonu.

Naši nejlepší kádři v současnosti bojují navzájem proti sobě, hlavně v boji o peníze a o moc v Rusku. Avšak nejde o bratrovražednou válku, zpravidla jeden druhého nezabíjejí. Je pravda, že Gorbi a demokrati způsobili síti agentur bývalého KGB a GRU obrovské škody, je pravda, že tisíce nejlepších specialistů rozvědky odešly do soukromé sféry, zůstaly však živí a zdraví a díky tomu, že odešly z KGB, se naučily to, o čem se jim ve službách sovětského státu ani nezdálo - svobodné honbě za penězi a mocí na vlastní pěst. Namísto toho, aby se navzájem „žrali“ v dusném suterénu sovětského velvyslanectví, tito lidé vešli do operačního prostoru naši velké vlasti a jejího okolí, naučili se zacházet s penězi, s médii a stali se z nich skuteční vlci s ocelovými čelistmi a pazoury. A je třeba stavět právě na těchto sovětských rozvědčících, kteří přežili, často osamoceně, v podmínkách divoké ruské demokracie. Byli a zůstali lidmi, kteří jsou oddáni státu, neboť tak byli vychováváni.

Vzpomeňme, že prvními vůdci sovětské rozvědky se stali lidé se zkušenostmi z bolševické ilegality a občanské války. Bez přípravy, bez vzdělání, bez toho aby ovládali řemeslo, tedy bez toho všeho, co dnes naši rozvědčíci mají. Uvrhnutím „říše zla“ do studené občanské války za následnictví v impériu, jež se stala hlavním obsahem „demokratických reforem“, naši nepřátelé vytvořili pro naše lidi nejlepší školu operační činnosti na světě. Která světová rozvědka v současnosti disponuje takovou zásobárnou kádrů? Opět pouze Mossad, další permanentně bojující služba. Nikdo víc.

Naši přátelé Amíci si zvykli klidně a luxusně kupovat za peníze a často jen za sliby politiky kterékoliv země na světě, kteří se před nimi na břiše plazí v naději, že je koupí. Hlavně tímto se zabývají jejich operační pracovníci. Hledají, koho a za kolik by mohli koupit. Je to činnost prostá, bezpečná, přibližně na úrovni nákupu v supermarketu. Této činnosti odpovídá i úroveň jejich bojeschopnosti.

Před několika měsíci jsem v televizi viděl vystoupení důstojníků sovětské rozvědky, kteří odešli do sféry byznysu. Mluvili o tom, že kdyby je zavolali, vrátili by se zpět - v byznysu jsou sice sytí, ale je to pro ně nezajímavá oblast. A ještě i proto, neboť „za državu se stydí“. Jen těžko si lze představit, čím se dají nazpět do rozvědky přilákat lidé, které odtud vyhodili, kteří dosáhli úspěchu a dokázali si vybudovat nový život. Ničím, kromě idey, která zatím není. Stejně tak zatím neexistuje ruská zahraniční politika, je jen živočišná reflexe na změny okolo nás podle zásady: když dávají, ber, když bijí, tak utíkej. Tak to však nebude napořád.

Kádři naší rozvědky byli odchovaní v duchu boje s hlavním nepřítelem - USA a zeměmi NATO. Většinou jde o lidi s analytickým myšlením, které nenalákáš na tlachání o spojenectví s Američany v boji se světovým terorizmem. Dřív nebo později se však v Rusku objeví nová státní ideologie, objeví se zahraniční politika, která nebude vypočítaná pouze na půl roku dopředu a nebude závislá na kurzu dolaru nebo na ceně ropy. Tehdy je do rozvědky vrátí nazpět profesionálové, a když ne oni, potom jejich děti. Jejich hlavní a největší výhodou proti kolegům-soupeřům z jiných rozvědek bude drsný výcvik, jaký absolvovali v rodné vlasti v období nepokojů, které začalo nástupem samolibého hlupáčka na sovětský trůn.

 

Jak nám naši lidé pomohou

 

Našich lidí je v současnosti za hranicemi Ruska tolik, jak ještě nikdy, a bude jich ještě víc. Naši, to jsou ti, kteří si uvědomují, že jsou Rusové, cítí se být Rusy, nesou v sobě hlavní znaky naší civilizace. Miliony z nich jsou v Izraeli, Americe a Evropě. V tomto spočívá naše výhoda před kterýmkoliv jiným státem světa. Výjimkou je snad jen Čína, ale vlastenecky naladěné čínské diaspory mají jeden výrazný nedostatek - jsou to Číňané, a to se jim dá vyčíst přímo z očí. A naopak v náhodném newyorském kolemjdoucím nikdo nepozná nedávného mladšího vědeckého pracovníka z Leningradu s platem devadesát pět rublů.

Našinci, kteří nežijí v Rusku, mohou sehrát rozhodující roli v našem vítězství. V tom, jak rychle a hravě s nimi vyběhneme. V jistém smyslu jsme už s nimi napůl vyběhli jenom proto, že u nich žijí miliony našinců, a ne u nás žijí miliony Amíků. Mezi těmito našinci se určitě najdou takoví, kteří se nám hodí, jednou si oblečou kožené blůzy, stanou se komisary a otevřou si svoje „čeky“, počínaje Long Islandem až po Miami Beach.

Avšak tato velká a hrdinská budoucnost našinců v zahraničí zůstane pouze v oblasti čisté teorie, jestliže Rusko nezmění svůj postoj nevraživé macechy ve vztahu ke všem, kteří odešli. Příčiny nenávistné podezíravosti ke krajanům, kteří odešli z Ruska, jsou očividné: je to izolace ruské civilizace, neutichající války s vnějšími nepříteli, ve kterých Rusové často bojovali proti vlastním na straně nepřítele. Avšak není třeba hned spěchat se zařazením všech těchto Rusů mezi zrádce. Jestliže v třicátých letech Stalin uvrhl Ukrajinu do hladomoru jen proto, že se paličatým „chochlům“ nelíbili kolchozy, jestliže se oběti hladomoru staly miliony ukrajinských sedláků, potom se nesmíme divit, že s příchodem Němců se „policajti“ na Ukrajině počítali na statisíce.

Je možné donekonečna moralizovat na téma krutosti vlády ve vztahu k milionům sovětským vojákům, co padli do zajetí - v tomto případě vlast nevystupovala v roli macechy, ale jako soudce, věznitel a kat. Přitom se však musí uznat jedno: propustit válečné zajatce domů by bylo zradou o mnoho většího počtu Rusů - vojáků, již zahynuli na frontách, jejich rodin a tím víc i vojáků, kteří přežili a zvítězili. Toto by ruský instinkt pro spravedlnost nestrpěl.

V Rusku se téměř vždy žilo jako ve vojenském táboře. Období mírové hojnosti byli krátké a nejisté. Podezíravost ve vztahu k přistěhovalcům zvenčí, o to více k „svým bývalým“, je ve vojenském táboře pochopitelná. Časy se však mění, ruská civilizace se rozvíjí, mizí bariéry, které ji oddělují od světa. Lidé, kteří z Ruska odešli v posledních desetiletích, už nejsou „bílí“ důstojníci, ani vlasovci, ale obyčejní sovětští občané, jejichž většina hledala v zahraničí lepší osud pro sebe a pro své děti. Tito lidé neutekli, ale odešli v absolutním souladu s našimi zákony, dostali povolení na vystěhování. Vlast je propustila, některé přímo násilně vystrčila. Jsou to naši lidé a o to, aby i nadále zůstali našimi, má matka-vlast větší zájem než oni sami.

Přirozeně, říct, že Rusové, kteří odešli, dnes pronásledují a utlačují jako za časů Stalina anebo Brežněva, by bylo nespravedlivé. Ne, na Šeremeťjevo denně přilétají a odlétají tisíce našinců, kteří nežijí u nás, a nikdo se jich ani prstem nedotkne. Avšak tvrdit, že vlast těmto lidem nabídla něco reálného, kromě květnaté rétoriky, spojené se slovem „sootečestvenniki“ (krajané, pozn. prekl.), se též nedá.

Mimochodem, toto slovo je zlé, neboť je falešné, byrokratické a zbabělé. Dokud se Rusko bojí z plna hrdla říct slovo „Rus“, vyřknout ho důstojně a hrdě, aby se na toto slovo ozvalo množství příslušníků jiných národů, kteří se už téměř poruštili anebo se porušťují, nemáme budoucnost. Být Rusem musí být lichotivé, být Rusem musí být užitečné a prestižní - dá se být Ukrajincem, Židem, Bělorusem, Tatarem nebo Baškirem, ale současně být i Rusem - tak zní strategický cíl Ruska pro nejbližší roky. Jestliže tohoto cílu nedosáhne, nepodaří se ani nic jiného.

Jistá bratislavská škola, kde studuje syn jednoho mého známého, zorganizovala týdenní zájezd do Londýna za účelem zdokonalit se v angličtině. Slovenským dětem dali čtyři hodiny angličtiny v jakési podřadné škole, kde jedinými evropskými dětmi byli právě Slováci. Nicméně nejsilnějším zážitkem byl pro ně závěrečný fotbalový zápas mezi slovenskými a místními žáky, který Slováci s převahou vyhráli. Angličané, kteří prohrávali (poznamenám, že to byli černo-žluté a jinak barevné anglické děti), po prohře křičely: „You fucking Russians!“ Velmi tím udivily slovenské děti, které dnes už o Rusku téměř nic neví. „Proč nám říkali Russians?“, ptal se syn mého známého. Pokud šlo o slovo „fucking“, to mu divné nepřipadalo. A to proto, neboť pro Angličany dokonce i Slováci jsou „Russians“, kteří jsou zaručeně „fucking“. Co potom říct o Ukrajincích anebo Kabardincích? Jestli se nám to líbí anebo ne, svět Rusy pozná už dávno, zatímco ostatní slovanské země a též národy bývalého Sovětského svazu zůstávají pro něj téměř nepoznané. Nemůže za to nikdo. Prostě to tak vyšlo. Pro Slovany byli po celá staletí také všichni cizinci Němci, neboť byli „němí“.

 

Slovo Rus bude u nás dřív nebo později znamenat to stejné jako slovo Brit pro Skoty nebo Welšany, slovo Američan pro občany USA a Ind pro občana Indie.

Rusů ubylo, Rusy je třeba chránit. Do této jednoduché pravdy zatím ještě nedorostl ruský stát, který vždy vycházel z předpokladu, že lidí je u nás jako smetí, že je nás nejvíc ze všech, a proto všechny můžeme zašlapat. Ale už nemůžeme, už nás ubylo, a ruský stát se dodnes nenaučil mít rád své občany. Rusko dokonce nechce do svého lůna důstojně přijmout miliony ruských utečenců z bývalých republik SSSR. Nechystá se chránit ani vlastní Rusy, kteří zůstaliv těchto republikách. Urážlivě je nazývá „ruskojazyčné obyvatelstvo“. Ruské občanství dokonce ani nenabízí do kouta zahnaným Rusům v Pobaltí. Odvrhuje své vlastní, ty, co vůbec za nic nemohou, nikam neodešli, co se jednoduše stali obětmi liberálních sovětčíků, kteří rozložili Sovětský svaz. Přitulit a zahřát tyto Rusy, vyděděných vlastní vládou, je prvořadý a zatím nesplněný úkol. Právě jím je třeba začít budovat vztahy s „sootečestvenikmi“.

Rusko se v současnosti nachází ve stádiu, kdy může přijmout o mnoho více lidí, ale z jakýchsi důvodů je přijímat nechce. Do Moskvy se ze všech stran za prací hrnou gastarbeitři ze zbídačených bývalých sovětských republik, kterých také netřeba zašlapávat do bláta. Ale oni mají alespoň někde svůj vlastní dům, ale Rusové, již jsou vyháněni z bývalých sovětských republik, žádný domov nemají. Pokud matka-vlast bude mořit své syny, kteří se ocitli bez domova, v nekonečných řadách na konzulátech a bude je, chudáky, obírat jako siroty o poslední groš, odmítajíce jim vydat alespoň potvrzení o občanství, slovo „Rus“ nebude vzbuzovat hrdost, leč hanbu.

Vraťme se však k těm, kteří odešli sami. Mnozí mí čtenáři se mohou zeptat, proč by měla vlast něco nabízet lidem, kteří odešli. Sami jsme chudí, a oni tam hodují. Rád odpovím: neboť Rusko potřebuje ty, co odešli. Na co? Na všechno. Pro budoucí život budoucího Ruska v budoucím světě. Jestliže tedy Rusko vidí před sebou nějaký budoucí život, potom plivat na Rusy, kteří dokázali zapustit kořeny v jiných kulturách a civilizacích, je to jisté, jako plivat do vlastní studny.

Rusko nepotřebuje naše lidi v cizině kvůli ledajakým výzvědným cílům. Agenty rozvědky z řad ruských vystěhovalců je možné vykřesat jen stěží, neboť místní prostředí je vůči nim naladěné zvlášť podezíravě. Naši lidé se mohou stát agenty jiného druhu - šiřiteli vlivu Ruska ve světě, a jimi se i stávají. Jejich vliv spočívá ve formování nového vztahu k Rusku a Rusům. Stačí se lépe podívat do Izraele, kde procento našich lidí je ze všech největší, a ihned je jasné, že začátkem emigrace ze Sovětského svazu se Izrael k Rusku začal chovat jinak. Poznamenejme, že Izrael patří k hlavním státům světa, který ve svých rukou drží klíče od ropy a od náboženských svatyní. A právě v tomto státě je možné najít mnoho politiků a ministrů, kteří hovoří rusky, v ruštině tu vycházejí noviny, v ruštině vysílá televize a rozhlas, na koncertech zpívají rusky hvězdy šoubyznysu, které se cítí v Izraeli jako kdysi na uměleckých vystoupeních na Jaltě. Kdosi namítne: jací Rusové, vždyť jsou to Židé. Ano, jsou to naši sovětští Židé, z kterých většina byla a zůstává Rusy.

Trochu odlišný proces probíhá v Německu. Naši sovětští Němci, kteří sem byli importovaní, se musí asimilovat, jestliže chtějí dosáhnout důstojné postavení ve společnosti. Zároveň s tím, jak se asimilují a vrostou do německého prostředí, formují v Němcích nové představy o Rusku a Rusech. Němci je porovnávají s jinými přistěhovalci a náležitě je hodnotí. Časy, kdy Rus u Němce vyvolával pouze asociace na bandity, nebo prostitutky, patří už minulosti.

Docela nedávno se vlna ruských vystěhovalců přivalila do Česka. Tvrdit, že by najednou všichni Češi začali kvůli tomu mít rádi Rusy, by bylo nadnesené. Avšak zvláště v Praze se pro mnoho Čechů stali Rusové bližší, ba dokonce milejší. S ruskými přistěhovalci totiž zesílil příliv ruských turistů. A jestliže se zeptáte majitele hotelu v Česku nebo na Slovensku, jakým hostům dávají přednost, Rusové budou vždy stát na prvním místě. Neboť jsou prostí, netřesou se o každou korunu, jsou nenároční, veselí, komunikativní a přátelští. Je jich mnoho a stále jich přibývá. Co více si může majitel hotelu přát? Zato příliv Němců do Prahy rok od roku opadá, Američany již přechází móda navštěvovat Prahu. Vlny Španělů nebo Italů jednou stoupají, jednou klesají. Avšak Rusové a Izraelci přicházejí do Prahy stále častěji a takto živí český turistický byznys.

Kolem sta tisíc Rusů se postupně usadilo v Londýně a zřejmě se tam necítila nejhůř. A i když pro Angličana jakýkoliv cizinec zůstává bytostí druhé kategorie, když se projdete po anglických ruskojazyčných internetových stránkách, s údivem zaregistrujete, že po ruských pracovních rukou je v Londýně solidní poptávka.

A teď položím čtenáři, který je ještě pořád nepřátelsky naladěný vůči našim vystěhovalcům, takovou otázku: vyzkoušeli jste někdy sami začínat nový život v cizí zemi a uvědomujete si, kolik energie, houževnatosti a statečnosti si vyžaduje takový životní zvrat? Řeknu otevřeně: sám si to nedokážu v plné míře představit. Na Slovensko jsem přišel v roce 1988 jako vysokoškolský učitel. Než jsem se rozhodl zůstat v této zemi, prožil jsem v Bratislavě několik let se svojí rodinou, procestoval jsem Slovensko křížem krážem, dobře jsem ovládal slovenský jazyk a kulturu a ke Slovákům jsem přechovával upřímné sympatie. Slovensko pro mě nebylo cizí, tím víc nebylo cizí pro moje děti, které začaly chodit do slovenských škol. Osud nad naší rodinou držel ochranou ruku, nikdy jsme se necítili jako emigranti a nemáme tedy právo to posuzovat. Avšak takovýto osud je šťastnou výjimkou. Vystěhování do cizí civilizace je zkouška, která dokáže zlomit i ty nejsilnější. A už jen samotný výběr lidí, kteří jsou schopní udělat tento krok - odejít do cizího světa a zápasit tam o místo pod sluncem - svědčí o tom, že koneckonců nejde o lidi slabé či hloupé.

Jak se Rusko může přestat chovat jako macecha ve vztahu k Rusům, kteří žijí mimo území Ruska? Velmi lehce, v tomto směru bylo již všechno objevené. Dokonce i na Slovensku existuje statut „zahraničního Slováka“, který má současně občanství své země a slovenské občanství. A i když ze Slovenska odešlo v předválečných letech do Ameriky více než milion lidí, se „zahraničními Slováky“ žádné problémy zatím nevznikají. Maďaři se dostali ještě dál. Přijali zvláštní zákon o „zahraničních Maďarech“, na jehož základě Maďar, který sice žije v jiné zemi, ale stále se považuje za Maďara a ovládá maďarský jazyk, získává celou řadu privilegií.

Koho je možné považovat za Rusa a koho ne? Otázka není tak jednoduchá. Když Rusko bude tak silné a bohaté jako Kuvajt, tak lidí, kteří zatouží stát se Rusy, se může ukázat více než ruských občanů. Otázka se bude řešit mnohokrát a vždy různým způsobem. Existuje však tradice, kterou zavedli Angličané. Člověk, který se narodil v nějaké zemi, má právo být její občanem. Co může být jednodušší a spravedlivější? Když Pobalťané potírají tuto tradici a odmítají dát občanství Rusům, kteří se narodili v jejich zemi, považujíce je za „děti okupantů“, kopou si sami pro sebe jámu, přičemž velmi hlubokou.

Jediný zjevný pokrok mezi vlastí a jejími syny, kteří odešli do ciziny, spočívá v tom, že našim lidem, kteří získali občanství americké, izraelské a ještě několika jiných zemí, neodebírají rudý pas se srpem a kladivem, ale dávají jim možnost, aby si vychutnali drobné výhody pololegálního, jakoby dvojitého občanství. V letadlech, která přilétají z USA, mnozí cestující sedí s dvěma pasy v kapse, i když naše zákony to neuznávají. Zcela zbytečně. Jedná se o starý syndrom sovětské uzavřenosti: tito emigranti s dvěma pasy se k nám nyní začnou hrnout jen tak nazdařbůh, namísto toho aby si vyřídili vízum. V časech totálního sledování všech všemi a totální kontroly je to velká hloupost. Dvojité občanství pro všechny Rusy, kteří si to přejí, představuje v situaci geopolitického chaosu, jaký vznikl, jediné rozumné řešení. Není třeba se bát privilegovaného postavení Rusů snažících se o zachování ruského občanství, ale vědomě pro ně vytvářet stimuly. Tehdy tito dvojití občané začnou do Ruska přivážet peníze a otvírat v Rusku podniky.

O pokrytectví a úplatkářství sovětských a ruských diplomatů konzulárních a ostatních služeb se nechci příliš rozšiřovat. Mohu jen říci, že k mým nejnepříjemnějším zážitkům v životě patří vyřizování povolení o vystoupení z ruského občanství. Podotýkám, že vystoupení z ruského občanství pří získání slovenského si vyžadovalo a vyžaduje Dohoda o znemožnění dvojitého občanství, uzavřená kdysi mezi Československem a SSSR, která je dodnes platná. Navzdory tomu, že ani Československo, ani SSSR už neexistují. Dále poznamenám, že za vystoupení z občanství si vlast vyžádala peníze, a to dost velké. Samotná procedura získání těchto dokladů trvala více než dva roky.

Naši diplomaté zacházejí s ruskými občany vždy hůře než s občany jiných států. Když jsem měl sovětský pas, často jsem stál v řadách na velvyslanectvích, čekaje na víza jednou do Rakouska, jindy do Itálie. Navždy se mi vrylo do paměti, jak si přede mnou jako „služky“ vyřizovaly víza do Itálie dvě slovenské prostitutky. Italský konzul vyřizoval podobné „služky“ každý den, přičemž si dobře uvědomoval, s kým má co do činění. Navzdory tomu byl velmi uctivý, dokonce přátelský. „Služky“ plynule štěbetaly italsky a konzulovi se to líbilo.

Můj známý Ital, který služebně působil v Bratislavě několik roků, přicházel na italské velvyslanectví kdykoliv jako domů. Nebyl sám, Italové žijící na Slovensku považují velvyslanectví své země za kousek Itálie, kde jim mají pomáhat lidé, kteří za to berou peníze. Tak je to normální. Velvyslanectví je na to, aby přichýlilo a zahřálo své lidi, kteří se nacházejí daleko od vlasti.

Možná, že takováto byla ruská velvyslanectví před revolucí. To, co jsem viděl na vlastní oči, maje to pochybné štěstí pozorovat život sovětských velvyslanectví z blízké vzdálenosti v Havaně, Praze, Bratislavě, Berlíně a Vídni, je hanebnou skvrnou na těle ruské civilizace. Od okamžiku prvního setkání se sovětskými úředníky v Havaně před dvaceti lety jsem nerozuměl a dodnes nerozumím, proč se všichni moji vrstevníci bili tak o to, aby se dostali do Moskevského institutu mezinárodních vztahů. Zřejmě z nevědomosti. Snad je možné přát si žít tak, jako žijí naši diplomaté! Jestliže by všechny Rusy posuzovali podle lidí, kteří reprezentují Rusko na diplomatickém poli, do Ruska by nikdo nepřišel. My nejsme takoví vadní, intrikáni a chamtiví jako naši představitelé na diplomatickém poli, zvláště jako naši takzvaní kariérní diplomaté. Co je to vlastně za kariéru, žít v izolaci na jedné hromadě, na kousku země v cizí zemi a dennodenně se vzájemně kousat? Čím více čtu o poměrech, které panují v našich věznicích, tím více mi naši diplomaté připomínají doživotně odsouzené vězně.

Možná první věc, kterou bude třeba udělat pro to, aby naši lidé za hranicemi Ruska zůstali našimi, je vyměnit personál na ruských velvyslanectvích za lidi slušné a důstojné. Naučit je, aby každého návštěvníka přijímali s úctou, ale hlavně, aby byli dobrosrdeční k lidem, kteří mluví rusky. Nezávisle na tom, kdo jsou. Druhá a hlavní věc je potřeba nových zákonů, které dají Rusům, žijícím v zahraničí, právo zachovat si ruské občanství.

 

Jak máme všechno zařídit

 

Není třeba nic zařizovat. Tak jako jsme vždy byli nedokonale zařízeni, stejně tak nezařízení opustíme tento svět, nejlépe mezi posledními. Naši lidé se dokážou udržet při životě a vesele se bavit v našich drsných podmínkách a tuto unikátní vlastnost je třeba zkoumat a měnit ji na hrozivou zbraň.

Rusové budou muset pochopit, kdo vlastně jsou, nebo jako první zahynout ve válce všech proti všem. Jeden z velkých ruských paradoxů spočívá v tom, že všude, kde potkáš ruského člověka, z něj vyzařuje prvobytná odolnost a síla. Kdekoliv by však nezasvěcený pozorovatel hledal hodnocení současného stavu Ruska a Rusů, v jakýchkoliv analytických zdrojích a médiích, všude se setká pouze s nekonečnými a velmi přesvědčivými tvrzeními o tom, jak je dnešní Rusko slabé, jak jsou slabí Rusové, v jaké agónii se zmítá velmoc, před kterou se ještě před několika roky všichni třásli strachem a úctou. Ano, předtím se třásli, a hle, dnes prožíváme agónii - na tomto se shodnou liberálové, komunisti i vlastenci. Umíráme, ztrácíme dech. Dá se říci, že už ani nejsme. Všichni jsou podlí, všichni všechno prodali, všechno kolem je na hovno.

Páni soudruhové, to se nedělá, vy, co pochováváte matku-vlast ještě zaživa! Jen vyjděte do ulic, chodí po nich Rusové se širokými, cílevědomými, rozhodnými a docela často se spokojenými tvářemi. Tito lidé vaše prognózy nečetli a ani číst nebudou. Je pravda, že dokud neuhodí hrom, Rusové se zbytečně nepokřižují - poněvadž nejsou bázliví. V Rusku dokázali bázliví přežít vždy jen s velkými problémy. Jestliže však dojde až ke rvačce, s kýmkoliv a kdykoliv, Rusové půjdou hlavou proti zdi, tak jak to nikdy nedokázal ani jeden z národů bílé rasy, nemluvě o zbabělých a změkčilých Amících.

S těmi, jenž nabízejí našim nebojácným lidem s pevnou vůlí takovéto srdcervoucí obrazy rozpadu a zahnívání, by bylo užitečné udělat výchovný rozhovor přibližně v tomto duchu. Miliony ruských mužů, kteří si odseděli svoje tresty, prošli touto standardní situací: otevřou se dveře a člověk vejde do vězeňské cely, jež je pro něho neznámá. Všichni na něho hledí a o jeho přežití v tomto nehostinném prostředí se rozhoduje v prvních vteřinách na základě toho, co se psychologové pokoušejí pojmenovat jako vnitřní imidž. Přesněji řečeno, člověk je v daném okamžiku právě ten, za koho se považuje, je takový, jakým se v té chvíli ukáže, a všichni, kteří ho sledují, to vědí.

Jestliže je to člověk solidní, pevný a hned po prvním kroku vstoupí do zápasu o své místo pod matným vězeňským sluncem, podaří se mu získat důstojné postavení v hierarchii. Dokonce i tehdy, jestliže hned nevyhraje, jestliže mu párkrát rozbijí hubu, získá pověst bojovníka a úctu těch, kteří jsou slabší než on. Jestliže se nováček ukáže jako slaboch, okamžitě klesne a bude spát u záchodu, prát cizí ponožky a nastavovat zadní část těla všem, kdo o to projeví zájem.

Stojíme všichni přede dveřmi nové cely celosvětového vězení s názvem „globalizace“ a jaksi nevíme, zda máme být těmi, jenž si vybojují čestné místo při okně cely, nebo těmi, kdo budou spát u záchodové mísy. Naši lidé se cítili být vždy ti nejsilnější a právem aspirují na místo u okna. Navzdory tomu naši jiní lidé, či vlastně lidičky, kteří dělají mediální politiku - mimochodem ideologové - nepřestávají nás ujišťovat o tom, jací jsme slaboši a nuly. Je možné, že tito ideologové to, co si přejí, vydávají za skutečnost. Je možné, že soudí podle sebe, jenomže tyto nekonečné nářky je třeba již konečně přetnout. Jinak se nám nikdy nepodaří s nikým vyběhnout, nikoho nepřežijeme a doopravdy propadneme kvůli mizernému sebehodnocení, které nám bylo vnucené.

Nedá se žít v takové schizofrenní rozpolcenosti, jež je novým a nebezpečným fenoménem v ruských dějinách. Naši bojaři si byli vědomi své vlastní ceny, naši šlechtici měli o sobě vysoké mínění, ani naši kupci nepůsobili ustrašeně. Vlastní hrdost měli i sovětští lidé. A tím více ji mají současní Rusové, kteří zhrubli a zesurověli v podmínkách demokratické divočiny.

Člověk se podívá kolem sebe a vidí sebevědomé zdravé chlapy a ženy, s nimiž není radno špásovat a již jsou ztělesněním národní myšlenky. Poté zapne magickou skříňku - a najednou je všechno zlé, hrozné a bude ještě horší. A namísto mužů vidí na obrazovce teplouše s veselýma očičkama. Nikdo neví proč, ale právě oni u nás všechno a všechny „televizují“, namísto toho aby spali u záchodu a prali cizí ponožky.

 

Odkud vzít vůdce

 

Většinu problémů Ruska je možné opsat anglickým výrazem „lack of leadership“, který se do ruštiny nedá přeložit. V ruském životě neexistuje „leadership“ a tedy neexistuje ani samotné slovo. Abychom získali význam slova „leadership“, je třeba zkřížit slovo „vůdce“ a slovo „řízení“, a to se nám celá desetiletí jaksi nedařilo.

Tak jako kdysi, od vůdce se u nás očekává cokoliv: zázračná záchrana, nadpozemská krutost nebo stejná nadpozemská svatost, jen ne obyčejné rutinní řízení vlastního kmene. Kdyby Rusové dokázali řídit sami sebe tak jako Japonci, celý svět by už dávno byl Rusko, neboť zdroje sil, rozumu a talentu nám bohatě vystačí pro všechny.

Avšak ve skutečnosti nemáme důstojného vůdce už rovných padesát let od Stalinovy smrti. Proč? Možná proto, že u nás nevznikla vrstva, jež by porodila vůdce, a v tomto směru přímo fatálně zaostáváme za našimi vypasenými evropskými bratry, stejně tak jako za Američany. U nich se už od dětství připravují k moci tisíce kandidátů, mezi nimiž se dělá výběr. Tak je to správné, v tom spočívá hlavní síla civilizací, které s námi soupeří. Jedno se musí Amíkům uznat - jejich impérium řídí kolektivní vůdce, jehož v posledních letech pro pohodlnější „televizování“ místního plebsu a svoloče personifikují jako prostého chlapíka s duší na dlani a s rudou tváří nebo s rukama jako klepeta.

Ještě lépe se věci mají u našich žlutých bratrů Číňanů nebo Japonců. Jsou to společnosti mravenčího typu, kde hierarchie existuje po celá tisíciletí a představuje jejich hlavní zbraň. My dnes, naopak, žijeme bez cara a bez rozumu v hlavě. U nás se vždy opakovala naše ruská historická houpačka - od absolutní moci po absolutní bezvládí. Od krutého tyrana Ivana Hrozného až po slabého Godunova a Šujského, kteří uvrhli Rusko do ještě krvavějšího období nepokojů. Od fanatického absolutisty Petra I. až po bezmezí Němce Birona, favorita carovny. Od Stalina, největšího bojovníka o moc v dějinách lidstva, až po dobrosrdečného slabocha Brežněva.

Je možné si položit otázku: jestliže vezmeme Rusa jako jednotlivce, je tak silný, neboť mu celá staletí chyběl a chybí vůdce? Nebo ruští vůdci jsou krutí proto, neboť Rus jako jednotlivec je tak silný, že se nedá jinak zkrotit?

Pro mnoho Rusů vyzní nově, přímo jako objev, jednoduché tvrzení: bez vůdce či, řečeno západním jazykem, bez lídra nezmůže prakticky nic ani jedna skupina lidí. Dokonce si nemůže ani sednout někde v přímořské kavárně na šálek kávy, i na to je potřebný lídr, jestliže tito lidé tvoří skupinu. Skutečně ne, s touto tezí nebude nikdo polemizovat a všichni si jí vyposlechnou, ale každý si v duchu řekne: nějaký lídr mi může vlézt na hrb, ať raději drží hubu! Toto není živelná anarchie mužika, o níž se tolik štěbetalo v 19. století. Je to ruský instinkt moci, rozvinuté do té nejvyšší míry, ruská nenávist k jakékoliv cizí moci na úrovni podvědomí, jako i ruská připravenost donekonečna zkoušet jakoukoliv moc, kolik vydrží. Toto je naše ruská svoboda. Jestliže ty jsi hlavní a řekl jsi: to se nesmí - my se okamžitě všichni sjednotíme, abychom tobě, blbe, dokázali, že my to můžeme. Tu máš, ty kurvo, aby ses tak nenaparoval! Proč kurva? Neboť si myslí, že je hlavní a řekl „nesmí se“.

Neexistuje těžší nůše a větší prokletí, než být vůdcem takového národa. Ale ti, kteří chtěli nést tuto nůši, se vždy našli a nacházejí. Pokusme se přezkoumat hlavní otázku budoucnosti Ruska: odkud je možné vzít nové vůdce, kteří by dokázali vést Rusko ve světě, který vstoupil do éry globálních katastrof.

Nejvlivnějšími, nejmocnějšími a nejautoritativnějšími lidmi v současném Rusku jsou oligarchové. V tomto směru jsme dohnali naše americké učitele. Za několik let jsme dosáhli pokrok, který Amíkům trval celá staletí. Oligarchové byli vychovaní v našem družném sovětském kolektivu. Udržovali Jelcina nad vodou, stáli u politické kolíbky Putina. Oligarchové jsou u nás lidé, kteří mají moc a peníze, přičemž peněz mají více než moci. Proč by se tedy oni nemohli stát vůdci?

Překážek je hned několik. Ty hlavní: naši oligarchové jsou ještě příliš mladí, čerstvě upečení, právě vytáhnutí z privatizační pece. Zápasí současně o peníze i o vlastní přežití, proto nemají sklon k budování dlouhodobých plánů. A navíc část z nich nejsou ve skutečnosti naši, jako našinci se pouze tváří. Jak velká je tato část, neví nikdo.

V této souvislosti se zajímavě čtou úvahy, které plní ruská média, jak je třeba od oligarchů vzít peníze nebo alespoň jejich část, za přírodní zdroje, které oligarchové prodávají, a za tyto peníze všechno vybudovat a zařídit. Ať jen oligarchové platí naturální rentu. Prezident jim už ukáže, jak se má majetek lidu rozkrádat. Dovolíme si tedy několik otázek.

Nebylo by lehčí, než nyní odebírat oligarchům zdroje, jim je prostě nedávat, ale ponechat je v rukou státu? Nebylo, ba právě naopak - složitější. Neboť bylo by nutné se dělit s příliš mnoha kolegy-byrokraty, když plynové a ropné potrubí bylo ještě erární. Rozhodli se tedy, že je svěří do spolehlivých rukou - do vlastních.

Nestali se náhodou oligarchové těmi, kdo rozhodovali o privatizaci surovinových zdrojů? Jestliže ano, je jim snad možné vyčítat, že, sedíce na gejzíru peněz, nasměrovali tento gejzír peněz na svoji stranu, a ne na stranu nějakého cizího strýčka? Nebyl snad ještě nedávno hlavou ruské vlády Černomyrdin, majitel Gazpromu nebo alespoň jeho podstatné části? Jestliže ano, potom ať je libo a všechny otázky na Černomyrdina, ať on vyloží, kam se poděly peníze za plyn a ať je vrátí.

Nejsou to snad oligarchové, kdo vydržuje všechny vlivné strany, vlastní všechna více či méně významná média a volí gubernátory a primátory? Jestliže ano, potom se jen tak lehce nepodaří jim cokoliv sebrat. Oni dříve vezmou moc těm, kteří příliš nahlas křičí, a na jejich místo posadí nové lidi. V rukou oligarchů je reálná moc, a v rukou těch, kteří navenek chtějí oligarchům něco vzít, jsou formální atributy moci.

Ještě jedna důležitá otázka. Nevstoupili naši oligarchové do velmi úzkých, ale nerovnoprávných vztahů s ne našimi oligarchy, starými, zkušenými a bohatými? Jestliže dnes například světu vládne ropa, neukáže se potom, že naši oligarchové prodali naši ropu cizím oligarchům a již konají v jejich zájmech? Jestliže se ukáže, že je to pravda, potom je věc vážná a je o čem si popovídat. Máme dost svých vlastních úst a cizí oligarchy nepotřebujeme.

Existuje dnes alespoň jeden jediný přesvědčivý důvod, který by mluvil ve prospěch toho, aby naši oligarchové vkládali peníze, vydělané na ruských surovinách, do ruské ekonomiky? Kromě velkých problémů jim tyto vklady nic neslibují. Jen tak bolení hlavy, starosti a ještě cosi horšího. Namísto toho aby dali „všimné“ podle toho komu, a kolik je třeba, a prachy uložili někam za kopečky. Kárají je, prý, že tyto peníze pracují pro Západ. Chválabohu, alespoň pro někoho. A vůbec, jaké mohou být výhrady? Jestliže se někomu tolik poštěstilo, že vydělává miliardu dolarů ročně a může tyto peníze poslat na bezpečné místo, určitě je pošle. Nelze jej přinutit, aby takové velké peníze nechal doma. On sám za tyto peníze kdekoho přinutí, aby udělal cokoliv. I když je to těžké a nebezpečné, je možné jej pouze hrubě vyvlastnit, jednoduše řečeno sedrat z kůže - to je náš tradiční způsob. Anebo se ho pokusit přesvědčit a udělat mu návrh, který se jen těžko odmítá.

Takové návrhy se oligarchům nedělají: blíží se volby, před očima roste a mohutní vlna obvinění vůči kriminálně-oligarchickému, kompradorskému, nadnárodnímu kapitálu, který hubí svatou matičku Rus. Tady je důležité pochopit podstatu procesu - obviňují ti, kteří se ke gejzíru surovin nedostali, tedy smolaři. Komukoliv z těchto žalobců dát do rukou jen malou část peněz našich surovinových magnátů a sledovat jej, jak je vkládá do blahobytu automobilového gigantu na Volze či do rozkvětu Nečernozemí. V tu chvíli tohoto žalobce neudrží ani pět párů volů a on hned začne pod zemí kopat tunel na Kypr a odvleče peníze do stejného daňového ráje, přičemž nezáleží, zda je to komunista, nacionalista nebo zbloudilý demokrat, který zůstal za karavanou. A má pravdu: jaký význam má ukládat peníze v zemi, kde banka je to nejnespolehlivější místo pro kapitál, kde banky vůbec neexistují v tom smyslu, v jakém jsou v Evropě a v Americe. Kde banka ještě může svým lidem peníze ochránit, jestliže to není nadlouho, ale cizí automaticky obalamutí.

Nakonec si představme, že se stane to, o čem moudří lidé napsali hromady knih. Oligarchy přivedou k rozumu a ropné dolary proudem potečou do zásobníků ruského státu. Co se stane s těmito penězi? Správně, okamžitě je rozkradou. Pošlou je na obnovu mostů v Čečensku, kde, soudě podle vynaložených peněz, je již dávno každý most několikrát postavený z ryzího zlata.

Peníze rozkradou úředníci, kteří dnes oligarchy uctivě obsluhují. Posuďte, zda je to spravedlivé: někdo dobýval Čukotku, neutekl před štěkotem kulek - a kdekdo si v tom stejném čase hřál zadek na ministerstvu. A najednou tento oligarcha, tento bojovník a triumfátor, přinese svojí krví vybojovanou kořist úředníkovy rovnou na podnosu, neboť, vidíte, „toto je národní“.

Něco takového se nikdy nestane. A když se stane, tak se rozloží i sotva utvořený slaboučký mechanismus moci - úředničtí zbohatlíci si začnou o sobě namýšlet a zakládat svoji novou oligarchii, což zaručeně povede k válce mezi novými a starými, se střelbou a výbuchy. V této válce někdo zvítězí a všechno od začátku zopakuje.

Ne, jestliže už nějak nakládat s oligarchy, potom výlučně podle zásady primitivního dichotomického dělení. Je třeba je jednoduše rozdělit na vlastence-státníky a kosmopolity-zrádce. Státníci jsou ti, již spojují svoji budoucnost s Ruskem, a proto jsou připraveni seriózně ze zaobírat ruskou politikou a ekonomikou. Nezáleží na tom, že všechno mají uložené v daňovém ráji, ani nezáleží, kolik peněz si nahrabali - oni sami to obyčejně také nevědí. Je důležité, zda jsou ještě našinci, nebo už ne.

Zrádci, ti už nejsou našinci. Jsou to lidé, kteří v Rusku jen jednoduše vydělávají peníze a jsou připraveni kdykoliv se přestěhovat do pečlivě vybrané vilky někde v Londýně. Zrádci se cítí být částí nadnárodní globální elity a na Rusy se zvysoka vykašlali. Vykašleme se na ně i my. Se zrádci jsou všechny rozhovory zbytečné, je třeba je od válů hnát železnou metlou.

Kdo mezi našimi oligarchy převažuje: vlastenci nebo zrádci? Otevřeně přiznám, že nevím. Avšak bylo by velmi užitečné, kdyby vlastence chválili, a zrádce hanili. Navzdory tomu, že rozeznat jedny od druhých nebude na začátku tak jednoduché, avšak toto dělení je nevyhnutelné. Stejně jako je nevyhnutelné vítězství oligarchů-státníků. Ne nadarmo to Berezovského táhne domů, objednává si o sobě velkopanské filmy o tom, jaký je on drsňák a jak se všemi zatočí. Je mu teskně v Londýně, tam je pán Nikdo, špinavý podvodník se špinavými penězi z divokého Ruska, a urození demokratičtí Angličané ho trpí pouze proto, že těchto peněz je hodně. Postačí na to, aby se dali koupit i tito demokrati.

Jen tak na okraj, očekávat, že se objeví nový mesiáš z řad berezovských, je nevděčná činnost. Co je pozoruhodné, Berezovski se dokonce i občas objevil v Dumě, ale neujal se. Zřejmě byl příliš aktivní a konfliktní. Navíc si popletl role. V Dumě se berou úplatky, a on, jako každý oligarcha, je připravený je dávat. Za to by ho měli v Dumě na rukou nosit. Jenže jaksi to nevyšlo.

Existuje ještě jeden problém. Našim oligarchům, dokonce i těm největším vlastencům, chybí motivace k tomu, aby se politice věnovali osobně. Dají peníze, média, lidi, ale sami se do prezidentského úřadu cpát nebudou, i tak už mají všechno, včetně moci. Jenomže toto všechno se snaží utratit jen na sebe, snaží se vzít si to do hrobu. Toto je typické nejenom pro Rusko. Velmi podobný obraz je v bývalých socialistických zemích, kde proběhla privatizace. Zámky, auta, jachty a topmodelky, tedy dlouhé, tenké a stále hladové kurvy. Mít hned všechno najednou a potom, po nás ať přijde potopa, ať i sedm let tráva neroste, ať za mými zády shoří všechno modrým plamenem!

Když dnes někoho z oligarchů podezíráme z vlastenectví, tak mu tím velmi lichotíme. Navzdory tomu, není toto podezření opodstatněné. Totiž většina těchto lidí na Západě žít nezatouží a nebude moct. To znamená, že jsou naši, tedy vlastenci, tedy chlapáci.

Slabé vůdcovství na oficiální úrovni státní hierarchie v Rusku se dnes kompenzuje silou neoficiálních paralelních struktur moci, které se označovaly slovem „mafie“. Pak je přestali takto nazývat a za mafii dnes pasují nevinné pěšáky, kteří převážejí heroin vlakem na trase Dušanbe - Moskva. Ujalo se slovo „autorita“, „autoritativní“.

Je možné, že noví vůdcové Ruska a jiných postkomunistických zemí vzejdou právě z prostředí těchto „autorit“. V každém případě dnešní „vor v zákoně“ („boss podsvětí“, nejvyšší úroveň v hierarchii kriminálního světa v Rusku, pozn. prekl.) se vyznačuje větší mocí než oficiální struktury. A skutečnost, že se „autority“ objevují ve volbách gubernátorů a primátorů velkých měst, se může ukázat pouze jako začátek.

Rusko bylo vždy zemí zbojníků, mnohokrát se zde zbojníci prohlašovali za cary a pod své vlajky shromažďovali obrovské armády. Jestliže dnes nežádají obyčejní lidé při řešení svých problémů milici, ale „vora v zákoně“, pak to, že se někdy objeví car-zbojník, má svoji logiku.

 

Ruští napoleoni

 

Hned od začátku perestrojky zaznívaly hlasy o vojenské diktatuře a ruském Pinochetovi. Tato myšlenka ožívala mnohokrát a dodnes nezemřela. Je to utopická idea, ale důležitá, neboť vojenská moc národa je pravděpodobně hlavní ukazovatel jeho síly a životaschopnosti.

Vojenská diktatura je nemyslitelná bez aktivního postavení armády. V tomto případě armáda vystupuje jako samostatná síla, jako subjekt, který se zabývá politickou tvorbou a nechová se jako tupý ochránce, kterého si najali za peníze. Tam, kde se historicky utvořily tradice vojenské diktatury: v několika zemích Latinské Ameriky, Asie a Afriky - jakkoliv se žongluje s demokracií, vždy z toho vyjdou jen variace na Pinochetovo téma.

Vojenská diktatura není možná bez vrstvy vojáků, která v Rusku žila po staletí a zanikla zásluhou degradace monarchie a šlechty. Jestliže by Stalin žil po druhé světové válce ještě třicet let, v Rusku by se možná objevily základy sovětské vojenské kasty, neboť podmínky pro její vznik byly po roce 1945 příznivé. Kdyby vůdce postupně neslábl, možná by se tolik nebál vítězných generálů a uvědomil si nutnost obnovení vojenské vrstvy pro Rusko.

Po Stalinově smrti měl šance stát se ruským Bonapartem maršál Žukov. Jako jediný z vojáků mohl v průběhu celého sovětského období aspirovat na ruský trůn, ale neudělal to. I tak jej to nezachránilo před nemilostí.

Všechny ostatní pokusy zavést v Rusku vojenskou diktaturu jsou zahalené rouškou tajemství. Je možné vyslovit takové podložené tvrzení: jestliže to nedokázal maršál Žukov, pak nikdo z těch, které po něm určili do role vojenského diktátora, nesahal maršálovi ani po kotníky. Apoteózou bezmocnosti sovětských generálů se stal „puč“ v roce 1991, kdy ani ministr obrany Jazov, ani předseda KGB Kriučkov, poté co se stali členy této prapodivné junty, nepohnuli ani prstem.

Sovětská civilizace vychovala poslušné vojáky, příliš poslušné na takovou zemi, jakou je Rusko. Význam Stalina byl rozhodující v souvislosti s absolutním podřízením si ruských vojáků nejprve stranické oligarchii a později demokratům. Dodnes si sovětští generálové a maršálové pamatují, co se stalo s těmi, kteří se opovážili zvednout hlavu, včetně Stalinova vlastního syna Vasilija. A proto se většinou rozumný a kvalifikovaný hlas vojáků při osudových rozhodnutí nebral do úvahy, například při rozhodnutí o umístění raket na Kubu nebo o vstupu vojsk do Afganistanu.

Uvedené neznamená, že noví vůdce nebo noví vůdcové Ruska nemohou vyrůst z vojenského prostředí, ale musí to být i noví vojáci, a takoví nejsou a nemají se ani odkud vzít. Nikdo nepřebudovával armádu, nikdo nereformoval, jednoduše ji rozložili a nechali ji jen tak na pospas osudu, aby klesla na pro Rusko netypickou mizernou úroveň, které i odpovídaly ubohé pokusy generálů stát se politiky.

Z výrazných postav si vzpomeňme na generály Rochlina, Ruckého a Lebeďa. Existuje cosi, co tyto lidi sjednocovalo, a to bylo to, že se všeobecně nehodili do politiky, a zvlášť v Rusku. Ani jeden z nich nerozuměl ani těm nejjednodušším, na povrchu ležícím kauzálním souvislostem událostí, které se odehrávaly. Ani jeden si neuvědomoval svoji vlastní nechápavost, a proto byl každý z nich ihned obklopen hustým houfem manipulátorů a stal se figurkou na šachovnici - v cizích rukou. A jako figurky, občas pěšáci, byli i zaměněni.

Obzvlášť typický je příklad Ruckého, kterého si vybrali jako medailistu na výstavě psů díky jeho zevnějšku, a poté co se stal velkým politickým činitelem, dostal přezdívku „vousatá bota“. Byl to Rucký, který v roce 1993 seděl v obklíčeném Bílém domě a křičel do kamery jakémusi leteckému maršálovi: nastartujte letadla, ať vzlétnou. V říjnových událostech roku 1993 nesehrál Rucký roli Napoleona, ale provokátora. Je dost možné, že jej využili naslepo. Avšak on jako vojenský letec se blamoval před celým světem a před tou částí Ruska, jež v něm viděla vůdce, když do sluchátka křičel totální nesmysly, kterým ani on sám nemohl věřit, neboť si dobře uvědomoval, že žádná letadla nemohou za žádných okolností bombardovat Kreml. Avšak tato hanba mu nijak nezabránila v tom, aby se později stal gubernátorem bohaté oblasti.

Bez povšimnutí se nedá přejít ani fakt, že Rochlin a Lebeď neodešli z tohoto světa přirozenou smrtí. Jednoho prý zastřelila manželka, druhý zahynul ve vrtulníku, který se nečekaně zřítil. Jestliže věříme jednoduchému axiómu, že aspirantům moci, tím víc v Rusku, se takové podobné věci nedějí náhodou, pak je třeba přiznat, že se jich báli. A to i navzdory jejich do očí bijící neschopnosti stát se Napoleonem nebo Pinochetem, kterou Lebeď demonstroval minimálně třikrát. Proč se jich báli? Neboť populární generál nemusí být v poníženém Rusku Napoleonem, dokonce i předním politikem, přitom se však na nějaký čas dokáže chytit moci. A pak se jednoduše producírovat před národem, blýskat se ve vypulírovaných botách, řvát medvědím hlasem cosi působivé, nicméně vládnout budou za jeho zády. Je pravda, že v takovémto případě si dlouho nezavládnou, ale touží snad některý z dnešních vládních činitelů dlouho vládnout? Ne, chtějí vládnout rychle, obratně a konkrétně, tak jako když zlatokopové rýžovali na bohatém nalezišti zlatý písek v průběhu zlaté horečky.

Píše se, že v Rusku neexistuje tradice vojenské diktatury. S tímto tvrzením je možné souhlasit: po Petrovi I. se vojáci v Rusku začali měnit z aristokratické vrstvy na dělníky války. To stejné se dělo nejenom v Rusku, ale i v Evropě. Tuto z hlediska evropské aristokracie sebevražednou tendenci se Rusové naučili od Francouzů a Němců. Evropská aristokracie přestala bojovat, vojáci přestali doplňovat řady aristokratů a evropské monarchie začaly padat jedna za druhou. V průběhu nějakých sta let nezůstalo nic z evropských monarchií a aristokracií, které se vyznačovaly staletými dějinami, kromě starých titulů.

Svět mezitím dospěl do současného bodu, kdy se vede Válka o Přežití, aniž by byla vyhlášená, a je to válka válek. Taková budoucnost může znamenat renesanci vojenské aristokracie. Znovu se nastoluje v podstatě věčná otázka, jaká část moci musí náležet nejlepšímu vojákovi. Dříve než se ruský kníže Vladimír Monomach stal jedním z prvních „sjednotitelů“ Ruska, uskutečnil osmdesát vojenských výprav a až potom ho bojaři pozvali do Kyjeva, aby si zavládl v roli velkého knížete. Taková je zásada výběru vůdce mezi lidmi, zásada, která přetrvává tisíce let, nikdo ji nezrušil a nezruší. Jen války mezi lidmi jsou dnes rozmanitější a v posledních desetiletích se vedou většinou na burzách a televizních obrazovkách.

Novým Napoleonem se teoreticky může stát vojevůdce na finanční frontě nebo v oblasti médií, kde pokusy ctižádostivců chopit se moci prostřednictvím obrazovky měly již svoje místo. Je možné postavit Berezovského na čelo prvních nadšenců hnutí demokratických bonapartů.

Jestliže si položíme otázku, co je lehčí: naučit Berezovského nebo Čubajse řídit armády, které tak či tak nebojují, anebo naučit generála Troševa zvládat finanční hry, lobby a mnohonásobné intriky? Odpověď bude jasná. Dokud naše armáda reálně nebojuje, tak se ruským Bonapartem může stát úředník, byrokrat, oligarcha nebo „vor v zákoně“ - kdokoliv, mimo naše poslušné a od moci odtržené generály.

Konkrétní otázka, která je důležitá z hlediska budoucnosti Ruska, je osud kaspické ropy a středoasijského plynu. Obě suroviny se do Evropy mohou dostat jen přes ruské území. Kvůli této otázce se vede válka v Čečensku, která válkou nikdy nebyla. Kdyby totiž válkou byla, pak by skončila během jednoho týdne, takový je poměr sil obou navzájem bojujících stran. Kdo je kompetentní u rozhodování v takové důležité otázce? Demokratičtí byrokrati, oligarchové, prezident. Generálům zůstává už jen tradiční role fackovacích panáků.

Otázka kaspické ropy se řeší globálně, do jejího řešení se mimo Rusů zamíchal i arabský Východ a evropský Sever a přirozeně Amíci, kteří se míchají do všeho. Je v silách našich vojenských představitelů rozhodovat o takových otázkách, kdyby se ocitli u moci? Jistěže, ne. A když to není v jejich silách, je pak třeba všechny rozhovory o vojenské diktatuře ponechat těm, co si rádi jen tak podebatují. Až do chvíle, kdy ruská armáda nezačne reálnou velkou válku s opravdovým velkým nepřítelem. Jestliže se však otázky takového rozsahu, jakou je kaspická ropa, začnou řešit vojenskou silou, generálové budou mít reálný vliv a reálnou moc.

 

Impresionistické poznámky o současných ruských vůdcích

 

Začněme od prezidenta Putina. Nepůsobí dojmem, že to všechno, co se s ním událo, si velmi přál. Působí tak, jakoby ho navrhli, vyměňovali a dlouho mu kroutili obě ruce, jen aby souhlasil.

Putin vzbuzuje dojem dočasné a přechodné postavy navzdory tomu, že technologická podpora jeho prezidentství je bezprecedentně úspěšná. Takto obratně ještě nikdy nikoho v Rusku nevymodelovali. V této záplavě politických a PR technologií kolem Putina se skrývá i jedna záhada: není jasné, kde končí PR a kde začíná samotný Vladimír Vladimirovič Putin. Současný ruský prezident je jaksi univerzálně správný, jako sovětský encyklopedický slovník z roku 1968. Navíc Bush junior je jeho přítel a při každé příležitosti jej poplácává po tváři.

Političtí technologové, zodpovědní za fenomén Putina, tak propadli vlastní tvořivosti, až se stává, že to občas přestřelí. Pamatuji si, jak se těsně před volbami objevil Putin v jednom exkluzivním interwiev, v jehož průběhu hladil bílého huňatého psíka. Ať si hladí, pánbůh s ním, má rád psíky, a to je dobře, neboť pejskařů jsou v Rusku miliony, ať pro ně tedy bude jako vlastní. Avšak za nějaký čas Putina ukazují s docela jiným psem, s velkým černým labradorem. A v tu chvíli se začíná zdát, že Putin má tolik psů, kolik řekne režisér, který někde v Americe skončil školu PR. Začíná se zdát, že ruský prezident si jen hrál na pejskaře, aby se někomu zalíbil. Jen tak na okraj, od ruského prezidenta lásku ke psům nikdo ani zvláště nečeká, raději ať se postará o lidi, a oni se už o své psy sami nějak postarají.

Hned od začátku Putina prezentují podle vzoru „jeden z nás“, což je pro prezidenta Ruska zlé. Všeobecně jde o americký model, který se dokonce nehodí ani pro západní Evropany, včetně Skandinávců poblázněných do rovnoprávnosti a občanského principu. Vůdce bez piedestalu je v Rusku vždy jen smolařem. Samozřejmě, na rozdíl od komunistického šéfa Jelcina je Putin doopravdy prostý sovětský člověk, ale, u všech ďasů, proč je třeba poslouchat prostého sovětského člověka? U nás jsou všichni prostí sovětští lidé a kdyby je měl člověk všechny poslouchat, zblázní se. Ale zkus neposlouchat šéfa!

Tvůrcům politického obrazu Vladimíra Putina se zatím pro prezidenta nepodařilo vytvořit stabilní charisma. Buď se vydali po nesprávné cestě, nebo Putina stavěli vědomě do polohy slabého prezidenta, se slabou pozicí, aby byl poddajný a nenamýšlel si o sobě bůhví co. Nikdo se nepře, není snadná záležitost vytvářet charisma pro Putina: svojí moc si nevybojoval v zápase, traduje se, že jej navrhla rada oligarchů. Ušili pro něj virtuální vítězství v Čečensku na jaře roku 1999 a, hle, tu máme nového prezidenta.

Na druhé straně, Putin byl v minulosti rozvědčíkem. V jeho dosavadním životě se tedy nachází všechno, co je potřebné pro vytvoření politického charisma, které má jedinečnou chuť - i zázrak, i tajemství, i autoritu. Říká se, že Němci si doma zavedli „putinská místa“: tady herr rozvědčík popíjel pivo a tady chodíval na procházky. Ale u nás se nikdo nedovtípil, aby vymyslel zcela jednoduchý námět o něm jako o romantickém sovětském Jamesi Bondovi.

Zatím nejdůležitější, co jsem od Putina jako prezidenta slyšel, jsou jeho slova „Rusko nikdo nedostane na kolena“ v souvislosti s rukojmími na představení muzikálu Nord Ost. Uvědomuje si Putin, k čemu jej taková slova zavazují? Co se stává s vládci, jestliže tyto slova zůstávají jen slovy?

Oblastí, která zaznamenala výrazné změny v průběhu Putinový vlády, je zahraniční politika Ruska. Změny zatím vyznívají docela sympaticky, i když, jak se říká, budoucnost ukáže. Naši lidé se dokonce zamíchali i do boje o iráckou ropu - taková smělost byla za Jelcina jednoduše nemyslitelná. A když nakonec přijde budoucnost a ukáže se, že postavení Ruska ve světě se upevnilo, jenom díky tomu budou Putinovi mnohé věci odpuštěny.

Druhým výrazným politikem současného Ruska je Lužkov. Jeho šance na vítězství ve volbách v roce 1999 působily přesvědčivějším dojmem, a to nejdůležitější, byly podložené. Moskva, to je zvláštní stát, nejsložitější útvar, jaký v Rusku existuje. Nejbohatší kosmopolitní megapolis světa. Moskva v roce 1999 stála za Lužkovem, to znamená, že Lužkov se ukázal tím správným mužem, který dokáže Moskvě vládnout.

„Koblížek v kšiltovce“, klidný, solidně plešatý, působí jakoby ospalým dojmem, Lužkov má v sobě něco skutečně velkopanského, co tak podmanivě působí na lidi, zvláště na Rusy. Lužkov působí dojmem člověka, který zformoval sám sebe vlastníma rukama, samorost, „self-made man“, jak říkají naši učitelé. Již dávno stojí na piedestalu jako Lenin, proto má kšiltovku. Ve prospěch Lužkova svědčí i to, že i když prohrál volby v roce 1999, udržel se nad vodou a našel společnou řeč s Putinem a s putinovci.

Takzvané politické „těžké váhy“, miliardář Černomyrdin a intelektuál Primakov, zřejmě odešly z velké politiky jednou a provždy. Nejmalebnější postavou zůstává Vladimír Žirinovski. Je géniem politického PR a dokázal celému světu vtlouct do hlavy legendu o ruském vůdci, synovi právníka, který sní o tom, jak vykoupe ruské vojáky v Indickém oceánu. Žirinovski je po Isaičovi hned druhý člověk, který vyběhl s nimi, vyběhl i s námi, vyběhl se všemi a dělá to dále za potlesku publika, které je do něj zamilované. Přirozeně, západní média si dobře uvědomovala, že Žirinovski je herec, a ne fašista, ale držela to v tajnosti pod pokličkou. Žirinovski byl totiž velmi užitečný herec. A stal se i nejúspěšnějším parlamentním lobbystou.

Několik slov si zasluhuje i Grigorii Javlinski, miláček amerických médií, vlastními rodáky nepochopený. Navzdory svým nesporným kladům: mladý, pozitivní, řečník, intelektuál - Javlinski stále prohrával a bude prohrávat. I když to pro Amíky vyzní trpce, Javlinski neprohrává kvůli tomu, že hraje za ně, za jejich peníze, ale čistě z objektivních příčin.

Javlinski je cizí, cizí je i celé liberální osazenstvo, které se točí kolem těch jakoby pravičáků. Cizí je nejenom pro voliče, ale nepřijatelný je i pro byrokraty, i pro oligarchy. A důvodem není opět americké „pozadí“, příčina je o mnoho vážnější. Javlinski je teoretik, doktrinář, který se zabývá pouze rétorikou. Když je třeba konat, jde bránit televizi NTV, která byla pro něj vytvořena a později mu byla odebrána, společně se střelenou Novodvorskou a celým křídlem podobných směšných podivínů.

Velmi zajímavou politickou postavou Ruska byl a zůstává prezident Běloruska Lukašenko. Mimochodem, toto podivné chatrné manželství Ruska a Běloruska se dá vysvětlit velmi jednoduše: jsouc prezidentem druhého státu, Lukašenko z jakýchsi důvodů už několik roků vede v osobním ratingu kandidátů na moskevský trůn. Kdyby se Rusko a Bělorusko doopravdy sjednotili do jednoho státu, Lukašenko by měl seriózní šance ve volbách. Je totiž charismatický.

Netroufám si soudit, zda se v Bělorusku žije lépe než v Rusku, anebo ne, ale Rusové by Lukašenka nevolili v naději na sytější život, důvodem by byla jeho přirozená, upřímná a vášnivá velkopanskost. Neboť opozici dokázal rozprášit na všechny strany, neboť moc drží v železném sevření, neboť nepřátelé jej nemají rádi a nepoplácávají jej po tváři. Sám si je PR manažerem i imidžmejkrem. Dodejme, že slušným PR manažerem.

Otázka, zda by dokázal vést Rusko stejně, jak vede Bělorusko, je otevřená a zřejmě otevřenou navždy i zůstane. Do Moskvy jej nepustí ani oligarchové, ani byrokrati, nemají jej rádi, a je to správně, že nemají. Hypoteticky se dá předpokládat, že v Moskvě by jej i tak „zhltli“, i kdyby si s sebou přivedl nevím kolik Bělorusů namísto Putinových Piterčanů. A navzdory tomu, že Lukašenko se na roli Napoleona hodí víc než všichni ostatní dohromady, zavést novou opričninu a popravovat demokratické moskevské bojary by mu nikdo nedovolil - jsou už jiné časy, civilizované a humánní.

 

Prognóza pro Evropu

 

Evropa vstoupila do období otřesů, které evropské národy nemusí přežít. Namísto superfederace pod názvem Evropská unie se na obzoru črtá rozpad evropské civilizace pod údery vnějších nepřátel - Ameriky, asijských velmocí a Číny. K rozpadu Evropy může dojít i v důsledku exodu chudáků z celého světa do liberální Evropy.

V průběhu půlstoletí relativního míru si Evropané zvykli na vysokou životní úroveň a pocit stability. Vyrostly generace, které válku poznají už jen z doslechu, generace pacifistů, přesvědčených o tom, že válka, to je kdesi tam daleko, u necivilizovaných divochů. Výše uvedené se netýká balkánských národů.

Zdá se, že některých příjemných zvyků se Evropané budou muset zříci. Zvláště bohatého a spolehlivého života, který s nimi touží sdílet miliony ožebračených přistěhovalců. Zatímco píši tato slova, v Evropě je zase o několik přistěhovalců ze světa chudoby víc. Nejenže přišli z divokého světa pohrom a válek, tuto válku přinesli s sebou. A nosí ji stále ve velkých dávkách. Jestliže se zachová taková rychlost kontrabandu chudých do bílé Evropy, Starý svět je odsouzený k zániku.

Existuje mnoho přesvědčivých výpočtů na téma, jak užiteční a prospěšní jsou pro stárnoucí Evropu přistěhovalci. Na těchto výpočtech jsou postavené optimistické scénáře: přistěhovalci se postupně poevropští a začnou tvořit ve prospěch Starého kontinentu.

Nuže, částečně se stane i to, ale není v tom podstata stěhovaní černo-žlutých bratrů do bohaté Evropy. Podstata spočívá v dalším pádu Říma pod údery dalších „barbarů“, kteří již dnes nemusí bojovat. „Zločinné syndikáty“, které se objevily a nikdo neví odkud, je dopraví do evropského ráje za peníze, které pro tohoto šťastlivce šetřila celá indočínská vesnice v naději, že šťastlivec prošlape chodníček, uvije teplé hnízdečko a poté ho budou do Evropy následovat jeho početní bratři a sestry. Tyto naděje se většinou naplňují, ale do jaké míry jsou tito přistěhovalci pro Evropu užiteční, ukáže až budoucnost. Je možné, že příliv takové „pracovní síly“ neevropského původu je pouze morfiová injekce pro umírající Evropu. Aby se tolik netrápila.

Ano, v první generaci se z přistěhovalců stávají metaři a číšníci, tedy poslušně souhlasí dělat tu práci, kterou odmítli naši vypasení evropští bratři. V druhé generaci se přivandrovalci mohou již stát vojáky, policajty, kvalifikovanými dělníky. A v třetí z nich budou podnikatelé, politici a premiéři. Ale počínaje druhou generací, přistěhovalci vrostou do evropské civilizace a zbourají ji. Neboť jejich civilizační kód se nezmění na evropský, jak se to stalo s miliony ruských emigrantů po revoluci. Zůstává jim jejich vlastní kód - možná proto, že je silnější. Číňané v Evropě zůstanou Číňany, Korejci budou Korejci, Arabi zůstanou Araby. Zatímco Evropané začnou být v menšině a čím dál, tím méně budou chápat, kým vlastně jsou na tomto svátku života.

Jestliže se chcete přesvědčit, zda je to tak ve skutečnosti, stačí zajít do pařížského metra. Zatím ještě bílé nevyhazují z vagónů, ale Evropan, se ztracen v moři veselých Arabů a černochů, v pařížském metru cítí zoufale, osaměle a cize. To už je jejich svět, a Pařížané mohou jezdit v autech v pařížských zácpách rychlostí pět set metrů za hodinu, neboť rychlé pařížské metro již patří přivandrovalcům.

Hoden odsouzení je nepřátelský postoj Ameriky, i když nevděčné, ale vlastní dcery evropské civilizace, ve vztahu ke své stařičké matce. Amíci dosáhli absolutně dominantního postavení v Evropě. Evropské státy jsou v porovnání s Amerikou prakticky bezbranné, závisí na ni ekonomicky a politicky. Některé jsou okupovány americkými vojsky. Zdálo by se, že pro Amíky by bylo logické, aby upevňovaly takovou poslušnou a kontrolovatelnou Evropu jako svého jediného velkého spojence v budoucí Válce o Přežití. Ale tato logika je Amíkům nepřístupná, je příliš složitá a vzdálená. Amíci chtějí všechno hned, a proto předkládají Evropě čím dál, tím bezohlednější požadavky. Anebo nás v Staré Evropě budete poslouchat jako cvičení pudli - anebo vám ukážeme. Podstrčíme vám Albánce, Afgánce a Pakistánce tak, jak jsme podstrčili Kurdy, východní Němce a rumunské Romy. Koho budeme chtít, tak i toho umírající stařeně podstrčíme. Poněvadž kam my, Amíci, vstoupíme, tam všude se začne rozpad nebo válka, před kterou všichni utíkají. Jenomže ne k nám do Ameriky, ale do Evropy.

Narůstající export černo-žlutých přistěhovalců do Evropy je dílem rukou Amíků, jenomže je přitom ještě nikdo nenachytal. Amerika se dojímavě stará o to, aby Evropa neměla problémy s levnou pracovní silou. Amíci naivně doufají, že když se jednou celá Evropa stane černo-žlutá, definitivně se promění na jejich kolonii. Američané ze všech sil podporovali rozšiřování Evropské unie, pospíchali a pomáhali, ale jen do chvíle, než Unie vypadala jako projekt, který mají stoprocentně pod kontrolou. Taková filiálka USA ve Starém světě. Ale jak se začíná čím dál, tím více ukazovat, že Evropská unie se nestane filiálkou USA, Amíci začínají otevřeně topit stařičkou Evropu. Takoví to jsou potomci.

Jugoslávská kampaň znamenala první úder v Evropě. Pravdaže, zatím zabíjeli pouze Srby, kteří podle názoru vypasených bratrů nejsou Evropané, možná tak jen balkánští Rusové. Ale Evropu si podali ze všech stran a stařenka to pokorně snesla. Ale urazila se.

Další krok Ameriky je zmocnit se arabské ropy a podat si ji ještě intenzivněji. Už nyní je benzín dvakrát dražší než v Americe, při evropských platech, které jsou dvakrát nižší než v Americe. Amíkům to však nestačí. Ať nyní Evropané zaplatí čtyřikrát více za benzín než šetrní Amíci. Ať reálná kupní síla Evropanů klesne v porovnání s Američany několikanásobně. Amíci si zasloužili tyto nové tučné kousky: oni přece všechny ochraňovali a ochraňují.

Reakce Evropanů na tuto perspektivu se podstatně liší od nedávné euforie v souvislosti s ukázkovým výpraskem Srbů, vysílaným v přímém přenosu. Evropa začala vřít. Odvěcí „přátelé“ Němci a Francouzi se dohodli dokonce tak, že se chystají poslat celou Unii k čertu a vytvořit něco na způsob dvojstranné aliance.

Odvetným krokem Amíků je snaha znovu rozbít Evropu - postavit i když slabé, ale strategicky důležité země východní Evropy proti západní Evropě. Jejich nový slogan je vrchol důvtipu. Existuje Evropa stará, rozuměj prohnilá - to je Německo a Francie - a je mladá, rozkvétající, progresivní - to je Rumunsko a Lotyšsko. V zemích bývalého Varšavského bloku viditelně nabírá na síle propaganda ve prospěch jakého „americké orientace“, která se má projevit tak, jak to vyžadují Amíci: cvičitel mávl hůlkou a pudlíci se ihned postavili na zadní tlapky. Mimochodem, vojenská přítomnost USA ve východní Evropě a na Balkáně znamená konec NATO a Evropské unie v té podobě, na kterou jsme si již stihli zvyknout. V pořadí další Spojené státy evropské zase jednou nesplnily misi, která jim byla svěřená, a to udělat ze zaostalých Evropanů pokrokové Američany.

 

Ukázalo se, že evropské národy, mimo jiné i včetně Angličanů, ještě nejsou připravené umožnit Amíkům dělat v Evropě všechno, co si usmyslí. Evropa má jiné alternativy, je jich o mnoho více, než mají Amíci, kteří ustavičně zahánějí sami sebe do slepé uličky. A navzdory své vojenské slabosti, Evropa je ekonomicky jestliže ne silnější, tak potom v každém případě zdravější než Amerika. Tedy tak jako předtím vyrábí všechno v záviděníhodném sortimentu na rozdíl od Amíků, jejichž výroba ve všech oblastech, až na vojenskou, prožívá vleklou krizi. Poprvé v průběhu posledních dvě sta roků Evropa nežije pod hrozbou útoku ze strany Ruska. Je to nová éra v dějinách Evropy, kterou si Evropané zatím jen začínají uvědomovat. Taková hrozba ze strany Ruska nemůže ještě vzniknout minimálně 20-30 roků - to je největší pozitivum, které se dá říct o osudu Starého kontinentu. Ivani už nebudou napájet své koně ani v Seině, ani v Rýnu. Naopak, Ivani napájejí Francouze, Němce a všechny ostatní svojí ropou a plynem.

Nová tendence evropské politiky může vypadat následovně: Evropa se bude vzdalovat Americe a hledat nové cesty. Bude se sbližovat s Ruskem. Jednoduché vyměňování objektivních předpokladů pro takové sblížení by si vyžádalo novou knihu. Stačí, aby ruská elita změnila ponižující proamerickou orientaci, kroky tímto směrem se již dějí, a nás a naše evropské bratry už nic nerozdělí. Neboť máme už jen jeden druhého, je nás už málo a bude ještě méně.

Nevyhnutelný je návrat k tradičním národním hodnotám velkých evropských národů nevyjímaje Angličany. Chválabohu, Evropané se mají k čemu vracet. Bude to nový evropský a časem panevropský nacionalismus, který bude mít poprvé antiamerické zaměření. Proč? Protože Američanů už mají všichni po krk!

Do jaké míry bude ostrý evropský antiamerikanismus, to závisí na úspěchu nebo neúspěchu americké expanze do islámského světa, která se již začala. Stejně tak i od závažnosti jejich následků pro Evropu. Jestliže Amíci budou beztrestně bombardovat muslimy a Alláhovi mučedníci začnou házet své islámské bomby v Londýně a Paříži, mnohaleté strategické spojenectví západní Evropy a Ameriky může být seriózně ohrožené.

Nová kvalita vztahů mezi Evropou a Ruskem podnítí hledání nové geopolitické aliance. A i když je Rusko samostatná civilizace, evropských prvků je v této civilizaci minimálně polovina. Evropského je v Rusech neporovnatelně více než v Američanech. Ruská kultura je geneticky do obrovské míry produktem francouzského a německého vlivu. Jen před 100-150 roky byla francouzština rodným jazykem ruské šlechty a ruští carové, počínaje Kateřinou II., byli svojí krví čistí Němci.

Ale nová euroruská aliance nevznikne tak brzo a možná že nikdy. Zatím se celá Evropa, nejenom její východní část, začíná měnit na hustou a nepřehlednou geopolitickou kaši a stojí před neřešitelnými problémy. A i když to dnes vyznívá drze, ale Evropa se nenachází v o mnoho lepší situaci než Rusko, zase jednou ožebračené svými vládci, ale nezlomené. Evropa po dlouhá staletí učila Rusko všechno. Vypadá to tak, že nadešel čas vrátit jí dluh. To, jak přežít, se Evropané budou učit od nás.

 

Prognóza pro Ameriku

 

Toto je prognóza prognóz. Amíci se v průběhu několika roků, které uplynuly od jejich nezaslouženého vítězství nad Sovětským svazem, postavili proti celému ostatnímu světu. Takovou drzou výzvu jedné země vůči celému světu dějiny lidstva ještě nepoznaly. U vzpomínek na slavnou minulost Britského impéria si nemůžeme nepovšimnout, o co dlouhodobější a solidnější bylo toto impérium.

Angličané v průběhu několika staletí demonstrovali svoji unikátní schopnost - poslat na kraj světa loď se stovkou poddaných jejich veličenstva a získat tak panství nad takovými starobylými a mocnými civilizacemi, jako je Čína nebo Indie. Bohužel, národy též stárnou a vymírají. Anglická aristokracie zestárla a vymřela a spolu s ní odešla do minulosti i anglická sláva, odešla navždy a uvolnila své místo Americe.

Mnoho lidí na světě si dnes klade otázku: jak dlouho potrvá toto neomezené panování Amíků? Při hledání odpovědi nezaškodí, jestliže si připomeneme oblíbené přísloví Rusů: čím jsem tě zplodil, tím tě i zabiji. Amerika se stala Amerikou v důsledku dvou evropských válek, které se zapsaly do dějin jako světové. V Americe vyrostla a dostala se k moci současná generace egocentrických netvorů, kterým přeskočilo poté, co jim na hlavu spadlo vítězství v třetí, studené světové válce. Toto divné vítězství nad sovětským impériem dosáhla Amerika prakticky bez krveprolití. Amíci nad námi vyhráli válku ne silou zbraní či ducha, ale díky své převaze v oblasti informačních technologií. Nicméně v tom jsme je již dohnali. A doženeme je i v tom ostatním - jsme mírumilovní, klidní, dobří lidé, kteří zatím s nikým nebojují. To se nedá říct o našich dočasných přátelích Amících, kteří se vrhají do války stejně tak nadšeně, jako když se dobrý voják Švejk dral do nemocnice, kde mu dali dvanáctilitrový klystýr.

Tím, že se Amerika zapletla do války s celým světem, nemusí vydržet napětí a může se rozpadnout a vykrvácet tak, jak vykrvácela dvakrát v minulém století Evropa. Je pravda, že Starý kontinent vstával z ruin v průběhu několika let. Uvidíme, jak se to podaří Amíkům.

Jak dlouho bude Amerika hrozit pěstí všem a každému? Do první velké porážky. Není důležité od koho, není důležité jakými prostředky. Není důležité, zda to bude krach dolaru, nebo masové krveprolití vzácné krve rytířů demokracie Amíků, těchto vládců světa, jejichž většina vypadá jako hora kyprého masa a třesoucího se sladkého tuku.

Amerika nevydrží porážku, neboť neví, co to znamená. Porážka neexistuje jako kategorie v dětské historické paměti Američanů. Za nejstrašnější porážku se dodnes považuje Pearl Harbor, drobná potyčka v porovnání s tím, co Amíky čeká poté co vykopali válečnou sekyru s celým světem. Amerika nikdy nebojovala na vlastním území, neví, co je to válka. Ale zdá se, že se to velmi touží dozvědět.

Z hlediska prognózy budoucnosti Ameriky je podstatná odpověď na otázku, zda sami odpálili své skleněné paláce v New Yorku, nebo to doopravdy podělali. Jestliže je odpálili sami - prognóza je lepší. Znamenalo by to, že jsou schopní obětí, i když ne velkých. Jestliže to však skutečně byla hrstka Arabů, prognóza je docela zlá. Výsledkem války s islámem se mohou jejich města za pár let změnit na ruiny.

V každém případě Amíci budou muset bojovat a konečně se stát bojovníky, jestliže doopravdy chtějí uskutečnit všechno to, o čem vyprávějí jako o svých programech. Tedy po pořádku vyplenit Irák, Irán, Sýrii, Lýbii, Egypt, Saudskou Arábii, Pákistán, a tak zlomit vaz islámské civilizaci.

Sami si vybrali takový osud, v duchu přísloví „lakota frajera zahubila“. Lakota připravuje Amíky o rozum, nesnesou, že každý den platí „barbarským“ Arabům obrovské peníze, díky čemuž se Arabové stávají čím dál, tím silnějšími.

Amíci začínají válku s islámem, aby žili ještě ve větším bohatství. To je tradiční motivace válek v lidských dějinách. Ale všechny tradice dříve či později končí. Se svým ambiciózním plánem rozdrtit islám budou Amíci sami, jako jsou už nyní, cokoliv by jejich média mlela o protiteroristické koalici.

Amíci jsou posedlí technokrati, kteří posvátně věří v technický pokrok a technologickou převahu. Tuto svoji víru mohou nyní otestovat v praxi. Nejnebezpečnější na americké víře ve vítězství „high-tech war“ je perspektiva atomového bombardování islámských států s cílem fyzické likvidace jejího obyvatelstva a zastrašení všech ostatních. Jestliže se to stane, pak prognózy pro Ameriku a všechny ostatní přecházejí do sféry apokalypsy.

Šance na změnu války Ameriky o arabskou ropu na válku o zničení islámské civilizace existují. Ve prospěch takového scénáře hovoří jednoduchý fakt - uplyne jen několik roků a mnohé islámské státy budou vlastnit jaderné zbraně. V tu chvíli jim zlomit vaz bude o mnoho těžší a nebezpečnější. Ještě jeden argument ve prospěch zlověstného scénáře: při zachování současných cen ropy Amerika nejenže nebude moct žít stejně bohatě, jak žila, ale hrozí jí exploze zevnitř, krach dolaru a ekonomický kolaps. Není vyloučeno, že elita Ameriky - jediná, která zná reálný stav věcí do detailů - dospěla k závěru, že nemá co ztratit a nemá kam ustupovat. Buď Amíci dostanou ropu za čtrnáct dolarů za barel - to je ušlechtilý cíl války s celým světem -, anebo ať jde celý svět k čertu. „Má jít svět do pekla nebo já nemám pít čaj? Ať jde svět do pekla, a já budu vždycky pít svůj čaj!“ Tak mluvila postava Dostojevského románu a její slova doslova opakují Amíci, kteří našeho klasika nečetli.

Avšak argumenty proti nejčernějšímu scenáři válce s islámem též existují. Následky atomového bombardování islámských zemí není možné přesně předpovídat. Amíci to vědí a mají strach. A dobře dělají. Nejhorší variantou je proměna války o ropu na válku islámu a křesťanství, do které se v tomto případě Amíci budou snažit zatáhnout nejsilnější křesťanské národy. Amíci chtějí opět destabilizovat Evropu, ve které již dnes žijí miliony muslimů. A poté co rozpoutají nová světová jatka, sami se budou snažit stáhnout do pozadí a zásobovat bojující zbraněmi. Mají dost zkušeností z takových „válek“.

Za každou cenu zatáhnout do války Evropu a Rusko znamená, že „věčně živý“ Usáma Iljič bin Ládin může odpálit v Londýně, Berlíně nebo v Moskvě malou, zato islámskou atomovou bombu a obkročmo na ni posadí nadšeného muslima. Amíci by se mohli dohodnout s Usámou Iljičem na takových užitečných představeních, kdyby Evropané byli stejně tak prostí jako oni a bylo by možné jim natlačit do hlavy lecjaký blud, lecjaký nesmysl. Problém je v tom, že Evropané mohou vypátrat původ „islámského“ hrdiny a lidí, kteří jej vychovali; a když Evropa uvidí, že z islámské bomby trčí americké uši, bude to znamenat konec Ameriky. Tak či onak, riziko totální války s islámem je pro Ameriku velké.

A proto bude nová kampaň v Iráku stylizovaná jako další ukázkové vystoupení americké válečné mašinérie na obranu míru a demokracie v Iráku, který trpí pod útlakem tyrana Saddáma. Tato stylizace bude nepřesvědčivá. Již nyní panuje všeobecné mínění, že Amíci prohráli psychologickou válku s Irákem, ale zdá se, že Ameriku již netrápí takové detaily, jako věrohodnost démonizace zlověstného Saddáma, který prý u sebe v paláci smontoval svoji bombu pomocí šroubováku a kleští.

Avšak podívejme se trošku dále do budoucnosti. Co se stane, až se v rukách Ameriky ocitne všechna arabská ropa? Pravděpodobně k tomu dojde v průběhu nejbližších několika let. Připusťme, že všechno proběhne hladce a na arabském Východu zvítězí zářivá demokracie, aniž by došlo k nové světové válce.

Poté co Amerika získá arabskou ropu, stane se ještě silnější a bude ještě aktivněji zavádět svůj nový pořádek. A před světem se objeví nové nebezpečné lákadlo - osud kaspické ropy, jejíž zásoby jsou porovnatelné s arabskými. Kaspickou ropu začnou najednou všichni potřebovat jako vzduch. A jako první k ní začnou natahovat své dlouhé ruky Amíci. Již nyní je natahují. Arénou následující války o ropu se může stát Irán, Afganistan, Turecko, střední Asie, a co je zvlášť nebezpečné pro Rusko, Kavkaz. Kvůli kaspické ropě už několik roků trvá hanebná čečenská „válka“, právě kvůli ní Amíci drží v Gruzii u moci svého člověka, Eduarda Ševarnadzeho. Kvůli ropě a plynu vlezli do Afganistanu a střední Asie. Kaspická ropa může být v průběhu několika let příčinou reálného střetu Ruska a Ameriky.

 

Pokus o globální prognózu

 

Smutně známý „jednopolární svět“ se mění na bezprecedentní dominování Ameriky, jež se zbraní v ruce čím dál, tím tvrději utvrzuje svoje „právo“ řešit vlastní problémy na úkor ostatních. Nezávisle na tom, nakolik podložené se ukážou nároky Amíků na globální vojenskou kontrolu, jednopolární svět se stal o mnoho nebezpečnějším a nestabilnějším. Takové jsou globální následky porážky Sovětského svazu ve studené válce.

Ukazuje se, že konfrontace supervelmocí byla o mnoho bezpečnější pro život na zemi než absence takovéto konfrontace. Jestliže věříme v rozumný princip, kterým se lidstvo řídí, je pravděpodobné, že se svět bude snažit obnovit rovnováhu sil, vrátit se k nespravedlivě zatracenému vzájemnému zastrašování, které chránilo množství národu před nezáviděníhodným osudem bezmocných obětí ropných, heroinových a jiných válek.

Ještě jeden výsledek „jednopolarity“ - neudržitelná snaha všech vyzbrojit se za každou cenu. Amerika se může přímo na kousky roztrhat ve snaze nedopustit znovuzrození vojenské moci Japonska, posílení Číny a Indie, nemluvě už o islámských zemích. Ale odvrátit novou etapu tentokrát globálních závodů ve zbrojení je nemožné, stejně jako bude nemožné udržet monopol USA na výrobu nejnovějších zbraní. V současné situaci čím krvavější a hroznější bude válka o arabskou ropu, tím víc zemí a národu vrhne všechny své zdroje do výroby a nákupu zbraní.

Příklad Severní Korey je toho posledním důkazem. Sotva existuje chudší národ, ale svoji bombu si Korejci „vypěstovali“. Ne bez pomoci celého pokrokového lidstva, včetně samotných Američanů. Stejně tak může v nejbližším čase činit minimálně padesát jiných zemí. Zbombardovat je všechny najednou z ušlechtilého důvodu, že všichni vyrábějí zbraně hromadného ničení, je nereálný úkol. A navzdory mnohoslibným deklaracím Ameriky o vytvoření jaderných zbraní nové generace, zbojnická doktrína USA o zasazení preventivních jaderných úderů působí jako blaf. Svět už je příliš hustě obydlen. Jenom atomové bombardování Iráku pokryje celý arabský Východ, včetně Izraele. Se Severní Koreou je to ještě horší. Radioaktivní nákaza zasáhne Jižní Koreu, Čínu, Japonsko a Dálný východ Ruska. A tyto země sotva strpí následky jaderných pokusů Ameriky na svých územích.

Co znamená globální zbrojení všech proti všem, to ještě nikdo neví. Je jasné, že jestliže bereme do úvahy Válku o Přežití, která již začala, je v každém případě nevyhnutelné. Ale v důsledku prudkého útoku Ameriky proti celému světu toto všeobecné zbrojení může získat výbušný charakter a mnohonásobně zvětšit nebezpečí, s tím spojené.

Zbrojení všech proti všem nevyústí jen do masové výroby atomových bomb a jiných zastrašujících zbraní. Pravděpodobně dojde k explozi nových technologií v ekonomických a psychologických válkách. Zde jsou následky zcela zahalené mlhou. Jestliže připustíme, že nejsilnějším a nejdynamičtěji se rozvíjejícím národem se po Američanech stali Číňané, nemůžeme nevzpomenout na to, že čím dál, tím víc amerických a světových peněz se vkládá do čínské ekonomiky. Namísto do Ameriky plynou investice do Číny, rok od roku hojněji. Následky tohoto procesu mohou být pro Ameriku horší než atomové bombardování. Amíci jsou především globální úžerníci. Jestliže proud světových peněz, který plyne do Ameriky, oslabí, Amerika zemře.

Avšak to nejnepříjemnější, čeho mohou dosáhnout Amíci, jestli ovládnou černé zlato arabského světa, je nová militarizace evropských států. Průmyslový a ekonomický potenciál Německa nebo Francie jim umožňuje, aby se v krátkém čase vyzbrojili až po zuby a vstoupili do nového vojenského bloku - s Ruskem, a dokonce s Čínou. A to si Amíci přejí ze všeho nejméně. A proto budou muset Starou Evropu rdousit velmi jemně, pomalu, tak aby to nepostřehla. Je to odporný úkol a navíc málo reálný.

Osud ruského zbrojního průmyslu je zvláštní otázkou. Ani jeden národ se neumí tak rychle a drtivě vyzbrojit jako Rusové. Napůl rozpadlý, povadlý zbrojní průmysl Ruska má v nové situaci všechny šance, aby prožil závratný vzlet: poptávka po zbraních ve světě roste každou minutu.

 

Prognóza pro Rusko

 

Začněme od nejsilnějších lidí v Rusku, od oligarchů. Toto slovo se ujalo se svým novým významem a zdá se, že je mu souzený dlouhý život. Oligarchové dnes stojí v Rusku na rozcestí jako tři bohatýři. Podle tvrzení nejodvážnějších expertů, oligarchové vyvezli z Ruska dohromady peníze, jejichž suma převyšuje částku bilion dolarů. Za takové peníze se dá Rusko i nakrmit, i zahřát, i odznova vyzbrojit. Ale na co by to oligarchům bylo, jestliže jejich budoucnost je mimo Ruska?

Podobně jako existuje titul národní umělec Ruska, nebylo by od věci, kdyby se zavedl a titul národní oligarcha Ruska a uděloval se těm, kteří svoji budoucnost a budoucnost svých dětí vidí v Rusku, a ne v New Yorku nebo Tel Avivu. Za to jim patří velké poděkování od chudých krajanů!

Prognóza budoucnosti Ruska, i když to vyznívá smutně, je prognóza desítky surovinových monster, která prodávají bohatství útrob vlastní země a drobky z tohoto prodeje kladou do chudé carské pokladnice. Každý z těchto ropných, plynových a hliníkových draků žije jako jeden samostatný stát, kterému vládnou diktátoři-oligarchové. Je to stát bez parlamentu, ale s velmi silnou tajnou policií. A proto ve svých státech oligarchové vládnou efektivně a nesentimentálně.

Naše surovinová monstra ovládají úplně nebo částečně politické strany a jejich parlamentní frakce, kontrolují média a vydržují armády úředníky. Kráčejí tak v šlépějích našich západních učitelů a v něčem se je podařilo i předběhnout. Například v oblasti rozvědky, kontrarozvědky, podvratné činnosti vůči konkurentům a politické lobby je převaha ruských surovinových gigantů očividná. Naši oligarchové měli dostatek důvtipu, aby přilákali a koupili tisíce vysoce vzdělaných a na takovou činnost vynikajícím způsobem připravených důstojníků KGB, GRU a Ministerstva vnitra. Tito kádři nyní rozhodují o všem.

Jedna z možných cest vývoje Ruska se dá označit jako patriotizace oligarchů s následným navrácením ruských peněz. Taková cesta obnovy Ruska se zdá být nejpřístupnější. Jak udělat z oligarchů patrioty, jak je přesvědčit, aby vrátili do Ruska peníze, ale přitom jim nedovolit, aby zbourali existující mechanismus nové ruské moci - to je prvořadá otázka pro jakoukoliv ruskou vládu.

Jestliže budou vytvořené podmínky pro návrat pohádkových ruských peněz, ti oligarchové, kteří tyto peníze vrátí, se stanou ještě silnějšími, než jsou v současnosti. Tím, že legalizují v Rusku svoje neskromné úspory, oligarchové si koupí všechno a každého, přičemž mnohokrát. Zdálo by se, ať jen kupují, bože dej jim zdraví, přece jsme chudí. Ano, ale je jich mnoho, a matička-moc pouze jedna. Vždy byla sama a vždy bude, poněvadž svojí povahou je svobodná matka. Avšak kdyby ten nejbohatší oligarcha koupil všechny a všechno a stal se carem - jak je libo. Jestliže však třicet bohatých oligarchů ze všeho koupí mnoho a každý začne tahat ruský trůn k sobě, bude hůře, než je dnes. Namísto rudých a bílých se mohou popadnout tankové armády JUKOS-u a LUKOJL-u.

Je třeba vychovávat oligarchy, dávat jim lekce statečnosti, vodit je na místa bývalé bojové slávy. Je třeba si vážit oligarchů. Zacházet s miliardami zelených nul je činnost těžká, zodpovědná a nebezpečná kdekoliv na světě. Je třeba oligarchy integrovat do společnosti lidí a učit je spolupracovat, aby se každý z nich nepokoušel nastolit svého vlastního poslušného cara, ale aby silného báťušku-cara zvolili konsenzem.

Je možné, že ve vzdálené budoucnosti Rusů, upřímnější a otevřenější než moralizováním posedlí Evropané, dospějí k legalizaci moci oligarchů a dají ji oficiální, zákonný charakter. Podobně jako v antickém Řecku nebo v současné Americe, kde existují pouze dvě nesmrtelné a neměnné strany moci. Namísto chatrných senátů a Dum by se mohla vytvořit silná Rada oligarchů Ruska, která by rozhodovala oficiálně, otevřeně a za svá rozhodnutí by nesla odpovědnost. Podobné modely fungují v některých arabských zemích nebo v jižní Americe.

Prognózy pro ruská surovinová monstra nejsou špatné. Kdyby se ještě vědělo, jaká část těchto gigantů reálně patří cizincům, pak by se mohly dělat prognózy na několik let dopředu. A i když přítomnost evropského, amerického a izraelského kapitálu je v některých našich superkorporacích na první pohled očividná, rozhodující hlasovací právo v nich patří našim oligarchům. Uvidíme, zda toto právo udrží ve svých rukách.

V Rusku se blíží volby a prognózami na téma, kdo kolik získá, se zabývají široké řady odborníků. Každý odborník vychvaluje šance svého klienta - „odpracovává“ si honorář. Podle mého názoru, parlamentní nebo prezidentské volby v podstatě nic nezmění. Tedy bude přibližně tak jako dnes. Prezident - Putin, prezidentská strana nebo strana moci bude dominovat v Dumě. Ani Putin, ani strana moci Jedinstvo nemají reálného konkurenta. Putinovy zdroje tisíc násobně, ne-li sto tisíc násobně, převyšují zdroje jeho notorického konkurenta Zjuganova. Jakékoliv více či méně významné médium v Rusku hraje buď ve prospěch prezidenta, anebo současně zůstává vůči Putinovi loajální, i když podporuje Čubajsovy pravicové síly a Javlinského Jabloko. Takže strýček Zju bude muset donekonečna mlít jazykem na mítincích a brousit si svoje řečnické umění. Tedy kopat lopatou tam, kde konkurent má k dispozici bagr. Toto je přesně demokracie ve své obnažené podobě. Upřímně řečeno, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby Putin sebral komunisty pod svá křídla a vydržoval je. Nepřekvapí mě, jestliže je to tak už nyní. Bez takových dobrých komunistů by byl život ruské demokracie smutný, nudný a ne zcela bezpečný.

A proto nové impulsy pro rozvoj Ruska přijdou ne v důsledku užitečné demokratické procedury svobodného projevu vůle občanů, nýbrž v souvislosti s nějakými důležitými událostmi mimo zemi. Takový životní styl je vůbec pro Rusy typický a není vyloučeno, že je jediný správný a dokonalý. Když Poláci obsadí Moskvu, tehdy se rozhořčíme a začneme budovat domobranu. Pošleme jim i Ivana Susanina, aby jim dělal průvodce. Ale dokud nás nikdo neobsadil, není třeba vyskakovat.

Kočujíce životem, ruský člověk nikdy neměl sklony něco uspořádávat, reformovat, organizovat, ale zato dokázal okamžitě zahořet spravedlivým hněvem, jen co jedním uchem uslyšel, jak Turci utlačují pravoslavné Bulhary nebo v rozpálené Africe reakční diktátor Čombe ničí pokrokového Patricia Lumumba. Ani Turky, ani Bulhary, tím spíše černého diktátora Čomba Rus v životě neviděl, ale perspektiva zasáhnout do událostí někde mimo Rusko, a tímto způsobem prokočovat do nového života, byla vždy pro Rusa vzácná.

Na rozdíl od katolických, a tím víc i od protestantských národů, Rusové nikdy ve svých dějinách nespojovali změnu osudu s růstem výroby, blahobytem a se shromažďováním bohatství. Přitom však stále leccos dělají, v lecčems se vrtají a v konečném důsledku i vyrábějí. A někdy se to i docela daří. Jistěže, to nikdy nedosáhne německou kvalitu. Jenže my tuto kvalitu ani nepotřebujeme, navíc je škodlivá. Ať si Němčouři kontrolují ve své továrně na mercedesy každou matku se speciálním konziliem odborníků. Jestliže u nás ve fabrice GAZ něco nefunguje, přijde strýček Váňa a opraví to velkým kladivem.

Mnozí šikovně postřehli, že by bylo žádoucí, aby Rusko nejen obchodovalo se surovinami, ale i něco vyrábělo. A pak toto „něco“ i prodávalo. Obnova výroby je nevyhnutelnou podmínkou návratu ruských peněz do rodné vlasti. Jestliže se peníze nemají kam vložit, tak k čemu je vézt do Ruska? Dá se očekávat oživení výroby v Rusku? Očekávat se to dá, a velmi dlouho. Zda se dočkáme, to je otázka pro ty, kteří jsou u moci.

Optimistický je ten fakt, že Rusové opět začali konzumovat domácí potraviny. Zdálo by se, že je to maličkost, ale je to důležitá maličkost z hlediska formování povědomí zákazníka. Jestliže je náš salám levnější a lepší než jejich, pak možná i náš televizor bude někdy jako náš salám. Je však jasné i to, že výrobou salámů ani televizorů se Rusko neuživí. Je třeba vyrábět něco důležitého a drahého.

A proto jakákoliv optimistická prognóza budoucnosti Ruska se musí opírat o oživení a bouřlivý růst vojenského průmyslu. Vyrábět zbraně skutečně umíme, tanky a děla jsme vždy vyráběli s nadšením a ví o tom celý svět. Naši američtí přátelé, přirozeně, také vyrábějí zbraně, ale šíleně drahé. Avšak my levnější a o nic horší. Jenže ani naši přátelé nás nenechají ve štichu. Všechny zastrašují tak, že celé národy se ze strachu škrabou po zdi a klepou na naše dveře - žádají rakety.

To nejlepší, co vytvořila sovětská éra z hlediska výroby, tedy náš zbrojní průmysl, který ještě nikdy nefungoval na principech svobodného trhu. Jestliže náš zbrojní průmysl začne pracovat stejně efektivně jak Gazprom, bude Rusko zanedlouho obuté, oblečené a navíc vyzbrojené až po zuby, tedy opět silné.

Optimistická prognóza pro Rusko zní následovně: když naši oligarchové začnou vkládat své zelené miliardy do výroby ruských zbraní a budou mít z této činnosti značný zisk, Rusko se postaví pevně na nohy a zvedne hlavu. Jakkoliv by nepřejícníci odsuzovali a zavrhovali takovýto zvrat, nevyhnutelně k němu dojde. Rusové se nenaučí šít plyšové medvídky a rozpadající se trenky a trička stejně tak levně jako Číňané. Ani to nepotřebují. Rostoucí agresivita Amíků vytvořila unikátní podmínky na to, aby Rusko poprvé ve svých dějinách mohlo vyjít na světový trh zbraní, nesvázané ani imperiálními ambicemi, ani ideologickými omezeními typu: prodáme ti naše děla, jestliže jsi rudý a vážíš si dědy Marxe. Za dvacet let zaplatíš banány, jestliže budeš moci. Takto „obchodovat“ se zbraněmi už Rusko nikdy nebude: nebude moci, i kdyby se mu to znovu zachtělo.

Významnými událostmi, které ovlivní osud Ruska, se mohou stát nejenom války o arabskou ropu nebo zápas o kaspickou ropu, který může vyústit až do války na vlastním území. Mocným úderem pro Rusko může být i ekonomický kolaps USA. Skutečný nebo fingovaný. Amíci jsou ve světě největší odborníci na finanční pyramidy. Mohou nechat padnout svůj dolar i když jen s jedním cílem - nevrátit cizí peníze, shromážděné v jejich bankách. Je to dobrý byznys, pravda, se zlými následky i pro samotné Amíky. Poté už jim nikdo peníze nedá. Jenomže krach dolaru je pro nás nebezpečný.

I když to ve skutečnosti neví nikdo přesně, velká část ruských peněz byla odvezena do Ameriky. A nejenom ruských, „pasou se“ tam hlavní peníze světa. O scénáři krachu dolaru solidní experti čím dál, tím častěji uvažují jako o jednom z možných východisek pro Ameriku, zvláště v případě ne zcela úspěšných ropných vítězstvích. A jestliže budou peníze ruských oligarchů, které vložily do Ameriky, ztracené, Ruskem to může otřást na všech úrovních současně.

Pravděpodobnost krachu dolaru postupně narůstá a připravují se na něj nejvyspělejší a nejvlivnější oligarchové, avšak k hanbě naší vlády drží svoje peníze v dolarech, v těchto fádních šedých papírcích, téměř všichni Rusové, kteří je mají. Nosí je v peněženkách, mění je po deseti, po dvaceti. Krach dolaru bude úderem pro všechny, neboť bude znamenat i krach rublu.

Chtěl bych v souvislosti s touto perspektivou trochu popustit fantazii na téma vzniku tvrdé ruské měny na světovém trhu. Řekněme, zlatého rublu podobně jako zlatý Juan, který Číňané každou chvíli vypustí. Chce se věřit, že se rubl dřív nebo později opět stane skutečným penízem, a ne pouze přívěškem k dolaru.

 

Únorové teze na téma „Co dělat?“

 

Pro to, aby naše národní doktrína, vyjádřená ve sloganu „vyběhneme s nimi“, nebyla jenom bluf, abychom vždy mohli stát za svými slovy, navrhuji plán jednotlivých kroků v podobě tezí.

 

Sebeurčení

 

V první řadě si musíme ujasnit, kdo vlastně jsme. Je nevyhnutelné ujasnit si, jaké hlavní otázky anebo, jak rádi říkají naši učitelé Amíci, jaké výzvy stojí před Rusy jako civilizací. Jedna z takových otázek zní: chceme i nadále žít podle vlastního rozumu, stát si za vlastními slovy nebo jsme už tak unavení, že jsme připraveni poslouchat cizího strýčka? Jak ho poslouchají mnozí z našich vypasených evropských bratrů.

Jestliže jsme již unavení a vzdáváme se, tak jsme pak připraveni smířit se s perspektivou, že cizí strýček nás dřív či později zardousí jako slepice a použije naše „stehýnka“ do svého bujónu. Nesmíme se nechat poplést tím, že tento strýček zatím nevraždí vypasené Evropany. Tento zbabělý strýček, jinak velmi krvelačný netvor, má svůj plán. Pověří Albánce, aby vraždili Evropany. Zatímco nám podřeže krk sám, jen co se přesvědčí, že mu pak nehrozí žádné nepříjemnosti: zná nás, všichni nás znají, a proto nikdo neuvěří, že někoho budeme dlouho poslouchat.

Musíme najít správná slova, kterými sami sebe pojmenujeme a pak za tyto slova budeme i zodpovídat. Před světem, před sebou, před svými dětmi. Říct sobě samému, kdo jsem, je velmi těžké. Mnoho lidí se nikdy ani jen nepokusilo řešit takový úkol. Většina národů se též nezatěžuje podobnými otázkami. Ale my si na ně musíme odpovědět - na nás stál a dodnes ještě stojí tento svět.

Sebeurčením se v ruských dějinách seriózně zabývali pouze naši šlechtici - a i to jen posledních sto let své existence. Zabývali se špatně, obalamutili sami sebe a celý svět na sto let dopředu. Ruská šlechta si nevysvětlila, že představuje samostatný národ, který je velmi odlišný od ruského mužika, je zřídkavý hybrid francouzské kurtoazie, německé cílevědomosti a staroruského bojarského střeleckého bojového génia. Šlechtici nepochopili ani to, že mužik nevraždí tento hybrid jenom proto, že nemá čím. Avšak dejte mu do rukou pušku, co se i stalo v roce 1917, a on tyto hybridy bude střílet, propichovat bodákem, podřezávat a přitom si výskat radostí.

Vrcholem sebeurčení ruské šlechty se stal Lev Tolstoj, který vynesl Bezuchova a Levina na světovou tabuli cti. Jen se všichni podívejte, jací jsou pěkní. Ty, které několik roků před svojí smrtí opěvoval, začal trhat na kusy ruský mužik, kterého Tolstoj velebil, o kterém celý život vznešeně vzdychal, od kterého se prý učil kosit, orat, přefiknout vesnické dívky a bát se přísné ženy. Touto svojí víceznačností Lev Nikolajevič částečně připomíná našeho Isaiče s jeho židovskou otázkou. Tolstoj měl to štěstí, že zemřel krátce před tím, než do jeho Jasnej Polany vtrhli jím tak dojemně opěvovaní platonové karatajevové.

Zkusme neopakovat chyby ruských šlechticů - Rusko potřebuje pravdivá slova o tom, co jsou Rusové v současném světě, potřebuje zrcadlo, které není křivé. Současné módní knihy v duchu „Sám sobě psychologem“ obsahují užitečné rady: napište všechno, čeho chcete dosáhnout, na jeden papír a ujasněte si, zda to doopravdy chcete, nebo se jen tak tváříte. Tedy napišme to a zkusme si v tom udělat pořádek.

Chtějí Rusové válku? Nechtějí, všichni vždy a všude bědují: jen aby nebyla válka. A přitom stále bojují.

Chceme moře blahobytu na úrovni Amíků, jsme připraveni bojovat za tento blahobyt? Nechceme a ani nejsme připraveni. Všechny pozemské rozkoše nám leží pod nohama, jsme jen líní se ohnout. Všeobecně pohrdáme bohatstvím, zvláště když není naše. Jenomže jestliže najednou sami zbohatneme, nějak už to sneseme. Jistý čas.

Chceme věřit v Boha? Jestliže ano, tak v jakého, co to vůbec je to naše současné sovětsko-liberálně-demokratické pravoslaví, kdo jsou naši duchovní, kteří desítky let nosili pod rouchy nárameníky NKVD a KGB? Jaké nárameníky nosí dnes a proč obchodují s vodkou? Navíc se špatnou vodkou! Ve svaté Rusi se dělo všelicos, ale aby knězi obchodovali s vodkou, to tu ještě nebylo.

Chceme si konečně ujasnit, co vlastně je naše duchovnost, kterou tak všichni nahlas opěvují?

Chceme svobodu a co znamená svoboda pro Rusa?

Chceme spravedlnost a kde je ta naše spravedlnost, a existuje vůbec?

Co chceme dosáhnout u jiných národů, které s námi spojili svůj osud, u každého konkrétně?

Správně položené otázky jsou polovinou úspěchu. Hrdina Dostojevského románu Běsi položil velkou otázku, na kterou ruský stát nikdy neuměl odpovědět: „Jestliže Bůh není, jaký jsem potom já kapitán?“ Počínaje petrovskými časy, všichni u nás křičeli o nebezpečí bezbožnosti a bezbožníků, dokud nakonec Rusové nezůstali bez Boha v duši a bez rozumu v hlavě. Musíme co nejrychleji pochopit, co znamená nepřítomnost Boha a Cara v životě současného Ruska, mnohonásobně semletého v mlýnku dějin. Ne z moralistického hlediska - prý jací jsme zlí, ani Cara nemáme, ani Boha. Je třeba pochopit podstatu: nemáme, tak nemáme, a co dál?

Někdo považuje za Boha peníze, někdo vědu, někdo UFO. Někdo churavou, zato klonovanou ovečku Dolly, někdo vousatého krasavce z brazilského seriálu. Další mají Buddhu, Mohameda, Krista nebo papeže. A my namísto toho všeho máme blikající obrazovku s netvory a netvoráčky, kteří na ně běsní a tváří se, že zpívají. A i když se čím dál, tím častěji a ochotněji křižujeme, nevíme proč.

Co je na tom našem eklektickém jarmarečném obrazu světa dobré, a co špatné? Není třeba hledat viníky toho, že jsme se rozešli s našim tradičním pravoslavným náboženstvím, zbourali náš tradiční ruský stát - nejsou viníci nebo viníci jsou všichni. O mnoho užitečnější je střízlivě se poohlédnout kolem sebe a zjistit: kdo ještě v Evropě a ve světě prožil podobný zlom, kolik je jich, jak se chovají, čím se jejich život liší od života národů, jejichž tradice nebyly porušeny?

Rus je celý utkaný z víry, ale o tom, v co skutečně věří, víme neodpustitelně málo. Rus věří ve skřítka, v uhranutí, přitom nosí kříž a chodí do kostela. Věří v lásku, přátelství, štěstí a rodnou vlast, i když mnohé národy světa v to už dávno přestaly věřit.

Zatímco nudný, nevýrazný a šablonovitý Amík věří ve fitness, svobodu, demokracii a nejvíce na dietu. Ale přitom žere tak hnusné žrádlo, které nikdo, kromě, něj nedá do úst. A na své svobodné demokratické volby mezi dvěma stranami, ve kterých jsou shromáždění američtí oligarchové, většina Amíků vůbec nechodí, ani neví, že takové volby existují. Jsou jednoduší. Jenomže věří ve svobodu a o Bohu vyprávějí tak ochotně jako my. Dokonce se zdá, že i Boha máme s nimi toho stejného.

Náboženství je hlavní vysvětlení fenoménu lidského života a smrti, bez takového vysvětlení lidé nemohou žít. Fotogeničtí divoši, kteří se stali hvězdami světové televize, věří v to, že je potřeba nasadit si na pohlavní údy ostré hroty a přivazovat je nitkami, aby nepadaly. Chválabohu, jestliže jim víra v magický smysl tohoto koketního oděvu pomáhá žít. V co věříme my? V Ježíše Krista? Ano, mnozí říkají, že věří.

Řečeno učeným jazykem, je potřeba, abychom co nejrychleji pronikli až ke svým archetypům, k těm, co leží hlouběji než církevní abstrakce. Abychom se dozvěděli, proč se nebojíme mnohého z toho, čeho se bojí naši bratři, proč tak snadno zabíjíme a ještě snadněji umíráme, proč jsme největší dobráci a současně nejkrutější na světě. A kde naše nadpozemská dobrota najednou přechází do stejně nekonečné krutosti.

Navíc by bylo dobré alespoň něco se dozvědět o tom, co znamená náš ruský verdikt: „Chuj s ním!, kterým komentujeme prakticky jakoukoliv událost ve světě. Proč „s ním“ - i tehdy, když to není on, ale ona. Proč „chuj“, a ne něco jiného? Proklínáme tento svět, když jej ze všech stran „obkládáme chuji“, nebo mu žehnáme? Ej, věru, hodil by se nám doktor Freud, aby nám vysvětlil náš falický kult. Vysvětlí - a „chuj s ním“, s kultem.

Řeknu otevřeně: prostudoval jsem téměř vše, co bylo vydáno na téma ruská civilizace v průběhu posledních let. Avšak nic rozumného jsem nenašel, mimo pár knih o politice a geopolitice. Převážně jen smutné slovní bludy. Bohužel. „Ruská civilizace“, to jsou ta správná slova a mnozí je již vyslovují nahlas.

Hodíme svoji minci do pokladnice poznatků o Rusech jako o civilizaci. Rusové - to jsou ti, kteří chtějí více vyběhnout s jinými, než sami dobře žít. „Vyloupnu si oko, ať má tchýně křivého zetě!“ Dobře žít znamená pro Rusa vyběhnout s někým, tedy zvítězit, triumfovat a vykřiknout na plné ústa: „Vyser si oko vole!“ Poté co zvítězí nad nepřítelem a jestliže se tento nepřítel nevzpírá, je Rus připravený jej přijmout a odpustit mu - za to nadlidské potěšení, které mu nepřítel způsobil svojí porážkou. Ne náhodou Slované neznali otroctví - nepřítele buďto zabíjeli, nebo přijímali do svého kmene jako vlastního. Tedy zachovávali život svých nejlepších nepřátel a s nimi mísili svoji krev. Taková je naše dobrota.

Samotné vítězství, „vyběhnutí“, chápe Rus mimořádně vznešeně. Výsledek „vyběhnutí“ je pro Rusa metafyzickým, duchovním vítězstvím. Nezáleží, zda vítězí kapsář nad roztržitým chodcem, či v rozhlase mluví o proletářské revoluci na karibském ostrovu Granada. Je důležité, že je to vítězství, svátek a právě na svátku je postavený život ruské civilizace stejně tak pevně, jak život Číňanů je postavený na rýži.

Svojí nezničitelnou, nekonečnou vírou ve vítězství jako v konečný triumf ducha se Rusové odlišují od ostatních bílých bratrů. Pro mnohé z nich vítězství ztělesňují nějaké konkrétní, pozemské věci - množství peněz, dům, drahé auto.

Výběr cíle

 

Nikdo nemluví a nepíše o hlavním cíli, který stojí před ruskou civilizací, a to je špatné. Dnes už je jen jeden cíl - nenechat se zabít. Rusům zůstává v rukou poslední zásobárna lidí, a proto ve Válce o Přežití se Rusy budou snažit zničit všichni ti, kteří budou usilovat přežít. Tak jak se dnes Amíci chystají zničit Araby, aby jim sebrali ropu, tak přijde řada i na nás, někdo nás bude ničit, aby nám sebral zem, lesy, vodu.

Nový cíl Ruska je skromný. Na nikoho už nikdy neútočit, dělat si strategické zásoby, sušit suchary, zbrojit se až do vysílení a připravovat se na válku všech proti všem, uvědomujíce si, že zaútočí jako na první na nás. Zatímco například na ostrovy Tahiti nebo Island vůbec nemusí zaútočit.

Rusko už nikdy nebude obracet na marxismus-leninismus utlačované z celého světa, nepodaří se mu vybudovat komunismus, žádným jiným „ismem“ by se nemělo vůbec zabývat - už nezbývá mnoho času na toto „ismování“. Odpočítávání v měřidle milionů let dějin lidstva se nyní počítá na vteřiny.

Výběr cíle představuje osudové rozhodnutí. Při čtení memoárů carských ministrů z období těsně před první světovou válkou nebo korespondence cara Mikuláše II. s jeho bratrancem císařem Vilémem jsem se nestačil divit, jakého to cara Rusko dostalo! Mikuláš II. a jeho okolí si docela seriózně kladli před Rusko v nové válce takové cíle: nenechat ponížit pravoslavné Srby a Černohorce a za každou cenu upevnit své pozice na Balkánu. Jestliže Rusko ztratí přístup ke Středozemnímu moři, bude uzavřené v Černém moři a shnije za živa - taková byla všeobecná strategická linie. Bez středomořských přílivů je s námi konec, kleli historici i vojáci.

Bože můj, jakoby jiná moře a přílivy Rusku nestačily! Argumenty posledního ruského cara ve prospěch nevyhnutelnosti pro něj vražedné války dnes vypadají jako blouznění nevzdělaného výrostka, který měl samé pětky z dějepisu a ze zeměpisu. Jediný vlivný člověk v okolí cara, který zuřivě vystupoval proti válce s Němci, byl negramotný mužik Rasputin. Jenže v průběhu kritických dnů v srpnu 1914 dostal chlípný stratég ránu nožem do břicha od ženy, které jej docela oprávněně považovala za čerta, a onemocněl tak, že nedokázal zastavit pro monarchii, dynastii a šlechtu sebevražednou válku.

Avšak středomořské přílivy Rusko nikdy nezískalo, a bolševici, kteří ze začátku vůbec nebyli pravoslavní, se vykašlali na pravoslavné bratry Srby - měli jiné starosti. Tak proč jsme potom bojovali? A jaká byla cena blouznivě zvoleného cíle?

Na nikoho neútočit, se všemi se přátelit, neulakomit se na cizí majetek a připravit se bít o poslední zásobárnu, která se ocitla v našich rukou. Takový je Cíl, který je základem ruské národní doktríny, myšlenky a strategie. Zvláště potřebné je tento cíl vsugerovat našim surovinovým monstrům, které se začaly cítit jako ti nejdrsnější žraloci ve světovém oceánu. Ano, zkusit si „cucnout“ z arabské ropy, to je činnost, která má smysl. Ale co když to dopadne tak, že zatímco se naši ropní dravci budou snažit cosi „cucat“ v Iráku, odplave nám z rukou naše kaspická ropa, která i když není úplně naše, není nám ani úplně cizí? Toto dilema je třeba pozdvihnout na úroveň logického modelu. Nejdříve ubraňme své a pak budeme důkladně přemýšlet, zda má smysl honit se za cizím.

 

Jak dosáhnout Cíl?

 

To už je konkrétní plán. Jestliže naším cílem je přežití ve válce všech proti všem, můžeme ho dosáhnout, jen když opět budeme silní. Plán je jednoduchý: vyzbrojit se, připravovat se na válku a učit se bojovat v nových podmínkách. Zvláště poslední bod je těžký: ještě nikdo nebojoval moderními zbraněmi v globálním rozsahu, těmito hrozivými zbraněmi zatím jenom strašili a straší jeden druhého.

První bod plánu: úderným tempem začít vytvářet kastu bojovníků, vložit do toho velké zdroje, brát vojáky jako privilegovanou kastu, a ne šedou opilou bandu s rezavými želízky na rukách. Je potřeba dívat se dále a vidět, že z kasty bojovníků vzejdou noví vůdci, kteří se, jestliže nás do té doby definitivně nezbombardují, stanou novými ruskými šlechtici. Vojenská šlechta, to je model pro jakýkoliv národ, který bude pokračovat v zápasu o přežití. A to znamená, že je třeba našim chlapcům vysvětlovat: půjdeš sloužit - staneš se bojovníkem, a jestliže, se naučíš vítězit, budeš hrabě a tvé děti budou hrabátka.

S nepřáteli je nevyhnutelné učit bojovat všechny, ale každého jinak. Je však třeba pozvednout bojovníky jednou a provždy. To nejodpornější, co Rusku přinesla divná liberalistická epocha, na jejímž sklonku píši tato slova, je absurdní situace, kdy ruský důstojník, který slouží u mezikontinentální rakety, Američany lichotivě nazvané Satan, se svou rodinou živoří za polárním kruhem za plat, který je nižší než plat uklizečky v bohaté moskevské kanceláři. Raketa Satan nese šest bojových hlavic, a když doletí, promění jakéhokoliv protivníka na prach. Přičemž není ledajaký, ale radioaktivní. Za tuto raketu odpovídá náš voják - a je žebrák. Tento blud je třeba zastavit, dokud ještě není pozdě.

Druhý úkol, o kterém již byla řeč, je následující: pozvednout vojenský průmysl na maximálně možnou úroveň a naučit se na našich zbraních vydělávat peníze. Ano, na první pohled to protiřečí logice Války o Přežití: proč bychom měli vyzbrojovat Číňany, kteří nás poté těmi stejnými zbraněmi napadanou? Na jedné straně je to správná úvaha, na druhé - Číňany i tak někdo vyzbrojí. Nebo se vyzbrojí sami, ne nadarmo vymysleli střelný prach. Ale jestliže my vyzbrojíme Číňany, podpoříme svůj vlastní průmysl a navíc budeme vědět, co to tam oni, žlutí bratři, mají. A vůbec, komu a jaká děla máme prodávat, tato otázka se dá řešit relativně jednoduše. Chceme - prodáme, nechceme - nic nedostanou. Hlavně, aby bylo co prodávat. Aby nebylo třeba se ptát vždy na povolení od Amíků. Buďme přátelé, ale jestliže se Japonsko rozhodne, že hondy a toyoty už nedostatečně brání bývalé samuraje před zvraty osudu, nemáme právo brát ohledy na přátele Amíky. Japonci, to jsou sousedé, a jestliže budou chtít něco seriózně koupit, aby někomu poslali pozdrav z Hirošimy, je to jejich svaté právo.

Nakonec je velmi důležité, abychom jako první začali formovat v našich lidech charakter a mentalitu ideově osvícených „přeživajících“. Rusové jsou na to ideální materiál. Italy nebo Portugalce můžete formovat jak chcete, žádní „přežívající“ z nich nikdy nebudou. A nejenom z nich. Ukáže se, že množství národů nejsou připraveno na válku všech proti všem, poněvadž bojovali dávno a málo. A války převážně prohrávali.

 

Výběr nepřítele

 

Potřebujeme kvalitního, prvotřídního nepřítele. A ne jednoho. Je třeba tolik nepřátel, aby se mohli pravidelně střídat jako cédéčka v karaoke. Jak to dělají Amíci se svým černým seznamem „osy zla“ a planetárních „badguyů“. Ale od Amíků se učit nebudeme, příliš to přehánějí s virtualizací svých nepřátel, kteří proto vypadají jaksi falešně. Jako maso v cheesburgeru: říkají, že je to telecí, a zatím to páchne slepičincem. A i když jejich jednoduché, ba až tupé stádo sežere všechno, co jim strýček dobytkář přehodí vidlemi přes plot, kvalitního nepřítele Amíci nemají od chvíle, co nad námi zvítězili a my jsme se s nimi spřátelili. Amíci mají nyní za nepřítele drobné hlodavce - jednou Saddáma, jednou Kaddáfího, jednou virtuálního Iljiče bin Ládina s nalepenou bradkou.

Nemáme právo opakovat jejich chyby, budeme hledat nepřítele, který je silný, zlostný, zákeřný, mimořádně odpudivý a najdeme jej. Neboť bez nepřátel se ani ty nudné klauniády na způsob našich volebních kampaní nedaří pořádat. A tím víc není možné bez nepřítele vypěstovat kastu bojovníků.

Dobrý nepřítel se dědí jako rodinné šperky. Dlouhá staletí jsme měli velmi kvalitní nepřátele všech druhů: Tatary, Turky, Poláky, Švédy, Němce. Měli - a už jsou ta tam. Pak byl americký imperialismus. Jak ukázal fenomenálně rychlý rozpad SSSR, nebyl to kvalitní nepřítel, nikoho zvlášť nestrašil a nerozčiloval, liberální sovětčíci se k němu jednoduše modlili. Amíci, naši poslední pořádní nepřátelé, se znovu vnucují do této role, ale co naděláme, když náš prezident je přítelem jejich prezidenta a spává u něj na ranči? A u nás pak na oplátku vodí Bushe do Ermitáže, vychovává jej a vzdělává, aby kamarád George viděl, jak žili skuteční carové. Dokud k Amíkům teče celá řeka našich peněz a rubl je přívěšek dolaru, z Amíků nebudou naši přátelé. Ani virtuální. Tomu, že jsou nepřátelé, nikdo neuvěří, mnozí se urazí a zeptají se: a co naše prachy, jsou v háji jen proto, neboť vám chybějí nepřátelé?

Ne, Amíky musíme milovat, zatím nám nic jiného nezbývá. A nepřítele potřebujeme nadále jako vzduch. Výběr nepřítele v našem virtuálním světě je otázka, spojená s velkou odpovědností. Je důležité rozhodnout se správně, zda to bude skutečný nepřítel, nebo i nový Usáma Iljič na nějaký čas postačí.

Výběr nepřítele, to je strategické rozhodnutí a dělat jej musí stratégové. Omezím se na to, že ještě jednou zopakuji: svět reálně ohrožují egocentričtí netvoři, kteří se v Americe dostali k moci. Avšak tento závěr se nehodí na definování protivníka. Je příliš abstraktní. Je třeba říct: nepřítelem je Amerika. Třeba, ale zatím se to nedaří. Nepřítel je tehdy dobrý, když je konkrétní jako slogan na plakátu ve válečných letech: „Otče, zabij Němce“. Takový nepřítel - to je nejdůležitější úkol.

Současní ruští stratégové přistupují k výběru nepřítele velmi opatrně a hloubavě. Zatím si jej ještě nevybrali. Nebudeme je uhánět, ale vybrat si jej budou muset, neboť virtuální nepřátele Rusům nadlouho nevnutíš.

 

O ruské ideji

 

Nedávno se mi poštěstilo shlédnout talk show věnovanou ruské ideji. Je to pozoruhodná vlastnost lidí, včetně Rusů: zdálo by se, že se shromáždí moudří lidé, ale všichni najednou začínají plácat jakési voloviny. V průběhu hodiny žvanění se ve studiu neřeklo nic, kromě jednoho bystrého postřehu ve smyslu, že prý pro nás, pro Rusy, je spravedlnost důležitější než svoboda. Ovšem, je to pravda, ve jménu spravedlnost dáme kdekomu přes hubu, aby bylo všechno tak, jak se patří. Ale k podstatě ruského svědomí, nejsvědomitějšího ze všech svědomí světa, se mudrci nedopátrali: čas vypršel.

I já povím pár slov o ruské ideji. Jak nikdy nebyla, není ani dnes, ani jí není třeba. Ruskou ideu má každý Rus v sobě - má ji ve všem. V tom, jak pije čaj nebo kávu a nevybírá lžíci ze sklenice. Jak krájí chleba a salám na takové kousky, ze kterých by každý vystačil pro vyhlášenou americkou party pro třicet osob. V tom, jak se zamíchá do rvačky na ulici dřív než si ujasní, kdo koho a za co bije. Jednoduše v souladu s ruským zákonem: slyšet hluk a rvačka žádná?

Ruská idea, to je životní styl, mentalita, civilizace, kulturní kód. Všechna tato pěkná slova se dají shrnout do jedné myšlenky: Rusové, to jsou „přežívající“, jenž umí přežít sami a přežít jiné. Přežít jiné ne vždy znamená je zabíjet.

Jedním z posledních projevů ruské ideje v čisté podobě, které jsem si všiml, byla televizní reportáž o finských turistech ve městě Vyborg. Naši lesní, zachmuření bratři Fini se trápí, protože nám už nemohou dále posílat své neplnohodnotné boty vlakovými soupravami. A aby se od nás zcela neodtrhli, Fini jezdí do Vyborgu na nákupy a jen tak levně si zašpásovat s ruskými šlapkami. Jezdí autobusy.

Ale Finům nejenže nabízejí náš trošku hrubý křišťál a matriošky, vodku a americké cigarety, ledabyle vyrobené kdesi v Baškirsku, ale ve starobylém městě Vyborg Finy nevyhnutelně okrádají. Tak okrádají, jak to dokáží pouze v Rusku. Celá brigáda vyborgských profíků uspořádá pro Fina cosi na způsob divadelního představení v nejlepších tradicích MCHAT-u. Nebijí Fina, neboť ho to může bolet, a navíc, když jej chceme bít, je třeba milici zaplatit příliš mnoho. Ne, kolem hosta tancují, ze všech stran jej poplácávají po zádech, až dokud se jeho tlustá peněženka neocitne v našich zlatých rukách.

Zatím v tomto není nic z národní ideje, takových profíků se na světě najde mnoho. Naše národní doktrína je v samotné reportáži, v tom, jak neupřímně vzdychají lidé, kteří „televizují“ tuto banální událost. Vy, vlci vyborgští nehanební, takto vy okrádáte Finy a oni přestávají jezdit do Vyborgu! Hotely jsou potom prázdné, bary a kasina neplní plán, výrobní nástroje děvčat, jenž jsou skryté pod sukněmi, nejsou naplno vytíženy. Zkrátka, život ve Vyborgu stagnuje, město postupně skomírá. A to vše jen kvůli několika nepoctivcům, kteří si neumí vážit vzácných hostů!

V těchto vzdyších spočívá celá naše idea. Nejenom že chceme Finy zpeněžit, my je ještě musíme i „ojebat“. A pak neupřímně vzdychat; prý naši okradení hosté jsou uražení. A kdo by se neurazil, kdyby ho takto drze ošulili? V duchu si však myslíme svoje: tak ti třeba, kurvo finská! Věděl jsi, kam jdeš, levně šoustat se ti zachtělo, tak jsme tě i odlehčili.

Ale národní idea se skrývá ještě hlouběji. Reportáž byla na objednávku, kdosi za ni jistě zaplatil. Jinak by z ní nevyplývala taková zvláštní bezvýchodnost: jestliže do Vyborgu nepřijede pár autobusů s Finy, s Vyborgem je konec. Reportáž si pravděpodobně objednali ti, které vytlačili z vyborgských trhů, ti, kteří také chtějí Finům vnucovat svoje matriošky a levná děvčata a oškubávat Finy jako husy. Právě tito vyštvaní začali křičet, přičemž s využitím „televizování“: jako tak, drahé hosty - a hubou o stůl?

Shrňme nyní tuto ideu. Je možné, že by to mělo i jisté výhody - vytvořit u nás pro Finy útulné prostředí, s dobrou kuchyní, příjemnou obsluhou, zdvořilými děvčaty, milými policajty, kteří nebudou hned strašit milé hosty s „kalašnikovem“ na krku. Jenomže to my neumíme. Nejsme lidé servisu, zatím ještě ne. Ale s Finy vyběhneme za každou cenu, jinak ani nemůžeme - od zoufalství pojdeme. A není to ve zlém, ošuleného Fina máme svým způsobem rádi. Utěšíme jej, nalijeme mu skleničku. Jestliže to bude dobrá duše, vrátíme mu doklady, aby jej naši celníci nenechali bydlet na hranicích v boudě služebního vlčáka. Jestliže se ukáže jako velmi dobrá duše, vrátíme mu i peníze. Ale nejprve s ním vyběhneme.

Takto jednoduchá je naše národní idea a triumfuje po celá staletí ba tisíciletí. A bude vítězit dále, neboť tak životaschopné je naše ruské sémě.

Proč vítězí, zeptá se nechápavý čtenář. Fini hodují a my jak jsme byli žebráci, tak jako žebráci i chcípneme! Zaprvé, až tak ve velkém Fini nehodují. Zadruhé, ani my nejsme takoví žebráci. Zatřetí, a to je nejdůležitější, vítězství naší ideje spočívá v tomto: s Finy drze vyběhnou, oni to ví a navzdory tomu k nám nepřestávají jezdit! Tak jako po staletí jezdili jejich babičky a prababičky, které sloužily u ruských šlechticů jako kuchařky a hospodyně. Jsou s tím smířeni jako s nevyhnutelným zlem, přitahuje je k nám nějaká záhadná síla a učí se od nás to nejhlavnější a nejjednodušší: ne v penězích, ale ve svátku je štěstí. Ruským kapsářům se nepodaří vyběhnout na trhu s Finem - a hned má Fin takový svátek, kterého se u sebe v nudných Helsinkách nedočká za celý život.

A jen tak na okraj, Finy též není radno dráždit, to nejsou Češi, ani ne Němci. Je to divoký národ, nebezpečný, jsou to bojovníci-samorosti, byla jich jen hrstka a rozprášili nás v roce 1940 takovým způsobem, že si na to dodnes pamatujeme a vážíme si jich za to. Ale když i drsní Fini, přestože nechtějí, sklánějí před námi hlavy, potom co už říci o ostatních?

 

„Jeti“ znamená žít

 

Memoáry cizinců, kteří navštívili Rusko, jsou přeplněné jejich údivem, jak rychle a snadno Rusové souloží. Většina hostů moralizuje a pohoršuje se: tito Rusové jsou teda pořádně zvrhlí a hanební. Mrdají jako kočky, vždy a všude - v kůlně, na střeše, na záchodě, ve vlaku a hlavně na schodištích v paneláku.

Tito cizinci jsou nerozumní, hloupí, omezení a nevyvinutí. Nejsme zvrhlí, přinejmenším o nic víc než američtí knězi. Jednoduše takto žijeme, takto chápeme život. A chápeme jej správně.

Rusové se nedožili a nikdy se nedožijí evropského luxusního hodování - nepodaří se nám to. Ale nyní budeme na koni. Rusové mají nejblíže k pochopení podstaty: život se může v jakékoliv chvíli změnit na smrt, člověk může zamrznout a zemřít, může onemocnět nebo jej mohou zabít. A proto když Bůh jednou dal možnost, aby člověk obcoval, je třeba ji využít. Neboť co kdyby to náhodou nestihl? Kdo nestihl, ten zmeškal. Rusové chápou život jako nekonečný zápas o přežití, zápas se smrtí, který se dá vyhrát pouze tak, že se zanechá životaschopné potomstvo. A tak se snažíme zvláště kvůli potomkům.

Mimochodem, starší formou současného slovesa „jebať“ je výraz „jeti“, který je dodnes živý ve slovním spojení „jeti tvoju mať“. „Jeti“, to je staroruská forma slovesa „jesť“, tedy „jebat“ znamená žít, být, existovat. Kdo může mít něco proti tomu? Nikdo, a kdo by se snažil, je hlupák. Je snad možné porovnat to jejich nepřesvědčivé „fuck“ s naším velkolepým a věčným „jebaťsia“ - žít, být, existovat a navíc se zvratnou částicí „sia“, která poukazuje na to, že všechny tyto činnosti jsou obrácené směrem na sebe? A proto my „jebiomsia“ vesele a se zápalem, a oni nudně „fuckují“.

Slogan této knihy, který je i definitivním vyjádřením naší národní idey, se tak vztahuje k hlavnímu pojmu - slovesu být. Když říkáme „my objebiom ich“, říkáme následující: budeme mrdat, tedy souložit, romanticky řečeno, milovat se - to znamená, že jsme a budeme. „Objebiom“ znamená, že „obživiom“, to jest přežijeme a vyštveme.

„Jebiom“ lépe a seriózněji než oni, neboť pro nás je žít a mrdat to stejné. A proto „my objebiom ich“. A když k nám lezou se svými liberálními přednáškami, neexistuje nic správnějšího než jim odpovědět: „Synok, ne uči otca jebaťsia!“ My, jenž umíme „jebaťsia“, jsme ve vztahu k nim, kteří to neumí a jen nesolidně „fuckují“, otcové. Neboť potomstvo, tedy pokračování života, čeká jen toho, kdo je lepší „jebiot“.

Maďaři mají výstižný postřeh, vyjádřený v přísloví: nejsilnější pes „mrdá“ jako první. Toto přísloví by se měli naučit naši nepřejícníci - skrývá v sobě velkou životní pravdu. Psi, na rozdíl od vlků, se vyznačují demokratickým přístupem k rozmnožování. Takovému přístupu se psi pravděpodobně naučili od lidí: před fenou se postaví zástup psů a fena je zpravidla neodmítne. V jednom vrhu se tak najednou ocitají štěňata od několika otců. Nicméně jako první bude „mrdat“ ten nejsilnější pes. Jeho štěňata určitě ve vrhu budou. Zatímco druhý, pátý a poslední pes - těm potomstvo nikdo nezaručí, s nimi už jen nějak bude.

 

O ruské mafii

 

První postřeh. Slovo „mafie“ se v Rusku neujalo. Stejně jako se neujalo i slovo „demokracie“. Ne že by se tato slova vůbec nepoužívala, používají se, ale jaksi zřídka, neochotně, jakoby násilím.

Druhý postřeh. V televizní žvýkačce, kterou Amíci až po uši zaházeli nešťastné diváky, Rusové zaujali místo Italů v úloze zlověstných mafiánů, „badguyů“, kteří odporují vysoce morálnímu americkému policajtovi. Amíci usilovně pracují na axiómu, který je z jejich hlediska důležitý pro americké stádo: když jde o Rusa, pak je to určitě mafián. Pánbůh vám pomáhej, naši zaoceánští přátelé! Když se vám zhroutí vaše vratká falešná víra v poctivého „poldu“, víme, za kým přijdete hledat pravdu, soud a trest pro toho, kdo vám ublížil. Ruští mafiáni v Americe se již připravují na nápor prosebníků.

Další postřeh. Centrum Moskvy už několik let vypadá, a to i průběhu hluboké noci, stejně bezpečně jako náměstí svatého Štěpána v centru Vídně. Bezpečnost ani není to pravé slovo - v noci jsou ulice centra prakticky sterilní. Tedy jsou svobodné od lidských dravců. Vládne ticho, prázdno a klid. A co nejvíce překvapuje, všude je čisto.

Kdo nakonec udělal takový obdivuhodný pořádek v centru našeho šíleného ruského Babylonu? Milice? Ne, ještě nedávno bylo vidět milici na každém rohu se samopalem na krku, ale přitom všude byla špína, bezdomovci a přivandrovalci ve sportovních šusťácích lovili kolemjdoucí v podchodech domů. A najednou ze v Moskvě projevila zákonitost, která platí pro jakékoliv město na světě: čím méně je v ulicích policie, tím více je ve městě pořádku. Milici není v centrum Moskvy vidět, zato pořádek vidět je. A důvod tohoto pořádku je očividný: centrum si nakonec navzájem rozdělily „autority“ a „brigády“ - tak se v Rusku nazývají ti, které se mimo Ruska pokoušejí označit za ruskou mafii. Autoritám a brigádám patří velký dík - část Moskvy již proměnily na vzorné komunistické město klidu a hojnosti. Pravda, kde bydlet se stane jen málokterým.

V posledním období jsme v průběhu pobytu v Moskvě ještě několikrát slyšel takový výraz: „kontakty na úrovni vorů v zákoně“. Vyslovoval se přibližně ve stejně vznešeném duchu jako kdysi „kontakty na ÚV KSSS“. Ale ještě patetičtějším tónem. Slovní spojení „vor v zákoně“ znělo z úst těchto lidí slavnostně.

Vraťme se k ruské mafii, která neexistuje, nebyla a ani nikdy nebude, a proto se neujalo ani samotné slovo. Slovo mafie totiž definuje její členy jako zločince, kteří stojí mimo zákon. Ale to, co se nezasvěcení lidé ze Západu pokoušejí nazvat ruskou mafií, není ve vnímání Rusů kriminální svět a nestojí mimo zákon. Naopak autority a brigády naléhavě zdůrazňují, že jsou „v zákoně“, to jest dodržují zákon. Skutečně to tak je: nepsané zákony ruského života, které se vždy lišily od zákonů oficiálních, jsou podporovány autoritami a brigádami. To znamená, že jednoduše představují moc - novou ruskou moc, která vystřídala komunistickou oligarchii.

Jestliže se zamyslíme nad otázkou, kolik druhů moci v Rusku existuje, odpovědí může být toto. Existuje moc oligarchů, moc velkých peněz, ale když oligarchové potřebují vyřešit problém pomocí síly, ani Berezovski, ani Chodorkovski nevezme samopal do rukou. Obrátí se na vlastní bezpečnostní službu, kterou by jim mohl závidět jakýkoliv Mossad. Ale ani bezpečnostní služba oligarchů, která je vybudovaná jako zvláštní služba velkého státu, nesáhne po samopalu. To jsou „bílé límečky“, odborníci na vysoce intelektuální rozvědku, kontrarozvědku a podvratné technologie. Když potřebují vyřešit problém pomocí síly, obrátí se na „vora v zákoně“, který problém vyřeší. Ne proto, že je to špinavá práce a bývalí „kágébáci“, kteří pracují pro surovinová monstra, mají příliš čisté ruce. Ne, ruce mnohých z nich jen tak svrbí, aby někoho oddělali a jen tak se nesušili v kanceláři. Avšak problémy tohoto druhu obyčejně řeší autority, poněvadž v Rusku došlo k novému rozdělení moci a funkce trestu přešly do jejich rukou.

Existuje i státní moc, slabší než moc oligarchů. Nejdůležitějším článkem státní moci byl vždy systém represivních orgánů - dnes jsou to MVD, FSB, soudy a prokuratura. Nezvěme je „represoři“. Proč oni „neřeší problémy“? Řeší, ale ne tak rychle a efektivně jako autority a brigády, a proto o použití hrubé síly oligarchové žádají represory zřídkakdy.

Zato menší dravci se na represory přímo lepí. Represoři jsou, přirozeně, též moc, jen menšího kalibru než oligarchové a „voři v zákonu“. Neloví velké kousky, není jim dostupná irácká ropa nebo české Karlovy Vary. Ale oni ti ani nepotřebují, hltají menší kusy, ale zato často. A jen tak snadno nepohoří jako ctižádostiví mediální magnáti typu Gusinského. I práci mají jednoduchou. „Zastřešují“.

Milice - to je hlavní „střecha“ pro drobné a střední podnikatele v Rusku. A jestliže „zastřešování“ chápeme jako základní specializaci tradiční mafie, a tak to i je, pak skutečnou mafií jsou u nás represoři. A proto do moskevské milice bývá konkurz jako do Institutu kinematografie. A proto usmrkaný seržant milice, jemuž ledva začínají rašit vousy, chodí po moskevském trhu jako doma ve spíži a bere si všechno, co mu padne do oka.

„Voři v zákonu“, autority a brigády na jedné straně a represoři na té druhé - to jsou dvě výkonné moci v dnešním Rusku. Moc politická, ideologická a zákonodární je v rukách oligarchů, ale čeho by byly hodna jejich rozhodnutí, kdyby je nikdo „neprotlačil“? Je pravda, že ještě existují nějací politici - poslanci, senátoři, ministři. „Vertikála moci“, jak sami říkají. Vertikála skutečně existuje a je pořádně nenažraná. Avšak tato vertikála nemá žádnou moc.

Ruští politici jsou zatím pouze herci, často komparsisté, občas klauni, kteří nemají vlastní samostatnou sílu. Politici v Rusku, to je servisní služba určená k tomu, aby Boris Abramovič Berezovski mohl například pohodlněji řídit Borise Nikolajeviče Jelcina.

Avšak vraťme se k odvětvím skutečné moci. Čím se oligarcha liší od autority, která vložila peníze do čistého byznysu, „vyprala“ je, začala se slušně oblékat a slušně mluvit? Liší se původem, genezí. Ale nejenom tím. Nacházejí se na různých úrovních. Oligarcha stojí jakoby vysoko, a „vor v zákonu“ jakoby nízko. Hlavně v tomto výroku je slovíčko „jakoby“.

Obchodovat s ropou, to je jakoby vysoký let. Obchodovat s heroinem, to je jakoby nízké. Popravdě, heroin přináší mnohonásobně vyšší zisk. Ale i starostí je s ním o mnoho více. Podstata fenoménu je však stejná - je to obchod s drahým zbožím masové poptávky, které se nedá vyrobit jen tak. Tohoto zboží je třeba se zmocnit násilím.

Salva raket z amerického křižníku do Iráku se tak liší od přestřelky brigád kvůli zásilce s heroinem jen v některých detailech, ale podstata je stejná. Mimořádně ziskové zboží si bere násilím ten, kdo má tuto sílu.

Čím dál, tím víc se vysoké a nízké, čisté a špinavé proplétá a stává se neoddělitelné jedno od druhého. Peníze z ropy je třeba také „propírat“, někdy ještě důkladněji než peníze z heroinu. A proto stále častěji autority nejprve někomu „čistí“ peníze, a poté přebírají „čisté“ surovinové podniky. Také oligarchové se stávají čím dál, tím méně fajnoví a nepohrdnou takovými „mafiánskými“ odvětvími, jako drogy, herní byznys nebo prostituce.

Ale moc je proto moc, neboť je jen jedna. Kdo je tedy nejsilnější v současném Rusku? Oligarcha Chodorkovski nebo nějaký „vor v zákonu“?

Je to zajímavá otázka. Osobně bych na ní odpověděl hned: silnější a drsnější je brigáda. Vysvětlím proč. Jestliže člověku na ulici strhnou čepici, může si, když se nezalekne, stěžovat „vorům v zákonu“ a v případě příznivé shody okolností může dostat svoji čepici nazpět. Avšak vrátí mu čepici oligarcha Chodorkovski?

Nebo když člověku ukradnou auto, existuje šance přijít za autoritami a odkoupit jej nazpět - vyjde to podstatně levněji než koupit si nové auto. Bude Čubajs hledat, když někomu ukradnou žiguli?

Nebo když si masokombinát bude chtít otevřít svůj firemní obchod ve městě - bude mu Chodorkovski dělat „střechu“? Přirozeně, že nebude. Budou mu ji dělat milice nebo autority. Naše mafie je lidová, zatímco oligarchové jsou velmi elitářští.

Nedávno jsem si ne bez zájmu prohlédl dvě kultovní umělecké díla. Film Oligarcha, jak se traduje, natočený za peníze Berezovského, měl od umění velmi daleko, zato však byl blízky srdci oligarchy na útěku. Takto si představuje sám sebe: oligarcha sedí na zádech slona a dívá se shora pod sebe na dav přisluhovačů, kteří mu přišli blahopřát. Slona asi držel celý pluk a samotného oligarchu na slona zřejmě umísťovali z vrtulníku. Ve finále filmu pomocí vysokých uměleckých prostředků oligarcha zlověstně, ale ne zcela přesvědčivě slibuje oddělat kohosi v Moskvě. Avšak o koho jde konkrétně, tomu rozumí pouze velmi úzký okruh zasvěcených. Když ale někdo chce slíbit, že někoho oddělá, natáčet s tímto záměrem film hollywoodského rozmachu není nevyhnutelné. Pak je to velmi drahá výhružka.

Druhé umělecké dílo, národní televizní epos Brigáda, představuje jev zcela jiného typu. Svým významem pro ruskou národní mytologii Brigáda dokonce překonává i nesmrtelného Štirlice, kterému tak seděla černá gestapácká uniforma. Tento televizní seriál se nejenže přibližuje umění, je to národní film v opravdovém smyslu tohoto slova. Brigáda svojí uměleckou úrovní převyšuje o několik hlav všechny ostatní seriály. Její tvůrci, stejně jako i tvůrci Oligarchy, zjevně netrpěli nedostatkem financí - a kdo tyto peníze dal v takovém množství, není těžké se dovtípit. Dali to ti, kteří se stejně jako Boris Abramovič chtěli vidět sami sebe na obrazovce pěknými. A uviděli. Avšak tato krása vypadá v Brigádě zcela jinak.

Náš lid krásu Brigády ocenil tak, že se z hlavní postavy seriálu Sani Belyho stal okamžitě hrdina našich dob - Oněgin, Pečorin, Aljoša Karamazov, kníže Bolkonski, Korčagin a Meresjev, všichni v jedné osobě. Ještě navíc i Rómeo, D´Artagnan se svými mušketýry a Ilja Muromec. Všechno do sebe posbíral.

Brigáda představuje výsledek činnosti tvořivé brigády kulturologů, psychologů, sociologů a imidžmejkrů - je to televizní produkt nové generace, jehož tvůrců se patří pogratulovat k velkému úspěchu. Pozitivní hrdina, po kterém tak toužili sovětští kritici po celá desetiletí, je konečně na světě.

Na rozdíl od Oligarchy je Brigáda celonárodní pokrm, svátek duše zadarmo, jehož recept vypracovali odborníci a poté tento pokrm předložili lidem zadarmo v průběhu prime-timu. Zatímco za lístek na Oligarchu jim navrhovali zaplatit peníze, za které žijí i týden. K čertu, kdo je potom silnější?

Proč zastavili pokračování Brigády, navzdory rekordní sledovanosti, proč na ni poté uvalili informační blokádu? Neboť lidé v Kremlu nejsou hloupí. A ve velkolepém, svátečném a drahém televizním seriálu o Hrdinovi našich dob uviděli nároky „vorů v zákonu“ a autorit na moc. Nároky seriózní, udělané z televizní tribuny, kterou si oligarchové, i politici zvykli považovat za jednou a provždy nedostupnou pro kriminální živly. Ukázalo se, že dostupná je. Brigády porazily oligarchy na jejich vlastní televizní půdě, porazily je s obrovskou převahou. Nemůžeme pochybovat o tom, že je to první, ale v žádném případě ne poslední seriál o velikosti autorit. A vychází velmi působivě.

Proč jsou v Rusku autority silnější než oligarchové? Poněvadž autority jsou projevem ruského ducha v čisté a nezkažené podobě. Zbojník - zda je to Slávik nebo Stěnka Razin - byl pro ruského mužika vždy postavou srozumitelnější a konkrétnější než báťuška car nebo nenáviděný pán.

Autority mají svoji kulturu, svoji morálku, organicky blízkou morálce vesnické občiny, která ještě nevymizela z duší Rusů. A v seriálu, který se stal ihned národní a kultovní, brigády ukázaly, že samy sebe vidí jako hrdiny, kteří jsou plní morálního patosu, jako bohatýry, kteří lid chrání před prodejnými sviněmi-politiky. Kam se na ně hrabe nervní a ustavičně si stěžující hrdina Oligarchy!

V Brigádě byly výrazně esteticky ztvárněné hlavní mýty kriminálního světa - o zločineckém bratrstvu, o šlechetných morálních hodnotách „vora v zákonu“, o lásce k ideální ženě, kterou má „vor v zákonu“ jenom jednu. Samozřejmě, že ostatní jsou kurvy. O morální převaze autorit nad fízly - prodejnými, špinavými a zbabělými. O podlých politicích a o tom, že bude dobře jenom tehdy, když politiky budou „brigádníci“, jenž dokážou stát pevně za svými slovy.

Autority jsou v Rusku silnější než oligarchové do takové míry, do jaké se Rusům více líbí morální patos Brigády v porovnání s povýšeneckou, urážlivou rétorikou Oligarchy. A když patosu brigád lidé věří, to znamená, že pro to existují příčiny. Rusové nejsou jednobuněční Amíci. Jen tak neuvěří v nějakou hloupost. Brigáda je znepokojující signál pro moskevské oligarchy. Je to slib autorit chytit pracháče pod krkem.

V prestižním analytickém časopisu pro oligarchy a jejich poradce jsem nedávno natrefil na jeden článek. Reportér dostal za úkol navštívit pohřeb „vora v zákonu“ v jisté sibiřské oblasti. V analytickém časopisu článek působil dojmem ruské pohádky. Jako propustka posloužila reportérovi věta „Ťumenské autority se za mě přimluvily“. Bylo to heslo, které otevíralo dveře kdekoliv. Pohřeb vyústil do masové akce, přicestovali desetitisíce lidí, brigády a milice řídily tuto masu společným úsilím - a dělaly to dobře…

 

Naše autority sílí na celém světě

 

Podobně jako naši oligarchové se i naše brigády dostaly za hranice Ruska a už „působí“ na celém světě. Narazit na ně někde v Evropě je čím dál, tím jednodušší. Existují místa, kde na ně narazit je snadnější než nenarazit. Zapouštějí kořeny všude, kam vstoupí jejich noha. Zatímco naše oligarchy není v Evropě jaksi vidět. Neznamená to, že tam nejsou, ale jen autority je vidět. A přitom jak vyplývá z logiky této knihy, vše se teprve začíná.

V souvislosti s uvedeným se pokusím vyslovit prognózu, která může být užitečná pro čtenáře, kteří žijí v Evropě. Jde o to, že v Evropě neexistují takoví tvořiví represoři jako u nás. To jest evropští policajti ani prokurátoři nikoho „nezastřešují“ ani neví, co to je. Jejich policie není na rozdíl od naší mafie. Ne proto, že jsou čestnější než naši, ale mají jiné podmínky, jinou historii. Už po staletí žijí ve napjatém stavu a navíc věří v demokracii.

Z uvedeného vyplývá, že „zastřešováním“ se v Evropě zabývají vlastní národní autority, které často nedokáží čelit konkurenci našich autorit. A pak situace vypadá jako v Budapešti nebo jako v Praze. Nebo jako v Berlíně - mimochodem, v hlavním městě Německa.

Prognóza zní následovně: v geopolitické evropské kaši se naše autority mohou ukázat jako velmi důležitý, dynamický a především zodpovědný prvek. Jsou prostí, srozumitelní, dostupní a mohou se k nim přidat slabí a bezradní lidé - takových je v Evropě čím dál tím více. Možná, že se k našim brigádám připojí i silní, doufaje, že s jejich pomocí se stanou ještě silnějšími.

Nápadné je například to, že české, slovenské a rakouské noviny, které ještě před několika lety s oblibou psaly o ruské mafii, přehodnotily svoje stanovisko k tomuto tématu. Je pravda, že na Slovensku ještě zůstali křiklouni z řady „atlantistů“, vydržovaní americkými dobročinnými fondy, kteří si dovolují rusofóbní výpady, ale i ti to zanedlouho přestanou činit, neboť síly si lidé váží vždy a všude. Brigády, autority, které jsou zároveň i alternativní výkonnou mocí na území bývalého sovětského impéria, to je reálná síla, kterou znají doma a začínají ji cítit i v zahraničí.

Úvahy o světové expanzi našich brigád uzavřu zatím takto: v podmínkách začínající Války o Přežití, války všech proti všem, budou posilňovat své postavení alternativní výkonné moci. Nejenom v Rusku, ale na celém světě. Mají pevnou půdu pod nohama, svoji mytologii, svoji korporativní etiku zaručenou okamžitým trestem pro toho, kdo poruší slovo, mají bojového ducha a čistě ruskou vytrvalost vypěstovanou našimi krutými věznicemi. Toto všechno v kombinaci s ruským civilizačním kódem má za následek to, že když se naše autority dostávají do evropských nebo amerických vězení, zpravidla postaví všechny do pozoru a zavádějí tam své pořádky.

Poslední ruský car přímo maniakálně toužil vyvést Rusko ke Středozemnímu moři. Jestliže máme věřit novinám, tak se Rusko přece jen prodralo k tomuto strategickému moři, a to prostřednictvím brigád. Tyto brigády začaly vyhánět zlověstné Albánce, před nimiž se dodnes třese celý svět, z jejich teplých hnízd. V Makedonii, v Černé hoře se brigády zmocnily hotelů a restaurací a někde v Německu nebo v Rusku připravují své turistické kanceláře, které zabezpečí klientelu pro jejich nový byznys. Samozřejmě, že v porovnání s tím, co dělají oligarchové, se to všechno zdá jako maličkosti. Snadno však můžeme spočítat, kolik je v Rusku oligarchů, ale spočítat všechny, kteří patří k brigádám a autoritám za hranicemi Ruska, není možné.

Otázka, kdo s koho, zda oligarchové či autority, se v Rusku bude řešit nejeden rok. Svoje slovo mohou v této otázce reálně říct pouze vojáci, jestliže začnou tvořit kastu bojovníků. A zatímco vojáci setrvávají v poníženém stavu, brigádník zaujal v ruské společnosti postavené bojovníka - lidé to podvědomě cítí.

Avšak existuje úroveň zdravého rozumu, na které je budoucí řešení tohoto sporu snadno čitelné. Může se progresivní brigádník naučit vše, co ví oligarcha? Přirozeně, že může, existují příklady a je jich nemálo. Může se oligarcha naučit vše, co ví brigádník? Ne, neboť se sám neumí bít a zabíjet. Tuto těžkou práci za něj dělají jiní. Kromě toho oligarcha je vždy samotář, nemá korporativní morálku, nemá mytologii, jeho Bohem jsou peníze, je to nespolehlivý Bůh. Oligarcha je slabší na duchu. A proto je možné, že dojde k nějakému zkřížení oligarchů a brigádníků, jehož výsledkem bude nová kvalita. Je možné, že brigádníci se budou postupně stávat oligarchy.

 

Církev Přežití

 

Říká se, že náboženství, a zvláště křesťanství, upadají, navzdory tomu však církví v našem světě stále přibývá. Možná proto, že až příliš mnoho lidí vzalo seriózně okřídlenou frázi: když chceš zbohatnout, vytvoř nové náboženství. A tak vytvářejí. Nejpozoruhodnější je scientistická církev. Je pozoruhodná proto, neboť se netají pragmatickými záměry při hledání smyslu svého náboženství: od velké vědy k ještě větším penězům.

Dnes je snadné vytvořit novou církev, stejně jako spustit se ze svahu na saních. Celé hejno žádostivých starců, jakoby Indů, snadno vytvořilo své když ne církve, tak alespoň církvičky - banálnímu sexu přidali špetku rituálnosti. Církve se praktická vytvářejí ze všeho. Z pokémonů, tamagoči, motorek, tabletek extáze, Moniky Lewinské, různých pohlavních zvráceností, hlavně těch homosexuálních. Proč nabízet další?

Protože ani jedno z existujících náboženství neodpovídá na otázku, zda vůbec někdo z rodu homo sapiens přežije, a když ano, potom kdo, proč a jak. A i když každé ze světových náboženství zahrnuje eschatologii - učení o konci světa - tyto učení se zatím v praxi nedají použít a uspokojují jen vznešené bohoslovce.

Logika, která vede k vytvoření nové církve, je taková: jestliže pouze na fenoménu sexu vyrostly tisíce sekt, dokonce komorních náboženstev, jestliže díky sklonům lidí pozorovat se vztyčila, jako Gulliver nad liliputány, nejmohutnější, celosvětová a vesmírná církev s názvem Televize, proč by pak nemohlo vzniknout ještě jedno náboženství - Církev Přežití? Vždyť když se nebude moct přežít, nebude ani pozorování, ani sex. Nebude nic z toho, co dnes tvoří svět lidí. Nezůstanou ani zvířata a ona už skutečně za nic nemohou.

Právě teď, když píši tyto řádky, mi pod křeslem u nohou dřímá kouzelné teploučké roční štěně, rotvajler jménem Rex. Jestliže se zítra nad Evropou rozšíří atomová válka, na mou věru, člověku je toho nevinného štěněte více líto než lidí. Je absolutně bez hříchu, čisté před Bohem a lidmi, čistí jsou i jeho předkové, kteří sloužili lidem až do posledního dechu. Milujíce a chráníce své pány tak, jak dokáže milovat a chránit vůdce smečky ušlechtilá bytost - pes.

Církev Přežití si před sebou stanoví cíl: probudit k životu pokolení Žreců Přežití, kteří na sebe vezmou těžkou, a jak se dnes zdá, šílenou práci. Přesvědčovat lidi, aby nepospíchali účtovat se životem. Žreci Církve Přežití budou lidé silní na duši, kteří uvěří ve velkou Ideu. Zní takto: ustavičně a neúnavně přesvědčovat nejsilnější osobnosti lidského pokolení, mocné lidi o tom, že přežití lidí je možné, navzdory nastávající válce. Kvůli Přežití je nutné vytvořit a posvátně chránit Globální Konvenci Války o Přežití - i když jedinou, tak slabou šanci, jak zachovat lidi a život na naší planetě alespoň v perspektivě nejbližších století. Pak už se možná nějak rozejdeme, jedni na Mars, jiní na Venuši. Nebo nás všechny zasáhne nějaká kometa a nikdo nezůstane uraženým.

Žreci Celosvětové Církve Přežití budou experti. Jejich úkolem bude říkat lidem pravdu, nechť by tato pravda byla jakkoliv trpká. Svět lidí je do značné míry světem slov. Něco správně pojmenovat znamená dosáhnout úspěch více než z poloviny.

Náš současný stav si zasluhuje takováto trpká slova:

Začala Válka o Přežití, válka všech proti všem, i když o ní veřejnost ještě nemluví.

Účastníci této války jsou civilizace a národy. Ne státy, ne vojenské bloky, ne jednotlivci.

Válka o Přežití je nový druh války, jehož cílem není ani bohatství, ani moc, ale prostě přežití. Je to válka, jejímž výsledkem bude zánik národů a civilizací.

Ve Válce o Přežití zahyne v lepším případě pouze část lidí, avšak nějaká část zůstane na živu. Nedá se odhadnout, zda ti, jenž přežijí, budou ve Válce o Přežití pokračovat dále.

V horším případě Válku o Přežití nepřežije nikdo.

To znamená, že válku prohrají všichni.

V současnosti se nedá předpovědět, kdo ve Válce o Přežití přežije, a kdo zahyne. Jako v každé válce, mnohé zde závisí na náhodě, osudu, ale ještě víc na síle ducha bojovníků. Každá civilizace věří ve vlastní přežití. V něj věří nebo doufají všechny národy a každý jednotlivý homo sapiens. Právě na této víře se musí pozdvihnout Církev Přežití, jejíž jedinou misí bude vytvořit pravidla Války o Přežití, která by alespoň někomu daly naději, že přežije. Tato pravidla musí být zahrnuty do Konvence a jejich dodržování musí zajistit Církev Přežití.

Lidé nikdy neměli pravidla pro vedení války. Všechny známé konvence, a i těch bylo velmi málo, se nikdy nedodržely.

V Ženevě zakázali chemické zbraně, ale jejich výroba po tomto zákazu nabyla šílené rozměry a dnes nikdo neví, jak se s touto chemií vypořádat.

Nikdo se ještě nesnažil zakázat atomové bomby. Snažili se je omezit, ale se stejným úspěchem jako u chemických zbraních.

Kolik nových druhů a generací zbraní se objeví v nejbližších desetiletích, se nelze ani představit. Stále větší podíl úsilí lidstva se vynakládá na vytváření nástrojů na vyvražďování jiných lidí. Na čem pak může být založená naděje, že Konvence Pravidel Války o Přežití se bude dodržovat?

Na víře v pud sebezáchovy, který dal lidem tak vzácný pocit, jakým je strach. První bitvy Války o Přežití ukáží lidem zdrcující následky a znova povedou za jednací stůl. A tento pro lidi nový strach může přinutit národy a civilizace uzavřít Konvenci, která by připouštěla jen ty způsoby vedení války, které by nevedly k totálnímu zničení. Dodržovat tuto Konvenci může přinutit opět jenom strach z toho, že na narušitele se vrhnou všichni ti, kteří ji budou dodržovat a společně jej zničí. Rozhodnutí o tom, kdo je narušitel, jehož je třeba zničit, bude náležet Církvi Přežití. Bude to Nejvyšší Soud, avšak nikoliv nad jednotlivci, ale nad národy a civilizacemi. Žreci budou vyhlašovat rozsudek založený na víře v Přežití.

Žreci Církve Přežití se od ostatních budou odlišovat pevnou vírou v to, že možnost přežít existuje, i když ne pro všechny, a též schopností utvrdit v této víře mocné tohoto světa, schopností vsugerovat strach z narušení Konvence, jako i ze skutečnosti, že Válka o Přežití se vymkne globální kontrole Církve Přežití. Budou to nositelé Poznatků o všeobecné smrti, jejichž každé jedno slovo budou všichni slyšet. A proto nebudou příliš mluvit. A nebudou mít strach před nikým, mimo strachu z Boha. Přežití bude jejich Bohem.

Žreci Církve Přežití budou patřit různým národům a civilizacím, ale musí vystupovat jako Jediná Poslední síla. Současně budou i nejvyššími Médii, jimž budou do rukou dána Mimořádná Média dostupná pouze Církvi Přežití. Tato Mimořádná Média se stanou hlavní a jedinou zbraní Žreců, neboť jim dají možnost, aby veřejně konali, nezávisle a pod absolutní kontrolou všech žijících lidí.

Žreci budou nedotknutelní. Zabití Žrece bude považované za nejtěžší zločin a zodpovědnost za něj ponesou národy a civilizace. A proto Žrece nebude nikdo zabíjet.

Neví se, kolik Žreců svět potřebuje, ale určitě jich nemůže být mnoho. Žrecem se může stát jeden z tisíce, jestli ne z milionu lidí, který se dokáže povznést nad vlastní civilizační kód. Ani jej nezrušit - to nejde; ani jej nezměnit - je velmi těžké; nevytvářet novou civilizaci Žreců - to nemá význam: v tu chvíli Žreci nebudou nikoho představovat. Správné slovo je povznést se.

Jestliže je Žrecem Rus, nemůže nepřát především Rusům, aby přežili. Ale když je Rus Žrecem, povznese se nad svůj kmenový instinkt a bude se nemilosrdně domáhat jediného: aby se neporušovala Pravidla, která zabezpečují život alespoň někomu. Jestliže Rusové začnou tahat celý svět do propasti tak, jak to dnes dělají Amíci, Žrec to řekne světu a rozhodne dohromady s ostatními Žreci. Jakkoliv krutými by se tato rozhodnutí zdála.

Žreci se musí vyznačovat nejvyšší schopností komunikace. Jejich činnost musí být absolutně veřejná, jejich komunikace a přijímání rozhodnutí musí probíhat v přímém přenosu v režimu reálného času.

Čím se Církev Přežití bude odlišovat od degenerující OSN a její Rady bezpečnosti, která má jen právo radit se? Lišit se bude vším. Zvláště tím, že v první řadě je to církev, a ne diskusní klub, a tak Žrece a věřící sjednocuje Víra v Přežití, podobně jako křesťany sjednocuje Víra ve Spasení a Vzkříšení. Kromě toho, Církev Přežití dodá Konvenci Přežití charakter Písma svatého, charakter kanonického textu, a i když se bude měnit v souladu s rozvojem Války o Přežití, jeho dodržování však zůstane neměnné. A nakonec Církev Přežití bude apelovat na všechna náboženství, církve, sekty a duchovní proudy jako na své přirozené spojence, a ne konkurenty. Protože v Církvi Přežití bude posvátná jen Víra v samotné Přežití, kterou v té či oné míře vyznává každé náboženství. Církev Přežití bude omezovat svoji činnost na Pozemský život.

Toto všechno se nemůže stát, řeknou si v duchu mí čtenáři. Zároveň s nimi si to řeknu i já. Ne, lidé se nikdy nedohodnou. Tím více se na vytvoření Nadcírkve, Náboženství Náboženstev nedohodnou knězi.

Skutečně, lidé se nikdy nedohodnou. Ale pod tlakem Smrtelného Strachu dokáží konat. Konají společně ve shodě a dodržují pravidla, jež jsou občas velmi složitá. Žádáte důkazy? Jak je libo, zde jsou ty nejjednodušší a nejnespornější. Kdyby lidé skutečně nedokázali v situaci Smrtelného Strachu pochopit jeden druhého, kdybychom se nebáli všichni stejně a pod vlivem strachu se nechovali absolutně identicky, nemohli bychom jezdit auty. Naše dálnice by se změnily na bratrské hroby během několika minut, jestliže by se ti, co sedí za volantem, odnaučili rovněž bát.

Církev Přežití vstoupí do života jako informační projekt globálního charakteru, který bude lidem vykládat o průběhu Války o Přežití navzdory úsilí většiny vlád před lidmi tuto informaci utajit. Jejími prvními Žreci se stanou lidé, kteří mají svůj vlastní nezávislý názor na svět a vlastní víru v to, že lidé mohou přežít.

Církev Přežití se začne formovat jako společenství expertů, které sjednocuje Víra v Přežití. Experti, tito budoucí Žreci, se budou setkávat a jednat o hlavních tématech Války o Přežití. Výsledky svých jednání nabídnou celému světu. Jestliže tyto výsledky budou pravdivé a prognózy expertů se naplní, začnou se měnit na vážené proroky, pak na Žrece a jejich společenství na Církev. Protože lidé jim začnou věřit. Jiná cesta na vytvoření náboženství a církví není a nikdy nebyla.

Zde jsou některá témata, z jejichž posuzováním by mohlo začít existenci společenství expertů, tedy zárodek Církve Přežití:

 

Co se stane, když se zbraně hromadného ničení stanou všeobecně dostupnými?

Na kolik roků vystačí přírodní zdroje jednotlivých národů a civilizací?

Jak se zachovají jednotlivé národy a civilizace, když se tyto zdroje vyčerpají?

Jaké jsou scénáře vývoje Války o Přežití v perspektivě roků a desetiletí?

Jak se bude měnit rovnováha sil ve světě v souvislosti se všeobecným vyzbrojováním a vyčerpáním přírodních zdrojů?

Jaký je osud peněz, co je nahradí, jakým způsobem nedopustit, aby se kolaps oběhu peněz nestál globální katastrofou nebo příčinou živelné globální války?

K čemu vede rozvoj technologií informační války?

Církev Přežití vznikne v Rusku

 

Domníváme se, že každému, kdo si přečetl knihu až po tuto stránku, je to jasné. Bůh dal Rusům do vínku vnímavost a zodpovědnost vůči celému světu. Proč jsme dostali tuto těžkou nůši, ví jenom On sám. Není to ani trest, ani vyznamenání. Prostě to tak vyšlo.

K nám přijdou jiné civilizace a národy - ochránit se, potrestat zločince, zachránit se před hladem. Ne k Amíkům, jejichž dny jsou již spočítané. Ani k Němcům, jejichž velikost patří minulosti.

Ne k našim čínským bratrům, kteří chápou sami sebe jako civilizaci, která se nepřekonatelně odlišuje od ostatních. Číňané se nikdy nesnažili nikoho pochopit a ani nehledali pochopení u jiných. Nejsou povýšenečtí, nejsou imperiální národ a nikdy nemluví o své převaze. Nepotřebují impérium - pro ně je svět ohraničený Čínou a vše, co není Čína, jsou pouze nepodstatné detaily. Číňané jsou přesvědčení o tom, že všechny přečkají, přežijí za svojí zdí. Nikoliv za tou, která je vidět z vesmíru. Zeď, která dělí naše žluté bratry od ostatního světa, je v duši Číňanů.

Kdy a jak vznikne Církev Přežití? Je to seriózní otázka, bohužel, není adresovaná pro mě. Nejsem organizátor, jsem autor, který ve svých knihách vyslovil jisté úvahy, dohady a prognózy, které by mohly někoho posunout k činu. Mohou i neposunout. Z historie světové literatury vím přesně: knihy, až na Bibli a Korán, se samy o sobě nikdy nestaly faktorem dějin nebo politiky. Některé knihy se staly impulsem, probudily k životu interpretace, z nichž někdo později odvodil politické mýty. Tak to bylo s nevinným romantikem Nietschem, na nějž si vzpomněl a oslavil jej Hitler. Takto například u Kiplinga Angličané hledali a nacházeli morální argumenty ve prospěch Britského impéria. Ale ani Nietsche, ani Kipling netušili, k čemu přimějí slova, jež napsali. Stejně jako grafoman Černyševski nemohl tušit, že jednou se budou jeho díla po celá desetiletí studovat na školách na stejné úrovni s Puškinem a Gogolem.

Věřím v to, že Církev Přežití vznikne v Rusku. Nemá totiž kde jinde.

 

Epilog

 

Vyběhneme s nimi, neboť umíme psát takovéto knihy.

V Bratislavě, 16. únor 2003

 

5.11.2008

PARANOIDNÍ ROZHOVOR:

Michail Chazin: USA budú čoskoro čeliť novej Veľkej depresii

(Tento text publikujeme především jako ukázku hodně paranoidního myšlení. Pozn. red. Bl)

 

Približne pred piatimi rokmi som mal „na starosti“ kultúru v denníku Komsomolskaja pravda. Vydavateľstva mi posielali knižné novinky v nádeji, že na ne napíšem recenziu. Triediac ďalšiu dávku papiera do zberu som objavil knižku s názvom Úpadok impéria dolára a koniec Pax Americana. Bol som taký šokovaný, až som si pretrel oči. Veď je to hotové šialenstvo - siahať na začiatku 21. storočia na základy svetového poriadku, slobodný trh! Možno sa sem omylom zatúlala nejaká vykopávka z čias Brežneva? Sovietski amerikanisti-propagandisti radi pochovávali túto Americanu. Nie, bola to čerstvá kniha, vydaná v roku 2003. A jej autormi neboli Ziuganov ani Anpilov, ale istý Chazin. Zo zvedavosti som si prelistoval buričský text. Argumenty sa mi zdali presvedčivé. Posunul som knihu nášmu ekonomickému komentátorovi Žeňovi Anisimovi. Žeňa vtedy napísal recenziu, a spravil aj veľký rozhovor s autorom pre „Komsomolku“ (mimochodom prvý v masovej tlači). Odvtedy som si zapamätal, že existuje takýto múdry ekonóm Michail Chazin. Celé tie roky som sledoval jeho vystúpenia. Chazin zostával verný svojim slovám - stále tvrdil: s Amerikou je amen! Teraz, keď sa jeho neuveriteľná prognóza začala napĺňať, som si s ním dohodol interview.

 

Michaila Chazina niekto považuje za provokátora, iný za veľkého vedca. Jeden môj moskovský známy ho nazval alarmistom. Toto interview s prezidentom konsolidačnej spoločnosti Neokon, expertom RBK Daily malo v Rusku veľký ohlas, a preto ho ponúkame čitateľom v neskrátenej podobe.

Za prognózu defaultu ho prepustili z Kremľa

 

Michail Leonidovič, priznajte sa, aká múza Vás to kopla, že Vás osvietilo ohľadne svetovej finančnej krízy?

Žiadne osvietenie nebolo. Prognóza sa sformovala postupne. Na jar 1997 bolo v Kremli vytvorené ekonomické riaditeľstvo prezidenta Ruskej federácie. Menovali ma zástupcom riaditeľa. Moja prvá úloha bola - pripraviť pre Jeľcina správu o ekonomickej situácii v Rusku. Pracujúc na tejto správe sme pochopili: ku koncu leta a začiatku jesene roku 1998 v krajine dôjde k defaultu. Pravdaže, ak súrne nezmeníme ekonomickú politiku.

Dostala sa táto správa hore? Ako bola prijatá?

Vlastne nijako. Tento text nečítal nikto okrem zástupcu hlavy administrácie Livšica a samotného prezidenta Jeľcina. Ale samotný Jeľcin mal k nám dostatočne konštruktívny postoj, takže si myslím, že vtedy to bral dosť vážne.

Do leta roku 1998 nás nakoniec vyštvali z prezidentovej administrácie. Za pokusy zastaviť podnikateľský projekt s názvom GKO - valutový koridor. Bola to najväčšia finančná aféra za celú postsovietsku dobu. Pol druha miliardy dolárov mesačne odchádzalo na Západ. Roky! V auguste, ako sme aj varovali, udrel default. Ale my sme už v to čase boli bez práce. Nikto nás nechcel zamestnať ako nepriateľov ľudu. Liberálneho. A tak sme sa vážne pustili do vedy.

Koho myslíte tým „my“?

Moju maličkosť a Olega Vladimiroviča Grigorjeva, bývalého riaditeľa Ekonomického riaditeľstva. Naďalej sme skúmali príčiny defaultu. Všetky stopy viedli do USA. Keď sme sa poriadne zahĺbili do štúdia toho, ako je usporiadaný americký trh, odhalili sme prekvapivú zhodu. Ako náš trh GKO vyciciaval všetku šťavu z Ruska, tak aj fondový trh vyciciava zdroje celej planéty. A na obzore sa črtalo rovnaké finále.

V lete roku 2000 sa v časopise Expert objavil náš článok s názvom Dosiahnu USA apokalypsu? Záver tohto článku bol taký, že ak už na jar 1998 bolo nemožné sa vyhnúť defaultu v Rusku, tak ani v 2004 sa nedali zastaviť problémy americkej ekonomiky. Podrobnejšie sme spolu s ekonómom Kobiakovom opísali situáciu vo vám už známej knihe Úpadok impéria dolára a koniec Pax Americana.

Ako to celé začalo

Michail Leonidovič, v čom spočíva príčina začínajúceho krachu? Existuje toľko verzií, že sa v tom ani sám čert nevyzná! Skúsme sa však porozprávať bez takých premúdrelých pojmov ako sú napríklad deriváty. Mnohí naši čitatelia rovnako ako ja nevyštudovali žiadne ekonomické akadémie. Tiež však chcú pochopiť, čo sa to deje.

Pokúsim sa. Ekonomický model, kvôli ktorému sa všetko teraz rozpadá, vznikol ako reakcia na príšernú krízu 70-tých rokov. To bola kríza nadbytku kapitálu. Už klasici politickej ekonómie 19. storočia písali: kapitál rastie rýchlejšie, než platy. V dôsledku toho vznikajú problémy s nedostatkom dopytu. V klasickom kapitalizme sa to rieši s pomocou kríz nadvýroby. Za imperializmu - s pomocou vyvážania kapitálov. Do začiatku 70-tých rokov 20. storočia sa obidva spôsoby vyčerpali. Usporiadať krízu nadvýroby nebolo možné kvôli existencii systému socializmu - báli sa to urobiť. A vyvážať kapitály nebolo kam. Nemohli ich predsa vyvážať do socialistického tábora! A India a Čína ešte nepredstavovali kapitálové trhy. Svetová situácia však vyžadovala od USA posúvať ďalej vedecko-technologický pokrok. Inak by Západ prehral vojnu so ZSSR. (Existujú dôvody sa domnievať, že ju aj prehral v rokoch 1973-74. No ZSSR odmietol potvrdiť svoje víťazstvo. Ale neodbočujem teraz k tejto téme. Ak vás to zaujíma, môžeme sa o tom porozprávať nabudúce.)

Administrácia prezidenta Cartera a hlava Federálneho rezervného systému Paul Volcker (predchodca Alana Greenspana) vypracovali prefíkanú koncepciu. Po prvýkrát v dejinách kapitalizmu začali nielen pomáhať kapitalistom, ale stimulovať celkový dopyt.

Čo umožnilo zasponzorovať tento banket?

Emisia peňazí.

Rozhodli sa naštartovať tlačiarenské stroje?

Presne tak.

Teraz mi konečne došlo, Michail Leonidovič, prečo práve vtedy Američania prestali kryť dolár zlatom! Všetky zásoby žltého kovu vo Forte Knox by nestačili na tento banket. Na zelené bankovky.

Skoro. Presnejšie, zlato chýbalo už pred tým, default dolára bol vyhlásený v roku 1971. No a keď bola zrušená viazanosť na zlato, ako to mohli nevyužiť.

Pokračujme ale v našom príbehu. Na začiatku 80-tých rokov bol prevažne stimulovaný dopyt štátu - prostredníctvom programu „Hviezdnych vojen“. Od roku 1983 sa sústredili na domácnosti.

Teda ak to preložíme do hovorovej reči - na meštiakov-konzumentov, radových občanov?

Áno. Celé štvrťstoročie boli domácnostiam vydávané peniaze s pomocou emisie. Čoraz viac a viac.

V podobe úverov?

Prirodzene. S pomocou nadbytočného dopytu Spojené štáty vystúpili na ďalší stupienok vedecko-technologického pokroku. Rozvrátili ZSSR. Dosiahli mnohé ďalšie dobré výsledky.

Ale… K tomuto vzletu dochádzalo s pomocou zdrojov, ktoré mali zabezpečovať rast v budúcnosti. Krajina skonzumovala svoje zdroje určené pre dve ďalšie generácie. USA sa hromadili dlhy. Je to zreteľne vidieť, ak porovnáme grafy rastu dlhov domácností a celkového dlhu USA a amerického HDP. Ekonomika rástla rýchlosťou 2-3, maximálne 4 percenta ročne. Občas klesala do mínusu. Dlhy neprestajne rastú rýchlosťou 8-10 percent.

A nech si rastú. Však doteraz si Američania nažívali celkom spokojne… Lepšie ako my, mimochodom.

Áno, stimulujúc spotrebiteľský dopyt, Američania vytvorili štát s mimoriadne vysokou životnou úrovňou. Vyrástli generácie ľudí, ktorí nie sú zvyknutí žiť v chudobe. Keďže mali stále k dispozícii doplnkové zdroje - úvery. Ale žiť večne na dlh sa nedá. Objem dlhu začal byť príliš veľký, dlhy domácností prevýšili objem ekonomiky krajiny - tvorili viac ako 14 biliónov dolárov. Nastal čas splácať účty. Mimochodom, rovnako sa rúcala pyramída GKO v Rusku v roku 1998. Rozsah rozpočtu krajiny prestal postačovať na to, aby sa splácali dlhy GKO. Skončilo to celé defaultom.

Pravdaže, Wall Street sa pokúšala horúčkovito oddialiť svoj krach. Nebudem podrobne rečniť o derivátoch, ktoré tak nemáte radi, a ďalších fiktívnych finančných aktívach. O tom teraz mnohí podrobne píšu, hádžuc na ne celú vinu za krízu. Ale to bol iba pokus sa nadýchať čerstvého vzduchu pred smrťou. Uvedomte si to hlavné, Jevgenij: fiktívne - to znamená, že na ne nie je reálny konečný dopyt. Dá sa ich koľko chcete si vymieňať medzi dvomi finančnými inštitúciami. Ale predať ich konkrétnemu človeku nedokážete. A hybný motor ekonomiky je konečný dopyt. Či už v podobe konzumenta-občana alebo štátu. To je principiálna vec.

Čo robiť? Existujú dva varianty. Prvý - prestať s emisiou, teda vypnúť tlačiarenský stroj. A ozdraviť ekonomiku. Ale v takom prípade všetky finančné aktíva - bilióny a bilióny dolárov - okamžite stratia hodnotu. Spadne celý finančný systém. To je variant z roku 1929, Veľká americká depresia. Len tentokrát v planetárnom merítku. Lebo dolár je zatiaľ hlavná svetová valuta.

Druhý variant je - usporiadať hyperinfláciu. Aby dlhy zhoreli. Je to vynikajúci nápad. V podstate, to teraz aj robia. Ak to povieme zjednodušene - dlžíte niekomu 100 rubľov, a inflácia v krajine tvorí 100 percent. O rok sa váš dlh premení na 50 rubľov za podmienky fixných cien, o dva roky - na 25. А ešte o niekoľko rokov môžete na tento dlh vôbec zabudnúť.

Tu je konkrétny príklad zo života. Existovalo Gorbačovo rozhodnutie poskytnúť ľudu 12-árové pozemky a úvery v Sberbanke na výstavbu rodinných domov. Moji známi, manželia, si zobrali dva takéto pozemky, úver, kúpili si stavebné materiály. Sami si postavili dom. A v roku 1993 banke úver pokojne vrátili. Nominálne bol rovnaký, ale fakticky v tom čase predstavoval sumu menšiu ako mesačný plat. Zato hodinu jazdy od Moskvy majú dobrý dom, veľký pozemok.

Problém Ameriky je však v tom, že od roku 1981 vďaka umelo vyvolanému nárastu dopytu boli vybudované veľké výrobné kapacity, produkujúce ako tovary, tak služby. A nech si Wall Street teraz vyberie ktorýkoľvek variant, hyperinfláciu alebo nezapínanie tlačiarenského stroja, dopyt nevyhnutne klesne. Čo teraz robiť s týmito kapacitami?

V roku 2000 sme zrátali, aká časť americkej ekonomiky musí zmiznúť. Vtedy to bola štvrtina. Dnes - tretina. Ak nie viac.

To je dosť veľa!

To je nielenže veľa, ale neskutočne veľa! Čo znamená likvidácia aspoň štvrtiny ekonomiky? Šialený nárast nezamestnanosti, príšernú depresiu, prudké zvýšenie sociálneho zaťaženia štátneho rozpočtu a sociálneho napätia v spoločnosti. A tak ďalej. Počas Veľkej depresie výroba v USA klesla o tretinu а spotreba o 50 percent. Teraz môže spotreba klesnúť ešte viac.

Práve preto teraz USA idú vyskočiť z kože - robia všetko pre to, aby nedopustili, aby táto časť ekonomiky zmizla. Podporujú banky, výrobu... Ale aj tak o 2-3 roky, a možno aj skôr, v Amerike nastane kríza rozsahu veľkej depresie.

Takže to, čo vidíme teraz, je ešte len slabý odvar toho čo príde?

Pravdaže, je to len úplný začiatok. Pravdaže, hovoriť o tom nahlas nemôžu. Budú sa teraz tváriť, že všetko je ok. A bude to ešte lepšie. Začnú hľadať príčiny, prečo sa to udialo. Hľadať vinníka. Preto existujú obavy veľkých teroristických aktov. Podobných tomu, čo zorganizovali v roku 2001.

No teda, Michail Leonidovič...

Počas nepokojných časov je treba meniť psychológiu spoločnosti, stmeľovať ju. Najlepší spôsob ako to docieliť je pocit ohrozenia. Pre USA to nie je po prvýkrát. V roku 1898, aby mohli začať vojnu so Španielskom, v dôsledku ktorej mu vzali Filipíny a Kubu, Američania vyhodili do vzduchu svoj vlastný krížnik v prístave v Paname. V roku 1941 zase Pearl Harbor.

Vari tiež sami zbombardovali túto základňu?

Zbombardovali ju Japonci. Ale vláda USA vedela o chystanom útoku. Dopustila však, aby k nemu došlo. Bolo naliehavo nutné zmeniť náladu v spoločnosti z izolacionizmu (Amerika je ďaleko, nepriateľ na ňu nedočiahne!) na politiku expanzie. Len odpratali vopred z Pearl Harboru všetky lietadlové lode. А vojakov nie je škoda! Tragédia Pearl Harboru skutočne zburcovala Ameriku… Na začiatku 60-tých rokov došlo k slávnemu incidentu v Tonkinskom zálive. Aby mohli vliezť do Vietnamu, Američania vyhodili do vzduchu svoj vlastný krížnik. To je pre nich normálne, sú už raz takí.

10. septembra roku 2001 som na fóre časopisu Expert varoval, že čoskoro Američania usporiadajú sami proti sebe veľké teroristické útoky a hodia to na Usámu bin Ládina. Na internete doteraz visia odkazy na túto správu, hoci približne pred dvomi rokmi Expert reorganizoval svoju stránku a samotná správa sa už nedá nájsť.

A na druhý deň skutočne odpálili dvojičky. Ako ste to dokázali predvídať?

Nemali už čas. Ekonomické ukazovatele USA za august boli veľmi zlé. Museli by to vysvetľovať. Možno sa pamätáte, po teroristickom útoku zavreli burzu na niekoľko dní. Odpútali pozornosť. A to najdôležitejšie, so zámienkou týchto útokov sa definitívne zriekli liberálnych metód riadenia ekonomiky a zahájili prechod k priamemu riadeniu ekonomiky zo strany štátu a Federálneho rezervného systému.

Teda nie nadarmo sa cieľom stalo práve Svetové obchodné centrum?

To bol, pravdaže, symbol.

Ale nie je to príliš jednoduché, Michail Leonidovič? August bol fiasko, tak v septembri usporiadali teroristický útok? Provokácia celosvetového merítka si predsa vyžaduje dlhodobú prípravu.

Príprava aj prebiehala dlho predtým. Ku kríze sa schyľovalo predsa postupne. „Čierny august“ len urýchlil termín realizácie. Krízové javy sa začali objavovať už počas 90-tých rokov. V podstate, dôkladne preskúmanie ekonomických procesov, do podrobného popisovania ktorých sa nebudeme púšťať, pretože to čitateľov nebude zaujímať, ukazuje: „nezvratný bod“, bol najpravdepodobnejšie, prejdený na hranici prvého a druhého Clintonovho obdobia.

Nezvaľujme všetko na chudáka Busha

Ale hovoria, že za všetko môže Bush mladší. Pravdaže, nie za výbuch, аle za to, že priviedol nesmierne bohatú krajinu na mizinu. Julia Latynina, naša vychytená ekonomická analytička dokonca nazvala odchádzajúceho prezidenta USA Leonid Iľjič Bush.

Hlúposti. Pravdaže, Bushovi je treba nadávať, spravil toho veľa zlého. Napríklad, za osem rokov stále nepochopil, čo sa deje. Kríza však mohla udrieť už počas 80-tých rokov. Zázrakom sa udržali v roku 1987. Potom sa vyšvihli hore vďaka rozpadu ZSSR a obsadení trhov, ktoré sme kontrolovali. Pritrafilo sa im veľké šťastie. Ale na konci 90-tých rokov zase začali krušné časy. Ešte pred Bushovym príchodom.

Ak by USA na začiatku 90-tých rokov použili zdroje, získané na územiach bývalých socialistických krajín, na splatenie svojich dlhov, ktoré si narobili počas 80-tých rokov, dalo by sa natiahnuť šťastie tak na 30 rokov. Ale namiesto toho si narobili nové dlhy! A tak urýchlili proces. Z tohto pohľadu, ešte raz opakujem, reálnym vinníkom súčasnej krízy, posledným človekom, ktorý sa jej ešte mohol vyhnúť, presnejšie oddialiť ju, bol Clinton. Bush prišiel už do situácie hotovej krízy. Pokúšal sa niečo spraviť. Menil zostávajúce monetárne metódy na priame riadenie, sprísňoval regulovanie atď. Ale už bolo príliš neskoro. Vlak sa rútil plnou rýchlosťou. Takže za všetko môže Clinton a jeho kleptomanská administrácia - Rubin, Summers a ďalší.

Kríza začala v Amerike. Za oceánom. Prečo sa však zachvel celý svet?

Dolár - to nie je len svetová rezervná a obchodná (v súčasnosti približne 70% medzinárodných transakcií prebieha v dolároch) valuta, ale po roku 1971 aj jediná miera hodnoty.

Musíte brať do úvahy ešte jednu dôležitú vec. Súčasný model hospodárenia, postavený na dolári ako hlavnej svetovej valute, priviedol k tomu, že Amerika zohráva unikátnu rolu v svetovej ekonomike. Vyrába približne 20 percent svetového HDP. (Celkový HDP tvorí približne 60 biliónov dolárov. Reálny podiel USA je 12 biliónov, teda jeho pätina. Hoci samotné USA píšu, že je to 14 biliónov, ale tomuto číslu netreba veriť.) A pritom Amerika konzumuje približne 40 percent svetového HDP. Takmer dvakrát viac. Podľa parity kúpnej sily, samozrejme. Pretože kupujú lacno a predávajú za svoje ceny, draho. V dôsledku toho ako vysávačom vysávajú zdroje z celého sveta.

Za všetko sa bude zodpovedať černoch Obama!

Rozklad tohto systému povedie k tomu, že životná úroveň v USA klesne. Minimálne dva razy. V dejinách ešte nikdy neboli také prípady, aby takýto rozsiahly pád životnej úrovne neviedol k rozkladu sociálno-politického systému štátu. Je jasné, že terajšia politická elita USA robí všetko pre to, aby nestratila moc. Čo teraz aj vidíme.

Poviem úprimne, ja osobne to nevidím. Prebieha normálna predvolebná kampaň.

A vám sa nezdá podozrivé, že sa objavila z hľadiska celých predchádzajúcich dejín USA taká zvláštna postava ako Obama? Čudné ani nie je to, že je černoch. Černoch ako černoch, no a čo...

Chcete povedať, Afroameričan, Michail Leonidovič?

Nie, prepáčte! Afro, to je čisto po americky, politicky korektne. Ale po rusky - černoch. V ruštine slovo „černoch“ nie je emocionálne zafarbené a nie je to nadávka. Už som to veľa razy vysvetľoval. Aj vo Washingtone na uliciach. Lebo som hovoril po rusky. A teraz dávam interview pre ruské noviny.

Zvláštnosť Obamu je v tom, že vôbec nie je zakorenený v americkom establishmente. Má zvláštnu matku, zvláštneho otca... V istom zmysle je to vyrobená postava. Niekto ho vytiahol a hýbe ním.

Kto?

To keby som vedel! Hoci by bolo veľmi zaujímavé vedieť to. Aj Obamov súper McCain je špecifická postava, hoci predstavuje najvyšší americký establishment v štvrtej generácii. Po prvé, McCain je dosť starý. Po druhé, je psychicky silne nalomený. Na zajatie vo Vietname sa nedá len tak ľahko zabudnúť. Krutá nenávisť v ňom nemohla nezostať. A v politike krutá nenávisť a celkovo emócie sú veľkou prekážkou. Politik musí byť chladný a cynický.

Kam tým mierite?

Americká elita si veľmi dobre uvedomuje, že nasledujúca administratíva, podľa všetkého, nevydrží do konca obdobia. Bude totiž musieť pristúpiť k veľmi tvrdým a nepopulárnym opatreniam v ekonomike. Posadiť do Bieleho domu rozumného prezidenta zo svojho okruhu je nezmyselné. Potrebná je postava, ktorej nie je ľúto, na ktorú sa bude dať neskôr všetko zvaliť.

A čo potom demokratické voľby?

Demokracia je mechanizmus predaja akéhokoľvek veľkého riešenia národu. Elita bude musieť v podmienkach krízy predávať krajne nepopulárne riešenia. Jediný spôsob je vytiahnuť charizmatika. V Amerike, aby ste vedeli, nevolí národ. Charizmatický Obama urobí nejaké hrozné veci, ktoré elita potrebuje. A hneď potom ho nahnevané davy ľudí zmetú. A politici naňho všetko zvalia. Skrátka, je to politický kamikadze.

Alebo obetný baránok.

Aj tak sa to dá povedať.

Uvedomuje si Obama svoju úlohu?

To je jeho osobný problém. V najbližšej budúcnosti máme dosť čo robiť so svojimi vlastnými problémami.

Šíria sa však prognózy politológov o „októbrovom prekvapení“ toho istého bin Ládina v završujúcej fáze predvolebných pretekov, ktoré, vraj, zmení rozloženie síl a pomôže republikánom zostať pri moci. Toto zapadá do vašej koncepcie provokácií.

Ak by bol rozdiel medzi Obamom a McCainom malý, republikáni by tesne pred voľbami mohli pristúpiť k rozhodným krokom typu...

... vojny v Iráne?

Nie, Irán sa definitívne ruší. Ale, dajme tomu, výbuch atómovej elektrárne a'la Černobyľ. Už je ale jasné, že zvíťazí Obama a výbuchy nič nezmenia.

Teraz je teda jasná kuriózna situácia s McCainovým štábom, ktorý žiadal peniaze na voľby od ruského veľvyslanectva. McCain bol vedome nastrčený. Teraz ho jednoducho odstavujú. Zdá sa, že republikáni zatvárajú krám, opúšťajú hru. Napokon bývalý generálny tajomník Bushovho kabinetu veľmi autoritatívny Colin Powell, nie náhodou bodol republikánom nôž do chrbta, keď prednedávnom vyhlásil, že bude voliť Obamu. A nazval ho dôležitou prechodnou postavou.

Ja už dávno tvrdím, že je to prechodná postava. Aspoň jedno je dobré - do volieb nebudú žiadne provokácie.

A čo bude potom, Michail Leonidovič? Ako sa bude rozvíjať svetová kríza?

Opakujem, ostré štádium svetovej krízy sa už začalo. Ak Spojené štáty zastavia emisiu, úplne prestanú tlačiť doláre, všetko krachne v priebehu 2-3 mesiacov. Dostaneme variant z roku 1929. Ak budú tlačiť peniaze, ale iba minimálne, potom pád potrvá 2,5 až 3 roky. Ak urobia hyperinfláciu, zapnú naplno tlačiareň na peniaze - potom sa všetko skončí za rok až rok a pol.

Aký variant si, podľa vás, vyberú Spojené štáty? Alebo si už vybrali?

Tretí - hyperinfláciu. Ale po voľbách 4. novembra (presnejšie po výmene prezidenta) sú možné zmeny v politike.

Mimochodom, nech by si už zvolili ktorýkoľvek variant, americká ekonomika klesne minimálne o tretinu. Svetová ekonomika klesne o dvadsať percent. Našu planétu po tomto čaká 10-12 rokov ťažkej krízy. Myslím, že v USA a v Európe bude veľa ľudí žiť z ruky do úst a auto sa bude považovať za prepych.

Dosť pochmúrny obraz...

Prízrak sa vrátil do Ruska. Prízrak socializmu.

Netajím, že v Rusku by tento obraz mohol vyzerať trochu optimistickejšie. Máme lacné suroviny, vlastnú ropu, plyn, atď. Ale, žiaľbohu, idiotská politika našich finančných úradov, ktorá neumožňuje domácim podnikom získavať lacné úvery, viedla k tomu, že výroba u nás sa v mnohých oblastiach zastavila. V roku 1998 sme veľmi rýchlo dokázali vyviaznuť z defaultu. Prečo? Lebo sme spustili do činnosti podniky zakonzervované z čias ZSSR. Navyše veľmi rýchlo sa zlepšila zahranično-ekonomická konjunktúra.

Ceny za ropu vyleteli nahor. Teraz však zahranično-ekonomická konjunktúra nebude, lebo je kríza. A nie sú ani vlastné podniky. Nedajú sa budovať. Dopyt bude nízky. A nás sa pokúsia zavaliť lacným importným tovarom. Budeme musieť uzavrieť hranice a zhoršiť štruktúru spotreby. Alebo odniekiaľ dolovať peniaze. Import stojí peniaze a občania ich nebudú mať. Iba v Moskve bude nezamestnanosť dosahovať 2,5-3 milióny ľudí. Časť z nich sú málo platení robotníci, najmä gastarbeiteri. Zvýši to kriminalitu, vyvolá kopu iných nepríjemností. Predstavte si milión, alebo aspoň pol milióna Tadžikov, Uzbekov bez stálej strechy nad hlavou, ktorí prišli o stály zdroj príjmu. Budú behať po meste a brať, čo sa dá. Budú potrebné konkrétne, veľmi prísne opatrenia.

Aspoň pokiaľ ide o odsun. My však vieme, že naše úrady nie sú schopné sa tým zaoberať. Z tých nejbezcitnejších jednotlivcov sa sformujú gangy. Budú cielene kradnúť a za úplatky akejkoľvek polícii sa vykúpia. A k tomu si pripočítajte približne dva milióny nezamestnaných takzvaného „office planktónu“. To už je úplne ťažký prípad. Mladí ľudia, ktorí si zvykli dostávať tisíce dolárov iba za to, že existujú. A teraz ich povyháňajú. Všetci majú dlhy na hypotéke, lízingy na autá a iné veci. Ako oni vrátia dlhy? Bankám vzniknú problémy. Budú odoberať byty výmenou za dlhy? Veď roznesú celú Moskvu! A prepúšťať sa už začalo.

Prestaňte už tak strašiť, Michail Leonidovič! Vedenie krajiny už prijíma vážne opatrenia na minimalizáciu dôsledkov svetovej krízy. Vydeľuje miliardy. V televízii o tom počúvame každý deň.

Ak všetky peniaze prídu, kam majú, do jari vydržíme. Ak však všetko rozkradnú, ako je, žiaľ, u nás zvykom, potom sa problémy začnú už v zime. A vážne. Pokiaľ ide o moc... Podľa všetkého, za posledné týždne nastala radikálna zmena v psychológii lídrov krajiny. Veľa rokov žili v ilúzii, že peniaze vystačia pre všetkých. Veď čo stoja len ropné doláre! Zrazu sa však ukázalo, že peniaze nielenže nestačia, ale že je ich neuveriteľne málo! Dokonca sa ani nevie, ako zapchať diery, ktoré už vznikli. Všetci kráčajú k moci s natiahnutou rukou. Všimnite si oficiálne oznámenia. Veľké obchodné siete žiadajú 50 miliárd, inak neprežijú. Ropný priemysel chce tiež 50 miliárd. Banky - 50 miliárd do nového roka. A ešte tam treba. Poľnohospodárstvo žiada už 100 miliárd, inak vraj ani nezasejú. Pravda, automobilový priemysel chce len zanedbateľnú čiastku - miliardu. Ale chce. Ľudia vraj nekupujú naše autá, pre nedostatok peňazí. Máme preplnené sklady, výrobu zastaviť nemôžeme, ľudia to nepochopia... A oligarchovia sú v panike. Pritom to najstrašnejšie je, že ich účty na Západe tiež začínajú miznúť. Oligarchovia už pochopili, že zachrániť ich môže iba štát. A tiež žobronia o miliardy.

Nedávno mi hovorili, ako skupina oligarchov prišla za vládou žiadať peniaze ako zálohu za ich podniky. Tie isté podniky, ktoré v deväťdesiatych rokoch zobrali štátu za almužnu na dražbe.

S oligarchami je všetko jasné. Nie som presvedčený, že väčšina z nich o tri-štyri roky zostane.

Zavrú ich?

Skrachujú.

Pravda, niektorí naši analytici vidia v pomoci štátu blížiace sa znárodňovanie týchto podnikov a bánk. Prízrak socializmu sa zjavuje.

Keď sa zjavuje, treba sa pomodliť! Socializmus v prvom rade nie je znárodňovanie, ale socialistická metóda riadenia národného hospodárstva. U nás sa pokúšajú znárodňovať kapitalistickými metódami riadenia. Okrem totálneho zlodejstva, z toho nič nevyjde.

Keďže, ako vidím, ste zástancom teórií sprisahaní, skúste okomentovať narážky televíznej hviezdy Vladimíra Solovjova o tom, že terajšia kríza je špeciálne zorganizovaná pre to, aby bola uštedrená lekcia Rusku, ktoré sa dvihlo z kolien. Preto sa aj znížili ceny na ropu ako v roku 1989.

Som zásadným protivníkom teórií sprisahaní. Akurát sa trochu orientujem, ako to u nás chodí. A pokiaľ ide o Solovjova, to sú jednoducho hlúposti. Už len preto, že o príčinách súčasnej krízy sa už hovorilo pred niekoľkými rokmi. Akurát vláda tieto úvahy ignorovala.

Island - veľká pyramída „MMM“

Vysvetlite kauzu s Islandom. Veď ešte nedávno bol považovaný za jednu z najbohatších krajín sveta, krajinu, kde sa dá príjemne žiť. A odrazu pred svetom vystupuje s natiahnutou rukou. Vraj, zle to vypálilo. Usilovná krajina horúcich gejzírov sa stala prvou obeťou globálnej krízy. Našiel som však jednu zaujímavú informáciu. Ukazuje sa, že nemecký Schillerov inštitút pre vedu a kultúru, ktorý pozorne sledoval šírenie krízy vo svete, ešte v lete zafixoval jeden veľmi dôležitý, presnejšie, veľmi znepokojujúci ukazovateľ - „práčka špinavých peňazí Island zavrela svoj obchod“.

Keďže sa rozkladá svetový finančný systém, postupne prestávajú fungovať jej základné mechanizmy. Najskôr - systém investičných bánk USA. Ratingový systém (teda hodnotenia) finančných rizík nefunguje. Na hranici rozkladu je systém poisťovníctva. Prišiel rad na daňové raje, teda systém „prania kapitálov“. Island nie je krajina s obyčajnou ekonomikou, ale banka s názvom krajiny. Objem bankových aktív tu desaťkrát prevyšoval HDP. Pardon, nešlo o obyčajnú banku. Pamätáte sa ako v deväťdesiatych rokoch niektoré naše banky sľubovali 20-30 percent ročných úrokov. Kde sú teraz? Na Islande bola najvyššia úroková sadzba - 15 percent. Čistá pyramída. Všetci tam odnášali svoje peniaze. Skôr či neskôr finančné pyramídy začínajú padať. Vedzte, že Island bol pyramída „MMM.

Island je prvou lastovičkou v systéme daňových rajov vo svete, ktoré tak milujú noví ruskí zbohatlíci. Alebo sa obmedzuje len na ňom?

Myslím, že problémy začnú mať všetky daňové raje.

Prečo sa potom Rusko chystá pomáhať skrachovanej islandskej pyramíde úverom vo výške 4 miliárd dolárov? Má ich samé toľko, že nevie, čo s nimi? Alebo ide o prestíž, typu pozrite, ako pevne stojíme na nohách? Chce vytrieť zrak Západu? Alebo dúfa, že Island nám odovzdá bývalú vojenskú základňu NATO a bude hlasovať proti vstupu Gruzínska a Ukrajiny do NATO?

Môžem odpovedať nie pre noviny?

Iba pre ne, Michail Leonidovič.

Potom to poviem takto. Existuje podozrenie, že nepomáhame iba tak. Niekto z našich veľkých ľudí sa rozhodol, že tam zarobí peniaze a nezobral do úvahy, že sa začala kríza. Teraz ho treba vytiahnuť z kaše. Aby sa neprišlo o veľký blokujúci balík veľkej štátnej ruskej spoločnosti. Na mená sa nepýtajte, záver si urobte sami. A ak by ani táto verzia nezodpovedala skutočnosti, sám fakt, že existuje a šíri sa, hovorí sám za seba.

 

Čína je ako Čapajev. Nevie jazyky.

Soros nedávno vyhlásil, že víťazom v svetovej finančnej kríze bude Čína.

Netvrdil by som to. Poviem aj prečo. Západ, podobne ako ZSSR v minulosti je nositeľom globálneho projektu. Existuje koncepcia riadenia svetovej ekonomiky.

Stručne povedané, svetového panstva?

Áno. Čína takúto koncepciu nemá. Je to čisto národný projekt. Z tohto dôvodu sa Číňania v skutočnosti vyhýbajú pokusom vziať zodpovednosť za situáciu vo svete do svojich rúk. Práve preto, že nemajú model riadenia sveta. Filozofický model. Môžu riadiť Čínu, zvyšovať jeho silu, sféry vplyvu. A to je všetko. To je rozdiel v psychológii Číňanov v porovnaní s Rusmi a predstaviteľmi Západu. Je to zásadná vec. Pamätáte sa, ako sa raz Peťka pýtal Čapajeva, či môže veliť celému svetu? Čapajev mu odpovedal: „Nie, Peťka, lebo neviem jazyky.“ Presne tak aj Čína, obrazne povedané, nepozná jazyky. Môže veliť celému pluku, divízii, armáde... Ale nič viac.

Na záver mi dovoľte jednu osobnú otázku, Aké opatrenia robíte vy sami, povedané oficiálnym jazykom, aby ste minimalizovali dôsledky krízy, ktorú ste predpovedali?

Nemám takéto problémy. Môj plat iba rastie, keďže som uznávaným odborníkom na krízu. A veľký kapitál, ktorý by bolo treba zachraňovať nemám a nikdy som ani nemal. Čitateľom Komsomolky však môžem dať jednu všeobecnú radu: uvedomte si, že zlé časy prišli nadlho. A žite ďalej, vychádzajúc z tohto vedomia.

Post skriptum autora: Uvedomujem si, že mnohé myšlienky Michaila Chazina budú znieť ako čistá fantázia, konšpirológia či blud. Tak veľmi sa žiada - neuveriť mu. Najmä pokiaľ ide o zlé časy, ktoré sú vážne a nadlho. Priznám sa, že aj mne. Ale... jeho knihu o finančnom krachu Ameriky som konkrétne držal v ruke pred piatimi rokmi. Teraz sa táto fantázia stáva realitou. O americkej provokácii 11. septembra 2001 boli na Západe napísané knihy, nakrútené filmy. Pravda, až po výbuchu. Vysvetlenia sú primitívne. Bola nutná teroristická akcia, aby mohlo dôjsť k obsadeniu Iraku.

Počas nášho dvojhodinového rozhovoru som si však všimol to hlavné. Napriek pochmúrnym víziám o dlhých ťažkých časoch, sám Chazin je optimista. Veľa sa usmieva a žartuje. Buďme teda aj my optimisti! Pomáha to prežiť v akýchkoľvek časoch. A byť upozornený, znamená byť ozbrojený.

autor rozhovoru je poslancem slovenského parlamentu za SNS

****************