Ono se toho v Protektorátě zase tak moc nedělo... PDF Tisk Email
Napsal uživatel František Nevařil   
Úterý, 29 Červenec 2014 21:15

Ono se toho v Protektorátě zase tak moc nedělo…

František Nevařil

29. 3. 2014 Ousidermedia

Tak to nám v minulých dnech ráčila prozradit jedna vysoce vážená paní, příslušnice současné nejvyšší politické elity. Konečně není v tomto uvědomování sama, už dávno ji v tom pomáhá řada jiných důležitých politiků, novinářů, katolických prelátů a dalších „vlivných“ osob.

Samozřejmě počínaje našim bývalým prezidentem, (anti)českým vlastencem a humanitním bombarďákem světovzorovým Havlem. Právě on konec konců v tomto směru od začátku udával tón. Neboť právě jemu se v té době skutečně nic zlého nedělo. Jeho rodina s okupanty úspěšně kolaborovala.

Já sám jsem ale také oněch dob pamětník. Když skončila druhá světová válka, měl jsem 19 let. A věřte, že je mám dodnes ve velice živé paměti. Ale začnu tím nejobecnějším zhodnocením. V období vzniku Protektorátu u nás žilo zhruba 7,5 milionů Čechů. V důsledku německé okupace jsme (bez Slovenska) přišli nejméně o 200 tisíc životů, tj. 2,7 % (pro srovnání: USA ztratily na frontách. celkem 406 tisíc lidí, tedy asi 0,3 % populace). Podle dostupných údajů (Demografická příručka FSÚ z r. 1982) na našem území (dnešní ČR) se hlásilo k židovské národnosti asi 30 tisíc obyvatel, 227 obyvatel k cikánské národnosti (údaje za rok 1930). Rozhodujícími obětmi perzekuce, přímých dopadů války, koncentráků a poprav byli občané hlásící se k české národnosti.

Hned po Mnichovu a samozřejmě i za Protektorátu začalo a pokračování vyhánění značné části českých obyvatel z jejich domovů, bezprávně a bez majetků. Bez mrknutí oka. A to fofrem, často si stačili vzít jen nějaké ranečky a kárky. Už v prvních pomnichovských dnech se to týkalo nejméně 135 tisíc vyhnaných Čechů. Za okupace pak hlavně kvůli budování esesáckých střelnic byla vyklízena další území ohraničeném Vltavou, Sázavou, Netvořicemi a Neveklovem a také v oblasti Brd, Milovic a Vyškovska. Odtud bylo vyhnáno dalších nejméně 30 tis. lidí. Celkový počet Němci vyhnaných Čechů za celou uváděnou dobu je podle některých pramenů odhadován až na 836 tis. osob.,

Po celou dobu okupace bylo s Čechy jednáno jako s polootroky a potenciálními i faktickými zločinci. Náš vnitřní právní řád byl okamžitě anulován. Už v roce 1939 byly zakázány české vysoké školy, Říše přece potřebovala jen manuální dělníky. Zakázány byly hlavní české organizace, především vlastenecký Sokol. V období totální války už byla zakázána i divadla. Na celém území od samého začátku panoval nepřetržitý teror a hrůzy okupace. Na nucené nejhorší práce do Německa bylo totálně nasazeno asi 640 tisíc našich mladých lidí.

Pokud jde o celé bývalé Československo, které Německo svými akcemi rozbilo, pak do koncentračních táborů bylo deportováno více než 270 tisíc čs. občanů, z nichž přežil jen každý čtvrtý.

Mezi souhrnné hlavní výsledky tak patří násilná smrt, konkrétně lze říci zavraždění více než 360 tisíc čs. občanů většinou bez jakýchkoliv soudů (195 tis. jich bylo umučeno v koncentračních táborech, 156 tis. zahynulo na popravištích gestapa nebo padlo v boji proti okupantům, skoro 7 tis. občanů zahynulo při bombardování, hlavně z řad mladých lidí nasazených na nucené práce). Tak vypadalo ono „zabíjení po německu“, vraždění po desítkách, po stovkách, po tisících.

Němci se až do poslední chvíle nezastavili před ničím. Řádili zběsile nejen po heydrichiádě v roce 1942, ale od samého začátku až do jejich hořkého konce. To nebyla jen diktatura, to byla středověká despocie. Vypálili nejen Lidice a Ležáky, ale také obce Leskovice, Prasetín a Lejskov. Ještě v dubnu 1945, kdy už měli na kahánku, jako tupé stádo zavraždili řadu našich prominentních vězňů, vypálili další obce Javoříčko, Ploštinu a Prlov. Ještě na poslední chvíli tak činili také při povstání v Přerově a hlavně v Praze. Tam, jak je známo, nejen vypálili staroměstskou radnici, ale mimo jiné používali proti českým povstalcům i živé štíty z žen a dětí. Třeba i z oken bytů do poslední chvíli stříleli fanatičtí Němci, nejen vojáci ale i civilisté, často mladí příslušníci Hitlerjugend. Nebylo by ani lidské, aby to nechalo svědky takových činů klidné, aby zachovali rozvahu, aby se nesnažili pomstít. Možná někdy i nespravedlivě, ale tuto dobu a bezprávní poválečné poměry jsme přece nezavinili my, ale oni sami.

Za celou dobu okupace a války utrpělo naše hospodářství z viny Německa také nesmírné hmotné škody. Bezprostředně po tom byly vyčísleny na 430 mld. předválečných Kč, k čemuž ještě bylo nutno připočítat škody na soukromém majetku za 57 mld. Kč. Mezinárodní dohodou o reparacích od Německa z 21. 12. 1945 byla uznána náhrada válečných škod kolem 350 mld. předválečných Kč. Nikdy nám tyto nároky nebyly uhrazeny. Nikdo se nám řádně za způsobené ohromné lidské a majetkové škody ani neomluvil.

Naši lidé žili celou okupaci ve strachu a hrozném stresu - z války, z dennodenního teroru, obecné nejistoty, ze shánění aspoň. nějakého živobytí, ze zotročení, z masového ponižování a ztráty lidské důstojnosti vůbec. Žilo se na hubených přídělech potravin, kuřiva, textilu či bot. Vnucuje se nám dnes názor, že jsme se jako národ chovali (oproti jiným?) pasivně až zbaběle… Ale ani to přece není pravda. Především naše exilové (mnohatisícové) zahraniční vojsko tvořilo samostatnou ozbrojenou složku protifašistické koalice. Bylo rozmístěno hlavně v SSSR, odkud postupovalo až do osvobozené vlasti, ale také na západě Evropy, na Středním Východě a v Africe. Významně se na odboji podíleli domácí partyzáni a jiní odbojáři podávající významné výzvědné informace či provádějící hromadné sabotáže válečné mašinerie ve výrobě nebo dopravě. Z okupovaných evropských národů se podobně, a to ještě významněji na porážce Německa (samozřejmě kromě vítězného SSSR) zúčastnili jen Poláci bojující na západní frontě nebo Jugoslávci (především Srbové) v čele s Titem. Naopak řada západních dobrovolníků, dokonce třeba z Francie nebo Nizozemí, se bohužel do války zapojila po boku Hitlera.

Měli jsme také více skutečných významných bojovníků-hrdinů než v jiných a to hlavně západních okupovaných zemích. Připomeňme si úspěšný atentát na velevraha Heydricha, něco podobného a tak významného nikde jinde přece nedokázali. Samozřejmě byli hrdiny především sami atentátníci Josef Gabčík a Jan Kubiš, ale i mnoho dalších lidí, kteří jim pomáhali. Domácím nejvyšším odbojářem byl dokonce sám předseda protektorátní vlády generál Eliáš, kterého Němci po odhalení briskně popravili. Stejně tak dopadla i řada intelektuálů z kulturní fronty, stačí jako příklad jen jména Vladislava Vančury nebo Julia Fučíka.

Jistě byli i u nás také udavači (po válce bylo podáno asi 130 tis. trestních oznámení, která byla soudně uzavřena v květnu 1947), ale zase třeba podotknout, že zdaleka nehojnější byli v samotném Německu nebo dokonce třeba ve Francii. Předhazuje se nám, že po atentátu na Heydricha v roce 1942 na pražském Václavském náměstí manifestovaly desetitisícové davy svoji loajalitu a podporu okupantům. Jako by to byli zbabělí a proradní Češi. Jistě asi mezi nimi určitě byla také řada kolaborantů či hrůzou nahnaných lidí. Ale nikdo nepřipomene, že v té době jen v Praze žilo okolo 200 tisíc Němců. A jen hlupák si může myslet, že oni v té chvíli seděli doma.

Nakonec pro ilustraci i pohled zdola. Tedy, jak jsem to zažíval osobně já jako dospívající kluk žijící v obyčejné malé vesnici (asi 600 až 700 obyvatel) nedaleko Zlína, kde měli rodiče hospodářství. V místě tak vzdáleném velkých událostí, kde to, co se dělo třeba v daleké Praze, znělo jako legenda. Ne proto, že bych ukazoval na nějaké mimořádně místní události, ale právě proto, že takto „obyčejně“ u nás zřejmě existovaly a prožívaly protektorátní dobu také miliony ostatních Čechů (Moravanů, Slezanů). S tím, že ve městech to měli určitě mnohem horší než na venkově.

Nic moc se tedy v mém okolí nestalo. Jen v té naší malé vesnici byli odvlečeni dva (nebo dokonce tři už přesně nevím) občané do koncentráků. Tam skončil také můj vlastní zlínský strýc. Zažil jsem na vlastní oči několik „nájezdů“ gestapa, když ve vesnici opakovaně hledali mladé kluky, kteří nenastoupili do nuceného totálního pracovního nasazení v Říši a někam zdrhli. Ono vůbec tehdy jediným spojovacím článkem mezi podřadným českým lidem a Velkoněmeckou říší bylo jen Gestapo a úřady práce, zařizující odesílání mladých lidí na nucenou práci nebo později na kopání zákopů před postupující východní frontou. Skoro pořád přijížděli a slídili také různí hrozební kontroloři dodávek potravin, které musela vesnice povinně dodat. Probíhal „černý“ barterový obchod mezi vesnicí a městem a to směnou nějakých potravin za nějaký textil či boty. Nekuřáci „vydělávali“ na tabačenkách. Hlavně na nádražích nebo u autobusů se lidem prohlížely tašky a případně nalezené potraviny propadaly „státu“ a ještě hrozily velké tresty, včetně již uvedené možnosti koncentráku. Lidé byli tak vystrašeni, že dokonce v některých letech i na té vesnici jim nezbylo pro ně samé dost jídla.

Němci zastřelili jednoho mého učitele, odbojáře z měšťanské školy, a později zmizeli v nějakém lágru ještě další dva ze střední školy. Mimochodem na těchto školách byla zavedena povinnost zdravit profesory árijským pozdravem. Neměli jsme tehdy v podstatě „soudobé“ učebnice a výklady jsme si převážně museli zapisovat. Hlavním předmětem byla ale stejně výuka o Adolfu Hitlerovi a NSDAP, jakož i SA a SS atd. O propagandě ani nemluvím, pamatuji třeba, jak z veřejného zlínského rozhlasu pořád duněly vítězné písně jako Hans Wessels Lied nebo Wenn wir fahren gegen Engeland, následované vítězoslavným hlášením, kolik zase toho dne bylo v Atlantiku potopeno stovek a tisíců brutto registrovaných tun lodního nákladu spojenců. A na každém radiu musel být pověšena předtištěná cedulka s textem, že poslech zahraničního rozhlasu se trestá smrtí (ještě, že ve vesnici naštěstí stejně byly nejvýše tak tři radiové přijímače). Na vratech byly vyvěšovány různé Bekanntmachungy na nichž byly oznamovány nejen protektorátní příkazy, ale (zejména po heydrichiádě) denní velké seznamy dalších zastřelených nepřátel. Tehdy jsem jako patnáctiletý byl sám týden internován a lustrován proto, že jsem byl zachycen bez povinné Kennkarty a nebyl jsem přihlášen k trvalému pobytu (za to bylo také vyhrožováno i trestem smrti). Zažil jsem bezprostředně letecké bombardování Zlína, kdy byla velká část města - obytných budov i továren Baťa - zničena. Při přechodu německo-ruské fronty zahynuli tři místní občané a jeden byl zmrzačen, když se dostal do položeného minového pole. Atd., atd.

Z příbuzných mé budoucí manželky ze Zlína byla brzy po nástupu okupace odvlečena celá rodina jednoho jejího strýce, tedy kromě něho ještě manželka, dcera a syn. Byl sokolský funkcionář a možná zapojen i v odboji, nebo byl „vzat“ jen tak jako rukojmí. To se nikdo pořádně nedověděl. Tehdy totiž nebyly žádné zbytečné soudy, a o tom, proč a zač naši lidé byli zavíráni nebo zabíjeni, nikdo moc neinformoval. On sám byl neprodleně zastřelen, matka a dcera zahynuly v koncentráku. Přežil jen syn (mimochodem můj vrstevník), který ještě před koncem války prodělal „pochod smrti“ z Osvětimi. Domek jejího druhého strýce byl totálně zničen při leteckém bombardování Zlína.

To všechno uvádím samozřejmě jen ve velké stručnosti, letmo a zdaleka ne úplně. Atmosféra okupační doby byla pro všechny naše lidi tísnivá až strašidelná. Vždyť ještě před samým koncem války k nám dolehla tragická hrůza reálné doby takřka bezprostředně. Mráz šel po zádech, co se všechno mohlo a ještě může stát, když jsme se dozvěděli o vypálení a vyvraždění nedalekých osad Ploštiny a Prlova. Takže, i když se vlastně nic moc nedělo, přesto i v té naší obyčejné malé vesnici obecně platilo, že „dobrý Němec mrtvý Němec“ (pojem nacisté jsme ani neznali). Dnes se to podává jako něco nepřijatelného, jako něco hnusně nelidského. Ale to jsme nevyvolali my. Bylo to dáno principem, že „kdo seje vítr, sklidí bouři“. Tak se i stalo. Nedojímá mě proto třeba vyprávění o utrpení nějaké odsunuté nevinné sudetské babičky, už proto, že se nikdo nezajímá o podobná a mnohem horší utrpení našich Protektorátem postižených babiček. A nestydím se za to ani dnes. Nebyli jsme v tom přece zdaleka sami. Jak dnes víme, stejně je hodnotili a odsuzovali i příslušníci dalších okupovaných zemí, zdaleka nejen bývalého SSSR ale i na Západě. Kde je vlastně pořádně na rozdíl od nás ani nepoznali. Třeba v Nizozemí se to dostalo, pokud vím i do literatury.

Tož takový byl na protektorátní frontě klid. A teď po sedmdesáti letech se přihlásí jedna vlivná ale blbá (jen?) nána, vysokoškolsky vzdělaná v oboru práva, opravdová reprezentantka úrovně naší současné politické elity a prohlásí, že „ono se toho v Protektorátě zase tak moc nestalo…“. Říká nám to docela důležitá paní, která ovšem zná a prosazuje jen pojetí českých dějin překroucené podle naší zemi programově nepřátelského sudetoněmeckého Landsmanschaftu. Holt dobře ví, čí píseň má zpívat. Vidíme, že vlastních zaprodanců rychle přibývá a mají pořád vyšší pozice. A když jsme teď tak bohatě obdarovali naši svatou církev římskokatolickou, ta si je na svých zahrádkách bude pěstovat jako kytičky. Co s tím? A co s ní?

***

 
Doplňky pro odvodnění diuretika a suplementy