Současný svět v kostce PDF Tisk Email
Napsal uživatel František Nevařil   
Úterý, 29 Červenec 2014 21:18

Současný svět v kostce

František Nevařil

10.6. 2014 Outsidermedia

Svět a lidstvo jsou na počátku 21. století ve smrtelném nebezpečí. Vládne mu kapitalismus ve své nejagresivnější formě superimperialismu (banksterismu). Jeho moc se však podlamuje, protože je z hlediska většiny lidstva neúspěšný a neprospěšný, a začíná to být zřejmé. Svět si začíná (začal) uvědomovat, že kapitál nevytváří zlatá vejce, ale jen je shrabuje od jiných. Probíhá úpadek jeho ekonomiky, hrozí světová finanční, měnová a hospodářská krize, na základě toho i politiky a moci kapitalismu.

Jeho centrum - USA ovládané plutokratickými především židovskými bankovně finančními klany - už přestaly být pro svět vzorem a stávají se říší zla a přitom obrem na hliněných novou. Postupně jsou jejich ušlechtilé cíle demaskovány, jejich někdejší boj proti komunismu a dnešní proti terorismu se čím dál více prokazují jen jako boj o jejich vlastní zájmy. Nelze už zakrývat růst zásadních sociálních rozporů, narůstání polarizace bohatství kapitalistů a zbídačování středních tříd (99%), kapitalismus a jeho nositelé jsou stále víc odhalovány a profanovány. Zostřuje se i mezinárodní boj o trhy a zdroje, představující v podstatě sociální rozpory na té nejvyšší mezinárodní úrovni. Spolu s tím trpí přeplněná, vyčerpaná a zasviněná mateřská planeta Země. Vzhledem k rostoucím rozporům a rizikům dnešní vojenské techniky váha všech případných zdrojů konfliktů, vnitřních i mezinárodních prudce až katastroficky narůstá.

Pokud ovšem dojde k podlomení hegemonie USA, dojde k zásadnímu oslabení celé kapitalistické soustavy. Určitě však nikoliv bez odporu. Pád či aspoň úpadek USA znamená nezbytně rozklad tohoto reakčního společenského systému. Je a bude snaha udržet a popřípadě posilovat stávající moc bez zásadních sociálních a demokratických reforem, budou pokračovat snahy o další koncentraci prostředků a moci, o větší koordinaci vůdčích sil a strategie kapitalistů. Budou usilovat o větší vzájemnou koordinaci, a nebudou váhat sáhnout ani k fašizaci a domácímu i vnějšímu násilí všeho druhu. Místo ideologie bude nastupovat hrubá síla. Bude však ji čím platit?

V rámci toho z jejich strany nezbývá než dále přitahovat uzdu pracujícím a chudým lidem i zemím, více je vydírat a okrádat, čímž se ale budou rizika možných konfliktů zvyšovat a snahy o obranu vlastních zájmů oněch 99 % posilovat. Už nyní se projevují tendence k narušení dnešní unipolarity moci, respektive snahy o multipolaritu moci. Světová politika se diferencuje. Zatímco nastupující a rostoucí státy potřebují ke svému rozvoji a vnitřní i vnější stabilizaci období klidu a míru, reprezentanti snah o zachování jednoho centra světového kapitalismu a vybudování jednotné světové vlády potřebují pravý opak Tedy pokračování mezinárodních konfliktů, agresí a loupeží. Začínají se však už výrazněji formovat regionální (kontinentální) politicko-ekonomická společenství států, z nichž nejvýznamnějším příkladem po vzniku a rozšíření Evropské unie se stává rusko-asijská Šanghajská organizace pro spolupráci. Protože hlavní geopolitičtí konkurenti (Čína, Rusko) pořád významně rostou, přesunují se váhy ekonomiky a tím také poměru sil ve světě. V období prohlubující se krize „západní civilizace“ nastupující země BRICS začaly svoji spolupráci koordinovat. Svět někdejšího bohatého Západu tak ustupuje spolu s nárůstem bohatství v dříve okrajových teritoriích, především v Číně a dalších zemích pacifické oblasti.

Má-li se vyhnout osudové katastrofě, musí lidé hledat a prosadit nové cíle a prostředky budoucího vývoje. Určitou (zatím nevelkou) naději v tomto směru dává obnovování až narůstání nových levicových tendencí a dokonce vlád ve světové politice, projevující se např. už také třeba v latinské Americe. Je tu nový fenomén mocné komunistické (socialistické?) Číny, jako možné záštity ochrany nových pokusů o podlomení moci světového kapitalismu. Jinak je ale doba plná otazníků. Bude se svět stabilizovat(?), nebo se prosadí a převládnou narůstající krizové tendence, zachvacující svět jako infekce? Co bude na konci takového vývoje? Vyřeší se tyto rozpory více méně v klidu nebo se prosadí jako nevyhnutelné revoluční snahy a přeskoky, ať už v lokálních poměrech, či v kontinentálních až třeba světovém měřítku? Budou velké války a chaos?

K aktuální situaci. USA jako centrála řízení kapitalismu prodělávají ekonomický úpadek, dolar ztrácí jako rezervní měna důvěru a svět se pokouší o hledání náhradního měnového systému. To je nyní jejich hlavní Achillova pata. Nezůstávají ovšem vůči tomu zdaleka bezbranné a tím méně netečné, snaží se o oslabování svých protivníků a neposlušných „darebáckých“ států dodávkami vlastních politických pátých kolon, rozséváním rozkladu a chaosu. Pořád jim to ještě vychází, pořád jsou v ofenzivě a získávají body. Mimo jiné se jim podařilo nedávno v řadě významných zemí (Indie, Turecko a a hlavně Ukrajina). svoje pozice posílit. Čas je ale tlačí a proto naléhavě potřebují urychleně svoje hlavní konkurenty jednoho po druhém vyřadit. V prvé řadě chtějí zatáhnout „nebezpečné“ Rusko do nějaké přímé je zničující nebo aspoň oslabující války, která by ovšem probíhala mimo jejich území, a pokud možno i mimo území západní Evropy. To znamená zorganizovat takovou válku v zastoupení, v níž by za ně bojovaly horlivé východoevropské a pobaltské státy (pod „polským“ vedením?) a to i na jejich vlastním teritoriu. S tím, že by samozřejmě samy poskytly jen strategii, poradce, informace a zbraně. A potřebné propagandistické krytí. Zničením Ruska by byl otevřen prostor pro to, aby se pak mohly vypořádat s izolovanou(?) Čínou. Tak se aspoň jejich dlouhodobá strategie až dosud rýsuje.

Lidstvo, tedy oněch klasických 99 %, je dnes ve zvláštní situaci. Má nebo může mít k dispozici takřka kompletní seznam několika stovek - a spíše jen desítek - superbohatých a supermocných kapitalistických osob světovládců (světoparazitů), kteří ho v zájmu svého prospěchu a moci ovládají a manipulují s ním. Těch co skutečně reprezentují tvrdé jádro světové moci. Zná jejich cíle a postupy, snažící se je rozdělit a atomizovat, podrobit si je, vysát a popřípadě i likvidovat. Ví o nečestných kořistnických prostředcích, které k jejich naplnění využívají, a které jim musí oni sami poskytovat na vrub zhoršování kvality vlastních životů. Vlastního zotročování. Dokonce si umí snad představit i lepší a spravedlivější společenský řád, který by naopak zabezpečoval její soustavné zlepšování pro většinu populace. Co neví a v čem je pořád největší nejasno, je jak se těchto vládnoucích parazitů účinně a snad i definitivně zbavit (a i kdyby to věděli, zřejmě nejsou schopni přistoupit jednotně k nějaké účinné akci.) Jak je tedy porazit, aniž by byli lidé hnáni zbytečně na barikády, aniž by to ohrozilo jejich vlastní existenci.

Můžeme ale aspoň vyloučit cesty, které k tomu rozhodně nepovedou. Především nepostačí, abychom měli jeden druhého víc rádi, jak nám třeba káží katoličtí preláti, protože základní věci lze řešit jen od shora. Stejně tak ani „jen“ zdanění kapitálových výnosů. Nic podstatného se také nedosáhne pouze prostřednictvím nějakých voleb. A určitě to nebude možné, pokud zůstane i nadále platit základní podvodná mantra, podle níž „soukromé vlastnictví kapitálu je posvátné“.

***