Světová peněžní reforma PDF Tisk Email
Napsal uživatel František Nevařil   
Sobota, 08 Listopad 2014 21:29

 

Jak by měla vypadat světová peněžní reforma?

František Nevařil • 7. listopadu 2014

To je ale bombastický titulek. Přitom je ale jako problém míněn vážně. Protože bohužel odpovídá závažnosti úrovně rozvratu stávajícího světového finančně-měnového systému. Snad už všichni vidí, že svět je v krizové situaci, pokud jde o vývoj a řízení ekonomiky i politiky. Na jedné straně se topí ve spoustě věcně ničím nepodloženého nadbytku papírových peněz (krytého jen armádou USA), na druhé straně jsou všichni (lidi, státy) bez peněz a všichni předluženi až na půdu. Hledají se tedy rady, co udělat. Přitom je to v podstatě jednoznačné a snadné. Tedy „to, co by se mělo udělat.“

Co bylo ukradeno, musí být vráceno

Mluvíme přece o papírových (možná přesněji „účetních“) penězích (jiné nemáme), které přišly na svět, byly uvedeny do života a jsou udržovány při životě grandiózním podvodem. Především jejich hlavního vydavatele a „výrobce“ amerického dolaru, to je Fedu (Federálních rezerv) a jeho soukromých majitelů, a současně i vládců dalších rozhodujících světových bank světa (v bleděmodrém totiž jde o obdobný, i když méně závažný dopad ostatních na něho navázaných tzv. konvertibilních měn, tedy eura, anglické libry, švýcarského franku a japonského jenu). Nejsou to peníze nějakého amerického lidu. Za dobu své existence přinesly svým soukromým vydavatelům velké prachy a majetky z úroků, splátek a spekulací. Umožnily jim loupit ve velkém celé státy. Získat politickou moc nad půlkou světa a rvát se i o tu zbývající druhou.

Ne za deseti- ale snad už za stabiliony těchto bezcenných papírků (přesněji řečeno jde o pouhé dluhopisy potvrzené zápisy Má dáti / Dal na bankovních účtech) za uplynulé půlstoletí USA a spol. dostaly velké materiální hodnoty. „Světovládci nakoupili“ suroviny, zboží, fabriky, banky a jiné podniky a přírodní zdroje, nebo za ně v jiných zemích fabriky atd. postavili. Za tyto „peníze“ nadělali z lidí a celých států dlužníky a tím i svoje kolonie. To musí také vrátit, nebo dodatečně řádně zaplatit. Přišel čas konečně prosazovat např. u nás tak oblíbený avšak oprávněný slogan, podle něhož „co bylo ukradeno, musí být vráceno“.

S jejich dosavadními výrobci ovšem nelze s nějakou nápravnou dohodou počítat. Účinné proto mohou být jen jednostranné kroky, k nimž by ovšem mohly přistoupit jen státy, které by si na ně troufly bez ohledu na odpor USA a na ně napojený „měnový pool“ reprezentantů výše uváděných vzájemně kolaborujících „tvrdých“ měn. Vážnost situace si totiž vyžaduje něco jako ekonomické stanné právo. Zkrátka chtělo by to důslednou, když ne globální, tak aspoň pologlobální peněžní reformu nového typu, odpovídající podmínkám a nárokům 21. století. Opatření, která by už nesměřovala proti běžným lidem, ale postihla by především viníky, kterými jsou dnešní vyvolení světovládci, ono pověstné 1 % (vlastně přesněji 0,01 %). Zbavit svět těchto už toxických peněz, hrozících jejich držitelům každou chvíli se rozpadnout na prach a popel.

Co dělat?

Pokusme se ukázat na možné či nezbytné, byť z dnešního hlediska velmi nestandardní kroky a jejich navazující postup, které by „odvážné“ státy musely přijmout, pokud by se skutečně chtěly zbavit břemen této vražedné finančně ekonomické politiky. Kdo se ovšem bude snažit prosadit je do života, musí počítat s tím, že vstupuje do tvrdého boje s mocným a nelítostným nepřítelem, který má nespočet možností, jak vrážet kudly do zad. Čas ale spěchá a každý „postižený“ by se měl zachránit svoji kůži včas. Neviditelná ruka trhu to určitě sama nevyřeší. Určitě by bylo nutno porušit mnoho dnes platných základních kapitalistických tabu. Takže co by tak asi bylo třeba udělat?

Preventivně vybudovat potřebné zázemí doma. Vyvázat svoji centrální banku z působnosti Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a podřídit ji vlastní vládě. Vybudovat a mít k dispozici celoplošnou potřebnou síť veřejnoprávních a tedy regulovatelných a spolehlivých spořitelen a komerčních bank, které by spolehlivě zabezpečily ochranu domácích úspor a poskytování provozních a investičních úvěrů. A hlavně také speciální obchodní banku provádějící centrálně mezinárodní zúčtování. Alespoň se státy, které jsou ochotny a schopny takto spolupracovat (země BRICS?), které si mohou ekonomicky i politicky dovolit souběžně vybudovat jakýsi druhý globální světový trh. Konečně domácí peněžní emisi pak udržovat v přiměřené výši odpovídající potřebám peněžního oběhu.

Mnohem obtížnější, ale také důležitější přitom je krýt si záda v zahraničním obchodě před možnými embargy, zákazy, sankcemi a podobně. To si ovšem málokterá země může zajistit osamoceně, předpokladem je sdružené jednání významnějších zemí, které dokáží založit a udržovat něco jako samostatný, ale víceméně také globální (otevřený) společný trh. Dnes se tomu nejvíce, i když nadmíru pomalu, blíží už zmíněné země BRICS, které k tomu mají všechny potřebné věcné předpoklady. Mají totiž k dispozici vlastní suroviny včetně energetických, potraviny, spotřební zboží, vědu a techniku či dokonce vysoce vyspělé zbraňové systémy. Snad mohou scházet některé moderní technologie, ale to by určitě rovněž dokázaly rychle dohnat takříkajíc „z vlastních zdrojů“. A dnes už jejich souhrnný objem reálné věcné produkce stejně výši produkce tzv. vyspělých „západních“, tedy známé skupiny G7 přesahuje.

Takové země potřebují dohodu o společných zásadách vzájemných zahraničně obchodních vztahů, resp. i jejich vztahů ke třetím zemím. Ty pak musí umožnit případnou nezávislost na dnes existujícím systému podmíněném rizikovým a v podstatě „vyžírkovým“ US dolarem (resp. eurem atd.). V podstatě by se mělo jednat o jakousi kombinaci barteru, měnového clearingu a snad i zlatého standardu. Konkrétně to potřebuje uplatnit spravedlivou společnou metodu určování a nutné permanentní aktualizace kurzů měn zúčastněných partnerů, pokud možno na bázi jejich faktické parity (kupní síly), jakož i společného kurzu. ve vztahu k dolarové oblasti. Možná i zavedení společné měny nebo měn (čínského juanu, ruského rublu, popř. i docela nové měny). Samozřejmě vlastní společnou centrální banku zabezpečující jim nezbytné mezinárodní zúčtování (vlastního SWIFT systému) a popřípadě i financování mimo rámec MMF a SB. K tomu je čínský Hongkong jako náhrada basilejské Banky pro mezinárodní platy jako dělaný.

Dalším předpokladem je umožnit vyrovnávání „obchodních špiček“ zlatem, popř. jinými základními komoditami (ropou, zemním plynem) nebo jinou produkcí. Obchodovalo by se samozřejmě za běžné světové ceny, na jejichž formování by ovšem zřejmě získaly nový a to významný vliv. Neškodilo by ani vybudovat vlastní komoditní burzu, na níž by byly (spolu)určovány světové tržní ceny takových základních komodit, jakými jsou třeba právě zlato nebo energetické suroviny či zrniny. Je známo, že podstatná část nutných přípravných prací mezi těmito státy už probíhá či proběhla (i když se tak děje až moc pomalu) a bylo už v tomto směru uzavřeno několik multilaterárních i bilaterárních dohod. V každém případě je zřejmé, že se s nutností takových opatření v jejich rámci počítá.

Země se také musí důsledně vypořádat se spekulanty, pro které byl tento „peněžní bordel“ vytvořen a z něhož oni pořád více tyjí, ovšem za cenu podlamování domácích ekonomik. Přistoupit razantně k zásadní přestavbě a redukci kapitálového trhu, který vlastně potřebují jen velcí finanční žraloci, zatímco ekonomiky a lidi současný systém obecně naopak ničí.

Je nutné zabránit využívání daňových rájů (výše zde „uložených“ peněz se v r. 2008 odhadoval na 32 bil. USD), což vyžaduje, aby všechny právnické i fyzické osoby měly povinnost mít daňový domicil v zemi, kde mají své provozy nebo trvalá bydliště. Není třeba se nechat strašit tím, že by mohly „utéci“ (konečně proč ne, když z nich hostitelský stát stejně nic nemá). K tomu navíc regulovat či dokonce přímo zastavit vývoz domácího kapitálu do zahraničí. Doporučit nebo dokonce požádat aby už „vyvezený“ kapitál byl navrácen do působnosti domácí ekonomiky. Už také proto, že jeho držitelům „v zahraničí“ stejně hrozí velké riziko jeho znehodnocení. Vybudovat účinný státní dohled podepřený konkrétními sankcemi nad nejrůznějšími formami tunelování domácích dceřiných podniků zahraničními matkami. Např. fakturováním neprováděných služeb, neúměrnou výší platů cizích manažerů, znevýhodňujícími manipulacemi cen dovážených nebo naopak vyvážených komponentů nebo jiných vzájemných subdodávek a podobně. Pokud jde o banky, pak také kapitálovým podhodnocením dcer, nepřiměřeným úvěrováním vlastních matek nebo záměnou kvalitního majetku dubiózními aktivy podstrčenými zvenčí. Zakázat domácím firmám (především bankám) peněžní operace s rizikovými cennými papíry, tedy především peněžními deriváty všeho druhu (včetně jejich držení). Nedovolit jim aktivní ani pasivní offshore bankovnictví.

Státy mající dolarová (apod.) aktiva, především Čína, Rusko, Saúdská Arábie atd., se musí preventivně postarat o jejich věcné zajištění. To předpokládá vyžádat a prosadit si u „vydavatelských“ států závazné nezbytné záruky jejich reálného proplacení či jiné formy úhrady. Pokud nebude možné krytí zlatem nebo dodávkami produkce, tak aspoň konkrétním majetkem, pokud ho tito mají na jejich území (portfoliové nebo přímé investice) nebo konečně i u nich doma. Jak známo Čína už v tomto směru s USA jednala a jedná. V každém případě se ovšem takoví „žadatelé“ pořádně zapotí, než něco reálného vůbec vydolují.

Dnešní finanční svět charakterizuje katastrofická labilita a chaos. Základem toho je nadměrné množství věcně nekrytých papírových (účetních) peněz, především USD a na něho navazujících tzv. volných měn. Pořád se někdo něco zadrhává a zatím se všechno řeší jen vynuceným vydáváním dalších a dalších „zelených“ papírků. To samozřejmě může situaci jen zhoršovat, je to zkrátka cesta do pekel. Nikdo neví, jak to vlastně dopadne, k žádným pokusům o nějaké skutečně účinné strategické řešení situace dosud nedošlo. Neboť to může spočívat jen v odstranění této příčiny, to je v radikálním snížení této toxické a neplnohodnotné masy, tedy k jejímu vyloučení z řádně fungující ekonomiky.

Čísla hovoří jasně

Pokusme si řád stávajícího „propletence“ ukázat na několika hrubých světových číslech. Víme, že celkový roční HDP zatím nepřesáhl 75 bil. USD. Hodnotu celkového majetku „vytvořeného člověkem“ (stavby, budovy, stroje, zařízení, zásoby surovin a zboží atd.) lze odhadovat na 300 až 400 bil. USD. Tomu by s velkým nadhodnocením jakž takž přiměřená (ekonomicky zdravá) výše peněžních aktiv (hotovostního oběživa, půjček, pohledávek, hodnoty obchodovaných cenných papírů) ve vztahu k danému ekonomickému obratu mohla odpovídat nejvýše tak 85 bil. USD. Odhady se však pohybují mezi 250 až 600 bil. USD, k čemuž je navíc třeba připočítat i hodnotu vysoce rizikových derivátů ve výši okolo 800 bil. USD (to jsou dostupné údaje z r. 2008). Takže tu máme velice hrubým odhadem nadbytečných 165 až 515 bil. USD (resp. včetně derivátů už okolo 965 až 1.315 bil. USD). Z toho je jejich podstatná část „umístěna“ v domácích i zahraničních půjčkách, tedy na druhé straně v dluzích ve výši odhadované celosvětově na 190 bil. USD (z toho v samotných USA ve výši 59 bil. USD). Byla rozpůjčena z velké části pochybným soukromým a hlavně veřejnoprávním dlužníkům (státům). V deseti předchozích posledních letech se výši těchto dluhů zhruba zdvojnásobila. Majiteli (věřiteli) těchto dluhů jsou přirozeně centrální měnové instituce (FED, ECB, MMF, Bank of England) a samozřejmě hlavní komerční banky. Celková aktiva 50 největších bank světa se v téže době ale odhadovala jen na 60 bil. USD. A to všechno jsou stará čísla, od té doby je to všechno mnohem mnohem horší (katastrofičtější).

Co se s tím dá dělat?. Tyto peníze „vyrobené z ničeho“ jen na základě vydobytých zákonných(?) oprávnění nemají jinou funkci než vydělávat a přinášet vysoké (biliónové) zisky svým privátním vydavatelům a ožebračovat ty ostatní – lidi i země. A na základě toho si je podrobovat, především postupným přebíráním jejich skutečných „fyzických“ majetků a zdrojů. Tyto výdělky reprezentované vysokými dluhy a úroky ve skutečnosti byly a jsou vlastně ukradené, jsou ohromnou a neustále se opakující loupeží. A tady musí být uplatněna a prosazena stará morální i ekonomická pravda, podle níž „co bylo ukradeno, musí být vráceno“.

I laik totiž vidí, že tyto dluhy jsou neúnosné a přitom nesplatitelné. Reálné řešení proto musí být zřejmě jednostranné. Musí k němu a to rázně přikročit sami dlužníci, respektive je reprezentující státy. Není totiž koho a hlavně proč se ptát. Nemá cenu předstírat, že je možné řešení vyhovující jak zlodějům, tak i okradeným. Právo je (má být) na straně těch druhých. Proto „dlužnické“ státy by měly dostat nebo si vzít právo je „nestandardně“ likvidovat, stejně tak jako má každý právo nepřijímat či dokonce povinnost odmítnout falešné nebo špinavé peníze. To lze v zásadě provést jen tak, že proti někdejšímu účetnímu „zápisu“ musí být proveden „odpis“ celé nebo aspoň části (tj. jen dluhů veřejnoprávních orgánů a institucí) těchto peněz, které stejně předtím vznikly jen na počítači z ničeho a jako takové se musí stejně tak vypařit. V mírnější podobě by šlo aspoň o uvalení dočasného nebo i trvalého avšak nevratného moratoria na splátky úroků nebo i jistiny. Aspoň jako výchozí krok. Byla by to opatření sice drastická, ale jedině účinná, totiž postihující skutečné světovládce – viníky této situace. Nějaká jednání či diskuse. stejně tak jako varování či různá doporučení nestačí, těch už tady bylo až až. Jak víme, stejně nikdo skutečně důležitý (a čeští politici mezi ně určitě nepatří) o nich nechtěl a nechce slyšet.

Kreativní destrukce

Uváděná opatření by byla jakousi konstruktivní destrukcí dnešních deformovaných zbytků bretton-woodského systému a monopolu dolaru. Řekněme na rovinu, že faktické důsledky těchto opatření v peněžně-finančně-ekonomické oblasti států a světa si předem nelze v plné míře dohlédnout. Zejména pokud jde o ten poslední uváděný krok (odpisy dluhů). Snad jenom hlavní vývojové směry. Jednoznačně by se bleskově hroutily „volnoměnové“ měnové instituce a banky, především ty, které pořád chrání přinejmenším slogan, že jsou „too big to fail“. Včetně daňových rájů. Ale to bude pro lidi a jejich státy pořád levnější než pokračování v dosavadní politice. Neboť právě ony nezbytně musí aspoň významnou část svého dosavadního i budoucího „lupu“ ztratit, má-li se postupně ve světě obnovit nezbytná měnová a finanční rovnováha a relativní stabilita. Na druhé straně platí, že pokud taková razantní řešení nebudou využita, hrozí světu zcela jednoznačně globální finanční a měnová katastrofa.

Dojde vlastně k lízání ran jako po světové válce. Jde pouze o hrubou spravedlnost a současně jedině možné reálné řešení, bez arbitráží a soudů. Dopadlo by to především na USA, které se jinak prezentují jako hlavní bojovníci za ten nejspravedlivější svět. Aby měla taková reforma smysl, musí jednoznačně prospět oněm 99 procentům na úkor ztrát vládnoucího 1 %. Jinak to nejde. Pokračování v dosavadním vývoji znamená jen dál prohlubovat už dlouho neúnosnou propast mezi stále bohatnoucími finančními a bankovními magnáty (supy a žraloky) a masově chudnoucími lidmi ze středních tříd. Už i pravicoví politici a ekonomové přece uznávají, že to už nelze dále tolerovat.

Takže určitě by došlo k pádu kurzů stávajících rezervních měn, které jsou hlavní příčinou zaplevelení a chaosu dnešní světové ekonomiky (vlastně i politiky). Dluhopisy v nich nominované by se staly bezcennými papíry. Burzovní bubliny by praskaly a ceny akcií by padaly (nejen finančních institucí). Co by to udělalo s deriváty? Pravděpodobně by je to úplně rozmetalo. Rostly by pasivní i aktivní úrokové míry jak z depozit, tak z úvěrů všeho druhu, což by mimo jiné obnovilo ekonomicky žádoucí spořivost. Obnovila by se priorita ekonomiky produkce místo ekonomiky obchodu a hlavně peněžnictví.

Na trhu věcných hodnot, tedy spotřebního zboží a služeb a konečně i nemovitostí bude situace složitější. Růst úroků a omezení „volných“ peněz bude tlumit nabídku i poptávku. V různé míře a odlišně v různých státech a jejich ekonomikách. Všeobecně by měla převládat spíše deflační tendence, což je v zásadě výhodné pro běžné občany a spotřebitele, ale krajně nevýhodné pro ty bohaté. Skutečnost však bude závislá na kombinaci více faktorů. Tak v konkrétních zemích případný nedostatek nabídky ať už z vlastní produkce nebo z dovozu, devalvace (znehodnocení) měny znamenající růst cen importu, růst úrokových sazeb či ztráta splátek a úroků z dříve poskytnutých půjček působí přirozeně inflačně. A naopak deflační tendence jsou založeny chudnutím spotřebitelů a nadbytkem poptávky, revalvací (zhodnocením) měny a poklesem cen importu či úlevou z odpadlých splátek a úroků z dříve přijatých půjček.

Zjednodušeně řečeno máme tu zhruba tři skupiny různě dotčených zemí. Především by nezbytně silně prodělali „producenti“ papírových (účetních) zmíněných volných měn. Ohroženy případnou ztrátou pak země mající v nich velké devizové rezervy. A ostatní by nutně vydělali, protože by přestali platit splátky a úroky z existujících (odepisovaných) veřejnoprávních úvěrů. Takže např. v takových dosud profitujících USA by se plně projevil celý souhrn inflačních faktorů, země a její populace by výrazně zchudla a tak říkajíc „neměla by ani na rohlíky“. Prostě budou „plajte“. Nelze ale najít řešení, které by uspokojovalo obě strany, to je globální mezinárodní zloděje i ty jimi okrádané.

Bude platit zásada „zachraň se, kdo můžeš“. Státy na to musí být připraveny a musí vědět koho a jak po tomto finančním výbuchu ochránit. V této souvislosti bude právě důležité mít i „technické“ krytí vlastním bankovním systémem (viz výše). Musí totiž ochránit především své občany, svůj stát a svoji ekonomiku (produkci). Proto v krajním případě hrozících krachů bank – především v zahraničním vlastnictví – budou muset být schopny převzít nebo aspoň zaručit jejich ohrožené vklady. V plné míře pokud jde o peníze vlastní a dalších veřejnoprávních orgánů, a také různých penzijních fondů. Do určitého odůvodněného limitu pak svým občanům a nejméně na dobu jedno až dvouměsíčního provozu podnikům a institucím.

Závěrem

To, co se zde uvažuje, předpokládá jednostranné kroky (hlavně ze strany dlužnických států), ale vydávání nekrytých měn a jejich vyvádění do zahraničního oběhu přece bylo a je rovněž zcela jednostranné. Současně by to bylo i řešení problému 0,01 % vyvolených světovladařů. Není třeba žádné vyšetřování jako u padělání peněz. Od začátku se ví, kdo je pachatel, kolik toho ukradl a kde to má uložené. Je také nesporné, že si reálné a účinné prosazení takového přístupu ke světové peněžní politice neumíme vůbec představit. Ale stejně tak platí, že si nikdo neumí představit ani to, že i nadále může pokračovat a ještě se zostřovat dosavadní vývoj. Je pravda, že příprava kroků uváděných v našem hypotetickém scénáři bude určitě nákladná a těžko průchodná, ale nechat se překvapit až dopady ekonomických havárií bude pro lidi a země ještě horší.

Jak je vidět, předložit návrh na reálné řešení není samo o sobě problém. „Jak prosté, milý Watsone“. Zbývá jen maličkost – jak přesvědčit USA atd. aby na to přistoupily. Dnes se zdá, že se spíš lidstvo dostane na Mars. Takže kdo a kdy to provede? Kdo to za ty nevyvolené zařídí? Nebo je to jen bláznovství, šílená naivita až blbina? Pak mluvíme jen o pohádce pro dospělé. Jako o jakémsi sci-fi. Jak to ale jinak zařídit. Domluvou, dohodou, válkou?

Kdyby ale k takovým akcím koordinovaně přistoupily třeba státy BRICS, kdo ví, co by si s tím asi Spojené státy počaly, co myslíte?