Články za rok 2018 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Argail-cz   
Čtvrtek, 03 Leden 2019 16:25

Články z roku 2018

 

Obsah:

Božská demokracie

Církev svatá a neomylná aneb Filosofie je služkou teologie

Darwin, Marx a současnost

Manželství, islám, demokracie a svoboda

Společnost nedostatku a společnost nadbytku

Umělecká fronta

Umění v neoliberalismu

Božská Demokracie

Právě před sto lety snil Trockij (Lev Davidovič Bronštejn) o nastolení komunismu po celém světě, všechny státy a státečky světa budou komunistické a pro kapitalismus nezbude na zeměkouli místo. Napsal o tom spoustu slov, většina je do češtiny i přeložena. Komunistické Rusko, tedy SSSR, musí a má povinnost vyvážet revoluci do celého světa bez ohledu na náklady, tzv. permanentní revoluce. Pokud bude Sovětský svaz komunistickým státem pouze on sám, nemá šanci přežít, protože kapitalisté to nedovolí a zničí ho. Stalin (Iosif Vissarionovič Džugašvili) měl jiný názor a tvrdil, že lze budovat socialismus pouze v jedné zemi i když bude obklíčena kapitalistickými státy. Trockij svůj názor neprosadil, prostě prohrál, byl zbaven všech funkcí a roku 1925 poslán do vyhnanství do Almaty. Pak přes Turecko emigroval do Mexika, kde našel útočiště u slavného výtvarníka Diega Rivery a kde mu v roce 1940 horolezeckým cepínem rozpoltil hlavu španělský komunista Ramón Mercader.

Snaha ovládnout celý svět nebyla pouze idea-sen Trockého, tato snaha se táhne dějinami nepřetržitě. Snad nejblíže se ovládnutí celého světa málem podařilo antické Římské říši. Jejich kartografové vyznačovali hranice slavné říše, a co bylo za hranicemi, ponechávali prázdné a označovali to slovy „Tam žijí lvi“ (Hic sun leones). To Trump takové země označil za prdele světa, je to od něho takové vulgárně trefnější, že? Římané sice věděli, že existuje Indie a asi i Čína, ale to bylo tak daleko, že to nebrali v úvahu a na jejich podmanění jim už nezbyl historický čas.

Pokus mongolského Čingischána byl předem odsouzen k neúspěchu, neboť jeho cílem bylo pouhé loupežení, nikoliv něco státotvorného. Muslimské snahy o dobytí světa se také nějak nezdařily. Mnohem úspěšnější byli Angličané se svou koloniální říší, nad kterou slunce nezapadalo stejně, jako nezapadalo nad dřívější Španělskou říší. Obě tyto říše dokázaly loupit mnohem zdatněji než Čingischán a muslimové. No a jak dopadlo snění Napoleona a Hitlera s ovládnutím světa je všeobecně známo. Zde je zajímavé, že vždy určitou a důležitou roli hrálo Rusko.

Antičtí císařové důvody otevřeně deklarovali - máme nejsilnější armádu na světě, tudíž nám budete odevzdávat daně, a pokud se budete vzpouzet, budete vyhubeni. Mongolové se také neobtěžovali s nějakým zdůvodňováním - odevzdej co máš, jinak budeš zabit. Až teprve muslimové přišli s odůvodněním, že totiž šíří víru pravou. Nevěřící psi budou odevzdávat dávky jak mourovatí, jinak budou také vyhubeni. Křesťané podobně šířili zase svou víru pravou, ale dávky požadovali i od pravověrných křesťanů, byli dokonce více nenasytnější než muslimové. No a Angličané samozřejmě do podrobených barbarských zemí přinášeli civilizaci a kulturu a při tom bohumilém činění vraždili a loupili a loupili a loupili. Samozřejmě, že vše naloupené přišlo do rukou toho jednoho procenta bohatých (vznešených, urozených, ušlechtilých, aristokratických, privilegovaných a čistokrevných). Na ostatní obyvatele toho nezbylo skoro nic. Třeba Italové a Francouzi též přinášeli civilizaci a kulturu barbarským zemím, ale činila tak pouze vrchní vrstva, obyvatelstvo s tím nemělo skoro nic společného. Běžný Angličan, Francouz či Ital na tom byl stejně jako Čech, ti s těma zvěrstvy neměli nic společného.

Historii máme za sebou, tudíž se mrkněme na současnost. V minulém století až do dneška se pokusila vládnout celému světu Amerika (USA) a celkem se jí to docela dařilo, neboť měla a má ještě pořád, nejsilnější armádu světa. Tedy stejně jako antická Římská říše. No a aby nebylo tak příliš zřejmé, že ovládá svět pomocí armády, tak to zaobalila pozlátkem úplně stejným jako muslimové, křesťané a Angličané. Sice už to není šířením víry pravé, nýbrž šířením demokracie a lidských práv. Přidávají k tomu ještě totéž, co kdysi Angličané, přinášíme přece těm barbarským zemím civilizaci a kulturu. Vůbec se neptali, zdali třeba Korejci, Vietnamci, Kambodžané, Iráčané, Libyjci, Jugoslávci apod. chtějí tu jejich civilizaci a kulturu, prostě je do mrtě zbombardovali a nastolili na troskách států demokracii a lidská práva.

Skutečně se Američanům po celé dvacáté století nikdo nemohl postavit na odpor, s jednou jedinou výjimkou, a to byl komunistický Sovětský svaz. Lidnatá Čína ještě nehrála žádnou roli. I když Mao pronesl slavný projev „Ostřím proti ostří“, kde se vyjádřil, že Čína se atomové války s Amerikou nebojí, neboť po takové válce nás Číňanů stejně zůstane nejvíc, a na troskách zvrhlého kapitalismu a revizionistického Sovětského svazu vybudujeme spravedlivý svět. Zůstalo jenom u slov, válka se nekonala.

Američanům se ale podařil husarský kousek, necelých deset let před koncem století poslali SSSR do kolen a to bez válečného střetu. To bylo skutečně vynikajícně zrežírované. Amerika se stala konečně skutečným suverénním vládcem světa. Jenomže akosi opomenula existenci Číny. No a dnes vidíme výsledky, tedy vidíme nezadržitelný úpadek USA, udržet si vedoucí postavení se jim vůčihledě hroutí. Z USA si dělají už šoufky i ty země z „prdelí“ světa.

Už zbývají pouze historikové, aby zhodnotili staletou éru americké demokracie, svobody a lidských práv. Bude ta éra nazvána božskou demokracií nebo ďábelským mámením, klamem a podvodem? To necháme rozhodnout historikům Číny, Indie a muslimským učencům. Evropští humanističtí žvástalové a blábolisté budou bezvýznamní, nikdo je ostatně nebude brát vážně.

***

 

 

 

Církev svatá a neomylná aneb Filosofie je služkou teologie

Kdysi jsem viděl, jak si několik filosofů dělá legraci z 200.000 knih o teologii shromážděných v hlavní galerii Bibliotheque de Paris. Žasli nad pošetilostí lidské mysli, která osmnáct set let plodila vize, jež jediný záblesk rozumu odsoudil k zapomnění. Tehdy se psal rok 1800 a teologie nebyla k ničemu. Řekl jsem těmto filosofům, jež tak pobavil neblahý osud těchto 200.000 svazků, že 400.000 pojednání lemujících zdi filosofické galerie potká brzo tentýž osud. (Charles Fourier, Oeuvres completes, sv. 10, str. 21.) Tentýž neblahý osud dle mne potkal i umění.

Tak se podívejme, zdali měl Francois Marie Charles Fourier (1772-1837) pravdu či se hrubě před více než dvěma sty roky mýlil. Vždyť i Karlova univerzita má dodnes teologickou fakultu, a těch poslanců a senátorů absolventů teologických studií je nepočítaně, snad každý druhý, takže teologie přece není mrtvá. Též filosofie rozkvétá v současnosti tisíci květy. A umění dosahuje nebetyčných vrcholů. Tak měl či neměl pravdu? Začněme teologií.

Takže co to vůbec je ta teologie? Je to věda o bohu, vznešeně o Bohu. Slova, věty, pojednání… prostě řečnění o něčem, co nikdy nikdo neviděl, řečnění o něčem neexistujícím. Zbytečně se neříká, že církev katolická je nejúspěšnější obchodní společností světa, neboť úspěšně už dva tisíce let prodává něco, co neexistuje. Teologie (z řeckého theos - bůh, logos - slovo) je tedy bohosloví, což je nauka, ba přímo věda o bohu. Absolventi tohoto studia posvátného vědění dostávají titul Magistr teologie nebo doktor kanonického práva či také doktor teologie ThDr.

V jakých oborech jsou odborníky? V jakých vědeckých disciplínách jsou experty a specialisty? Tak například v oboru hříchů, vykoupení, spásy a milosti, což je vskutku převelice důležité pro každého človíčka. Další se vyznají v těch nejdrobnějších nuancích atributů boha a jeho vztahu ke světu, další podrobně vědecky zkoumají boha jako společenství tří osob, popisují vztahy mezi božským a lidským v Kristu a charakterizují působení Ducha svatého na všecko. Někteří teologičtí antropologové vědecky zdůvodňují stvoření Adama a Evy a také učeně dokazují, že lidský život je věčný a při tzv. Posledním soudu bůh zemřelé roztřídí a pošle do nebe nebo do pekla. Existují i odborníci-specialisté na neviditelný svět andělů, démonů, zlých duchů, ba i samotného Satana, jiní se ještě snaží ospravedlňovat existenci zla a utrpení ve světě. Abych nezapomněl, jsou také exegeti, kteří důmyslně interpretují každičkou větu ba i jednotlivá slovíčka v Bibli a přicházejí ke kouzelným závěrům. Nezanedbatelná je také evangelizace čili misiologie, jinak řečeno šíření víry, což je snažení totožné s islámem.

Teologie jest tedy spekulativní a teoretická věda nemající s normálním běžným životem člověka ale lautr nic společného. A co je tedy náplní a činností těch doktorů a profesorů teologie? No přece starají se o naši duši. O tělo ale ne, pouze o duši, o tělo ať se starají ateističtí marxisti, že? Abychom se o vaši duši mohli řádně starat, potřebujeme vaše peníze, tudíž modlete se, pracujte a penízky nám odevzdávejte. Za ty obdržené finance můžeme potom pečovat o vaši duši, aby nedošla zatracení v posmrtném životě. Jaké je to bohumilé poslání a konání. Tzv. teologie osvobození v jižní Americe je označena za kacířství, neboť tvrdí, že nejdříve musíme dát lidem najíst a teprve potom můžeme hlásat slovo boží. Papežská kurie takové kněze vyobcovává z církve a tvrdí, že prvořadým úkolem je hlásání božího slova, o jídlo ať se postarají jiní, třeba ti ateisté.

A je to vůbec věda? Dle mne je to pavěda na úrovni nesmyslného dadaisticko-surrealistického blábolení. Ani jako pohádky pro děti se to nehodí. K čemu je taková věda dobrá? K čemu je prospěšná? Akorát k zatemňování lidské mysli, oblbování, popírání rozumu a odmítání racionality. Prý povznáší lidského ducha k nebeským výšinám od přízemností lidského života. Skutečně činí lidský život a lidské poznání ušlechtilejší, čestnější a morálnější? Zmatené nesmyslné větné konstrukce tvářící se vysoce intelektuálně, přesložitá nesrozumitelná předlouhá souvětí a nové slovesné tvary, nové pojmy široce pojaté bez přesného popisu. Vznešené řečičky, aby člověk sedl na zadek a řekl si: No tak vzdělanému superinteligentnímu vědci není široko daleko nikdo roven.

Za dva tisíce let církev nepředložila veřejnosti ani svým věrným ovečkám jeden jediný fakt prokazující existenci Ježíše Krista. (Ježíš je běžné vlastní jméno Ješua, Josua, Jehošua, něco jako u nás Josef, kdežto slovo Kristus znamená Vykupitel či Spasitel.) Nebo že by k důkazu jeho existence stačil tento příběh z apokryfního evangelia o dětství Ježíše Krista? Ješua prý v dětství pomáhal otčímovi Josefovi v tesařině. Josef asi dostal zakázku od římské okupační správy, aby zrobil kříže na popravu zločinců. Jednou Josef potřeboval delší trámek a v dílně takový nebyl k dispozici. Ješua řekl, aby Josef podržel nějaký krátký trámek na jedné straně a z druhé strany ho Ješua natáhl do požadované velikosti. Později, až dospěl, zavrhl rodinu a potuloval se po Galileji od vesnice k vesnici, k práci se nikdy nepřinutil, jeho odpor k manuální činnosti byl pověstný, ani ryby nechytal, raději jednu darovanou rybičku zázračně rozmnožil pro 5 tisíc posluchačů, podruhé nakrmil jedním chlebem 7 tisíc přítomných stoupenců! Proč zázračně ale nezařídil, aby v každé domácnosti byl neustále chleba k dispozici a nikdy by ho neubývalo, čímž by zrušil hladomory, to ho jako filosofa ale nenapadlo. Věřícím tohle výše uvedené určitě dostačuje, ale nám atheistům je to důkaz naprosto nedostačující. Můžeme proto klidně tvrdit, že postava Ježíše Krista je pouhá fiktivní osoba vhodná tak k románovému zpracování.

Samotné učení církve katolické je vypracováno v tzv. Novém zákonu a je založeno na podvodu hned v začátcích. To židovský Starý zákon a Talmud má jasné autory, ten a ten rabín žil tehdy a tehdy tam a tam, sepsal to a to, prorok ten a ten žil tehdy a tam a sepsal to a to. Zajisté tam najdeme vzájemně si odporující výroky, ale to je přece u spisovatelů běžné a normální. V křesťanském Novém zákonu je to jinak. Nový zákon se skládá ze čtyř částí - Evangelia dle Marka, Matouše, Lukáše a Jana. Literárně docela neuměle sepsané životopisné příběhy a výroky a činy a zázraky Ježíše Nazaretského a to až půl století po jeho smrti. Ješua, ač vyrůstal v rodině tesaře, musel znát dokonale Starý zákon, protože co výrok, to citace ze SZ či odkazování na nějaký citát. Kde se to naučil, když i pro rabíny bylo docela obtížné znát celý SZ? No co, zázrak. Vždyť už ve dvanácti letech zahanbil ve znalostech SZ ostřílené rabíny. Pak v Novém zákonu jsou ještě Skutky apoštolské, což jsou neuměle zpracované a nedokončené životní příběhy svatého Pavla z Tarsu. Pěkný surrealistický text je Zjevení apoštola Jana (tzv. Apokalypsa). Poslední částí jsou dopisy psané prý apoštoly. Z epištol (dopisů) jsou ovšem nejdůležitější dopisy svatého Pavla, v nich je obsažena kompletně celá ideologie katolíků, pravoslavných, ba i protestantů, to je ten základ teologie. Jenže ze 14 dopisů svatého Pavla z Tarsu jsou od něho pouhé čtyři, ostatní jsou falza sepsaná i více než sto let po jeho smrti.

No a nejlepší mozky té doby dumaly třeba nad trojjediností Boha a drsně se přitom pohádali. Prý Duch svatý vychází z Otce, jde přes Syna a potom teprve nám lidem to sdělí Duch svatý. Jinak řečeno - car něco nařídí bojarům (šlechtě) ti to sdělí popům a ti to carovo nařízení sdělí lidu. Bojaři si ale carské nařízení přizpůsobí a popové taky, takže k lidu častokrát přijde opak carského nařízení. Protivníci ze Západu tvrdili, že Duch svatý vychází jak z Otce, stejně tak i od Syna. Král či císař může něco nařídit, no dobře, ale ať si to vymáhá sám, my šlechta a kněží také můžeme něco nařídit a také si to budeme vymáhat sami, král či císař nám do toho nebude kecat. Duch svatý tedy působí dle síly jednotlivých šlechticů a kléru. No a navzájem se katolíci a pravoslavní prokleli na věčné časy a poslali do horoucích pekel. Nesnáší se dodnes. A přitom Duch svatý vane, jak se mu zachce, a to jak na Východě stejně tak na Západě.

Dalším velice důležitým a závažným problémem byla tato záležitost: Otec je věčný, byl od věčnosti, nikdy nebyl zrozen, vždy byl a bude. Ale Syn byl přece zrozen, tedy dříve, před narozením, nebyl. Zastánci tohoto názoru byli prohlášeni za heretiky a vyloučeni z církve. Platí, že Syn je stejně stár jak otec, byl od věčnosti a bude také furt a to bez ohledu na to, že se nám narodil Spasitel v Betlémě a ve chlévě 24. prosince roku jedna a zemřel ukřižováním kol roku třicet. Je to mnohem nepochopitelnější než kvantová fyzika.

Docela zajímavá a v dnešní době velmi aktuální je otázka rovnosti mužů a žen. Muži a ženy si jsou podle současného učení katolické církve rovni, v nedávných a dřívějších dobách bývala žena vždy podřízena muži, ale tato rovnost platí, pokud jde pouze o pozemský život. Ty, kteří se budou po hříšném životě smažit v ohni pekelném, žádná rovnost nečeká. Muži a ženy se totiž za života dopouštějí odlišných smrtelných hříchů, a proto je musí v Pekle čekat i jiné druhy muk. Tresty v Pekle jsou popisovány v Novém zákonu: neuhasitelný oheň (Mk 9,48; Mt 25,41) žraví červi (Mk 9,48) zoufalé skřípění zubů a pláč (Mt 8,12; 13,42) a neuhasitelná žízeň (L 16,26). Evangelisté ovšem nevytřídili, které druhy trestů jsou pro ženy a které pro muže, nechali to na rozhodnutí šéfa Pekla. Jaké slasti nás čekají v Nebi, evangelisté ani teologové neřeší, asi se máme řídit Nebem mohamedánským, ti to popsali barvitě. No a my, kteří jsme nebyli vyvoleni - pro nás zbývá pouze pláč a skřípění zubů a to už tady na zemi.

A snad ještě jednu poslední teologickou lahůdku. Knězem může být pouze muž, nikdy ne žena. Je tedy naprosto jasné, že úplně to nejdůležitější na křesťanských obřadech je falus, říká Dawkins. Platí to i pro judaismus a islám. Viděli jste snad nějakou rabínku či imámku? Zato v antice bývaly kněžky docela běžnou záležitostí.

Máme výhrady proti muslimům, a copak židé se chovají jinak? A proti židům nikdo nic nenamítá. Židé i muslimové mají jiného boha než my. My máme boha trojičného (Otec, Syn a Duch svatý), kdežto židé a muslimové mají pouze jednoho nerozděleného na tři části jak my, židé mají Jahweho a muslimové Alláha. No to je přece veliký rozdíl! Katolíci mají za svatou knihu Nový zákon, židé mají za svatou knihu Starý zákon a muslimové mají za svatou knihu Korán. Židé stejně jako muslimové mají zákaz jíst vepřové maso. Muslimové mají v Koránu spoustu předpisů, jak se mají chovat a co a jak mají dělat, židé těch předpisů mají 613, tedy ještě mnohem více! Židé mají u nás spoustu synagog, snad v každém trochu větším městečku. Muslimové chtějí mít mešity, no, a když jich bude více než židů, proč ne?

Otázka a problém homosexuality je definitivně vyřešen ve svatých knihách Starého zákonu a v Koránu. Starý zákon považuje homosexualitu za trestný čin zasluhující smrt. Islám pouze dodržuje tento mojžíšský příkaz. Protestujeme proti trestu smrti za homosexualitu, ale vždyť oni pouze dodržují mojžíšovské zákony. Takže pro židy a muslimy je to jasné. V Novém zákonu o homosexualitě není nic zmíněno. No a jak obejít toto nařízení dané od starozákonního Boha? Jsou dvě řešení. První docela logické by bylo zavrhnout židovský Starý zákon. K tomu ovšem církev nemá odvahu. Druhé řešení je elegantnější. Zřídíme všelijaké instituce jako mnišské kláštery, mnišské řády a katolické semináře, což jsou vlastně shromaždiště homosexuálů. V evangeliích se uvádí příběh o vzkříšení Lazara, což mnozí považují za doklad Ježíšovy homosexuality. Písemně zachováno v apokryfních evangeliích. Ježíš byl tedy prý teplej a svatý František z Assisi to ani nijak neskrýval. Nikdy si nestříhal vlasy a mnozí tvrdí, že nosit dlouhé vlasy je znakem gayů. V televizi slýcháme doporučení, abychom zkusili být alespoň na chvíli homosexuální, zažijeme prý netušené zážitky a radosti. Copak v televizi jsou samí teplouši? A v novinách jak by smet, dnes se tím alespoň nijak netají. Také vězení je škola homoušů, ba až nucení k homosexualitě! No a nemělo by se s tím něco udělat? Trestá se vlastně nejen tak zvaným odnětím svobody, trestá se hlavně odnětím sexu. Není to zvrácenost? Co tak udělat společné věznice s ženami? Není vlastně vězení zbytečné a silně nákladové? Všelijakých řešení už bylo navrženo a nic se neděje, je to pořád stejné jak před pěti stoletími, žádná modernizace zde neproběhla.

Na vojně nás spávalo v jedné místnosti čtyřicet a nikoho nějaké gay myšlenky nenapadly, ono byl neustálý fofr, takže na to by stejně nezbýval ani čas. I vzpomínky vězňů za komunismu popisují, že by tehdy něco podobného nikdy nikoho nenapadlo, to až Magor s tím začal. Vzpomeňme také římské (antické) legie - chlapci, musíte si vystačit sami, žádné kempy prostitutek u vojenského tábora nebudou, to až katolická vojska měla a zavedla. Vojáci mohli utrácet žold hned nedaleko ležení, nemuseli se trmácet až do města. A co ti mladí studentíci, v podstatě děti v seminářích? Zažili akorát staré profesory, no, a když dostali faru, když se postavili na vlastní nohy, chtějí také zkusit jaké to je s mladými, s dětmi, často i s nejmladšími. Ale jinak to bývalo docela běžné, všichni to věděli, ale nemluvilo se o tom. Oscar Wilde dostal exemplární trest, ukázkový, výstražný, a prý ho odsuzoval soudce, který byl homosexuálně založený. Říká se, že tři síly ovládají svět - homosexuálové, církev katolická a oil company. Že by to byla pravda?

Zde bych ještě uvedl jednu příhodu tak asi ze 16. století ve Španělsku. Nějaký mladý vesnický zemánek, tedy ta nejnižší šlechta, se přijel podívat do Madridu, nikdy v životě tam nebyl, chtěl se podívat, jak se žije v hlavním městě, udělal si prostě takový výlet. Stál na ulici tehdy velkoměsta a právě tam procházelo nějaké katolické procesí k nějaké oslavě čehosi. Zemánek samozřejmě nevěděl, o co vůbec jde. Jako vesničan čuměl nevěřícně na to procesí kardinálů, biskupů a dalších zlatem ověšených papalášů. A jako úplný vesnický idiot si v tom úžasu zapomněl sundat klobouk. Bylo to ovšem bráno jako nepřístojná provokace a zemánek byl upálen, protože znevažoval slavnostní průvod zločinců, nesundal si totiž onen klobouk. Zajisté na mučidlech přiznal, že je nevěřící a že tím nesundáním klobouku chtěl urazit církev svatou. Dnes víme okolnosti, proč nesundal klobouk, nevěděl, že se to musí, nebo si to třeba vůbec jako vesničan neuvědomil, takže byl upálen za co? Za pravdu? Za nevědomost? Ale přece se na mučidlech přiznal! Církevní filosofové, tedy teologové, to snadno a lehce, jak mají ve zvyku a jak je jejich praxe, zdůvodní. Quantanámo a Haagský tribunál je naprosto totéž. Čest jejich záslužné usilovné důkladné a pečlivé práci. Tak byl to hrdina? Nebo protistátní zločinec? Absolutně nevinný človíček semletý sprostě šílenou ideologií. Samozřejmě v minulosti každý obyvatel vlasti „upřímně“ vyznával judeokřesťanské hodnoty. No, nevyznávat je, bylo skoro nemožné, neboť církev a šlechta měla dost prostředků na to, aby ony hodnoty prosadila, třeba věšením, mučením a upalováním. To si potom každý pořádně rozmyslel, zdali má či nemá vyznávat nařízené hodnoty.

Počáteční patristika se ještě přece jenom zajímala i o sociální otázky, ale když se církev stala státním náboženstvím, na sociálno zvysoka kašlala, což trvá podnes. Následovala ona proslavená scholastika, tedy hádky (vznešené disputace, diskuze) o vyložených nesmyslech. Když člověk pročítá ty intelektuálské rozpravy, tak si připadá, jakoby spolu mluvili blázni v psycho léčebně, nebo se těm kravinám musí hurónsky smát.

Můj docela oblíbený Quintus Septimius Florens Tertullianus (kolem 160 v Kartágu - kolem 220 v Kartágu) vynikal vysokou inteligencí i výmluvností, vtipem a výborným vzděláním. Připisuje se mu jím neproslovený proslavený výrok - věřím, přestože je to absurdní. Podle H. Hoppeho (1932) Tertullianus vytvořil 509 nových substantiv, 284 adjektiv, 28 příslovcí a 161 sloves, tedy dohromady 982 latinských novotvarů. To novodobí filosofové a teologové ho ještě nepřekonali ve vymýšlení novotvarů a neologismů, ač se snaží převelice usilovně. Tertulián je mi ale sympatický tím, že odmítal židovský Starý zákon a prosazoval pouze Nový zákon. Stavěl se proti Mariině panenství během a po porodu. Docela rozumný názor, no ne? Ve svých kázáních zakazoval křesťanům službu v armádě, holt pacifista dle mého gustu. Jednou se v čemsi nedohodl s vládou a tak pohrozil, že se svými ovečkami odejde na sever mimo římskou říši a doplnil to slovy: A kdo vám potom bude platit daně? Vláda mu vyhověla. No frajer i přesto, že tvrdil, že lidská duše má vlastní tvar a barvu zářícího vzduchu, tedy auru. Dnes velmi rozšířený módní názor.

Tertulián vymýšlel nová slova, dnes se vymýšlejí celé věty a odstavce dokonce i za pomocí počítače. A přitom jsou to nesmyslné věty, které tak moc rádi vytvářejí surrealisté, čím nesmyslnější, tím surrealističtější. Jsou to holt umělci, kteří s racionalitou nemají skoro nic společného. Podobný naprosto surrealistický text na několik stránek sepsal záměrně jaderný fyzik Alan Sokal a jako významný vědec zaslal text do seriózního vědeckého časopisu, který to uveřejnil. Uvedu krátký výňatek ze Sokalova článku a ohlasy. Vybral jsem citace uváděné ve Wikipedii.

Vyjádřeno v matematických termínech, Derridovo pozorování se vztahuje k invarianci Einsteinovy rovnice pole při nelineárních prostoročasových diffeomorfismech (zobrazeních nelineární časoprostorové mnohosti na sebe samu, která jsou nekonečně diferencovatelná, avšak nikoli nutně analytická). Základním bodem je to, že se tato invarianční grupa chová tranzitivně, to znamená, že každý časoprostorový bod, pokud vůbec existuje, může být transformován na kterýkoli jiný. Tímto způsobem tato nekonečně dimenzionální invarianční grupa eroduje rozlišení mezi pozorovatelem a pozorovaným….

No a tak podobně to pokračuje na dalších stránkách. Originál i překlad celého článku lze vyhledat na Wikipedii. Lze tam nalézt i obdivné recenze oceňující kvality článku a pochvalné tirády na úžasný text. Někteří (post)filosofové se rozplývají blahem nad geniálními myšlenkami v článku a rozvádějí ony myšlenky do širších souvislostí. Je to pěkné počteníčko, čtenář musí žasnout nad tím, co všechno se dá napsat. Jenomže Alan Sokal velice brzy, asi tak během měsíce, zveřejnil prohlášení, že si prostě dělal srandu z takových vědátorů-filosofů. No a učenci, kteří se nedozvěděli, že je to prča, o tom článku psali ještě složitější bláboly a mysleli to zcela vážně.

Teď už budu pouze citovat z Wikipedie: V roce 1996 uveřejnil Sokal v jarním/letním čísle časopisu, vydávaného v Duke University Press (na Duke University) ve státě Severní Karolína v USA, rozsáhlý článek s názvem Transgressing the Boundaries : Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity (Překračování hranic : k transformativní hermeneutice kvantové gravitace). Byl to experiment, který měl ukázat, jestli prestižní časopis uveřejní článek vydatně opepřený nesmysly, pokud (a) působí seriózně a (b) je v souladu s ideologickými předsudky redakce. Zhruba ve stejném čase Sokal v článku A Physicist Experiment with Cultural Studies publikovaném v časopise Lingua Franca (květen/duben) svůj podvod odhalil: „Chtěl jsem upozornit na to, že některé způsoby filozofování vedou ke stírání hranice mezi smysluplnou řečí a blábolem. Stačí použít nesrozumitelnou terminologii, odcitovat autoritu (fyzik, psycholog, sociolog, filozof…). Stejně jako žánr, který měl být ironizován - tisíce příkladů z něj lze najít v mé bibliografii - je můj článek směskou pravd, polo-pravd, čtvrt-pravd, lží, nelogičností a syntakticky správných vět, které ale nemají žádný smysl. Právě nyní více než jindy existuje povrchní a ledabylé myšlení, popírající objektivní realitu. Toto „subjektivistické“ myšlení je velmi rozšířené v intelektuálních a politických kruzích. Já obhajuji jasné a logické myšlení.“

Sokalův článek není prvním ani posledním zdařilým pokusem o literární mystifikaci čtenářů. Pozoruhodná a záslužná je radikální forma, kterou Sokal vystoupil proti bezobsažné, ale svůdné rétorice, která se vydává za vědu. Ukázal, jak neracionálně a nekriticky uvažují mnozí vědci z humanitní oblasti. Vlastně je tím také zesměšnil, což ovšem vyvolalo kritické námitky z hlediska etiky. Teprve touto následnou mediální diskusí dostala záležitost charakter „aféry“. Takzvaná Sokalova aféra začala žertem, který si Alan Sokal, profesor fyziky na New York University, udělal svým parodickým pseudofilozofickým článkem z redakce a čtenářů časopisu Social Text se zaměřením na kulturální studia.

Tento teoretický esej, jehož šíře záběru je obdivuhodná a má všechny atributy vyžadované postmodernistickou literární teorií, vycházející ze sociálního konstruktivismu. Na první pohled vůbec nepůsobí neseriózně. Je napsaný typickým akademickým stylem, lehce arogantním a rozvláčným a je doplněný o velké množství citací (Derrida, Lacan, Latour, Woolgar, Kuhn, Lyotard, Morin, Einstein, Bohr a další). Tradiční teorie gravitace byla jenom kapitalistickou fikcí a její neopodstatněnost ukazuje socialistická/relativistická/feministická teorie kvantové gravitace. Text záměrně postrádá logický smysl. Smysl sice chybí, text je ovšem napsaný aktuálním filozoficko-analyticko-sociologickým žargonem, a tak před sebou máme text, který má všechny atributy postmoderních literárních teorií. Hlavní je, že vychází ze sociálního konstruktivismu, poplatného americkému univerzitnímu prostředí. V článku uveřejněném v časopisu Lingua Franca, ve kterém se přiznává k podvodu, primárně obviňuje redakční radu časopisu Social Text z neschopnosti odhalit, že se jedná o parodii a prohlašuje, že „jakýkoliv kompetentní matematik nebo fyzik by pochopil, že se jedná o vtip“. Přímo je viní z intelektuální arogance a dokazuje to právě na faktu, že článek přijali bez jakékoliv konzultace s poučenými odborníky. Na svoji obranu redaktoři uvedli, že článek považovali za „vážný pokus profesionálního vědce hledat podporu pro výzkum ve své oblasti v postmoderní filozofii a jeho charakter parodie v ničem neovlivnil náš zájem o tento článek jako o symptomatický dokument“, přičemž obvinili Sokala z neetického chování.

Sokal chtěl svou parodií na současné filozofické texty ukázat v první řadě na to, že část humanitních vědců ovládla intelektuální lenost natolik, že nejsou více schopní prohlédnout skrze mlhu svých vlastních myšlenek a chybí jim tak minimální schopnost odlišit to podstatné od úplného blábolu.

Sokalova práce je napsaná aktuálním filozoficko-analyticko-sociologickým žargonem. Právě ten je také předmětem jeho kritiky. Autoři podle něj často píší vágně, frázovitě, zmateně a nejednoznačně. Nadměrně používají metafory, převažuje citování autorit namísto toho, aby byly poskytnuty logické důkazy, zmateně používají a nadužívají odborné termíny i běžná slova.

Sokal tvrdí, že jsou to právě akademici, kteří pohrdají kritikou z vnějšku. Odmítá názor některých postmoderně a poststrukturalisticky orientovaných humanitních autorů a myšlenky typu „vědecké pravdy nemají vyšší epistemologickou hodnotu než jakékoliv jiné narace, jsou pouhými sociálními a lingvistickými konstrukcemi atp.“. Podobné postoje považuje přímo za útok na normativní koncepci vědeckého bádání o světě.

Odpůrci si o Sokalovi myslí, že je po filozofické stránce naivní, pokud věří v rozum, logiku a pravdu. Jeho odpůrci stejně tak Sokalovi vyčítají, že nemá dostatečné znalosti v oblasti, kterou kritizuje, a proto jeho kritika vyznívá do prázdna…

U nás přichází se svérázným pojetím „subjektivní ontologie“ prof. Z. Neubauer, když svévolně modifikuje Bohrovy i Heisenbergovy základní předpoklady v jejich kodaňském výkladu. Ve stati „Zánik substance a problematika objektivní ontologie“ v Novém Areopágu píše: „Teprve věda dvacátého století ve svých špičkových formách teoretické fyziky na sobě bezprostředně zakusila, že toto bytí bez předpokladu je zároveň bytím bez základu. Poznatky z oboru fyziky elementárních částic postupně vedly vědce k opuštění pojmu substance.“(!) Tato historie souvisí dle Neubauera s Heisenbergovým principem neurčitosti a s Bohrovým pojmem komplementarity. A ještě něco z české kuchyně okultistů, kteří vytváří takzvané astrální tělo (astrální dvojník, transcendentní část kvantového mechanického těla), které je svým fluodem (?) přítomno v každé buňce materielního těla a také těsně kolem povrchu těla vytváří několik milimetrů silnou vrstvu pod ódickou aurou. Ta, jak známo, má tloušťku až stonásobnou.(!) Co říci nakonec k těmto tragikomickým názorům? Je možno jen doufat, že podobné fantazie zůstanou omezeny pouze na úzký kruh spřízněných blouznivců.

Doufám, že ta spousta citací stojí za přečtení. No a ty fantasie blouznivců stříknuté indickým hinduismem a buddhismem jsou i v mém okolí docela silně rozšířeny. Znám osobně docela hezké mladé děvy, které s vážnou tváří tvrdí, že hovoří s Plejáďany a také znám mládence navštěvující jiné dimenze aniž by byli v alkoholovém či opiovém transu, takže podobné iracionální hovadiny se vyskytují i v mém okolí, které je jinak naprosto racionální a atheistické.

Klidně můžeme tvrdit, že veškerá teologická moudra jsou přímo dokonale identická se Sokalovým textem. Až do francouzských osvícenců byla filosofie faktickou služkou teologie, stačí si prohlédnout dějiny evropské filosofie od Bondyho nebo Hoffa. Nesloužit teologii znamenalo nejen nemít šanci na knižní vydání, ale znamenalo to vydání inkvizici a upálení jak filosofa, tak spálení jeho rukopisů. Teprve francouzští osvícenci, Darwin a Marx definitivně ukončili éru nesmyslné teologie. No a Sokalova aféra zase definitivně ukončila éru filosofie a ukázala její absolutní nepotřebnost, neužitečnost a škodlivost.

Co to byla (a je) filosofie? Filosofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía, moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Není to tedy jen akademická disciplína, ale také způsob života, který začíná údivem nebo zklamáním nad tradičními výklady věcí (Platón) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat. To uvádí wikipedie. Také uvádí citace o filosofii známých osobností. Tož některé také uvedu:

Henri Bergson: Je třeba odvrátit pozornost od prakticky zajímavé stránky vesmíru a obrátit ji k tomu, co prakticky k ničemu neslouží. Toto obrácení pozornosti je filosofie sama.

Cicero: Filosofie je péče (starost) o duši.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel: Filosofie je svou povahou něco ezoterického, co není pro davy a z čeho se ani nedá pro davy něco uvařit: je filosofií jen tím, že je přímo protikladem zdravého rozumu.

Friedrich Nietzsche: Filosofie je jakási pomsta na skutečnosti.

Louis Pasteur: V láhvi vína je víc filosofie než ve všech knihách dohromady.

Marx: Filosofie a studium skutečného světa jsou v takovém poměru jako onanie a pohlavní láska.

Georg Christoph Lichtenberg: Bůh stvořil člověka k obrazu svému, praví Bible, filozofové to dělají právě naopak, vytvářejí Boha k svému obrazu.

Georg Christoph Lichtenberg: Filosof je ten, kdo v sobě musí vyléčit mnoho chorob ducha, než dospěje k pojmům zdravého lidského rozumu.

Slovník cizích slov: Zofos, význam: (ř.) temnota. Filosofie je láska k moudrosti, kdežto filozofie je tmářství, neboť sofia znamená moudrost a zoofos znamená tmu. Tedy filozof = milovník temnoty, na rozdíl od filosof = milovník moudrosti. No, ještěže máme Ústav pro jazyk český, který doporučuje psát místo s raději z, což odpovídá realitě, přece dnešní filozofové mají k moudrosti až příliš daleko.

Velké postavy filosofie byly většinou lidé štítící se práce. Třeba takový Konfucius byl vysoce postavený císařský úředník, jednou požádal své žáky, aby si prohlédli jeho ruce: „Pohlédněte na moje pěstěné jemné ruce, nikdy se neposkvrnily prací.“ Konfuciova filosofie se v podstatě zabývala tím, jak řídit stát a společnost. Jeho pojednání byla na svou dobu skutečně velmi moudrá. Harmonie musí být nejprve v rodině, potom bude i v obci a kraji, nakonec bude v celé říši. Aby byla nastolena harmonie ve vztazích, musí nutně existovat nadřízenost a podřízenost. Pokud nebude úcta a respekt k autoritám, nastává chaos. V rodině je autoritou otec, v obci starosta, v kraji císařský administrátor, v říši císařští úředníci a nejvyšší autoritou je císař. A zde má Konfucius myšlenku předbíhající o tisíciletí jeho dobu. Státním úředníkem-autoritou může být pouze člověk, který složí státem předepsanou zkoušku z vědomostí a morálního profilu. Může být i za sebemenší pochybení kdykoliv odvolán. Funkci nelze koupit ani dědit. Tedy krajský tajemník, hejtman, městský primátor či vládní úředník nemůže být jenom tak kdekdo. Musí to být odborník na slovo vzatý. Pokud úspěšně udělá státní zkoušku ten nejposlednější človíček z nějaké vzdálené zapadlé vísky, může být jmenován třeba ministrem. A skutečně v Číně nikdy nevznikla nějaká šlechta s dědičnými privilegiemi. Jistěže bohaté rody existovaly, ale neměly právo kecat do státní administrativy. Myslím si, že takový stát by fungoval dobře i v dnešní době.

Proč tedy Mao Ce-tung vyhlásil boj proti konfuciánskému dědictví? Jakápak nadřazenost jedněch a podřízenost druhých, přece všichni jsme si rovni a platí to stejně i pro muže a ženy. Nikdo nemůže být něco víc než druhý. Státní úředníci byli všichni členové strany bez ohledu na odbornost. Byli to nedotknutelní revolucionáři. Stali se jimi odměnou za zásluhy o revoluci. Tato byrokracie si pro sebe uzurpovala moc a chtěla si funkce podržet dědičně. No a to se Maovi vůbec nezamlouvalo. Máme přece demokracii, tedy lid si musí vládnout sám. Lide, vem si vládnutí do svých rukou! Všechno archaické, zkostnatělé, zastaralé a přežilé je potřeba zničit! Mladí, jděte do toho! A mladí to skutečně vzali do svých rukou - vypukla Velká proletářská kulturní revoluce (1966 až 1969). Rudé gardy, což byly často i děti, převzaly řízení státu, no a logicky vznikla anarchie a rozvrat ekonomiky. Jenom si představme, kdyby se naším premiérem stal třeba Feri Dominik a primátorem Prahy by byl jmenován sedmnáctiletý student z ateliéru Jiřího Davida. To by nadšením hýkali povaleči Pražské kavárny a squatteři z Kliniky, co? Ovšem Velký kormidelník a nejrudější z rudých sluncí v naších srdcích Mao byl nucen povolat armádu, aby situaci uklidnila a obnovila pořádek. Rudé gardy byly poslány na venkov učit se od rolníků. Předání vládnutí masám se nějak nezdařilo, přesto je Mao nadále uctíván jako zakladatel státu s tím, že 75 procent jeho rozhodnutí byla správná a pouze 25 procent bylo chybných. Současné vedení čínské komunistické strany se vlastně vrátilo ke Konfuciovi. Takže vidíme na vlastní oči Konfuciovu filosofii v praxi. Kéž by jim to vydrželo dlouhou dobu.

Druhá velká postava filosofie byl indický princ Siddhártha Gautama zvaný Buddha, což znamená Osvícený. Také odmítl jakkoliv pracovat, dokonce i vládnutí považoval za práci, a tak raději v rozkvětu sil odešel do bezdomoví. Zkoušel žít jako asketa oděný pouze vzduchem, což by ale v Evropě v zimě nějak nešlo. Shromáždil kolem sebe skupinku stejně smýšlejících, tedy partu lidí štítících se práce. Brzy zjistil, že hladovění není to pravé ořechové. Po okolí se rozšířila fáma, že Budha a jeho kámoši jsou tzv. osvícení, že rozmlouvají s transcendentními božstvy a že nalezli smysl života. Pro obyvatele se tito nefachčenci stávali vyvolenými, osvícenými a skoro božskými nadlidmi. Pro pracující zemědělce, pro kulie, bylo velikou poctou, pokud jim mohli přinášet všelijaké dary, od jídla po oblečení, obutí atp. Byli přímo šťastní a blažení, pokud ti osvícení mnichové od nich dary přijali. Tedy nebyla to žádná žebrota, což je podivuhodné. Mnichové nikdy za dary neděkovali, naopak ti darující děkovali za to, že mnichové dary přijali. Samozřejmě to souvisí s hinduistickou choromyslnou naukou o převtělování. Tato šílená doktrína je mnohem vymakanější než křesťanské Nebe. Křesťané slibovali člověku ráj až po smrti, z čehož si mnozí racionálně uvažující lidi vždycky dělali posměch, legraci a srandu. Převtělování je přece jenom trošičku inteligentnější a dává naději na lepší život už na tomto světě. Pokud se budu chovat dobře, vhodně, poslušně, tak se mohu znovu narodit ale už ve vyšší kastě. No a vždycky se našlo několik cvoků, kteří přesvědčivě dokazovali, že v minulém životě bývali tím či oním. Dokonce i u nás v Evropě takový nesmysl stvrzují vážně někteří jedinci, většinou zcvoklí umělci.

Z hlediska „vznešených“ indických vládců-oligarchů je převtělování geniální metoda k udržení poddaných v poklidu. Zákony karmy a reinkarnace znamenají, že pozitivní, či negativní myšlenky a činy v jednom životě přímo ovlivňují podmínky života dalšího, karma je tedy zákonem příčiny a následku. Do jaké podoby se člověk převtělí, závisí na jeho minulých činech. Ale v křesťanství nelze použít reinkarnaci, protože axiomem je, že budou těla z mrtvých vzkříšena. (Axiom je tvrzení, které se přijímá a bez důkazu se považuje za pravdivé!) Holt převtělování bylo a je podnes mnohem působivější než nějaký Poslední soud až na konci věků.

Samotný Buddha nikdy nepřiložil své ruce k nějaké práci. Tehdejší a i dnešní přívržence buddhismu, či jejich stoupence, lze charakterizovat odporem k jakékoli práci, kteří automaticky požadují, aby je druzí živili. Být členem společnosti buddhistů je docela dobrý kšeft, no ne? Buddhističtí mnichové v Tibetu v čele s Dalajlámou dovedli tento parazitický způsob obživy do absurdního snad nejkrutějšího a nejodpornějšího otrokářství. Až čínští komunisté jim tyto móresy v padesátých letech minulého století zrušili. Bylo to vlastně úplně poslední zrušení otrokářství v našem světě. Kalousek a jemu podobní proti tomu silně protestují a požadují návrat otrokářství, požadují zrušení zrušení otroctví a návrat k nevolnictví. K budhismu nemám nějak příliš kladný vztah. Copak všichni lidé na světě nezažívají fakt, že život je často utrpením? To není žádná převratná myšlenka. A že žádostivost nedělá člověka šťastným, to přece také každý ví. No a nirvána a nicnedělání, to prostě pro mne není.

Třetí v pořadí velkých postav filosofie byla antická trojice - Sókratés, Platón a Aristotelés. Pro všechny tři byla práce naprosto neznámou záležitostí. Platón a Aristotelés se narodili v rodinách největších boháčů, takže o práci nezavadili nikdy ani v myšlenkách. Nemuseli se tak otravnou záležitostí vůbec zabývat. I o jejich finanční a majetkové záležitosti se starali a spravovali je otroci-manažeři. Když chtěl jeden z těchto velkých filosofů darovat otroku-správci svobodu, tož ten to odmítal přijmout, že raději bude nadále sloužit svému pánu jako otrok. Svobodu nakonec přijal ale s podmínkou, že bude nadále sloužit jako správce. Když třeba koncem roku vykazoval uzávěrku, tak to vypadalo asi takto: Můj pane, letos jsem rozmnožil tvoje jmění o deset, dvacet, třicet procent… No tak určitě nějaké to procento si připsal i na své konto. No a odejít z takového džobu se mu zajisté nechtělo. Ono, komu by se chtělo, že?

Sókratés ale byl naprosto nemajetný, vyučil se kameníkem, ale práci kameníka nikdy neprovozoval. Byl to v podstatě všem známý pobuda, který pouze na náměstí kecal s kýmkoliv, kdo ho byl ochoten vyslechnout. Peníze samozřejmě do rodiny nepřinášel žádné. Jeho žena Xantipa a děti mívaly často hlad. Když se jednou vracel a zase nepřinášel žádný výdělek, tož mu Xantipa z okna vylila na hlavu nočník, dlabala na jeho filosofické úvahy, když děti i ona měly hlad. Filosof to okomentoval slovy: Hle, rosa nebeská.

Tak o tomto Sókratovi bychom nevěděli vůbec nic, kdyby o něm nenapsal chvalozpěv Platón. Ovšem když byl Sókrates odsouzen k smrti za urážení a znevažování bohů a z narušování morálky mládeže (a navíc požaduje zrušení otroctví) a před svými přáteli vypil smrtící bolehlav, tož Platón při tomto činu přítomen nebyl, prý byl nemocen. Spíš bych řekl, že se nechtěl zahazovat s takovým pobudou. Sókrates byl a je dodnes skutečně velkou postavou historie. Naprosto racionální humanista a atheista. Sókrates prosazoval zrušení otroctví. Všichni lidé jsou si rovni. Jednoho otroka vhodnými otázkami dovedl k tomu, že znovu vymyslel Pythagorovu větu, kterou znali už pradávno Egypťané. Byl to důkaz pro rovnost lidí, kdepak nějaké mluvící nářadí. Sókratés je můj velký oblíbenec.

Platón o práci nikdy nezavadil, ba ani ji nikdy neviděl, otroci byli pro něho pouhé mluvící nářadí. A čím se proslavil? Ne tím, že prohlašoval, že vládnout má filosof (tedy on Platón), to hlásal kdekdo, i náš Havel. Proslavil se nesmyslnou iracionální myšlenkou o idejích. Ideje jsou věčné a neměnné. Kdežto samotné reálné věci, třeba židlička, stůl, člověk, jsou pouze prchavé, zanikající, obracející se v nic, v nebytí a vzhledem k nekonečnu vlastně ani opravdově neexistují, jsou to pouhé iluze a přeludy. Takže taková židle a stůl jsou pomíjivé a dočasné, ale idea židle, tedy židličkovost a idea stolu, tedy stolovost, jsou ty faktické pravé skutečnosti – stálé, absolutní a neměnné a nezměnitelné. Existuje tedy reálný dokonalý svět idejí a pak svět iluzorní, přeludný, zdánlivý, klamný, snový, prchavý, zanikající a ve skutečnosti neexistující. Našima očima viditelný svět prostě neexistuje. Člověk neexistuje, existuje pouze idea člověkovosti. Solipsisté jako Fichte, Schopenhauer a náš Klíma také došli k závěru, že svět neexistuje a že existují pouze oni a nic jiného, všechno ostatní je pouze jejich sen a iluze.

A když se tehdejší studenti ptali Aristotela, co soudí o Platonových idejích, velice stručně odpověděl: „Nedostatky velké myšlenky se vždy rovnají nebo jsou větší než její velikost.“ Někdy se překládá, že: „U velkého myslitele jsou velké i omyly.“ Tož tak se vyjádřil Aristotelés o svém učiteli.

Aristotelés byl opakem Platóna, neboť vše musel mít systematicky roztříděné, podložené výzkumem, žádné vědecky nedoložené domněnky v jeho díle nemají místo. Jeho pojednání a traktáty jsou podloženy výsledky vlastních pozorování oblohy, přírody, země, jazyka, společnosti, politiky a umění. Obsahují přesnou a závaznou argumentaci, samozřejmě poplatnou tehdejšímu poznání. Třeba velmi srandovní je jeho tvrzení, že ženy mají pouze 28 zubů, přitom nějak opomněl požádat svou ženu, aby otevřela ústa, že jí spočítá zuby.

Vybral jsem pár jeho výroků, které se mi líbí.

-Nejdůležitější v každé ústavě je, aby zákony zaručily, že se nikdo z úřadu nemůže obohatit.

-Politeia může být spíš oligarchická, kde se nepřítomnost na zasedání trestá, anebo demokratická, kde se naopak chudým za účast na zasedání platí.

-Výsady zámožných ničí ústavu víc než výsady lidu.

-Základní podmínkou dobrého života v obci jest vláda zákonů, nikoli lidí.

-Dokonalý člověk je nejlepší z živočichů, pokud je ale oddělen od zákona a spravedlnosti, je nejhorší ze zvířat.

-Peníze mají, takříkajíc, všichni nějak rádi, ovšem hamižnost obec ničí. Jedni šetří, jako by měli žít věčně, druzí utrácejí, jako by měli hned zemřít.

-Ach, milí přátelé, přátelé neexistují.

-Ty chceš vědět, proč jsem přerušil učený rozhovor, abych se ohlédl za krásnou ženou? Lituji tě, můj příteli, protože tohle byla otázka slepce.

-Příroda nečiní nic bezdůvodně.

-Neboť člověk není to nejlepší ve vesmíru.

-Za naprosto nepřijatelnou formu vlády považoval tyranii, tedy vládu jedince, jemuž jde jen o vlastní prospěch, dále oligarchii (vládu bohatých), která je přece jen o něco lepší než tyranie, a konečně demokracii, čili vládu lidu, což je nejmenší zlo z těchto tří.

Kdyby žil dnes, tak by to byl suchar vědec, kterému by byla nějaká spiritualita, esoterika a nadpřirozeno naprosto vzdálené. Což je mi na něm moc sympatické. Zachovala se poznámka nějakého jeho příznivce, kdy Aristoteles požádal, aby mu žáci dali nějaký námět, a že zítra jim předloží dva traktáty. V prvním bude nezvratně dokázáno, že je to pravda. V druhém traktátu bude zase nezvratně dokázáno, že je to lež. Ty traktáty, pokud vůbec byly napsány, se samozřejmě nezachovaly. Ale Aristotelés také sepsal První analytiky, Druhé analytiky a Topiky. Překlad A. Kříže vydala Akademia kolem roku 1963. Tož jsem si to koupil. Dopadl jsem stejně jak nějaký středověký mnich, který se svěřil, že to četl dvacetkrát, aniž by pochopil jednu jedinou větičku. Teprve při jedenadvacátém čtení pochopil, o co tam jde. Já jsem to samozřejmě tolikrát nečetl, pokoušel jsem se ale nejméně pětkrát, dostal jsem se nanejvýše na třetí stránku a nechápal ani ň. Stejně se domnívám, že si Aristotelés ve svých pojednáních o logice dělal srandu. Je to pěkně přesložité nesrozumitelné pochutnáníčko pro intelektuály, něco jako Sokalův text, akorát se k tomu Aristotelés nepřiznal. Možná i jo, ale nezachovalo se to, přece slavný filosof si nemůže dělat z lidí šoufky, že? Ostatně i to vyjádření učeného mnicha když to četl po jedenadvacáté, můžeme interpretovat tak, že pochopil, že si Aristotelés dělal srandu.

Žil kdysi konzervativní muslimský filozof, který vydal knihu s názvem „Nesrozumitelnost filozofů“. A Averroes na to reagoval knihou s názvem „Nesrozumitelnost nesrozumitelnosti“. To je kniha, kterou stojí za to číst. Všelijakých surrealisticko-dadaistických filosofických pojednání je spousta, o nich viz níže. Docela vtipně o logice napsal Seneca v jednom ze svých dopisů. „Myš je slabika; myš ohlodává sýr: tedy slabika ohlodává sýr. Mysli si nyní, že tohle nedovedu rozřešit. Hrozí mi snad z takové neznalosti nějaké nebezpečí? Nějaký neprospěch? Patrně se mám obávat, abych někdy do pasti nechytal slabiky anebo aby mi někdy, budu-li trochu nepořádný, kniha nesežrala sýr. Ledaže by byl vtipnější takový závěr: Myš je slabika; slabika neohlodává sýr: tedy myš neohlodává sýr. Jaké to chlapecké hlouposti! Kvůli tomu jsme svraštili čelo? Kvůli tomu jsme si dali narůst vousy? Kvůli tomu vyučujeme s chmurnou a bledou tváří?“ No není ten Seneca dobrej!

Vždycky jsem se ale podivoval nad tím, proč teologové za svůj vzor nepojali Platóna a raději si vzali za vzor racionálního Aristotela. Vždyť u Platóna bylo snadné shrnout všechny jeho ideje v nadsmyslném světě do jedné takové ideje idejí, a nazvat to bohem. Křesťanští filosofové by měli vše zjednodušené, méně pracné a málo namáhavé, neboť Platón už vše vysvětlil a zdůvodnil. Proč to nešlo? No, nešlo to proto, že Kristus byl bůh a zároveň i člověk, nešlo přemístit Krista do transcendentna jako ideu Krista, církev potřebovala boha i jako člověka pozemského, proto Platóna odmítla. No a racionální Aristotelés přece jenom alespoň částečně udržoval i něco málo z rozumu v teologii.

Celá evropská filosofie jsou prý vlastně pouze komentáře k Platónovi, tvrdila a tvrdí většina filosofů, i ti postmoderní jsou téhož názoru! Kupodivu, já s tím docela souhlasím, taková spousta nesmyslných traktátů to potvrzuje. Co například píše Martin Heidegger: Pod zkoumáním pravdy myslíme poznávání božích myšlenek. Existují celé filosofické knihovny, zabývající se vnější (ontologickou) anebo vnitřní (gnoseologickou) stránkou poznání. Filosofie je o cestách, kterými k lidem Bůh promlouvá. Poznání, pravda nebo boží slovo, to jsou všechno jen synonyma pro duchovno. Křesťanské svatozáře, osvícení a boží světlo lze vidět pouze třetím, vnitřním okem. Ontologicky je tohle vnitřní oko světlinou, která zjevuje lidský svět, jsoucno. No není hoden obdivu?

Sebraných spisů Martina Heideggera je celkem 102 svazků, od roku 1975 vyšlo doposud přes 60 svazků. Úctyhodné dílo, co? Na dalších 40 svazků se nedočkavě těší všichni postfilosofové. Určitě se dočkají, ministerstvo kultury na vydávání díla samozřejmě finance z peněz daňových poplatníků najde, a to v rámci plíživé rehabilitace nacistických zločinců. On by totiž Heidegger, nebýt židovky Arendtové, po válce visel. Jeho fanatická oddanost Hitlerovi a nacismu byla pověstná. Obdiv k Vůdci a fašismu, přesvědčení o germánských nadlidech a vyvolené rase, to dnes už postfilosofům (a nejenom jim) ale vůbec nevadí. Kdyby se Heidegeerova filosofie uskutečnila v praxi, a nescházelo k tomu moc, dále by filosofie nebylo potřeba, po našem vítězství stačí v celé naší říši jeden filosof, tedy já, pronesl slavnostně Heidegger na půdě univerzity. U nás stačil jeden Havel.

Takže můžeme klidně konstatovat, že tihle post-platónští a post-moderní filosofové jsou bestiální zvrhlíci podporující a prosazující vraždění a vyhlazování celých národů (viz Lévy a Libye, Havlovo humanitární bombardování). Jako samozřejmost schvalují vládu nadlidí. Před šedesáti lety toužili mít čistou rasu a podřadné rasy bylo nutno vymýtit. Dnes chtějí rasu míchanou. Z jednoho extrému k druhému. Je to ovšem logické, z míchané biomasy nikdy nevzejde nadčlověk a rasa nadlidí zůstane nadále nedotknutelná a bude bezproblémově vládnout dál. Vyhladit podlidi? Nač, v tomto případě se budou vyhlazovat podlidi vzájemně mezi sebou sami. No a naši demokraté to mají také tak - my vyvolení jsme bohatí nadlidé, ti, kteří nám slouží, jsou ještě lidé, ostatní je pouhá biomasa. V historii můžeme obdobné názory najít ve Starém zákonu, kde se dočteme tato boží slova: „Izraelité jsou rasou bohem vyvolenou, ostatní gojimové jim musí sloužit.“

Začíná to Platonovými idejemi, pokračuje křesťanským Bohem, pak Hegelovým Světovým duchem, Pjakinovým Globálním prediktorem a končí všemocnou volnou rukou trhu. Američané jako věřící v Boha chtějí uvést svět do původního stavu, tedy do stavu chaosu a to takového, jaký byl před vznikem civilizace. Bůh pomáhej Americe!

Pak ještě máme takové mírumilovné a neškodné filosofy jakým je například filosof prof. PhDr. Ing. Josef Šmajs, CSc., který uzavřel smlouvu se Zeměkoulí. Zní asi takto: „Heleď, Zeměkoule, já nepokácím na zahradě hrušku a ty zase zaručíš, že nebouchne někde sopka.“ A proč neuzavře smlouvu s celou Sluneční soustavou? Ba proč neuzavřít smlouvu s Mléčnou dráhou? (O neútočení a věčném přátelství?) Této smlouvě rozumí pouze filosofové, běžnému člověku je takové čtení naprosto nepřístupné, říká samotný Šmajs na videu. Chudáci študentíci Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, pokud nepoužijí v každé druhé větě slůvka jako ontická tvořivost, evoluční ontologie kultury, axiologické aporie, inteligibilita, abalietní sféra stojící proti aseitní sféře substance apod., tak mají smůlu, zápočet nedostanou.

Ono být profesionálním filosofem, je vynikající a docela dobře honorované zaměstnání, stačí jenom žvanit složitým jazykem nesmysly, plácat páté přes deváté, a přesvědčivě tvrdit, že tomu obyčejní lidé nejsou schopni porozumět, protože jsou blbečci. Zato já, velký filosof, udržuji vysokou laťku vzdělanosti, a proto je nutné mne finančně také vysoce ohodnotit. Aby se člověk stal filosofickou obcí uznávaným filosofem, stačí hrdě prohlásit, že v době totality studoval v bytových seminářích u profesora Patočky, to je bohatě dostačující kvalifikace. Studoval přece u Patočky, kde bylo motto: Filosof se nesmí vyjadřovat jasně, stručně a srozumitelně, to není potom filosof, ten musí dokázat naopak mluvit naprosto nejasně, dvoj a víceznačně, obsáhle (aby to čtenáře odradilo od čtení) a nesrozumitelně, teprve potom je hoden titulu filosof.

Docela rád se dívám a pozoruji, čím se zabývali a zabývají ti intelektuálové, kteří v životě nikdy ani nepřičichnuli k práci. Ta jejich bezobsažná nadřazenost je ale až přílišně troufalá drzost! Vcelku mne těší, že nesdílím jejich úděl a jejich životní styl, že necítím potřebu zabývat se nějakým aseitním bytím či abalietním žitím.

Vida, jak snadno se lze obživovat bez práce, stačí hlásat nesmyslné bludy. Vzorovým příkladem jsou buddhističtí mnichové, církevní řády, hlavně řád žebravých mnichů františkánů, učení teologové a filosofové. Tihle pseudovzdělanci sami sebe považují za morální giganty národa. President Kiska byl vyhlášen největší osobností roku. Je to ovšem také muž, který vydělal miliony na nejchudších Slovácích a přesto byl pasován na morálního giganta všech Slováků.

Svatý František jakoukoliv prací otevřeně a veřejně opovrhoval, prostě se práce štítil, byl ovšem aspoň vynikajícím komediantem-performerem. Ostatně ani Marx nikdy neházel lopatou, nekopal krompáčem, ani motykou neokopával řepu či brambory, ne tak kosou něco pokosit. O Leninovi také není známo, že by byl někdy v továrně.

Anglický filosof Francis Bacon v roce 1620 označil tři objevy, které změnily tvář světa: knihtisk, střelný prach a kompas. Všechny mají své kořeny v Číně. Přidal bych ještě objev výroby papíru. Vynálezcem byl vládní úředník a eunuch Cchaj Lun kolem roku 105 n. l. Hledal jsem marně jeden jediný objev nějakého znamenitého filosofa, který by změnil tvář světa, nenalezl jsem vůbec nic.

Zato dva ne-filosofové skutečně změnili tvář světa a to v polovině devatenáctého století. Prvním byl Charles Darwin, který z vlastního pozorování prokázal faktické fungování evoluce, čímž padla do zapomnění veškerá teologie s teorií o existenci božího tvoření. V té samé době Marx na základě empirického zkoumání společnosti, popsal zase faktické fungování společnosti a parazitické chování a jednání církve, feudálů a kapitalistů. No a potom už Lenin uskutečnil v praxi budování společnosti bez parazitické třídy, které nedokonale fungovalo 70 let a bylo rozmetáno vlastně násilným způsobem kapitalistickou oligarchií. Dle Marxových a Leninových návrhů na vybudování humanistické společnosti pokračuje dnes čínská společnost a doufám, že už nájezdům kapitalistických plutokratů odolá.

Darwin ani Marx nebyli filosofové, byli to svědomití vědci. Marxe sice „kavárníci“ považují za filosofa, ovšem negativního a spolčeného s ďáblem. Marxovo dílo, tedy hlavně Kapitál, není nic filosofického, jsou to pouhá fakta popisující tehdejší ekonomické vztahy. Občas tam najdeme i přemýšlení o tom, jak udělat, jak zařídit, aby svět byl mírumilovný, harmonický, bez vykořisťování jedince jiným jedincem no a v tom já neshledávám vůbec nic filosofického. Můžeme ale suše konstatovat, že Darwin spolu s Marxem definitivně rozmetali teologii spolu s filosofií a s konečnou platností zrušili tyhle dva obory jako nepotřebné ba škodlivé.

Přesto ještě pořád se nacházejí inteligenti tvrdící, že v atheistickém vydání světa postrádáme význam, smysl a účel naší existence. No a v teistické společnosti je to jinak? Také filosof Jiří Fuchs (*1947) tvrdí, že „ateismus také stojí na víře; vědecký ateismus je nonsens.“ Co nás tu pan Fuchs oblbuje, když tvrdí, že věřit v existenci bohů, andělů, hodných a zlých duchů, rusalek a víl je úplně stejné jako víra v existenci gravitace, elektromagnetického záření a hmotné podstaty našeho světa. To že je víra na stejné úrovni? Víra v existence Jahweho a víra v neexistenci Jahweho, je prý stejná víra, prý je to prašť jak uhoď. Bóže můj, je vůbec možné takhle uvažovat?

Jenom si představme, že by sinoložka Olga Lomová překládala do čínštiny postfilosofa Patočku, Petříčka, Jána Sokola, Rezka, tekutého Bělohradského, Koháka, Šmajse… Měli by tito post-filosofové v Číně obrovitánský ohlas a získali by obdiv a popularitu mezi obyvatelstvem? Nebo by si ťukali na čelo, cože ta Evropa má zase za psychické problémy? Tleskali by v čínském parlamentu Havlovu řečnění? A též by nějaká arabistka mohla tato veledíla přeložit do jazyka Mohameda. Dokonce bych uvítal i překlady do hindštiny. No a kdyby tyto překlady v uvedených zemích získaly ohlas a obdiv, tož to bych potom uznal, že Fouriér se hrubě mýlil.

***

 

 

Darwin a Marx v současnosti

V devatenáctém století žili dva géniové, kteří radikálně změnili celý svět. Obrátili ho naruby, zkrátka postavili ho z hlavy na nohy. Byl to Charles Robert Darwin (1809-1882) a Karl Heinrich Marx (1818-1883). Svá díla tvořili ve stejné době, tedy před 150 lety. Pravděpodobně se spolu nikdy nesetkali ani spolu nehovořili. Marx dílo Darwina znal a jako spřízněné duši mu prý poslal výtisk Kapitálu, ten ovšem Darwin neměl zájem přečíst, ekonomické záležitosti nebyly jeho parketou. Jeho přelomové dílo se zabývalo teorií evoluce, kterou prokázal, že nějaký Pánbůh se vznikem a vývojem života nemá nic společného. Můžeme klidně konstatovat, že vlastně zrušil jakékoliv náboženství. Jeho evoluce nepotřebuje žádného Stvořitele ani tzv. Nejvyšší inteligenci (Kreatora), vše se dá vysvětlit evolucí, což prokazují i výsledky genetiků. Dokonce náš rodák Gregor Johann Mendel (1822-1884), který působil jako mnich a opat augustiniánského kláštera, přidal nezpochybnitelné doklady k pravdivosti evoluce. No, ještěže ho církevní hodnostáři neexkomunikovali z církve. Jako perličku bych ještě přidal, že když zemřel, tak rekviem v kostele dirigoval atheista Leoš Janáček.

Můžeme konstatovat, že po Darwinovi byl radikálně změněn svět, kde už bohové neměli místo. To se ovšem týká pouze Evropy. Převratná událost to byla pouze pro euro-atlantickou civilizaci, která po tři staletí vládla světu. Oproti čínským třem tisíciletím je to pouhá nepatrná, nedůležitá a zanedbatelná epizodka. Pro Číňany teorie evoluce nebyla žádná novinka a žádná převratná událost, akorát jim potvrdila, že jejich cesta po tři tisíciletí je vhodná. Čína byla a je doposud tradičně už několik tisíciletí atheistická. K řízení společnosti a k vědeckému bádání žádné božstvo nepotřebovali, evoluce je pro ně naprostá samozřejmost. Ani Indické civilizaci to nepřipadalo nějak převratně, evoluce jim byla a je lhostejná, oni mají své převtělování (reinkarnaci), kastovnictví a buddhismus a teorie evoluce s jejich názory nemá co do činění. Všichni jsou spokojení, vládnoucí oligarchové s tím, jak snadno se jim vládne a bohatne, ostatní mají naději, že v příštím životě postoupí o kastu výš, no, co jim ke štěstí schází víc? No a pro muslimy je evoluce cosi naprosto neznámého a nepochopitelného, neboť přece mají Alláha.

Náboženství, respektive křesťanství, se u nás ovšem nějak nechce vzdát a sbalit svá fidlátka a odejít do historie a zapomnění. Papež František pronesl, že evoluce neodporuje učení církve, ba že je s náboženskými dogmaty v naprostém souladu. Dokonce pronesl, že Peklo neexistuje. To prý Bůh nařídil a zařídil Velký Třesk a pak nařídil, aby se vše řídilo samo evolucí. No jo, ale neruší tím podstatu církve? Neudržitelnost církevních dogmat je naprosto zřejmá a proto vznikají všelijaké sekty a sektičky. Nejznámější a populární je tzv. kreacionismus, který používá docela inteligentní velmi sofistikované (složité, důmyslné, propracované, promyšlené) názory proti evoluci, však má proto docela dosti nadšených přívrženců, hlavně v USA. Ovšem je to naprosto pseudovědecká teorie inteligentního designu, to jen proto, aby se nepoužíval už zprofanovaný pojem Bůh. Místo pojmu Bůh se použije Velký Kreator, Inteligentní designér čili Demiurg, což je jakýsi vrchní stavitel Vesmíru, architekt budující Vesmír podle vzoru světa idejí. Patří tam i Pjakinův Prediktor. Je to pouze jiná forma náboženského tmářství používaná na oblbování lidí, aby se dali snadněji ovládat.

Já osobně před Inteligentním designérem dávám přednost a preferuji (a jsem i tajným členem) církve pastafariánů. My Pastafariáni uctíváme Boha z nudlí. Existuje totiž všemocný a vševědoucí Stvořitel vesmíru - Létající špagetové monstrum (Flying Spaghetti Monster). Podali jsme na ministerstvo oficiální žádost o registraci naší církve, ale zaregistrování probíhá nějak příliš zdlouhavě, jsou hlasy, že prý to není seriózní náboženství. Ovšem to stejné ministerstvo sponzoruje akademické kurzy démonologie a klidně zaregistruje církev, ve které „členové věří, že vesmírná židovská zombie, která byla svým vlastním otcem, může nechat člověka žít věčně, pokud budeme jíst symbolicky její maso a pít její krev a telepaticky jí řekneme, že ji přijímáme za svého pána, čímž nás ona oprostí od zla, které je v podstatě lidstva schované proto, že jakousi ženu, která vznikla z žebra, přemluvil mluvící had, aby snědla jablko z magického stromu.“ (citace z wikipedie)

Vůbec jsem neváhal a vstoupil jsem ještě i do další církve, jsem tedy dvojitý věřící. Je to církev Neviditelného růžového jednorožce (anglicky Invisible Pink Unicorn). Naše božstvo má formu neviditelné samice jednorožce, která má paradoxně růžovou barvu a je nadána převelikou duchovní mocí. To jistojistě víme, protože je schopna být neviditelná a růžová zároveň. Naši odpůrci tvrdí, že kvůlivá neviditelnosti nelze prokázat její existenci. Odpovídáme, že křesťanského boha také nelze nijak detekovat a přesto je rovněž všemohoucí a vševědoucí stejně jako růžová jednorožkyně.

Podobně jako křesťané i my jsme si zvolili papeže, který má stejné pravomoci. Uvedu některé: Je neomylný, kdykoliv, i zpětně. Může exkomunikovat, deexkomunikovat, reexkomunikovat a dereexkomunikovat sebe, lidi, zvířata, věci i jiné bytosti. Má právo provádět všechny funkce, obřady a rituály, které se u papeže považují za nevhodné.

Kerry Thornley: „Pokud je organizované náboženství opiem lidstva, pak neorganizované náboženství je marihuanou excentrických šílenců.“ Křesťanství se přetransformovalo na taoismus, zenbuddhismus a dada, čemuž jsem docela rád. Ostatně, už židé si v Talmudu dělají z náboženství překrásné dadaistické šoufky a číst si tam všelijaké surrealistické vylomeniny a ptákoviny je přímo opojné.

Zobrazení našeho Boha z nudlí (převzato z wikipedie)

Zobrazení Neviditelné Růžové Jednorožkyně (převzato z wikipedie)

A teď se pustím do Marxe a uvedu, na co se dnes přetransformoval „marxismus“.

Marxe skoro nikdo nečte, ono také slavný Kapitál je značně nudný, nadmíru nezáživný a velmi obsáhlý text. Však také všichni ti tzv. „marxisté“ se nevyjadřují přímo k textům Marxe, nýbrž rozebírají pouhé výklady jeho díla od různých vykladačů. A tak čteme interpretace interpretací (výklady výkladů), které ale už s Marxem nemají lautr nic společného. Samotný Marx nikdy nikde nesepsal nějaký návod, jak se má v ekonomických záležitostech v budoucnu postupovat. Slavný Manifest, což je pouhý program jedné politické strany, akorát doporučuje, že samotný proletariát (dělnická třída) má vzít řízení podniku do svých rukou a že není nutné, aby továrny a všelijaké podniky vlastnili oligarchové (či plutokrati), kteří si stejně na řízení podniku najmou dobře placené manažery. Vždyť zaměstnanci podniku si mohou najmout manažery také a také je mohou dobře finančně ocenit. Pokud bude podnik fungovat výborně, manažeři dostanou vysokou odměnu, pokud bude fungovat mizerně, finanční ohodnocení manažerů bude také mizerné a logicky budou nahrazeni jinými schopnějšími manažery. No a zase logicky, zisk si bere vlastník, takže buď to bere vlastník-oligarcha, nebo si zisk rozdělí vlastník - zaměstnanci. Manažery si mohou klidně zaplatit i zaměstnanci, no ne? To je právě ta hrůza oligarchů, že budou naprosto k nepotřebě a budou právem považování za zahálčivé k ničemu nepotřebné, zbytečné, neužitečné trubce.

Pokud odpůrcům Marxe toto vadí, je evidentní, že patří k oligarchům a ne k pracujícím. Samozřejmě lze předpokládat, že tisícovka (ani desítky tisíc) dělníků (zaměstnanců) nikdy nedá dohromady tak vysokou finanční částku, aby koupila existující podnik či vytvořila nový. Oproti tomuto oligarcha - pouhý jedinec, takovým množstvím financí disponuje.

U nás v minulém režimu, v tzv. reálném socialismu, všechny podniky patřily státu, který řídila Komunistická strana. To znamenalo, že veškerý zisk patřil státu, který to pak přerozděloval dle potřeby. Tedy dělníci nevlastnili podniky, ve kterých pracovali, a nemohli si sami mezi sebou rozdělovat zisky, všechny podniky vlastnil stát, byla to tzv. centrálně řízená ekonomika. Kupodivu to docela dobře fungovalo i bez továrníků a zbytečných trubců. Po převratu roku 1989 si potomci bývalých továrníků, oligarchů či plutokratů zase přivlastnili vlastně kompletně celou ekonomickou sféru. V roce 1989 jsme se tedy vrátili o půl století nazpět do divokého kapitalismu. Tomu by se určitě Marx velice podivoval, že to dělníci dovolili. Také by se pozastavil nad faktem, že všechno za reálného socialismu patřilo státu a nikoliv zaměstnancům, tak dalece holt neviděl. Pouze tzv. Jednotná zemědělská družstva byla ve vlastnictví členů JZD.

Šlo to ovšem tehdy udělat jinak, třeba dát všechnu moc dělnickým radám? V roce 1917 proběhla v Rusku úspěšná socialistická revoluce. Kdyby to tehdy Lenin dělal podle Marxe, nikdy by Sovětský svaz nevznikl. Nastolit demokracii tak, aby si lid mohl vládnout sám, prostě nebylo možné, to by pouze vznikla naprostá anarchie a dokonalý chaos. Něco podobného Výmarské republice či Sunjatsenově Číně. Proto z marxismu byli nuceni udělat ideologii, neboť jiným tzv. demokratickým způsobem by to nešlo a ani nefungovalo.

Sovětský svaz se v devadesátých letech rozpadl a socialismus byl zavržen a v některých postsovětských státech byl dokonce označen za zločinný systém. Já bych spíše řekl, že zločinný systém byl zaveden po zrušení centrálního řízení ekonomiky a byl vložen do rukou gaunerům volného trhu. V Číně socialismus zůstal, reformoval se a precizně funguje. Sovětský svaz byl Západem sražen na kolena. Tvrdí se, že viníkem je Gorbačov se svou glasností. Ale už jeho předchůdce Andropov, když si pročítal předloženou zprávu o náladách sovětských lidí, tak prý pronesl: „Lid chce kapitalismus? Tak mu ho dejme!“ Komunisté odmítli reformy, chtěli nadále pokračovat postaru a nějací reformátoři jako v Číně se v Rusku holt nenašli. Jelcin jim nadělil pěkně tvrdý kapitalismus s veškerou zrůdností. Lid tedy má, co chtěl. Platné i pro naši republiku. „Teď už máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela.“

Vzpomínám si, že v padesátých letech u nás se oficiálně hlásalo, že ředitel závodu nemusí ani vědět, co se v jeho podniku vyrábí, důležité je, aby dobře prováděl ideově výchovnou práci, na ostatní záležitosti má přece náměstky. A v kapitalismu je to nějak jinak? Nějaký oligarcha vlastnící obrovitánský podnik fakt nemusí vědět, co se v jeho podnicích vyrábí, jeho zajímá pouze jaký je zisk, na řízení podniku má přece najmutého manažera a jeho poskoky. V době feudalismu se lidem plnící pánovu vůli říkalo drábové, dozorci, písaři, žoldnéři, prostě služební vrstva.

Marx provedl stejnou zásadní práci jako Darwin ale v oboru ekonomie. Zrušil oficiální doktrínu o tom, že vládnoucí jsou k vládnutí pověřeni samotným Bohem, což bylo v době před Marxem nezpochybnitelnou samozřejmostí a oficiální pravdou. Pečlivě zdokumentoval, jak probíhala tzv. akumulace kapitálu – loupežemi, pirátstvím, krádežemi, zlodějnou, podvody, násilím, terorem, válkami… Dokonce by se dalo říci, že Marx aplikoval teorii evoluce na chování lidské společnosti, kde silnější a dravější vyhrává. Vždyť ono to tak skutečně reálně funguje, i když slovutní ekonomičtí superodborníci tvrdí, že všechno prý řídí jakýsi ID (tedy svobodný trh bez přívlastků). Nebo přece jenom i do ekonomických poměrů chtějí zamontovat Inteligentního Designéra? Vládnoucí se totiž svých privilegií vzdávat nemíní a tak místo božského pověření začali kličkovat a žvanit o tom, že jsou pověření jakousi Prozřetelností, či že si je vybral jakýsi globální Prediktor, ba dokonce, že je k vládnutí zplnomocnil samotný lid ve svobodných volbách.

Místo neviditelné volné ruky trhu (čili ID) by zde nejen mohl ale i měl nastoupit stát, který by ekonomiku racionálně, otevřeně a veřejně řídil. To podnikatelé ovšem nedovolí, neboť v parlamentu mají většinu a tvoří zákony. Proto se mi docela líbí Babiš s tím, že bude řídit stát jako firmu. Žádné žvanění o vyšších principech a vysoké morálce, pravdě a lásce a lidských právech. To lze klidně přenechat sluníčkářům, pravdoláskařům, havloidům a squatterům na Klinice. Ekonomika na těchto principech přece nemůže fungovat.

Babišovi fandím a jsem přesvědčený, že to myslí a dělá velmi dobře. Dokonce se odvažuji tvrdit, že náš ministerský předseda vystihl přesně celosvětový trend. Vždyť se jenom podívejme, jak postupují tři nejmocnější politici světa – Trump, Si a Putin. Bezvýhradně odhodili do starého harampádí jakoukoliv ideologii a postupují výlučně ekonomicky. Obchodní praktiky jsou pro ně zásadní. A jde jim o skutečný oboustranně výhodný obchod, nikoliv o obchod jaký se provozoval donedávna, tj. vojenskou silou donutit podepsat nevýhodné obchodní smlouvy, což je jenom jiná forma loupeže. Všichni tři nejmocnější politikové si uvědomili, že válečný střet není možný, neboť by to skončilo ukončením života na naší planetě. Je konec praxe násilnému vynucování podřízenosti a poslušnosti. Je to obrovský skok kupředu. Radikální změnu kupodivu paradoxně zajistily nukleární zbraně a také vědecko-průmyslový pokrok. „Změní-li se výrobní prostředky, automaticky se změní i politické zřízení států,“ napsal kdysi dávno Marx a uvedl příklady z historie. Marx by nad touto dnešní realitou jásal. Proto mohu bezproblémově pojmenovat tři nejmocnější muže planety jako ortodoxní marxisty a závěrem mohu klidně konstatovat, že tato trojka ortodoxních marxistů (Si, Trump a Putin) zásadně a rychle mění svět XXI. století.

V nejobtížnější situaci se nalézá Trump. Čínský Si řídí ekonomiku zajisté dle Marxe a ani se tím netají. Putin bývalý sovětský ideologický marxismus odmítá, ví, že tak nelze jít dál, ideologii v obchodě prostě nelze používat, a daří se mu. Trump je pod silným tlakem, aby začal válku, jeho vnitropolitičtí odpůrci si přejí prosazovat staré metody válečného nátlaku, doufám, že se mu podaří takové tradiční zpátečnické konzervativce prosazující ekonomické sankce a vyhledávající nepřítele, odstavit od řízení. Vždyť je k smíchu uvalovat sankce kvůli nějakému otrávenému Skripalovi, to musí Trump přímo zuřit. Jsem velice zvědavý, jak bude Tramp „znárodňovat“ strategické podniky. V Číně je většina strategických odvětví státních či polostátních a funguje to málem dokonale, v Rusku se o podobné řešení snaží Putin, viz Gazprom a kosmický a vojenský výzkum. V USA samozřejmě nelze znárodňovat tak jak u nás v roce 48, jde pouze o skutečná strategická odvětví a tam stačí, aby se sloučily nějaké dvě tři korporace v jednu, ve které bude mít stát 51 procent, tedy rozhodující vliv. No a jak ovládne ještě i FED, tak bude lepší než Kennedy.

PS: Neomarxismus je pouhá módní neobvyklá sexuální úchylka.

***

 

 

 

 

 

Manželství, islám, demokracie a svoboda

Všechny společnosti na světě řešily problémy spojené s manželstvím a je samozřejmé, že každá společnost to řešila alespoň trošku jinak. Nikdy se nenašel způsob platný všeobecně pro všechny. O co se v podstatě jednalo? No, jako vždycky, o peníze, o hmotné statky, respektive o soukromé vlastnictví. V době lovců a sběračů žádné problémy s manželstvím neexistovaly, protože žádné manželství ani neexistovalo. Nač taky, vždyť tlupy „pralidí“ měly všechno společné, žádné soukromé vlastnictví nebylo, nanejvýše tak oštěp, sekyrka, luk a šípy byly v soukromém držení. Manželství a rodina mohly vzniknout až ve společnostech zemědělských, kde vznikaly přebytky, které si někteří členové přivlastnili. Vzniká společenská nerovnost, někdo vlastní více a někdo méně. Jenom výjimečně vznikají společnosti rovnostářské, takové tehdejší kibuce, kde je vše společné, takový prvobytný komunismus. Je ovšem evidentní, že se to nijak v širším či většinové měřítku neuplatnilo. Byla a je to dodnes jenom pouhá ojedinělá rarita. Soukromé vlastnictví se rozšířilo jako samozřejmost po celém světě a funguje podnes a je ústavně všude zajištěno.

Představme si, jak asi uvažoval prvotní zemědělec: Postavil jsem dům, mám stáje s dobytkem, úrodná pole, nadřel jsem se docela dost, blíží se stáří a brzy odejdu z tohoto světa. Co bude s mým majetkem? Ostatní se s ním podělí. Tož to ne! Já chci majetek odkázat svému synovi. Jiný uvažoval podobně: Jsem válečník, naloupil jsem si spoustu bohatství, při loupení jsem riskoval život, a co bude po mé smrti s mým bohatstvím? Předám ho synovi. Oba uvažovali stejně. Vznikla tedy nutnost zavést manželství. V podstatě šlo o dědictví. Pouze ten, kdo nic neměl, nic nevlastnil, manželství nepotřeboval, nebylo co dědit. Ale jak zařídit, aby manželka byla věrná, aby to dítě bylo skutečně moje a ne sousedovo? Vyvstal problém s regulací sexu. Sexuální puzení je ve své podstatě rozumem skoro nekontrolovatelné, holt pudy, člověk je přirozeně polygamní. Co s tím? Ani drastické židovské zákony o kamenování nevěrných žen nepomohly, byly málo účinné a často se obcházely. U nás v Evropě ostatně ony starozákonní biblické příkazy nikdy nebyly ani zavedeny. A těch nemanželských dětí bylo samozřejmě neúrekom, já bych to odhadoval tak na čtvrtinu, škoda, že nejsou někde uvedeny statistické údaje, byly by to stejně pouhé odhady, kdo by se přiznával, když nemusí.

Islámská společnost svým způsobem vyřešila tzv. ženskou otázku docela racionálně, i když ke zdůvodnění použili boha. Alláh stvořil muže a ženu a přidělil jim odlišné role, poslání a úkoly. Žena ručí za rozmnožování a pokračování rodu, to je její smysl a cíl života. Muž zase musí zajistit hmotné zabezpečení rodiny. Úkoly jsou jasně dané a srozumitelné a docela žádoucí a vhodné pro společnost, pro soulad společenského nažívání. Muž se neplete do ženských záležitostí a naopak žena se neplete do mužských, každý má svých starostí dost. Žena se nemůže rozptylovat nad hmotnou stránkou rodiny a muž se nemůže plést do vedení domácnosti a výchovy dětí. Každý musí plnit svou roli, neboť tak to přikázal Alláh. Ale tohle přece není nic neobvyklého, odlišného a zvláštního, to přece takto fungovalo a mnohdy ještě funguje i v Evropě dodnes. I já osobně jsem vyrůstal v rodině, kde to tak fungovalo. Žádnou nadřazenost otce a podřízenost máti jsem nepozoroval, ba spíše naopak, máti dost často pěkně s otcem cvičila třeba s tím, že musíme koupit to a to, dle otce ale i mne nepotřebné zbytečnosti a přesto se koupily.

Tak jaké jsou rozdíly mezi námi a muslimy? Vypadá to, že vlastně žádné. Ale přece jenom se najdou. Je to oblečení. Muslimové se zabalují do jakýchsi prostěradel a nám je to poněkud divné. Pro muslimy je to ovšem naprosto normální. No a když nosili staří Římané tógy, nebylo to stejné? Katoličtí kněží při kázání jsou také zabaleni do jakýchsi prostěradel všelijak ozdobených, viz Halíka a Duku, to je ostatně pozůstatek z antiky. Mnichové nosí kutny dodnes. Stejně jsem přesvědčený o tom, že takové oblečení je mnohem pohodlnější a zdravější než to naše nepohodlné současné. Stejně jako u nás, tak i u muslimů existují různé výstřelky a extrémy, třeba to zahalování obličeje ve velmi zaostalých zemích. Zahalování těla má také za účel schovat před veřejností tělesné nedostatky, třeba tloušťku či vyzáblost, různé tělesné neduhy, ale také ženské půvaby. Takže to zahalování těla do docela slušivých „prostěradel“, tedy alespoň mně se to docela líbí, není rozšířeno pouze u muslimů. Takový indický premiér Naréndra Módí se nechává fotit v dlouhatánské košili až pod kolena a hinduistky se také zabalují do různých slušivých sárí, které se v Indii nosí už od dob Harappské kultury, tedy dávno a dávno před antikou.

Pokud by se v muslimské zemi procházela nezahalená žena, byla by automaticky považována za prostitutku. No a prostituce u muslimů je přísně zakázána. Taková méně zahalená žena by okamžitě byla policií odvedena do vězení a třeba potrestána veřejným zbičováním, případně přemístěna do psychiatrické léčebny. Moc se mně líbil rozsudek čínského soudu, když si nějaká žena přišla stěžovat po evropském vzoru, že byla v tramvaji či na ulici obtěžována muži. Soudce se s ní vůbec nemazlil a pronesl: Byla jste nevhodně oblečená a tím jste provokovala muže, budete-li to ještě jednou opakovat, pošleme vás na roční převýchovu (do nějakého zapadlého kraje). Bylo to vyřešeno. No a v Číně se stížnosti na obtěžování nevyskytují, ono taková roční převýchova není asi nic moc příjemného, že?

Homosexuál nemá v božích záměrech žádné místo, nač je ve světě, když se nemůže a nechce rozmnožovat? Ať se odstěhuje do dekadentní úpadkové Evropy. V Bibli je jasně přikázáno nejenom kamenování nevěrnic, ale smrt zasluhují i homosexuálové. No a kdo porušuje boží zákony, musí nést následky. Islám tohle přebral z judaismu, to islám nevymyslel, pouze přejal!

No a teď přejděme na principy muslimského pojetí rodiny a manželství. To se také od našeho pojetí moc neliší, pouze v nepodstatných drobnostech.

Uzavřít manželství a mít děti jsou vážné a osudové záležitosti, které nelze brát lehkovážně. Všichni dospělí muži i ženy velice dobře ví, že nějaká láska či vzájemná přitažlivost je pouhá pubertální iluze. Všichni, tedy i my v Evropě, víme, že tzv. manželství z lásky je pouhý přelud. Vždyť každá taková velikánská láska se během roku dvou vypaří a změní v nenávist, láska zmizí, manželství se rozpadne a děti trpí. No a ubližovat dětem je všude odsouzeníhodné. Sice existuje spousta překrásné literatury a poesie o všemocnosti lásky, ale to je platné tak jeden maximálně dva roky. Co se děje později, o tom se ale literáti a poeti zmiňují pouze výjimečně a jsou nazváni naturalisty a dekadenty.

V životě jsou přece mnohem důležitější věci než nějaká milostná poblouznění. V islámských zemích proto domlouvají sňatky většinou rodiče, což se dělo i v Evropě ještě docela nedávno. Teprve takových posledních sto let se zaběhnuté a osvědčené způsoby uvolňovaly až do úplné krajnosti, kdy rodiče nesmí do toho vůbec zasahovat. No a samozřejmě to dopadá tak, jak to dopadá, rozvodovost stoupá do nebývalých výšin. Svoboda řádí. Mladá generace už ani manželství neuzavírá, co dva roky se vyměňují partneři, o plození dětí není zájem, no a národy budou pomalu vymírat, až zanedlouho zaniknou a zmizí. Jistě, je to důsledek svobodného rozhodování. Ať žije svoboda! Ať národ zanikne. Kdo chce kam, pomožme mu tam. V islámských zemích k takové svobodě ještě nedospěli, jsou tudíž příliš zaostalí, žijí ještě pořád ve středověku, jak tvrdí naši islamofóbové.

Manželství podle zákonů islámu je pro muže finančně velmi náročné. Muž už před svatbou musí vyplatit rodině nevěsty i jí samotné vysoké věno a mnohem vyšší částku musí mít připravenu pro případ rozvodu. Žena je tudíž do budoucna hmotně dobře zajištěna. Nemusí taky chodit do práce, jak ženy v Evropě. Jenom si představme nějakou muslimku či izraelitku v montérkách třeba u soustruhu či jako jeřábnici. Naprosto nepředstavitelné!

Muslimové tedy dávno před Marxem zjistili, že hmotná stránka je nejdůležitější a rozhodující. Proto také nemajetný (neschopný) muž nemá šanci ani možnost ani právo založit rodinu. Je to krásná selekce, přežívají jen schopní jedinci, kteří dokáží uživit rodinu, kdo to nedokáže, nemá nárok na pokračování rodu. Naše sexuální pracovnice by tam měly zlatý důl, škoda, že jim ten džob imámové nedovolují, ale možná se umoudří a v budoucnu povolí toto svobodné podnikání i u nich, třeba výměnou za povolení mít atombombu. Z našeho pohledu je to jakoby kupování a prodej ženy. U nich je to platný zákon. Převážná většina muslimských mužů má pouze jednu ženu, i když je dovoleno mít až čtyři manželky. Vícenásobná manželství se omezují jen na nejbohatší příslušníky islámské společnosti. Třeba takový otec Usámy bin Ládina měl oficiálně pouze čtyři manželky, ale neoficiálně jich bylo ještě více. Mohl si to holt finančně dovolit. Samotný Usáma bin Ládin měl 40 sourozenců mužského pohlaví plus a asi stejný počet sestřiček. Nebylo to ovšem nic proti islámskému platnému právu. Pokud si některý muž může dovolit „koupit“ další ženu, musí zajistit, aby jednotlivé ženy byly vůči sobě i vůči manželovi materiálně v rovném postavení. Takový kvalitní zákon u nás nemáme.

A ještě zmínka o požívání alkoholu. Ve svaté knize Koránu není nikde uvedeno, že je zakázáno popíjet alkohol. To bylo nařízeno až v pozdější době a to kvůli jednomu totálně opilému imámovi, který nebyl ve své opilosti schopen pronést kázání. No a aby se to někdy v budoucnosti nemohlo opakovat, tak bylo vydáno nařízení plošného zákazu, což se ovšem nějak moc nedodržuje, vždyť to je pouhé nařízení, nejsou to slova Mohameda.

Pak nám ještě připadá podivné to jejich klekání a klanění se směrem k posvátné Mekkce. Muslimům zase připadá podivná modloslužba-mše prováděná v našich křesťanských chrámech, no a pojídání oplatku a pití vína coby těla a krve našeho Boha, by jim připadala jako úplná zvrácenost - bohojedství. To klanění se směrem k Mekkce mi připadá docela sympatické. Proč? Samotné klečení a tlučení čelem o zem je mně jako atheistovi naprosto lhostejné. Jde přece o něco jiného. Obřad se provádí pětkrát za den, u šíitů stačí pouze třikrát za den. Než se přistoupí ke klanění, je nutné se očistit, tedy umýt, v poušti bez vody se stačí otřít pískem. Obřad se provádí společně ve skupinách a trvá minimálně půl hodiny. Co by za to dali naši dělníci u pásu, řidiči náklaďáků a autobusů, prostě lidé tvrdě makající, aby si mohli pětkrát za šichtu vždy nejméně půl hodiny odpočinout, pokecat s přáteli, uklidnit se, psychicky i fyzicky se zotavit…

Podobné je to s ramadánem, což je zvláštní měsíční půst, kdy se přes den nemá jíst. Zato jakmile se setmí, je pořádána bohatá hostina a přitom vzniká velice družná společná zábava. Dle mne je to zase vynikající způsob očišťování tělesných funkcí a je to bezesporu pro udržení zdraví a společenské soudržnosti velice prospěšná věc. Tedy to klanění a půst je naprosto racionální kladná záležitost, ač v hávu víry.

K té mé chvále muslimského přístupu k životu bych ještě přidal fakt, že převážná většina muslimů se vůbec nezabývá nějakými věroučnými názory na boha. Prostě Alláh je Alláh je Alláh, a to je naprosto dostačující. A to je také celá jejich teologie. Kus pravdy (ale ne celou) má heslo o islámu v Ottově slovníku naučném z konce 19. století. Konstatuje se zde, že islám je náboženství lehké, vyhovující lidským slabostem. Proto prý přitahovalo jednak národy primitivní anebo jen málo pokročilé, jednak jeho lehkost čili jednoduchost vyhovovala lidem se sklonem k náboženskému fanatismu.

Islám o bohu (Alláhovi) v podstatě mlčí, dokonce v islámu nějaké spekulace o tom, jaký je bůh, jsou přísně zakázány, věřící akorát může vědět, že Alláh má 99 přívlastků, něco že je jako šlechetný, vznešený, důstojný, velkolepý apod. Ve své podstatě je Korán jakási muslimská Ústava plus zákony o řízení společnosti a soužití. Některé islámské země vůbec nepřijaly západní systém soudního práva a podřizují veškerý svůj život podrobnému souboru předpisů zvanému Šaríja. Vlastně bych dokonce řekl, že islám ani není pořádné náboženství, nemají nějaké nesmysly o Panně Marie, o zázracích a nadpřirozenu, jsou prostě naprosto racionální. Přemýšlení o bohu je přenecháno univerzitním profesorům, ti se mohou na půdě univerzity dohadovat a přít o teologických otázkách, ale pro veřejnost je to naprosto lhostejné a nezajímavé. No a případně pokud se to jejich mudrování o bohu nezamlouvá vládě, tož na onu univerzitu vtrhnou policajti a teology pěkně pozavírají, pokud je hned nepopraví, viz Pákistán či Egypt apod. Být muslimským teologem je riskantní záležitostí.

Znám se docela dobře s jedním muslimským právníkem Farízem Tádžikem. Shodneme se snad ve všem, tak rozumně a racionálně uvažující člověk o mnoho převyšuje většinu mých moravských známých, prostě si s ním rozumím více než s našimi demokratickými liberály.

Ještě se podívejme jenom tak povšechně na muslimský svět. Na zemi žije 1 miliarda 620 miliónů muslimů. Je jich tedy více než Číňanů. V naší Evropě, tedy v západní části Asie, žije celkem 742 500 000 obyvatel. Evropa je název poloostrova na západě Asie a pouze z historických důvodů je považována za kontinent. Vojevůdce Kutuzov se vyjádřil jadrněji: „Evropa? To je ten balkón Asie s výhledem na Atlantik?“ Spousta inteligentů dokonce tvrdí, že Rusko a pravoslavní do Evropy nepatří, že pravá skutečná Evropa je pouze těch 28 evropských států EU s 510,3 miliony obyvatel, z nichž je 44 miliónů muslimů. V Americe žije pouhých 5 miliónů vyznavačů Alláha. Můžeme také porovnat lidnatost muslimských států s Německem, které má 82 miliónů obyvatel a Francií se 62 milióny. Takže muslimů žije jenom v Indonésii 200 milionů, v Pákistánu 204 miliónů, v Indii 180 miliónů, v Bangladéši 150 miliónů, v Egyptě 80 miliónů, v Nigérii 76 miliónů, v Turecku 77 miliónů, v Afghánistánu 34 miliónů, v Íránu 82 miliónů, v Iráku 40 miliónů… Každým rokem jich přibývá a Evropanů každým rokem naopak ubývá. Co s tím? Není to pro nás příliš depresivně skličující výčet?

V islámském světě nadělala nejvíc paseky Velká Británie, která má hlavní podíl na oddělení Pákistánu a Bangladéše od Indie. Nebýt onoho odtržení, měla by Indie málem dvě miliardy obyvatel, tedy mnohem více než má Čína. Angličané jsou původci mnoha zla a svinstev v našem světě. Taktéž se podepsali na zmatku na Blízkém Východě stanovením hranic nově vzniklých států a to bez ohledu na místní obyvatelstvo. Spolu s Francií si rozdělili Blízký Východ někde v kabinetu na mapě dle pravítka bez ohledu na to, zdali je to země šíitská nebo sunitská, zda jsou to Arabové či Peršané či Syřané (Asyřané) nebo Egypťané. Arabů je celkem 160 miliónů, araba znamená poušť, jsou to tedy děti pouští. To ale znamená, že Angličané s Francouzi tím dle vlastní libovůle určením hranic, zadělali na vznik budoucích konfliktů, no a vznik Izraele dovršil onen galimatyáš. Lze tam vůbec někdy nastolit nějaký pořádek? Má vůbec někdo šanci? Peršané (Írán)? Turci? Saudové? Že by USA?

Podívejme se ještě na rozdělení muslimů na sunnity a na šíity. Šíité tvoří pouze nějakých 10 %, sunnitů je 90 %. To rozdělení mi připadá podobné rozdělení křesťanů na katolíky a na protestanty. Evangelíci u svatého přijímání se drží doslovně Bible, kdy chléb (oplatek) je jako tělo Krista a víno je jako krev Krista. To čiňte na moji památku, píše se v NZ. Jsou to tzv. Kališníci. Kdežto katolíci přijímají pouze oplatek bez vína, říkalo se jim Jednušky. A proč bez vína? Stejně jako v islámu, i evropští věřící se při tzv. Večeři Páně pěkně ožírali, takže se to zakázalo.

Mohamed po sobě nezanechal mužského potomka, pouze dcery. Podobný problém nastával i u našich evropských královských rodů, když vládnoucí nezanechal mužského potomka a zůstaly pouze dcery, tedy problém zněl: může se dědit království i po přeslici, když v minulosti se dědilo pouze po meči? Po Mohamedově smrti v roce 632 vyvstala otázka, kdo dál povede muslimskou obec. Jedni tvrdili, že nejvyšší duchovní autorita má být demokraticky volena, což prosadili sunnité. Druzí tvrdili, že to má být potomek Mohamedův, tedy jeho dcery Fátimy a zetě Alí ibn Abú Táliba, což prosazovala Alího strana Ší’at ’Alí, zkráceně ší’a. Odtud pak pochází označení šíité. Nedohodli se, a tak šíité tvoří většinu v Íránu, Iráku, Ázerbájdžánu a Bahrajnu, významné menšiny jsou například v Sýrii (šíitskou odnoží jsou například alávité, k nimž patří rodina prezidenta Bašára Asada), Libanonu, kde např. tamní Hizballáh je šíitskou organizací, v Jemenu i v Saúdské Arábii, kde si ale stěžují na útlak ze strany přísného sunnitského režimu, který se projevuje i v napjatých vztazích s Íránem. Korán je totožný pro sunnity i šíity a oficiálně se zástupci obou větví uznávají navzájem jako muslimové, což je zřejmé například při tradiční pouti do Mekky, které se šíité běžně účastní pospolu se sunnity.

Šíité si tedy prosadili, že imámem může být pouze potomek prorokovy dcery a Alího. Na čele šíitů stojí ajatolláh, který je v podstatě ekvivalentem papeže, nebo spíš pravoslavného patriarchy, s tím, že ajatolláhů je v dané zemi více, ovšem jeden z nich je vždy první mezi rovnými a íránský nejvyšší ajatolláh se považuje za někoho, kdo reprezentuje šíitský islám a tato funkce v doslovném překladu znamená „člověk označený/vyvolený Bohem“. Ajatolláh je jeden z mudžtáhidů, což je člověk, který má v šíitské hierarchii víceméně ekvivalent kardinála, a který je ostatními mudžtáhidy vybrán k nošení titulu ajatolláha. Proces tedy velmi nápadně připomíná volbu hlavy Římskokatolické církve. Na rozdíl od Římskokatolické církve se ovšem mudžtáhidem i ajatolláhem může stát i žena, a už takové byly. Šíitský islám a jeho výklad a učení je podřízen ajatolláhovi, proto kdyby náhodou některý z šíitských imámů kázal nenávist, lze čistě teoreticky jít za ajatolláhem a zeptat se, zda to, co onen imám káže, je, či není v souladu s (šíitským) islámem a případnou odpověď lze brát za bernou minci. Háček je v tom, že se šíitskými imámy problémy nemáme, a i kdyby, k šíitskému islámu se hlásí jen 10-13 procent všech muslimů. Šíitský islám zároveň dává imámům pozici podobnou katolickým kněžím s tím rozdílem, že se mohou ženit a mít děti. Šíitský imám je do funkce vysvěcen, není to pouze laik, který je znalcem víry, a neexistuje, aby někdo mohl být šíitským imámem mimo hierarchii, tj. musí být potomek Alího. A ještě jednu důležitou věc: na šíitské imámy, kteří zemřeli, se pohlíží přinejmenším jako na - v katolické terminologii - blahoslavené, u některých rovnou jako na svaté. To je důvod, proč mají někteří šíitští imámové honosné hrobky (které IS likviduje, kamkoliv přijde) a důvod, proč šíitský islám neničil historicky vzdělanost, naopak ji pěstoval. Mnozí šíitští (tedy hlavně perští) učenci totiž byli zároveň vysvěceni a požívali tak výrazně většího respektu, než jejich ekvivalenty v sunnitském světě, a jejich památka se těší zvláštní úctě, takže tradice navazování na moudrost předků a zemřelých myslitelů a rozvoj jejich myšlenek a bádání dál je pro šíitský svět podobně přirozené, jako pro náš vlastní. Šíitské společnosti mají v podstatě všechny prvky moderní západní společnosti, stačí navštívit íránská, irácká a syrská města, budete se tam cítit jako doma v Evropě.

No a zbývá ještě probrat sunnitský svět. Sunnitským imámem může být prakticky kdokoliv, koho si obec zvolí. Existuje spousta sunnitských islámských škol (univerzit) a snad každá má jiný pohled na to, jak být správným muslimem, jejich názory se jednotliví imámové mohou, ale také nemusejí řídit. Imám reprezentuje pouze sebe samého a své věřící, ke kterým káže. To je demokracie, o níž se nám ani nezdá v nejbujnějších snech. Sunnité vynalezli a praktikují demokracii o více než tisíc let dříve než my. Když zvolí imáma, mohou ho i odvolat? Nebo to má doživotně či pouze na určité období? Místo odvolání mu asi pomohou na onen svět. To fakt nevím a ani jsem se o tom nikde nedočetl.

Kmenové společenství bych přirovnal třeba k našim Hanákům a Valachům. Kmen Hanáků si zvolí imáma, který doporučuje televizi, počítače a automobily. Kmen Valachů si zvolí imáma, který naopak tyto vymoženosti odmítá a zdůvodňuje to tím, že musíme dodržovat tradice našich předků, žádné zavádění elektřiny, musíme být zdravě konzervativní a žádná moderní satanská lákadla nepřipustíme. Nějak ovšem zamlčí, že nejsou penízky na zavedení elektřiny do osad a chalup roztroušených v kopcích a že by to bylo příliš nákladné. Proto raději dodržujme osvědčené zvyklosti a hodnoty našich předků. Přes tyto rozdíly ovšem Hanáci s Valachy vycházejí v dobrém a jsou k sobě navzájem tolerantní. Když už jsem u toho kmene Hanáků, tož si neodpustím jeden osudový příběh pro město Kroměříž. V polovině devatenáctého století se začaly u nás budovat železniční tratě. Samozřejmě bylo naplánováno, aby železnice vedla do Kroměříže, do těch slavných moravských Athén, vždyť to bylo po Brně a Olomouci třetí největší město. Jenomže slovutní kroměřížští radní stavbu odmítli, přece tolik úrodné půdy bude znehodnoceno, to nelze dovolit. No tak se železnice vedla o pár kilometrů bokem do dědiny Přerov. Během deseti let se Přerov vyrovnal počtem obyvatel Kroměříži a za další desetiletí je dvakrát větší. (Přerov má 44 tisíc obyvatel a Kroměříž pouhých 29 tisíc obyvatel.)

A ještě opačný příklad z počátků naší státnosti. V Čechách žily vedle sebe kmeny Přemyslovců, Slavníkovců a Vršovců. Jejich imámové, tedy knížata, ovšem už uvažovali jinak, po evropsku. Takže nejdříve byl kompletně vyvražděn kmen Vršovců, pak byl do nicoty poslán kmen Slavníkovců a kmen Přemyslovců se stal jediným vládnoucím. A to se ještě Přemyslovci ze setrvačnosti vraždili i mezi sebou, takže se málem vyvraždili úplně. Česká holubičí povaha se ukázala v plné parádě. Nebylo to ovšem nic neobvyklého, tak to v Evropě holt chodilo.

Základním problémem sunnitského islámu je jeho roztříštěnost. Přestože je sunnitů na světě něco přes miliardu, procentuálně jen relativně málo z nich (ovšem stále jde řádově o desítky milionů) vyznává jeho radikální a našemu způsobu života nebezpečné směry, tedy zejména wahhábismus a saláfismus. A to vzhledem k roztříštěnosti sunnitského islámu a neexistence jediné autority už z principu nemá řešení; když už pro nic jiného, tak minimálně kvůli tomu, že jeden učenec řekne, že je to či ono v pořádku a jiný, že ne, a není nikdo, kdo by vydal konečnou odpověď. Proto vzniká potřeba neustálého vyjasňování co je zakázáno a co je povoleno. Domluva nějaké shody všech je málem nemožná.

Jak je tedy zřejmé, bezbřehá demokracie, a to nejenom u sunnitů, je docela nefunkční. Podívejme se, co by teoreticky mohlo vzniknout třeba i u nás v demokratickém Česku. Vezměme si za příklad křesťanskou sektu zvanou Svědkové Jehovovi. Pro mne je to docela odporná a velice nesympatická sekta. Ovšem ve světě má minimálně 20 miliónů přívrženců a odhadem 8,2 miliónů aktivních kazatelů. U nás v Česku působí kolem 15 tisíc kazatelů. Je to státem oficiálně uznaná církev. Kupodivu islámských saláfistů je také kolem 20 miliónů. Představme si, že by si Jehovisté koupili všechny sdělovací prostředky od televize přes noviny po internetové servery. A teď by ty jejich zvrácenosti do nás hustili horem dolem. Nějaké kritické poznámky by nebyly dovoleny, případně důsledně znevažovány. No, to samé, co se děje v Polsku, co hlásá rádio Maryja s Otcem Rydzikem a Kačinským. Jakou má demokracie proti tomu obranu? Žádnou!

V Saúdské Arábii takto podobně ovládá společnost silně konzervativní sunnitský wahhábismus a teroristický saláfismus. Království Saúdské Arábie bylo vyhlášeno v roce 1932 za nezištné a obětavé pomoci Velké Británie. V roce 1938 byla objevena ložiska ropy a zahájena těžba. Stalo se tak vlastně docela nedávno, no ne? Saudští chovatelé velbloudů znali detailně svou poušť, pokud chtěli někde vykopat studnu a vyhloubili třeba tři čtyři metry hlubokou díru, tož přes noc do rána se tam neobjevila voda, nýbrž ropa, která byla naprosto k nepotřebě, sice hořela, ale k přípravě jídla se nehodila, samý kouř, smrad a saze. Šéfové beduínských kmenů (šejkové) měli přesný přehled, kde je možné vykopat studnu a kde nikoliv, měli precizně zmapováno, kde se nalézá ropa a kde voda. A té ropy tam je neskutečné množství, ne jenom obyčejná jezera, nýbrž přímo moře ropy. Anglické a o málo později americké firmy se dohodly se šejky na těžbě asi takto: My zařídíme technicky vrty a těžbu a potrubí k přístavům a samozřejmě i prodej, o zisk se budeme dělit půl na půl. Dohoda uzavřena, šejkové se přejmenovali a stali se královskou rodinou a bohatli a bohatli a bohatli a pokračují v tom bohatnutí podnes. Vládnoucí vrstvy společnosti, tzv. naftokracie, se vyznačují přímo pohádkovým bohatstvím. Saúdská Arábie je ovšem strategickým spojencem Západu, tedy USA. Všechny státy, které ze Saúdské Arábie po léta nakupovaly ropu, vlastně nepřímo financují a chrání džihádistické fanatiky. No a bohatě financovaní saláfističtí kazatelé mohou zakládat své školy (univerzity) nejenom po celém muslimském světě, nýbrž automaticky i v nemuslimském světě, stačí, aby se tam usídlila třebas jenom malá komunita muslimů a už je tam vyslán kazatel. S financováním není problém.

Společnost sunnitských kmenů fungovala úplně stejně také i v Libyi, ale naprosto diametrálně odlišně od ideologie Saudů. Holt nejsou sunnité jako sunnité! Muammar al Kaddáfí 1. září roku 1969 zrušil království. Král byl někde v lázních v cizině, takže změna režimu proběhla bez krve a násilí, jak ostatně většina socialistických revolucí. Nekonala se ani žádná občanská válka ani agrese cizích států. Kaddáfí vládl až do roku 2011 a byl tak jeden z nejdéle vládnoucích vůdců na světě. 42 let! První co učinil, bylo znárodnění ropných rafinérií. Pokračoval zrušením americké vojenské základny na předměstí Tripolisu a britské vojenské základny v Tobruku. Vyhnal ze země asi 20 tisíc obyvatel italské národnosti. Mezi roky 1975 a 1979 patřila Libye dle HDP na hlavu k jedněm z nejbohatších států světa. Gramotnost stoupla z 10 na 89 %, přičemž poslední údaj Libyi řadil mezi třetinu nejvzdělanějších zemí světa (12. ze 44 pozic). Zdravotnictví bylo bezplatné a průměrný věk dožití byl nejvyšší na kontinentu, muži 75 let, ženy 80 let; tedy vyšší než v České republice. Za vlády Muammara Kaddáfího byl veřejný dluh Libye nulový. V osmdesátých letech byla zahájena stavba Velké umělé řeky, největšího zavlažovacího systému na světě podle Guinessovy knihy rekordů, kam byla zapsána v roce 2008. Dne 20. června 1978 převzal Kaddáfí při návštěvě ČSSR z rukou prezidenta Gustáva Husáka Řád Bílého lva I. třídy s řetězem. Libyjský diktátor celým jménem v anglickém přepisu: Muammar bin Mohammad bin Abdussalam bi Humayd bin Abu Manyar bin Humayd bin Nayil al Fuhsi Gaddafi, měl přezdívky „Vůdce“, „Největší proletář světa“, „Prorok z pouště“, „Býk arabského lidu“ nebo též „Vzteklý pes Blízkého východu“.

Kaddáfí prohlašoval, že státní uspořádání jeho země je alternativou k socialistickému i ke kapitalistickému modelu. Nejedná se o republiku ani o monarchii. Je to stát založený na přímé demokracii bez politických stran, řízený jeho lidem prostřednictvím místních rad. Jak takový stát funguje, popsal Kaddáfí v takzvané Zelené knize publikované ve třech dílech. Lze si ji stáhnout z internetu, já jsem tak učinil už před mnoha lety, doufám, že je tam i nadále k dispozici, je to vynikající čtení. Muammar k židovskému státu neměl příliš kladný vztah, neboť dle jeho slov „sionisté plánovali vytvořit Palestinu bez Palestinců.“ V roce 2011 byla Libye zbombardována do doby kamenné, už zbývalo pouze posypat tu zemi solí. No a Kaddáfí byl hovadským způsobem zlynčován. Agresorem bylo NATO v čele s USA a mimořádně důkladně se na ničení angažovala Francie. Od té doby je Libye tzv. zhroucený stát. Celý název Libye za Kaddáfího zněl takto: „Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríja.“ Výraz džamáhíríja je odvozen od arabského slova džumhúríja, což znamená vláda lidu, v českém překladu je to přímá vláda lidových mas.

Irák za Saddáma Husajna a Sýrie za Bašára al-Asada byly země ideologicky podobné jako byla Libye, tedy socialistické džamáhíríje v takové umírněnější podobě. V obou vládla strana Baas, tedy Socialistická strana arabské obrody, která kombinuje arabský socialismus, nacionalismus a panarabismus. Byly to vzkvétající, bohaté a svobodomyslné demokracie, kde se obyvatelstvu žilo v mnoha případech lépe než u nás v Evropě. Dnes jsou to zhroucené státy. Libyjský Kaddáfí, irácký Saddám Husein a v Sýrii Bašár Asad nalezli v sunnitském rozhádaném kmenovém společenství způsob, jak je všechny sjednotit. Přitom jim stačilo, aby prosadili, že ústava státu má přednost před názory kmenových imámů a bylo to vyřešeno a fungovalo to. Ve školách seděli vedle sebe v jedné třídě sunnité vedle šíitů a křesťanů a zarathurovců a Kurdů a Jezídů… Jakákoliv nesnášenlivost byla trestným činem. Všechny kmeny byly spojeny a „přinuceny“ k přátelské spolupráci. A dařilo se jim! Evropské země mohly závidět. Jistě, jsou to země oplývající naftou, bez ní by se jim tak nedařilo. Byly to kvetoucí země s optimistickou perspektivou budoucnosti. No a proto museli být odstraněni. První dva Američané sprostě zavraždili a Assad k nebytí měl už kousíček.

Skutečně nechápu a nerozumím, proč ti Američané spolu s přátelskými přicmrndovači totálně zničili tři solidní vyspělé země. Že by to bylo pouze z důvodu, že to byly socialistické země, jako byla třeba i Jugoslávie, aby si i jiné státy z nich nemohly vzít vzor? Nebo je přinutil vojensko-průmyslový komplex, aby mohl vládě nadále prodávat za peníze daňových poplatníků zbraně? Přece by mohli místo zbraní vyrábět i něco lidem prospěšného, no ne? Nebo jim šlo pouze o prestiž, tj. ukázat světu, kdo je vládcem zeměkoule? Nebo jsou to zvrhlí šílenci vyžívající se ve vraždění? Vizte ten nezapomenutelný televizní úsměv Clintonové po vraždě Kaddáfího.

Nakonec jsem ale přece jenom přišel na racionální důvod. Kdepak, žádná průmyslově válečná lobby, nýbrž války prosadila učitelská lobby, aby se jim ve školách lépe učil zeměpis. Takový americký učitel začne hodinu zeměpisu názorně dle Komenského: Tak děti, kde dnes válčí naše chrabrá a neporazitelná armáda? Ukážeme si na mapě. A kde válčila včera? A kde bude válčit zítra? Tak se výborně zapíše do dětských mozků zeměpis. Generace amerických padesátníků a starších zná perfektně polohu všech zemí v jižní Asii, tedy snadno najde na mapě Koreu, Vietnam, Kambodžu, Barmu, Indonésii… No a generace třicátníků zná perfektně umístění států na Blízkém Východě od Libye, Iráku, Sýrie, Afghánistánu… A za co budou lobovat učitelé dnes? No aby se zaútočilo na státy ležící v Evropě, tam americké děti ještě nemají přehled, netuší, kde leží Polsko, Česko, Maďarsko, Rakousko, o tom nemá potuchu ani mluvčí amerického ministerstva zahraničí, viz Psaki či Haleyovou. Myslím, že to je naprosto logické vysvětlení, no ne?

Tu neznalost zeměpisu dokladuje i ta likvidace Iráku, přece by v Pentagonu měli snad vědět, že zničením sunnitského Iráku ovládnou zemi šíité, tedy bratři íránských bratrů, čímž posilní pozici už tak dost silného Íránu. To snad nechtěli, nebo jo? Nebo také původním záměrem bylo napadnout a zdemokratizovat Írán, ale asi i američtí presidenti mají problémy se zeměpisem a spletli si Irák s Íránem. To je myslím takové nejrozumnější vysvětlení. Přece pomáhat Íránu na výsluní asi neměli v úmyslu.

Nebo ještě jedno vysvětlení by mohlo být logické, a to, že nejenom v Pentagonu ale i ve vládě jsou samí cvoci patřící do psychiatrických léčeben. Prostě se zbláznili. Ono by to nebylo ani tak nějak moc divné, vždyť už i v OSN hlasují společně s USA mnohokrát pouze státy jako Tuvalu 12 373 obyvatel, Nauru 14 019 obyvatel, Palau 20 796 obyvatel, Marshallovy ostrovy 64 522 obyvatel. Vždyť to jsou státy velikosti českých a moravských maloměst! Z takové situace je fakt možné zcvokovatět.

A také občas čtu o tom, že záměrem USA bylo oslabit ekonomicky EU tím, že z oněch zhroucených zemí budou proudit uprchlíci do EU. To se mi ale jaksi nezdá, na oslabení ekonomiky EU stačí bohatě Ukrajina, velmi brzy další zhroucený stát.

Závěrem rozeberme problém migrantů a teroristů. President Zeman pronesl již slavnou větu: „Nevím, zda každý muslim je terorista, ale vím, že každý terorista je muslim.“ Byl jsem z té věty docela v šoku. Přece v Evropě byly prvními teroristy tzv. Rudé brigády (Meinhofová, Baader a spol.), které řádily hlavně na území Západního Německa a Itálie, kde např. unesli ministerského předsedu a drželi ho pár měsíců v bytě na pátém poschodí nějakého paneláku, než ho zavraždili, a to mu ještě předtím stačili amputovat malíček a poslat do italského parlamentu. Samozřejmě bylo všem naprosto jasné, že teroristické skupiny Rudých brigád řídil z Kremlu přímo Brežněv. Po sametových revolucích chrabré tajné služby tyto teroristy pochytaly a zavřely do vězení, kde v šest hodin ráno všichni teroristé spáchali sebevraždu oběšením se. Proč je ale nepochytali třeba o deset let dříve? Po třiceti letech byla CIA povinna odhalit informace o Rudých brigádách. Byla to tzv. operace Gládio, kterou řídila CIA. Brežněv s tím neměl nic společného. Co se asi dovíme za třicet let (?) o teroristických útocích od demolice Dvojčat 11. září po dnešní dobu, kdy CIA odtajní tajné informace? Asi že to všechno řídil Usáma společně s Putinem. Ale to přece dobře víme už dnes i bez odtajnění. A to Putin už bude v prezidentském důchodu.

K migraci jenom krátce. Cožpak si můžeme myslet, že když v EU bude barevné obyvatelstvo a islámské právo šaría, že to bude pro zbytek světa nějak zajímavé? Vůbec ne! Ale počet obyvatel-spotřebitelů bude možná i větší, budou kupovat výrobky nadnárodních kartelů a platit a platit. Zbytku světa bude naprosto lhostejné, že půl miliardy bílých bude zabarveno, no a co? Stejně by k tomu během pár století došlo tak jako tak přirozenou cestou. A že bude do našeho evropského právního řádu implantováno i právo šarí’a, to nikoho nebude popouzet, neboť naši slovutní právníci jako exministři Pospíšil a Sokol, plus Rychetský a Wágnerová skloubí naše zákonodárství se zákony šaríi a ani to nezaregistrujeme, vždyť ten chaos v právech je stejně pro normálního smrtelníka nesrozumitelný, takže přidání zákonů šaríe k našemu zákonodárství si nikdo ani nevšimne. A ta okrajová záležitost saudsko-arabského wahábismu a saláfismu (ISIL) podporovaná a financovaná Američany, je skutečně pro světové společenství okrajovou záležitostí v režii USA.

Copak nějaký imám v Malajsii či Indonésii má zájem o EU? Nebo nějaký imám paštunského kmene má zájem o nějakou EU? Vláda Pákistánu je bezmocná vůči severním horským kmenům, jsou to vlastně stovky miniaturních samostatných suverénních státečků. Když například chce vybudovat nějakou železnici či jenom silnici, musí jednat a přesvědčit stovky těchto kmenů o výhodnosti a stačí jeden kmen, který se postaví proti stavbě a konec. Poslat tam vojsko a ten kmen vyhubit? Nelze! V Afghánistánu je to stejné, ani Sovětům se nepodařilo něco s tím udělat, žádný plynovod a ropovod se ani nezačal budovat. Holt jim schází politici formátu Kaddáfího a Saddáma.

A že i z těchto zemí do Evropy přicházejí imigranti? No není divu, těch pár jedinců, kteří neodolají americkým hollywoodským filmům, které přímo vybízejí - běž do EU, dostaneš zadarmo auto, byt, pracovat nemusíš, ženy jsou tam volných mravů… No proč by nešel? V těch zemích nikdy neproběhla nějaká průmyslová revoluce, ti lidé vůbec netuší, co je to osmi či desetihodinový pracovní den, protože nikdo, ani jejich otcové a dědové, to nezažili.

Každý stát bez výjimky má ve svých dějinách i hanebné stránky. Nejvíce hanebností ovšem napáchala Anglie, tedy Království Velké Británie, která ovšem docela dovedně tyto nejhanebnější stránky historie dokáže zakrývat třeba už jenom vznešeností královského rodu. Amerika je pouhý důsledný učenlivý následník v páchání „dobra“.

No a jak si mám vysvětlit po celé Evropě rozšířený ten silný odpor proti muslimským imigrantům? Je naprosto jednoznačné a nezpochybnitelné, že tato migrace je řízena a perfektně organizována. To nejsou žádní uprchlíci před bezprávím! Máme vůbec nějakou šanci, malilinkou, se ubránit? S tím naprostým odmítáním muslimských nájezdníků naprosto souhlasím a jejich vřelé vítání kancléřkou Merkelovou kategoricky odmítám. Je to skutečný útok na zničení Evropy. Jaká je asi příčina a v čím zájmu je ten vpád vyvolán? Kdo na tom vydělá množství peněz? Kdo to ví, odpoví? Domnívám se ale, že neodpoví, i kdyby to velice dobře věděl!

***

 

 

 

Společnost nedostatku a společnost nadbytku

Je docela zajímavý fakt, že v celém současném světě, tedy úplně ve všech státech světa, existují vedle sebe dvě odlišné společnosti – svět nedostatku, což je 90 procent obyvatel a svět nadbytku, což je pouhých deset procent obyvatel. A nikde neexistuje stát, kde by bylo bohatství rozloženo přiměřeně rovnoměrně, jako to například bývalo v civilizaci Harappa a i v civilizaci Inků. Jistě by se našly v minulosti i další společnosti, kde nebylo nějaké příkré rozdělení na mizivou menšinu bohatých a obrovskou většinu chudých. Ty společnosti nebyly násilné a dobyvačné. Pro dějepisce a literáty tedy docela nezajímavé, neboť v takových společnostech se nějaké výrazné události nestávaly, život u nich plynul poklidně bez nějakých zásadních zvratů. Co potom mají historici a spisovatelé psát? Popisovat nudné, nezajímavé, nezáživné, jednotvárné, fádní, monotónní, prostě všední banální děje? Žádní králové a císařové, žádná šlechta ani žádné duchovenstvo, žádní váleční generálové a vojevůdci, žádní hrdinové, žádní disidenti, žádné pyramidy a katedrály, ani hrady a zámky - koho by to zajímalo, že?

Přesto je i o takových společnostech sepsáno sdostatek solidních historických prací, jenomže je skoro nikdo nečte. Nakladatelé nemají zájem vydávat takové eseje a ani v televizi o tom není sebemenší zmínčička, protože panuje neochvějné přesvědčení o tom, že je přirozené a bohem posvěcené dělení lidí na bohaté (schopní, vznešení, šlechetní) a na chudé (neschopní, podřadní, méněcenní). O tom se prostě nediskutuje, prý je to přirozený řád lidských věcí. Existuje hrstka nadlidí a zbytek jsou podlidi a nikomu to vlastně nevadí, považuje se to za nezměnitelnou samozřejmost. Vždyť bůh (Jahve, Alláh, Otec, Syn a Duch svatý, hinduističtí bohové…) si to tak přeje a On to tak zařídil a nějakou změnu prostě ze své božské vůle nedovolí. V tom se všechna náboženství totálně shodují. Věřící tomu samozřejmě věří, akceptují to bezvýhradně. Kupodivu i někteří atheisté jsou s tím zajedno, což mi připadá poněkud podivné, souhlasí s tím nezměnitelným zvrhlým božským řádem. Pro mne je to ovšem neřád.

Morálkou se ohánějí lidé nemorální, plnou hubu humanity mají zločinci, pravdu hlásají lháři… Ale copak je to nějaká novinka? V minulosti to bývalo naprosto stejné. Výše uvedenými pojmy se oháněla šlechta a církevní duchovenstvo. No a že tyto metody používá buržoasie a kapitalisté je přece pouhé pokračování už dříve nastoupené cesty. A že je to málem přírodní přirozená zákonitost, přece dokazují různé mimikry hmyzu a vůbec spousta (ne-li většina) živočichů se předvádí, že je něčím úplně jiným, než čím reálně jsou, prostě podvody, klamy, lsti, úskoky, triky, podrazy, lži, přetvářka… je běžný docela normální přírodní jev. A ono to někdo chce změnit? Naiva. Lidé totiž nejsou dle nich lidé, nýbrž zvířata, jak prokázal Darwin.

To jenom sloni a obrovští plejtváci nepotřebují k žití přetvářku a lež, protože nemají žádného přirozeného nepřítele. U lidské společnosti někteří předpokládají, že pokud budou vojensky nejsilnější, budou na tom jak ti sloni. Delfíni zase kolektivně spolupracují, pokud by takto nečinili, nepřežili by. Vnitrodruhové vzájemné požírání se je vcelku málo rozšířené, evolučně bylo málo úspěšné. Proč jsme si jako druh právě vybrali vnitrodruhové požírání se, je mi záhadou - vždyť přece žádná evoluční výhoda z toho u lidí neplyne. Žádnou evoluční přednost nám to nepřináší. Nebo jo? Ale jakou?

Nedávno jsme slavili sto let od vzniku naší státnosti, to bylo oslavných řečí a planých tirád, nikdo ale nepronesl, že naše společnost byla a je nadále dvojí společností, jedna mizivá část žije v nadbytku a druhá většinová v nedostatku. Když se tedy o tomto faktu nikdo nezmínil, tož tak učiním já. Budou to mé osobní vzpomínky a budou o životě té vrstvy obyvatel, která se živila zemědělstvím. Nebude to o proletářích ani o inteligentech ani o tzv. vyšších vrstvách, ani o tzv. elitách společnosti.

Dvacet let trvající Masarykovu tzv. První republiku jsem nezažil, jsem válečné dítě, ale z vyprávění rodičů a prarodičů jsem se dověděl a dovedl si představit, jak se tehdy žilo. Otec se narodil ještě za císařpána. Děda se narodil v roce, kdy v USA zrušili otroctví, tedy v roce 1865. Dožil se devadesáti let, takže jeho vyprávění, hlavně o bojích na Piavě, jsem se zájmem poslouchával. Za dědou občas přišel na kus řeči i soused, byli spolu na Piavě, a vzpomínali, jaké to tam bylo. Soused měl v paži zarostlou kulku a tak s ní pod kůží pohyboval takových pět centimetrů sem a tam, když dostal zásah, ovázal si zraněnou paži aniž by mu někdo kulku vytáhl, ta zarostla, obalila se tukem a zůstala uvnitř pod kůží třicet let až do jeho smrti.

Písemné vzpomínky ani otec ani děda samozřejmě nesepsali, vůbec to nepovažovali za nutné či potřebné. Škoda. Ale i tak jsem se dověděl, že jak za Habsburské monarchie, tak i za Masarykovy republiky, to byly společnosti jak nadbytku, tak nedostatku. Takových deset procent obyvatel žilo v nadbytku a neskutečném přepychu a devadesát procent v nedostatku ba až v bídě a hladu. V tom nebyl žádný rozdíl mezi monarchií a republikou. Otec ani děda nějakou svobodu a lidská práva vůbec nepostrádali a ani trošičku jim to nechybělo, celé dny a roky pracovali na poli a starali se o své hospodářství. Demokracie a lidská práva? Nechápali co to je, přece když řádně pracuješ a staráš se, tož máš, když si líný a nechce se ti pracovat, tož nemáš, co by v tomto případě pomohla demokracie a lidská práva? Zajisté jim byla ta tzv. dělnická otázka docela vzdálená, oni měli své hospodářství a přemýšlení o tom, jak zlepšit životní podmínky dělníků-proletářů, jim bylo nekonečně vzdálené, přece když budeš řádně pracovat v továrně, tak budeš mít, pokud ale budeš nefachčenko, tož mít nebudeš - jinou logiku neznali. Vždyť vůbec netušili, za jakých podmínek oni proletáři žili a pracovali. V zemědělství tehdy pracovalo více obyvatel než v továrnách. Za první republiky oproti monarchii dělníků-proletářů sice přibylo, ale nadále byl největší počet zemědělců-rolníků. V podstatě jim bylo jedno, zdali žijí pod císařpánem nebo pod tatíčkem Masarykem, na jejich životy to nemělo žádný vliv, akorát šlechtu nahradili kapitalisté (buržoasie), jenom církev katolickou nikdo nenahradil, nebyla nikým a ničím nahrazena, funguje podnes stejně jako v dřívějších staletích. Otec agrární stranu (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) neměl v oblibě, protože jsou to samí pokrytečtí pánbíčkáři, kteří se později sloučili s lidovci.

Samotní zemědělci, tak zvaní malorolníci, pracovali od nevidím do nevidím. Kosou se musela pokosit louka a usušit seno, okopávala se řepa a brambory, obilí se také kosilo kosou, úroda se musela dovést vozem většinou s kravským potahem, vozy měly dřevěná kola s železnými obručemi, samozřejmě bez nějakých ložisek, hřídel se mazala tzv. kolomazí, v zimě se muselo nadělat v lese dřevo na topení… Tohle všechno jsem ještě osobně prožíval, takže vím jaká to byla dřina nejenom z doslechu, nýbrž to bylo osobně zažito. Měli jsme pouhé tři obytné místnosti, vše ostatní byly chlévy a skladiště. Když si dnes představím, že nás bylo docela dost - děda s babičkou, otec s máti a nás pět dětí - nechce se mi tomu ani věřit. Jak jsme se tam mohli vůbec všichni směstnat? Ono se vlastně v těch místnostech nějak moc nepřebývalo, akorát se došlo na oběd a večer jsme se uložili ke spánku, většina času byla věnována činnostem venku. Samozřejmě nebyla žádná televize, ještě nebyla vymyšlena a rádio jsme si koupili až v padesátých letech. Elektřina se do naší vesnice zaváděla až těsně po válce. Jenom obtížně si dnes někdo může představit, že podlahy v obytných místnostech byly hliněné, prostě udusaná hlína, a že většina domů byla pokryta slaměnými došky. Dnes je to vidět pouze přikrášlené ve skanzenech. Jedlo se všude velice střídmě. Až do své třicítky jsem nesnášel fazole, čočku a hrách, protože to bývalo snad ob den, dnes je to pro mne pochoutka. Otec často pronášel, že v naší vesnici nebyl ani jeden jediný tlustý člověk, akorát Milada J., ale ta byla nemocná. Lidé ve městě zajisté už žili úplně jinak.

No a poslední vyprávění rodičů a prarodičů ukončím jejich vzpomínkami na německou okupaci. Otec byl sice mobilizován, jako dragoun, tedy u jezdectva, nastoupil do Mohelnice, ale jít válčit nemusel, jako musel jít děda za Franz Josefa. Když se někdy pronesla věta, že jsme se měli bránit, tož na to řekl, jaképak válčení, když všichni důstojníci byli sudetští Němci. Doba Protektorátu pro zemědělce nebyla nějak přespříliš obtížná (stejně jako pro dělníky) dokonce si pochvalovali okupační nařízení ohledně prodeje zemědělských plodin, oproti Masarykově demokracii, kdy v případě větší úrody, šly ceny silně dolů, takže sice prodali, ale za nízké ceny, v době neúrody byly ceny vysoké, ale zase nebylo co prodávat. Okupační moc určila pevné ceny bez ohledu na roky úrodné či neúrodné, což si zemědělci velice pochvalovali.

A ještě perličku z oné protektorátní doby. Koncem války protektorátní moc snad všude vylepovala plakáty s rudoarmějcem a srpem a kladivem a textem „Zachvátí-li tě - zahyneš!“

A ještě zajímavou podobnost - děda se narodil, když v USA zrušili otroctví, no a já jsem maturoval, když právě v USA zrušili rasovou diskriminaci (a válčili ve Vietnamu). V civilizovaných zemích jako Rusko, Čína, Indie, nemuseli rušit rasovou nerovnost, protože ji u nich nikdy nezavedli.

Po válce jsem začal chodit do školy. Vždycky před zahájením vyučování jsme se pomodlili. Později den ze dne bylo modlení zrušeno a další den jsme už zpívali Píseň práce. Učitel sundal kříž z čelní stěny a uložil do skříně. Jednou týdně odpoledne bývala hodina náboženství, to zase pan farář vzal kříž ze skříně a pověsil na bývalé místo. Hodiny náboženství jsem míval docela rád, pan farář Růžička byl velice hodný starý pán a vyprávěl nám velice zajímavé pohádky, takže jsme všichni napjatě poslouchali a ani nedutali. Až později jsem přišel na to, že ty pohádky byly biblické příběhy. Mám ty příběhy v oblibě doposud.

No a přišla tak zvaná kolektivizace zemědělství. Spousta velkoměstských inteligentů ji považuje za komunistický zločin. Já kolektivizaci ovšem považuji za vynikající záležitost, vždyť se během pár let podařilo vyrovnat životní úroveň vesnic s městy. To rychlé zvýšení životní úrovně na vesnicích během pár let bylo přímo ohromující a málem neuvěřitelné. Nepopiratelné zásluhy na tomto pokroku patří Lubomíru Štrougalovi.

Samozřejmě že velcí statkáři a velkostatkáři byli ublíženi, to nikdo nikdy nepopíral. No a jejich potomci to ze svého hlediska právem považují za „zločin komunistů“, který musí být napraven. A taky jo, Po převratu 89 jim bylo vše vráceno, což zase já považuji za zločin. Tihle ublíženci komunismem ovšem raději ani vůbec nepřipomínají Masarykovu pozemkovou reformu, kdy bylo totiž vše nad 50 hektarů znárodněno. Jak je tedy možné, že dnes někdo vlastní více než 50 ha? Vždyť to je popření platných zákonů a Masaryka. Proč ho obdivují, přece spíše by ho měli pomlouvat a odsuzovat, no ne?

Pozemkovou reformu můžeme posuzovat z několika úhlů. Z čistě ekonomického hlediska to bylo velice špatné rozhodnutí, vždyť velkostatky efektivně vyprodukovaly mnohem více než soukromníci, mohli si dovolit koupit stroje a všelijakou techniku. Malorolníci by jim zajisté nemohli konkurovat a tak v průběhu krátkého období, by je velcí latifundisté prostě pozřeli. Jak by to dopadlo, si Masaryk uvědomoval. Co potom s těmi lidmi? Průmysl ještě tak nebyl moc rozvinutý, aby je všechny vstřebal. Budou chodit po žebrotě a budou se bouřit z hladu. Takže zestátněnou a proplacenou půdu rozdělil mezi malozemědělce. Majitelé rozsáhlých pozemků - latifundisté obdrželi za vyvlastněnou půdu nemálo peněz. Reformu ovšem provázela značná míra korupce na Státním pozemkovém úřadě, takže se provádění protahovalo a protahovalo a cíle vlastně ani nebylo dosaženo. Rázné dokončení pozemkové reformy provedli až komunisté po roce 48. Zajímavé bylo prvorepublikové zdůvodňování reformy jako náprava nespravedlnosti feudálních vztahů, jako odčinění Bílé hory apod. Po sametovém převratu se Masarykova reforma přímo zrušila a latifundisté dostali rozsáhlé pozemky zpět, aniž by vrátili státu dřívější proplacení. Nikdo to po nich ani nechtěl. Pro zajímavost uvedu několik jmen největších držitelů pozemků. V Čechách to byli Schwarzenbergové 247 736 ha, Černínové 61 430 ha, Colloredo-Mannsfeldi 57 866 ha, Kinští 51 391 ha, Lobkowiczové 48 565 ha. Na Moravě to byli Liechtensteinové 135 706 ha, Salm-Reiferscheidt-Raitz 13 092 ha, na Slovensku Pálfyové 105 000 ha, Coburgové 83 000 ha, Andrassyové 79 000 ha. Všimněte si, že málem všichni tito latifundisté jsou dnes ve vládních funkcích případně poslanci či senátory. No, jistí si znovu nabytý majetek.

Pro srovnání uvedu, jak to má Babiš: Agrofert hospodaří na více než 100 tisíc hektarech zemědělské půdy, ovšem naprostou většinu půdy má v nájmu. Kdo tedy bere více dotací z EU. Babiš nebo bývalá šlechta?

No a církev, jak je u ní zvykem, se podvodným způsobem vyhnula reformě a prosadila rozkouskování svého pozemkového vlastnictví na jednotlivé vesnické farnosti a různé řády a podřády, takže ve většině případů to bylo pod 50 ha a reformě se tak lstivě vyhnula. Podobně ale i statkáři za první republiky rozepisovali své polnosti na děti, příbuzné a známé. Církev římskokatolická přišla po válce a v roce 1948 asi o 2 500 budov a o 175 tisíc hektarů lesa a 25 tisíc hektarů orné půdy.

Kolektivizace zemědělství, ač v prvních letech docela násilná, byla ovšem pro většinu zemědělců darem z nebes. Služky, děvečky, pacholci a čeledíni zmizeli, pracovali v podstatě za mizernou stravu a nocleh a už nespávali v zimě ve stájích s dobytkem, tam bývalo alespoň teplo. Nově vzniklá zemědělská družstva a státní statky byly funkční, efektivně produktivní, vybavené technikou a zemědělskými stroji. Nebyla ani potřeba, aby tolik lidí v zemědělství pracovalo, takže vesničané odcházeli do panelových sídlišť a mohli budovat průmysl, který je rád přijal. Ono stejně dnes už nelze hospodařit na malé výměře, tedy základ dnešního zemědělství byl právě v oněch tolik zatracovaných družstvech a státních statcích.

Poválečný socialismus byl systém, kde převládal nedostatek všeho, bylo po válce, šlo o systém, kde byla důležitá obnova a vybudování základní infrastruktury. Lidé z vesnice se těšili na zavedení elektřiny a čekali, kdy bude zavedení elektřiny v sousední vesnici ukončeno, aby montážníci přišli k nim, vůbec je ani malilinko netankovalo, že nejsou banány a pomeranče, důležité bylo asfaltovat silnice, provést elektrifikaci železničních tratí a nahradit parní lokomotivy, vyřešit bytovou otázku, však se také rekordním tempem stavěly paneláky. Bytová otázka byla docela vyřešena stavbami paneláků, které slouží svému účelu dodnes. V zemědělství se postupně nahrazovaly koňské a kravské potahy traktory, místo kos nastoupily kombajny. Copak někoho zajímal nedostatek toaletního papíru a dámských vložek? Bylo nutné chrlit železo, ocel a uhlí, což se všechno zdařilo. To byl kvalitní přístup k budování státu! Dnes je ale diametrálně odlišný systém, kde převažuje nadbytek všeho. A já ne a ne si zvyknout na přebytek, na hojnost, pořád schovávám věci, které dnes každý hodí do popelnice, neboť - a co když přijde zase bída a nedostatek? Ovšem ten dnešní nadbytek mohl vzniknout jenom pouze na základně, kterou vybudoval socialismus, bez toho by to nešlo. Tedy díky socialismu máme všeho nadbytek.

Přesto popřevratový Parlament a Senát odhlasoval zákon o zavrženíhodném socialismu. Neboť prý v té době bylo lautr všechno špatné, mizerné, odporné, hanebné, nesnesitelné a dokonce zločinné.

Podívejme se, kdo to hlásá. Jsou to potomci bývalé buržoasie, šlechty a duchovenstva. Jistěže „zmizeli“ milostpaničky, páni továrníci, a i tzv. intelektuálská elita. A kam se poděli? No museli do práce. Měli bychom je ale přece jenom politovat, fakticky jim socialismus moc ublížil. Bez služebnictva a bezpracných příjmů se jim skutečně žilo mnohem hůře a obtížněji, vždyť se sami o sebe neuměli postarat - ty jejich deprese, sklíčenosti a smutek, to bylo skutečně nefalšované. Museli navíc manuálně pracovat, což bylo pro ně něco naprosto nepředstavitelného a ponižujícího. Fakt si zasluhují náš soucit. Někteří dokonce museli házet lopatou a ohánět se krompáčem - šílené, že? Trpěli také tím, že nebyly k dispozici banány a kaviár, ano, takové děsy zažívali. Ještěže přišel onen slavný 17. listopad, který je osvobodil z těch komunistických hrůz.

My, kteří jsme neměli, jako měl kníže a jemu podobní, předky lupiče, vrahy a zloděje, máme nulovou šanci na zbohatnutí. Jo, je přece jen jedna možnost - stát se lupičem, vrahem a zlodějem, to určitá šance je, člověk ale musí mít moc štěstí, že nebude přistižen, pak by mohl zbytek života strávit ve vězení. Šance na zbohatnutí či na doživotí vězení jsou 50 ku 50, půl na půl. Pokud budete poctivě pracovat, máte šanci se akorát jakž takž solidně se najíst, i když jistota to ovšem není.

Takže co to vůbec budeme oslavovat za pár dnů? Stručně řečeno: budeme oslavovat návrat do feudalismu.

***

 

 

 

Umělecká fronta bojuje za demokracii a svobodu

Elita národa se vyjadřuje k ohrožení demokracie

*Eva Yildizová z Divadla na provázku: Naše politická aktivita je někdy až příliš velká, vzpomeňte na vyvěšení trenek na Špilberku, na zhudebnění soudního spisu Ztohoven, aktivitu k pojmenování uličky Václava Havla, naše veřejná podpora Schwarzenberga a Drahoše a nedávno malba TIMA na vrata divadla jako reakce na prezidentské volby či připojení se k protestu studentů v akci „Vyjdiven“.

*Já chci jenom, byť jsem si říkala, že to nemá cenu, reagovat na pana poslance Hájka. Chci mu říci, že jsem byla majitelka knihkupectví, což když řeknu slovo majitelka knihkupectví, tak snad vám dojde, že to nemohlo být v době komunismu. To knihkupectví jsem si otevřela v roce 1992 a takový brak a hnus, který představují spisy komunistických pisatelů, jsem tam neměla ani jeden a nikdy bych nic takového neprodávala, konstatovala poslankyně a svého času i knihkupkyně Miroslava Němcová.

*Vladimír (Iljič?) Kučera, zasloužilý poeta neoliberalismu: Copak to byla vlast, ten sovětský protektorát? Jeden z důvodů, proč jsem zarputile „bojoval“ o „modrou knížku“ byla skutečnost, že bych v případě konfliktu stál na úplně opačné straně, než jsem vlastenecky cítil. Po boku okupantů své země. Tenkrát nám byla vlast v pravém smyslu toho slova ukradena. Zdeformována. Prosovětští kolaboranti ji zprznili. Ponížili. Močili na ni a plivali. Vlast tu v pravém smyslu nebyla. Tu jsme měli nejvýš v sobě. V některých kouscích historie. Možná v části disidentů, jimiž jsme se báli být. A v exulantech. Když kolaboranti vlast potřebovali, vzali si ji do svých nevymytých hub. Převalovala se jim tam, pošpiněná lejny z hnojnice. Bohužel tato „tradice“ vlasti trvá. Nejen Ondráček pokračuje v té hnusné manipulací s „vlastí“. Kolik vítězů a polovítězů posledních voleb užívá slovo „vlast“ s přízvukem, který vyvolává nauzeu. Jen si poslechněte Okamuru, když to (samo o sobě vznešené) slovo vysloví. Brrr. Takoví, od Ondráčka po Zemana - alespoň v mých uších - slovo vlast neříkají. Oni je zvrací.

*Podívejme se pro ilustraci na pár příkladů veřejných výstupů radního Šarapatky. V den volebního vítězství Miloše Zemana přidal na svůj Facebook obrázek invalidního vozíku „ozdobeného“ prezidentskou standartou a napsal k tomu: „Tak bude státní pohřeb. Toho se už zúčastníme všichni.“ Krátce na to přidal na svůj facebookový profil snímek Leonida Brežněva a opatřil ho „vzkazem ze záhrobí“. Opět v narážce na prezidenta republiky. „Je to tu fakt boží, Miloši… Už tě tady všichni čekáme. Rozuměješ?“ napsal Zdeněk Šarapatka, člen Rady České televize, která má dohlížet na to, že veřejnoprávní televize pracuje nestranně a vyváženě a přináší divákům objektivní informace. Pravidelným terčem radního ČT je premiér Andrej Babiš, kterého Šarapatka tituluje jako „estébáka Bureše“.

*Jan Svěrák: my elita musíme těm ostatním otevírat oči… my vzdělaní těm nevzdělaným … dokonce my zdraví musíme poučit ty nemocné atd. To jsou totiž podle Jana Svěráka všichni, kdo nevolili jako on!

*Dnešní zdivočelý lůze se nedá říkat ani 'komunisti', ani 'nacisti', protože je to zvláštní kříženec obého a jakýkoliv označení je zavádějící; Schwarzenberg jim vadil kvůli nacistickýmu tchánovi a Drahoše paradoxně odmítli proto, že nechce posílat uprchlíky do plynu - tak si pak vyberte, že jo… Takže je to jednoduše lůza. A s lůzou se bojuje dost špatně, protože proti rozumu je imunní a na přesdržku toužebně čeká... dodává herec Jiří Maryško.

*Donald Trump je takový americký Miloš Zeman. Podívejme se na to voličstvo teda a to je velmi, velmi, velmi podobné. Spíše lidi tedy nějak od piva, kteří o politice budou si povídat, teda jako během večera, u těch karet nebo u piva, teda, takže menší vzdělanost, materiální zájmy, to znamená všechny zájmy, tedy nějak lidské, teda jako převést do toho co za to a kolik a tak dále čili konzumní teda mentalita, říká ikona Univerzity Palackého, amerikanista, bývalý senátor a první porevoluční rektor olomoucké univerzity Josef Jařab v rozhovoru s Danielou Drtinovou na DVTV. Nejslavnější persona porevoluční olomoucké univerzity, o které se v univerzitních žurnálech píše: „Svým celoživotním úsilím o prosazování hodnot vzdělanosti, lidskosti a demokracie si získal uznání rovněž jako občan a politik.“

*Markéta Šichtařová: Podle jednoho z možných pohledů dokonce napáchal komunismus ještě víc zla - pokud bychom totiž sečetli oběti Mao Ce-tunga, Stalina a Pol Pota, nejspíš bychom se dostali na 104 milionů obětí, což hravě překoná dokonce i Hitlera. Ale takhle se zlo srovnávat nedá, zlo je zkrátka zlem vždy. To, kolik lidí zničí, není otázkou toho, kdo je zlejší, ale spíš toho, kdo dostal víc příležitostí zlo páchat. Komunisté nepokrytě využívají každé příležitosti, kterou dostávají díky rozpadu systému tradičních stran. Cestou, jak z toho ven, není vyřvávat na náměstích. Cestou je vysvětlit těm pomalejším spoluobčanům, kteří ještě pořád věří, že jejich protestní volba přinese změnu, že se mýlí. Že tradiční pravolevé strany jsou sice zkorumpované, to ano, ale pořád jsou menším zlem než návrat do 50. let, které byly zkorumpované a ještě navrch totalitní. Že ve skutečnosti tato rádoby protestní volba ještě víc utuží poměry, proti kterým voliči protestují.

*Významná socioložka či dokonce „filozofyně“.

*Igor Chaun na serveru Reflex.cz. k prezidentovu inauguračnímu proslovu napsal: „Jednalo se o evidentní exhibici porouchané osobnosti a těžce duševně poznamenaného člověka - zlobou, nenávistí, stihomamem a pokleslostí,“ zdůraznil ve svém komentáři na serveru Reflex.cz a dodal, že co Zeman dokázal do svého proslovu zaplést, je neuvěřitelné. Nic z toho ale prý nevyčítá Miloši Zemanovi, ten prý zkrátka už před lety podlehl negativním složkám své osobnosti, a průběžně byl utvrzován ve své pseudopravdě podlými ziskuchtivými spolupracovníky. „Kladu to za vinu vám, svým spoluobčanům, že se v tak slavnostním okamžiku musím na tohle dívat, tohle poslouchat, tohle nemocné svinstvo,“ vzkázal Zemanovým příznivcům s tím, že se mu z toho hrnou akorát slzy do očí. Jako jediný důvod, proč lidé volili právě Zemana, Chaun vidí strach a nedostatek sebevědomí voličů v naší komunismem tak těžce poznamenané společnosti. „Polovina voličů uvěřila lži, že tento nemocný starý jedinec je naším ochráncem před nástrahami moderní doby v čele s migranty,“ uvedl režisér, který Zemanovi vytýká, že při prezidentské volbě ani při inaugurační řeči nezazněla skutečná témata naší doby, tedy to, co tíží skutečný život lidí. „Zvolili jste si nemocného, zákeřného a morálně ochablého člověka, který je ve skutečnosti jen do sebe zahleděnou zapšklou loutkou. Z toho člověka nesálá do společností nic velkého, ušlechtilého, inspirativního, ale pouze malost, nízkost, lež a amorálnost,“ uzavřel Chaun.

*Miroslav Macek: Škoda, že někdo Miloše Zemana neupozornil, že samolibně nepromlouvá ke svým voličům v hospodě, ale pronáší inaugurační projev. Ovšem nezklamal očekávání: stále je to ten stejný mstivý samolibý hulvát.

*Pane Kurasi, váš krajan Čulík však tvrdí naprostý opak a dovolává se svých zkušeností ze života ve Velké Británii. Muslimové tam jsou prý plně integrovanou, vysoce vzdělanou a v podstatě nejinteligentnější částí britské společnosti… starostové, lékaři, inženýři… Muslimové jdou ostatním Britům příkladem, nepijí alkohol, jsou absolutně mírumilovní a nenásilní… Žádné islámské no-go zóny neexistují a to nikde na světě, jde o výmysl rasistů, fašistů, neonacistů a islamofobů. A čím více přijmeme muslimů, tím více se nám zvedne životní úroveň.

*Pavel Šafr: Česká demokratická společnost si nechala do svého nitra vpustit temné vetřelce, kteří se ji snaží zevnitř proměnit a vtisknout jí své zrůdné rysy. Zeman, Babiš, Okamura a celý kontingent komunistů a přátel Ruska usilují o definitivní ovládnutí Česka. Tito vetřelci se opírají o demokratické procedury, mají své voliče, svoji silnou společenskou základnu a za sebou mocnou ruskou propagandu. Nejsou vetřelci proto, že by vyhrávali volby, nýbrž tím, že před vlastními voliči opakovaně tají své skutečné úmysly. Skutečnými hegemony současných českých médií jsou pánové Babiš, Okamura a Zeman. Česká televize tuto drastickou komunikační převahu jen poněkud napravuje. Putinovi skřeti tu řádí opravdu strašně! Bez ČT nebude svoboda, napsal Pavel Šafr.

*Hřebejk: „Nasrat vám na ruce, kanálové, a nepustit k vodě,“ dodal na tweet redaktora Respektu Ondřeje Kundry. „Tím, že Hrad oznámil veřejně, že BIS zaúkoloval pověřením, zda se Novičok nevyráběl v Česku, výrazně tajné službě zúžil akceschopnost. Zeman vyzradil tajný úkol, který jí dal. Tj. o prošetření mu nejde, vrtí psem,“ napsal Kundra. A Hřebejk dodává: V podstatě Rusy vyzývá, aby nám sem takovou dávčičku podšoupli. Sesadit Zemana! Styďte se, voliči té trosky.

*„Tak jsem si dal ze záznamu inaugurační projev Miloše Zemana. Strašlivé! Jak to, že tahle troska už dávno neleží v LDN?“ zeptal se Rejžek.

*Právě teď je mi dvojnásobně špatně ze všech spoluobčanů, kteří tu nechutnou trosku zvolili prezidentem, napsal analytik Tomáš Klvaňa.

*Jakub Janda z think-tanku Evropské hodnoty označil Zemana za trojského koně Moskvy, který slouží svým pánům v Kremlu i v časech, kdy se má civilizovaný svět před Ruskem na pozoru. Češi by se prý měli mít na pozoru už proto, že počet lidí pracujících na ruské ambasádě je obrovský. Působí tu takřka 130 diplomatů a dalších pracovníků. Naproti tomu na České ambasádě v Moskvě pracuje 65 lidí. Janda má za to, že bychom měli vyhodit všechny diplomaty a přidružený ruský personál a měli bychom začít budovat diplomatické styky od nuly.

*Jan Farský z hnutí Starostové a nezávislí konstatoval ve shodě s Kalouskem, Jandou či Klvaňou, že prezident slouží cizí moci, nikoli českým občanům. Ve stejném duchu promluvil i Petr Gazdík. Ten má za to, že pokud česká vláda prohlašuje, že Novičok použitý při útoku na Sergeje Skripala nepocházel z České republiky, a prezident přesto pověří BIS hledáním stop po přítomnosti Novičoku na našem území, pohybuje se na hranici vlastizrady.

*Roman Joch: Kauza Skripal? Země chápou, že pokud si Rusko toto dovolí v tak silné a významné zemi, jako je Velká Británie, může si to a i mnohem větší a horší věci dovolit i kdekoli jinde. Proto ta solidarita s Británií - i ve vlastním sebezáchovném zájmu. Postoj většiny Rusů je ten, že ze svého cara mají strach a jsou šťastni tehdy, když z něho mají strach i v zahraničí. Ve slušných zemích lidé nechtějí, aby ze svých vládců měli strach, a přejí i ostatním lidem, aby ani oni ze svých vládců strach mít nemuseli. Pro většinu Rusů je tato myšlenka nepochopitelná: z cara být strach musí a dobrý je car ten, kterého se nebojíme jen my, ale bojí se ho i jiní lidé široko, daleko. Putin je agresivní a expanzivní, ale racionální politik. Po něm může přijít někdo iracionální. Budeme-li jako NATO vojensky silně přítomni v Pobaltí a dodáme-li Ukrajině efektivní zbraně, Rusko může být úspěšně zadržováno. Rusko je v dohledné době beznadějná a bezútěšná země. Prostě myslí si, že nemůže věřit vlastním lidem, proto ty extravagantní a exhibicionistické exekuce poloniem či nervově paralyzujícím plynem.

*Martin C. Putna řekl, že vrahem Jána Kuciaka a jeho snoubenky v duchovním smyslu jsou podle něj Robert Fico a český prezident Miloš Zeman. Oba podle něj patří před soud… (Co na to říci? Pan Putna je chudý duchem a ti jsou blahoslavení nebo držení v kazajce s velmi dlouhými rukávy.)

*Petr Paulczyński: Rektor MUNI Bek se čílí, že ho nepozvali na prezidentskou inauguraci. Ve skutečnosti je nasranej, že nemůže odmítnout.

*No a vy jste při privatizaci MF vlastně bojoval za co, pane Hvížďala? Bojoval o peníze, jak to dělá celý život.

*Bývalý prezident Václav Klaus předal Cenu Institutu Václava Klause Milanu Knížákovi za dlouhodobý přínos k rozvoji české kultury, za prosazování myšlenek svobody a politické demokracie.

*Milan Knížák hodnotí sám sebe: Za totality se mě snažili umlčet a už od r. 1966 jsem byl evidován jako nepřítel socialistického zřízení, poněvadž jsem již v té době patřil mezi vrcholy světové avantgardy. Pracoval jsem pro Český stát na vrcholných kulturních pozicích. Mimo jiné jako profesor a rektor vysoké umělecké školy a jako generální ředitel Národní galerie v Praze (12 let ve funkci), která střeží náš kulturní poklad. Český stát mě ocenil řadou nejvyšších vyznamenání za moji uměleckou i pedagogickou činnost. Nedovolím, aby byl v mé osobě hanoben náš suverénní stát.

*Slova známé Knížákovy písně: Zahoďte mozky, zahoďte srdce, zahoďte všechno, co vás dělá člověkem! Staňte se prasetem!

*Černý počátkem roku 2011 označil Knížáka v dokumentu Cena Jindřicha Chalupeckého za „nafoukaného kriploidního čuráka“.

*„Zamrdaná zkurvená kupa hoven a sraček na hradě, vytlemený prasečí držky, ať už konečně chcípnou v ošklivejch a táhlejch bolestech. Zmrdi smradlavý, zkurvysyni vyjebaný, tupý debilové. I s tou bandou kreténů čuráckejch, co to navrhujou. Do nejhlubší prdele s váma, vy hovnožrouti,“ vyjádřil se velmi zostra David Černý. Černého výlev komentoval pro ParlamentníListy.cz Jiří Ovčáček, mluvčí prezidenta republiky. „V kuloárech se už přeci dávno ví, že David Černý s přáteli připravují k vydání rozsáhlý Slovník pražské kavárny. A toto je jen malá ukázka,“ sdělil.

*Slečna Gabriela Macáková: Zakažme seniorům volit, stejně tu brzy nebudou a všechno nám mladým poserou, volí jen dementy.

*Jan Keller: Nechtějte po mně, abych se vyjadřoval k Jakubu Patočkovi. Ve srovnání s jeho „analýzami“ působila recitace těch dvanáctiletých dívčin před Národním divadlem docela dospěle a vyzrále.

*Gabale, je nutno vyhlásit Rusku válku! Jando, nastav Rusům evropské hodnoty. Pod praporem NATO je nutné zaútočit na Moskvu! Sankce nikam nevedou. Voliči naší ČSSD se Zaorálkem, Dienstbierem provedou obchvat Volgogradu, voliči KDU, STAN, HOP 09 s Pravým sektorem Ukrajiny budou pronikat přes Kavkaz, voliči ANO s maršálem Stropnickým a Teličkou provedou obklíčení Petrohradu. Prezident Zeman má dobré zkušenosti s bombardováním Bělehradu v r. 1999, může to opět vyzkoušet na Moskvě! My ostatní s Kalouskem, Štětinou, Schwarzenbergem, Langšádlovou, redaktory ČT, Čro a podobnými v čele třeba i padneme. Takoví jsme my! Takoví jsme idioti.

*Patrik: Co předvádí V. Británie se svými papoušky v EU, se nedá nazvat jinak než politická pornografie. Proto se nedivím, že Janda je vzrušený.

*Lubomir Man: Současné jednostranné zaměření našich médií, které pšouk ze Západu prezentují občanům jako symfonickou báseň a symfonickou báseň z Východu zase jako pšouk.

*Ivo Šebestík se ptá na okraj včerejší demonstrace za svobodná a nezávislá média, zda má smysl demonstrovat, když svobodu zničit žurnalistiku už svobodná média svobodně využila? Zač tedy demonstrovat? Úplně svobodně, aniž by je kdokoliv omezoval, devalvovala žurnalistiku až na úroveň ostudných profesí.

*Tomáš Kňourek: Šéf Bakalova vydavatelství Economia Roman Latuske po inauguračním projevu prezidenta republiky, ve kterém Miloš Zeman ostravsko-karvinského dobroděje opět zmínil, prohlásil: „Novináři našich titulů nehledají senzaci, ale pravdu. Budou pokračovat v tom, co dělají, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,“ uvedl. Nu, fajn, ulevilo se nám. Hledají pravdu. Tak až ji konečně najdete, dejte nám všem vědět. Budeme se na ni těšit.

*Lidé a síly, kteří prohráli ve volbách, se podle všeho připravují na permanentní protesty, které by měly útočit na všechny, kdo ve volbách vyhráli. Čili koho si zvolila většina. Pokud, a zdůrazňuji ono „pokud“, se ale „obhájci demokracie“ rozhodli, že je třeba „demokracii“ zachránit „lidovým hněvem na ulici“, protože ve volbách jim to „nějak nejde“, tak co s tím?

*David Martinek: Poslechněte, vy mistři lásky k člověku, kdepak jste najednou přišli k představě, že máte výlučné právo nás poučovat o humanismu a svobodě slova?

*Petr Hájek: V televizní kavárně na Kavčích horách zazněla, měla však estetiku krásy nechtěného: Kdyby nebylo té prokleté přímé volby, neměl by Zeman žádnou šanci být prezidentem. Ani poprvé, ani podruhé. Lepší příspěvek o současném stavu „zastupitelské demokracie“ nemohl zaznít: údajní reprezentanti lidu by nikdy nezvolili toho, koho lid většinově chce. Když trénuje Sorosova pražská Kavárna na Majdan, jenž má pučem „poopravit“ výsledky voleb, je to chvályhodná občanská iniciativa. Zemanův Hrad, Okamurova SPD a Ondráčkova KSČM jsou hlavními překážkami Kavárny k převzetí moci - v naprostém protikladu k výsledkům voleb.

*O přípravách nových Majdanů na Slovensku a v ČR, tedy - O opravě výsledků demokratických voleb. Víte na jaké mítinky máte chodit? No přece na ty lidové, ale jak je poznat? Nejen v poslední době na Slovensku, ale i u nás dochází k organizovaným, ale i neorganizovaným shromážděním, a jak je rozlišíme mezi sebou, přinášíme v nedělní glose. První znak lidového majdanu jsou přenosné toalety. Pokud uvidíte, že tam jsou, je to stoprocentně lidový Majdan. Jak to? Babky přinesou občerstvení, dědečkové přivezou biozáchody. Aby bylo kam jít, po tom občerstvení… Druhý znak lidového majdanu je pódium. Pokud uvidíte pódium, na kterém vystupují umělci, znamená to, že jde o Majdan lidový. Protože lid vždy s sebou bere pódium pro umělce. A pokud na majdanu pódium není, je jasné, že mítink byl zaplacen Kremlem. Třetí znak lidového majdanu jsou američtí senátoři, europoslanci, či jiní vzácní hosté z ciziny. Pokud přiletěli takoví vzácní hosté, jde o Majdan lidový. Na akce placené Kremlem američtí senátoři nechodí. Pak už je to tutovka. Čtvrtý znak lidového majdanu je, že trvá několik týdnů, ba až měsíců. Je to proto, že lidem netřeba chodit do práce, když místo toho mohou jíst pirožky, žít ve stanech a chodit na biotoalety. A také mohou pozorovat umělce nebo americké senátory a europoslance. Přesně tak se chová normální lid. To jen teroristé placeni Kremlem musí jít v pondělí do práce, aby přišli na mítink až další neděli. A konečně pátý, celkem jednoznačný znak lidového majdanu je, že vás na něj pozve soukromá televize a soukromá média. Pak už je to zcela určitě lidový Majdan. Lidovější už ani být nemůže. A pokud žádné televizní kanály nevysílají pozvánky, znamená to, že jde o mítink placených agentů. To jen oni jednají tak tajně, že po sobě nezanechávají žádné stopy. Už je vám jasné, jak mítinky rozlišíte a na jaké máte chodit?

*Zdeněk Zbořil: Přenosy jednání a debat ve Sněmovně by měly být označovány ‚jen pro dospělé‘, nebo ještě lépe ‚jen pro otrlé‘. Pokud je mi známo, ani Babišova vláda ‚není v demisi‘, jak ‚citlivě‘ zdůrazňuje kdekdo, protože ji ještě nepodala. Jen se jí nedostalo důvěry v rozeštvaném Parlamentu.

*Komentátorku a analytičku Terezu Spencerovou zaujal titulek serveru Aktuálně.cz. „Ruce pryč od ČT, prohlásil během předávání Českých lvů režisér Svěrák,“ píše server. „Osobně jsem od zpravodajství a některé publicistiky ČT dala už před čtyřmi lety pryč nejen ruce, ale i oči a uši... a pořád nic...“ podotkla k tomu Spencerová.

*Ironický komentář připojil i komentátor Petr Honzejk. „Co furt maj, ty hercové?!! Dyk tydlecty Český lvi by se správně měly vysílat na TV Barrandov, když se ty filmy na Barrandově točej, to je jasný každýmu, že jo, Máňo?!“ napsal na svůj facebookový profil. A na jeho slova zareagovala redaktorka Respektu Silvie Lauder. „Berou miliony, tihleti Jandové a jiní. I když Zagorová, milá holka, všechno,“ uvedla ironicky. Server Expres.cz. „Žít z grantů, fakturovat státu, a pak se vysmívat divákům, kteří to celé platí?“ považuje server za faul.

*Petr Hájek s obdivem sleduje hrdinný boj "umělecké fronty" za ohrožený penězovod. Víme, jak se ta "umělecká fronta na prachy" lísala k německým okupantům v letech druhé světové války, zatím co chudáci Romové trpěli v Letech u Písku.

*Sjezdu angažovaných filmařů chyběla už jen busta Kalouska.

*Italský producent Carlo Ponti říkal, že divácky úspěšný film je komerce a film, který se nepovedl a nikdo na něj nechodí, je umění. Ale prosím, proti gustu žádný dišputát.

*Marčák: Profesor matematiky: Následné vzorce si dobře zapamatujte. Na rozdíl od věd humanitních vám je nebude měnit každá nová vláda.

*My Evropané, kteříž jsme na správné protiruské straně historie, najednou zjišťujeme (i díky jiným českým médiím a TV pořadům), že mezi mužem a ženou je padesát odstínů mezipohlaví. Na to se mi chce poznamenat, že něco takového by příroda nestvořila. To chce opravdu zásah shůry! Hlavně že pak chlapečkovi čtou pohádky dva tatínci a na rodičovskou schůzku přijdou čtyři maminky, třetí s 16. pohlavím. Nejvíce fascinující je v této souvislosti americká zápasnice, která oficiálně bere testosteron, sice z transgenderového důvodu, a která ovšem pokračuje závodit za ženy! Její jméno je Mack Beggs!? Člověk si doslova říká, s cisternou cizího testosteronu bych si do postele nelehl, při vší úctě, slečno Beggs!

*Ladislav Jakl: Za chvíli budou školy učit, že slova jako máma a táta jsou neslušné vulgarismy. Pamatuju skupinu středoškoláků na Albertově, která na náš pokřik „Svobodné volby!“ reagovala heslem „Ať žije třetí bé!“

*Pane redaktore, na rozhovor je potřeba vždy dvou lidí a vy jste ten poslední, s kým mám o rozhovor zájem, odpověděl premiér. Robert Fico.

*V jednom francouzském filmu se představují dvě postavy a jeden druhému říká: „Vy jste co?“ A druhý odpovídá: „Já jsem novinář“. Na to ten první truchlivě odtuší: „To je dost smutné, když se dospělý člověk musí živit něčím takovým“.

*Nicméně, měli bychom si tedy zvykat a přestat se divit, že demokracie je na houby, když negeneruje ty „správné“ výsledky.

Karel Sýs: Zmajdanovatělá ulice rozhoduje, v Čechách i na kdysi bratrském Slovensku. Ještě hořící pochodně a už jen „Vlajko vzhůru“!

***

 

 

 

 

 

Umění v (neo)liberálním světě čili Konec umění. Umění ve světě financí

V minulém článku o církvi svaté a neomylné jsem psal o tom, že teologie a filosofie skončila svou existenci, neboť oba tyto obory jsou prostě k ničemu, jsou naprosto nepotřebné a úplně zbytečné. V tomto článku bych se chtěl věnovat umění a zjistit, zdali je na tom stejně jako teologie a filosofie.

Konec teologie a filosofie zapříčinila racionalita, rozum; ono považovat fantaskní pohádky za realitu už dál prostě nešlo. Konec umění ovšem racionalita nemůže způsobit, neboť umění s rozumem a racionalitou nemá skoro nic společného. Doménou umění je právě iracionalita, božské vnuknutí či boží jiskra, jak tvrdil Jakub Deml, a také nevědomé mimorozumové puzení. Takže umění je na tom stejně jako teologie, obojí je jednoduše transcendentní, kde rozumové argumenty nelze použít. Konec umění se tedy odkládá? Kdepak! Konec umění už nastal před sto lety. Samozřejmě i nadále se umělečtí (umělcuje?), stejně jako se nadále teologuje a filosofuje (žvaní a blábolí).

Když tedy Fourier označil rok 1800 za konec teologie a filosofie, tož já si dovolím označit rok 1915 za konec umění. Co se před sto lety událo tak důležitého? Byla v běhu I. světová válka, tedy vraždění ve velkém rozměru. Tuto zvrhlost zařídili degeneráti jako německý císař Vilém II., rakousko-uherský císař František Josef I., ruský car Mikuláš II., osmanský paša Mehmet V., nemohl chybět anglický král a francouzský president. Jejich cílem bylo zdecimovat obyvatelstvo svých vlastních zemí tím, že je pošlou na smrt do válečných zákopů. A lidi šli.

Jatkám se vyhnul ruský Lenin emigrací do Švýcarska, kde v poklidu hrával s Tristanem Tzarou v kavárnách Curychu šachy a Trockij byl zase v Americe. Kdyby zůstali ve své vlasti, určitě by je car povolal do armády a tam by nemuseli přežít, což by možná změnilo chod historie. Nebo že by měli tzv. modrou knížku? Do neutrálního Švýcarska se ukryla spousta skutečných intelektuálů, kteří věděli, že králové, císařové, carové a podobná zvrhlá havěť nemá do budoucna místo na slunci a nebude pro ně nalezeno naprosto žádné uplatnění. No a tito pacifisté a odpírači vojenské služby v bezpečí neutrálního Švýcarska změnili docela důkladně tvář světa.

Věděli velice dobře, že toto nesmyslné válečné běsnění je v režii plutokratů sídlících v londýnské City. Wikipedie uvádí, že výsledkem bylo 9 911 000 mrtvých a 21 219 500 zmrzačených a 7 750 000 pohřešovaných. Celkem obětí bylo 38 880 500. Pokud připočteme i civilní oběti, vyjde nám to na 50 miliónů! Pro mne není toto období nějakou prastarou záležitostí, nýbrž obdobím docela nedávným, neboť i můj děda se zúčastnil téhle války, bojoval za císaře pána, a barvitě vyprávěl, jak to probíhalo na italské frontě v bojích na Piavě. Měl ostatně velké štěstí, vrátil se živ a zdráv. Takové štěstí ovšem nemělo dvacet dva mladých mužů z naší malinké vesnice, ti se nevrátili a mají pouze uprostřed dědiny pomníček s jejich jmény a datem narození a datem smrti. Takových pomníčků, kde jsou zvěčněna jména padlých za slávu habsburského domu, jsou tisíce, snad v každé vesnici a městě.

Budou mít pomníčky i naši chrabří vojáci bojující v Afghánistánu za evropské křesťanské hodnoty? A když už jsem u těch pomníčků, tak potomci hrdinných legionářů bojujících proti bezbožným bolševikům, požadují, aby i v Rusku měli legionáři nějaké pomníky. Rusové proti tomu nic nenamítají, klidně si takový pomník postavte, ale akorát u toho pomníku musí být cedulka, že tito vojáci v sousedních vesnicích postříleli nějaké ty stovky ruských vesničanů-mužiků. No, za pár let budou Němci žádat, aby byl v Praze postaven monumentální pomník Heydrichovi. No proč ne? Ovšem s cedulkou, že se podílel na smrti 360 tisíc obyvatel Česka. Nebo že by Bělobrádek s Hermanem prosadili text ve znění, že protektor vyčistil naši zemi od nepřátelských živlů?

Pro finanční plutokraty tyto zmařené mladé životy ovšem neznamenaly vůbec nic, ti si akorát s chutí a úsměvem připočetli na účty vydělané sumy. Byly to přímo pohádkové miliardy v historii nevídané. V druhé světové válce své zisky ještě mnohonásobně zvýšili a překonali všechny historické rekordy v loupežení. Londýnská City se stala jejich centrem. V celé Evropě se vesele a s chutí válčilo a vraždilo, ale žádná z válčících stran neměla převahu, což se plutokratům v City a Wall Streetu převelice líbilo a pěkně racionálně to udržovali v chodu, pokud náhodou některá strana začínala mít převahu, okamžitě poskytli prohrávající straně podporu, neboť jejich zájmem bylo neustálé pokračování.

Ovšem chybička se občas vloudí a tak začátkem roku 1917 (přesně dne 15. března 1917) v carském Rusku abdikovala Jeho Císařská Výsost car Mikuláš II., v rodině přezdívaný Niki, který byl mimo jiné bratrancem jak britského krále Jiřího V., tak německého císaře Viléma II., všichni tři měli společnou babičku - britskou královnu Viktorii. Niky byl popraven i se svou rodinou v noci ze 16. na 17. července roku 1918. Traduje se, že jeho tři dcery prý měly na sobě přes 1 kg diamantů všitých do oděvů, takže smrtící kulky do jejich těl nepronikly a musely být doraženy bodákem. Také se traduje teorie o rituální židovské vraždě, prý jekatěrinburgská židovská komunita těla Romanovců spálila a popíjela čaj s jejich popelem. 14. srpna roku 2000 prohlásila ruská pravoslavná církev cara Mikuláše II. a členy carské rodiny za svaté. Ipaťjevův dům byl zdemolován v roce 1977, a na jeho místě byl v červnu 2003, 85 let po popravě carské rodiny, vysvěcen vzpomínkový Chrám Všech svatých na krvi věnovaný rodině Romanovových.

Ovšem v Rusku po abdikaci cara vznikla anarchie a v podstatě bezvládí. Tu se prohlásil vládcem Ruska ten a za čtrnáct dnů zase někdo jiný a pořád dokola, nikdo nevěděl, ani armádní generálové, ani policie ani úředníci, které příkazy a koho mají poslouchat, no dokonalý chaos a zmatky. Tatíček car už není, co s námi bude? Ovšem jaksi ze setrvačnosti vlaky ještě jezdily, noviny vycházely, pošta fungovala, zásobování jakž takž také fungovalo, i když nebyly k dostání banány a toaletní papír, přesto nikdo neumíral hlady. Kavárny a hospody byly vždycky plně obsazeny, divadla hrála, v kabaretech se divoce kabaretilo a živnostníci prodávali nadále svoje výrobky. Důstojníci na frontě dostávali zmatečné rozkazy a tak většinu času trávili v kantýnách a vojáci s puškami bez problémů opouštěli frontové linie a vraceli se buď domů do vesnic, nebo zůstávali v Petrohradě či Moskvě a potulovali se většinou bezcílně po ulicích.

No a v této situaci se Lenin rozhodl vrátit do Ruska. Současný dadaista na wikipedii přidal, že Lenin odjel, aniž by zaplatil nájem za poslední měsíc. Do Ruska se také z USA vrátil Trockij a spolu s Leninem se pokusili vytvořit úplně nový svět, naprosto odlišný od světa předválečného. No a to se jim podařilo na celých 70 let, ať si o tom novém světě říká a myslí kdokoliv cokoliv, je to prostě fakt. Byl to svět bez šlechty, bez kapitalistů, bez rentiérů a bez církve. A byl naprosto funkční.

No a jak se činili chlapci v Curychu? (Děvčat tam bylo skutečně poskrovnu.) Jejich role je málem srovnatelná s rolí Lenina. Také reálně radikálně (revolučně) změnili svět, ale pouze svět umění. Což ovšem též není zanedbatelné! Prostě umění zdemolovali, zpustošili, rozlámali na cimpr campr. Ono také co se starým uměním? Udělali to stejné, co se starým světem udělal Trockij a Lenin.

Proslulá je hláška Kurta Schwitterse: „Můj chrchel na podlaze je větším uměním než fresky v Sixtinské kapli.“ V podstatě je to docela výstižná charakteristika uměleckého hnutí nazvaného dadaismem. Tak se podívejme jenom velice zhruba na některé jejich vylomeniny, srandičky, ironie, provokace, zesměšňování ba až urážení, zneuctění, potupení a pohanu. Nejdříve se pustili do znevažování slov. Na jeviště vstoupila dáma a začala recitovat nějakou známou vlasteneckou burcující poezii. Ještě nedokončila první verš, přidal se k ní další herec a také začal recitovat jinou vlasteneckou báseň, po chvilince vstoupil třetí, pak čtvrtý i pátý, jeden překřikoval druhého, strkali navzájem do sebe a trhali si z rukou navzájem papíry z nichž předčítali. No, jak malé děti. Ale mně to připadá jako jednání našeho parlamentu, ještě že ty texty nezpívali, jak jeden náš zpívající poslanec, který za řečnickým pultíkem jinak přednášel typicky dadaistické proslovy. Vznešené a ušlechtilé verše o obraně vlasti, o dodržování hodnot atp. překrásně zesměšnili. A to se mi docela líbí.

Jiný recitátor zesměšnil projevy politiků tím, že deklamoval nesmysly jako: jolifato bambla o falli bambla atd. Přece skutečně často vznešení řečníci pronášejí k lidu projevy nemající smysl, prostě blábolí. Ale i novináři a literáti běžně píší články beze smyslu. Takový předchůdce dadaistů Christian Morgernstern (1871 - 1914) sepsal překrásnou báseň zvanou Veliké lalulá. Tož ji ocituji v němčině, ono by to znělo stejně v jakémkoliv jazyku. Překlady do národních jazyků vlastně nemají smysl.

Das große Lalula Christian Morgenstern

Kroklokwafzi? Semememi!/ Seiokrontro - prafriplo:/ Bifzi, bafzi; hulalemi:/ quasti basti bo.../ Lalu lalu lalu lalu la!// Hontraruru miromente/ zasku zes rü rü?/ Entepente, leiolente/ klekwapufzi lü?/ Lalu lalu lalu lala la!// Simarat kos malzlpempu/ silzuzankunkrei!/ Marjomar dos: Quempu Lempu/ Siri Suri Sei!/ Lalu lalu lalu lalu la!//

Udělat si srandu z nesrozumitelnosti poesie neodolal ani starý François Rabelais. I napsal sonet. Takto zní první sloka, bude se ale asi velice obtížně recitovat. Briszmarg dalgotbric nubstzne zos/ Isquebfz prusg: alborlz crinqs zacbac/ Misbe dilbarlkz morp nipp stancz bos/ Strombtz, Panrge walmap quost grufz bac//

Ale i v Dantově Božské komedii je věta Refel mai amech izabi almi. A i ti největší odborníci nejsou schopni vysvětlit její význam a smysl.

Ani my v ČSR jsme nezůstali pozadu. V komedii Císařův pekař a pekařův císař režiséra Martina Friče z roku 1951 zazněla tato proslulá promluva alchymisty Lubomíra Lipského připravujícího slivovici: Jamalalicha? Jamalalicha. Jamalalicha, i paprťála, chánua, chánua, e chánua, e chánu, džalala, džalala-a, a paprťála. Tasparta maznalika zamáz piskurty, jarda, piskurty, patláma, patláma, patláma a… žbrluch!

Znám ještě podobný text z Patočkovy knihy Aristoteles a jeho předchůdci a dědicové. Zní takto: „Odpověď na otázku Ti To On zněla: Oysia. Co byla Oysia? Aristoteles odpověděl: To Ti En Einai. V čem ležela vlastní povaha Ti En Einai, to čím se odlišovala jak od Hypokaimenon, tak od Katholoy a Genos? Odpověď zněla: V Energeia. Co je však Energeia, tento poslední klíč patrně k poslednímu zámku?“ A tak podobně pokračuje Patočka dál.

Píše se, že dadaisté dospěli k úplné destrukci jazyka. No, moc bych s tím nesouhlasil, protože k destrukci jazyka nejvíce přispěli svými projevy politici a všelijací ti kazatelé morálky, pravdy a lásky.

Tristan Tzara sepsal návod k sepsání dadaistické básně asi takto: Vezmi jakýkoliv text, třeba noviny, stránku knihy, návod na obsluhu toho či onoho, reklamní leták, cokoliv co obsahuje věty. Vezmi nůžky a text rozstříhej na jednotlivá slova, rozstříhaný materiál vhoď do klobouku, pořádně zamíchej a potom vytahuj jednotlivá slova a seřazuj je jako verše. Právě jsi vytvořil dadaistickou báseň.

Kdysi v mládí jsem tímto způsobem vytvořil nejméně padesát stránek a bylo to docela zajímavé a někdy vznikly i pěkné surrealistické metafory. Ovšem v dnešní době by tento způsob byl příliš pracný. Klidně můžeme použít a využít počítač. Zadáme do počítače slovník českých slov, kde je 70.000 hesel, 85.000 významů, 192.000 příkladů a idiomů. No a jednoduchý prográmek dostane za úkol náhodně vybírat slova a řadit je za sebou. Nemusíme tedy používat nůžky a stříhat, počítač to udělá za nás. Vzniknou surrealistické texty. A protože slovník obsahuje tisíce a tisíce slov, takže jejich kombinací v podstatě může vzniknout nekonečný počet možností, teda obsáhlé romány, novely, básně, filosofická a teologická pojednání…, že takové množství do sebe nepojme ani tisíc Kaplického knihoven (chobotnic). A skutečně reálně se už tato počítačová metoda používá, spousta filmů byla takto vytvořena, také spousta hudebních výtvorů (a docela se dobře poslouchají) a samozřejmě tímto způsobem vznikají i projevy státníků, vizme Obamu či Havla, ale i filosofů a vůbec humanitárních žvástalů. Přece člověk s normálně fungujícím mozkem by takové dadavěty nikdy nemohl vážně pronášet, teda mohl, ale stěží by dokázal udržet smích. Nebo že by se tito politici řídili starým známým bonmotem, který zní: Slova nám byla dána proto, abychom jimi zakryli své myšlenky?

Zajisté ta počítačová literatura či traktáty budou bez jakéhokoliv logického smyslu. Ale copak projevy většiny politiků, umělců, filosofů, teologů, politologů apod. mají nějaký sebemenší logický smysl? Pokud se člověk začte do nějaké té surrealistické (nad realistické či nad rozumové) sbírky poezie, povídky či románu, ba i filosofického traktátu, tož je to dle mne naprostá ztráta času, viz např. Sokalovu aféru. Ovšem zakázat publikování těchto blábolů, tedy „zavřít hubu zbytečným tlachalům“ jak navrhoval svatý Pavel z Tarsu (překlad od Martina Luthera), by bylo nedemokratické. To už císař Josef II. zrušil roku 1781 cenzuru, ovšem velmi brzy ji musel zase obnovit, protože nadmíru vzdělaní žurnalisté otiskovali všelijaké zhovadilosti, blbosti, pitomosti a nesmysly, no jak dnes.

Mým nejoblíbenějším spisovatelem není slavný Marcel Proust, který větu „tetička sedíce u stolku na zahradě popíjela čaj a chroupala k tomu sušenky“ rozepsal na pět stránek. Jistěže je to vynikající výkon, to jen tak ledaskdo nedovede, ale já jsem fakt nebyl schopen jeho dílo přečíst a ocenit jeho literátské dovednosti. (Marcel Proust, 1871 - 1922, Hledání ztraceného času, sedm obsáhlých dílů vyšlo v letech 1913 až 1927, tedy už v éře dadaismu!)

Mým nejoblíbenějším spisovatelem je ale François Rabelais (1494 nebo 1483 - 1553) a jeho román Hrozné a strašlivé skutky i hrdinství slavného Pantagruela, krále Dipsodů a syna obra Gargantuy. A jeho pokračování Strašlivý život velkého Gargantuy, otce Pantagruelova. Rabelaisovo dílo zařadila katolická církev na Index zakázaných knih. Asi měla pádné důvody zařadit jeho romány do libri prohibiti.

Rabelais si utahuje z umělců, právníků, teologů a filosofů, je přitom také vynikajícím surrealistou, což byli pokračovatelé dadaistů. Ovšem on žil o pět století před nimi. Byl to geniální srandista. Uvedu pár jeho myšlenek:

Válka vedená bez dostatečné zásoby peněz má jen kousek naděje na úspěch. Nervem bitev jsou peníze.

Břicho nemá uši a nedá se naplnit pěknými slovy.

Nic cenného nemám, jen plno dluhů, a co zbyde, nechávám pro chudé.

A hola! Vězte: na zábavu máte celý život, a celou smrt na odpočívání.

Tyto starobylé sochy jsou pěkně udělány, ale mladé dívčice našich krajin jsou tisíckrát švarnější.

Koupil si obraz, na kterém byly jako živé vymalovány Ideje Platónovy a Atomy Epikurovy. Pak si koupil jiný, na němž byla znázorněna Echo podle skutečnosti.

Rubáš Kristův mají v klášteře v Chambéry a v Cadouin mají rovněž rubáš Kristův. Klášter v Charente chová lebku svatého Jana Křtitele ve stříbrném relikviáři, na němž je nápis: Zde leží hlava předchůdce Páně. Kostel Saint Chartier má kost Abrahámovu, kus prutu Áronova, mléko Panny Marie, a jiné, celkem 115 kusů.

Byl svět dříve hloupý a nyní že zmoudřel? Za kolika a za jakých podmínek byl hloupý? Kolika a jakých podmínek bylo třeba, aby zmoudřel? Proč byl hloupý? Proč je snad nyní moudrý? V čem shledáváte dřívější hloupost? V čem shledáváte nynější moudrost? Kdo způsobil, že byl hloupý? Kdo způsobil, že je moudrý? Kterých je víc, kteří jej měli rádi hloupým, či těch, kteří jej mají rádi moudrým? Jak dlouho byl hloupý? Jak dlouho bude moudrý? Z čeho pramenila dřívější hloupost? Z čeho asi vzešla pozdější moudrost? Proč se právě nyní, nikoli později, skončila někdejší hloupost? Proč se právě nyní, nikoli dříve, začala nynější moudrost? Jaké zlo nám způsobila dřívější hloupost? Jaké dobro nám vzniká z následné moudrosti? Jak asi vzala za své někdejší hloupost? Jak ji asi vystřídala nynější moudrost?

Zajisté bych mohl citovat dál a dál moudrého Rabelaise, ale každý si to přece může přečíst. Kniha vyšla v češtině v roce 1962, cena obou svazků byla 65 Kčs. Ilustrace Gustave Doréa.

Dadaisté tedy pěkně rozvrátili a dokonale zdestruovali jazyk. Přejděme nyní k tomu, jakou provedli destrukci výtvarného umění. Tam také nezůstal kámen na kameni, vše rozmetáno a obráceno v niveč.

Začnu Marcelem Duchampem, který roku 1919 Moně Lise přimaloval knírek a později i kozí bradku a připsal obscénní slovní hříčku místo podpisu. O sto let později vidíme, jak kdosi přimalovává knírek Merkelové a Putinovi. Tyto umělecké počiny samozřejmě ve velkém množství otiskly snad všechny noviny. Kdyby žil Duchamp, určitě by záviděl takovou popularitu, vždyť jeho Madonu s knírkem otiskly nanejvýše nějaké umělecké revue v nepatrném nákladu, přitom to byla pouhá nápodoba jeho činu, nic originálního. Možná by i protestoval u soudu za zneužití duševního vlastnictví.

Podobný umělecký počin se odehrál u nás v Olomouci, když Roman Smetana přimaloval Ivanu Langerovi tykadla. Manželka Ivana Langera Markéta odsoudila Romana Smetanu k pokutě 15 667 korun za poškození volebního plakátu, což Roman promptně uhradil. Soudkyně jej ale ještě odsoudila ke 100 hodinám obecně prospěšných prací, což ale Roman odmítl. Musel tedy nastoupit do vězení na 100 dní trestu odnětí svobody nepodmíněně. Markéta Langerová udělala nesmrtelnou ostudu soudcovskému stavu. Nenašel se nikdo, kdo by Markétce řekl, že je… Kdybych měl tu pravomoc (jako že ji nemám), tož bych Markétce nařídil 200 hodin obecně prospěšných prací, což odpovídá oněm 15 tisícům, které Roman zaplatil, a což je průměrná měsíčná mzda řidičů, a ještě bych jí nejméně na pět let pozastavil vykonávání funkce soudkyně.

Tzara dal návod nejenom na psaní poezie, nýbrž i na tvoření obrazů: „Vezmi niť či nějaký provázek, namoč v barvě a z výšky pusť na plátno, vytvořil jsi dadaistický obraz.“ Také jsem to zkusil a fakt vznikly docela zajímavé abstraktní obrazy. Podobně ostatně tvořil i slavný americký výtvarník Paul Jackson Pollock. Byl to zaměstnáním autolakýrník, takže měl ve své garáži spoustu plechovek různých barev s už prošlou záruční dobou. Tož barvou z plechovky pomalým pramínkem poléval plátno na podlaze, vzal jinou plechovku s jinou barvou a také vyléval na plátno. Pokračoval do doby, až mu barvy došly. Barvy se navzájem všelijak slévaly a prolínaly a tak vznikaly jeho slavné obrazy vystavované v ještě slavnějších galeriích. Tento způsob malování jsem nemohl napodobit, neboť dávat dvě tři stovky za jednu plechovku barvy jsem si nemohl dovolit, tolik financí jsem nikdy neměl nazbyt. Nedávno mi ale soused daroval dvacetilitrovou plechovku s barvou používanou na střechy, už ji měl v garáži nejméně dvacet let a tak místo aby ji odvezl do škodlivého odpadu, tak mi ji daroval. Půlka už byla stejně zatvrdlá, použitelný zbytek jsem použil na obrazy napodobující Poloccka, takže by bylo obtížné poznat, zda to maloval on či já. Jeho obraz se nedávno prodal za 140 milionů dolarů (přes tři miliardy korun). Škoda že to nebyl ten můj.

Ale jsou i výtvarníci, které neumím napodobit. Taková japonská umělkyně také malovala na plátno položené na podlaze, ale napodobit ji nedokážu, neboť ona si štětec zasunula do vagíny a malovala. Malbu vagínou holt já nezvládnu.

No a zabývat se komentářem k obrazům surrealistů, kde se setkává šicí stroj s deštníkem na operačním sále celkem nemá smysl.

Zato ale zabývat se dadaistickým sochařstvím bude docela zajímavé.

Před vchodem do galerie dadaistických výtvorů byla vystavena vysoká dřevěná, asi dubová, abstraktní socha s velkou cedulí: Rozsekej, rozbij, znič tu sochu! K soše byla přiložena sekera samozřejmě řetězem připevněna k podstavci, aby tu sekeru někdo neukradl. Mám takový dojem, že nikdo té soše se neodvážil ublížit. Holt pořádkumilovní Němci. To už ale predadaisté na náměstí umístili v nadživotní velikosti dřevěnou sochu kancléře Bismarcka zvaného Železný kancléř. Tam zase byla vedle bedýnka s hřebíky a kladivo a obdivovatelé knížete byli vybízeni zatlouci do sochy hřebík, čím více zatlučených hřebíků, tím více byl kancléř železný. Lidi se činili. Pak že Němci prý nemají smysl pro humor.

No a uvnitř galerie byly vystaveny umělecké artefakty. Duchamp koupil v obchodě lopatu na odklízení sněhu, podepsal se na ni a odnesl do galerie, to bylo jako jeho umělecké dílo. Nedávno byl v naší televizi uváděn pořad o jaderném fyziku Janouchovi, přes kterého procházely finance pro Chartu 77. V obýváku plném knih byla umístěna právě ona Duchampova lopata. Jistěže si mohl dovolit zakoupit toto slavné umělecké dílo, asi netrpěl nedostatkem financí. Duchamp ovšem podepsal takových lopat málem stovku, aby si je mohli zakoupit i slavné galerie výtvarného umění. Stejně učinil i s dalším proslaveným artefaktem, totiž s Fontánou, což byl průmyslově vyráběný pisoár Duchampem pouze signovaný. Taky jich podepsal kolem stovky, aby se dostalo na všechny zájemce. Pisoár Fontána byl zakoupen za 2,5 milionu dolarů.

Od té doby se v galeriích dá vystavit cokoliv. Mám s tím dokonce osobní zkušenost. Moje dcera zašla do průměrné mnichovské galerie a chtěla domluvit výstavu mých prací. Šéfovi chtěla ukázat fotografie toho, co by mohlo být případně vystaveno. Odmítl se na to dívat a pronesl, že nájem galerie na měsíc činí tolik a tolik a můžete si tam dát co je vám libo. O případném procentu z prodaných děl se domluvíme až pak.

No a tak když Andy Warhol koupil v obchodě s potravinami Campbellovu polévku v konzervě, podepsal se na ni a vystavil v galerii, učinil tak stejně jako Duchamp půl století před ním.

Hromada dlažebních kostek na ulici pro dlaždiče není uměním, ale tatáž hromada dlažebních kostech v galerii je uměním. A jak se umělečtí kritikové rozplývají nadšením a jak složitě za pomoci současných filosofů zdůvodňují genialitu onoho umělce, který navršil tu hromadu. On sám osobně a ručně by to ovšem nezvládl.

Jako umělecké dílo se dá skutečně vystavit úplně všechno. Nedávno v Praze vystavil nějaký umělec asi třicet automatických praček s otevřenými dvířky a zapnul všechny najednou (teda on ne, to mu musel provést nějaký elektrikář), no ten hluk až se otřásaly i stěny, to asi měla být hudba.

Knížák s neskrývaným nadšením vysvětluje v televizi, jak je kouzelné poslouchat deset či dvacet rozhlasových přístrojů nejednou, každé rádio samozřejmě je naladěno na jinou stanici, jak ho to duševně obohacuje a umělecky inspiruje, neboť to jsou osvobozená písmena, osvobozená slova a osvobozené věty.

Někdo jiný si zase může obložit stěny pokoje televizními obrazovkami a všechny najednou pustit, zajisté každá bude vysílat jiný program, no proč ne, také ho to bude duševně obohacovat, holt osvobozené obrazy.

Viděl jsem a slyšel, jak umělec-hudebník tříská do bubínku a vydává u toho skřeky pralesa, jindy ty skřeky vydává za doprovodu houslí. No, já to odmítám poslouchat, ale když se to někomu líbí, tož proti gustu žádný dišputát. Už F. Nietzsche napsal, že pouze nemocná hudba dnes dělá peníze.

John Milton Cage (5. září 1912, Los Angeles - 12. srpna 1992, New York). Jeho asi nejznámější skladbou je „4'33"“, třívětá kompozice, skládající se ze trojího otevření a zavření víka klavíru v přesně určených časových úsecích, aniž by však za celou dobu byl zahrán jediný tón.

Nejdále ovšem zašel italský umělec Piero Manzoni, který v květnu 1961 nashromáždil své vlastní výkaly do devadesáti očíslovaných plechovek, která každá obsahovala přesně 30 gramů výkalů. Označil je jako „100% čisté umělcovo hovno“ v italštině, angličtině, francouzštině a němčině, a prodával je podle tehdejšího kurzu zlata. Jejich současná cena je přibližně 30 500 eur. Loni se jedna z nich prodala v Christie’s v přepočtu téměř za 6 milionů korun. Pokud je známo, dosud si nikdo žádnou z nich nedovolil otevřít.

Manzoniho chtějí překonat Pusy Riot – ono cpát si veřejně v samoobsluze zmražené kuře do pochvy, pro diváky to musí být vskutku veleumělecký zážitek, vždyť i naše kníže ohodnotilo akce těchto děvčat jako umělecká veledíla. No jo, kníže, ten tomu přece musí rozumět, že? Kníže si zkusilo už všelicos, co kdyby si tak zkusilo ještě zazpívat v opeře po boku nějaké světově proslulé hvězdy? Zpěvem české hymny získal velkou popularitu, proč by to kníže nezkusilo zpěvem nějaké árie z Rigoleta, či raději Sigfrída? Proč ne? Může si to přece dovolit a dokonce zaplatit pisálkům-uměleckým kritikům, aby napsali velice pochvalné recenze.

Jaké závěry můžeme vyvodit z onoho skutečně převratného přímo revolučního epochálního převratu v oblasti umění? Vybral jsem v textu záměrně docela šokující „umělecké“ počiny, tedy spíše excesy, vylomeniny a přiblblé výstřednosti, ale je faktem, že umění v současnosti je naprosto odlišné od minulých epoch, kdy umění bylo výsadou šlechty, církve a bohaté buržoasie. Dnes se umění může věnovat kdokoliv, i ten naprosto nemajetný jedinec. A skutečně jsou některé výtvory vynikající a to už vůbec nemusí být vystaveny v galeriích či v přepychově zařízených obydlích. Skoro každý už má doma internet a tam může mít uloženy přímo skvělé výtvory. Umění je přístupné každému, pokud projeví zájem. Umění také přestalo být doménou řemeslné dovednosti a spousta dnešních tvůrců nemá dokonce ani řemeslné základy a přesto jsou jejich díla skvělá právě díky té profesionální neznalosti a neobratnosti. Navíc existují počítačové programy, které překonávají profesionální zručnosti. Uvedu příklad. Vyfotím si krajinu či nějaký portrét či autoportrét a budu to upravovat počítačem. Zadám úkol, aby program upravil fotku, jako kdyby ji namaloval Vincent van Gogh, či jako Leonardo da Vinci ba i jako nějaký kubista či fauvista. Jenom kliknu a nový originální obraz je hotov. Tento způsob využívají i novináři a televizáci. Udělají záběr nějakého politika (či političky) a zadají počítači úkol: Vytvoř ze záběru velmi sympatického člověka. Anebo vytvoř z téhož záběru velice nesympatického ošklivého burana. Počítač samozřejmě vyhoví. I podle zveřejněné fotografie lze potom přesně určit charakter oněch žurnalistů a komentátorů a i jejich příslušnost k té či oné politické straně. Vše lze zneužít, i počítačové programy. Tam se dají dělat skutečně neuvěřitelná kouzla přístupná komukoliv. Takové umění má přímo oslnivou budoucnost. Ale je navíc diametrálně odlišné od umění starého. Obraz v počítači existuje pouze virtuálně a nemá žádný rozměr, ale mohu si jej vytisknout v jakékoliv velikosti, čímž se teprve stává reálným. Je to zajisté kopie a můžu těch k nerozeznání stejných kopií natisknout dle svého uvážení jakékoliv množství. A co je důležité? Originál vlastně neexistuje!

Marně se snažím nalézt nějaký výraz, který by nahradil pojem umění. Postumění? Neoumění? Ruský sovětský básník Velemir Chlebnikov vymyslel tzv. zaumný jazyk, že by to mohlo být zaumění? Možná někdo vymyslí nějaký přiléhavější pojem pro nové umění.

Samozřejmě v epoše (neo)liberálního kapitalismu, kde hodnotu čehokoliv určuje množství financí, lze jenom obtížně stanovit skutečné hodnoty, ba to ani vlastně nelze. Musíme si holt počkat do doby, až tento zrůdný systém zanikne, až zmizí jako to nejhorší co kdy v historii existovalo. Když dovede zhodnotit výkal umělce finanční sumou vysoce převyšující celoživotní příjem tvrdě pracujícího dělníka, tak to je přece absolutní perverzní zvrhlost. Vše se převádí na peníze, hodnota se prý pozná podle výše finančního ocenění. Čím vyšší finanční ohodnocení, tím hodnotnější a významnější dílo. Vrcholná díla kapitalistického realismu přetrvají věky, stejně jako egyptské pyramidy. Bude to Manzoni, Pollock, Knížák a spol.

Dá se ještě vůbec hovořit o umění? Není to jen hra, gesto, laciný vtip? Libovůle umělců není omezena žádnými pravidly. Uvedu pár často používaných frází: Umění rozvíjí duševní schopnosti, představivost, kreativitu, imaginaci, fantazii, obraznost, obrazivost. Nejhlubší niterné pocity jedinečného Já. Pochopení bytostného údělu svého Já, který je sdělitelný pouze prostřednictvím umění. Jsou to transcendentní věty, chápu to srdcem, na pochopení těchto vět je rozum a logika nedostačující… a podobné žblebty.

Aby někdo mohl psát prózu, musí mít co říci, kdo však nemá co říci, může přece vyrábět verše a rýmy, kde jedno slovo dává druhé a nakonec z toho vyjde cosi, co je sice ničím, ale vypadá to, jakoby to něco bylo. Rozum a logika patří matematice, která pro umělce nemá smysl. Humanitní studia představují chaos, svévoli, nezodpovědnost, už v nich nelze odlišit - slovy Popperovými - šarlatána od experta, vzdělance od hlupáka. A proto tak lákají lenochy a hlupáky. To, co totiž nabízí potopa humanitních studií, dávno nemá žádnou cenu. Anglie má jenom dvě univerzity, Francie čtyři, ale u nás jenom ve státě Ohio jich máme 37.

Tacitus o římské senzitivní kultuře: „Stala se sprostou stokou, v níž se stéká všechno odporné a ohavné jako bouřlivý potok ze všech stran světa.“ Smetiště nejrůznorodějších prvků z nejrůznějších kultur. Západní kultura se stala kulturním smetištěm, na něž se vykládá a vyklápí bez výhrad cokoliv. Ztratila svou vlastní tvářnost, vlastní duši a svou rozlišovací schopnost. Mysl dnešního člověka je skládkou nejfantastičtějších a nejrůznějších kousků nejútržkovitějších myšlenek, věr, vkusů a útržkovitého vědění. Od komunismu ke katolicismu, od Beethovena a Bacha k jazzové odrhovačce a šlágru. Místo Goethů, Beethovenů, Shakespearů, Bachů, Rembrandtů, přijdou sdružení výrobců hudby, výrobců divadel, výrobců filmů, výrobců obrazů s jediným cílem - své výrobky prodat! (Sorokin)

Zvažoval jsem, zdali mám uvést i citaci Hitlera, abych nebyl nazván nacistou, fašistou a antisemitou, no, ať si nějaký idiot poslouží, Hitlerovu citaci jsem do textu zařadil.

Adolf Hitler v katalogu Zvrhlého umění z 25. října 1937 napsal toto: „Skutečně existují lidé, kteří vidí dnešní postavy našeho lidu jen jako zchátralé kretény, kteří zásadně vnímají, nebo, jak říkají, zažívají, oblohu zeleně, louky modře, mraky žlutě atd. Nebudu se pouštět do sporů o tom, zda tito potrefení to skutečně tak vidí nebo cítí, či nikoliv, nýbrž chci ve jménu německého lidu zakázat, aby se tak politováníhodní nešťastníci, kteří trpí zrakovými poruchami, pokoušeli nás násilně obalamutit výsledky svého chybného pozorování: říkat nám, že taková je skutečnost a dokonce nám to předkládat jako umění.“ Adolf Hitler dále pokračuje takto: „Zvrhlé umění se vysmívá náboženství, obsahuje tendence k bolševické revoluci, vidí duchovní ideál v kreténovi, idiotovi, paralytikovi a je oslavou bordelu a kurvy. Zvrhlé umění liberálního věku bylo židovským spiknutím proti německému duchu, proti německé krvi.“

Divadlo XX. století nám dalo divadlo lidské a společenské patologie, pohlavnosti, obscénnosti a ničemnosti. Dnešní umění je uměním ponižování a hanobení člověka. Umění ponižuje i samo sebe a tím si připravuje svůj pád. Ivan Sviták k tomu řekl: Pozoruhodné je právě to, že autoři těchto vulgárností jsou nejen hrdi na svou vlastní stupiditu a jsou pyšni na absenci kultury, ale že povyšují svůj plevel na kulturní hodnotu.

***

 

 

 
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat