Meditace 1 až 7 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Jan Kadubec   
Pondělí, 18 Únor 2019 20:07

Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE /* Style Definitions */ table.MsoNormalTable {mso-style-name:"Normální tabulka"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-priority:99; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin-top:0cm; mso-para-margin-right:0cm; mso-para-margin-bottom:8.0pt; mso-para-margin-left:0cm; line-height:107%; mso-pagination:widow-orphan; font-size:11.0pt; font-family:"Calibri",sans-serif; mso-ascii-font-family:Calibri; mso-ascii-theme-font:minor-latin; mso-hansi-font-family:Calibri; mso-hansi-theme-font:minor-latin; mso-fareast-language:EN-US;}

Meditace 1 až 7 komplet bez fota. Obrazy si lze prohlížet na webu OutsiderMedia

Meditace o obrazech I. (Jahve)

Jako ortodoxní atheista si mohu dovolit nedodržovat starozákonní příkazy Jahveho. Jeden velmi nesmyslný příkaz Boha zní takto: Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. (Ex 20, 4-5) Druhé přikázání je: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

No, nevím co je morálního na tom, že za provinění otce se mají trestat synové, vnukové, pravnukové a i prapravnukové. Naopak si myslím, že je to naprosto nemorální a zvrhlé. Jenom si představme, kdyby toto nařízení bylo zapsáno v naší ústavě! Taktéž příkaz „nebudeš mít jiného boha mimo mne,“ je nějak podivný. Třeba muslimové stejnému bohu, tedy Jahvemu, říkají Alláh. No a křesťané to zašmodrchali ještě více, neboť mají bohy tři - Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý a všichni tři jsou jedním. Divné, no ne?

Každý hluboce věřící člověk, ať věří v existenci křesťanského Boha (svatá Trojice), ať věří v Alláha a ať někteří Semité věří v židovského Jahva, musí tedy nutně zavrhovat jakékoliv zpodobnění člověka či živočicha (obraz, socha, fotografie…), neboť Bůh ve Starém zákonu zakázal jakékoliv zpodobnění živoucího tvora.

Tento příkaz Jahveho poctivě a pečlivě dodržují pouze muslimové. Jejich knihy, budovy a svatyně jsou prosty jakéhokoliv realistického zobrazení. Přesto jejich svatyně, knihy a budovy jsou překrásně vyzdobeny všelijakými důmyslnými ornamenty a citáty ze svatých knih, které mi připomínají čínskou kaligrafii. Islám se klidně bez obrazů a soch obejde a muslimové vůbec takové věci nepostrádají. Mají ovšem problém s obdobím před narozením Mohameda, protože v předislámském období bylo vytvořeno obrovské množství obrazů a skulptur jak lidí, tak i živočichů. Ve většině zemí to vyřešili rozumně. Řekli si, že to jsou výtvory našich předků, kteří ještě byli pohany a nestačili se stát muslimy, neboť Mohamed se narodil až 25. dubna 571 a zemřel 8. června 632, ale je to přesto kulturní bohatství našich předků, takže se o tyto pamětihodnosti našich praotců musíme starostlivě a pečlivě starat.

Samozřejmě že se všude najdou fanatičtí extrémisté a barbaři, kteří ve své nevzdělanosti ničí prastaré památky jako například Američané v Iráku, když rozkradli Bagdádské muzeum (hlavně že pečlivě střežili ministerstvo naftového průmyslu) a s tanky jezdili po proslaveném věhlasném městě Ninive ležící v Mezopotámii. Archeologické vykopávky prokazují, že Ninive mělo až jedno sto kilometrů dvojitých hradeb po svém obvodu. Prorok Jonáš popisuje Ninive jako velké město, kterým se muselo procházet tři dny. Byla tam nalezena i tzv. Aššurbanipalova knihovna s mnoha tisíci hliněných tabulek popsaných klínovým písmem. Snad nejslavnějším nálezem byl Epos o Gilgamešovi a Chammurapiho zákoník. Knihovna měla zajímavé štěstí v neštěstí, když totiž vyhořela, tak hliněné tabulky byly v podstatě změněny vypálením na trvanlivé cihly, které vydržely neporušené do dneška. Nebýt požáru, hliněné destičky by se dávno a dávno rozpadly. Mezopotámie byla ostatně kolébkou vůbec prvních civilizací na světě a to už od roku 5.300 před n. l. a její nezávislost skončila až v roce 539 před naším letopočtem připojením k Perské říši, tedy k dnešnímu Íránu.

No a barbarsky nekulturní buranský americký národ si po těchto nejslavnějších památkách světa projížděl s tanky, vojáci tam měli takový tankodrom. No měli na co navazovat, neboť v ničení dokladů minulosti mají dlouhodobou praxi. Tak třeba z vyspělé civilizace Mayů zničili skoro vše, zůstaly pouze tři kodexy (Drážďanský kodex, Madridský kodex a Pařížský kodex), o pravosti čtvrtého kodexu zvaného Codex Grolier, jsou pochybnosti, možná je to padělek. Kodexy jsou skládaná leporela s textem v mayském hieroglyfickém jazyce a obrázky. Drážďanský kodex má 39 stran, dvě z nich jsou bílé, nepopsané. Kodex Madridský má padesát šest stran a Pařížský kodex má pouhých dvanáct stránek. Kodexy byly vytvořeny na dlouhém pásu papíru amatl, což je speciálně upravená kůra fíkovníku pokrytá bílým štukem. Nepochybně existovala spousta jiných mayských knih, ale všechna byla spálena při památném autodafé pořádané františkánským biskupem Diegem de Landou. Bylo spáleno na pět tisíc knih! Spálit takové množství knih se nepodařilo ani Dolfimu. Ještěže zůstaly k dispozici nápisy na architektuře a na sochařských dílech, na chrámových reliéfech a stélách, i když i ty byly kladivy ničeny. Holt křesťanská kultura řádila. Pěkně se vyřádila i na Incké říši, ve které také zničila většinu hmotných i duchovních výdobytků incké kultury. Zůstalo nám zachováno pouhých 600 kipů, což je incké uzlové písmo, které je dodnes nevyluštěné. Umíme přečíst akorát číselné údaje, tedy zápisy o daňových příjmech. Pěkná práce katolické církve, že?

Křesťané zničili do mrtě dvě vyspělé civilizace na americkém kontinentě. Sice mayská civilizace byla docela násilnická, ale nicméně byla vysoce funkční, zato Inkové byli docela mírumilovní a rovnostářští, nepoužívali peníze, a přesto jejich společnost také byla vysoce funkční. Myslím si, že obyvatelé Incké říše byli více spokojenější a šťastnější než obyvatelé říše Mayů.

Když tedy dnes islám zničí evropskou civilizaci, nebude to vlastně v historii nic moc neobvyklého. Velice se rozhořčujeme, když Talibánci vyhodili do povětří dva tisíce let starou sochu Buddhy v Afghánistánu a Isilovci ničili antické památky v Palmýře. No a aby to byli schopni zničit, tož naše vysoce kulturní demokratická vláda jim dodala výbušninu zvanou semtex.

U nás v Čechách proběhlo také období obrazoborectví v době husitské. Husité coby pravověrní křesťané pouze dodržovali Slova Páně a tak vždycky pěkně vybílili všechny jim dostupné kláštery a kostely, pokud je ovšem dřív nepodpálili. Také si dělali ohníčky ze svatých křížů a obrazů aby se ohřáli, a dokonce si nad takovým ohněm opékali i maso.

V pravoslavných zemích obrazoborectví (ikonoklasmus) nemělo nějaké závažné drastické důsledky, neboť ikony zobrazují nadpozemskou krásu, tam lidské rysy jsou úplně eliminovány, takže to vlastně není zpodobnění člověka a nebyl tudíž důvod je ničit.

Římská říše v úpadku také ničila dřívější umělecké a kulturní památky. V době antiky bylo pravidlem, že každé město (i městečko) muselo mít veřejné městské lázně, veřejnou knihovnu a veřejné divadlo. Pokud takové vymoženosti město nemělo, byla to ostuda. Jakmile se ovšem dostala k moci církev katolická, okamžitě rušila v rámci morálky veřejné lázně jako střediska neřesti. Vodovody město přestalo udržovat. V rámci čistoty křesťanského učení byly zrušeny veřejné knihovny a divadla jako semeniště pohanských bludů a nemravností. Během tří generací zanikla gramotnost, umět číst už nebylo zapotřebí. A že neteče voda, na to si obyvatelé také brzy zvykli. A mramorové sochy byly roztlučeny a bylo z nich vypáleno vápno. Nač se namáhat lámat vápenec v lomech, když je k dispozici na náměstí, no ne? V Evropě na skoro tisíc let nastalo temno. Evropa v té době byla snad nejubožejší krajinou světa. Na ničení kulturního odkazu minulých generací se podílel stejnou měrou jak extrémní islám, tak extrémní katolicismus – vizme dnes ISIL a Kačinského Polsko.

Ale i ateističtí Číňané podlehli nákaze ničení a v době kulturní revoluce zničili spoustu nenahraditelných uměleckých památek a jako starou nepotřebnou veteš vybrakovali i muzea a galerie. Byl to obrovský omyl kormidelníka Maa, který věřil, že mládí vybuduje svět spravedlivý dle Marxe. Holt se mu to vymklo z rukou, dílo se nezdařilo a kulturní revoluci musela ukončit armáda. Něco podobného kulturní revoluci se také odehrálo na úsvitu čínských dějin, když v roce 213 před n. l. za Prvního svrchovaného císaře dynastie Čchin, císař Š'-chuang-ti nařídil spálit všechny knihy v říši, prý jsou škodlivé pro blaho státu. „Tímto táborákem, jehož potravou byly básnické a historické knihy i spisy všech filosofů, aby byli lidé nevědomí a nemohli tak na příkladech z minulosti kritizovat přítomnost.“ Tak to okomentovat Karel Hoff. No a když konfuciánští učenci protestovali, císař neváhal a nechal pohřbít zaživa 460 konfuciánských učenců.

Já jako atheista si ovšem mohu dovolit neřídit se tímto absurdním ničitelským Božím zákonem a bez problémů tak taky činím. Proto klidně namaluji Ukřižování či Poslední večeři Páně či ilustrace k biblickým příběhům. A také moji šestiletí vnoučci zobrazili podobná témata. Přikládám deset našich výtvorů, možná se i někomu budou líbit.

1 Exodus – Izraelité prchají z Egypta do země zaslíbené přes Rudé moře. (Nebo také Maminky vedou děti do školky.) 3m x 120 cm

2 Ukřižování – Lotr po pravici i lotr po levici. Máří Magdalská chytá do onyxového poháru krev Páně. Člen Sanhedrinu Josef Arimetejský se připravuje na sundání Ješuy z kříže a jeho pohřbení do vlastní hrobky. Matka Marie ani otčím Josef ani jeho sourozenci přítomni nebyli.

3 Poslední večeře Páně dle Leonarda. Přítomno všech dvanáct apoštolů včetně Jidáše. Jde o poslední večeři těsně před zatčením a ukřižováním.

4 Anděl s ochranou proti nakopnutí – cement, dráty

5 Zpívající andílci ve stavu zrodu

6 Tebe vzýváme

7 Scéna s ukřižováním

8 Detail tváře

9 Ješua a Maří Magdalská

10 Abrahám obětuje Izáka

11 Abrahám obětuje Izáka, záchrana od andělů

12 Snímání z kříže

 

 

 

 

 

Meditace o obrazech II. (Egon Bondy)

 

To kdysi dávno, ještě v době hluboké komunistické totality, mně Marcela Hlaváčová zapůjčila na dva dny Solženicynovu knihu Souostroví gulag. Bylo to vytištěno ve Švýcarsku na tenkém papíře velice titěrným písmem asi tak 7 či 8 pt. Bylo to z důvodu, aby bylo snadnější to k nám propašovat. Po přečtení jsem byl docela otřesen, sice jsem věděl o Chruščovově projevu na plénu ÚV KSSS o Stalinově kultu osobnosti, ale ty podrobnosti byly pro mne šokující. Tehdy jsem samozřejmě nemohl vědět, že u Solženicyna se jedná o dílo literární, nikoliv o dílo podložené historickými archivními prameny a důkazy. Byl jsem v mylném domnění, že autor uvádí reálná fakta, že to byla pouhá literární umělecká fikce, jsem tenkrát netušil. Podobně na tom asi byl i Egon Bondy, když psal v roce 1980 knihu Invalidní sourozenci (plus kratší pokračování Afghánistán). To jsem v oné době zase dostal od Marcely na magnetofonovém pásku namluvený text Invalidních sourozenců samotným Egonem Bondym. Tož jsem si to překopíroval na svůj magneťák a onen namluvený text přepsal na prvorepublikovém psacím stroji značky Mercedes. Pomáhala mi dcera, která obsluhovala magnetofon a diktovala text. Udělal jsem pět průklepů. Jeden jsem poslal i panu Procházkovi do Prahy.

Pan inženýr mi odepsal: Je to text záštiplný, neobjektivní, škodlivý, nepříčetné štvaní, brak, nenávistný pamflet, autor je agresivní psychopat… Jeho odpovědí jsem byl zklamán. V té době jsem texty Egona Bondyho bezmezně obdivoval. Dnes dávám panu Procházkovi za pravdu. Co mne na Bondym tolik fascinovalo? No, vysoce inteligentní filosofické kecání o absolutní svobodě jedince, o tom, že stát je násilí a zlo a je proto potřebné a nutné zrušit ho a zavést všude anarchismus a podobné filosofické blábolení. Holt jsem byl tehdy mladej a …

Takže ti invalidní sourozenci pojmenovaní pouze písmeny A+B+C+D žili v absolutní svobodě, že by nějak pracovali, bylo naprosto vyloučené, jenom filosofovali, to byla veškerá náplň jejich života, který si zpestřovali stálým požíváním halucinogenních drog jako hašiš a LSD. To se jim to potom krásně vzájemně rozmlouvalo, že? Ale ty jejich tripy Bondy popsal fakt hezky, že by to vylíčil z vlastních zkušeností? Když ovšem invalidní sourozenci potřebovali vyměnit žárovku, museli si pozvat řemeslníka, sami by takovou činnost nezvládli. Zuby je nikdy nebolely a také nikdy neměli nějaké zdravotní potíže, takže lékaře nepotřebovali. Kupodivu invalidní sourozenci neměli nižádné problémy ani s jídlem, asi jim potraviny nosili ptáčci jak jednomu svatému poustevníkovi. No dobře, je to román a tam je možné cokoliv, záleží pouze na autorově fantasii.

Samotný autor také nikdy nepracoval, byl od mládí v invalidním důchodu, takže o nějaké pracovní činnosti nemohl nic napsat i kdyby náhodou chtěl. Zajisté měl i tzv. modrou knížku, takže ani na vojnu nemusel. Tehdy se říkalo, že modrou knížku má přece ve své knihovně každý inteligent. Stačilo zajít za nějakým známým psychiatrem a ten za mírný bakšiš vydal potvrzení, že žadatel je nemocný na hlavičku.

Ale i já jsem měl nutkání vyměnit svoji práci za nějakou snadnější a tak jsem si o prázdninách zajel na měsíc do Brna a toulal se a sháněl nějaké lehkoživkovské dobře placené zaměstnání. Tehdy ještě neexistovaly neziskové organizace, takže šance nebyla vlastně žádná. Dluhy jsem splácel až do vánoc a při své profesi jsem zůstal až skoro do důchodu. Docela rychle jsem ze snahy stát se lehkoživkem vystřízlivěl.

Abych se ale vrátil k invalidním sourozencům ABCD. Ti se vydali po skončené třetí světové válce hledat pozemský ráj, neb v Evropě atomové bomby změnily její povrch ve sklovinu. Nějakým paranormálním vnuknutím zjistili, že pozemský ráj existuje v Afghánistánu, tudíž se tam vydali, samozřejmě pěšky. Bondy tady opravdu překrásným mistrovským poetickým způsobem popisuje cestu po sklovině z Prahy přes Karlštejn, Plzeň, Vídeň až do Moskvy. No a to líčení podzemního města pod zničenou Moskvou je zase skutečně silně přehnaně drasticky zhovadilé a jednoznačně a naprosto zřetelně odkazuje na socialismus, což ale vzbudilo odpor pana inženýra Procházky, který to považoval za nepříčetné štvaní. S jeho hodnocením se dnes ztotožňuji.

Takových protisovětských a antikomunistických nenávistných pamfletů je ovšem sepsáno neuvěřitelné množství. Není to jenom Solženicyn a třeba i Varlam Šalamov. Západ takové autory oceňoval Nobelovými cenami za literaturu. No dobře, je to jenom literatura, nejsou to fakta. Spisovatelé mohou bezproblémově fakta ignorovat, to jim nikdo nemůže mít za zlé, jsou to přece jen literáti. Mnohem horší ovšem je, když ignorují fakta a k pomluvám se uchylují historikové. To je od nich pochopitelně navíc morálně úchylné.

Dokonalou ukázkou této metody je „historické“ plácání a plkání šesti historiků, vedených Stéphane Courtoisem. Výsledkem jejich práce je Černá kniha komunismu. Na tomto antisovětském a antikomunistickém blábolení se podílel i náš Karel Bartošek, který se tím jako historik naprosto znemožnil, už ho nikdy nikdo nemůže brát vážně. Není to historik, nýbrž pouhý mizerný propagandista. Co s takovým bezcharakterním charakterem.

Aby se čtenář ocitl v obrazu, tedy ve skutečné realitě a dočetl se o vskutku reálných faktech, musí se obrátit na solidní historiky, a je jich docela dost. Třeba takový nepochybně poctivý anglický historik Eric Hobsbawm. Jeho dějiny XX. století (Věk extrémů: Krátké 20. století 1914–1991) jsou vynikající a jím uváděný faktografický materiál nezpochybnitelný. To je skutečně počteníčko. Kdyby si tu knihu přečetli ti propagandisté, tož by se museli hluboce zastydět za své žvásty. Angličané mají ještě jednoho populárního historika jménem Paul Bede Johnson, který je ale spíše než za historika považován za sběratele klepů a nepodložených pomluv, které si určitě i sám vymýšlí. Je proslulý uváděním zavádějících informací a zkreslováním historických skutečností. Píše vznešené věty o morálce, náboženství a rodinných hodnotách, však je to také britský římskokatolický historik. No a snad každý katolík má pokrytectví přímo v krvi. Čtenářsky ale jeho texty jsou docela poutavé čtení, něco jako když se začtete do Blesku, AHA, Šípu či Superu.

Zato na Erica Hobsbawma je spolehnutí, vždy cituje archivní prameny. Velmi zajímavé a objevné bylo pro mne popisování situace v Kambodži za tzv. krvavého Pol Pota a také historie jihoamerických států, či vztahy Číny a Japonska. Je to velmi obsáhlá kniha, ale velice moc zajímavá, četl jsem ji s nadšením, obdivem a jako v extázi. Mám takový dojem, že si ji lze stáhnout z internetu. Hobsbawm uvádí třeba oficiální úřední statistické údaje o počtech v různých státech vězněných osob na sto tisíc obyvatel. Dle těchto oficiálních údajů těch vězněných měli více v USA než v Sovětském svazu za Stalina. Gulag, tedy Hlavní správa nápravně-pracovních táborů, vedl a řídil Berija. Lavrentij Berija ovšem vydal nařízení, aby stravování lidí v pracovních táborech bylo kvalitní, aby mohli trestanci podávat dobrý pracovní výkon, dokonce v mnoha případech byl příjem kalorií u vězněných vyšší než u civilů. Píše o tom i Solženicyn, jak jedna paní si odsloužila deset let a odešla do civilu. Pracovala v nějakém závodu a za mzdu si mohla koupit méně jídla, než co dostávala v táboře a tak se po několika měsících na svobodě raději do toho „koncentráku“ vrátila a pracovala zase jako účetní. Solženicyn to napsal asi nějak omylem, že?

Najdeme ovšem i mezi literáty vynikající autory. Existují i literární díla tzv. nadčasová. V době Invalidních sourozenců jsem také četl Orwelův 1984 a Zamjatinovu knihu MY. Považoval jsem to nejenom já, ale určitě i většina čtenářů, za symbolický popis komunismu či reálného socialismu. Ovšem daleko lépe a mnohem výstižněji tento popis odpovídá dnešnímu kapitalismu.

Bondy po převratu velice rychle vystřízlivěl, bylo mu hned jasné, že ona nově budovaná svobodná a demokratická kapitalistická společnost bude mnohem, mnohem horší a zločinnější, bezohlednější, nemorálnější a barbarštější, kde člověk člověku bude vlkem, než ten tzv. reálný socialismus. Po převratu jsme se vlastně vrátili do zvířecího darwinistického boje o holý život. Okradni svého souseda dříve než on okradne tebe. Toť heslo neoliberalismu. Podvádět a krást je normální, čestné a ctihodné povolání.

Až na ten exces s tím podzemním městem pod se zemí srovnanou Moskvou, byl Bondy vždy ryze levicového smýšlení. Však tak napsal Nikdo o mě neví, že jsem marxist levý. Bondyho považuji za nejvýznamnějšího básníka, prozaika a filosofa posledního půlstoletí u nás. No a protože na mne silně zapůsobil, tož jsem si dovolil udělat pár ilustrací k jeho dílu.

 

Popisky k obrazům:

Egon Bondy šamanem

Islandský básník (první obrázek fotoaparát Olympus, druhý obrázek Nikon)

Tančící derviš, po rozhovoru s islámským učencem (druhý obrázek jako v zrcadle)

Magor sedící na dlažbě Malostranského náměstí, míří naň samopaly

ABCD v loďce na Dunaji ve Vídni ostřelováni z nábřeží

Plzeňská zbrojovka funguje bez lidí automaticky naprogramovaná i po III. světové válce. Kola se točí neustále a chrlí zbraně dál a dál.

Diskuse ABCD v heroinovém tripu – čtyři hlavy

Diskuse – vlevo a vpravo CD, uprostřed Egon

Invalidní sourozenci na cestě do rajské země, tedy do Afghánistánu, vzali to přes Moskvu

Hory v Afghánistánu

On a Ona, tedy C + D

Bucharin, Rykov a Tomský popraveni za Stalina, Berija popravený za Chruščova.

Spirálovitý (neustále vyvíjející se) vesmír a vesmír hierarchický (stálý a neměnný), koloběžný-neustále se opakující od vzniku do zániku a znova a znova furt dokola, tedy koloběžný

Che Guevara, ten červený, *1928, 9. října 1967 byl popraven. Specnas z USA ho přivázali k židli a nejprve mu rozstříleli nohy a spodní část těla a pak byl zabit dávkou do hrudi. Byly mu amputovány ruce jako důkaz, kdyby jeho smrt chtěl někdo popřít. Co s ním prováděli před tím, než ho rozstříleli, se neuvádí. Možná ty ruce amputovali ještě před střelbou. Usáma bin Ládin, ten zelený, nejhledanější terorista světa, vytvořený CIA, je ukryt v Supíkovicích na půdě stodoly. Dle ministerské předsedkyně Pákistánu zemřel v poklidu na selhání ledvin.

 

 

 

Meditace o obrazech III. (Červení a černí)

 

Červení a černí - specialisté na násilí a víru, tak nazval Ernest Gellner šlechtu a církevní hodnostáře. Měl ještě trefnější přirovnání - hrdlořezi, šamani a škrabáci. Hrdlořezové jsou vládnoucí, šamani jsou církevníci lhostejno jakého vyznání, no a škrabáci, to je jasné, to je vrstva inteligence. O těchto kastách se vyjadřuje velice nevybíravě a jízlivě, vůbec k nim nepociťuje nějakou úctu, ba dává otevřeně najevo své opovržení k těmto sortám lidí. Pohrdá takovými stvůrami.

Marně jsem hledal v internetu, zdali je Ernest Gellner nějak spřízněný s populárním básníkem Františkem Gellnerem. Předpokládám, že asi je, neboť těch židovských Gellnerů u nás nebylo zase tak mnoho. Ernest nebyl marxista, marxismus (sovětský) tvrdě kritizoval, ale mně připadá po přečtení jeho knih jako pravověrný marxista. Třeba tvrdí, že výrobní základna skutečně určuje naše problémy, ale neurčuje způsob, jak je řešíme. No a není to marxistické? Vždyť podle toho jede komunistická Čína. Copak Marx podal nějaký návod či předpis, jak se má budovat komunismus? Ani náhodou! Akorát říkal, že co bude vhodné, to určí teprve praxe. V Číně zase říkají, že je lhostejné je-li kočka černá nebo bílá, hlavně když chytá myši. Tedy důležité je, zdali to či ono je funkční, nic jiného nerozhoduje, pouze praxe ukáže přednosti toho či onoho postupu. No a to je přece ryze marxistické.

A když sovětský a náš socialismus před třiceti lety skončil, byl v podstatě násilně povalen kapitalistickým Západem, tak je naprosto nutné a potřebné detailně rozebrat praxi a důvody a příčiny debaklu. Racionálně prozkoumat co bylo prováděno špatně a co zůstalo hodno následování. Výkřiky nenávisti nemá smysl brát v úvahu. Třeba ty výtky o tom, že komunisté používali cenzuru. Ale oni přece otevřeně prohlašovali, že cenzurují jak televizi, tak rozhlas i tištěné noviny. Měli na to dokonce vytvořený oficiální úřad, tedy nijak to netajili. Copak bylo možné v tehdejší době, kdy samozřejmě nebyl žádný internet, dovolit vysílat a tisknout západní kapitalistickou imperialistickou propagandu? A to ještě financovat ze svého? Tak padlí na hlavu teda nebyli. Já bych jim akorát vyčetl, že komunističtí propagandisté nedosahovali propagandistické úrovně západních sdělovacích prostředků. Ti Zápaďáci byli mnohem poučenější o tom, jak se má dělat propaganda, měli zkušeností dostatek už od doby Marka Twaina. Sovětští i naši byli oproti nim naprostí neumětelové, prostě pořádnou a účinnou propagandu skutečně neuměli. V současné době, v době internetu, to mají západní propagandisté vskutku obtížné, nejsou schopni adekvátně reagovat na námitky proti neoliberalismu a tož už jim nezbývá nic jiného, než zavést cenzuru. Jak se to všechno pěkně obrátilo, co?

No a že se běžně lže, to se stalo nyní normální a nikdo se už ani nepohoršuje, nač taky, že? Politici ztratili glanc a skoro nikdo jim už nic nevěří ani kdyby říkali pravdu. Dobře jim tak, plně si to zaslouží. Ale to není také nic nového pod sluncem. To v době Danta Alighieriho si poradci stěžovali králi, že velvyslanci jiných království jim lžou. Jeho Výsost odpověděla: Lžou vám? Lžete jim více!

Z knih, které jsem si vypůjčovával z knihoven, jsem si pořizoval výpisky, tedy věty, které se mi zdály zajímavé. V pořizování výpisků pokračuji i dnes. Mám samozřejmě velice usnadněnou práci, nemusím už tužkou, plnicím perem a později propiskou nic opisovat a potom naklepat na psacím stroji a případně, měl-li jsem k dispozici nějaký finanční obnos navíc, nechat naklepané listy svázat od učňů učebního oboru knihařství. Tento obor už stejně neexistuje, byl hned po převratu zrušen. Dnes mi stačí označit v textu na internetu zajímavé věty, okopírovat a uložit do Wordu. Moc si to pochvaluji, je velice praktické a bleskurychlé, ani se mi tomu nechce věřit. A taková zásadní změna se uskutečnila během deseti let. Pokrok je holt nezadržitelný, jenom je mi docela líto, že při dalších vymoženostech, které určitě přijdou, už nebudu přítomen.

Z Gellnerova obsáhlého díla na mne nejvíce zapůsobil spis Pluh, meč a kniha. Není to nějaký dokument o historii, nýbrž historické události autor porovnává se současností a ukazuje, že tehdejší společenská situace a vládnutí se nijak moc neodlišuje od současnosti a že některé tehdejší zločinné, kriminální, negativní, odporné a nesnesitelné postupy jsme dovedli dnes k naprosté dokonalosti a to ve jménu demokracie, svobody a lidských práv. No a u Gellnera jsem sáhl do mých výpisků a tak je uvedu. K jeho větám se ale už nebudu pokoušet přidávat nějaké komentáře, přece bohatě bude dostačovat, když jsem to místo komentářů namaloval.

Takže následují výpisky z Gellnerova spisu Pluh, meč a kniha.

Začíná od počátků civilizace, tedy od vzniku zemědělství. Píše: Prvotní lovci neměli mnoho důvodů a snad ani sklonů k tomu, aby spolu bojovali. Jejich hospodářství neznalo přebytky, tedy nenabízelo mnoho racionálních důvodů k agresi a útlaku. Až vznikl nějaký přebytek, o který má smysl bojovat, mohlo vzniknout kořistění.

Gellner rozdělil dějiny světa na tři epochy. První byla éra, kdy lidé neznali ani přebytek ani vykořisťování. Další epocha, ve které ještě pořád žijeme, a kdy vším prostupuje přebytek, ale také vykořisťování. A třetí epocha, která teprve nastane, a kde přebytek zůstává, ale vykořisťování zmizí. No a ty budoucí časy můžeme nazvat érou harmonie (Čína), bodem omega (jezuita Pierre Teilhard de Chardin) či érou komunismu. Jistě by se našlo i další jiné odpovídající pojmenování, ale na pojmenování přece nějak moc nezáleží.

Další charakteristiky jsou také moc hezké, třeba: Původně měli volný čas všichni, potom měli volný čas jenom někteří a nakonec pod vládou pracovní etiky nemá volný čas nikdo. Nejdříve se uspokojení neodkládalo, potom se odměna pozdržovala, a nakonec, když se práce stala svou vlastní odměnou, nastala vláda odměny věčně odsunované.

Zemědělci jsou připoutáni ke svým polím, a proto jsou neobyčejně vykořisťovatelní - nemohou utéct. Dominantní hodnoty jsou hodnoty vládnoucí třídy. Práce se ukládá nižším vrstvám společnosti a tudíž nemá vysokou cenu. Jakékoliv názory, které poddaní mají, jsou zajímavé převážně jen akademicky. Poddaných se nikdo neptá. Vládci mají možnost vzít si, co mohou nebo chtějí. Má meč, koně a brnění - může cokoliv si jenom zamane. Soudcem byl každý, kdo měl v ruce moc (Marc Bloch).

Stejně jako ve starém agrárním řádu nemuseli násilničtí vládci neustále přidržovat meč rolníkovi u krku, stačilo jenom střežit vchody do zásobárny. Novodobí hrdlořezové se spokojili s tím, že vnucovali pravidla trhu (jak jejich manifesty hrdě prohlašovaly), neměli zapotřebí vymáhat bohatství přímými hrozbami, jak bývalo starým oblíbeným zvykem. Naprosto neosobní ekonomický mechanismus bez viditelného nebo nápadného donucování zcela postačoval k tomu, aby utlačovaní při zdánlivě spravedlivých pravidlech zůstávali bezmocni tváří v tvář vykořisťování. Mohli být zbaveni plodů své práce, aniž bylo zapotřebí, aby se dívali do hlavně pušek.

Mocné armády mohou být uvedeny do pohybu zpoza obchodního pultu. A často můžeme prince, šlechtu a státníky mnohých národů považovat za kupce. Válka je pokračování obchodu jinými prostředky, nebo naopak. První obchodníci byli hlavně piráty nebo konkvistadory. Obchod se provozoval jenom tehdy, když byla alternativa příliš nebezpečná. Ve středověkém Španělsku se tvrdilo, že válka proti nevěřícím je rychlejší a zároveň úctyhodnější cestou k bohatství než výrobní činnost.

Přechod od vlády hrdlořezů k vládě výrobců. Výrobci mohli být majetnější než ti u moci a nemuseli svůj majetek skrývat nebo popírat a ani ho nemuseli proměňovat v moc. Když se obchod stal výnosnějším než loupež, zrodil se nový svět. K velké změně došlo, když majetek začal být myslitelný bez moci. Další taková transformace může nastat, až bude postavení dosažitelné bez majetku.

Kdo má meč a ví jak ho užívat, nepotřebuje poslouchat nesmysly nějakého škrabáka a je vskutku nepravděpodobné, že by z jeho strany strpěl jakýkoli odpor. Přesto škrabáci mohou účinně oponovat těm, kdo třímají meč, a dokonce nad nimi vítězit. Hrdlořezi totiž potřebují od kněžských rituálů potvrzení legitimity.

Zažité stavovské rozdělení, vycházející z církevního učení o „těch, kteří vládnou, těch, kteří pracují a těch, kteří se modlí“ je rozbito vznikem nových vrstev, řečeno s Karlem Marxem - tříd.

Marxismus učil, že světová historie má význam, směr a účel. Změna není pouhý rozpad. Většina agrárních společností byla a je autoritářská, protože nakonec soustředí moc ve svých rukou ten, kdo umí nejefektivněji zničit nebo zastrašit ty druhé.

Hrůzovláda není deformace, zrada či pokřivení revoluce, je to její přímý přirozený důsledek. Znovunastolení pořádku bývá obvykle mnohem násilnější než jeho pouhé udržování. Mocenská rovnováha je nejistá a jakmile je jednou porušena, nebývá znovu nastolena. Od těch, kteří se těší dočasné výhodě, by bylo bláhové, kdyby ji nedotáhli až k bodu, kdy se stane trvalou. Proč dávat poraženému soupeři šanci k návratu?

Ve vážných vojenských a politických bojích jsou vítězství a porážka neodvolatelné a od sebe nekonečně vzdálené. Vae victis (Běda poraženým): skutečný vítěz nedovolí poraženému, aby to mohl znovu zkusit v příští sezóně. To by bylo čiré bláznovství. Logika odstrašující nukleární strategie je v tom, že až nastane příští sezóna, nebude tu ani vítěz, ani poražený.

Strach z oloupení ze strany virtuózů násilí působí i jinak. Nejlepším způsobem, jak se vyhnout konfiskaci, bylo spojit vlastní majetek s náboženstvím a vyhledat ochranu posvátna. Dárce si mohl alespoň ponechat zůstatek. Tak bohatství plynulo do svatyň, do kláštera, do školy zřízené při mešitě. Je téměř zbytečné se ptát, zda si pravověrní dobrodinci kupovali přízeň nebes nebo se prostě jenom zachraňovali před chamtivostí politicko-vojenských násilníků. Činili obojí, prchali před lupičstvím a zajišťovali si zásluhy na tomto i onom světě.

Někteří vrcholoví odborníci na násilí, jako např. Jindřich VIII.

Moudří přestávají tvořit kastu. Vědění již dnes není považováno za posvátné a taky neposkytuje žádnou společenskou autoritu. Jeho implikace jsou nezměrné!

Vnutit a udržet pořádek se zdá být snadné, ale vnutit novou víru už tak snadné není. Vzhledem k důležitosti, rozšíření a náročnosti moderních médií a k centralizaci vzdělávání se dal čekat pravý opak. Avšak komunistům se evidentně nepodařilo vyrovnat se jezuitům!!

Lidstvo se sotva vymanilo z tisícileté nadvlády hrdlořezů a šarlatánů a už spěchají jeho četné části vedené významnou částí inteligence vstříc k nastolení autoritářské a ideokratické vlády. Činí tak ve jménu nápravy nedostatků tržního systému, který lidstvo osvobodil. Tyto nedostatky by však mohly být napraveny mnohem účinněji bez návratu k nové nebezpečnější skupině králů a kněží.

Marx a Engels si upřímně mysleli, že racionální řád, založený na konsensu a pravdě a ne na síle a podvodu, je nejen možné uskutečnit, ale že se nakonec nevyhnutelně uskuteční! Zatratili minulou nadvládu lupičů a podvodníků, ale i novou dominanci podnikatelů a jejich ideologů, která je jenom nástrojem institucionální kamufláže a nespravedlnosti, krutosti, nerovnosti a nehumánnosti.

Alternativou je společnost trvalého plývání, kde soutěživé bažení po statusu u spotřebitelů vede k inherentně bezúčelné výrobě a destrukci. Něco podobného se stalo možná v pozdním Římě.

V Sovětském svazu se nestává, že by si člověk, který získal mnoho peněz na šedém trhu, mohl koupit postup ve stranické hierarchii. Moc vytváří bohatství, ale bohatství nevytváří moc!

Prominentní otec dostal syna na vysoké místo na ministerstvu. Jelikož syn získával vzhledem k vysokému platu špatné návyky, zašel za přítelem ministrem a požádal ho, aby syna přeložil na méně významné místo. Ministr protestoval: „Ale, drahý příteli, má-li tvůj syn dostat nižší místo, bude muset udělat zkoušky!“

Když se nomenklatura mezi sebou vraždila a tuto vražednou zuřivost doprovázela očividně lživým divadlem, víra přežila. Když se však nomenklatura přestala mezi sebou střílet a začala se navzájem uplácet, víra se ztratila. Ubohost pracovních vztahů byla ekvivalentem zkorumpovaného kněžstva jiných věr.

Popisky k obrazům:

Šamani, Škrabáci a Hrdlořezi

Červení a černí splynuli

Král a našeptávači

Encron, MMF, SB, lordi a baroni

Král alkoholik a přisátí našeptávači

Král a našeptávači

Proud času je odnáší do nicoty

Hvězdné nebe zmizelo a nastala tma

Nadlidé a podlidé (nadženy a podmuži)

Klaun a klaunka či Klaus a Klauska

Chapadla

Masaryka ohrožují chapadla demokracie, svobody a lidských práv

Genderistky 1 až3

Valí před sebou kuličku či fotbalista

To je moje kulička

Černo v duši

 

 

Meditace o obrazech IV. (Realismus?)

Dnes už knihy nečtu, a to jsem býval kdysi dávno nadšeným čtenářem. Hltal jsem knihy bez jakéhokoliv výběru, co se mi dostalo do rukou, to jsem přečetl. Akorát Popelce Biliánové a české katolické moderně jsem se nějakým zvláštním řízením osudu šťastně vyhnul. Zato jsem přelouskal všechno od Otce Kondelíka a ženicha Vejvaru přes Tarzana, Nobodyho, spousty rodokapsů, Tři mušketýry, snad všechny verneovky a spisy Eduarda Štorcha. Skvělá Osada Havranů s Havranpírkem je nezapomenutelná. Samozřejmě jsem obdivoval francouzské realisty. Před anglickou a americkou literaturou jsem dával přednost ruské a sovětské literatuře.

No a na stáří jsem přišel k témuž názoru, co má dnešní mládež, totiž že čtení knih je zbytečná ztráta času. Dávám mládeži za pravdu, skutečně, nač číst, když se na totéž mohu dívat v televizi či si pustit na youtube film? Nač číst čtyři obsáhlé svazky Vojny a míru či Tichý Don, když totéž mohu vidět na obrazovce v podání Američanů či i Rusů. Osobně dávám přednost čtení obou uvedených knih před jejich filmovým zpracováním, neboť tím americkým filmovým pojetím jsem byl hrubě zklamán, to je rozdíl jak nebe a dudy.

Ostatně jsem přesvědčen, že 99 knih ze stovky jsou stejně knihy plevelné. Dokonce se odvažuji tvrdit, že knihy které lze převést na filmové plátno či na obrazovku, jsou literárně tak nějak méněcennější. Za skutečně znamenitou, skvělou a vynikající literaturu považuji díla, která fakticky ani nejde zfilmovat či zahrát na divadle. Co nelze zfilmovat je teprve kvalitní literatura, např. Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Erasmova Chvála bláznivosti, Alaina René Le Sage Kulhavý ďábel, Laurence Sterne Život a názory blahorodého Tristrama Shandyho, François Rabelais Gargantua a Pantagruel, Michel De Montaigne, Blaise Pascal, Jonathan Swift, Nikolaj Vasiljevič Gogol…

Konec knihy je realitou. Éra tištěných knih a novin prostě nezadržitelně končí. Kdysi hliněné destičky popsané klínovým písmem nahradil papyrus a pergamen a ten nahradil papír a knihtisk a to všechno je dnes nahrazeno obrazovkou počítače. I já dávám ve svém věku přednost čtení z obrazovky než čtení z papírové knihy. Mohu si bez problémů zvětšit velikost písma, mohu si tam také označovat věty barevně či si je zkopírovat do nové složky, no není to vynikající?

Realismus je dnes v umění jeden z nejrozšířenějších a populárních uměleckých směrů a to jak v literatuře tak i ve výtvarnu. O nějakém realismu v hudbě se nedá dost dobře mluvit, hudební umění je naprosto svébytný umělecký obor, kde pojem realismus ani nelze použít. Hudba je hudba je hudba, nelze ji převést na film. Díla Richarda Wagnera kupodivu naopak vyžadují předvádění právě na jevišti či filmu. Jeho díla jsou spíše divadelní představení než hudební opusy, sice některé jeho operní árie jsou skutečně mistrovské, ale divadlo nemám nějak v oblibě, ba za některé trapné herecké kreace se v duchu stydím. Z Wagnerových desetihodinových oper jsem měl nutkání vybrat úryvky, které se mi líbily, vyšlo by tak na necelou půlhodinku, což se mi ale nepodařilo, nikdy jsem neměl k dispozici dva magnetofony najednou, a dnes už k tomu nemůžu najít zase chuť. Wagnerova hudba fakticky pouze podbarvuje divadelní děj, podobně jako dnes tzv. filmová hudba podbarvuje děj filmu. Hudba je stvořena pro uši, ne pro oči, no a Wagner to chtěl popřít.

Zato v literárním světě, pokud to budeme brát celkově a historicky, je realismus opravdu teprve nedávný vynález a je pouhou mizivou částí literatury. Vznikl v podstatě až v druhé polovině devatenáctého století jako reakce na otřesné životní podmínky tak zvaného proletariátu a na protest k dřívějšímu umění, které bylo záležitostí bohatých vrstev společnosti, toho jednoho procenta. Ono také většina obyvatelstva byla stejně negramotná, tak proč pro ty analfabety cosi sepisovat, no ne? S realismem začali až francouzští a angličtí literáti a to kvůli sociálním otázkám, chtěli burcovat proti nelidskému kapitalismu. No a od toho 19. století se gramotnost rozšířila i do širokých vrstev a tak literáti se snaží o věcné, střízlivé zobrazení člověka a společnosti, je to tzv. kritický realismus. Existoval i tzv. socialistický realismus, což byl program propagandistického umění ve službách socialistických a komunistických států. A zajisté existovala i spousta náboženských, většinou katolických ale i protestantských literárních, výtvarných a hudebních děl, nějak se mi nechce napsat, že šlo o náboženský realismus, ale byla to úplně stejná propaganda jako ten socialistický realismus. Proč si dělat srandu z tzv. socialistického realismu, vždyť křesťané dělali totéž. Takže v historii literatury je realismus zanedbatelná položka, v minulosti není skoro vůbec, tam byl realismus až na té spodní poslední příčce. Ani současný polský spisovatel Grudzinski nemá v oblibě realismus, jinak by přece nepronesl, že: „Knihy Milana Kundery jsou dobře vymyšlené mašinky na mletí prázdna. Kundera se podbízí západnímu vkusu.“

Největší světová literární díla nejsou vůbec ani trošičku realistická, vizme např. antická dramata Aischylos, Sofokles a Euripides, komedie Aristofanes a Menandros, přitom účast na představeních byla masová, běžně 10 až 15 tisíc diváků, a copak tam bylo něco realistické? Nebo Ilias a Odysea - samí bohové a bohyně, jednooký Kyklop, Sirény, kentauři… Dokonce i Bible, tedy Starý a Nový zákon s realismem nemají vůbec nic společného. Pokud se chtěli antičtí obyvatelé pokochat nějakým realismem, tož si zašli na gladiátorské zápasy na život a na smrt, to byl ten pravý realismus. A amfiteátr byl snad vždycky zaplněný. I v brněnském divadle Na provázku by mohli být též o něco více realističtější. Aby to jejich divadlo bylo skutečně realistické, tož herci by měli na ulici odchytit nějakou muslimku v nikábu, násilím ji přivléci na jeviště a tam by ji Ježíš realisticky znásilnil. Ježíš je ve skutečnosti pouhá fiktivní postava, takže při reprízách by se herci v roli Ježíše mohli vystřídat všichni. To by byl ten pravý realismus a divadlo by bylo vždy narváno a ceny vstupenek by se mohly neskutečně astronomicky zvýšit. Provinční divadélko by získalo světovou popularitu. Odsouzení za znásilnění by nebylo možné, Ježíš je přece uznávaný prorok i v islámu, a co si prorok přeje, to je posvátné a každá muslimka jeho přání musí vyhovět. A ty, které by se na jevišti nějak moc bránily, by tím vlastně poskvrnily svou víru, za což by mohly být dle platného muslimského práva dokonce ukamenovány. Už si představuju tu spoustu čumilů při tom výkonu práva, tedy při tom kamenování, kterážto akce naplnění práva by se konala nikoliv na jevišti, nýbrž na prostranství před divadlem. Určitě by se mnoho diváků přidalo a dlažebními kostkami by s chutí házelo, někteří i na herce.

Vynálezem fotografie ztratilo ve výtvarnu smysl jakékoliv realistické zobrazování. Výtvarníci realisté se akorát chlubí řemeslnou dokonalostí a mistrovstvím stejně jako třeba někteří stolaři, ševci či kováři. Když jsem chodíval ještě na pivo, tak si ke stolu přisedl můj bývalý žák, neměl ještě osmnáct, takže mu hospodská pivo nenačepovala. Vytáhl z kapsy sešit formátu A4 s čistým listy bez linkování a že pokud si bude někdo přát, tak mu namaluje za pivo portrét. A skutečně obyčejnou tužkou během několika minut nakreslil perfektní portrét. Tož se ho ptám, zdali po maturitě půjde na nějakou umělecko-výtvarnou školu. „Kdepak, už jsem udělal přijímačky na jadernou fyziku,“ odpověděl. Takovým uměleckým darem je obdařen málokdo, ale přesto dal přednost fyzice před výtvarnem.

V antice byl darem dokonalosti obdařen malíř Zeuxis. Jednou prý namaloval hrozny vína s takovou opravdovostí, že je přilétali ozobávat ptáci. Jeho kolega Parrhasios zase schoval svůj obraz za záclonu. Zeuxis jej proto požádal, aby ji odhrnul, aby mohl obraz posoudit. Ale záclona byla ve skutečnosti namalovaná a Parrhasios byl prohlášen za vítěze, což zklamaný Zeuxis komentoval slovy: „Oklamal jsem ptáky, mne samotného však oklamal Parrhasios.“ V Číně zase nějaký výtvarník namaloval rozměrný obraz krajiny a vešel do ní a zmizel před zraky diváků. Tento příběh se vysvětluje také symbolicky, neboť jakmile tehdejší malíři dosáhli mistrovství v nějakém výtvarném směru, změnili si jméno a začali znova od nuly v nějakém jiném zaměření. Zenbuddhističtí mnichové v Číně 16. století (určitě při konzumaci vína) namáčeli svazky rýžové slámy do černé tuše a třískali s tím na papír, a tímto způsobem malovali abstraktní krajinky, a u nás v Evropě jsme tehdy malovali realistické portréty šlechty a církevních hodnostářů.

Můj dlouholetý přítel Karel Hoff ze Strážnice také dovede perfektně realisticky nakreslit třeba koně, lidské postavy, různé karikatury a kreslené vtípky, což já vůbec nedovedu, ale přesto ho výtvarno nějak více neoslovuje, mnohem raději kouzlí se slovy. A v tom je skutečným mistrem a má můj obdiv. To už kdysi moc dávno, v roce 1965, začal sepisovat pikareskní dadaromán T+Ť. Jeho textem jsem byl nadšený a jsem doposud obdivovatelem toho docela obsáhlého díla. Je to možná i tím, že každou stránku jsem pečlivě pročetl nejméně třikrát, poprvé když jsem přepisoval rukopis na psacím stroji v pěti průklepech, podruhé když jsem to připravoval (editoval) k vydání, no a potřetí překlepal na klávesnici do počítače. A vždycky jsem se u toho srdečně smál. Není proto k divu, že to znám skoro zpaměti.

O čem ten román T+Ť vůbec je? T znamená Tygr de la Mňaukanda a Ť je zase Ťápuškin de la Ťáp. Jsou to tedy kočky, je to kočičí román. Rabelais má hlavní postavy obry Gargantuu a Pantagruela, proč by tedy Hoff nemohl mít za hlavní postavy kočky? Kdo nemá rád Rabelaise, tak určitě nebude mít v oblibě ani román T+Ť. Tygr de la Mňaukanda je králem v zemi zvané Tymy. Ťápuškin de la Ťáp je ministerským předsedou státu Tymy. Co asi znamená název země Tymy? Složenina ze dvou slov – Ty a My. Může to znamenat buď: Ty občane a My Jeho Veličenstvo král, nebo také Ty občane a My jako vládnoucí politická strana. Jaké má ten stát zřízení? Království? Kdepak, Tygr vlastně král ani není, je přece Despotou Demokracie.

Celý román je takovou dadaistickou parodií na tehdejší režim a popisuje do naprostého absurdna zparodované reálie tehdejšího života, tedy sedmdesátá léta minulého století. V Tymy vychází spousta novin, nejlepší jsou Tymy Times, a také spousta časopisů a všelijakých obskurních plátků. Možná čtenářům bude dělat potíže orientovat se v textu, neboť za kapitolou o životě vládnoucích následuje třeba kapitola, v níž jsou pouze noviny, no a po novinách či časopisech a reklamních letáčcích následuje navazující text o životě vládnoucích, tedy zase příběhy koček na dvoře krále Tygra. Původně jsme chtěli ty noviny a časopisy dát na závěr jako přílohu, ale to by nebylo ono, jako nejlepší řešení jsme rozhodli umístit je přímo v textu.

A ještě musím zmínit osudy díla T+Ť. Prvních pět průklepů jsem nechal svázat. Pokoušet se vydat to oficiálně nemělo smysl, neboť obrátit se na nějaké tehdejší vydavatelství bylo naprosto zbytečné a beznadějné. Proto jsem se obrátil dopisem na Ludvíka Kunderu, zdali by byl ochoten text neznámého autora přečíst. Odepsal, že rád si to přečte a ohodnotí, ať mu to pošlu. Nepřečetl, neměl čas, pil čaj a psal svá Řečiště. Pak jsem požádal ještě Mirka Plešáka. Odepsal, že „Občas je to vtipné, jindy ne.“ Nezapůsobilo to na něho, prostě ho to ani trošku nezaujalo. Zato Zdeněk Petrželka napsal: Stojí to za to. Jsou tam místa skvělé politické takové žroutské satiry. To jednou bude velká, obrozenecká řekl bych, klasika, už teď to má ty správně jakoby zasviněné, mokvavé, přebujelé, troufalé, zuřivé rozměry. Nechte to rozhodně tak jak to je. Jene, jen si to nenechte vzít. Kdybys měl pak kopie, rozhodně to pošli, dal bych to číst ještě někomu.

No a pak přišel převrat a já přešel do důchodu. Celý nadšený jsem poslal text paní Dejmalové, odpověděla reklamním letáčkem v němž stálo, že veškeré finanční transakce jejího vydavatelství se provádí v dolarech. A tak jsem si založil nakladatelství a vydal celkem 19 knih, samozřejmě bez jakékoliv odezvy, tak jsem nakladatelství zase zrušil. Ostatně už nebylo ani co vydávat.

Doprovodit román nějakými ilustracemi jsem nemohl proto, že samotný autor Karel Hoff tak učinil sám. Jeho kresby jsou vynikající a jsou jich tam spousty. V knize jsou sice pouze černobílé, protože na barevný tisk se mi nedostávaly finance, ale na webových stránkách jsou bezproblémově barevné.

Při své výtvarné tvorbě jsem občas vytvořil i něco na motivy z románu T+Ť a tak nějaké ukázky přikládám.

Z Wikipedie: Pikareskní - šibalský, šejdířský. Pikareskní román - román kde je hlavní hrdina tak trochu darebák.

PS: Román zašlu zdarma poštou, stačí poslat žádost emailem. Jinak je ke stáhnutí na webu Nakladatelství T+Ť.

Popisky k obrazům

Logo nakladatelství T+Ť

Rodina de la Mňaukandy na výstavě

Rodina de la Mňaukandovců na výstavě abstraktních obrazů

T+Ť se rozhodli zjistit, jaké jsou nálady obyvatelstva a zdali mají či nemají rádi krále. A tak se vydali na inspekční cestu po území demokrálovství. Vládní limuzíny nebyly k dispozici, neboť vládní řidiči právě byli se svými rodinami na zahraničních dovolených. A tak šlohli před nějakou hospodou jízdní kola a vydali se mezi lid.

Postavy z T+Ť skotačí na louce

Pohled z ptačí perspektivy na veleměsto Tygrograd. Zde vidět visutá okružní dálnice (také závodní dráha pro automobilové závody) ohraničující historickou část veleměsta od moderní zástavby.

Minda Ťapka, manželka Tygra – královna, má také své veleměsto zvané Mindograd. Zde vidět vysokánskou vysílací televizní věž.

Minda Ťapka v běhu

Portrét Tygra dlM, který jest Despotou Demokracie, jinak také král

Zde Tygr jako květinka

Zde zase jako větrník

Autograf Ťápuškina lze číst také jako já puškin.

V Tymy působí také Soudcové Nejvyšší, jsou tři a je to JUDr. Lotr, JUDr. Vrah a JUDr. Ochlastovič, zde jsou jejich autografy (podpisy)

Portréty Hoffa a mne

 

 

Meditace V. (Abstrakce?)

 

A nikdo ani muk

Lopotil se kruh lidských muk

věčný druh amputovaných much

bez svatebních stuh a bez nadějí

sál černý pruh Amorův luk

pro němý sluch svůj božský ruch

ten tajemný duch s hedvábnou kamejí

a nesl se puch uzavírající kruh

myšlenkových such zlých člověčích luk

tvořící suk nikam nevedoucích šlépějí.

(10.8.1975)

 

Proč uvádím tuto báseň Karla Hoffa? Protože na ní lze krásně ukázat, co je to umění. Jaký má ta báseň smysl? V podstatě naprosto žádný, nevypovídá nic o realitě, nic o sociální situaci, ani nic o vnitřním stavu duše, ani nekecá o lásce, prostě ta báseň je o ničem - a přesto je to přepychové, je to vynikající umělecké dílo, je prostě hezké, půvabné. Jak to asi autor tvořil? Já se jenom tak domnívám, samozřejmě mi to neřekl, dokonce se divil - a to jsem napsal já? Odpovídám mu, že to mám jeho rukopisem napsané a uschované ve skříni. Je ovšem možné, že si tu básničku odněkud přepsal a autora neuvedl, což je ale dost nepravděpodobné.

Jakým způsobem to tedy mohl vytvořit? No, napsal si pod sebe tato slova: kruh druh stuh pruh sluch duch puch such suk. Do druhého vedlejšího sloupce napsal: muk much luk ruch kruh luk. Scházely ještě tři slova, tak přidal: nadějí kamejí šlépějí. Napadlo ho, že ta slova mohou být závěrem sloky, tedy báseň bude mít tři sloky. Před a za každé slovo v prvním sloupci přidal nějaké další slovo či dvě a vznikl verš. Vůbec si nedělal problémy, zda to dává nějaký smysl či nikoliv, tedy zvolil postup surrealistický. No a vznikla báseň. Moc hezká okouzlující báseň, skoro sonet. (Pokud v té básni někdo nachází nějaký smysl, budu rád, když to prozaicky popíše a zveřejní pod článkem či pošle na můj email.)

Podobně je tomu s hudbou a výtvarnem. Copak třeba hudba či ornament něco vyjadřuje? Je to prostě abstraktní umění. S abstraktními obrázky se setkáváme běžně všude, aniž by nám to přišlo na mysl - ubrusy, závěsy, povlaky, záclony, svetry, košile… - všude okolo nás je plno ornamentů a abstraktního umění a ani si toho nevšimneme. Nic nezobrazuje a přesto krášlí náš svět. Ornamenty známe od pradávna, ba od pravěku, už v jeskynních malbách se vyskytují. Ale vždyť to je jasná abstrakce geometrická. Pak už scházel malinký krůček k abstrakci chaotické (Pollock). A v Číně abstraktní obrázky znali mnohem dříve než my v Evropě - taoističtí mniši malovali své taoobrázky hrstmi rýžové slámy namočené v tuši, kterými mlátili o hedvábí či papír a to už v době, kdy u nás jsme ještě ani nevěděli, co to papír je!

Muslimové a židé ve svých mešitách a synagogách nemají jeden jediný realistický obrázek, protože přísně dodržují jedno boží přikázání, které zakazuje zobrazovat cokoliv živého. Nicméně toužili mít své svatostánky nějak vyzdobené a tudíž jim nezbývalo nic jiného než použít abstrakci. Kupodivu rostlinné motivy jsou dovoleny, že by nepovažovali rostliny za živé? Mně se ale ta jejich výzdoba velice líbí, přece je to překrásná geometrická abstrakce, vynikající a o staletí před evropskými geometrickými abstrakcionisty (Kupka, Delaunay, Kandinský…). Citáty z Bible či Koránu jsou vždy překrásně kaligraficky vyvedeny.

Mohamed ten zákaz zobrazování přejal z judaismu, proto se také nedochoval jeden jediný jeho portrét, neznáme tudíž kvůli biblickému příkazu jeho tvář. Je to škoda, no ne? Křesťané odmítli biblický příkaz - nezobrazíš sobě nic živoucího - a klidně bez zábran zobrazují i portréty neexistujících lidí, všelijakých těch vymyšlených svatých, blahoslavených, poustevníků apod. Ve svých svatostáncích, tedy kostelech, chrámech a katedrálách mají přímo neuvěřitelné množství baculatých nahatých prdelatých andílků (což je typicky pedofilní záležitost) a sochy asketických svatých a přesvatých v dlouhých mnišských řízách, hábitech (že by to oblečení přejali od muslimů?). Sice spory ohledně obrazů trvaly staletí, ale nakonec zvítězil názor, že boží příkaz lze obejít, že boží nařízení se nemusí dodržovat. V mnoha diecézích ovšem obrazoborectví napáchalo spoustu škod, i naši husité často úplně vybílili výzdobu chrámů, kostelů a klášterů a z dřevěných křížů s ukřižovaným si dělali ohníčky na zahřátí.

Kdysi dávno, když mi bylo dvacet, tedy kolem roku 1960, vycházel časopis Vesmír a ten začal vydávat periodikum s barevnou obálkou, což byla tehdy neuvěřitelná novinka, do té doby jsme se museli spokojit pouze s černobílými fotografiemi. A tak jsme uviděli barevné fotografie vesmírných galaxií, mikrofotografie vnitřností buněk, virů, baktérií, planktonu, detaily sněhových vloček, krystalů, no, věci lidskému oku neviditelné. Vynikající mikrofotografie mikrostruktur mléčných výrobků dělá pan Miloš Kaláb z Kanady. Poslal mi dokonce spoustu fotografií o kráse mléka při vysokém zvětšení, přidal i elektronové mikroskopie baktérií, zeleniny, obilovin apod. Pokud by člověk nebyl informován, považoval by to za vynikající abstraktní umění. Pokud ale bude informován, tak bude vědět, že ty překrásné abstraktní obrázky zobrazují naprosto reálné věci, tedy je to pouhopouhý realismus v tom pravém slova smyslu. Mikrofotografie (i makrofotografie Vesmíru) to všechno je absolutně dokonale realisticky zobrazeno, ale musí být vysvětlení, bez toho je to čirý abstraktní obrázek.

Nebo takové olejové skvrny na kaluži hrály na slunci všemi barvami, škoda že jsem tehdy neměl fotoaparát na barevné snímky, byly by to znamenité abstraktní obrazy, ovšem v poslední době to už nevídám, že by dřívější oleje, nafta a benzín měly jiné složení a ty dnešní by už barvy neodrážely? Dnes i za plného svitu lze vidět pouze špinavé černé fleky. Nebo ještě také když sedím v křesle, pokuřuju a oknem dopadá proud slunečních paprsků, tak se kochám překrásně převalujícím se kouřem z cigaret, to tak zabrat kamerou, viděli bychom kouzelné obrazy plynutí oblaků (tak nějak podobně se převalují mezihvězdná či mezigalaktická oblaka plynu). A samozřejmě se velice divím, co za všelijaké svinstvo vdechuji do plic, a ne a ne s tím přestat, holt nikotinový závislák. Když po vykoupání vypouštím vodu z vany, tak pozoruji při závěrečném vytékání posledních litrů vody, někdy ještě s mýdlovou pěnou, jak se krásně otáčí, úplně přesně tak mizí hmota v černých děrách. Podobně vidím ve vařící vodě vystupující bublinky, které mi připomínají výbuchy na povrchu slunce či hvězdných veleobrů.

Ale úplně fantastické abstraktní obrazy vytvořil Benoît Mandelbrot svými fraktály. Takové kouzelné abstrakce jsou vlastně nepřekonatelné, žádný výtvarník na světě se tomu nevyrovná. Přitom naprosto nezištně dal komukoliv, kdo projeví zájem, možnost „vyrábět“ jakékoliv množství přepychových abstraktních kompozic. Samozřejmě za pomocí docela jednoduchého počítačového prográmku, který si zájemce může stáhnout z webu. Otec fraktálů Mandelbrot vlastně ukončil éru abstrakce. Ten počítačový prográmek může vygenerovat v podstatě nekonečné množství abstraktních vysoce uměleckých děl.

Z wikipedie jsem vybral ještě pár vět o tom, co jsou to fraktály. Mandelbrot pojem fraktál popularizoval ve své knize z roku 1975 s názvem Fraktální geometrie a fraktály (Les Objets Fractals: Forme, Hasard et Dimension). Do doby, než byla objevena a popsána fraktální geometrie, byla euklidovská geometrie považována za nejsilnější nástroj popisu všech geometrických útvarů. Euklidovská geometrie byla s úspěchem používána po celá staletí, avšak její slabinou, kterou si prakticky nikdo neuvědomoval, byl problém jak popsat jednoduchým způsobem složitě strukturované útvary. Běžné objekty jako úsečky, kruhy, čtverce, trojúhelníky, obdélníky, koule, krychle, jehlany lze poměrně snadno popsat pomocí euklidovské geometrie, například pravoúhlý trojúhelník je plně popsán (každý jeho bod je jednoznačně určen) Pythagorovou větou. Mandelbrot použil pro změření délky pobřeží Velké Británie nejprve satelitní mapy, v druhém případě pak mapy turistické. Došel k závěru, že délka změřená z map turistických je 2x až 3x delší než délka změřená z map satelitních. Důvod je následující: turistické mapy jsou mnohem podrobnější než mapy satelitní, což způsobí, že při měření délky pobřeží pomocí mapy satelitní je mnoho detailů zanedbáno či přehlédnuto a tyto detaily se projeví jako důležité při měření z map turistických.

Podobně například kamenné pohoří má při pohledu z dálky svoji strukturu, kterou tvoří hory, kopce a vyvýšeniny. V případě přiblížení lze vidět jednu horu, která je opět strukturovaná. Po dalším přiblížení lze vnímat mimo jiné kamení, které má opět strukturu. Po odlomení části této struktury a po dalším zvětšení se objeví další struktura. Při dalším zvětšování bude pozorována další a další struktura, což bude pokračovat až po atomární délky. Jedná se tedy o strukturu na struktuře. Dalším příkladem může být sněhová vločka a její nádherně složitá struktura. Popis pomocí euklidovské geometrie by byl prakticky nemožný. Pokud by se povedlo přece jen sněhovou vločku popsat, pak výsledky budou omezeny pouze na tento jediný exemplář. Každá další vločka bude jiná, jedinečná a bude se třeba jen mírně lišit od těch ostatních. Nikdy před tím a ani nikdy v budoucnu nedopadne na zem stejná vločka. To je způsobeno neopakovatelnými podmínkami, při kterých vločka vzniká. Stejně tak jako vločka, je každé těleso útvar, množina či povrch v reálném světě unikátem, který nelze absolutně přesně reprodukovat. Fraktály jsou pohoří, oblaka, blesky, sněhové vločky, toky řek, stromy i listí, cévní systémy živočichů, komůrky v plicích, DNA, dále i rozložení hmoty v galaxiích, hvězdokupy, dokonce časový vývoj akcií na burzách všeho druhu, časové změny inflace, zadlužení států i vývoj kurzu měny. Dá se říci, že fraktály jsou všude v okolí. Euklidovská tělesa, jako například přímky, čtverce či krychle, jsou pouze v učebnicích matematiky. Laik se tedy musí vzdát klasických představ o tělesech kolem, ale i dějích kolem nás a spíše než poznat, uvěřit, že náš svět je strukturovaný.

Neznamená to však, že by nebyla euklidovská geometrie v běžném světě použitelná. Například obyčejný stůl, skládá se ze čtyř nohou a desky. Nohy budou pro zjednodušení jen válce stejného průměru, deska bude mít konstantní délku, šířku a tloušťku. Tento objekt v běžném měřítku bude popsatelný pomocí euklidovské geometrie. Pokud by byl posuzován jeho povrch, který by byl náležitě zvětšen, pak se lze setkat se strukturou na struktuře. Povrch je pak z geometrického hlediska označen jako fraktál. Jiným příkladem je strom, který z geometrického hlediska i v běžném měřítku je fraktálem.

Obvod ostrova Korsiky měřil Richardson, který jako první zjistil, že obvod ostrova je závislý na délce tyče, kterou se měří. Se zmenšujícím se měřítkem délka roste a při délce měření blížící se limitně k nule by délka rostla až do nekonečna. Tato vlastnost se nazývá Richardsonův efekt. Vyplývá z toho zajímavý fakt, že ostrov o konečné ploše má nekonečnou délku pobřeží. Také plocha některých objektů v přírodě, které mají konečný objem, může být nekonečná. Například povrch planety je teoreticky nekonečný. Zdálky vypadá planeta jako dokonalá koule. Při určitém přiblížení rozeznáme vrcholky hor a velká údolí. Při dalším přiblížení zjistíme, že každá hora je velmi členitá a její plocha je obdobně členitá jako povrch celé planety. Každý kámen potom vypadá jako celá hora, ale je mnohem menší. S touto změnou měřítka můžeme pokračovat dále až do subatomárních struktur. Obrovská je i plocha plic či lidského mozku při relativně malém objemu a ve všech těchto případech jde o praktickou aplikaci fraktálů v přírodě. Ačkoliv se fraktály vyskytují na konečné ploše, je tak vlastně možno zahlédnout nekonečno.

Objevem fraktálů jsem byl přímo fascinován ale zároveň i sklíčen, vždyť moje abstraktní obrazy jsou jenom slabým odvarem fraktálů. Klidně můžu zahodit štětce a všechny barvy vyhodit do popelnice, neboť nenáročným prográmkem v počítači na obrazovce vytvořím mnohem kvalitnější malby. Proč se piplat s plechovkami barev, navíc když jedna stojí kolem dvou stovek? Přece si lze pohrát s obrázkem v počítači se spoustou barevných odstínů a navíc čistě, bez zápachu, a nezapatlaný od barev. Copak dnešní třeba inženýr či architekt používá pravítko, kružítko a rýsovací prkno? Už ani neví, co to je. Vše dělají přes počítač. Proč tak nedělat také výtvarno? Nač se mordovat a namáhat, když počítač udělá totéž snadno, lehce a mnohem lépe a dokonaleji. Samozřejmě si výsledek mohu nechat barevně vytisknout v jakékoliv velikosti, neboť digitální obrázek není fyzický objekt a žádnou délku v centimetrech nemá, takže záleží na objednávce a v tiskárně vytisknou dle přání velikost jakou potřebujeme, aby to pasovalo třeba do obýváku či na chodbu. Pak jenom nechat zarámovat a pověsit na zeď. Zde vyvstává problém originálu a kopie. Kdokoliv si to totiž může vytisknout také a bude to originál, tisíce originálů. Samozřejmě považuji za naprosto správné a logické, že je-li cokoliv umístěno na internetu, nemůže podléhat copyrightu. Trvá-li kdokoliv na copyrightu, holt musí si své myšlenky a svá díla ponechat doma někde v pečlivě zamčeném trezoru. Otázka nač to potom má, je zbytečná, je to na nic a k ničemu, může se tím těšit pouze sám a o samotě - proti gustu žádný dišputát!

Max Švabinský má v Kroměříži stálou výstavu, doufám, že ještě existuje i dnes, že ji nezrušili. Jako studentík jsem se byl podívat na jeho vysoce profesionální díla a byl jsem moc překvapený u jednoho kamenorytu, kde kamenný blok byl diagonálně hlubokými rýhami znehodnocen. Tak jsem se zeptal: „Probůh, kdo to takto barbarsky zničil?“ Průvodkyně odpověděla, že to udělal samotný veliký Max Švabinský, že udělal pouhých dvacet otisků a pak to zničil, prý proto, aby očíslovaných a podepsaných originálů nebylo více a tudíž aby na trhu s uměním měly větší cenu. Jenomže v současné době stačí ten jeho originál oskenovat a vytiskneme si jej v jakékoliv množství. Tak bude to originál nebo pouhá kopie? V počítačové grafice pojem originál a kopie ztrácí smysl. Ostatně si myslím, že galerie a všelijaké výstavní síně v době existence počítačů a internetu ztratily smysl, však je skoro nikdo nenavštěvuje, akorát pár obchodníků s uměním a pár snobů pronášejících vznešeně znějící věty typu - ty obrazy tohoto autora jsou odpovědí na nerozluštitelné tajemství lidské duše. Návštěva Národní galerie v Praze je akorát ztráta času. Veletržní palác - naprosto přiléhavý a výstižný název muzea moderního umění, je to přece velký trh (veletrh) s obrazy. Nehorázné vstupné, pro normálního človíčka nedostupné. ÚSTRK skenuje miliony srandovních „dokumentů“ psaných estébáky a Národní galerie není schopna vyvěsit na internet pár stovek (možná tisícovek, přidáme-li i staré umění) ofocených vystavených děl. Proč to už dávno není zveřejněno na internetu?

Taková nizozemská stolová zátiší jsou dokonale řemeslnicky vypracovaná, co to dalo za fušku, za dřinu, než nějaký slavný malíř a jeho učedníci namalovali nějaké zátiší, práce na měsíce. Já to mám hned, na stůl dám to či ono, třeba sklenice vína, talíř s rybami, lžíce, ovoce… no a vyfotím a upravím v Corelu či Photoshopu a je to dokonce dokonalejší vlámských Mistrů. Nebo takové proslavené zátiší s bažantem se kterým se dřel Purkyně, tož to samé zátiší udělám během pár chvil jako smeťácký objekt - pověsím nad stůl bažanta či páva na hřebík, ofotím a upravím počítačem, vždyť to snadno dovede už kdokoliv, akorát kliknutím zadá v počítači - uprav na olejomalbu starých mistrů, nebo uprav na styl van Gogha apod. Ženské akty lze snadno podobně upravit na styl impresionistický, fauvistický, kubistický, surrealistický, dokonce i jako abstraktní.

Nedávno, tedy před dvaceti lety, jsem uviděl jakousi jednoduchou úplně abstraktní kresbičku černou tuší - uprostřed kružnice, kolem ní ovál či nějaké zaoblené obdélníčky a i jenom části oválů a dvě přímky. Docela se mi to líbilo, úplný Picasso. Přečetl jsem si jméno autora a popisek a zůstal v údivu. On to byl Hokusai a znázorňovalo to sedícího Buddhu. Jenomže Kacušika Hokusai (nebo také Hokusai Kawamura) žil v letech 1760 - 1849, kdy o nějakém kubismu nikdo neměl ani ponětí, ale on jo! Hokusai vytvořil pravděpodobně až 30 000 knižních ilustrací a barevných tisků, tedy velice plodný výtvarník.

Jak tu kresbičku Buddhy asi vytvořil? Nejdříve načrtl kružnici, to byla jako hlava. Nad a pod kružnicí narýsoval něco jako ovál, což mělo být jako čelo (vlasy) a brada (krk). Ruce znázornil dvěma přímkami přes hlavu (kružnici) a zasahující do oválu nahoře i dole. Nad ovál čela přidal něco jako vyzařující svatozář či auru. K bradě (krku) přidal další větší ovál znázorňující trup těla. Jelikož Buddha sedí, tož vespodu nakreslil ještě další ovál znázorňující květ lotosu. Vždyť předběhl o staletí všechny kubisty i oválisty. No a protože na kresbičce tuší scházela barva, tož jsem to vybarvil.

Z těch mých abstraktních obrázků by se dalo klidně vytvořit dlouhotrvající video fraktálů. Musím se to ale holt nejdříve naučit, s výrobou videa nemám zatím žádné zkušenosti.

 

Popisky k obrázkům:

Buddha

Buddha a paní Buddhová

Budhové na křídle (desce klavíru)

Tři menhiry

Okna do transcendentna

Hlava

Plačící

Palce dolů

Zátiší s hlavou

Monstrum

Abstrakce - sádra

Děravý obraz

Struktury – tapetování

 

 

 

Meditace VI. (Inspirace)

 

Občas, když mám náladu, výtvarničím. Snad všichni umělci mi potvrdí, že nejmizernější situace nastává vždy na začátku, kdy má člověk před sebou kus papíru či plátno a snaží se začít umělečtit (vnučka říká umělcovat). Takový spisovatel si sedne, vezme propisku, a že začne psát. Tak čím začnu, jak bude znít první věta? A nic, žádná věta nepřichází, duto a prázdno v hlavě. Jdu a udělám si kafé. Vypiju a sednu znovu k počítači, vždyť stačí jenom zapsat tu větu, co mne napadla při pití kávy. A zase nic. No, nevadí, dám si deci vínka, to povzbudí. Vypiju deci, dvě, tři, láhev prázdná a nic, zase duto a prázdno, no tak načnu druhou láhev…

Co mám psát? Všechno už bylo napsáno. Co mám malovat? Všechno už bylo namalováno. „Nic nového lidé nevymyslí, vše co je, už kdysi bylo, a vše co bude, také už kdysi bylo, nic nového pod sluncem nevymyslí synové lidští.“ (Kniha Kazatel, hebrejsky Kohelet, latinsky Ecclesiastes)

Umělci výtvarníci to měli v minulých dobách docela jednoduché a snadné, nikdy nemuseli přemýšlet a dumat o tom, co mají malovat, vůbec nemuseli čekat na příchod nějaké inspirace či na pokyn božské vůle. Neměli vůbec nic na výběr, pouze plnili objednávky. Taková zámecká paní když zařizovala bydlení, tak nejdříve domlouvala jaké si přeje parkety na podlaze, jaký nábytek a potom textilní tapety na zdi, to mělo přednost, to bylo prvořadé, až na konec si pozvala malíře. Tady do tohoto loveckého salónku potřebuji nějaké nimrodské scény, jídelna bude vybavená zátišími s vybranými pokrmy a lahůdkami, do ložnice něco erotického, nějaké nahotinky, v tomto chlastacím salónku nějaké veselé opilecké scény, a místnost pro přijímání hostů bude vybavena vznešenými portréty našich slavných předků. No a závěrem se domluvili na ceně za provedení práce. Nejlepšími platiči byla církev, žádala obrazy či sochy takové, aby ohromily svou vznešeností věřící.

Jakápak zde byla inspirace, pouhé plnění příkazů a přání zadavatele. Dílny malířů i sochařů zaměstnávaly spousty námezdních výtvarných řemeslníků-specialistů. Aby si výtvarník či skulpturista mohl dovolit vytvořit něco dle sebe a pro sebe, tož to musel být dost bohatý. Běžný sebevíce nadaný výtvarník, aby se vůbec uživil, byl pouhý řemeslník plnící přání dle zadané objednávky, byl to vlastně námezdní dělník.

Teprve začátkem dvacátého století můžeme tvrdit, že se umění nějak jakoby „osvobodilo“ od diktátu peněz. Kdokoliv si mohl malovat, sochat a sepisovat cokoliv se mu zachtělo, ale musel počítat s tím, že mu to zase třeba nikdo nekoupí a noviny či časopisy nezveřejní. A tu nastupuje na scénu reklama, která dokáže divy, prodá jakékoliv vylomeniny, voloviny a blbosti (volvosti, jak říká Hoff). No a kdo si nezaplatí reklamu, jakoby neexistoval, nemá šanci něco prodat. Dnes v umění je nejžádanější a nejprodávanější umění šoku, šokovat čímkoliv je cílem. Reklama prostě požaduje po umělci pohoršovat a urážet, je to působivé a finančně výnosné. Takže se vlastně nic moc nezměnilo, umělci zase plní přání zadavatelů. Jsou zase námezdními dělníky.

Tady v těchto souvislostech bych se chtěl zastat tzv. socialistického realismu. Ne proto, že by se mi to nějak zvlášť líbilo, i když řemeslně to bylo skutečně na výši, holt umělci socreal byli dovední, zruční a fakt své řemeslo uměli, nebyli to nějací neumětelové. Intoši si z toho dnes dělají srandu, ale proč si nedělají srandu třebas z církevně katolického realismu, z feudálního šlechtického realismu, z buržoasního realismu? Copak je nějaký rozdíl mezi portréty svatých a přesvatých, císařů, feudálů, buržujů a třeba portréty Lenina a Stalina? Církevníci a feudálové potřebovali propagovat své hrdiny a Sověti zase své geroje. Sochy Lenina a Stalina a sochy svatých měly shodný cíl - ovlivnit myšlení obyvatel, ale stejně těch Ukřižovaných a Janů Nepomuckých bylo mnohem víc.

První desetiletí sovětského režimu bylo v oboru umění naprosto supermoderní a naprosto svobodné, však ministrem pro kulturu byl slavný Lunačarskij, sovětští umělci té doby dokonce vysoce převyšovali svou moderností i Západoevropany. V USA začátkem XX. století nelze o nějaké významnější moderně vůbec mluvit - neexistovala tam totiž, jejich umělci začali řádit až po II. světové válce. Sovětská umělecká avantgarda ve dvacátých letech skutečně neměla ve světě obdobu. A to nejenom ve výtvarnu, ale i v hudbě a architektuře.

Ovšem začátkem třicátých let, kdy se dostal plně k moci Stalin, toto období skončilo projevem Maxima Gorkého na sjezdu spisovatelů. Vynikající spisovatel Gorkij, osobní přítel generalissima, pronesl přibližně tato slova: „Budujeme socialismus, potřebujeme takové anarchisty jako Chlebnikov, Majakovskij, Kandinskij, Stravinský, dekadent Skrjabin a jim podobní? Jak svými díly napomáhají budování socialismu? Naopak, oni svými výtvory budovatelské nadšení narušují. To je kapitalistické buržoasní umění, ať kvete na Západě, ale ne u nás! My potřebujeme lid sjednocený pod vedením Stalina, nepotřebujeme nějaký anarchismus a všelijaké vylomeniny a výtržnosti, a taky to u nás nebudeme tolerovat!“ No a bylo vymalováno.

Stalin v té samé době pronesl: „Buď během deseti let doženeme v ekonomické výkonnosti Západ, nebo nás kapitalisté smetou.“ Proto veškeré usilování bylo napřaženo tímto směrem. Je potřeba si také uvědomit, že porevoluční Rusko zdědilo devadesátiprocentní negramotnost a nijak výkonný zaostalý průmysl. Pod Stalinovým vedením se Rusko, tedy Sovětský svaz, během těch deseti let natolik zvelebil, že odolal útoku Hitlera a jeho říši porazil. Kdyby místo Stalinova diktátorství byla nastolena demokracie a tzv. liberální svoboda, jak to chtěl Trockij, Bucharin a spol., tož to by Rusko přestalo existovat, bylo by skutečně „smeteno“.

Ještě bych se na pár vět zastavil u filmu. Bylo pro mne přímo utrpením dívat se na sovětské filmy oslavující rudoarmějce (třeba Čapajeva) nebo ty budovatelské agitky, apoteózy lidí práce, dnes je pro mne stejným, ba větším utrpením, dívat se na americké kovbojky, na ty jejich supermany, Jamese Bondy, na ty bezduché televizní seriály. Srovnám-li ten nejpitomější sovětský budovatelský či válečný film s americkým válečným trhákem, tož mi vychází, že ten sovětský byl mnohem kvalitnější. Nebo srovnejme ty masově zpívané budovatelské písně a písně katolické v kostelech, na poutích a slavnostních procesích - nebylo to stejné, nemělo to stejný účel? Tady bych přidal povzdech nějaké stařenky přihlížející velké slavnostní přehlídce v Moskvě: „Ój, kolik jenom trenýrek a spodků by se z těch praporů dalo ušít.“ No, nebyla to vynikající praktická ekonomka?

Vzpomínám na tehdy populární písně jako např. Sulika, Volga Volga mať rodnaja, Kamandir geroj Čapajev, Šel Frantík kolem zahrádky, různé častušky… zpívával jsem ty písničky také, a s chutí. Můžeme srovnat s písničkami z filmů Oldřicha Nového, tedy z dob protektorátních i prvorepublikových, případně se současným populárním Radoslavem Bangou, kteří dokonale vyjadřují ideologii typicky liberálního kapitalismu. Podle populárních a zlidovělých písniček lze okamžitě poznat, jaký je politický režim.

Jenom si představuju, co by se stalo, kdyby zemědělcům při kosení obilí, nebo betonářům při stavbě přehrad (třeba Dněprostroje) vyhrávali Plastici a rokenroláci či nějaký umělec recitoval dělníkům a kolchozníkům zaumné verše Chlebnikova, tedy verše nepochopitelné rozumem. To by bylo kopanců do zadní části těla a těch opuchlých uměleckých tváří co by bylo! Prostě existoval socialistický realismus a kapitalistický surrealismus.

No, aby mi z toho všeho nevyšel vlastně jakýsi politický pamflet, tož se musím vrátit k té inspiraci. Jakápak inspirace, umělci jsou sluhové a propagátoři těch či oněch vládnoucích. A pokud umělec vycítí, co si vládnoucí přejí, má o slávu a živobytí vystaráno. Čím větší vylomeniny dnes vyvádí, tím je pro elitu potřebnější. O přidělení zakázky od církve, feudálů, fašistů, demokratů, socialistů a oligarchů se umělci snažili častokrát i za pomoci všelijakých odporných a nechutných způsobů, například v době feudalismu zařídili zlomeninu ruky proslulému umělci z konkurenčního cechu, nebo s tím, kdo zařídí zakázku, se podělili o zisk, prostě běžně fungovaly a fungují podnes typicky mafiánské praktiky. Osobně znám tu nevraživost bývalých přátel, pokud dostal jeden z nich zakázku na pomník Gottwalda, přestali spolu úplně mluvit.

Ale přece jenom situace je dnes docela odlišná. Už spousta lidí je na tom hmotně docela dobře a skoro každý si může dovolit tvořit bez ohledu na nějaký finanční zisk, prostě není závislý na tom, zdali něco prodá či neprodá, může si tvořit pouze pro své potěšení. A takových lidí je čím dál tím víc. A myslím si, že v budoucnu jich bude ještě přibývat. Marx by z toho měl určitě radost, vždyť by se mu splnilo jeho přání, aby si každý mohl rozvíjet svůj talent bez ohledu na mzdu.

A kdo v této situaci může určovat co je kvalitní a co není? Umělečtí kritikové jsou dnes k nepotřebě, co může hodnotit takový Putna, Just či Rejžek a jim podobní, vždyť jsou k smíchu a k politování. Přece já jako jednotlivec si vyberu to, co se líbí mně a nikoliv co se líbí hudebním, literárním či výtvarným kritikům, ať si trhnou nohou s určováním kvality, ať s tím jdou do pryč. Skládat k sobě slova a věty, to už dnes dovede kdekdo. Skládat k sobě slova a věty tak, aby to mělo nějaký smysl, to už dovedou málokteří. Skládat k sobě slova a věty s cílem oblbnout posluchače či čtenáře, to umí velice dobře politikové a novináři. Skládat k sobě slova a věty tak, aby to nedávalo žádný smysl a přitom to vypadalo hlubokomyslně, to umí dobře filosofové a spisovatelé. Totéž lze říci o skládání barev na obraze či umísťování not na notový papír.

Takže co to vůbec je ta inspirace? Takto o tom mluví samotní umělci: „Je to jakýsi podnět, nápad, vnuknutí, tvořivé nadšení, nával kreativity. Z čista jasna přichází nečekaná myšlenka, kterou jsem si nevymyslel, nýbrž která mne přepadla. Myšlenka ta a ta mne pak i pronásledovala…“ Ovšem taková vyjádření jsou pro mne naprosto vzdálená. Připadá mi to, jakoby se vciťovali do role starodávných věštců, kteří přece byli pouhými mluvčími nadlidské inspirace, která pochází od Boha. To bohové lidem přinášejí a vdechují myšlenky. I básníci se často považují za pouhé mluvčí nadpřirozena. „Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.“ (Druhý Petrův)

Samozřejmě jako kovaný atheista takové řečnění považuji za nesmyslné blábolení. Podobně to mám i se stoupenci zen budhismu, kteří předávají myšlenky beze slov přímo od mysli k mysli či od srdce k srdci. Posluchači či spíše žáci dostávají za úkol vyřešit nesmyslnou hádanku (kóan), která nemá žádné racionální řešení. No a kdo ten nesmysl vyřeší je satori, tedy je osvícen, je probuzen zábleskem náhlého uvědomění. Tam každý individuálně nachází prý vyšší transcendentální a spirituální obsah, což je vynáší do nadoblačných výšin. Ovšem satori je intuitivním prožitkem, nejedná se vůbec o poznání dosažené pomocí přemýšlení a rozumu.

To mám naopak docela v oblibě ty srandičky čínských taoistů, ti mají alespoň smysl pro humor a ironii. Taoisté byli trpěni i konfuciány, no proč ne? Vždyť do života vnášeli srandu, radost, nevázané veselí, paradoxy, vtípky, sarkasmy a nonsensy apod., ovšem nikdo je nebral vážně, podle jejich návodů se skutečně nedalo žít. Konfuciáni ale měli racionální návod k životu, tohle se musí dělat tak a ne onak, pokud překročíš hranice dovoleného, sám sobě uškodíš, je v tvém zájmu dodržovat danosti. Taoistům a našim evropským dadaistům nebylo nic svaté, pro mne jejich hříčky, nonsensy, nelogičnosti, absurdnosti jsou moc hezké, k takovému intelektuálskému pobavení jsou nepřekonatelní, je to navíc nádherná poezie. Taoisté i dadaisté jsou jacísi filosofující umělci, ale dle jejich návodů se fakt nedá žít, akorát nám moc hezkým způsobem zpestřují život.

Ale nebyli pouze taoisté a dadaisté, existovalo i naše lidové dada, třeba tahle anonymní písnička lidové tvořivosti: Keď som já bol mladý, osemděsiaťročný, bolo mi na ženěnie. Vzal som si já ženu, němladú něstarů, mal som s ňou len trápenie. Nohy mala krivé, vlasy mala sivé, zuba ani jednoho. Óčko mala len jedno, aj na tom mala belmo… dál si už nepamatuju. No, není to pěkné dada? (To není spisovná slovenština, nýbrž nářečí. Notový zápis na požádání zašlu, může si to potom kdokoliv zazpívat.)

Někdo hledá inspiraci pomocí jógy. Smyslem jogínských meditací je vypnout mozek, vypnout myšlení, cílem je nemyslet. Jógu tedy nemusím. Při psaní přece jen jsem nucen používat mozek, a když už mám toho dost a potřebuji si nutně od přemýšlení odpočinout a nějak dál už mozek nezatěžovat, no tož jdu do ateliérku a začnu sochařit či výtvarničit, tam mozek nepotřebuju, tam stačí síla svalů a skládání barev. Ne že bych jógu naprosto odmítal, má přece jenom cosi do sebe. Ale nač dle všelijakých návodů cvičit jógu k tomu, abych vypnul mozek, když přece stačí zapnout televizi, okamžitě je vypnuto myšlení a je nahrazeno myšlením televize, je to lepší a dokonalejší než cvičit jógu nebo chodit do kostela či do mešity. Televize myslí za nás. Ale raději než pokusy vypnout mozek pomocí televize, je zase fakt vhodnější věnovat se nějakým hinduistickým či buddhistickým cvičením či poklidným bezmyšlenkovým meditacím.

Když tedy já potřebuji vypnout myšlení, jógu k tomu nepotřebuji, to si zajdu do stodoly, kde mám „ateliérek“ a tam sochám a výtvarničím, Při této činnosti mohu úplně vypnout myšlení, neboť provádím automaticky rutinní činnosti, tedy třískám kladívkem do dláta, řežu pilkou a na pile, nanáším barvy na papír či na sololit - no a u toho přece není nutné nějak přemýšlet. Nikdy nemám v úmyslu, že třeba dnes budu sochat či malovat Kristapána na kříži či nějaký ženský akt. Jdu do aťasu aniž bych věděl a tušil, co budu dělat. Budu pracovat s dlátem a pilkou či budu nanášet barvy? To zjistím až na místě, většinou začnu úklidem, abych měl dost prostoru.

Někdy je tzv. „den blbec“. To se říznu dlátem, klepnu si kladívkem na palec, nehet krásně zčerná a pak postupně se vybarvuje do žlutomodra, nebo o něco zakopnu a vyliju plechovku barvy… Tak toho po hodině dvou nechám, prostě se nedaří, jdu a pustím si počítač a čtu, ale protože je den blbec, tak k dispozici jsou samé nesmyslné články o politice, už mám dokonce i „oblíbené“ autory jako je třeba Radkin Honzák, Bohumil Sláma, František Kostlán, Heřman Chromý… no to je počteníčko pro takový den jak stvořené. Jo, ještě musím přidat Peheho a Fendrycha s Moláčkem a Lipoldem. A Steigward je kde? Prodává zbraně a munici a duchovní výplody zahodil? Asi málo vynášely, že? Pak ještě narazím občas na Jana Campella, který často píše i když nemá co říci. S jeho články skutečně souhlasu netřeba, není ani potřeba nesouhlasu, není potřeba jeho články ani číst a ztrácet tak čas.

No a odkud já beru inspiraci? První byly Matějčkovy Dějiny umění, které jsem si půjčil ve veřejné knihovně, samozřejmě pouze černobílé ilustrace. Pak jsem si koupil Dějiny výtvarného umění Larousse - vydal Odeon v roce 1966 (ve Franci vyšlo 1957), v nákladu 50 tisíc, cena 170 korun. Většina černobílých reprodukcí, občas vložena barevná stránka na křídovém papíře. Vyšly čtyři díly formátu A4 a každý měl kolem 450 stránek, poslední díl obsahuje 1172 černobílých a 50 barevných reprodukcí. Později, v roce 1977 jsem si koupil ještě Dějiny umění José Pijoana. Bylo to v desíti svazcích a vše už na křídovém papíře a vše už barevné. Vydal Odeon v nákladu 40 tisíc, který byl okamžitě rozebrán. O tom si dnes mohou nakladatelé pouze snít. To byla ale pro mne také poslední kniha o výtvarném umění, kterou jsem si zakoupil, protože nastoupil internet a knihy už není nutné kupovat. Mám sice ve své knihovně i spoustu všelijakých monografií proslavených výtvarníků, ale už v nich ani nelistuji, akorát na ně sedá prach.

Dnes si totiž cokoliv mohu najít na internetu, zadám třeba Mistra Teodorika či Vasyly Kandinského a okamžitě mi nabídnou stovky jejich děl a vyskočí mi snad všechno, co namalovali a barevně. Totéž se mohu dovědět o kterémkoliv umělci dokonce i z dob starověku. Vynikající je web Pinterest. Je podobný YouTube, kde si kliknu na třeba Janáčka či Liszta a okamžitě mi vyskočí nabídka stovek jejich skladeb. Pro mne je to naprosto neuvěřitelné až fantastické. Ještě nedávno bylo absolutně nepředstavitelné dostat se na nějaký recitál třeba Marie Callas či na klavírní recitál Glena Goulda, no a navíc, abych se osobně mohl nějakého recitálu zúčastnit, to jsem prostě nikdy neměl tolik peněz, abych si mohl zaplatit vstupné. Před pár lety jsem si nanejvýš mohl koupit gramofonovou desku, později třeba nahrát na magnetofonovou pásku nějaký pořad z rádia, dnes mohu na Youtube vidět v pohodlí obýváku v křesle popíjejíc kávu, přímé filmové záznamy těch proslavených hvězd klavíru či operního zpěvu. Něco divočejšího? Tak si kliknu na Borodinovy Polovecké tance či na Balakireva Islamey, nebo dokonce na Prokofjevovu Piano Sonatu No. 7 in B flat major, Op. 83 „Stalingrad“. Nebo něco klidnějšího? No tak Bacha v podání Valentiny Lisitsy, Grigory Sokolova, Zoltána Kocsize, Gyorgy Cziffry a navíc mi vyskočí snad všechny jejich nahrávky. No přímo neuvěřitelně fantastické!

Samozřejmě lze kliknout i na jakoukoliv hvězdu popmusic či popvýtvarna a vyskočí neuvěřitelná spousta všemožných blbinek a idiotin a všelijakého balastu a blábolu. No a co? Tak to ignoruju. Stejný vyhledávací prográmek je automaticky k dispozici i při nákupu potřebných věcí, nedávno jsem si chtěl koupit indukční vařič, jenom jsem to naklepal a okamžitě vyskočila nabídka snad stovky druhů. Dle mne je to vynikající služba. Námitka, že tak provozovatelé internetu hned vědí, co nakupuju a co se mi líbí, mi vůbec nevadí, no ať vědí a ať to mají uloženo, no a copak mi s tím mohou uškodit? Nějak nechápu, nač je potřeba ukládat data o miliardách lidí, ale to se provádí automaticky. A že to lze zneužívat? A je vůbec něco existujícího, co nelze zneužít?

Podobná situace je s fotografií. Teď mám deset či dvacet tisíc snímků uložených v PC. Řekněme, že každý druhý člověk na světě má foťák, tedy čtyři miliardy lidí fotografují a ukládají do PC. Znásobme to několika tisíci uložených fotek. Není v silách člověka, aby si je všechny prohlédl, no a na to je program, který dokáže vybrat z toho ohromného množství jenom ty, které se mi líbí. Jistěže velkou většinu fotek nemůžeme (nebo můžeme?) považovat za uměleckou fotografii, ale spousta je přece jenom vynikajících. Prográmek funguje stejně jak u YouTube, tak Piterestu a i podobných vyhledávačů. Jsem nadšený z toho, jak rychle internet mění svět, a věřím, že snad k lepšímu.

Takže jaképak chráněné duševní vlastnictví? Internet toto nezná ani v oblasti technologií či ve vědecko-technických oborech. Kdo si to přesto chce chránit, musí si to nechat doma v trezoru a nesmí to zveřejnit. Všimli jste si, že už jaksi přestali existovat špioni kradoucí vynálezy? Vždyť všechno lze nalézt na internetu sedíce doma.

No a protože jsem inspirován dějinami výtvarného umění, tak přikládám nějaké to poslední moje výtvarno.

***

Popisky k foto:

1 Můj ateliérek

2 Škatule a bečky na půdě

3 Pošťák roznáší dárky

4 Atlas drží na šíji zeměkouli. (Když může být zeměkoule placatá, proč by nemohla být krychlová? Tu placatou Atlas ze šíje shodil, to je ta dole.)

5 Dvě postavy

6 Tři postavy

7 Portrét

8 V bazénku

9 Housle v kyselině

10 Dopis z Mezopotámie

11 Vzdávám to

12 Polibek

13 Spiritistická seance

14 Strom schizofrenik

15 Děs a Hrůza

16 Plížení v noci

17 Abstrakce

18 Paridův soud

19 Paridův soud jinak (Paris a tři grácie)

20 Portrét a

21 Portrét b

20 Dvě hlavy navíc

 

 

Meditace o obrazech VII. (Postmoderna a neoismus)

Koncem devatenáctého století a začátkem století dvacátého existovala a byla velmi sympatická a progresívní tak zvaná moderna, což byl impresionismus, dekadence, kubismus, surrealismus, dadaismus, poetismus, symbolismus, futurismus, konstruktivismus, suprematismus, abstrakce… Koncem století dvacátého a začátkem století jedenadvacátého je velice módní záležitostí tzv. postmoderna. Holt klasická moderna zastarala a přežila se a už patří minulosti a historii. Dnes tedy máme postmodernu, dobu nastoupivší po moderně. Je to vlastně normální a přirozený vývoj, není to nic neobvyklého. Úplně logicky bezprostředně nastoupila doba post. Tedy funguje už plně rozvinutá post-kultura či post-civilizace. Jinak ještě vyjádřeno, je to nová kultura a nová civilizace, tedy neo-kultura a neo-civilizace.

Charakteristickým znakem postmoderny je bezbřehá svoboda, každý si může dělat cokoliv dle vlastní libovůle, nikdo ho nesmí omezovat. Každý může v rámci svobody hlásat veřejně (většinou přes internet) cokoliv ho napadne. Vyplývá z toho také oficiálně hlásaný názor, že každý má pravdu. Jenomže pokud má každý obyvatel naší republiky (či celé EU) svoji pravdu, tož se pravda rozplynula jako pára nad hrncem, prostě ztratila smysl. V minulých dobách určovala pravdu (či spíše Pravdu) církev a šlechta s odůvodněním, že tu Pravdu jim nadiktoval Pánbůh. O takové pravdě nelze přece pochybovat. Později pravdu určovalo množství financí, kdo jich měl víc, měl pravdu, kdo neměl finance, nemohl samozřejmě mít pravdu. Zdůvodňoval to zase Pánembohem přímo geniálně Kalvín: Pánbůh má sice rád všechny lidi, vždyť je přece stvořil, ale některé má radši. To jsou ti pracovití a šetrní, kteří zbohatli díky své píli, inteligenci, poctivosti, svědomitosti a mravní čistotě. Ty má nejraději a ke zbohatnutí jim dokonce božským vlivem pomáhá a zařizuje jim pobyt v nebi už tady na zemi. No není to perfektní zdůvodnění?

No a přišli francouzští encyklopedisté, německý Karl Marx a anglický Darwin. Zrušili Pánaboha, vysmáli se Božské Pravdě a řekli, že pravdu má přízemní ekonomika, střízlivý rozum a vědecký přístup k dění ve světě. Zeptali se přibližně takto: Jakým způsobem se akumulovalo bohatství (a tedy i Pravda) v nemnohých rukou? Odpověděli, že to nebylo boží přízní, nýbrž loupením, podvody, krádežemi ba i vraždami. Žvástům o morální čistotě a mravní nadřazenosti bohatých zasadili KO (knokaut). Co je pravda a kdo ji vlastní? Nahá fakta ukazují, že Pravdu vlastní ten, kdo má lépe fungující ekonomiku, dokonalejší výzbroj a více smrtících zbraní.

Jenomže co teď v situaci bez Boha a bez ušlechtilé morálky? No zajisté si poradili – nastolili modernu. No a v podstatě se ale vůbec nic nezměnilo, bohatství zůstalo tam, kde bývalo dřív a obyvatelstvu se dostala svoboda, rovnost, bratrství (liberté, égalité, fraternité). Na otázku – nač je mi svoboda, rovnost a bratrství, když mám hlad a nemám kde bydlet? – odpovídají: no to musíš usilovně pracovat pro majitele továrny deset ba i čtrnáct hodin denně, to se potom lehce najíš i byt možná seženeš.

Nikdo nemůže popírat, že nemáme svobodu a rovnost, vždyť to je uvedeno snad v každé ústavě snad každého státu. S tím bratrstvím, jinak řečeno soudružstvím, je to ale docela pofidérní. Bratři se s kým chceš, to ti nikdo nemůže zakazovat, klidně se navzájem oslovujte bratři a sestry či soudruzi a soudružky nebo přátelé a přítelkyně, příznivci a příznivkyně, kolegové a kolegyně… Ale přísně vědecky (klidně i marxisticky) je každý člověk egoista, každý hrabe bezohledně k sobě a pod sebe. To je nezměnitelný fakt, vždycky tomu tak v historii lidstva bylo, je a bude. Egoismus (sobectví) je hnací silou pokroku a rozvoje. Altruismus (lásku k bližnímu) si vymysleli neschopní, slabí a podřadní, tvrdila s vážnou tváří Margaret Thatcherová. Odkoukala to od Augusta von Hayeka (Cesta do otroctví).

Takže už máme všechno, co jsme chtěli? Alespoň tak nám to tvrdí ti, co nám vládnou. Říkají: Však už máte úplně všechno, co jste chtěli, i svobodu i rovnost, co chcete ještě víc? (Básník: Teď už máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela…) Žijete po materiální stránce tak dobře, jak nikdy v minulosti. Ovšem je třeba si uvědomit, že i v pravěku opočlověk zažíval občas, ba i dost často, období hojnosti. Máte svobodu zvolit si k vládnutí svého zastupitele a v tom je obsažena také rovnost, neboť to právo má každý. Bratrství můžete nalézat v katolické charitě. Prostě demokracie dokonale splnila vaše touhy a přání. Přesto jsou obyvatelé nespokojeni, neboť, což je velice zajímavé, k vládnutí se vždycky dostanou individua bezcharakterní, egoistická, hraboucí k sobě a pod sebe, prostě odkláněči financí směrem k sobě.

Jak to vyřešit ke spokojenosti všech? Jednoduše – vymyslela se postmoderna.

No a v době postmoderní obyvatelstvo samozřejmě dostává post-pravdivé post-informace. Z internetu jsem okopíroval výstižné věty Petra Žantovského: Post-informace je výklad skutečnosti očima toho, kdo ji vysloví. A úplně stejně se to má s post-pravdou, kde vlastně vše si je rovno, neexistují žádné hierarchie hodnot, a proto tedy vlastně nemohou existovat ani žádná objektivní fakta či pravdy, protože jejich fakticita a pravdivost je odvozena od názoru jedince, jenž ji posuzuje. Má ještě tedy v této post-politické éře smysl mluvit o hodnotách, o informacích, o pravdě, o politice?

Musíme tedy přijmout za realitu, že žijeme v éře, kde reálně existuje post-pravda, post-věda, post-logika, post-racionalita, post-náboženství, post-víra, post-literatura, post-poezie, post-materialismus i post-idealismus, atd. atp. Zajisté funguje i post-medicína, dokladem je Hnízdil s celostní medicínou, Radkin Honzák s asertivní psychosomatikou, čínské zapichování jehliček (akupunktura), či léčení zpěvem áum, áum, áum, homeopatie, vydestilovaná voda, zdravá výživa…

V post-filosofii Radim Valenčík doporučuje vrátit se k rozboru Marxových poznámek tzv. ekonomických rukopisů, které načrtal v mládí a nikdy se už k nim nevrátil, neb je považoval za nicotné. Navíc Radim Valenčík ještě doporučuje ke studiu rádoby intelektuálské nesrozumitelné blábolení filosofického klauna a šaška Hegela. Nic proti tomu, nacházet v nesrozumitelnosti moudrost je častým cílem filosofů. Hegel, ten typický blábolista, se pokusil nahradit osvícence a zrušit rozum a logiku, je fakt pro post-filosofii jak stvořený a vhodný k vysoce intelektuálskému bezduchému plkání o ničem.

Docela známým expertem na post-marxismus je Josef Skála, člen v předsednictvu Komunisté strany. Ovšem neměl by raději do nějakého svazu básníků? Jeho projevy jsou sice vzletné, ale je to pouze pár frází zabalených do poetického výrazu. Nechápu, proč se Skála plete do politiky, může přece klidně psát angažovanou poezii, ale ne programové teze strany, vyšlo by mu to na útlou sbírku politické poezie, na velmi útlou, neboť furt dokola dokolečka dokola opakuje to samé stejnými květnatými metaforami. Proč si nevezme vzor ze svého gurua Marxe a jeho stručné, jasné a naprosto srozumitelné věty Komunistického manifestu? Skálu ale musím i pochválit, je to velmi zručný poeta, používá ve svých textech (i v Parlamentních listech) snad všechny básnické fígle, nejenom metafory, ale i metonymie, synekdochy, hyperboly, alegorie, personifikace ba i oxymórony.

Mohu klidně konstatovat, že i post-marxismus je dnes už docela rozvinutý, ač se samotným Marxem nemá lautr nic společného. Podobné je to s post-socialismem a post-komunismem. Zatím ještě nefunguje post-leninismus a ani post-stalinismus ba ani post-maoismus, ale určitě se dočkáme, už občas takové použití zaznamenávám. Spousta intelektuálů používá místo post předponu neo, třeba neomarxismus. To proto, aby to vypadalo aspoň trošku intelektuálsky, ono odpovídající termíny by zněly docela blbě např. neo-ptákoviny, neo-blbismus, neo-kravinismus, neo-idiotismus, neo-debilitismus, neo-hovadismus… Nebo také neo-perverzismus, to by také bylo blíže k pochopení, také odpovídající. Mohu shrnout: Po francouzských encyklopedistech (tzv. Osvícenci), kdy byla platná pouze racionalita, nastoupila éra velkého žvanění trvající podnes. Mlžení a mlžení a furt mlžení, racionalita odhozena na smetiště dějin, iracionalita je přece mnohem zajímavější, schopnost rozeznávat dobro od zla úplně zmizela, dokladem je i ztotožnění nacismu s komunismem jako jednolité nálepky univerzálního zla. Postmoderna ovládla jeviště historie.

Pokud máme v úmyslu chtít vyvolat negativní obraz třeba o Darwinově vývojové teorii, tož přidáme předponu neo a máme neodarwinismus, což je v podstatě kreacionismus a naprostý opak Darwina. A jeho znemožnění. Platí o všech neo a post. Dokonce už máme i post-počasí či post-podnebí, kdy běžné výkyvy počasí je potřeba zpeněžit. Klasičtí klimatologové jsou šokováni různými vyhláškami politiků o nebezpečnosti normálního podnebí. Třeba že vznikají závažné klimatické změny způsobené pšouky stád hovězího. Fakt zemědělci za to znečišťování ovzduší platí, je to tzv. prdné. Námi zvolení zákonodárci nám darují (odhlasují) zákony, které lze vykládat libovolně dle okamžité potřeby, dle stejného paragrafu zákona xy lze odsoudit do vězení i udělit vyznamenání za zásluhy, je to prostě post-zákonnost. Musíme si holt zvyknout i na to post-právo či neo-právo. To, že jsme tou postmodernou a neoismem, abych napodobil Klause s jeho NGOismem, vydáváni ku posměchu všech států mimo EU a USA, to našim zvoleným vyvoleným je lhostejné. A že jsou terčem výsměchu a opovržení i oni, neberou v úvahu, až tak jsou otrlí.

Samozřejmě postmoderna či neomoderna se nutně projevila i ve výtvarnu. Vzniklo post-výtvarno či neo-výtvarno. Jako úplně první začal postmoderničit Duchamp už před sto lety. To na ulici někdo zapomněl lopatu na odklízení sněhu a tak Duchamp ji vzal (šlohl?) a odnesl do výstavní síně a opřel o zeď. Jsem přesvědčený o tom, že neměl vůbec v úmyslu považovat tu běžnou sériově vyráběnou lopatu za umělecké dílo. Pokecal s přáteli a na lopatu, kterou asi měl v úmyslu odnést si domů, přece se mu může hodit k odklízení sněhu, už nepomyslel. Příští den si v novinách přečetl převelice pochvalnou recenzi nějakého uměleckého kritika o revolučním a převratném uměleckém činu, tedy o vystavení lopaty. Neváhal a příště přinesl do galerie pisoár, věšák, přední kolo od bicyklu, stojan na sušení láhví. No a místo malování barvami vytvořil v galerii asambláž o rozměru 242,5 x 177,8 x 124,5 cm, skládající se ze starých dřevěných dveří, cihel, sametu, dřeva, kůže, větviček, hliníku, železa, skla, plexiskla, linolea, bavlny, elektrických žárovek, plynové lampy a motoru. No a stal se nejslavnějším umělcem staletí a byl zařazen mezi předchůdce dnešního tzv. konceptuálního umění. I náš rodák (ze Slovenska) Andy Warhol přinesl do galerie polévku v konzervě, Manzoni zase vystavil svůj výkal v konzervě, dílo bylo nazváno Hovno umělce, no a loni či předloni vystavil v Praze proslulý umělec namazaný krajíc chleba máslem. Prostě, cokoliv, jakýkoliv předmět a blbinu přinesete do výstavní síně a prohlásíte za umění, tak to uměním je. Mimo galerii ta samá věc už ale uměním není, nýbrž je zase pouhým užitkovým (nebo neužitkovým) předmětem, a šmytec!

Ve Veletržním paláci za ředitelování Knížáka bylo v jedné místnosti vystaveno skutečné reálné smetiště. Možná je tam dosud. Když jsem tam byl před pár lety, tož jsem se moc podivoval, že to nesmrdí, asi Knížák nařídil desinfekci. Ovšem tím úplně narušil smysl uměleckého díla, přece smrad je nerozlučnou a podstatnou částí smetiště. Divím se, že onen umělec neprotestoval proti tak zásadní chybě profesora Knížáka. Ale nějaký jiný náš proslulý umělec si se zápachem nedělal starosti a nechal navézt tři plné popelářské vozy do katolického kostela (už asi ale odsvěceného). O tomto konceptuálním umění jsou sepsány tuny a tuny esejů překypujících oslavnými obdivnými frázemi typu: ta obrovská filosofická hloubka, ty duchovní přetlaky do nadsmyslna a ty geniální přesahy do transcendentna… Je ale zase docela přijatelné, že umělci se mohou takto veřejně odreagovat a není proto nutné umísťovat je do ústavů pro choromyslné. To platí i pro hudebníky vytvářející všelijaké drásavé zvuky a hluky, kterému někteří mladí i starší říkají hudba.

Před pár lety pozval nějaký oligarcha skupinu mladých hudebníků na svou jachtu. Parta mladých umělců už týden plula v přepychové jachtě po vlnách oceánu a umělci při pojídání kaviáru zapíjeném Chardonnay rozhořčeně odsuzovali rybáře chytající ryby do sítí, jak je to nelidské a kruté zacházení s živoucími tvory. Rybáři totiž sítě naplněné sardinkami vysypou před zpracovatelské strojové zařízení, které sardinky umísťuje do konzerv. Sardinky sebou mrskají ještě i uvnitř konzervy. Umělci se rozhořčují nad takovým barbarstvím a vydávají pobouřené provolání ke světové veřejnosti s titulkem „Zachraňme sardinky!“ Tuto výzvu zveřejnily snad všechny noviny samozřejmě s uvedením jmen autorů petice. Perfekt reklama, že?

Pobouření rozhořčení umělci chtějí sardinkám vylepšit život a tak je napadlo hodit klavír do moře, prý aby si hudbu užily i rybičky a poslechli si krásu klavírní hry. Majitel jachty si tuto uměleckou akci natáčel na video. Provádění onoho happeningu bylo důležitější než ztráta klavíru. Ale možná byl klavír už tak rozvrzaný, že stejně byl na odpis a náklady na odvoz na sešrotování by byly větší než zaplacení týdenního pobytu na jachtě oné partě. Škoda, že se nevyjádřili kuchaři z oné jachty a neřekli, z kterých košer jatek nakupují maso. Umělci také netuší, jakým způsobem se onen chutný kaviár získává. To rybáři chytí rybu, rozříznou, vyberou jikry a nepotřebný zbytek zase hodí do vody.

Tož zabíjení rybiček jim vadí, ale zabíjení lidí jim nevadí. Není to jakási zvrácenost? Ovšem u umělců a ochránců zvířat to je tolerováno a prý i hodno obdivu. Happeningy jsme v mládí taky prováděli a některé akce bývaly i docela vydařené, ale vždy v alkoholickém opojení. Neříkalo se tomu vznešeně umělecký happening či skupinová performance, nýbrž opilecká extempore a výtržnosti. Za většinu jsme se ale příští dny styděli.

V současné době je velmi populárním performerem ruský akcionista Pjotr Pavlenskij, který si u nás získal oblibu bojem proti Putinovi. Dokonce kníže Schwarzenberg mu dal azyl na svém panství a obdiv vyjádřil zajisté i Kalousek. Není divu, vždyť oba nejenom obdivují, ale přímo milují i Pussy Riot.

Takže jaké akce tento konceptuální umělec provádí? Namátkou některé vyjmenuji:

V červenci 2012 stál hodinu a půl na schodech Kazaňské katedrály v Petrohradě s ústy zašitými režnou nití a transparentem na podporu skupiny Pussy Riot.

V další performanci nazvané „Vykuchání“ se před sídlem petrohradského gubernátora objevil nahý, oděný pouze do ostnatého drátu, čímž chtěl vyjádřit stav člověka žijícího v represivním politickém systému.

V listopadu 2013 se v performanci nazvané „Fixace“ zcela nahý ocitl na Rudém náměstí v Moskvě a přibil svůj šourek k dlažbě.

V únoru 2014 realizoval jedinou kolektivní akci, když usiloval o navození atmosféry kyjevského Majdanu tím, že spolu s dalšími kolegy vytvořili na jednom petrohradském mostě barikády, zapálili je, tloukli do želez a provolávali proukrajinská hesla.

V říjnu 2014 protestoval proti zneužívání psychiatrie pro politické účely, když si před psychiatrickým ústavem, svlečen do naha, uřízl lalůček ucha. Poté byl odveden policií.

V listopadu 2015 zapálil vchodové dveře do sídla ruské Federální bezpečnostní služby FSB v budově Lubjanka, dříve sídle Čeky, NKVD a KGB. Byl zadržen pro podezření z výtržnosti. Za tento čin byl v moskevském vězení a hrozily mu 3 roky odnětí svobody. V červnu 2016 byl po sedmi měsících propuštěn a odsouzen k pokutě ve výši asi 190 tisíc korun.

V roce 2016 získal Cenu Václava Havla za kreativní disent. Později mu však byla odňata.

Pavlenskij byl několikrát vyšetřován psychiatry, kteří potvrdili, že je duševně zdravý. Petrohradský soud zamítl žádost policie k umístění Pavlenského na psychiatrickou kliniku.

V květnu 2017 získal politický azyl ve Francii, načež tam v říjnu podpálil budovu francouzské centrální banky na Place de la Bastille. Byl za to ve Francii odsouzen ke třem letům vězení. Dva ze tří let trestu jsou ale podmíněné a skoro rok si už odseděl ve vazbě, takže bude co nevidět zase volný. Hned u soudu navíc oznámil, že nehodlá platit ani pokutu přes 20 tisíc eur.

Jeho performance počítají s tím, že budou zasahovat policisté, zdravotníci, hasiči a dotvářet je budou vyšetřovatelé, psychiatři nebo provládní média. Jakmile tedy na jeho akce reagují státní složky, automaticky se stávají také spoluúčastníky oněch uměleckých performancí. Přitluče-li si šourek k dlažbě na náměstí, přijdou policajti a zeptají se: Co tu děláte? Pjotr odpovídá: Dělám umění. Už tou otázkou jsou policajti spoluúčastníky akce. Kdyby si ho ale přitloukl doma třeba ke stolu, bude obdivovat jeho umělecký výkon pouze žena a děti případně rodiče či pozvaní sousedé a budou také spoluúčastníky. Jenomže do televize by se to určitě nedostalo. Dobře vymyšlené, že?

Pěkně zaprovokovala i jedna polská umělkyně, když zobrazila na kříži místo Krista ukřižovaný pohlavní úd. Církev silně protestovala. Popularita ovšem tím byla získána, což bylo určitě cílem oné umělkyně.

Obdobně jako výše uvedení „umělci“ u nás provokuje David Černý. Za prototyp Čecha označil mistr Černý nepromíchanou, nezajímavou a lehce zknedlíkovanou hmotu, která je nasáklá pivem. No a zbývá jenom vyjmenovat jeho slavná díla:

V roce 1991 přetřel na růžovo sovětský tank v Praze na Smíchově.

Vztyčený prostředník, desetimetrový fialový objekt na pontonu Vltavy.

Plastika Kůň představující svatého Václava sedícího na břiše svého mrtvého koně.

Entropa, skládačka sedmadvacítky.

Čurající fontána, dvě bronzové mužské postavy močící na hladinu jezírka ve tvaru České republiky.

Ve formaldehydu naložený Saddám Husajn v akváriu.

Červený klikující autobus. Za devět milionů ho koupil Andrej Babiš.

Tož to jsou charakteristické umělecké výtvory postmoderny či post-umění nebo i neo-umění. Nějak jsem nikdy k takovému pojetí umění nenavázal nějaký kladný vztah, dokonce mne to odpuzuje a v mnoha případech je mi to docela odporné a nechutné. Ovšem většině obyvatel to už připadá docela normální. Je možné, že se ve svém hodnocení mýlím a že budoucnost ukáže, že mnou odmítaná díla budou považována za vysoce kvalitní originální umělecká veledíla. Ono když anglický velmi dovedný malíř Whistler vystavil rozměrný obraz hořící lodě v přístavu a na obrazu nebyla vidět loď, ani nic z přístavního mola, pouze dým a oheň, byl terčem posměchu. A o několik desetiletí později vznikl impresionismus, tedy Whistler o desítky let předehnal impresionisty. Ten oheň, dým a kouř byl vlastně naprosto realistický obraz. Ostatně i náš Navrátil (Jirny) byl impresionistou také dříve než Manet s Monetem. Lze vůbec v dnešní době zběsilé inflace knih, autorů, příběhů, balastů a žvástů všeho druhu, kdy se překřikujeme navzájem a neposloucháme se (citace z internetu), zastávat nějaký kategorický úsudek o tom, co je a co není umění? Co je kvalitní a co je šmejd? Co je hodnotné a co podřadné? Co je vysoké a co nízké? Co je plebejské a co vznešené?

A tož se závěrem podívejme do jedné naší běžné normální střední školy. Učitel úvodem pronáší asi toto: Zrušili jsme zvonění, takže dnes celé dopoledne budeme věnovat čemu? Tak na co máte studenti dnes náladu, co by se vám líbilo? Navrhuji třeba matematiku a proberme trigonometrické funkce, je to velice zajímavé téma, v praxi se bez těchto znalostí neobejdete.

Ále obejdeme, co potřebujeme, najdeme na tabletu.

Nebo se budeme věnovat naší mateřštině? Projdeme si třeba gramatiku a pravopis, je přece ostudné, když někdo dělá pravopisné chyby

Ále, počítačový prográmek nám chyby bezpečně opraví.

A co tak probrat nějaké historické zajímavosti?

Ále, minulost nás nezajímá, nás zajímá budoucnost sexu.

Učitel ještě ze setrvačnosti navrhuje zeměpis, ale zájem naprosto žádný a tak se zoufale zeptá: Tak co by se vám líbilo dělat celé dopoledne?

Sborová odpověď: My chceme dělat umění.

No dobře, taková výchova uměním, to nebude marné, pomyslí si učitel. Skoro všichni slovutní profesoři (třeba profesor Hejdánek) prohlašují, že diskuze se studenty je to nejlepší a že dokonce i je samotné, tedy pány profesory, to obohacuje a je to pro ně vysoce hodnotným přínosem. Takže se zeptá: A čím bychom měli začít?

Student: Četl jsem Hrabala a on píše, že plakátovací plocha je krásná a čím více je plocha potrhaná a poničená, tím z toho měl větší estetický zážitek. Takže kolegové študáci, v naší učebně je přece tahle stěna zaplněná všelijakými nástěnkami, obrazy a plakáty, vždyť to je také plakátovací plocha, proveďme to, co obdivoval zasloužilý umělec Hrabal. No a studenti potrhali, poničili a všelijak pomazali komplet celou stěnu. A zhodnotili: No není to krása?

Další student: Všichni máme tablety, každý si hlasitě pustí nějaké rádio, to znamená, že si pustíme najednou deset, dvacet rádií a v každém rádiu bude hrát jiná stanice. Bude to překrásný zmatek, to dokonale vyjadřuje náš současný svět.

Učitel: Ale vždyť v tom hluku k vám nepronikne naprosto žádná informace, vždyť nic neuslyšíte, jenom hluk.

Studenti: My nechceme slyšet jakési nesmyslné informace, my chceme prožívat umělecký zážitek. My chceme poslouchat celkový chaos světa, a to dvacet hlasitě puštěných různých rozhlasových stanic vyjadřuje úplně přesně. No a také bychom si mohli pustit deset či dvacet televizních stanic najednou, třeba jeden program by vysílal politické události, druhý přírodovědný film, další detektivku, jiný umělecký film, jinde budou diskutovat gayové a lesby, další něco z vesmíru, nějaká střílečka, automobilová honička atd. atd. Překrásný zmatek vyjadřující beze zbytku naši dobu, těch dvacet televizních kanálů puštěných najednou na jedné stěně, či přímo na nějaké velkoplošné obrazovce, je vlastně super realistické umění.

Student: Byl jsem ve Veletržním paláci, Knížák tam vystavoval v zaskleném rámu roztřískané gramofonové desky. Jak silně osobité umění, asi se mu ta hudba z desek nelíbila, tak je roztřískal, Knížák je velmi energická individualita, že?

Další student: Byli jsme tam spolu, a taky jsem v té galerii viděl nějaké panely z bouračky. Místo aby je dělníci odvezli na nějakou skládku, tak je s docela velkou námahou umístili do nejhořejšího patra galerie, prý jako památka, jako relikvie z domu, který už neexistuje. Je to hodno obdivu. Myslel jsem si, že ty panely jsou nastříkané nějakou barvou, aby to byl jako abstraktní obraz, ale kdepak, umělec na ty panely ani nesáhl, jenom nařizoval: tento panel a tento panel odvezete do Veletržního paláce a umístíte do nejvyššího patra. Vedle těch panelů je papírová cedulka na které je uvedeno jméno umělce.

Já jsem zase viděl na videu, jak umělci soutěží v rozbíjení, v demolici klavírů. No to bylo něco! Pak je také video, jak umělci vyhazují klavír do moře, do Atlantického oceánu, prý ať hraje rybám, to si mně líbilo, to bylo super! Navrhuji, abychom i my studenti právě teď udělali nějaké podobné umělecké dílo, každý z nás má mobil, nafilmujeme to, a pak prodáme jako umělecké dílo. Demolujme třídu, budeme slavní a zapíšeme se do slavných dějin umění, budeme nesmrtelní. Nejdříve zkusme rozbíjet a demolovat lavice a židličky. Pak rozbíjejí okna a vyhazují trosky z oken, i dveře padnou do trosek pod okny.

Učitel: Proboha, ale co když někdo stojí pod okny a spadne to na něho?

Holt byl v nesprávný čas na nesprávném místě, ale přesto byl účastníkem našeho hépeningu.

Učitel volá na policii: Moji studenti provádějí hépening, prosím, aby policie zakročila.

Jenomže policajt byl zběhlý v umění a odpovídá: Kdepak, do provádění uměleckého díla, tedy hépeningu, má policie zakázáno zasahovat, už s tím máme zkušenosti, když jsme zakročili, byli jsme obviněni z ….

…ale jsou tu zranění! Teče krev!

Tož to volejte sanitku, ne nás! My s tím v žádném případě nechceme mít nic společného. To tak, kazit a zakazovat provádění umění! To by bylo narušení a porušení základních občanských a lidských svobod. Když chce kdokoliv provádět destrukci čehokoliv a nazve to uměleckým dílem, jsme povinni to respektovat. Čau pane profesore, číslo první pomoci doufám znáte.

Umění je nakažlivé, umělecké emoce zachvátily všechny studenty a tak byla zdemolována celá budova školy. Televize to koupila a pozvala po promítnutí umělecké kritiky, aby se vyjádřili, většina z nich uznala, že to umění je! Šmytec!

***

PS: Samozřejmě i já jsem byl ovlivněn postmodernou a vytvořil jsem nějaké ty postmoderní asambláže. Nazývám je Smeťáky, neboť jsou vytvořeny z věcí patřících do popelnice. Nebo že by to bylo popelnicové umění?

Popisky k obrazům

Totálně destruovaný hadr na podlahu

Vykuchané rádio

Těžký obraz

Lebka

Mušličky na rádiu

Asambláže 1 až 9

 
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat