Islám - historické reálie PDF Tisk Email
Napsal uživatel Karel Hoff   
Čtvrtek, 04 Únor 2016 17:37

Zvládne Francie roli Karla Martela a Rusko roli Chazarské říše? Karel Hoff

Úvod

Do Evropy se valí uprchlíci z Afganistanu, Iráku, Sýrie, Libye, Súdánu a dalších zemí, v těchto zemích se válčí. Ovšem v oblasti funguje a vojensky operuje tzv. ISIL = islámský stát. A hned podezření, že militantní ISIL, což zhruba značí Islámský stát v Iráku a Levantě (oblast Východního Středomoří), v davech uprchlíků posílá své lidi, aby zaútočili na Evropu. Podezření vzbuzuje i fakt, že mezi uprchlíky hodně mladých a vzdělaných mužů. A do toho brutální teroristické útoky v Paříži. Zprávy praví: Praha - Hlavními strůjci pátečního krveprolití v Paříži jsou Francouzi a Belgičané. Občanství jednoho z útočníků není jasné, ale kontrola otisků prstů prokázala jedno: je to člověk, který vstoupil do Evropy přes Řecko s uprchlíky. A navíc je většina uprchlíků muslimského vyznání, i když mezi nimi nalezneme zajisté křesťany, jezidy a příslušníky jiných, méně známých, věrouk.

Otázka zní: Způsobili válečnou situaci ve své zemi uprchlíci a jejich soukmenovci? Pokud ano, ať jdou do háje, ale ne do Evropy.

Pokud ne, objeví se otázka další: Kdo tedy za to může? Tuto otázku položil pan V. Moravec ve svých nedělních „Hovorech“ člověku bezesporu fundovanému, tj. premiérovi české vlády.

A dostal ho do potíží. Pan B. Sobotka očividně obtížně a na výsost opatrně našlapoval v minovém poli odpovědí. Správná odpověď, že startérem všech potíží v těchto zemích je politika USA, by ukončila jeho politickou kariéru. Možná však jest už tak „zdrogovaný“ módní kladnou amerikanizací všeho, co se ve světě šustne, že odpověď ve smyslu, že vše je velmi složité, myslel upřímně bez ohledu na své postavení. Možná ano, spíše však ne, takový hlupák snad není.

Islám, o něm řečí a řečí. Mnozí tvrdí, že islám není útočný, že je mírumilovný. Ať promluví lehce dohledatelná řeč historických reálií.

Prorok boží

Praví, že islám se zrodil s mečem v ruce. Muhammad (pochválený) narodil se v Mekce roku 570 v rodu Hášimovců, který v oné době už ztratil svůj vliv a bohatství. O rodiče přišel již v raném dětství a příbuzní byli obchodníky nevalnými. Štěstí se na talentovaného, ale chudého a tudíž nevýznamného mládence, usmálo v pětadvaceti letech věku. Bohatá a nezávislá vdova Chadídža mu svěřila do péče jednu ze svých obchodních karavan do Sýrie. Muhammad úkol perfektně zvládl. I Chadídža, vdova ještě neodkvetlá, vstoupila s ním do manželství. Bylo vydařené.

Chadídžu neiritovalo, že manžel často opouštěl město a chodil do opuštěné jeskyně na hoře Hira u Mekky. Zde přemýšlel o bohu. O Jediném Bohu, o Stvořiteli všeho, jehož měli všichni lidé povinně velebit. Jednou, to už měl Muhammad čtyřicet let, hodlal strávit tradiční měsíc půstu ve své jeskyni. V druhé polovině postního měsíce (ramadánu) se najednou v jeskyni zjevil archanděl Gabriel, patrně před Muhammada předložil psaný posvátný text a poručil mu, ať čte. Konečně i počítače chybují, Muhammad číst zas tolik neuměl. Gabriel faux pas přehlédl jak nekonečnost z nebeských výšin, četl či recitoval sám a zmatený Muhammad se vše musel naučit zpaměti. Šlo mu to, Gabriel (arabsky Džibri) usoudil, že svou misi splnil, uchechtl se, sfoukl Muhammadovi lampičku a zmizel. Stalo se patrně roku 610.

Muhammad byl přirozeně značně zmatený, až si myslel, že je blázen (arabsky madžnún, posedlý džinem). Vyběhl ven a uslyšel z nebe hlas: „Ó Muhammade, jsi prorokem božím a já jsem archanděl Gabriel!“ Kam se Muhammad podíval, všude viděl Džibriho, že by přece jenom byl madžnún? Chadídža jej z toho vykecávala, uložila ho do postele, a když se probudil, zašli za Chadídžiným příbuzným, bratrancem Waraquou ibn Naufalem, moudrým to mužem, jenž přečetl i Bibli. Waraqua řekl, že Alláh si Muhammada vybral jako svého proroka. To stejné se stalo i Mojžíšovi. Ale opatrně, příbuzný, ne všichni následují proroka, někteří tě budou pronásledovat.

Džibri teď přicházel za Prorokem často a předával mu Alláhovy verše, z nichž po pozdějším zapsání vznikl svatý Korán. Vzhledem k počtu veršů, musel mít Prorok úžasného pamatováka! Viz Korán; český překlad Ivan Hrbek, ODEON, Praha 1972, váz. 37 Kč.

Muhammad hlásal Alláhovo poselství, ale mudrcovo varování nebylo prázdným slovem.

A tak jako první uvěřila Chadídža - prvním muslimem po Prorokovi byla tedy žena. Kandidáty na prvního mužského muslima jsou Abú Bakr, pozdější první chalífa, Alí, Muhammadův bratranec, později jeho zeť a čtvrtý chalífa a Zajd ibn Háritha, mládenec, který byl otrokem v domě Muhammadově, ale byl propuštěn a adoptován Prorokem; padl v boji za Muhammadova života. Na čas se zjevení nedostavovala a Prorok byl nešťastný, co když není hoden svého úkolu? Leč Džibri se záhy objevil s novou dávkou veršů. V letech 612 nebo 613 vystoupil Muhammad se svým učením veřejně.

Bída v Mekce

V tomto prvním mekkánském období vyzývá k uctívání dobrotivého a spravedlivého boha. Modlitba, základní postulát uctívání Boha, je první pečetí nového náboženství. Nevěřící je ten, kdo je Bohu nevděčný (káfir).

Věřících bylo zoufale málo, zpočátku sotva dvacet, proto se bohoslužebné úkony konaly v Muhammadově domě. Okolo roku 614 věřících přibylo a obec se přesunula se svými modlitbami a výukou do domu al - Arqama, též al-Arkama, mladého a zámožného příslušníka nejbohatšího mekkánského rodu Machzúmovců. Před rokem 622 přestoupili k islámu: a) mladí lidé z nejvlivnějších rodin, blízcí příbuzní vládnoucích osob, které později staly se nejostřejší opozicí vůči Muhammadovi. Do skupiny za b) patří mladší lidé z jiných méně významných rodin. Tak jako v áčku i těmto bylo při překocení na islám okolo třiceti let. V céčku pak byla všehochuť jak věková, tak i „třídní“: otroci, propuštěnci různých etnik, i Arabové různě přidružení ke kurajšovským rodům, ovšem v podřízeném postavení.

Qurajšovci, Kurajšovci využili několika skutečností: Mekka měla bohaté studny, pročež se stala důležitou obchodní zastávkou na prastaré obchodní cestě jdoucí rovnoběžně s rudomořským pobřežím a spojující jižní Arábii, kde ústila významná námořní cesta z Indie, s oblastí staré kultury v Palestině a v Sýrii. Dříve byl obchod v rukou Nabatejců (severní Arábie) a potom až do etiopské okupace Jemenu v rukou jihoarabských Sabejců. Okupace Sabajce vyřadila a obchod od 6. století n. l. přešel do rukou Kurajšovců, obyvatel Mekky. Tito vysílali dvě velké karavany ročně do Sýrie, což vedlo k nárůstu bohatství a vlivu města. Význam Mekky spočíval i v tom, že byla kultovním centrem celé západní Arábie. Stálo zde staré božiště Ka´ba, což jest krychlová budova, vystavěná nad černým kamenem, patrně meteorického původu, který je v ní zazděn. V Muhammadově době zde byly umístěny sochy pohanských božstev, uctívaných jak Kurajšovci, tak okolními kmeny.

Celek byl obklopen posvátným územím (haram), v němž zakázáno bojovat a prolévat krev. Ka´ba a řada dalších posvátných míst v okolí Mekky byly cílem každoročních poutí v posvátných měsících s rituálem, který později Muhammad zakomponoval i do islámského kultu. Trhy v Mekce a sousedním ´Ukázu přinášely Kurajšovcům spolu s tzv. „napájením poutníků“ nemalé zisky.

Uvnitř kurajšovského kmene to mezi jednotlivými klany vřelo a narušovala se solidarita pokrevně příbuzných. V čele mekkánského městského uskupení stála rada (malá´), Vůdcové a významní zástupci jednotlivých rodů, kteří v ní seděli, neměli v jejím jméně žádnou výkonnou nebo nařizovací moc, ale dohodla-li se rada na čem, musil se každý rod nebo klan podrobit, neboť jinak mu hrozil bojkot (zákaz obchodování a sňatků), což citelný postih. Vliv největší v radě pochopitelně získaly nejbohatší a nejmocnější rody. Celou mekkánskou politiku tak měly pod palcem.

Kurajšovci k hegemonii obchodní a finanční přidali i obratnou politiku, jež dávala přednost intrikám a kompromisům před přímým užitím síly, nebylo-li zbytí a obchodní zájmy ohroženy, chutě sáhli po zbraních. Dodržovali přátelské vztahy s okolními beduíny, jímž říkali dle zprávy z roku 853 př. n. l., Aribi, odsud dnes běžné Arab, a když se do sebe pustili Byzantinci a Peršané o hegemonii na Předním východě koncem 6. a počátkem 7. století, Mekka zachovávala přísnou neutralitu.

Mekka jako významné obchodní středisko však nebyla imunní vůči vnějším vlivům, Kurajšovci pravidelně navštěvovali Sýrii, jižní Arábii, Mezopotámii a v Mekce šlo potkat příslušníky prakticky všech národností i náboženského vyznání, židovské a křesťanské nevyjímaje. Navíc v Jemenu byl Nadžrán, bohatá oáza s křesťanským usedlým obyvatelstvem v čele s biskupem. K severu od Mekky až k palestinské hranici se táhl řetěz oáz, v nichž vedle arabských kmenů sídlily i kmeny židovské. Řetěz oáz počínal Jathribem (pozdější Medína). Jathribská oáza o rozloze cirka 30 km² měla dostatek vody a úrodné půdy vulkanického původu = obiloviny, zelenina, víno a zejména datle. To vše směňováno. Majetková diferenciace značně pokročila, co však horší: oba arabské kmeny Aus a Chazradž stály proti sobě a brutálně fungoval zákon krevní msty. Situaci komplikovala přítomnost několika židovských kmenů, které se též vesele hašteřily, až krev stříkala. Obojí (Arabové i Židé) se vzájemně spolčovali, pročež jathribské společenství kráčelo k sebezničení.

Židovských osad bylo v Arábii jak žížal po dešti. Zda v nich žili skuteční Židé emigranti, nebo arabské kmeny, jež podlehly vlivu judaismu, to těžko rozhodnout. Mnohé oázy byly převážně židovské, v Jathribu tvořili Židé polovinu obyvatelstva. Věnovali se zemědělství a řemeslné výrobě, vynikali ve zlatotepectví, v kovářství a výrobě zbraní a brnění.

V arabském náboženství zaujímala přední místo trojice astrálních božstev Měsíce, Slunce a Venuše. Arabové se přímo neklaněli těmto tělesům, ale jejich pozemským idolům, obývajícím posvátná místa jako studny, prohlubně, kameny a stromy. Hrubě tesaným idolům byly do posvátného okrsku přinášeny oběti (velbloudi, ovce a kozy), krev obětí se vylila na kameny vedle idolu. Ve staré Arábii byly občas konány i lidské oběti, zvláště bohyni al-´Uzzá = Venuše.

Skoro každý kmen měl své vlastní božstvo. Nejznámějšími božstvy byla al-Lát (bohyně sluneční božstvo), ona al-´Uzzá a Hubal, nejvyšší božstvo Kurajšovců a pán Ka´by. Jeho idol z achátu byl umístěn nad studní uvnitř Ka´by. Obraz Al-´Uzzá byl nošen do bitev s voláním „Síla (´izza) patří nám, vy nemáte žádnou sílu!“ V Mekce i v Jathribu uctívali bohyni osudu Manát, ničitelku určující lidský osud. Kněžstvo jako stav neexistovalo. Modlitba měla jen malý význam. „Dostals, tak dej. Podobných bohů bylo habaděj!

V běžném životě hrála důležitou roli víra v džiny a démony. Vyskytovali se ve zříceninách a na opuštěných místech a sledovali člověka na poušti v podobě hadů, ještěrek a podobných potvorů. Před zlými démony se člověk brání zaříkáváním, amulety nebo obřadným házením kamenů na určených místech. Džinové vstoupením do člověka mohou ho zbavit rozumu: blázen = madžnún, posedlý džinem, ale též mu mohou poskytnout mimořádné schopnosti: básníkovi verše vnuká džin, káhinovi, tj. pravci, věštci obojího rodu zření věcí budoucích, káhin dokáže též i ublížit, ovšem i uzdravit či dobře poradit. Tito starověcí baudyšové se vyjadřovali jako Pýthie v Delfách: nejasné výroky a předpovědi smotané do rýmované prózy. I Muhammada považovali za káhina, což mocně popíral, ač v počáteční fázi své činnosti převzal mnohé jejich výrazové prostředky. Upustiv od nich, zůstal u rýmované prózy (sadž´).

Povědomí o jednom nejvyšším božstvu existovalo už od starých dob v podobě al-Láh (= Alláh). Muhammad již ve svých prvních vystoupeních hovořil o Alláhovi; předpokládaje jeho znalost u svých soukmenovců. Ti však Alláha mnohdy ztotožňovali s bohem Ka´by, Hubalem. Ka´ba jest muslimskými legendami spojena s biblickými postavami Ibráhima (Abrahám) a Isma´íla (Ismael), kteří údajně položili základ Ka´by. Černý kámen, původně bílý, přinesl prý archanděl Gabriel.

Úcta ke zvyklostem a tradicím ústící do obrany starého náboženství jako víry předků, to byl argument v polemikách proti Muhammadovi.

Útoky mekkánské oligarchie začaly právě konverzí al-Arkama. Jeden z nás a tohle s ním ten „pán z Nemanic“ udělal. Muhammad je veřejně urážen a napadán, nazýván bláznem a podvodníkem. Nejsilnější opozice byla mezi Machzúmovci a v rodě ´Abd Šams (Umajjovců). Předáci těchto rodů, Abú Džahl a Abú Sufján stáli v čele opozice. Oligarchy znepokojovalo Muhammadovo hlásání názoru, že ani bohatí nejsou tak nezávislí a mocní před Bohem. Kdyby Qurajšovci (Kurajšovci) Muhammada uznali jako Proroka, přiznali by tím, že je nejmoudřejším, a proto i nejschopnějším mužem, povolaným k řízení mekkánských záležitostí. Ale vždyť se nevyzná v obchodování a patří k méně významnému rodu. Pro bohatce jasné znamení méněcennosti. Jeho kritika však byla pociťována jako zárodek nebezpečí. Před frontálním útokem na Muhammada a jeho přívržence rozhodli se Proroka zkorumpovat.

Nabídli mu vstup do mekkánského politbyra, do centra nejvýnosnějších obchodních spekulací. Stačí, když přestane útočit na pohanská božstva a přijme je jako součást svého náboženství. Muhammad v tom neviděl zase tak veliký problém, vždyť i křesťané a židé věřili v anděly, ďábly, džiny atd. aniž je stavěli na roveň bohu. Po určitém čase si uvědomil, že verše uznávající tři pohanská božstva podkopávají základy nového náboženství. Tzv. „satanské verše“ 53: 19 a další uváděly, že jest možno obracet se k pohanským božstvům al-Lát, al-´Uzzá a Manát jako k přímluvcům u Boha.

Původní „Satanské verše“ vložené namísto dnešních veršů 19-23 v súře Hvězda (53):

„Přemýšleli jste o Al-Lát, Al-Uzzá a Manát, té třetí - jiné?

Věru, to jsou labutě (bohyně) vznešené a můžete vskutku doufat v jejich přímluvu!“

Současné verše 19-23 v súře Hvězda (53), na jejichž místě původně byly tzv. „Satanské verše":

„Přemýšleli jste o Al-Lát, Al-Uzzá a Manát, té třetí - jiné? Vy syny byste měli mít a On pouze dcery? To vskutku rozdělení by bylo nerovné! Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali a o nichž neseslal Bůh žádné zplnomocnění. A oni pouze své dohady a to, k čemu srdce jejich tíhnou, následují, ačkoliv se jim již od Pána jejich dostalo správného vedení.“

Satanské verše je pojem, který použil historik Sir William Muir (1819-1905) pro označení několika veršů, které byly údajně původně v Koránu, ale pak byly vypuštěny. Píše o nich historik Muhammad ibn Ishák (zemřel r. 768), který sestavil Mohamedův životopis zhruba 130 let po jeho smrti.

Tehdy Prorok odpověděl recitací súry 109

Nevěřící

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.

1 Rci: „Nevěřící!

2 Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte,

3 a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám,

4 a já nejsem ctitelem toho, co vy jste uctívali,

5 a vy neuctíváte to, co já uctívám.

6 Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“

To byl definitivní a neodvolatelný rozchod s mekkánským pohanstvím. Učinil základnu k přísnému monoteismu, což jest jeden z hlavních rysů islámu, v němž „přidružování někoho k Alláhovi“ patří k nejtěžším hříchům. („Pohan, modloslužebník, polyteista“ zní v arabštině „mušrik“ = ten, který někoho přidružuje k Alláhovi). Opozice po zmaření kompromisu zaútočila frontálně na Muhammadovi přívržence. Kdyby jej zbavili jejich přízně, musil by to Prorok zabalit. Nátlak na muslimy a jejich rody a rodiny byl tak mocný, že sotva zrozený islám registroval první odpadlíky. Muhammad byl proti tomu bezmocný, moc uznané hlavy rodu byla neomezená a nikdo neměl právo se vměšovat do vnitřních věcí - proti rozhodnutí hlavy rodu nebylo nikde odvolání. Zbývalo jediné: odběhnout z dosahu tohoto tlaku.

Muhammad rozhodl, ať se nejvíce ohrožení muslimové odeberou do Etiopie, kde v křesťanském prostředí přečkají nejhorší období. K emigraci došlo roku 615 a většina vystěhovalců se vrátila po roce 622 do Medíny. Někteří v Etiopii setrvali až do roku 628. Negus muslimy přijal dobře a oni se mohli věnovat obchodu; ostatně obchodní spojení mezi Etiopií a Mekkou existovalo dávno.

Do čela opozice proti Muhammadovi se postavil Abú Džahl, hlava nejbohatšího rodu Machzúmovců. Už nějakou dobu byl považován za vůdce oligarchie, i když neměl oficiální postavení. Vzal to od podlahy. Osoby slabé a bez dostatečné ochrany dal bít nebo je bil sám, pokud patřili do jeho rodiny. Obchodníkům vyhrožoval bojkotem a ztrátou majetku, vlivnější muže napadal sarkasmem a výsměchem. Fyzické násilí mohlo být použito toliko proti otrokům a uvnitř rodiny, jinak hrozila krevní msta. Muhammad měl kliku, že ho jeho rod, Hášimovci, neopustil. Přitom většina jeho příslušníků, ba ani jeho předáci, prorokovi strýcové Abú Tálib (otec čtvrtého chalífy ´Alího) a al-´Abbás (předek chalifské dynastie ´Abbásovců), se muslimy ještě nestali. Abú Džahl a další mocní žádali na Abú Tálibovi, aby buď zatrhl Muhammadovi propagaci nového náboženství, anebo mu odepřel další ochranu rodu. Muhammadův strejda to odmítl. Vedle rodového etického kodexu: neopustíš ve svízelích člena svého, hrál úlohu i fakt, že Hášimovci svého času byli iniciátory „Ligy čestných“, jejíž cíle - opozice proti politice a obchodním praktikám bohatých rodů - se dočista shodovaly s tím, co hlásal Muhammad.

Izolace Muhammada od jeho rodu nevyšla, proto se Abú Džahl rozhodl izolovat Hášimovce od ostatních Qurajšovců. Okolo roku 616 dotlačil skoro všechny mekkánské rody k slavnostnímu závazku, že nebudou s Hášimovci obchodovat a svatbovat. Bojkot trval dva roky, ale díky menším karavanám posílaných do Sýrie a obchodu s beduíny to jakžtakž Hášimovci zvládli, i když jmění Abú Bakra spadlo ze 40 000 dirhamů na pouhých 5000.

Navíc se aliance rozpadla, poněvadž slabší rody si uvědomily, že bojkot posiluje jen nejvlivnější rody a jedince. Takový současný bojkot Ruska.

Situace mezi muslimy a ostatními Qurajšovci vklouzla do dřívější rovnováhy.

Když tě nezlomí lidé, je tu ještě osud. V už tak dost napínavé životní pouti Prorokově postihly jej dvě obrovské ztráty. V běhu roku 619 zemřel jeho ochránce Abú Tálib, a potom věrná opora, Chadídža.

Čelo Hášimovců obsadil bratr Abú Táliba, Abú Lahab, sňatkem a obchodem spojený s rodem ´Abd Šams a zejména s jeho vůdcem Abú Sufjánem, který soupeřil s Abú Džahlem o čelo Qurajšovců. Abú Lahab zpočátku slíbil Muhammadovi ochranu, ale touha po větším bohatství a moci ho inspirovala k tomu, jak se ze slibu vyvléci.

Otázal se příbuzného, kde je nyní jeho mrtvý děd, jejich společný předek. Pochybuji, že Muhammad netušil, co Abú Lahab zamýšlí, mohl ze smyčky vyklouznout propagandistickou častuškou ve smyslu, budou-li všichni Hášimovci muslimy, poputuje do ráje. Ne nadarmo Muhammadovi říkali Pravdomluvný, proto Prorok stručně vecl, že děda je jako pohan v pekle. Abú Lahab odpověď vyhodnotil jako urážku celého rodu a následně ukecal ostatní příbuzné, aby nadále neposkytovali ochranu člověku, který znevažuje předky. Za tuto lumpárnu se dostalo Abú Lahabovi nesmrtelné slávy. On je z Muhammadových současníků jmenován v Koránu, byť ve formě prokletí:

Súra 111

ZHYŇTE nebo PALMOVÁ VLÁKNA

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.

1 Zhyňte obě ruce Abú Lahaba, a zhynul již i on!

2 A nebylo mu k ničemu jmění jeho ani to, co si vysloužil,

3 však hořet bude v ohni plném plamenů on

4 i žena jeho, jež dříví palivové nosí

5 a jíž kol hrdla provaz z vláken palmových visí.

Výklad Súry 111 praví, že verš 3 „ohni plném plamene“ je narážka na jméno Abú Lahab, znamenající „otec plamene“. Ve verši 4 se Prorok vysmívá Umm Džamile, ženě Lahabově, neboť nošení dříví bylo prací vykonávanou otroky nebo chudými Araby. Podobně verš 5, neboť bohaté Mekkánky nosily drahocenné náhrdelníky, kdežto Umm Džamila je zde vylíčena s provazem, jímž jsou svazovány otepi dříví.

Druhým současníkem zmíněným v koránu je Muhammadův adoptivní syn Zajd ibn Háritha, viz výše, v súře 33 jest legalizován sňatek Muhammadův se Zajnab bint Džahž manželkou Zajda ibn Háritha, s nímž se rozvedla a provdala se za Muhammada v roce 627. V předislámské tradici byli adoptivní synové pokládáni za rovné rodným synům i v otázkách manželského práva, proto byl Prorokův sňatek se Zajnab pokládán odpůrci islámu s odvoláním na předislámskou tradici za krvesmilný. Ve verši 4 súry 33 jsou uvedena slova „Jsi pro mne jako záda mé matky“, kteréžto prohlášení v předislámské Arábii znamenalo ukončení manželství, nikoli však plný rozvod; takto zapuzená manželka žila nadále ve společné domácnosti, ale nemohla se znovu provdat. Korán ruší tento nejasný statut a žádá buď úplný rozvod, nebo opětné přijetí manželky s plnými právy.

Abú Lahab to sice v koránu schytal, ovšem islám, ač v průběhu bojkotu získal významného muže, jímž byl ´Umar ibn al-Chattáb, pozdější druhý chalífa, v Mekce jenom živořil. Muhammad sice bojoval, Korán vytýká Qurajšovcům jak nevíru v posmrtný život, tak i lpění na bohatství tohoto světa. Odpůrci žádali odpovědi na otázky, které těžko zodpovědět - kdy nastane soudný den, jak bůh ukazuje svou všemocnost, jak mrtvé tělo oživne, ukaž nějaký zázrak?! Zdá se, že i Muhammadovi odpůrci znali Starý i Nový zákon, které zázraky přímo hýří. Muhammad to postřehl a odvolával se na starozákonní proroky, kteří uspěli i přes dočasné neúspěchy. Opozice se uchechtla a nazvala jeho varovné příběhy „starými pohádkami“. Qurajšovci vehementně útočili i na Muhammadovo tvrzení, že je prorokem a poslem božím. To pro ně bylo dost nebezpečné, proto se ho snažili všemožně snížit a zesměšnit. Že je posedlý džiny = blázen, obyčejný básník, čaroděj, že si zjevení vymýšlí sám nebo s pomocníky lidskými nebo džiny. Je vůbec možné, aby si bůh vybral jako prostředníka muže nevýznamného?

Hidžra nepovedená a povedená

Muhammad, zbaven ochrany svého rodu a vida marnost dalšího působení v Mekce, začal se rozhlížet po jiném „přístavu“. Maje ještě málo výkonnou zpravodajskou službu, vybral si město at-Tá´if jižně od Mekky. Obyvatelé patřící ke kmeni Thaqíf sice obchodovali s Jemenem, ale politicky a finančně záviseli na Kurajšovcích. Vyrazil tam buď v roce 619, nebo 620, ale se zlou se potázal. Tá´ifští ho nejen vypískali, ale ve spršce kamenů jej bystře vyhnali z města. Tato mizerná rekognoskace terénu se hrubě nevyplatila, v Mekce Muhammad prakticky skončil.

Alláh však pomohl. V létě 620 Prorokovi přihrál několik chlapíků z Jathribu (budoucí Medíny). Už jsme vzpomněli, že v Jathribu zuřil boj mezi arabskými kmeny Aus a Chazdraž, do něhož se ochotně pletly i židovské kmeny Qurajza, an-Nadír a Qajnuqá´. Hlavy města hledaly někoho, kdo by sídlu, v němž bylo rozvráceno zemědělství, a zuřila neuhasitelná krevní msta, zajistil jistou stabilitu. Proč si myslili, že to zrovna Muhammad a zrovna on dokáže, to skutečně věděl jenom Alláh.

O rok později, při pouti v roce 621, se Muhammad sešel s dvanácti představiteli různých kmenů a skupin z Jathribu ve skalní soutěsce poblíž Mekky, zvané al-´Aqaba. Zde mu jathribští přísahali, že ho přijmou jako Proroka, že ho budou poslouchat a vyvarují se některých hříchů. Muhammad s nimi do Jathribu poslal jednoho ze svých věrných, aby novým muslimům vysvětlil základy nového učení a obhlédl situaci, Prorok by nerad zopakoval útěk v dešti kamení.

Po roce se v Mekce objevila delegace pětasedmdesáti jathribských, a za noci měla schůzku s Muhammadem na al´Aqabě. Zde mu všichni přísahali nejen poslušnost, též se zavázali, že budou Proroka bránit a bojovat za něj a jeho věc.

Další váhání by bylo smrtelné. Muhammad začal do Jathribu odesílat po trochách své příznivce. Moc jich nebylo, seznam sedmdesáti přesídlených muslimů se zachoval, pár v bezpečných postaveních zůstalo v Mekce a několik desítek věřících vegetovalo v Etiopii.

Okolo roku 622 bylo muslimů asi sto padesát. Mekkánská opozice měla přirozeně své zdroje a rozhodla se Muhammada zavraždit, dokud je doma. Ten však po výprasku v at-Tá´ifu vylepšil svou zpravodajskou službu a atentátu unikl. Měl být zabit ve vlastním domě, ale jsa varován, uchýlil se jinam. Hlavním účastníkem této lsti byl Alí ibn Abí Tálib (? 599, Mekka - 28. leden 661, Kúfa), který zastoupil Muhammada v jeho ložnici, zatímco Prorok prchal z města. Za několik dní jej Alí následoval.

Nebylo na co čekat, šíp, dýka či jed mohly kdykoli ukončit Prorokův život. Pouze v doprovodu Abú Bakra a jednoho jeho propuštěnce v září roku 622 opustil Mekku a vyrazil do Jathribu. Dobrodružná akce, neboť měli v patách stíhací komando, před nímž se několik dní skrývali v jeskyních, a až 24. září se po krkolomných stezkách dostali na okraj jathribské oázy.

To jest ona „hidžra“, překládána jako „útěk“, avšak znamenající „přerušení kmenových, rodových nebo rodinných svazků a navázaní nových“. „Přesídlení“ bylo natolik zlomovou záležitostí v dějinách islámu, že pozdější chalífa ´Umar vyhlásil rok hidžry počátkem muslimského letopočtu. Jathrib dočkal se pak čestného názvu Madínat an-nabí = Město prorokovo neboli Medína. Teď čekala Muhammada důležitá práce na budování oddané a stmelené muslimské obce.

Aby ani omylem nezavdal příležitost k rozbrojům, neubytoval se nastálo u nějakého horlivého muslima toho či onoho křídla, ale zakoupil si pozemek, na němž vyrostly dva domky pro jeho ženy. První byl pro Saudu, s níž se oženil ještě v Mekce, druhý pro ´Aišu, dceru Abú Bakra, kterou si vzal v Medíně. Vytýčili zde i ohrazené prostranství, jež sloužilo jako jedna z prvních mešit. Část placu zastřešili palmovým listím. Jelikož se Muhammad ženské společnosti neodříkal, domky pro manželky rostly až do počtu devět. Prorok poctivě po nocích rotoval, přes den nabíral sílu u ´Áiši nebo v improvizované modlitebně. Později zde vznikla mešita Prorokova. Společnost, jejíž Medínská ústava se dochovala, se nazývá „umma“, tj. obec, společenství. Postupně se Muhammad stal uznávaným politickým vůdcem celé Medíny.

Nejsa příštipkářem hodlal rozšířit své náboženství na celou Arábii, Mekku do toho samozřejmě počítaje. Medína ležela na karavanní stezce z Mekky do Sýrie, byla tedy pevným opěrným bodem pro útoky na mekkánské karavany. Kořistnické útoky byly na úrovni úrodného datlového háje = normální způsob obživy. Muhammad je však povýšil na boj věřících proti nevěřícím, boj na „cestě Alláhově“ a za rozšíření islámu. Bojů se zúčastňovali jak Muhádžirové, název pro mekkánské imigranty, tak i medínští usedlíci zvaní Ansárové neboli pomocníci.

Ačkoli škody prvních útoků by zvládla i nejmenší pojišťovna, aniž by jí hrozil krach, Qurajšovci přesto pocítili silné znepokojení. Muselo se to řešit!

A už v březnu 624 došlo k bitvě u Badru. Qurajšovci dali dokopy velkou obchodní karavanu (tisíc velbloudů), jež v doprovodu sedmdesáti ozbrojenců, kterým velel mekkánský předák Abú Sufján, vyrazila z Ghazzy v Palestině do Mekky. Muhammad o karavaně dostal zprávu a zmobilizoval 324 mužů (86 Muhádžirů a 238 Ansárů. Jména všech účastníků jsou známa, účast zaručila příslušnému rodu aristokratické kořeny. Abú Sufján byl schopný, o nebezpečí věděl, a karavanu vedl tak, aby muslimům unikl, a zároveň informoval domovskou základnu. V Mekce Abú Džahl povolal bez problémů do zbraně skoro tisíc mužů, neboť každá rodina do karavany investovala, a neprodleně vyrazil konvoji vstříc. Abú Sufján si poradil sám a hrozbě se vyhnul.

Muhammad dřepěl u Badru, jižně od Mediny, kde byly vydatné studny. Zvažoval, co činit dál, nechtělo se mu jen tak rozpustit tak velkou vojenskou sílu. Z dumání jej vytrhla zpráva o blížící se síle mekkánského vojska. V tom momentě už odejít nemohl, výraz morální porážka byl už i tehdy znám.

Islám bojující, nespící a vítězící

Bitva u Badru (15. března 624) byla dle zvyklostí zahájena povykem, během něhož se do sebe pustili jednotliví hrdinové. Muslimové se v soubojích činili a jeden z nich zabil Abú Džahla. Pak se muslimové, motivovaní příslibem ráje pro své duše, což chápáno tělesně, kdyby náhodou padli, vrhli do bitvy s pokřikem „Vítězný Bože, zabíjej!“ Do ráje, mimochodem pro muže velmi poutavého, velká tlačenice nebyla, poněvadž padlo jenom čtrnáct muslimů. Mekkánců zahynulo asi sedmdesát a zhruba stejně tolik jich padlo do zajetí. Kořist ovšem byla značná. Podle koránského příkazu z ní byly čtyři pětiny rozděleny mezi bojovníky, jedna pětina připadla Muhammadovi. Nejvíce bylo vyděláno na výkupném za zajatce, ty, kteří pocházeli z chudých rodů, Muhammad z valné většiny propustil. Při každém svém rozhodování myslel na budoucnost.

Po Badru se Muhádžirové hospodářsky osamostatnili a nebyli dále odkázáni na podporu Ansárů. Význam muslimského vítězství u Badru byl dalekosáhlý. Mekkánci ztratili aureolu neporazitelnosti a všemocnosti, ztratili též řadu zkušených a vlivných lidí a materiální ztráty (kořist a výkupné) nešlo též zařadit do kolonky zisku, i když karavana byla zachráněna. I to vyslalo Abú Sufjána do čela Mekky. Byl sice inteligentnější a rozvážnější než Abú Džahl, ale postrádal vášnivost boje proti islámu. Badr byl průšvih nesmírného kalibru, ale též výzvou pro Qurajšovce. Muhammadovu muslimskou obec ovšem vítězství posílilo po všech stránkách, Muhammadovu pozici vítězství nesmírně posílilo. Byla-li jaká arabská opozice v Medíně, tož nyní sklapla kabelku = zmlkla. Mnoho váhajících Medíňanů přijalo islám, někteří arabští oligarchové okolo muže jménem ´Abdalláh ibn Ubajj, jenž nemohl Muhammadovi přijít na jméno, poněvadž před hidžrou se domníval, že on se stane vládcem Medíny, stále trojčili a jistě by se neváhali spojit i s židovskými kmeny. Medínští židé, to byl jiný kalibr, přičemž Muhammad od prvopočátku považoval své učení za blízké, ne-li totožné s tím, co hlásali staří Proroci, zejména Mojžíš a Ježíš. Očekával otevřenou náruč, ale v Medíně byli zřejmě v čele židů konvertitů ortodoxní Židé, kteří tvrdili, že jeho učení je v rozporu s Tórou, a proto to není žádné zjevení a Muhammad není tudíž Prorok. Ideově těžký a smrtící útok. Muhammad asi právě v tuto chvíli přišel na myšlenku věroučné nadřazenosti islámu a jal se tvrdit, že židé a křesťané pozměnili Písmo a znehodnotili Boží učení. Později tuto myšlenku propracoval. Teď nařídil, aby se muslimové při modlitbě neobraceli k Jeruzalému jako dosud, ale qiblou (směrem modlitby) stala se Mekka s Ka´bou S židy bylo nutno zatočit. Nejdříve si došlápl na nejslabší židovský kmen Banú Qajnuqá´. Záminku pro útok poskytla rvačka mezi židy a muslimy i s mrtvými účastníky. Po dvou týdnech židé bránící se ve svých tvrzích kapitulovali. Museli opustit Medínu s rodinami i majetkem, zbraně však odevzdali. Odešli na sever do židovské kolonie ve Wádí al-Qurá a odtud později do Sýrie. Muhammad tímto činem oslabil pozici svého soupeře ´Abdalláha ibn Ubajje.

Upevňováním Muhammadovy pozice rostlo nepřátelství dvou zbylých židovských kmenů, Banú an-Nadír a Banú Qurajza. Kmeny se pustily do vyjednávání aliance s Mekkou a některými beduínskými kmeny proti muslimské obci. Nadírovci byli z Medíny vyhnáni roku 625 beze zbraní i bez náhrady za četné palmové háje, jež přiklepnuty muslimům. Usadili se v oáze Chajbaru, ale v protimuslimských intrikách neustali; až Muhammad oázu získá, vyžene je z Arábie.

Poslední kmen Banú Qurajza dopadl nejhůře. Kmen byl obviněn ze zrady a rada, složená z Ansárů, jejich bývalých spojenců rozhodla popravit muže a ženy i děti prodat do otroctví.

V Mekkce se horlivě připravovali na válku s muslimy. Aby pozvedl morálku Abú Sufján s komandem napadl Medínu, ovšem bez valného úspěchu. Ale aspoň pokus. Se záměrem netříštit síly nebyla vypravena pravidelná karavana do Sýrie. Pár Qurajšovců dospělo k názoru, že jim mohou všichni vlézt na záda, karavanu vypravili a vedli ji odlehlými cestami. Když si někdo myslí, že je tak chytrý, jak jsou ostatní blbí, zpravidla zapláče. Muslimové karavanu vypátrali a přepadli. Její ozbrojený doprovod pláchl a kořist v ceně 100 000 stříbrných dirhamů padla do rukou muslimů. Muhammad vedl osobně v roce 624 tři výpravy proti některým beduínským kmenům ve snaze zastrašit je, aby nevstoupily do spojenectví s Mekkou.

Mekka se nevzdává, ale habal habalil vekhol habal

V březnu roku 625 byla Mekka připravena. Postavila armádu o síle 3000 mužů, z nichž 700 mělo brnění. Armáda vyrazila. Muži jeli na velbloudech a 200 jezdců na koních tvořilo úderný oddíl. Velitel Abú Sufján se s vojskem utábořil u hory Uhud nedaleko medínské oázy. Muslimské vojsko čítalo 700 mužů. Mohlo jich být více, ale těsně před bitvou opustil ´Abdalláh ibn Ubajj pozice i se svými přívrženci, v Koránu pak dostali název „pokrytci“. K bitvě došlo 25. března 625. Muhammad rozestavil své vojsko tak, aby nepřátelské ležení se octlo mezi medínskými tvrzemi a postupujícími muslimy. Muslimové obsadili kopec Uhudu, čímž znemožnili útok jezdectva. Mekkánci zaútočili, ale byli odraženi a ustupovali až do svého ležení. Muslimové neudrželi touhu po kořisti na uzdě a začali v ležení loupit. Do nedisciplinovaných loupežníků vletěl v čele jízdy mekkánský velitel Chalíd ibn al-Walíd, později jeden z největších muslimských dobyvatelů. Ve vířivé panice bitvy kdosi břeskl, že Muhammad padl a muslimové počali ustupovat. Muhammad byl zraněn na obličeji a do nohy, přesto kol sebe shromáždil skupinu ustupujících, druhá parta prchala k medínským tvrzím, ale jízda je dohnala a hodně jich porubala. Muhammadův oddíl odolal útokům pěchoty a Abú Sufján to zabalil, nenapadl oázu a zamířil domů. Muslimové ztratili 75 mužů, nepřítel 27. Tento výsledek vyhoupl ´Abdalláha ibn Ubajje opět na koně, a když se při jedné výpravě servali Muhádžirové s Ansáry, obvinil Muhammada, že do města přinesl rozkol. Muhammad přerušil výpravu a hybaj do Medíny. I stalo se, že na poslední zastávce před Medínou, Muhammad měl ve zvyku brát na výpravy některou se svých žen, ´Á´iša, Prorokova mladičká a nejmilejší žena opustila svoje zakrytá nosítka na velbloudovi, asi šla čurat a ztratila náhrdelník; než ho našla, karavana vyrazila. V domnění, že je v nosítkách, ji nikdo nepostrádal. Uzarděnou krasavici přivezl na velbloudu do Medíny mladý bojovník. Strana „pokrytců“ hned začala palbu o nevěře s cílem rozkmotřit Muhammada a Abú Bakra, otce ´Á´iši. Muhammad dělal, že o ničem neví, a když se neobjevily žádné pozitivní důkazy nevěry, zprostil ji jakéhokoli podezření. „Historky pomluvy“ využil k odstavení Ibn Ubajje od válu. Svolal nejvlivnější Ansáry a požádal je o dovolení potrestat jednoho z nich, jenž urazil jeho rodinu. Zástupci obou kmenů se zhádali o to, kdo je věrnější Prorokovi. Na konci schůze bylo jasné, že Ibn Ubajj i se svou „stranou pokrytců“ je v háji. Muhammad ho nepotrestal, stačilo mu, že jeho soupeř ztratil veškerý vliv. Stalo se v únoru roku 627 a od tohoto data byl Muhammad neomezeným pánem Medíny. Byl to velmi chytrý a obratný politik. Ibn Ubajj porážku přijal, zúčastnil se ještě jednoho tažení, a když zemřel, sám Muhammad řídil pohřební obřady.

Qurajšovci = Kurajšovci nespali, spojili se s kmeny Ghatafán, Sulajm a Asad, čímž zbudovali vojsko o síle 10 000 mužů s šesti stovkami jezdců. Zase v březnu roku 627 vyrazili z Mekky na Medínu. Mezi muslimy tento počet plus vzpomínka na Uhud moc radosti nevyvolaly. Medína mohla do pole postavit sotva tři tisíce mužů a skoro žádné jezdectvo. Muhammad měl svůj, zpravidla dobrý úsudek, ale radám se nebránil. V prekérní situaci se spolehl na postřeh perského otroka Salmána a nařídil na severní straně vykopat hluboký příkop. Zbývající světové strany chránila lávová pole (harra) neschůdná pro koně. Šest dnů muslimové vykopávali protikoňský příkop a skončili těsně před příchodem mekkánské armády. Do té doby neobvyklá sapérská finta, sapéry = ženisty zavedl až Napoleon, nepřátele zaskočila. Sedli si opodál, porazili 25 velbloudů, aby se nasytili, a čekali, co generální štáb vymyslí. Znepřátelené strany na sebe čučely čtrnáct dní, pak obléhatelé dostali žízeň a hlad, protože přestali zabíjet velbloudy, aby měli na čem ujet. Nečinnost v nedostatku je ubíjející, a tak se beduíni sbalili a odjeli domů, Kurajšovci je záhy následovali.

Příkopová válka zadupala kurajšovskou prestiž na nulu a Muhammad se rozhlédl, jak sjednotit Arábii. O sjednocení arabských kmenů pod praporem islámu uvažoval už v době boje s Mekkou. V létě roku 626 podnikli muslimové tažení do oázy Dúmat al-Džandal (dnešní al-Džauf). Byl to výkon, Dúmat al-Džandal leží asi 700 km od Medíny, proto je mocně nepravděpodobné, že by zdejší kmeny mohly ohrozit Medínu, motivem bylo učinit na severní kmeny dojem, vždyť stál v čele skoro tisíce mužů, též to asi byla i průzkumná cesta pro pozdější výboje, no a samozřejmě kořist, jak pro přítomné muslimy, tak i jako návnada pro budoucí. Krátce před kurajšovskou invazí získal pro islám kmen al-Mustaliq na pobřeží mezi Medínou a Mekkou. Při návratu z této výpravy se ztratila ´Á´iša. V roce 627 vyslal do Sýrie posla, aby informoval byzantského guvernéra o porážce Qurajšovců. Na zpáteční cestě posla oloupil o byzantské dary kmen Džudhám. Trestnou výpravu vedl Zajd ibn Háritha, adoptivní syn Prorokův: kmen uzavřel spojenectví. Hned poté Zajd putoval do Sýrie navázat obchodní spojení ve prospěch Medíny. Jiný muslimský předák uzavřel spojeneckou smlouvu s oázou Dúmat al-Džandal, přičemž náčelník oázy zůstal křesťanem. Vůči Mekkce nevyvíjel významnou činnost, pouze na podzim 627 zmocnil se mekkánské velké karavany. Zdá se, že jednak už nechtěl prolévat krev vlastního kmene, druhak přiřkl Mekkce významné místo ve svém náboženském a politickém systému. Následující akce to potvrzují: v březnu 628 se rozhodl, že podnikne s asi 1500 muslimy tzv. „umru“ (malou pouť do Mekky na rozdíl od velké pouti, zvané „hadži“). Qurajšovci na ně poslali jezdectvo, ale muslimové se mu vyhnuli a dorazili k al-Hudajbíji na okraji mekkánského posvátného okrsku. Muhammadův velbloud se zde zarazil a odmítl jít dál, Prorok nařídil rozbít tady tábor. Mekkánci hrozili bitvou, půjdou-li muslimové dál. Dlouze se vyjednávalo, až se dospělo k tzv. „smlouvě al-Hudajbíje“, jež pravila, že letos se muslimové vzdálí, ale v příštím roce Mekkánci na tři dny vyklidí město, aby muslimové mohli vykonat obřady. Též na 10 let stopnuto nepřátelství a ujednání povolení ostatním kmenům vstupovat do spojenectví s kýmkoli. Muhammadovi lidé byli nespokojeni kompromisem, zbytečným chozením, že nedošlo k boji = kořist. Krize vedla Muhammada k svolání všech muslimů a dal si znovu přísahat věrnost a poslušnost. V dějinách islámu je tato přísaha nazývána buď „přísaha zalíbení se bohu“, nebo „přísaha pod stromem“. Potom si Muhammad oholil hlavu a obětoval ovci, tj. provedl část poutního obřadu. Tož si dali skopového. Muselo být kompletně zbaveno krve a Muhammad řekl: „Bismi'llahi. Allah Akbar“, která v překladu znamená - „Začínám s Božím jménem. Bůh je velký“. A už se rožnilo!

Muhammad nemohl a jistě nechtěl přehlédnout a podcenit ztrátu očekávané kořisti a krátce po návratu uspořádal tažení jen pro ty, kdož složili „přísahu pod stromem“. V červnu 628 po krátkém obléhání dobyl židovskou oázu Chajbar a na obyvatele, kteří mohli v oáze zůstat, uvalil padesátiprocentní daň z obilí a datlí. Muhammad bral opět pětinu. Rozdělil ji svým ženám, dceři Fátimě a Hášimovcům.

Muhammadovo vítězství a pokažené trávení; Mekka čučí na muezzina! A vzdává to

Ovšem vítězství u Chajbaru mělo malou vadu. Jedna z židovských žen, která v bitvě přišla o příbuzné, pozvala Muhammada a další muslimské hlavouny na oběd a podávala otrávené jehně. Muhammad polkl jedno sousto, vyplivl další a varoval své druhy. Jeden však zemřel a Prorok si až do konce života stěžoval na bolesti a křeče v žaludku. Cílevědomá, ale jen mírně úspěšná kuchařka byla zajisté popravena.

Likvidace dalších židovských oáz pokračovala, bez boje byl získán Fadak, který připadl Prorokovi jako soukromé léno, z polností dále obdělávaných byl výnos značně vysoký. Po Muhammadově smrti vznikl o dědictví Fadak spor mezi muslimským státem, zastupovaným Abú Bakrem a mezi Fátimou, dcerou Prorokovou. Spor vyhrál Abú Bakr, ovšem trpkost pociťovaná Muhammadovou rodinou, najmě pak ´Alím, byla jednou z příčin pozdějšího rozkolu muslimů na šíity a sunnity. Majetek, prachy, to je to, oč vždycky běží.

Nejen Muhammad zbohatl. Muhádžirové, před pár lety ještě vděční za pitu (chlebová placka), kterou jim dal Medíňan, stali se vlastníky velkých palmových hájů, velbloudů a koní. Mnozí spekulovali s pozemky a dosáhli pohádkových zisků.

V březnu 629 podnikli muslimové pouť do Mekky. Mekkánci dle dohody z minulého roku na tři dny vyklidili město a z okolních výšin sledovali triumfální příchod muslimů, jejich poutní obřady i obětování na Marwě. Viděli i slyšeli poprvé muezzina (byl to černý otrok Bilál), jak ze střechy Ka´by svolává věřící k modlitbě. Muezzin (arabsky مؤذن‎‎) je v islámu služebník mešity, který stojí na ochozu minaretu a svolává věřící k modlitbě. Muezzin volá tzv. adhan (arabsky أَذَان‎‎). Tak se děje celkem pětkrát denně v sunnitských zemích - před úsvitem, ráno, v poledne, večer a po západu slunce; třikrát denně v šiítských zemích (Irák, Írán). Dnes však již na většinách mešit nejsou muezzini, ale reproduktory, které hlásají výzvu ze záznamu; tato skutečnost je některými muslimskými kruhy často kritizována. Ve velké mešitě v Mekce však stále svolávají muezzini. Funkce muezzina existuje již od dob Mohameda. Tehdy chodil muezzin ulicemi a svolával lidi k modlitbě po celém městě. Jako první muezzin bývá uváděn Bílál ibn Ribah. Po smrti Muhammadově vznikly pokusy nahradit funkci muezzina jiným způsobem (vlajky, trumpety atp.), ale svolávání se ukázalo jako nejúčinnější. Architektonické úpravy mešit přistavováním minaretů přinesly změnu - slepé muezziny. Lidé se báli narušení soukromí právě z ochozu minaretu, proto se na místo muezzina přijímali zejména nevidomí lidé.

Muhammad chtěl v Mekkce pobýt déle, neboť se zrovna oženil s další ženou a plánoval svatební hostinu. Mekkánští to však odmítli. Hostina se dala lehce odložit a případné zklamání vyrovnal fakt, že v době pobytu Proroka v Mekkce a krátce poté přestoupilo k islámu několik významných Qurajšovců. Zvláště potěšil přestup Chálida ibn al-Walída a ´Amra ibn al-´Ás, skvělých vojevůdců, první z nich potlačil vzpouru arabských kmenů po Muhammadově smrti a dobyl Sýrii, druhý proslul jako velký státník a dobyvatel Egypta. A konečně se k islámu převalil i Muhammadův strýc al-´Abbás. Ještě to nevěděl, ale stane se zakladatelem chalífské dynastie ´Abbásovců.

Od smlouvy u al-Hudajbíje do kapitulace Mekky v lednu 630 podnikli muslimové okolo sedmnácti válečných výprav proti kmenům, které nebyly dostatečně podrobeny, jako Ghatafánovci, Banú Murra, Banú Tha´laba a Sulajmovci. Ve vytrvalém odporu byl kmen Hawázin, řešení odloženo. Muhammad pokračoval ve své „severní“ politice. V září roku 629 vytáhlo na sever muslimské vojsko o 3000 mužích, vedené Zajdem ibn Hárithou a dospělo až k Ma´ánu (v dnešním Jordánsku), dnes je tam solární elektrárna. Zde se střetlo s arabskými oddíly ve službách byzantského guvernéra. Zajd a několik muslimů odešli do ráje, muslimové to zabalili a odtáhli do Medíny. Doma se stali terčem pohrdání a posměšků.

Zůstával poslední problém: Co s Mekkou?

Tam moc radosti nebylo! Zvláště Abú Sufján na tom byl mizerně, poněvadž porážkami ztratil svůj vliv, i svou víru ve vítězství Mekky. Do popředí se dostávali mladší Machzúmovci, kteří sice doufali ve vítězství Mekky, ale ani zdaleka elánem nedosahovali úrovně Abú Džahla. Domácí politický systém kolaboval. Koncem roku 629 došlo k rozporům mezi kmenem Chuzá´a, spojencem Muhammadovým a kmenem Bakr, spojencem Qurajšovců. Bakrovci získali pod rukou zbraně od machzúmské frakce v Mekkce a smluvili společný přepad Chuzá´a. Chuzá´a v boji utrpěli značné ztráty. Účast Mekkánců se nedala utajit, pročež porušení příměří bylo nabíledni. Mekka se zachvěla před jistou muslimskou odvetou. Abú Sufján vyslán k vyjednávání do Medíny. Abú Sufján nebyl žádný blbec, jistě věděl, že Muhammad na žádný kompromis nepřistoupí. Muhammadovi jeho příchod jasně zvěstoval, že Mekka je zralá ke sklizni.

Prvního dne roku 630 postavil do pochodových řadů 10 000 mužů všech složek své party. Cíl byl tajen, pak se vojsko utábořilo blízko Mekky a Muhammad na noc dal zažehnout 10 000 ohňů. Abú Sufján s některými předáky dorazil do muslimského ležení a nabídl kapitulaci. Muhammad ji přijal a zaručil milost všem, kdož budou pod ochranou Abú Sufjána nebo nevylezou na ulici z domů, až muslimská armáda vtáhne do města.

Dne 11. ledna 630 vtáhlo muslimské vojsko ve čtyřech proudech do Mekky. Pouze jeden se setkal s odporem několika desítek Mekkánců. Ještě pár lidí zařvalo, a potom mohl Muhammad žádat o klíče od Ka´by. V oka mihu poručil zničit všechny sochy bůžků, jež vymetány ze svatyně a rozdupány či jinak zničeny. Pak se v čisté svatyni pomodlil. Vrátil klíče jejich dědičným strážcům, potvrdil i jiné obřadníky v jejich tradičních úřadech. Posvátné místo pak pečlivě vyměřili, ohradili a Ka´ba se stala střediskem islámu.

Tím, že se stal pánem Mekky, neobyčejně posílil svou moc, prestiž a autoritu. Nyní mohl přistoupit k organizaci rychle se rozrůstajícího muslimského státu. K tomu potřeboval zkušené lidi, kteří se vyznali ve správních, hospodářských a vojenských záležitostech. Qurajšovci byli pověřeni novými úkoly, měli se stát oporou nové říše, nejdříve arabské, později světové. Po těchto bojích není divu, že „nabyl Mohamed přesvědčení, že nejvíce přesvědčujícím důvodem byl jeho meč. Později vyslovil se východním slohem: ´Ráj naleznou ve stínu křížících se mečů. ´“. To napsal John William Draper (1811 - 1882) ve své knize Dějiny konfliktů mezi náboženstvím a vědou, jejíž XXI. anglické vydání přeložil S. Mokrý v Praze 1. ledna 1892 pro Vzdělávací bibliotéku, řízenou a vydávanou Karlem Stan. Sokolem, Praha, Mariánská ulice 21; Třetí levné vydání, rok vydání neuveden.

Další nevěřící jest nutno nakopat, zahyne při tom i básník

Meč ještě nemohl být odložen, východně od Mekky se formovala nová hrozba. Mocný kmen Hawázin se spojil s kmenem Thaqíf, obývajícím město at-Tá´if a postavili vojsko o 20 000 mužích. Byli to nepřátelé Mekky a Thaqífovci, s nimiž zažil Muhammad nemilou eskapádu, viz výše, už měli dost mekkánské konkurence a peskování. A když je tam teď pánem Muhammad, ten jistě nezapomněl na šutry, které mu hvízdaly kolem hlavy. Vojsko obou kmenů v růžovém domnění, že muslimové a Mekkánci ve vzájemném boji vyšťaví, dorazilo na pochodovou vzdálenost tří dnů od Mekky. Mekkánští si uvědomili nebezpečí a bez řečí postavili do pole 2000 mužů, aby pomáhali muslimům.

Kmeny si však věřily: Vůdcem byl zvolen nebojácný bojovník Malik ibn Auf, který vymyslel takovýto plán: všichni musí bojovat spolu se svými rodinami, stany i ovcemi, kozami a vším dobytkem, protože tak se nikdo neodváží uprchnout z bitvy a zanechat tam svůj majetek a rodinu. Všichni s Malikem souhlasili, kromě starého slepce jménem Durajd ibn as-Simma. Kdysi byl velkým bojovníkem a vzhledem k jeho cenným radám doprovázel bojovníky v bitvách. Řekl: "Ten plán se mi nelíbí. Jestli je někdo takový zbabělec, že opustí bitevní pole, tak to udělá, i když tam bude jeho rodina. Navíc ženy a děti pro nás budou velkou přítěží. A jestli prohrajeme, celý náš majetek padne do rukou nepřítele." Ale Malik radu ignoroval, snad i proto, že Durajd ibn as-Simma (kolem r. 530 - 630) byl i slavný básník, a tak držel se dál svého plánu.

Má stará hlava,

bílá kytička

opadává.

Dětské střevíce.

Kolo kolo mlýnský.

Jako opice

Přiznávám v koutě ke kůlu.

Sám. Večer

mohou tě houpat.

Nemluvně v kolíbce.

A to já jsem býval mlád, samá síla,

v houštinách vlasů

čerň s černí zápasila.

in Kuncová Sabina ISLÁMSKÁ ESCHATOLOGIE Univerzita Pardubice Fakulta filozofická Bakalářská práce 2008

Básnící dědula Durajd ibn as-Simma měl pravdu. Hawázinské jezdectvo sice zahnalo muslimský předvoj i s částí muslimské armády na útěk, ale Muhammad se starou gardou Muhádžirů a Ansárů vytrval a dokázal zastavit prchající, což výkon obdivuhodný, protože vyděšení vojáci jsou schopni zabít každého, kdo jim brání v útěku.

Muslimové se vzpamatovali a jejich útok a další několikahodinový boj donutil spojenecké kmeny k útěku. Bojovníci se vybodli na své rodiny, stáda i další majetek a prchali a prchali. I tak bylo mezi Hawázinovci hodně mrtvých, mezi nimiž byl i Durajd ibn as-Simma, mraky jich upadly do zajetí.

Po vítězství se dostavila kocovina v podobě obléhání města at-Tá´if. Čtrnáct dnů metaly katapulty projektily do města, ale Thaqifovci odolali.

Dělení kořisti trvalo několik týdnů a přineslo problémy, Muhammad valnou část kořisti přiklepl mekkánským předákům. Medínští jenom nevěřícně zírali, teď, když se Qurajšovci stali muslimy, možná je Prorok opustí. Muhammad je slavnostně ujistil, že nikoli. A fakt, Medína byla ještě za prvních tří chalífů hlavním městem islámské říše.

Předáci Hawázinovců, kteří jako všichni hlavouni každého věku z bitvy utekli, teď dolezli, nabídli kapitulaci, a že jsou žhaví stát se muslimy. Muhammad souhlasil a vrátil jim zajaté ženy a děti. Velké vítězství islámu jasně řeklo všem kmenům, co mají nyní učinit.

Rok poselstev aneb Arabské kmeny spěchají do Medíny oznámit, že islám jest věc dobrá, a tudíž i přijatelná

Do Medíny byla tlačenice poselstev kmenů zdaleka široka. V islámské historii je 9. rok po hidžře (duben 630 - duben 631) nazýván „rokem poselstev“ (sanat al-wufúf). Smlouvy s kmeny uzavírané uznávaly Muhammada jako Proroka, čímž formálně kmeny přijaly islám a platily „zakát“, tj. almužnu, jakousi daň. Ovšem neuznaly Muhammada jako politickou hlavu Arábie, uzavřely s ním pouze spojenectví po dobu jeho života.

Koncem roku 630 podnikl Muhammad svou největší a také poslední výpravu. Měla být podrobena oáza Tabúk, ale současně i severní kmeny většinou závislé na byzantské říši. Muhammad do vojště zařadil každého bojeschopného muslima. Armáda dosáhla počtu skoro 30 000 mužů a náklady byly tak velké, že i ženy věnovaly své šperky na zakoupení výzbroje. Během tažení byly uzavřeny smlouvy s mnohými křesťanskými a zčásti i židovskými kmeny na celém severozápadě Arábie. Bylo jim povoleno ponechat si staré náboženství, ale podrobily se islámskému státu a platily mu určitý poplatek. Za to se staly „chráněnými“.

Falešní proroci

Muhammad nebyl jediný v Arábii s nárokem na prorocké poslání. Významným konkurentem byl jistý Musajlima, působící u kmene Hanífa v Jamámě ve střední Arábii, narodil se v městečku al-Haddár. Kdy asi, to jsem nezjistil. Muslimské prameny, které bryskně popírají nárok Musajlimy na titul Prorok, zachovaly některé jednotlivosti jeho učení: víra v posmrtný život a poslední soud, tedy i v peklo a ráj, příkaz tří denních modliteb, půst, posvátné území v Jamámě, směr modlitby nebyl určen, bůh přece pobývá všude. Věřil v anděly, ale upozorňoval, že představa lidí s křídly je mylná. Ctitelé archeoastronautiky a vetřelců dávnověku by měli zajásat: další očitý svědek!

Jeho zásady či většina jsou společné všem monoteistickým náboženstvím, takže těžko říci do jaké míry kopíroval Muhammada a Korán. Svou činnost, dí Ivan Hrbek a Karel Petráček, začal až po roce 630. Nejvíce přívrženců našel mezi zemědělským obyvatelstvem střední Arábie. Napsal Muhammadovi jako rovnocennému listy, které cituje ʾAḥmad Ibn Yaḥyā al-Baládhurí, perský historik v 9. století, jenž většinu života strávil v Bagdádu u dvora chalífy al-Mutawakkila (847 - 861) či Abu Ja'far Muhammad ibn Jarir al-Tabarí (839-923), a v nich navrhoval rozdělení sfér vlivu. Muhammad odmítl. Hanífovci jeho učení však brali. Zlikvidováno bylo muslimskými vojsky po Muhammadově smrti v době velkého povstání arabských kmenů. V bitvě na planině ´Aqrabá v roce 633/634. Musajlima zahynul. V posledních letech Prorokova života se objevila prorokyně Sadžáh v kmeni Tamím. Skončila též po porážce arabského povstání.

Dva další proroci svůj politický odpor proti islámskému státu hodlali podpořit náboženským hávem. Byli to al-Aswad v Jemenu a Tulajha z kmene Asad. Perský místodržící se kolem roku 630 podrobil Muhammadovi, který do země poslal misionáře a výběrčí daní. Ovšem al-Aswad, náčelník z rodiny al-Ansi se roku 632 vzbouřil a vyhnal muslimskou správu ze země. Jeho vláda byla krátká, Firuz al-Dhalajmi, perský muslim na něho zaútočil a zabil ho.

Tulajha ibn Khuwajlid ibn Nawfal al-Asadi, hlava kmene Banu Asad ibn Khuzajmah, zapřisáhlý Muhammadův nepřítel, napadal menší muslimské skupiny a odvážil se plenit medínská stáda, po bitvě u Hunajnu se snažil vytvořit protiislámskou federaci, což hodlal podezdít svými zjeveními od andělů. Přišel s tím jako poslední a nikoho tím už nenadchl. Zúčastnil se pozdějšího povstání arabských kmenů, pak přijal islám a zaválčil si při muslimském dobývání Persie, kde též padl.

Jistě stojí za povšimnutí, že žádný z arabských „proroků“ nevystupoval jménem křesťanství nebo židovství. Arabské je arabské, proto i takový úspěch islámu a hlavně Muhammada, jenž byl zřejmě první a na výsost schopný, a díky tomu i veleúspěšný. Nepotřeboval svého sv. Pavla.

Islám cestou do ráje + návod

Dal Arabům a později i dalším národům náboženství, které tito přijali za své. Bylo v něm všechno: nadpozemské záležitosti i velká možnost dobrého žití pozemského. A když vyznává aktivní lítost (tauba), odevzdanou víru (ichlás), vyznání zní - „Vyznávám, že není boha kromě Alláha a že Muhammad je poslem Alláhovým“ (ašhadu anna lá iláha illá ´lláhu wa Muhammadan rasúlu l´-láhi); kterou získá plněním pěti sloupů náboženství (arkán ad-dín) jimiž jsou vyznání víry (šaháda), modlitba (salát) Muslim je zavázán k pěti každodenním kultickým modlitbám, a to v poledne, odpoledne, za soumraku, v noci a za úsvitu. Navíc ještě může praktikovat volné osobní modlitby (dú'á) v libovolném počtu. Před touto modlitbou je povinnost očistit ruce. Muslim vykonává tyto modlitby směrem k Mekkce, forma jejich konání je přesně předepsána. Ve městech s převažujícím muslimským obyvatelstvem zpravidla vyzývá k modlitbám muezzin. Zvláštní místo mezi modlitbami zaujímá páteční polední modlitba, k níž se místní muslimská obec shromažďuje v mešitě jako k hlavní bohoslužbě. Dále je to almužna (zakát). Muslim je povinen platit určitý podíl z některých komodit, které vlastní nebo získává (podle druhu se jedná o desátek, dvacátek nebo čtyřicátek) na dobročinné účely. „Věřte v Boha a posla Jeho a rozdávejte z toho, v čem učinil vás posledními vlastníky! Těm z vás, kdož uvěřili a almužnu rozdávali, je určena odměna vysoká.“

„Těm, kdož rozdávají almužnu, mužům i ženám, a těm, kdož poskytují Bohu krásnou půjčku, těm bude splacena dvojnásobně a dostane se jim odměny štědré.“

Následuje půst v měsíci ramadán (9. měsíc muslimského kalendáře) arab. (saum) Saum (arabsky: صوم; „půst“), též sawm, je arabské slovo označující půst. V terminologii islámského práva saum znamená zdržení se jídla, pití, kouření a pohlavního styku od rozbřesku do soumraku. Dodržování tohoto půstu během ramadánu patří k pěti pilířům islámu, saum však muslimové vykonávají i mimo tento měsíc. V ramadánu je však půst povinen dodržovat každý muslim, který je toho schopen. To znamená, že je duševně a fyzicky zdravý a také duševně i fyzicky dospělý. Obvyklá věková hranice je 14 let, přičemž mladší děti jsou na půst postupně zvykány a přizpůsobují se podle svých schopností. Půst by neměl způsobit žádné zdravotní potíže.

Proto existují z povinnosti půstu výjimky. Ty platí především pro:

Děti (bez povinnosti náhrady)

Duševně nemocné, nesvéprávné (bez povinnosti náhrady)

Staré a slabé osoby (za každý den, kdy nejsou schopni dodržet půst, musí náhradou poskytnout jedno jídlo chudému člověku)

Nemocné osoby (mohou půst odložit, po uzdravení jej však musí v úplnosti dodržet)

Lidé, cestující na delší vzdálenosti (mohou půst přerušit a dokončit později)

Těhotné a kojící ženy (mohou půst odložit nebo přerušit a dokončit později)

Ženy během menstruace a šestinedělí (nemohou se postit, ani když mohou a chtějí - musí půst přerušit a později nahradit)

Příkaz půstu pro muslimy je zakotven přímo v Koránu, kde se praví: „Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli - snad budete bohabojní!“

Závěrečným pilířem jest pouť do Mekky (hadži) Hadždž (arabsky: حجِّ) je arabský výraz pro pouť do Mekky, jeden z pěti pilířů islámu. Mekka a tamní svatyně Ka'ba patří k nejposvátnějším islámským místům. Pouť do Mekky, která má svůj původ již v předislámské Arábii,[1] by měl alespoň jednou za život vykonat každý muslim, který je toho fyzicky schopen a má k tomu dostatek finančních prostředků. Muslimovi, který celý rituál pouti absolvuje, náleží čestný titul hadži (hádždží) neboli hádždž.

Hadždž tvoří velké množství rituálních úkonů, mezi hlavní patří menší pouť zvaná umra (skládá se ze sedmerého obcházení Ka'by a přecházení mezi pahorky as-Safá a al-Marwá), rituální stání na planině Arafát, kamenování satana v Miná a svátek Íd al-adhá, který slaví muslimové po celém světě formou obětování zvířat Alláhovi. Hadždž se koná zhruba sedmým až dvanáctým dnem měsíce dhú'l-hidždža. Vzhledem k tomu, že islámský kalendář je lunární, každoročně připadá doba konání pouti do Mekky na různé dny gregoriánského kalendáře.

Pouti do Mekky se každoročně účastní okolo dvou milionů muslimů. Takové množství poutníků způsobuje řadu problémů. V minulých letech došlo během poutě k mnoha tragickým událostem. Z bezpečnostního hlediska je nejrizikovější kamenování satana v Miná, které si v roce 2006 vyžádalo přes tři sta ušlapaných a další stovky zraněných poutníků. V důsledku toho přijala vláda Saúdské Arábie řadu bezpečnostních opatření včetně stavebních úprav údolí Miná.

Přes rozsáhlá opatření došlo koncem září 2015 během hadždže tohoto roku opět v Miná k ještě většímu neštěstí, při kterém bylo podle neúplné bilance zabito nejméně 717 obětí paniky ušlapáním a zraněno 863 poutníků.

Muslim, jemuž to zdravotní stav a hospodářská situace dovolují, je povinen se aspoň jednou za život zúčastnit poutě do Mekky.

Průběh poutě má svou tradiční formu, složenou z řady úkonů. Muslim, který pouť nastupuje, si obléká prosté poutnické roucho, které vyjadřuje rovnost všech muslimů před Bohem. Základními prvky poutě jsou sedmeré obejití svatyně Ka'by, sedmerá cesta mezi vrchy Safá a Marwa, odpolední prodlévání na planině Arafát východně od Mekky a závěrečná slavnost Íd al-adhá, který se skládá z modliteb a výměny darů mezi muslimy. „A vyzývej lidi ke konání pouti, a nechť k tobě přijdou pěšky anebo jsouce na všelikých velbloudech rychlých, přicházejíce ze všech rozsedlin hlubokých,“

„A Bůh uložil lidem pouť k chrámu tomuto pro toho, kdo k němu cestu může vykonat.“

Svatá válka tehdy a teď

Svatá válka (džihád) Džihád (arabsky جهاد‎‎) je termín označující náboženskou povinnost muslimů usilovat o obranu a rozšiřování islámu ve vlastním srdci i ve světě. Pojem džihád se v historii mnohokrát měnil a přibíral různé významy a funkce. Během raného období islámské ummy (obce) v Mekce byl džihád především osobním rozvojem, zatímco později (jak je zmíněno dále) se měnil a přibíral další funkci - funkci šiřitelskou. Pokud jde o koránské verše a džihád, záleží na tom, z jaké doby jsou psány. Starší verše zdůrazňují právě jeho osobní část, zatímco verše pozdější do popředí dávají jeho šiřitelskou (tzn. i válečnou) část.

V náboženskoprávní rovině má v islámu pojem džihád několik významů, které jsou navíc různě vykládány islámskými právními školami. Základem džihádu je snaha o spravedlivou věc. V této věci se shodnou všechny islámské právní školy. Sporným bodem je, jakým způsobem má být tato snaha prováděna. Existuje mnoho výkladů, mezi nejrozšířenější patří výklad, že džihád je především šíření víry všemi možnými prostředky. Tento džihád má pak mnoho daných pravidel pro šíření víry. K tomuto výkladu se někdy přidává i vysvětlení pojmu džihád jakožto snahy o vlastní sebezdokonalení v duševní rovině a větší snahu o rozvoj vlastní zbožnosti. Do extrému vede výklad džihádu hlavně tzv. Hanbalovská právní škola, která džihád (a to i džihád mečem) řadí na roveň pilířům víry, tzn., přidává k nim džihád jakožto šestý pilíř víry, a tak v podstatě vyzývá věřící k ozbrojenému boji proti všem nevěřícím.

Na Západě se džihád často chápe ve významu svaté války vedené proti nevěřícím, tj. nemuslimům. Tento význam ovšem islámské chápání nezná. Tradičně se rozlišují čtyři druhy džihádu:

Džihád srdcem (al-džihád bi´l-kalb) - Přemáhání hříchu, projevy zbožnosti.

Džihád jazykem (al-džihád bi´l-lisán) - Podpora a šíření misijní činnosti islámu.

Džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) - Vedení válek za obranu islámu.

Džihád rukou (al-džihád bi´l-jad) - Pomoc potřebným, charitativní činnost.

Problémy s výkladem džihádu se tak vedou především v rovině výběru, které z těchto částí pojmu jsou důležité a jak je lze přesně interpretovat. Zmíněna byla škola Hanbalovská, která upřednostňuje 3. uvedenou složku, tedy džihád mečem. Existují však i školy v této věci liberálnější, popřít však zcela džihád mečem nelze. Časté je však zredukování jeho funkce na obranný džihád. Základními termíny džihádu mečem jsou Dár al-harb („dům války“) a Dár al-islam („dům islámu“). Dár al-islam je v území, kde se smí volně šířit islámská víra, zatímco Dár al-harb je území, kde je potlačována. O přesný význam těchto termínů se samozřejmě vedou spory. Jedním názorem je, že Dár al-islam je jen území ovládané muslimskými vládci, kde je prosazována šarí´a (islámské tradiční právo) a kde jinověrci platí daň z hlavy (dhimmi), zatímco Dár al-harb je celý zbylý svět. Umírněnější teorie tvrdí, že Dár al-islam je i území států, kde islám není diskriminován, tedy například i evropské země. Dalším možným názorem je i to, že za Dár al-islam lze považovat i území ovládané nemuslimy, kde je však muslimům dána svoboda v prosazování šarí´i. Některé právní školy znají i pojem Dár al-ahd („území dohody“), tedy území, se kterými má islámský stát diplomatické či obchodní smlouvy, které jsou pro něj významné.

Džihád mečem jako takový musí vyhlásit ulamá (vykladači práva) v tzv. fatwách. Zde je džihád ospravedlněn a je jasně vyložen jeho cíl a zdůvodnění. Fatwa je základním předpokladem pro vyhlášení útočného i obranného džihádu. V historii byli obvykle ulamá požádáni panovníky o vyhlášení džihádu. Nebylo nezvyklé, že část ulamů fatwu sepsala a vyhlásila džihád, kdežto další část jej naopak ve své fatwě popřela.

Dalším významným faktorem pro džihád mečem je i to, proti komu je veden. Existují tři typy možných nepřátel:

Ahl al-kitáb (lid Písma)

Murtadd (odpadlíci)

Mušrik (jinověrci, polyteisté)

Pravidla džihádu se pak liší dle nepřítele. Nejmírnější jsou rozhodně vůči Ahl al-kitáb, jelikož islám uznává proroky judaismu a křesťanství (Ježíš-Isá, byl velice uznávaný i Muhammadem), uznáváno bylo i zoroastriánství. Boj proti mušrikům je potom bojem za šíření víry především, ovšem mušrikové, jelikož nepoznali pravdu o jediném Bohu, jsou pak bráni za nespravedlivé (na rozdíl od ahl al-kitáb). Murtadd jsou na podobné úrovni jako mušrikové a jde o jediný případ legitimní války proti jiným muslimům. S těmito pojmy pak souvisí pojem da´wa („výzva“). Da´wa má být vyřčena před každým bojem a měla by symbolizovat vyzvání nepřítele, aby přestoupil k islámu a ušetřil tak obě strany boje - až po da´wě je možné legálně začít bojovat. V rané fázi islámu se da´wa dodržovala přísně, později její význam upadal, až se stala jen symbolickou částí boje. Přesto je da´wa řešena velice podrobně a pokud není dodržena, následují obvykle přísné tresty. Pokud například muslimský bojovník před bojem s pohanským otcem nepronese da´wu a zabije jej, musí rodině vyplatit odškodné. Těžší tresty platí samozřejmě pro případ zabití člena ahl al-kitáb.

K džihádu mečem se smí připojit v podstatě každý od 6 do 60 let, pokud jsou schopni boje. Pro děti je navíc nutné získat souhlas jejich rodičů. Pokud rodiče nesvolí, pak by dítě nesmělo být k džihádu mečem připuštěno. Některé právní školy ovšem stanoví i legální podmínky pro zamítnutí účasti na džihádu mečem. Jde například o to, že rodina nesouhlasí, aby šel syn bojovat proti ahl al-kitáb (i když tato podmínka není často uznávána), nebo potřeba dítěte doma, zvláště pokud jsou rodiče staří.

V otázce válečných zajatců existuje opět několik sporných výkladů (většinou se opírajících o různé verše Koránu). Nejrozšířenější je slitovnost vůči zajatcům, avšak existuje i dělení zajatců podle vyznání. Muslimové by měli být po boji každopádně propuštěni, pokud slíbí, že znovu nepozvednou zbraně proti islámskému státu. Pokud jde o ahl al-kitáb, bývá muslimské právo též slitovné. V případě pohanů bývá situace horší, ale ne o mnoho. I v tomto bodě převládá apel na slitovnost muslimských vítězů. Samozřejmé pak je, že nesmějí být zabíjeny ženy a děti.

V boji samotném by měla být dodržena zmíněná pravidla. Z hlediska válečné strategie existují dva sporné pohledy na mír. Dle umírněnějších škol je možné uzavřít i dlouhodobá příměří a žít v míru. Školy zastávající radikálnější názory pak tvrdí, že mír je možný jen v případě, že vítězství muslimů je nepravděpodobné nebo nemožné, anebo je-li mír dočasně výhodný. Existují i názory, že mír lze uzavřít i dlouhodobě, pokud je pravděpodobné, že druhý smluvní partner v budoucnu přijme islám. Pokud jde o bitvy a boje, převládá názor, že muslimové nesmí z boje utíkat. I když existují i názory, že pokud je pravděpodobná porážka, je možné se stáhnout nebo se bitvě vyhnout. Opět zde záleží hlavně na radikálnosti právní školy.

Džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) v dějinách

Během raného období islámu (zhruba do 9. století) probíhal džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) ve všech formách prakticky nepřetržitě. Postupem času, jak se islámský stát rozpadal, se tento pojem měnil a ztrácel. Dá se říci, že poslední džihády mečem v pravém slova smyslu probíhaly v Indii a proti Byzantské říši (vedla Osmanská říše). Ve středověku potom byly vyhlašovány hlavně obranné džihády mečem (Almorávidé ve Španělsku, Ajjúbovci v Palestině). V pozdější době byly džihády mečem považovány spíše za přežitek nebo starou ideu, která není prakticky uskutečnitelná. Přesto občas došlo v pozdějších dějinách k vyhlášení džihádu mečem. Lze uvést například mahdistické povstání v Súdánu během 19. století, I. světovou válku a Osmanské vyhlášení džihádu nepřátelům trojspolku.

Existují i další předpisy: s modlitbou povinnost kultovní čistoty (tahára), s poutí dbaní svátků, kalendář aj.

Muhammad se ptá a umírá

Po výpravě k Tabúku zůstal Muhammad rok v Medíně a pracoval na organizaci obce. V březnu roku 632 osobně zorganizoval dosud největší pouť do Mekky. Na závěr „pouti na rozloučenou“ Muhammad prý zvolal: „Pane, splnil jsem dobře své poslání?“ A dav to jednohlasně potvrdil: „Ano, splnils je dobře!“

Draper praví: „Vlastní rukou obětoval velbloudy, neboť pokládal toto ustanovení za stejně posvátné jako modlitbu, a tvrdil, že se nedá uvésti žádný důvod ve prospěch jednoho, který by se nedal uvésti se stejnou platností ve prospěch druhého. Z řečniště Ka´by opakoval: ´Ó vy, kdož mě slyšíte, já jsem pouze člověk jako vy´. Rozpomenuli se, že kdysi pravil jednomu, který se k němu blížil bázlivými kroky: ´Před kým stojíš ve hrůze? Já nejsem král. Nejsem nic, než synem arabské ženy, která jídávala maso sušené na slunci. ´“

Po návratu do Medíny bylo jasné, že je Prorok nemocen, k tomu opěty Draper: „Při loučení pravil prý svému okolí: ´Všecko se děje podle vůle boží a má svůj určený čas, který nelze ani urychliti ani obejíti. Vracím se k tomu, který mne poslal, a moje poslední slovo k vám jest, abyste se navzájem milovali, ctili a podporovali, abyste napomínali každého k víře a ke stálosti v důvěře i ke konání dobrých skutků. Můj život byl věnován vašemu dobru, a tak bude i má smrt. ´

Při smrtelném zápase sklonil hlavu na klín ´Aiše. Chvilkami smáčel ruku v nádobě s vodou a ochlazoval si tvář. Konečně ustal a, hledě pevně vzhůru, pravil přerývaným hlasem: ´Ó bože - odpusť mi hříchy - kéž se tak stane. Přicházím. ´

Můžeme mluviti o tomto muži pohrdavě? Jeho nauky až po dnešní den jsou náboženstvím třetiny lidského pokolení.“

Jak islám doputoval k věroučné nadřazenosti

Vývoj některých termínů a názvů pro náboženství: V mekkánské době bylo v koránu užíváno názvu „tazakkí“ - spravedlnost, mravní čistota. V rané medínské době jsou Muhammadovi přívrženci jmenováni pouze věřícími (mu´minún), náboženství samo nemá jméno. Po rozchodu s židy razil Muhammad pro náboženství Abrahamovo, jehož byl dle sebe obnovitelem, název „hanífíja“, od „haníf“, tj. přívrženec monoteismu, který se nehlásí ani k židovství ani ke křesťanství. Zhruba od roku 624 byla obě slova nahrazena termíny „islám“ a „muslimové“. Islám znamená „podrobení se bohu, rezignace do jeho vůle“ a muslim je ten, kdo vyznává islám. Výraz „mohamedánství“, mohamedán“, analogie ke „křesťanství“ (od Kristus) nebo „buddhismus“, v nichž zakladatel náboženství považován současně za boha, nepřipadá u Muhammada a islámu v úvahu, viz výše.

Ve vztahu k židovství napadal židy za to, že zdeformovali Abrahamovo původní náboženství, a neobracel se proti učení Starého zákona. V křesťanství kritizoval základní články učení, např. učení o Jehošuovi jako synu božímu a hlavně pojetí svaté Trojice, (v níž údajně zaměnil Ducha svatého za svatou Pannu Marii). Zpočátku měl s křesťany docela přátelské vztahy, viz emigrace do Etiopie, později se proti němu postavily severo - arabské křesťanské kmeny, a když zjistil, že křesťané nechtějí přijmout jeho učení, zaujal k nim podobné stanovisko jako k židům. Korán pochybuje o Ježíšově ukřižování a tvrdí, že místo něj byl ukřižován někdo jiný (4: 157); (4:154/155/156/157):

154/155 A pak prokleli jsme je za to, že porušili úmluvu

svou, neuvěřili ve znamení Boží, zabíjeli nespravedlivě proroky, a také za slova jejich: „Srdce naše jsou neobřezána,“ Ba ano, Bůh jim je zapečetil kvůli jejich nevěrectví a jen málo z nich uvěřilo;

155/156 a za nevěrectví jejich a za slova jejich o Marii,

jež nehoráznou byla pomluvou,

156/157 a za slova jejich: „Věru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!“

Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim

tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného

mínění, jsou vskutku na pochybách o něm.

A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen

dohady; a nezabili jej určitě,

Muslimští teologové na základě koránu rozvinuli pojetí dějin: jejich účelem je, aby všechno lidstvo uvěřilo v jednoho boha. Proto bůh vyslal proroky k Židům, aby hlásali monoteismus a šířili jej mezi všechny národy. Ti sice monoteismus přijali, ale dále ho nešířili, ba díky tomu, že byl svěřen jim, prohlásili se vyvoleným národem. Chyba! Bůh proto seslal Ježíše s úkolem obnovit univerzálnost monoteismu. Křesťané těžce zaváhali, prohlásili Ježíše za boha, nemluvě o vyumělkované svaté Trojici, tzv. trojjedinost Boha otce, Boha syna a Ducha svatého. Jak si pak představit Jediného Boha, když jsou tři? Bůh je však ve své vůli neoblomný a vyslal Muhammada jako „pečeť všech Proroků“. A svět má skutečné monoteistické náboženství. Z této vcelku logické koncepce vychází pro muslimy náboženská nadřazenost nad křesťanstvím a židovstvím.

Samotný Muhammad jako člověk byl fešák chlap starající se o svůj zevnějšek. Prý prohlásil: „Z tohoto světa jsou mi nejmilejší ženy a libé vůně.“

Zbožná tradice k této lásce ke světským věcem přibalila dovětek „ - ale největší radostí je mi modlitba“. Těžko mohl křiknout jako nějaký křesťanský nebo židovský dandy: „Ženské a chlast, to je moje!“

Alkohol a islám

Ostatně alkohol a islám, toť třeba poznamenat. Docela dlouho trvalo, než zvítězila súra Prostřený stůl, konečně Muhammad původně nehodlal víno zakázat. V súře 16. Včely ve verši 69 „A z plodů datlovníku a z hroznů opojný nápoj/ získáváte i stravu výtečnou - a také v tom je/ znamení pro lid rozumný.“ Víno (chamr) jest jeden z projevů boží laskavosti. V Medíně zažil Muhammad nepříjemnosti s opilými věřícími, proto se v súře 2. Kráva objevují verše 2:216: Dotazují se tě na víno a hru majsir. Rci: „V obou z nich je pro lidi hřích těžký i užitek, avšak jejich hřích je větší než užitek.“…Tento verš však nebyl považován za zákaz, a tak se přitvrdilo v súře 4. Ženy, verš 4: 46: Vy, kteří věříte! Nepřibližujte se k modlitbě, jste-li opilí, dokud nebudete vědět, co říkáte… Muselo to tam někdy pěkně vypadat!

Nevyhnutelně následovala súra 5. Prostřený stůl, verš5: 92: Vy, kteří věříte! Víno, hra majsir, obětní kameny a vrhání losů šípy jsou věru věci hnusné z díla satanova. Vystříhejte se toho - a možná budete blažení. Hra majsir byla jakýmsi druhem loterie u starých Arabů. 10 mužů koupilo mladého velblouda a po porážce byl rozdělen na 10 kusů. Šéf hry („hu - šák“) vložil do pytle šípy označené jmény nebo značkami účastníků a třepal s pytlem tak dlouho, až vypadl první šíp, který získal několik podílů; další šípy už získávaly méně a na polovinu účastníků se nedostalo. Někdy byl velbloud rozdělen na 28 částí, první šíp získal jeden, druhý dva podíly atd., až poslední tři nezískaly nic. Hra byla velmi oblíbená, a kdo se jí odmítl zúčastnit, byl pokládán za lakomce a vysmíván. Mnohdy tak přišli jednotlivci o celá stáda nebo značné jmění.

Súra Prostřený stůl přesto dost dlouho nefungovala, už v 9. století jistý Abú Nuvás (zemřel kolem roků 810 - 816:

Popřej si vína doušek ranní,

i když je zakázán.

Vždyť právě pro rouhání

má odpuštění tvůj Pán.

A lepší či horší to nebylo ani později: např. Abú Alí al-Husajn Abdulláh ibn Síná, na západě známý jako Avicenna (asi 980 - 1037), perský učenec, filosof, politik, básník, přírodovědec a lékař ve vlastním životopise přiznává, že často už jako jinoch zaháněl spánek vínem. K zahánění spánku též často využíval i křivek ženského těla a obého (vína a sexu) se neodříkal. Nebyl výjimkou, takový Omar Chajjám (1048 - 1123), známější více jako básník než matematik, i když i matematikem byl vynikajícím: Podařilo se mu třeba naměřit délku roku s neuvěřitelnou přesností na možnosti, kterou jeho doba poskytovala. Délku roku vyčíslil na 365,24219858156 dne. Dnes se pro srovnání délka roku určuje s přesností 365,242190 dne. Ostatně desetinná čísla mu nebyla vůbec neznámá a věděl, že mohou v počtu míst za desetinnou čárkou dosahovat až do nekonečna. Když reinterpretoval řeckou geometrii, uvedl, že není možné některé hodnoty vyjádřit pomocí aritmetických čísel. Myslel především poměr obvodu kruhu k jeho průměru, který označujeme jako Pí (řecky π), jednu z nejdůležitějších matematických konstant.

Ty jsi Stvořitel a tak jsi mě vytvořil,

že bych jen zpíval a po hospodách víno pil.

Když jsi mě takto na věčný čas vytvořil,

proč jsi mě poslal, abych se v pekle uškvařil?

Rozjařen stál jsem včera večer před tavernou,

opilý stařec šel se džbánem na ramenou.

"Stařečku," pravím, "nestydíš se před bohem?"

Odpoví: "Bůh je milostivý, mlč a pojď se napít se mnou!"

Omar Chajjám byl klasa!

Náhled současníků na Muhammada

Jeho současníci i budoucí další Muhammada muže i Muhammada Proroka zbožňovali!

Hrbek a K. Petráček ve své monografii uvádějí tuto příhodu: ´Umar ibn al-Chattáb, pozdější chalífa, jehož přísnosti se každý bál, navštívil jednou Muhammada. Prorokovy ženy byly v místnosti a hlasitě a vzrušeně si povídaly, zřejmě se věnovaly velmi oblíbené ženské disciplíně, tj. propírání případů „pravdivých pomluv“. Jakmile však uviděly ´Umara, okamžitě zmlkly a ustrašeně utekly za závěs. ´Umar se rozzlobeně ptal, proč mu projevují větší respekt než Prorokovi a Muhammad mu odpověděl: ´Umare, kdyby tě měl potkat na ulici sám ďábel, také by před tebou někam utekl!

Křesťanský svět se rozhořčuje nad Muhammadovou smyslností a vytýká mu, že měl hodně žen. Prorokovi současníci o žádném porušování morálky z Prorokovy strany neměli ani tušení, naopak jeho mužnost byla nedílnou součástí jeho mimořádných schopností.

Jeho sňatky, většina z nich, měly politický nebo i dobročinný důvod. Po smrti milované Chadídžy se Muhammad oženil ještě s dalšími devíti ženami, které jej přežily. Dostalo se jim čestného titulu „Matky věřících“ (ummahát al-mu´miním). Aby se zabránilo nárokům jejich budoucích manželů na vysoké postavení v muslimské obci, nesměly se po Muhammadově smrti vdát.

Dva roky po smrti nepřekonatelné Chadídžy se Muhammad oženil se Saudou, vdovou po jednom z nejstarších muslimů, nejstarší v tom smyslu, že měl jedno z nejnižších čísel v pořadí převalených na islám, rok po Badru vzal si ´Áišu, dceru Abú Bakra. Z plejády žen po Chadídže mu byla nejmilejší, v jejím domě i zemřel. ´Áiša se později zamotala i do politického života a tvrdě vystupovala proti nárokům ´Áliho na chalífát. Sňatek s Hafsou, dcerou ´Umara ibn al-Chattába v roce 625, měl rovněž zpečetit pouto mezi oběma muži. I Hafsa byla vdovou po muslimovi, který padl u Badru. Hafsa byla hádavé povahy, což je ta pravá radost z více žen. Vdovou byla i Umm Salama poté, co její manžel zemřel na zranění od Uhdu. Další manželka vdova Zajnab bint Chuzajma z beduínského kmene ´Ámir ibn Sa´sa´a ovdověla po bitvě u Badru. Zemřela však krátce po svatbě. Džuwajríja, dcera náčelníka kmene al-Mustaliq, připadla Muhammadovi jako kořist. Po dohodě s kmenem byla propuštěna a následovala svatba. O Zajnab bint Džahš, manželce Zajda ibn Hárithy, Muhammadova adoptivního syna, jsme již hovořili. Umm Habíba, dcera Abú Sufjána byla též vdova po muslimovi, s nímž žila v etiopské emigraci. Poslední manželkou byla Majmúna, sestra manželky jeho strýce al-´Abbáse.

A posledními vzorci na koberci Muhammadovy mužnosti jsou tři konkubíny: Márija, Koptka, dar od egyptského místodržícího. Přivedla na svět syna Ibrahíma, jenž však brzy zemřel. Druhé dvě byly židovky: Safíja, zajatkyně z Chajbaru, krátce před Muhammadovou smrtí přijala islám, a stala se legitimní manželkou. Rajhána patřila k Banú Qurajza a po zničení tohoto kmene připadla Prorokovi jako kořist; zemřela před Muhammadem.

Do islámských dějin zasáhly čtyři dcery, které měl Muhammad s Chadídžou. První, Zajnab, se provdala za Abú al-´Áse ibn ar Rabí´a z rodu ´Abd Šams a zůstala v Mekce. Měla několik dcer, z nichž jednu si vzal později ´Alí. Druhá, Rugajja, se provdala za ´Uthmána ibn ´Affána (pozdějšího třetího chalífu) ještě v Mekce, ale zakrátko odešla do ráje. Třetí, Umm Kulthum, si vzal týž ´Uthmán, když ovdověl. Nejmladší byla čtvrtá dcera Fátima, vzal si ji krátce po bitvě u Badru Muhammadův bratranec ´Alí ibn Abí Tálib. Fátima jediná ze svých sester otce přežila. Její dva synové Hasan a najmě Husajn sehráli významnou úlohu v islámských dějinách. Jejich potomci jsou nazýváni „rodina Prorokova“ s čestným titulem „šarífů“, tj. vznešených.

Arabský výboj

Sjednocením arabských kmenů na bázi náboženství vznikl na Arabském poloostrově nový politický, sociální a hospodářský systém. „Pax islamica“ značně zmírnil vzájemná napadání mezi kmeny, čímž došlo ke zvýšení populace, na což už úzká a chudá základna poloostrova nestačila. Obchod sám, i kdyby se objemově zvětšil, uživit všechny členy islámské obce nemohl. A kol dokola tolik úrodných oblastí. Ovšem i mocnosti, byzantská a perská říše, které se přetahovaly o získání hegemonie na Předním východě. Obě strany usilovaly o případné spojenectví s Araby. Peršané měli silný vliv podél Perského zálivu a v jižní Arábii, odkud vytlačili Etiopy a usadili zde svého guvernéra. Na iráckých hranicích vegetovalo arabské knížectví Lachmovců ve vazalském poměru k Persii. Lachmovci kontrolovali řadu východních arabských kmenů. Severní Arábie však byla pod byzantským vlivem a v byzantské armádě sloužily mnohé pomocné arabské jednotky. Arabové vtažení do politiky velmocí si byli vědomi i jejich slabin. Jak řečeno: Na severu od Arábie spolu soupeřily dvě velmoci - Byzantská říše a Persie. Na jejich hranicích tak vyrostly nárazníkové státy: stát Ghasánovců v Sýrii pod vlivem Byzantské říše a stát Lachmovců v Mezopotámii, který ovládali perští Sásánovci; oba státy byly arabské a křesťanské. Měly také za úkol chránit země svých pánů před nájezdy arabských kočovných kmenů. Koncem 6. a počátkem 7. století pak státy Ghasánovců i Lachmovců zanikly. Moc islámu se v době smrti proroka Mohameda v roce 632 rozprostírala především na Arabském poloostrově, ovšem jeho okrajové oblasti setrvávaly pod kontrolou východořímské resp. sásánovské říše. Obě tyto pozdně antické mocnosti přenechaly obranu svých pohraničních oblastí z velké části spojeneckým arabským kmenům a využívaly je také ve vzájemných konfliktech, při nichž Arabové zjistili, že dokonce nad nimi lze získat i převahu. Toto zjištění, vlastní schopnosti vojensky porazit mocnou sásánovskou říši, se mezi Araby rychle rozšířilo a nepochybně sehrálo významnou úlohu v pozdějších událostech. Islámská expanze byla v podstatě reakcí na nebezpečí vzájemných arabských rozbrojů, které nastaly bezprostředně po smrti proroka Mohameda. Staletou vzájemnou řevnivost jednotlivých arabských kmenů se proto první kalifové rozhodli překonat sjednocením věřících v boji proti vnějším nepřátelům. A ideologie islámu se náramně hodila.

Východní Římané se již od 5. století často spoléhali na částečně christianizované arabské Ghasánovce, kteří vládli na území jižně od Damašku. Avšak sásánovský velkokrál Husrav II. zničil již kolem roku 602 svého hlavního arabského vazala, říši Lachmovců, jejíž hlavní město Híra se nacházelo v dnešním jižním Iráku. Během těchto bojů Arabové dobře poznali, že jejich pohyblivá lehká jízda se vyrovná těžce opancéřovaným, nicméně těžkopádným sásánovským katafraktům, Katafrakt byl těžce ozbrojený jezdec, původně užívaný Parthy a Sásánovci, později i Byzantskou říší. Zvláštností katafrakta bylo masivní brnění, které chránilo koně i jezdce na všech místech těla. Řekové nazývali tyto jezdce katafrakty (κατάφρακτοι, katafraktoi, zcela krytí). Pozdější římský název zněl clibanarii (kamnáři), jako připomínka zkušenosti s nošením kompletního brnění v horkém pouštním dnu. Zbraní katafraktů bylo kopí dlouhé 3,5 metru, které Řekové nazývali kontos (bidlo). Kontos byl často držen oběma rukama, což byl styl Sarmatů, ale sasánovští Peršané později upevňovali svá kopí k sedlům, takže sílu nárazu zachycoval kůň. Těžce obrnění katafrakté mohli útočit na jízdní lučištníky dokonce i tehdy, pokud ještě nevystříleli všechny své šípy a mohli také útočit klusem proti předním řadám zformované pěchoty.

Informace o výstroji katafraktů máme k dispozici z mnohých zdrojů. Muži nosili kovové přilby s řetízky nebo šupinkami k ochraně krku a kovové obličejové masky s lidskými rysy. Těla jezdců byla chráněna plátkovým nebo řetízkovým brněním, lamelárními destičkami nebo jejich kombinací, zatímco ruce a nohy byly chráněny článkovým brněním. Bronzové a železné šupinkové brnění nalezené v městě Dura Európos, bylo konstruováno tak, aby chránilo hřbet a boky koně. Přednost byla dávána brnění bronzovému, neboť při pocení koně měly železné šupinky tendenci rezavět. V tomto brnění byl na zádech ponechán otvor pro sedlo, přičemž trojúhelníkové destičky chránily i koňský ocas. Kryty hrudníku a kryt krku nebyly nalezeny, ale vyrobené z destiček si je lehce dovedeme představit, přičemž pozdní koňská maska s chrániči očí byly vykopány na různých místech římského osídlení.

Koně, kteří měli nosit tuto zátěž, museli být velcí a silní. Brnění katafraktů mohl nosit pouze dobře vykrmený kůň o výšce v kohoutku 152 centimetrů. Jak Sarmaté, tak achaimenovští Peršané chovali na konci prvního tisíciletí př. n. l. skutečně koně, kteří odpovídali tomuto popisu. Samotní Římané a později Byzantinci přijali katafrakty do své armády. Tyto jednotky byly později v Byzantské říši pokládány za jezdeckou elitu.

Byzantinci i Peršané se sami nabízejí k porážce

Arabskou expanzi výrazně usnadnila tehdejší slabost obou jejích mocných soupeřů: Byzantinci stejně jako Peršané byli vyčerpáni dlouhým obdobím vzájemných konfliktů, které skončily teprve v roce 629. Obě říše střežily především své společné hranice. Naproti tomu primitivní arabské kmeny nebyly pokládány za závažnou hrozbu. Toto podcenění se mělo později ukázat jako osudové. Třebaže císař Herakleios porazil Peršany a zachránil tak východořímskou říši před zkázou, ještě za jeho života začala hlavní fáze arabské-islámské expanze a to právě v okamžiku, kdy Římané byli nuceni v důsledku akutního nedostatku financí zastavit platby svým arabským spojencům, čímž oslabili svoji pohraniční obranu.

Konflikty mezi Byzancí a Persií byly pro obě strany sakra vyčerpávající. Peršané roku 614 dobyli Jeruzaléma a pět let nato se zmocnili Egypta a velké části Malé Asie. Leč v roce 627 se válečné štěstí přesunulo na druhou stranu, císař Heraclius; Herakleios (latinsky Flavius Heraclius; kolem 575 - 11. února 641) byl byzantský císař v letech 610 až 641. Převratné období jeho panování, vyznačující se dlouhodobými válečnými konflikty, bývá některými badateli považováno za definitivní završení epochy pozdní antiky, a proto je někdy vnímán jako první středověký vládce byzantské říše. Teprve ve dvacátých letech byl schopen zahájit pozoruhodnou sérii tažení, během nichž, spoléhaje na pevnost hradeb Konstantinopole, uhájené roku 626 před náporem Avarů, vypudil Peršany z Malé Asie a přenesl válku na jejich území. Mimořádné úspěchy dosažené v tomto boji korunoval v roce 627 vítězstvím v bitvě u Ninive, v níž přemohl vojsko svého úhlavního protivníka, sásánovského krále Husrava II. Nato obě krajně vyčerpané říše uzavřely mír.

Jižní provincie byzantského císařství, tj. Sýrie a Egypt, byly obývány nikoliv Řeky, nýbrž Aramejci a Kopty, kteříž bráni v říši jako občané druhého řádu. Trpěli těžkým daňovým zatížením, feudálním vykořisťováním a náboženským útlakem, poněvadž většina obyvatel Sýrie a Egypta vyznávali Eutychův monofysitismus.

„Monofysité slují bludaři, kteří tvrdí, že v Kristu jest pouze jedna přirozenost, a to božská. Původcem tohoto bludu jest Eutychés (378-454),“to byl názor byzantské ortodoxní církve a z tohoto postoje vyplývalo i náboženské pronásledování. A jak už to u náboženské nesnášenlivosti bývá, pronásledování bylo křesťansky neúprosné. Konečně i my o tom víme své, ač současní vládcové Česka nasazují na nás opěty katolické jho, nesmíme zapomínat, že to byla právě a zrovna katolická církev, která zlomila vaz tohoto národa po Bílé hoře. O tom žádná! Je-li kdo jiného názoru, ať mně napíše nebo si dá studenou sprchu. Už se těším!

Není divu, že v době perské invaze byli Peršané mnohde vítáni jako osvoboditelé od útlaku Byzantinců.

Podobná situace nastala i v sásánovské Persii, kde perská vládnoucí aristokracie vykořisťovala s gustem neíránské obyvatelstvo nejúrodnější části říše - Iráku, tj. Mezopotámie, kdež obyvatelstvo hlásilo se ke křesťanství nestoriánského směru.

Hlavní bod nestoriánské nauky představuje tvrzení, že v Ježíši Kristu existuje boží a lidská osoba (osoba s božskou přirozeností a osoba s lidskou přirozeností). Nestorius rozlišoval Kristovu podstatu před "inkarnací" a po ní. Protože tvrdil, že božská podstata se do Krista vtělila až po jeho narození, odmítl označení Panny Marie jako Bohorodičky. Nestoriovo učení mělo závažný vliv na soteriologii a teologii eucharistie. Tvrzení, že Ježíš nezemřel na kříži, stálo v protikladu s tvrzením apoštola Pavla, že nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je víra křesťanů (1Ko 15, 14). Z téhož důvodu také v období protestantské reformace byly skupiny, které popíraly reálnou přítomnost Krista v eucharistii, označovány jako nestoriánské. Nestorios (řecky Νεστόριος, latinsky Nestorius; (po 381 Germanicia - asi 451 Horní Egypt) byl konstantinopolským patriarchou (428 - 431), zpravidla označovaným za autora jedné z křesťanských herezí, nestoriánství.

V době, kdy se Arabové chystali vyrazit ze svého poloostrova, byly obě vzpomínané velmoci, jak už řečeno, značně oslabené vzájemným bojem, a co více: znepřátelily si Araby žijící na jejich území, o vlastním obyvatelstvu nemluvě.

Vznik chalífátu

Po Muhammadově smrti vznikla v Medíně krátkodobá krize, poněvadž Prorok neučinil žádné rozhodnutí o svém nástupci, na řízení ummy si činili nárok předáci Ansárů i Mekkánců. Skupina Muhammadových spolupracovníků se sešla: V den prorokovy smrti se Medínské kmeny Aus a Chazradž sešly, aby zvolily jeho nástupce. ´Umar ibn al-Chattáb, Abú Ubajda a Abú Bakr vedoucí muhádžiry získali na svou stranu kmen Aus. Abú Bakr promluvil na shromáždění za muhádžiry. Navrhl, aby byl zvolen některý ze starých prorokových druhů z kmene Kurajšovců, kterého by respektovaly i další kmeny v té době už vyznávající islám. Na to Chazradžovci navrhli, aby byli zvoleni vůdci dva. Nastalého zmatku využil ´Umar ibn al-Chattáb, aby holdoval Abú Bakrovi jako novému vůdci muslimské obce. Přidali se k němu muhádžirové, kmen Aus a také členové dalších kmenů z okolí Medíny, kteří dorazili do města po zprávě o prorokově smrti. Chazradžovci se museli podvolit vůli většiny. Následující den přijal Abú Bakr (asi 573 Mekka - 23. srpen 634 Medína) oficiální hold a posléze i titul chalífa, tedy „náměstek“ Muhammadův, „zástupce“, vedený správnou cestou. Byl vůdce islámské obce. Volba prvního chalífy byla z hlediska rodícího se náboženství šťastná. Abú Bakr důsledně dbal zásad prorokova učení. Jako jeho tchán a jeden z prvních přívrženců byl obecně uznáván. Abú Bakr řídil osudy islámského státu dva roky. Důležitou roli v jeho vládě hráli i ´Umar ibn al-Chattáb a Abú Ubajda. Po šesti měsících ho formálně uznal i Alí ibn Abí Tálib.

632 - 633 - vedl obranu Medíny proti arabským kmenům, které se vzbouřily po smrti proroka Mohameda a poté i muslimské vojsko při potlačení této vzpoury. Povstání dostalo od arabských historiků název „ridda“, tj. odpadnutí od islámu.

633 - s oddílem asi 500 mužů vyrazil na pomoc kmeni Šajbán při jeho nájezdu do sasánovské Mezopotámie.

634 - v dubnu odvážným pochodem z Mezopotámie překonal syrskou poušť, přebral velení nad muslimskými vojsky v Sýrii a v následné bitvě u Adžnádajnu porazil byzantská vojska vedená císařovým bratrem Theodórem.

Za prvních čtyř tzv. ortodoxních chalífů (arab. al-chulafá´ar-rášidún = chalífové, vedení správnou cestou) poznal islám triumfální expanzi.

Nástupcem Abú Bakra se stal ´Umar ibn al-Chattáb (?581 - 7. listopad 644) (chalífem 634 - 644). Po prorokově smrti to byl právě ´Umar, kdo se rozhodným vystoupením postaral o zvolení svého přítele Abú Bakra prvním chalífou. On a Abú Ubajda byli pak také nejbližšími chalífovými rádci. Před svou smrtí žádal Abú Bakr, aby za jeho nástupce byl zvolen ´Umar a tato volba také bez obtíží proběhla.

´Umar pokračoval po svém nástupu v politice vojenských výbojů svého předchůdce. V bitvě u řeky Jarmúku porazila 20. srpna 636 jeho vojska vedená Chálidem ibn al-Valídem početně silnější byzantskou armádu a definitivně ovládla Palestinu a Sýrii. Opevněná města byla postupně dobývána v letech 636 a 637, v roce 637 Sa´d ibn Abí Waqqás porazil perskou armádu u Qádisíje (na iráckých hranicích) a zmocnil se metropole sásánovské říše Ktesifónu (arab. al-Madá´in), Jeruzalém se vzdal v roce 638 a Caesarea Maritima v roce 640. Koncem roku 639 vytáhlo vojsko, které vedl Amr ibn al-Ás proti Egyptu. V červenci 640 porazili Byzantince u Heliopole, poté oblehli a v dubnu 641 dobyli pevnost Bábiljún na východním břehu Nilu. Amr se svým vojskem pokračoval na Alexandrii. Ta se mu vzdala v druhé polovině roku 642. Během následující zimy pak Arabové obsadili celé egyptské pobřeží. Vyčištění průplavu mezi Nilem a Rudým mořem umožnilo dopravovat obilí z Egypta přímo do přístavů v Hidžázu. Vítězství v Sýrii a Palestině dovolila větší nasazení vojenských sil proti sásánovské říši. Chalífa jmenoval nového vojenského velitele Sa‘ d ibn Abí Vakáse. Ten s využitím zkušeností Muthanny, který vedl první arabský vpád v roce 633, vtrhl se svými vojsky roku 637 do Mezopotámie a obsadil ji včetně Ktésifóntu, sídelního města Sásánovců. Série vítězných bitev byla završena v roce 641 bitvou u Nehávandu. Muslimové obsadili Írán, kde jim ještě po nějakou dobu odolávala opevněná města a nepřístupné horské oblasti. Poslední Sásánovec Jazdkart III. byl definitivně poražen za Umarova nástupce Utmána ibn Affána. Na zvětšujících se územích, která chalífát dobyl a okupoval, se brzy začali usazovat přistěhovalci především z jihu tehdy přelidněného Arabského poloostrova. To si vyžádalo také rozsáhlé organizační změny ve správě státu.

Při své cestě do Sýrie vyhlásil chalífa v Džábiji roku 638 svá rozhodnutí která měla upravit poměry v nových provinciích. V Sýrii, Iráku a Egyptě byli vojenští velitelé nahrazeni místodržícími, kteří zastupovali chalífu nejen ve věcech vojenských, ale i náboženských a soudních. V právních otázkách jim radili kádí. Umarovým záměrem nebylo obracet místní obyvatelstvo na islám. Starší náboženství byla tolerována, s výjimkou území Arabského poloostrova, odkud byli židé a křesťané vypovězeni. Z muslimů měla vzniknout vládnoucí vrstva, která by ovládala dobytá území a pokračovala ve výbojích. Kočovní Arabové uvyklí životu v stepi, špatně snášeli život ve městech, usazovali se proto v táborech na rozhraní stepi a kulturních oblastí. Tak vznikla města Kúfa a Basra v Iráku, nebo Fustát, dnešní Káhira v Egyptě. Ve svých počátcích to byly vojenské tábory plnící zároveň funkci správního střediska provincie. Některá původní města si přesto svou správní funkci udržela (například Damašek v Sýrii). Muslimové ponechali místnímu obyvatelstvu jeho samosprávu. Převzali ibyzantskou, případně sásánovskou státní správu, včetně daňové soustavy, úřadů a úředníků. Jejich zájem se soustředil především na rozdělení válečné kořisti a následné zavedení vlastní daňové soustavy.

Muslimové měli vůči státu dvě povinnosti, vojenskou službu a placení náboženské daně, zakátu. Movitý majetek získaný výboji byl rozdělen mezi stát, který získal jeho jednu pětinu a muslimy kteří se jich účastnili. Půda byla prohlášena za společný majetek dobyvatelů a ponechána k užívání původním majitelům, kteří z ní platili nájem. Chalífa tak chtěl zabránit tomu, aby se z Arabů stali usedlí zemědělci a zachovat jejich vojenský potenciál. Nemuslimské obyvatelstvo živící se jinak než zemědělstvím a to, které se vzdalo bez boje a jehož pozemky se tak nestaly válečnou kořistí, platilo daň z hlavy (charádž, džizja). Pro správu takto získaných prostředků byl v Medíně zřízen zvláštní úřad bojovníků (díván al-mukátila, díván al-džajš). Rozdělování probíhalo podle seznamu, který zohledňoval zásluhy o islám, dobu jeho přijetí, příbuznost s prorokem a účast v bojích. Výlučnost islámu mělo zdůraznit zavedení nového kalendáře, hidžry. Chalífa Umar byl 3. listopadu 644 smrtelně raněn perským otrokem Abú Lu’lu’ou Fírúzem, když se připravoval řídit ranní modlitbu. Zemřel 7. listopadu 644. Před svou smrtí stanovil radu šesti prorokových druhů, kteří měli mezi sebou vybrat jeho nástupce.

Ti se po zdlouhavých jednáních shodli na kompromisním ´Utmánu ibn ´Affánovi, (579? - 17. července 656, Medina), onen pocházel z rodu Umajja z kmene Kurajšovců. Jako manžel Muhammadovy dcery Ruqajji a Umm Kulthy byl jeho příbuzným a blízkým přítelem. Uthmán se narodil do rodiny bohatého kupce Affána, jehož rodina sídlila v Mekkce. Jeho otec brzy zemřel na jedné z obchodních cest a Uthmán zdědil rozsáhlý majetek. Zároveň zdědil i otcovu profesi, s úspěchem se také věnoval obchodu a stal se z něj jeden z nejbohatších členů kmene Kurajšovců. Po roce 611 se poprvé setkal s islámem, na radu svého přítele Abu Bakra se setkal s Muhammadem a konvertoval k islámu. Byl jedním z prvních. Konverze však vedla ke sporu s ostatními Umajjovci, kteří postavili proti Uthmánovi, jeho vlastní manželky ho opustily. Muhammad mu pak nabídl za ženu vlastní dceru Ruqajju. Uthmán pak pokračoval jako kupec a nějaký čas pobýval mimo Arabský poloostrov. Po svém návratu přesídlil roku 622 do Mediny. Zde zemřela jeho žena Ruqajja, krátce po její smrti se oženil s další Muhammadovou dcerou Umm Kulthou. Významné úřady obsazoval představiteli staré mekkánské aristokracie, což pochopitelné, poněvadž byli schopni. Leč strana nejstarších muslimů byla popuzena. Napětí, které vznikalo a postupně se obracelo proti Uthmánovi a Umajjovcům, vyvolalo následně opět spory o následnictví. Strana Alího ibn Abú Táliba, Muhammadova bratrance, se opět začala hlásit o svá práva. Tím vznikl uvnitř chalífátu rozkol, který nakonec vedl k rozkolu uvnitř samotného náboženství. Nicméně se dostáváme k meritu věci, tj. k jednotlivým fázím arabské expanze. Po loupeživých nájezdech se přešlo ke skutečným výbojům. Během raného období islámu (zhruba do 9. století) probíhal džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) ve všech formách prakticky nepřetržitě.

V roce 637 Sa´d ibn Abí Waqqás (narozen v Mekce asi roku 595 - zemřel okolo roku 674 buď v Medíně, nebo v Číně, kam byl vyslán šířit islám) porazil perskou armádu, které nepomohli ani váleční sloni, u Qádisíje (na iráckých hranicích) a zmocnil se metropole sásánovské říše Ktesifónu (arab. al-Madá´in), král Jazdkart III. I s dvořany a obyvateli prchli. Říká se, že Sa´d vstoupil do liduprázdného města, pak do paláce a pro kronikáře zarecitoval něco veršů ze 44. súry Koránu:

24/25 Kolik opustili zahrad a pramenů,

25/26 osetých polí a vznešených příbytků

26/27 a příjemností, v nichž vesele si žili!

27/28 A stalo se tak a dědici toho jsme lid jiný učinili.

28/29 Ani nebesa, ani země nad nimi nezaplakaly a nebyl dán odklad jim,

Ač dal Jazdkart naložit při útěku, co se jen dalo, inventarizace sasánovských pokladů přiklepla každé arabské hlavě 12 000 dirhamů, což při počtu 60 000 mužů činilo 720 milionů. Zlaté brnění, koruna, přilby, trůn, zlatý kůň se stříbrným sedlem, stříbrný velbloud v životní velikosti se zlatým jezdcem a jiné další naloupené cennosti generacemi velekrálů se dělit nedaly. Největší starost vítězům nadělal brokátový koberec velikosti 70x 60 loket, který byl rozprostřen v sále, kde na něm šáhové a hodnostáři leželi při opulentních hostinách. Do koberce byla vetkána zahrada se stříbrnými cestičkami na zlatém podkladě, tyto spojovaly smaragdové palouky, překračovaly perlové potůčky a vedly oči hodujících od květů z berylu po plody z tyrkysů, topasů a rubínů. Koberec užívaný v zimě vyvolával dojem jara. Sa´d poslal meče hrdinů perské minulosti i s kobercem chalífovi. Chalífa netušil, co si s kobercem, pro nějž nebylo v Medíně prostoru, počít. ´Alí, Prorokův zeť, mu poradil koberec rozřezat a kusy z něho rozdat. ´Alí později svůj kousek prodal za 20 000 dirhamů. Mnozí Arabové ani netušili, jaké poklady se jim dostaly do rukou. Používali bez úspěchu kafr jako sůl a cennosti, jež by z nich udělaly boháče, měnili za to, co momentálně potřebovali, třeba starou košili apod. Jazdkart prchl do Médie, zatímco někteří jeho statečnější poddaní bojovali. V Chúzestánu, provincie v Íránu, která se nachází v jihozápadní části země, u hranic s Irákem, kde jih provincie omývají vody nejzápadnějšího cípu Perského zálivu, bojoval guvernér Hormuzán. V bitvě u Kádisíje velel pravému křídlu, přežil masakr po bitvě a ve své provincii pokračoval v boji. Peršané se bránili v Šústaru, Šúštar (Shushtar) na březích řeky Kárun. Městečko se nalézá v provincii Chúzestán pouhých 150 m n. m., na březích řeky Kárun. Podle legendy je druhým nejstarším íránským městem po Súsách. Kdy přesně vzniklo, není známo, ale pravděpodobně bylo založeno někdy v sásánovské době. Nejvýznamnějšími památkami města je několik mostů, které postavili římští zajatci pro sásánovského krále Šápura I. (241-272), po jeho vítězství u Edesy nad římským císařem Valeriánem r. 260. Valeriánův most, nejdelší z mostů, je 165 metrů dlouhý. Zachovalo se 28 oblouků na levém břehu řeky a 7 na pravém břehu. Byl vystavěn z pečlivě opracovaných kamenů pospojovaných cementem. Na řece byly také v sásánovské době vystaveny tři přehrady, jejichž voda sloužila k zavlažování okolních polí. V Šápurově době se zde pěstovala cukrová třtina.

Po půl roce nějaký dobrák bonzl Arabům, že se do pevnosti mohou dostat korytem, kterým se do pevnosti přiváděla voda. Jatý Hormuzán musel jet žebrat o život až k chalífovi do Medíny. K životu dostal i „výtisk“ Koránu, aby si v něm jako pravověrný muslim mohl číst. Orientaci v nových životních podmínkách však nezvládl. Chalífa ´Umar se nezastal jakéhosi perského otroka prý jménem Abú Lu’lu’ou Fírúze. Hormuzán asi ale pindal, ale Abú Lu’lu’ou Fírúz hned druhého dne chalífu zabil přímo v mešitě. 3. listopadu 644 se chalífa Umar připravoval na ranní modlitbu a při této přípravě byl zraněn perským otrokem. Zemřel 7. listopadu 644. Jeho nástupcem se stal ´Utmán ibn Affán.

Hormuzán byl obviněn ze spoluúčasti na vraždě prvního stupně a v několika dílech jej svižně odeslali k Alláhovi.

Šáh Jazdkart stále prchal a hledal spojence, dokonce už od roku 638 navázal diplomatické styky s Čínou, Číňané bojovali jen, když museli, teď však nemuseli, a tak se na šaha vydlábli. Podařilo se mu naverbovat 150 000 mužů a svěřil tuto novou naději postaršímu generálovi Pérózánovi. Ten své Peršany umístil do opevněného tábora u Nehávandu v Médii. Arabové před zbraněmi naježeným perským táborem přešlapovali jak vojska panské jednoty před vozovou hradbou husitů u Lipan. Až po dvou měsících se v podupávající a poslední zásoby vyžírající armádě nalezl arabský Krchlebec, který předstíraným útěkem vylákal Peršany z ulity opevnění.

Výhodnější terén využili Arabové k rozsekání perského vojska na cucky. Padl i Pérózán. Arabský historik al-Bírúní masakr uložil do 24. ledna 642. Jazdkarta dopadli a zahlušili pravděpodobně v listopadu 651 v nějakém mlýně u Marvu.

Souběžně s tažením proti Persii probíhala válka s byzantskou říší. Za ´Umara byly již nasazeny pravidelné armády. Předchůdce Abú Bakr nájezdy a okamžitým stáhnutím se pouze Byzantincům čechral nervy. ´Umarovy armády roku 634 poprvé dobyly Damašek, který odborně vypleněn, ale císařská vojska vrčela přesilou, pročež Arabové ustoupili do pouště. Kdo by tam za nimi chodil? Letectvo ještě nebylo.

Arabové roku 636 rozsekali byzantská vojska u Jarmúku a císař Heraklius vyklidil Palestinu a Sýrii (s výjimkou Jeruzaléma a Cesaraey, jež padly o málo později. Arabské voje se zastavily před horskou oblastí Tauru. V Sýrii se vyznamenal jako vojevůdce Chálid ibn al-Walíd. Arabové syrské křesťany považovali za méněcenný lidský druh. John W. Draper uvádí: „Rozbiju lebku každému modláři, který praví, že nejsvětější, všemohoucí a věčný Bůh zplodil Syna.“ Roku 637 Arabové dobyli a obsadili také Jeruzalém, který chalífovi ´Umarovi vydal ortodoxní jeruzalémský patriarcha Sofronios (560 v Damašku - 11. března 638 v Jeruzalémě) byl jeruzalémský patriarcha v letech 634-638. V létě 637 Arabové dobyli Gazu a v téže době byzantští vládcové v Egyptě s Araby za velké výkupné vyjednali mír, který trval tři roky. V době trvání příměří v Egyptě se Arabové zaměřili na byzantské pozice v severní Sýrii a útokem na Caesareu Maritimu a dobytím Askalonu konečně završili dobývání Palestiny.

Následně se ´Amr ibn al-´As vrhl na Egypt. V dvouletce 639 - 640 dobyl Dolní Egypt a rok poté i Alexandrii. Koptský patriarcha Araby vítal jako osvoboditele od kurately ortodoxních Byzantinců. ´Ámr ibn al-´Ás referoval, že v městě je 4000 paláců, 400 lázní, 400 divadel, 120 000 potravních skladů a 40 000 poplatných židů. Naše nepřekonatelná křesťanská civilizace zhruba od 13. století ráda tvrdí, že chalífa ´Umar (jinde Omar) dal zničit slavnou alexandrijskou knihovnu. Věřil tomu ještě i John W. Draper, jenž ve své knize (viz výše) napsal: „Když Amru, tj. ´Amr ibn al-´Ás, zástupce chalífa Omara, tj. ´Umara, nalezl v Alexandrii řeckého gramatika Jana, zvaného Filiponos, milovník práce. Spoléhaje na přátelství, které vyrostlo mezi nimi, Řek ten žádal darem zbytků veliké knihovny - zbytků, pokud je ušetřil čas a bigoterie,“ Tady do toho panu Draperovi musím vstoupit, neboť po hledání na internetu zjistil jsem o Janu Filoponovi málo, ale ono málo praví, že John Philoponus (/fɨˈlɒpənəs/; Ἰωάννης ὁ Φιλόπονος; c. 490 - c. 570), also known as John the Grammarian or John of Alexandria, was an Alexandrian philologist, Aristotelian commentator and Christian theologian, author of a considerable number of philosophical treatises and theological works. Jan Filoponos, též známý jako Jan Gramatik nebo Jan z Alexandrie, byl řecký křesťanský filosof, vědec a teolog, Aristotelův komentátor, ale také jeho kritik, zejména jeho představ o věčnosti vesmíru. Zabýval se hlavně logikou, filosofií, fyzikou a teologií. Též byl filologem, tj. studoval jazyk spolu s literaturou v něm psanou i s kulturním a historickým souběhem. Data jasně praví, že Honza Prácemilovný se s ´Amrem ibn al-´Ás nemohl setkat,“Amru poslal z té příčiny k chalifovi pro svolení. ´Shodují-li se knihy ty s koranem, slovem božím,“ odpověděl kalif, ´jsou zbytečny a netřeba jich zachovávati; neshodují-li se s ním, jsou škodlivy. Nechť jsou zničeny!“

Joh W. Draper pokračuje: „Nemůže býti pochyby, že Omar dal rozkaz zničiti knihovnu jsa ovládán svým názorem o neužitečnosti knih, nebo konečně i náboženskou tendencí, právě jako křižáci, kteří spálili knihovnu v Tripoli, jež dle přehnaného údaje prý měla tři miliony svazků. V prvním pokoji, do něhož křižáci vstoupili, nebylo zhola nic mimo koran; všechny pak ostatní knihy byly pokládány za dílo arabského mamiče a následkem toho odevzdány plamenům. V obou případech jest na věci trochu pravdy, ale i mnoho smyšlenek.“ Draper dále vyjadřuje názor, že při takových příležitostech často rozhodovala bigotnost. A pokračuje: „Španělé spálili v Mexiku ohromné hromady amerického písma obrázkového, což jest ztráta naprosto nenahraditelná; a kardinál Ximenez (1436 - 8. listopadu 1517) dal v Granadě vházeti do ohně osmdesát tisíc arabských rukopisů, z nichž mnohé byly překlady klasických spisovatelův.“ Ať počítám, jak počítám: 1x muslimové, ale 3x křesťané. Halt pravda a láska vítězí v každém ohledu.

K tomu prvnímu případu ještě toto: Krutou ránu alexandrijské knihovně zasadil požár, který vznikl při laškování Caesara s Kleopatrou, další těžkou morovkou stali se křesťanští fanatici. Z těchto vynikl alexandrijský biskup Theofil, který přikázal v roce 389 spálit více než 500 000 svitků v tamní ptolemaiovské knihovně. Křesťané vylepšili skóre zmaru. Pokud tedy ´Umarovi lidé něco pálili, moc se neohřáli, poněvadž papyrové svitky už byly v čudu a pergamen hoří docela mizerně.

Tato první fáze arabské expanze ve jménu islámu s mečem v ruce skončila smrtí ´Umara. Za ´Uthmána se konsolidovala dobytá území a likvidovaly se poslední zbytky odporu. I tak byla roku 651 dokončena okupace celé Persie a západní části dnešního Afghánistánu.

Jakmile však nová dynastie Umajjovců (661 až 750) přenesla hlavní město říše do Damašku, plivli si kluci do dlaní a zahájili druhou fázi výboje.

Jali se dobývat severní Afriku, již zvali Maghrib - „západ“. Byzantská pobřežní města dlouho nevzdorovala, ovšem berberské kmeny, to byla jiná písnička, okolo třiceti let Berbeři ovládali hory a step. Počátkem 8. století již značná část Maghribu patřila k arabské říši a berberské kmeny hromadně přijímaly náboženství, ale nikoli jazyk dobyvatelů. V roce 711 přistála arabsko - berberská vojska vedená muslimským Berberem Tárikem ibn Zijádem u Gibraltaru (Gebr el Tárik - Tárikova skála) ve Španělsku. Vizigóti byli v červenci 711 poraženi v bitvě na Guadalete. Arabové si během několika let po této bitvě podrobili celou zemi, s výjimkou odlehlé a nepatrné křesťanské enklávy na severu (Království Asturie).

Mezi Araby a Berbery se brzy rozkřiklo, jak úrodná a na počasí příjemná země to je, pročež ji začali masově osidlovat. I zde domorodé obyvatelstvo jalo se houfně přestupovat k islámu.

Arabská civilizace a kultura ovládla na osm století celé Španělsko. I ti, kdož zůstali věrni křesťanství, tzv. mozarábové, se poarabštili natolik, že pro ně musily být liturgické knihy i bible překládány do arabštiny.

Zdálo se muslimským ideologům, že západní čelisti kleští k rozšíření islámu v nevěřící Evropě jsou připraveny k scvaknutí, poněvadž souběžná ofenziva na východě se též dařila, v sedmdesátých letech 7. století pronikla arabská vojska do Střední Asie. Na východě dosáhli muslimové v roce 712 hranic Číny a Indie. V Transoxanii („země za Amudarjou“, starověký název pro část střední Asie přibližně odpovídající dnešnímu Uzbekistánu, Tádžikistánu a jihozápadnímu Kazachstánu. Pomocí geografických mezníků lze Transoxanii vymezit jako území mezi řekami Amudarjou (ve starověku zvána Oxos) a Syrdarjou.), centry Transoxanie byla města Buchara a Samarkand, si podrobili tamní turecká území, což mělo dalekosáhlé důsledky v podobě pomalé islamizace tohoto národa. Na jihu podnikali Arabové první vpády do Indie, poříčí Indu a provincie Sind a Pándžáb. V roce 751 porazili v bitvě u řeky Talas, území dnešního Kyrgyzstánu, čínské vojsko, neboť mnozí čínští spojenečtí vojáci pokládali Araby za osvoboditele, a proto k nim houfně dezertovali. Důsledkem tohoto vítězství bylo vytlačení čínského vlivu ze střední Asie a jeho nahrazení islámem. Hlavní význam bitvy u řeky Talas současnost vidí v tom, že čínští zajatci mile požádáni karabáči rádi vyžvanili, co věděli, kromě zbytečností i technologii výroby papíru, který jali se pak pod muslimským dohledem vyrábět v Samarkandu, a v roce 794 se papír vyráběl už v Bagdádu. Postupně se dostalo i na křesťanský svět.

Vypadalo to skvěle, ale západní čelist muslimských kleští se zasekla roku 732 u Poitiers, kde proběhla bitva u Tours (známá též jako bitva u Poitiers) v říjnu (pravděpodobně někdy mezi 10. a 25. dnem toho měsíce) poblíž Tours a Poitiers. Vojsko Franků, vedené Karlem Martelem (23. srpna 686 - 22. října 741), v ní porazilo arabskou armádu emíra Abd ar-Rahmána (731-788).

Ani muslimským armádám východní čelisti kleští se tažení na sever od Kavkazu do jihoruských stepí (736-737) nevyvedlo, odrazil je silný chazarský stát. Chazaři (jméno vzniklo patrně z tureckého slovesa putovat) byli původně kočovným turkotatarským či přesněji řečeno turkicky hovořícím kmenem, který se přibližně v 6. století dostal do stepních oblastí mezi Černým a Kaspickým mořem. Na konci 7. století sahala vláda Chazarů od Kavkazu na jihu až po Volhu na východě a Don na západě. O dvě stě let později měli pod svou kontrolou prakticky celou jižní Rus od Dněpru až po Aralské jezero. Díky své významné poloze na Hedvábné stezce, kterou navíc přetínala síť obchodních cest mezi Konstantinopolí a Pobaltím, říše velmi rychle zbohatla, a to z kontroly obchodu na těchto trasách. Přestože Chazaři se rámcově již dávno usadili, některé kmeny na území velké říše i nadále kočovaly, a existuje dokonce hypotéza, že po území impéria cestovala i jejich mocenská elita. Usuzuje se tak analogicky s muslimským chalífátem, jehož první vedoucí garnitura (Umajjovci, 661 až 750) také po vzniku říše ještě udržovala kočovný způsob života. Pravděpodobným důvodem byla snaha o lepší kontrolu rozsáhlého území. Muslimové, respektive Arabové byli hlavním nepřítelem Chazarů již od vzniku jejich říše. O první, ale neúspěšný výboj přes Kavkaz se Arabové pokusí už v polovině 7. století. Úspěšnější jsou však zhruba o osmdesát let později, kdy projdou Kavkazem a zaútočí na pohraniční chazarská města. V roce 737 vpadlo do Chazarské říše 150 000 Arabů, vedených budoucím chalífou Marvánem. V rozhodující bitvě porazilo 120 000 Arabů 40 000 Chazarů. Na rozdíl od mnoha jiných zemí ani takové vítězství nevedlo k arabské nadvládě. Arabové zřejmě zvážili situaci a usoudili, že tuto zemi nejsou schopni trvale okupovat. Spokojili se pouze s tím, že kagan přijal islám a opět odtáhli. Tato konverze byla navíc čistě formální a islám u Chazarů kořeny nezapustil. Země si též uchovala nezávislost. Ve druhé polovině 8. století, v 60. a 90. letech dokonce došlo k dalším chazarským vpádům do Zakavkazska. Chazaři proto mění hlavní sídlo své říše, které se do té doby nacházelo kdesi na Kavkazu, a centrum přesouvají do delty Volhy. Své hlavní město nazývají Itil, což byl i tehdejší název pro tuto dnes nejznámější ruskou řeku. Důsledkem této prohrané války byla také vynucená dočasná islamizace zajatého chána i chazarské aristokracie. Chazaři Araby respektovali jako mocnost. Ke stabilizaci vzájemných vztahů došlo přibližně v polovině 8. století, kdy v chalífátu po Umajjovcích převzali moc Abbásovci (750-1258), kteří své výboje začali orientovat jinam. Proto na hranici s chazarskou říší víceméně zavládl mír. Zajímavé je, že Chazaři se na chalífát orientovali ekonomicky a používali i arabské mince, a dokonce také razili jejich napodobeniny. S jediným rozdílem: Místo jména Mohamed je posel Boží, tam bylo Mojžíš.

Proč? Dílem asi legenda, dílem však i historická pravda přináší následující příběh: Chazarskému chánovi se ve snu zjevil anděl, jenž mu sdělil, že jeho úmysly jsou sice bohulibé, ale samotné skutky neodpovídají tomu, co si pán nebes přeje. Zmatený vládce, který chtěl co nejlépe plnit Boží vůli, nechal na svůj dvůr okamžitě povolat filosofa, křesťanského teologa a muslimského učence. Všech se pak zeptal na to, která věrouka je ta správná. Protože ale nebyl s žádnou z odpovědí, kterých se mu od učenců dostalo, spokojen, povolal ještě rabína, jenž mu podrobně objasnil židovský pohled. Byl patrně přesvědčivý, chán si nakonec vybral judaismus. Tento příběh je obsahem spisu nazvaného Kuzari (Chazaři), jehož autorem je středověký židovský filozof a básník Jehuda ha-Levi (cca 1075-1141). K judaismu se Chazaři přiklonili pravděpodobně na základě negativního výběru, protože pokud by přijali islám (ale i křesťanství), mohli by časem přijít o svou nezávislost. Je také možné, že se Chazarům zamlouvalo i to, že v judaismu nejsou žádná striktní dogmata, tož to bych neřekl, právě na ona dogmata, najmě obřízka a stravovací návyky, neustála skupina židokřesťanů, i když ji vedl Jehošuův bratr a Petr. Existují však historické indicie, že v této době byly židovské kolonie už i na Hedvábné stezce, takže Chazaři se měli kde inspirovat. Rozhodně je však omylem, že ke konverzi velké části říše došlo okamžitě. To se možná týkalo jen několika desítek osob, zejména elit. Chazaři byli navíc k ostatním náboženstvím tolerantní. Velká skupina Chazarů se proto pravděpodobně stala křesťany, někteří možná i muslimy.

Buď jak buď Chazaři východní čelisti arabských kleští zastavili a severní hranice islámu a ostatních se ustálila na Kavkaze.

Nádherně celou záležitost okomentovali Jacques Bergier a L. Pauwels ve svém Jitru kouzelníků: „Arabská civilizace Kordoby a Grenady vynalezne moderní vědu, objeví experimentální bádání a jeho praktická použití, studuje chemii a dokonce raketový let. Arabské rukopisy z 12. století uvádějí plány bombardovacích raket. Kdyby byla Almanzarova říše (Abu Aamir Muhammad bin Abdullah ibn Abi Aamir, al-Hajib al-Mansur, známý více jako Almanzor, vládce muslimské Ibérie (al-Andalus) na přelomu 10. a 11. století, vrchol moci Andalusie!) stejně pokročilá v biologii jako v ostatních technikách, kdyby byl se mor nespojil se Španěly, aby ji zničil, bylo by snad došlo k průmyslové revoluci v 15. nebo 16. století v Andalusii a 20. století by pak bylo érou arabských meziplanetárních dobrodruhů, kteří by kolonizovali Měsíc, Mars a Venuši.“

Hlavní dík že je zatím vše, jak je, však patří Karlu Martelovi a Chazarům, o tom žádná.

Zdroje: Korán; český překlad Ivan Hrbek, ODEON, Praha 1972, Muhammad, Ivan Hrbek, Karel Petráček, Portréty, Orbis 1967; Dějiny konfliktů mezi náboženstvím a vědou, překlad S. Mokrý v Praze 1. ledna 1892; Biblí Svatá podle původního vydání Kralického z let 1579-1593, v Kutné Hoře léta Páně 1940; Internet; Fantasticky stručné dějiny filosofie 2. díl, Karel Hoff, nakladatelství T+ Ť, Supíkovice 2009; Fantasticky stručné (byť nechutně neúplné) dějiny chlastu 3. díl, Karel Hoff, nakladatelství T+ Ť, Supíkovice 2012.

Poznámka: Autor článku není a nebyl muslim, ba není a nebyl muslimem. Předpokládá, že případný čtenář, je-li alespoň absolventem solidní základní školy, jest schopen rozlišit významový rozdíl při použití 1. a 7. pádu českého skloňování. Pod pojmem solidní základní škola autor rozumí „základky“ fungující na bázi celostátních učebních osnov a učebnic od nich vycházejících. Zrušení celostátních osnov pro základní a střední školy, ale ponechání třeba maturit vedlo k nečekanému překvapení: maturity se nezvládaly! Kdo to vymyslel? Co to bylo za hlavu? To tedy byla hlava! Vše změnit, její hlavní budovatelské heslo. Pod praporem tohoto až neuvěřitelně debilního sloganu k větším vědomostem našich dětí. No ba, dítka neumí ani číst, ne tak porozumět přečtenému. A matematika? Hovadina nehodná pozornosti: tablety, počítače, kalkulačky: nejlépe vše v jednom! Tudy cesta do ráje! Amerikanizace až do amerického zblbnutí: Vy tady máte černochy?, ptá se udiveně americký prezident brazilského kolegy. Které státy sousedí s USA?, lámou si američtí studenti hlavu s touto záludnou otázkou, aby to nakonec vzdali. Tož k tomu kráčíme, ba přímo běžíme!

Ještě k té náboženské příslušnosti: Jistý Kristův náměstek na zemi jménem Eugenio Maria Giuseppe Giovanni Pacelli 1876 - 4958) a titulem papež Pius XII., tichý sympatizant s fašismem, jenž s bohorovnou mlčenlivostí přihlížel k holocaustu evropských židů, neboť v Písmu svatém jest psáno:

Měl pak obyčej vladař v svátek/ propustiti lidu vězně jednoho, kteréhož/ by chtěli. Mat. 27, 15, též Mar. 15, 6. Luk. 23, 17. Jan 18, 39.

I měli v ten čas vězně jednoho/ znamenitého, kterýž sloul Barabbáš. Mat. 27, 16.

Protož když se lidé sešli, řekl:/ Kterého chcete, ať vám propustím? / Barabbáše-li, čili Ježíše, jenž slove/ Kristus? Mat. 27, 17.

Ale přední kněží a starší navedli/ lid, aby prosili za Barabbáše, Ježíše/ pak aby zahubili. Mat. 27, 20.

I odpověděv vladař, řekl jim:/ Kterého chcete ze dvou, ať vám propustím? A oni řekli: Barabbáše. Mat. 27, 21.

Dí jim Pilát: Co pak učiním s Ježíšem, jenž slove Kristus? Řekli mu/ všickni: Ukřižován buď. Mat. 27, 22.

Vladař pak řekl: I což jest zlého/ učinil? Oni pak více volali, řkouce:/ Ukřižován buď. Mat. 27, 23.

A vida Pilát, že by nic neprospěl, / ale že by větší rozbroj byl, vzav vodu, / umyl ruce před lidem, řka: Čist jsem já/ od krve spravedlivého tohoto. Vy vizte. Mat. 27, 24.

A odpoděvěv všecken lid, řekl:/ Krev jeho na nás i naše syny. Mat. 27, 25. Skut. 5, 28.

Slyšel jsi Slovo Boží, šeptl si papež k sobě a měl jasno ve vlastním tichu. Ale myšlenky běží dál: Mnichov a on jako nuncius (apoštolský nuncius či zkráceně nuncius (z latinského nuntius - „posel“) je reprezentant Svatého stolce, který je akreditován v hostující zemi jako velvyslanec a udržuje zde oficiální styky se Svatým stolcem) během poválečných nepokojů a krátké existence Bavorské republiky rad najednou zírá na mladé levicové Spartakovce, kteří se netváří přívětivě. Mávali zbraněmi? Pacelli tvrdí, že ano a že je ukecal, jak v roce 452 papež Lev I. s dvěma římskými radními neúprosného Attilu. Bič boží odtáhl a Spartakovci také. Myslel si to Pacelli, nebo jest to vypracovaná legenda k jeho slávě?

Na tom nesejde, jisté je, že Pius XII. byl zapřísáhlým antikomunistou. Pius XII. se v případě komunismu rozhodl pro rázný a jednoznačný postoj. Komunismus považoval za ideologii stejně zvrhlou jako je nacismus, ovšem přisuzoval mu mnohem vyšší nebezpečnost, neboť svou krutost a zvrácenost lépe skrývá. V roce 1948 vstoupil do italských voleb, kde podle některých odhadů mohla zvítězit Lidovědemokratická fronta, v níž hrála rozhodující roli komunistická strana, když prohlásil, že všichni katolíci, kteří by volili komunistickou stranu, budou exkomunikováni (čímž de facto dal věřícím pokyn k volbě křesťanských demokratů). To mu však nestačilo. V roce 1949 podepsal dekret Svatého oficia, který vyhlašoval exkomunikaci všech členů a podporovatelů komunistických stran. Minulých, současných i budoucích.

V roce 1949 jsem měl čtyři roky, pročež jsem se o své exkomunikaci dozvěděl až daleko později. To už jsem měl za sebou i tzv. „svaté přijímání“ a v souvislosti s povinnou zpovědí před zmiňovanou akcí jsem se s církví rozešel já! Jda k takové velevýznamné zpovědi neovanut vírou, hledal jsem poučení u zkušenějších borců z rodin, pro které byl kostel skoro důležitější než vinohrad. A prý se musím vyzpovídat z toho největšího hříchu, co mám, zalžu-li, spadne na mě kostel. Tož to byl sakra problém pro normálního kluka, jakým jsem byl. „Hříchy“ jimiž jsem se mohl vykázat, byly na úrovni opisování ve škole, napovídání tamtéž, vrcholem pak bylo tvrzení, že to nemohl být gól, ale pouhá tyčka, kterou tvořila cihla zakrytá čapkou. S těmito „hříchy“ pokleknout u zpovědi bych se dočkal akorát pádu střechy kostela na svou hlavu. Jasně jest nutno „hříchu“ mocnějšího. Ale když není a bude jen smyšlený? Pád střechy za „lež“ jest pak rovněž nevyhnutelný, bůh vše ví.

A tak jsem v pokleku a vyděšen svěřil se, že jsem rodičům ukradl sto korun. Hřích jak prase, sto korun byl tehdy peníz. Dostav rozhřešení, vykročil jsem k východu, stále očekávaje zhroucení kostela za tu svou lež!

Kostel stojí furt a já jsem mimo církev pravou, tj. katolickou! Smutek mnou nelomcuje, ovšem vůči věřícím nemám žádnou averzi. Církev katolickou však nemusím - a to fakt nelžu!

Každý něčemu věří, i nevěrec věří své nevíře, tak už to prostě chodí.

Tož tak.

***

 
„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich