Co nám kapitalismus dal a vzal PDF Tisk Email
Napsal uživatel František Nevařil   
Čtvrtek, 19 Leden 2017 00:20

Co nám kapitalismus dal a vzal

Od »ekonomického zázraku« k dnešní »blbé náladě«

Rozhovor s Františkem Nevařilem, bývalým poradcem tří předsedů vlád

 

V prvním projevu nového prezidenta Havla jsme slyšeli, že »naše země nevzkvétá«. Jak to vlastně skutečně bylo?

 

Československo po druhé světové válce do konce osmdesátých let prodělalo úplný »ekonomický zázrak«, přinejmenším ve srovnání s bídou první republiky a samozřejmě německou okupací a válkou. Který kapitalistický stát v tomto období (pokud nebereme v úvahu nově zbohatlé země z ropy nebo tzv. asijské tygry, kam USA a spol. v té době převedly podstatnou část svého průmyslu) vybudoval výhradně z vnitřních zdrojů a vlastní práce našich lidí takřka novou ekonomiku a zvýšil množství, a tedy i hodnotu domácího majetku (státu, místních orgánů, obyvatelstva) skoro osminásobně (v rámci toho na Slovensku – které v tomto období bylo nejrychleji rostoucí zemí Evropy a vyrostlo téměř od nuly – dokonce 11krát)? Hrubý domácí produkt vzrostl devětkrát, osobní spotřeba obyvatel skoro pětkrát a tzv. společenská spotřeba (výdaje na zdravotnictví, školství, kulturu, sociální péči, vnitřní bezpečnost atd.) skoro osmkrát.

Z celkové hodnoty národního majetku bylo okolo 70 procent ve společenském – státním, obecním nebo družstevním – vlastnictví. Koncem osmdesátých let téměř dvě třetiny našich obyvatel žily v bytech postavených až po válce. Stát měl k dispozici 85 mld. Kč finančních rezerv (v dnešních inflačních cenách by reprezentovaly osmi až desetinásobek), měli jsme 107 tun měnového zlata a stát, lidospráva i obyvatelstvo byly v podstatě bez dluhů. Byla zajištěna vlastní potravinová a nejméně na 25 až 35 let i energetická soběstačnost. Atd.

 

Byl jste poradcem několika předsedů vlád, takže víte o tehdejších problémech. Jaké byly?

 

Fakt je, že přes tyto výrazné ekonomické úspěchy v lidech narůstala nespokojenost. Možná bychom dnes mohli říci i to, že na jedné straně je »pálilo dobré bydlo«. Nebyla tu nezaměstnanost, bezdomovectví, exekuce, sociální ghetta, lidé měli sociální jistoty. Životní úroveň jim výrazně vzrostla. Ale co naplat? Je nesporné, že ve svém nejbližším okolí, to je hlavně v Německu a Rakousku, přitom viděli daleko bohatší a modernější sortiment zboží všeho druhu, rozrůstala se tu síť supermarketů, daleko rychleji tu byly do běžného prodeje zaváděny nové technické i módní novinky. Záviděli jim bohatý výběr osobních aut. Vesnice i města byly daleko čistší a úpravnější. V západní Evropě byl uplatněn široký bezvízový styk, a proto místní jako turisté mohli bez obtíží jezdit volně, skoro kam chtěli, zatímco u nás byli omezeni, pokud jde o cesty na Západ, výjezdními doložkami a nedostatkem tvrdých měn.

Samozřejmě, štvala je i jednostranná propaganda, narušovaná jen zahraničními vysílači, především Svobodnou Evropou. Je přirozené, že to všechno chtěli mít také, a měli na to plné právo.

 

Ano, jistě, ale lidé to chtěli hned a ono leccos nebylo…

 

Jsem přesvědčen, že zmíněné nedostatky byly v tehdejší socialistické ekonomice poměrně snadno odstranitelné. Jejich příčiny totiž nebyly fundamentální, ale spočívaly především ve sterilitě tehdejších politických a na bázi toho i ekonomických metod řízení. Základy národního hospodářství byly totiž zdravé. Ekonomika trvale rostla, i když už nijak závratným tempem. Problematická byla její nerovnovážnost, v níž hodnota poptávky převyšovala nabídku. Přesto inflace byla ještě pořád minimální, okolo jednoho procenta ročně, rozpočty byly v zásadě vyrovnané. Průmyslová i stavební produkce byla na dobré evropské úrovni, družstevní zemědělství bylo dokonce v mnohem lepší kondici než to privátní na Západě. Jen si připomeňme, co se všechno u nás na vysoké technické úrovni produkovalo – jaderné elektrárny, moderní tramvaje, vynikající zbraně, dopravní i trysková letadla atd. V tom i špičkové vlastní vynálezy, třeba tryskové stavy, elektronový mikroskop či známý radiolokátor Tamara. Zejména s přihlédnutím k dnešním zkušenostem bychom měli ocenit naše tehdejší banky a pojišťovny, které s daleko nižším počtem pracovníků obsluhovaly kvalitně v podstatě stejný rozsah ekonomiky a obyvatel jako dnes. Fungovaly téměř bez poplatků. Vklady a životní pojistky zajišťovaly standardní reálný úrokový výnos, byly stoprocentně zaručené a anonymní.

Hlavní problém jsem proto viděl v tom, že nebyl zvládnut, a naopak silně podceněn, sektor obchodu. Obchod, obchodníky a nejrůznější kšeftsmany (třeba typu známých Horáčků) všeho druhu tehdejší systém prostě nezvládl, na ty byl i ústřední výbor krátký. Jak třeba víme, řada zboží na jedné straně nebyla, ale vždy se dalo za nějaký úplatek sehnat. To znamená, že vlastně bylo a jen »na cestě se to« nějak zadrhlo.

Toto podcenění platilo i pro zahraniční obchod, především v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci. I když tato mezinárodní instituce byla pro čs. ekonomiku nesmírně výhodná, bohužel se v jejím rámci málo obchodovalo, ale především spolupracovalo a kooperovalo. V zásadě byl proklamovaný princip »vzájemných výhod« v pořádku, ale přece jen to současně podlamovalo i vliv potřebné mezinárodní konkurence.

 

Hledalo se řešení? Jaké?

 

První pokusy o zásadní reformu a řešení těchto nedostatků byly interně předkládány už v roce 1982. Politicky se ale tehdy vůbec neprosadily. Z iniciativy tehdejšího Úřadu předsednictva vlády, a osobně premiéra Štrougala, se proto znovu přišlo s dalšími komplexnějšími návrhy až v roce 1986. Tady už se prosazovala zásada, že bez zásadní změny společenského (rozuměj »politického«) klimatu v zemi se jakákoliv skutečná náprava nepodaří.

Šlo přitom o tři hlavní směry řešení. V politice se už opatrně přicházelo se zrušením ústavní vedoucí úlohy komunistické strany a monopolu rigidního pojetí marxismu-leninismu, jakož i s návrhy na zrušení systému výjezdních doložek. O tom se ovšem jednalo hodně pod pokličkou.

Druhá, a to »veřejná« oblast byla považována za rozhodující, protože se týkala nejen změn tzv. mechanismu řízení podniků a jejich organizační výstavby (demonopolizace), ale už také dílčích změn v uspořádání orgánů státní správy a moci, oddělení samostatné emisní banky od komerčního bankovnictví, omezení nadměrně rigidních forem plánování a regulace podniků, nové soustavy daní a zákonných pojištění, obnovy živnostenského sektoru výroby a služeb. Měl být rekonstruován i systém sociálních platů v zájmu omezení některých jeho parazitických rysů.

Ve vztazích ke světu pak šlo o sjednocení a zpevnění měnových kurzů naší koruny, decentralizaci podniků zahraničního obchodu do přímé působnosti odvětvových resortů a podniků, přeměnu RVHP na systém volného obchodu na bázi směnitelných měn apod. Důležitý byl i požadavek, aby se nadále hodnocení reálné úspěšnosti ekonomiky neopíralo jen o plnění plánů, ale stejně tak o výsledky soustavného srovnávání dosažených výsledků a stavu se sousedními západními státy, tedy Spolkovou republikou Německo a Rakouskem.

Konečně poslední směry řešení byly zaměřeny na zásadní věcné změny v dosavadním směřování ekonomiky. V rámci toho tak byly předloženy návrhy na přeměnu stávajícího Tuzexu na obchod s dováženým zbožím za tvrdé měny s možností nakupovat je bez omezení v aukcích organizovaných centrální bankou, organizovat masový dovoz ojetých automobilů, moderní techniky (počítačů atd.) druhého sledu a »výprodejových« módních výrobků (viz dnešní secondhandy).

Za nový významný zdroj aktivizace ekonomiky a volných měn považovat rychlý rozvoj zahraničního cestovního ruchu a nabídku subdodavatelské »levnější práce« pro zahraniční podniky, především v SRN. Částečně restrukturalizovat čs. ekonomiku tak, aby byly omezovány produkty přinášející nedostatečnou přidanou hodnotu. Přesměrovat významnou část stavebnictví z často nadbytečných velkých staveb na stavební opravy a údržbu, zejména domů a bytů. V devadesátých letech měla proběhnout masivní rekonstrukce dopravních (silničních, železničních) sítí a telekomunikací, na což byly vyčleněny mimořádné zdroje. Rozběhnout odsiřování tepelných elektráren a dokončit plynofikaci ekonomiky a zlepšit tak významně životní prostředí. Diverzifikovat zahraniční energetické zdroje. Atd., atd.

 

Dobře. Plány jsou ale jedna věc, ale co realizace?

 

Především zdůrazňuji, že navržený obsah těchto reforem iniciovaný vládou byl potřebný a racionální. O jejich prosazení se ale muselo bojovat. Nastoupilo totiž jakési handrkování s Ústředním výborem KSČ, který tehdy jediný měl pravomoc tyto věci schvalovat. Bohužel jako vždy si také v této »reformě« zase vynutil a převzal vedoucí úlohu, a tím se potom věci zbytečně komplikovaly, a hlavně zašmodrchávaly a původní záměry oklešťovaly. Z jeho strany k těmto změnám totiž nebylo moc ochoty, jevily se zřejmě politicky riskantní (samozřejmě především pro samotné vedoucí funkcionáře) a věci se neuvěřitelně protahovaly. Týkalo se to hlavně ztráty celého roku 1987, který jsem považoval za »rok ztracených příležitostí«. Jak se ukázalo, za dva roky nám právě ten čas významně chyběl.

Pak nastupovala únavná »meziúřední« jednání a dohadování metodou »vpřed a vzad«. Upřímně řečeno, kdyby v té době už nepůsobil v SSSR, byť značně splašeně, Gorbačov s jeho návrhem zákona »o státním podniku«, pak by stejně z těchto představ moc neprošlo. Připomeňme si, že v té době u nás bylo národní hospodářství organizováno převážně ve velkých podnicích a družstvech, řízených prostřednictvím výrobně-hospodářských jednotek (dnes bychom je nazývali »holdingy«) a jejich generálními řediteli. Nutno konstatovat, že ti měli na ÚV KSČ a v jeho aparátu mimořádný vliv, a bohužel v prosazování nutných reforem sehráli spíše úlohu brzdy. Nechtěli totiž přijít o svá monopolní postavení, dokonce neměli ani zájem o nějaké »ekonomické osvobození«. Jim se pod kuratelou státních plánů pracovalo mnohem lépe, protože ty z nich snímaly značnou část jejich odpovědnosti.

Pokud jde o postoje federálních premiérů, pak Lubomír Štrougal byl, jak známo, iniciátorem a předkladatelem reforem, a po jeho vystřídání Ladislavem Adamcem (koncem roku 1988) byl i on jejich horlivým propagátorem. Ten se v rámci daných možností snažil průběh jejich zavádění maximálně urychlit (dokonce jsme mu po straně říkali »Laďa urychliť«).

 

Moc informací…, omlouvám se. Nedokázal jsem je ani vstřebat. Mohl byste nám říci, čeho vůbec bylo, nebo nebylo do konce roku 1989 dosaženo?

 

Takže shrneme-li, nejmenší pokrok byl samozřejmě politický, tady byly legislativním odborem vlády teprve zpracovány první pracovní návrhy na nutné změny ústavy a zákonů. Pokud možno se o nich zatím jednalo jen »v kuloárech«. Pokud jde o věcné změny, pak už proběhla nutná právní i věcná příprava.

Pokud jde o diverzifikaci energetických zdrojů, šlo o zapojení ČSSR do alternativního balkánského ropovodu Adria, byla propojena i naše (vlastně RVHP) elektrická VN síť na západní Evropu (SRN). V září 1989 už byl Výkonným výborem RVHP schválen program přeměny této naší rozhodující mezinárodně obchodní organizace na pásmo volného obchodu a volných měn. To bylo samo o sobě takřka revoluční, důsledky tohoto kroku se měly projevovat už v roce 1990. Byla takřka dokončena plynofikace našeho území a velmi účinně se »pod bičem« premiéra Adamce rozběhly konkrétní práce na hromadném odsiřování tepelných elektráren, kde ovšem bylo nutno ještě dořešit řadu nejen technických, ale i tzv. výzkumných problémů. Problém výrazného ozdravění životního prostředí byl kvalifikován jako jeden z ústředních cílů budoucích pětiletek. Řada ostatních zmiňovaných cílů, především rekonstrukce dopravních a komunikačních sítí, výchozí restrukturalizace ekonomiky a aktivizace zahraničního, hlavně aktivního cestovního ruchu už byly v zásadě zapracovány do schválené koncepce ekonomického a sociálního rozvoje země do konce roku 2000.

Další měly být řešeny na pochodu v rámci ročních plánů a programů. Jejich pokračování nový polistopadový režim většinou opravdu převzal a aktivně využil (i když něco z toho také pořádně zpackal, viz třeba dostavbu Temelína).

V rozdílném stavu rozpracovanosti zůstaly změny metod centrálního a podnikového řízení. Došlo k dílčím změnám v organizaci ústředních orgánů (například spojení ministerstev financí a cenových úřadů) včetně vnitřních změn přímo v úřadě vlády, v jejichž rámci se např. Marián Čalfa stal ministrem. Státní banka československá předala podstatnou část své operativní práce nově vzniklým komerčním bankám a stala se výhradně jen centrální emisní bankou. Státní plánování bylo výrazně redukováno a v té době vlastně zůstaly jako regulované oblasti jen limity dovozů (především z oblasti volných měn) a mezd. V oblasti daní byl vytvořen reálný prostor pro nový systém daní z příjmů právnických i fyzických osob a zákonných pojištění. Byl přijat nový zákon o cenách umožňující zásadní zpružnění jejich regulace a změn. Dokonce byly předloženy návrhy na uvolnění cen řady oborů průmyslu a stavebnictví, s nimiž jsem vzhledem k neúspěšnému vývoji a stavu demonopolizace osobně nesouhlasil. Došlo ke sjednocení dosud rozdílných obchodních a turistických kurzů koruny a zpevnění jejich parity.

Naopak se pořád v té době nepodařilo prosadit nutné změny zákonů, pokud se týkaly uvolnění drobného podnikání a živnostenského sektoru. Vlastně ani žádoucí demonopolizaci podniků a VHJ, která paradoxně v některých oborech byla ještě dokonce posílena.

 

Pak přišel listopad 1989. Všechno bylo naopak. Jaké jste tehdy dostali pokyny?

 

Všichni víme, že poměry se změnily ze dne na den. Dosavadní reformátoři zmizeli přes noc ze scény. K moci se dostala nová »samozvanecko-disidentská« garnitura v čele s nesmrtelným a nedotknutelným Václavem Havlem, jehož neomezená politická moc tehdy u nás byla větší, než by v dnešním Rusku mělo pět Putinů. Podlomena byla vlastně až po dvou letech, kdy se do čela české vlády dostal Václav Klaus s jeho ODS.

Tato nová moc nespočívala na nějakých zákonech. Jednoduše KSČ zmizela náhle ze scény, a nový premiér Čalfa s jeho poskvrněnou komunistickou minulostí mu doslova četl z očí a plnil každé přání bezodkladně, dokázal je snad i sám pro něho zformulovat. A parlament to všechno bez reptání oštemploval. Nastoupili nejen noví lidé, ale i nové zájmy, přičemž u Havla se projevil především mimořádný zájem o tzv. mimosoudní nápravu křivd a majetkové restituce.

V ekonomické sféře předal však moc a podporu Václavu Klausovi, byť se neměli zřejmě od začátku moc rádi, ale asi mu tenkrát nějak unikl. Nikoho jiného pravděpodobně nenašel. A ten měl svoje milce-obdivovatele, my »reformátoři« jsme pro ně byli jen »old boys« (pro nás to naopak byli ekonomičtí prosťáčkové, kteří nikdy neviděli podnik zblízka; určitě jsme však podcenili jejich skutečné záměry i možnosti).

Zatímco do té doby jsme se potýkali s ÚV KSČ, který jsme považovali oprávněně za sabotážní instituci, nyní jsme přišli »pod nůž« těmto likvidátorům. Takže už vůbec nešlo o nějaké příkazy pro nás, na řadu přišlo úplné rozehnání těch, kteří s dosavadními pracemi měli něco společného. V prvé řadě byl zrušen vládní útvar, který měl celou organizaci reformy na starosti a samozřejmě hned byli vyhozeni (nejen) jeho vedoucí pracovníci (J. Matějka, B. Studýnka). Řízení ekonomiky a tzv. nových reforem převzalo zcela jednostranně a bez ptaní do své působnosti Klausovo federální ministerstvo financí.

 

A jak se to týkalo vás osobně?

 

Mně samotného na začátku roku 1990 Čalfa okouzlený svým novým postavením iniciativně ujišťoval, že se v ekonomických otázkách bude o mě a moje doporučení opírat. To ale rychle vyprchalo, když zjistil, že se tak dostává do rozporu s Klausem, který, jak známo, chtěl a prosazoval všechno jinak, zjednodušeně řečeno chtěl restaurovat kapitalismus. Navíc volil na premiéra a vládu metodu, které nedokázali čelit. Prostě zpracovával své »revoluční« návrhy a materiály docela partyzánsky, nedával je jiným k připomínkám, ale předkládal je přímo na jednání vlády, takže se k nim nikdo předem nedostal a tedy ani při dobré vůli nemohl posoudit a ovlivnit. To se mimo jiné týkalo i Zprávy vypracované Mezinárodním měnovým fondem (který se hned stal naším poručníkem), jež byla využita jako argumentace pro zdůvodnění řady návrhů. Vláda ji ale v originále vůbec nedostala. Jednala jen podle odvozené informace ministerstva financí, a co v ní tedy skutečně bylo (třeba, co bylo »závazné« a co jen doporučené), se nikdo jiný nedozvěděl. Čalfa neměl tu sílu ho s tím vyhodit a přimět k poslušnosti, takže musel prohrát. Jen pro ilustraci: tak se např. narodila velká a tehdy mimořádně medializovaná a proklínaná tzv. celní válka s občany okolních zemí, když byla v únoru či březnu 1990 přes noc v turistickém kurzu devalvována koruna z 15 na 35 Kč za americký dolar. To se jim to nakupovalo…

Pak už jsem osobně měl s premiérem samé a čím dál větší rozpory. Ve stručnosti - nesouhlasil jsem s návrhy klausovských reforem, s devalvací koruny, s bezprecedentním náhlým uvolněním regulace cen a dovozů v existujících monopolních podmínkách, zděsil jsem se nad návrhy na zrušení RVHP atd., atd. Když v dubnu či květnu Klaus předložil první návrhy na restituce a hlavně všeobecnou privatizaci našich podniků, a tedy výprodej (rozkradení) ekonomiky, už jsem to nevydržel a Čalfovi jsem dokonce před některými členy vlády asi v červnu přímo řekl, že »to, co dosud vláda od ledna napáchala, bylo neštěstí, ale to, co chystá, bude naprostá katastrofa«, tak tím moje sláva skončila. Odmítl se mnou diskutovat, pak mě přímo vzkázal, ať už mu nic neříkám a nepíši. A přestal mě vůbec přijímat. A v září – jak jsem pochopil po diskusi s některými členy vlády? - mně udělil prostřednictvím šéfa úřadu vyhazov. Současně jsem dostal cenzurního »zaracha« v Hospodářských novinách (do té doby na mně požadovali každý týden nějaký článek) a v dalším tzv. slušném tisku. Už dávno to beru jako vyznamenání…

 

Bylo jiné řešení než »klausovské zhasnutí« nebo »kupónová privatizace«?

 

Pokud si odmyslíme, že musíme vzít v úvahu i možnost, že jiné než kapitalistické řešení by nám stejně rázně zatrhlo naše nové spřátelené západní zahraničí, pak samozřejmě podle mého soudu mohlo a mělo být všechno jinak. Výčet toho, co všechno se z hlediska zájmů naší republiky a našich lidí udělalo »špatně«, je nevyčerpatelný. Na nějaké podrobnosti tu není prostor, to je na samostatnou analýzu. Tady lze jen velmi schematicky připomenout negativní dopady některých takových kroků, jakými třeba bylo urychlené zrušení regulace dovozů a cen v monopolních podmínkách, to vedlo k náhlému pádu domácí produkce i vnitřní poptávky, což vyvolalo jen během tří let navazující pokles národního důchodu skoro o třetinu. Z toho se ekonomika vzpamatovávala do konce desetiletí a vlastně k jejímu ozdravění ještě pořád nedošlo (viz prohlubující se pokles zemědělství a výroby potravin, potácející se stavebnictví, monokulturizace a ochabnutí průmyslu závislého hlavně na té nejrizikovější automobilové produkci atd.).

K tomu si přidejme zrušení RVHP (hlavně z naší čs. iniciativy), které nás připravilo o dvě třetiny našich spolehlivých trhů, jež okamžitě nezištně obsazovali naši západní přátelé, devalvace koruny z 18 na 28 Kč za USD připravilo situaci, v jejímž důsledku dodnes každoročně odvádíme stovky miliard výpalného našim zahraničním vlastníkům. To navíc spolu se zmíněnou deregulací cen vyvolalo hyperinflaci a pád spotřebitelské poptávky (do konce roku 1992 spotřebitelské ceny vzrostly o více než 100 procent a dodnes už postupně na osmi až desetinásobek). Došlo tak ke znehodnocení domácích úspor (kam se hrabou ztráty obyvatelstva ve srovnání s tak odsuzovanou měnovou reformou z roku 1953), a tím i k podlomení dosud velmi vysoké úrovně spořivosti.

Restituce a privatizace, navíc »za babku« až zadarmo, je třeba posuzovat jako protiústavní ekonomický a politický zločin, jehož důsledkem bylo nejen založení našeho nového zlodějského oligarchického panstva jako nového domácího vládce a hlavně pak zahraniční kolonizace, které se už nikdy nezbavíme. Podotýkám, že jsme žádný tzv. zahraniční kapitál nepotřebovali, ve srovnání s tím, co u nás bylo každoročně investováno v osmdesátých letech z vlastních zdrojů, jsme ho dostali jako šafránu, a přesto to stačilo k našemu »ekonomickému převzetí«. Atd., atd.

 

Ale rekonstruovaný parlament to přece všechno schválil…

 

Je pravda, že v podstatě tyto kroky rekonstruovaný parlament v září 1990 na základě návrhů ministerstva financí skutečně schválil s tím, že v podstatě byly realizovány už do konce roku 1992 (dne rozpadu Československa). To všechno za pár let ještě dorazila zemanovsko-mertlíkovská »privatizace« našeho bankovního sektoru, při níž jsme zaplatili stovky miliard za to, že si je mocné zahraniční banky laskavě převzaly do své péče. Důsledky takových reforem byly a jsou natolik závažné, že od té doby určovaly ekonomický a sociální vývoj v podstatě až dosud. Jen pro připomínku uvádím, že otcem všech navazujících privatizačních »zhasínacích« zákonů a podobných normativních perel byl tehdejší místopředseda vlády P. Rychetský, který si mimo jiné tak později vysloužil post předsedy Ústavního soudu, ve kterém úspěšně funguje a rozhoduje až do našich dnů.

Všechno toto vlastizrádné a protilidové škůdcovství – jinak se to nazvat nedá – bylo prezentováno jako nevyhnutelná šoková terapie v letech 1990 až 1992. Pravda je, že to bylo nezbytné, pokud byla cílem nového režimu a jeho reprezentantů obnova kapitalismu, vládnoucí oligarchie a následné všeobecné politicko-hospodářské kolonizace. A samozřejmě ožebračení naší země a jejího lidu. To nebyly nějaké omyly či chyby, to byly záměry. Uskutečněné. Řekněme si otevřeně, že tyto důsledky jsou nevratné. O nějaké demokracii a skutečných politických a sociálních svobodách si do budoucna můžeme nechat jen zdát.

Za ty tři roky »šokové terapie« bylo možno vylepšit a dokončit v klidu původně předpokládané politické i ekonomické reformy a zachovat úspěšně všechny výhody socialismu spolu s obnovou tentokrát reálné demokracie. Stačilo odstranit jen ty spíše »kosmetické« nedostatky, které byly mezitím kvalifikovány i kvantifikovány. Včetně určení směrů jejich odstraňování. To bychom ale nepřišli »mírnyx dýrnyx« o náš ohromný majetek a zůstali vlastními pány. A to nemohli naši noví domácí a hlavně cizí páni dopustit, proč by to jinak všechno dělali?

 

Základní podmínky restaurace kapitalismu

 

A co tehdejší restituce a privatizace?

Pokud jde o restituce a privatizace (»prichvatizace«), ty byly a zůstaly jádrem a základní podmínkou této naší restaurace kapitalismu. Povinná daň za »budování kapitalismu v Čechách«. Pravda, proběhly s doporučením Mezinárodního měnového fondu, ale ten tak postupoval jako podle pravítka všude, kam páchl, a všichni víme, komu skutečně sloužil a slouží.

Pokud v jejím rámci byla využita i kuponová privatizace, tak ta už znamenala jen její dílčí komplikaci a kamufláž. Byl to jen doplňující podvod na lidech, kteří jako DIKové (držitelé investičních kuponů) z celkové hodnoty zašantročeného »jejich« majetku nedostali do ruky více než tři až pět procent. Takže celá tato monstrózní akce byla po pravdě jen antisociální, protidemokratický a protistátní čin, který dodnes volá po nápravě. Tedy po restituci dosud zašantročeného majetku našim lidem, na základě principu, podle něhož »co bylo ukradeno, musí být vráceno«.

 

Bylo možné řešit věci jinak?

 

Bylo. Spravedlnosti a efektivnosti by však vyhovovaly jiné přístupy. Tak restituce měly být přezkoumány skutečně řádně a odpovědně soudně, a nejen formálně odbyty tím, že kdo co požadoval, tak dostal. Nedošlo by tak k prolamování tzv. Benešových dekretů, rozbíjení fungujících a úspěšných jednotných zemědělských i výrobních družstev a miliardových nepodložených výdajů do kapes různých šíbrů jako náhrady »justičních a jiných křivd«, k nimž ve skutečnosti vůbec v minulosti v takové míře nedošlo. Privatizace (?) se také mohla řešit bez ztráty kytičky. Sám jsem předpokládal a doporučoval, aby tzv. malá privatizace provozoven a prodejen proběhla jako zavedení systému jejich pronájmů (v dnešním pojetí franšízy) zájemcům, pokud možno z řad stávajících zaměstnanců. Tím by byl úspěšně vyřešen i problém obnovy malovýroby a živností.

Pokud jde o velkou privatizaci, tady jsem navrhoval v zájmu zpružnění ekonomiky její »odstátnění« a decentralizaci. Zejména zřízení řady zákonných sociálních fondů, především důchodového zabezpečení (nejen), do jejichž majetku by ze státního vlastnictví byl základní průmysl a služby převeden (např. energetika). To by vytvořilo zdravý základ jejich hospodaření a trvalých jistot pro občany. Jiné podniky, především z oblasti spotřebního průmyslu, vodovodní a kanalizační sítě apod. měly být předány bezúplatně obcím, resp. lidosprávě. Velká část státních a obecních bytů mohla být prodána už tehdy jejich nájemníkům.

Pokud jde o komerční banky, tady nutno konstatovat, že jejich problémy s pochybnými úvěry vznikly až po listopadu 1989. Ale i tady platí, že pokud po pár letech měly rizikové úvěry zejména řady velkých podniků, měly být v prvé řadě řešeny jejich problémy, jejich ozdravění. Tím by současně byly řešeny i problémy věřitelských bank. Atd., atd. Ale to všechno už skoro nemá cenu rozebírat, protože o takovou nápravu v té době, a ani dnes, nikomu z domácích i cizích mocipánů nešlo. Šlo jen a jen o to, dostat nás »na lopatu«, a to se plně zdařilo…

 

Podařilo?

 

Podařilo, připomeňme si jen výsledky hospodaření »nové strany a vlády«. Hodnocení krutostí totality a nabytí nových svobod ponechme pohádkářům. I když jen okrajově by bylo vhodné poukázat na vznik a váhu nově vzniklých a dříve neznámých sociálních zločinů a krutostí. Tak jen výbuch závažné kriminality na území bývalé ČSFR (přírůstek zhruba o 200 vražd ročně) dává bratru za uplynulou dobu okolo 5500 mrtvých obětí navíc. Při vší pietě je to proti uváděným 246 nebo kolika obětem justičních vražd za 41 let totality pouhý pakatel.

Nebo průměrná nezaměstnanost přesahující 400 tisíc frustrovaných a nešťastných lidí bez existence, což pro ně fakticky znamená ztrátu kvality života v rozsahu vyčíslitelném skoro na jedenáct milionů let jejich osobního neštěstí. Dobu obíhání úřadů práce a zaměstnavatelů a doprošování. Ztrátu lidské důstojnosti. Místo strachu z StB těch desítek disidentů dnes, jak známo, pořád žije v trvalém strachu o práci, z plantážnických manýrů dnešních zaměstnavatelů-otrokářů, z placení dluhů, exekucí, kriminálníků atd. už nejméně polovina populace.

Takže lidé dnes mají kdykoliv banány, rozsáhlou síť supermarketů, fastfoodů, secondhandů či krámků, pestrý sortiment všeho možného zboží v parádních obalech a vnucovaného agresivní všudevlezlou reklamou. Auta dostaneme kdykoliv a jaké jen chceme, až po ty za několik milionů. Domácnosti jsou vybaveny novou moderní elektronikou. Jezdit po světě také lze, kam chceme, pokud na to máme. Jen do Ruska to jaksi není vhodné. Říkat si také můžeme, co chceme, třeba veřejně nadávat našemu prezidentovi do sviní, nebo na Putina a hlavně na ruské nebo čínské agresory. Není ale možné se otírat o holocaust a Židy vůbec, připomínat válečné zločiny USA či Západu, požadovat pohnání jejich odpovědných politických vůdců před mezinárodní soud, upozorňovat na zločinnost a parazitismus vlastníků soukromých kapitálů a chtít mnoho jiných informací, o které by určitě veřejnost projevila zájem. Konečně už jsou připraveny i nové zákony směřující k přímému zavedení cenzury (která tady stejně skrytě působí od samého začátku).

 

Je na tom všem nějaké pozitivum?

 

Pozitivním polistopadovým rysem je snad jen to, že vlastně navázal, pokračoval a skutečně urychlil ty věcné vývojové trendy, které byly předpokládány a prosazovány i zmíněnou poslední »komunistickou« reformou. Tedy v odsiřování tepelných elektráren a výstavbě Temelína, ozdravování životního prostředí, prodlužování průměrného věku (bohužel při současném výrazném poklesu porodnosti), masové rekonstrukci domů a bytů (nové fasády, střechy atd.), prudký rozvoj aktivního zahraničního cestovního ruchu a dodávek domácí »levné práce« pro cizí podniky. Došlo k vybudování nových mobilních telekomunikací a elektronizaci firem i domácností, tentokrát už v podstatě souběžně s obdobnými procesy na Západě.

Ale ani to všechno se zdaleka neobešlo bez »ztráty kytičky«. Víme, že jsme se stali centrem evropského hazardu, prostituce, homosexualismu, cizích ožralů. Bohužel i aktivními hostiteli černých skládek odpadů v našich lesích a kolem cest. Plocha našich orných půd i lesů se trvale zmenšuje a vlastně ani nevíme, co nám z toho vůbec ještě patří.

 

Čím ještě jsme tyto výdobytky zaplatili? Ještě jednou se musím zeptat: Co se podle vás vůbec nepovedlo?

 

Především nový režim naši životní úroveň »budoval« na zcela nových faktorech. Nedokázal to vyšší společenskou produktivitou naší reálné ekonomiky (viz trvalý úpadek našeho propadlého zemědělství, zbytkového »montárenského« průmyslu i potácejícího se stavebnictví). Vždyť souhrnný HDP naší reálné ekonomiky se po pravdě pořád tluče někde okolo té úrovně, která byla dosažena už koncem osmdesátých let. Zemědělství přesedlalo na řepku a skomírá, podstatná část průmyslových odvětví a oborů byla nenávratně zlikvidována.

Bojíme se ale pořád jednoznačně vyslovit, že staronový kapitalismus přinesl republice ve srovnání s dobou »totality« ekonomický krach. Začal žít z dědictví po »komunistech«, protože i když náš dřívější ohromný majetek poničil a zašantročil, přece jen na této bázi byla vybudována nová třída domácích horních vládnoucích a bohatých deseti tisíc, kteří nám teď dodávají jakýsi společenský lesk. A něco málo z toho přece jen zůstalo k »použití« i tomu státu (markantním příkladem je snadná útrata převzatých finančních rezerv a »prodej« zlatého pokladu). Po jeho rychlém vyčerpání se začalo žít na veřejnoprávní i soukromé dluhy, které nám už souhrnně narostly do horentních a vlastně nesplatitelných výšin a až dosud se ještě pořád každým dnem zvyšují. Podle zásady feldkuráta Katze, podle něhož »to se nám to hoduje, když nám všichni půjčujou«. Podotkněme »zatím«.

Začalo se ale i šetřit, i když ne na těch pravých místech. Především na zaostávající a chátrající infrastruktuře, což prokazuje zejména neblahý stav výstavby a rekonstrukcí našich silnic a dálnic, mostů, vodovodů a kanalizací, památkových objektů, škol a nemocnic, sociálních bytů, atd. A na tom, co uniká běžné pozornosti, totiž na dětech. Nová doba přinesla úbytek narozených dětí, každoročně okolo třiceti tisíc. Rodiny si jich totiž nechtějí nebo nemohou dovolit. Což za 27 let reprezentuje ztrátu zhruba 800 tisíc nových občanů a budoucích pracovních zdrojů, ale současně to státním (veřejnoprávním) institucím a rodinám přineslo velkou úsporu(?), která podle odborného odhadu už sama kumulativně přesáhla bilion korun. Je to tvrdé, ale je to tak.

Za druhé došlo k zásadní změně v rozdělování vytvořených zdrojů. Každý si umíme představit, že jsou jiné příjmy na hlavu a jiná životní úroveň v rodinách s přibližně stejnými příjmy, pokud v jedné nejsou žádné a v jiných třeba pět dětí. A podobně je tomu i ve státě. Neboť náš současný stát to zařídil tak, že počet »příjemců« se výrazně snížil a mohl tak ponechat větší díl dostupného koláče těm zbývajícím, řekněme do určité míry dobově privilegovaným. O které lidi jde? Vypadli nám totiž v podstatě statisíce vyloučených nezaměstnaných, stotisíc bezdomovců, miliony exekuovaných a přes dva a půl milionů ožebračených důchodců. O těchto »přínosech« se jaksi neví a nemluví. To už něco pro ty zbývající přece hodilo něco navíc, aby se aspoň jim zalepily oči.

 

Údajně ale u nás máme nevídaný blahobyt, a lidi by proto měli být vděčni až za hrob…

 

Je pravda, že na první pohled si (ti »ostatní« nepostižení) lidé žijí dobře, prý až moc. Bohužel i to je klamné. Máme kolem sebe plno luxusu, ale běžný spotřebitel to necítí. Právě naopak. Tak třeba máme sice bohatší výběr potravin a jsou velice krásně (většinou) balené, ale jejich kvalita je podstatně horší. Dřívější pánské obleky, dámské šaty a kožené boty nahradily obyčejná fórová trička, džíny a jakékoliv křusky. Drahé technické výrobky začínají po dvou letech hromadně kolabovat.

Na jakési špici opravdového zvyšování materiální životní úrovně vidíme docela po právu růst počtu nových bytů, zvlášť potom rodinných domků, osobních aut a moderní elektroniky. Ne nějakých triček a džínů. Statistiky ale dokazují, že to v této oblasti není zdaleka tak slavné. Nových bytů a v tom i rodinných domků se každoročně staví méně, než tomu bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Lidé se orientují na malometrážní byty, protože výše nájmů jsou horentní a na pořádné bydlení tedy nemají. Pokud si dovolí stavět nové, tak převážně na hypotéky, které je zatíží na 15 až dvacet let. Počet osobních aut sice vzrostl, ale zase zhruba stejným tempem, jako tomu bylo dříve (růst počtu aut na sto domácností za srovnávaných dvacet let před a po listopadu 1989). Přičemž ale dříve šlo výhradně o nové vozy a dnes skoro z poloviny o dovezené ojetiny (proto se také jejich průměrné stáří výrazně zvýšilo). A když si vezmeme kalkulačku, uvidíme, že celková výše současných dluhů našich domácností se už zhruba rovná hodnotě (ocenění) všech těchto aut a snad dokonce i průměrného elektronického vybavení navíc. Na druhé straně lidé nespoří nebo aspoň podstatně méně než dříve – nemají na to. Zato se hodně vypůjčuje, hledá se spása u bank i u lichvářů. Všechno je to jen »na sekeru«.

Nakonec ještě k té explozi(?) rekreace. Také zde platí, že není všechno zlato, co se třpytí. Neboť pro běžné zájemce byla v podstatě zlikvidována levná domácí, zadarmo nebo skoro zadarmo poskytovaná vysoce kvalitní podniková a odborářská rekreace a samozřejmě i placené lázně. Pro názornost, jen odboráři v roce 1989 zabezpečili rekreace pro 520 tisíc osob. Dnes zbyly jen ty v době totality vybudované chaty a chalupy a cesty k »babičce«. Pokud jde o cesty našich běžných obyvatel »do světa«, tak třeba v roce 1989 z ČSSR vycestovalo do zahraničí 8600 tis. osob (55 % z počtu obyvatel), z toho do kapitalistických států (bez území tehdejší NDR) »pouhých« 2320 tis. osob (15 procent z celku). A to byly převážně dovolené, takže to zdaleka nebylo tak málo

Nyní se sice jaksi skoro automaticky počítá s tím, že dovolenou venku a z toho hlavně na »Západě« tráví snad každý, ale nemáme o tom vůbec žádný spolehlivý údaj. Odhadnu-li, že v roce 1989 ze samotné ČR do zahraničí za rekreací vyjelo zhruba šest milionů (70 % z ČSSR), pak podle statistiky v roce 2007 to bylo (bez cest na Slovensko) jen 4,2 milionu lidí. Pokud na »Západ« tehdy vyjelo podle stejného metru 1,63 milionu, pak nyní to bylo 1,8 až dva miliony osob. (V roce 2000 pak ještě méně, jen asi 12 až 13 procent, tedy méně než za komunistů.) Také tady nejde proto o žádný zázračný skok, ale spíše o přirozený a přiměřený vývoj.

Je nesporné, že i dnes se většina zahraniční rekreace jako tehdy koná (a tento podíl se stále posiluje) na území bývalé Jugoslávie, Bulharska či Rumunska. Dokonce největší destinací se stalo dříve domácí Slovensko. Takže konec konců jako dříve většina našich zahraničních rekreantů kromě příslušníků nové šlechty a jejích poskoků a propagátorů končí stejně tam jako za oněch vysmívaných časů.

 

A co společenská spotřeba?

 

Ani tady nevidíme žádné úspěchy. Mám na mysli oblast zdravotnictví, školství, kultury, sportu, památkové péče, vnitřní bezpečnosti nebo sociální péče. Jistě si výrazně polepšila katolická církev, ale jinak schází peníze na financování těchto činností, kam se podíváme. Dnes jsou to odvětví »na žebrotě«. Nářky a požadavky na peníze pro ně slyšíme denně ze všech stran a nezdá se, že by se tu situace v dohledné době mohla zlepšit. Ze všech těchto skutečnosti je vidět, že pro oněch klasických 99 procent vůbec nejde o nějaký nevídaný blahobyt, který nám přinesla »doba nové svobody«, ale převážně o pouhý rizikový flanc a mam.

 

Byli jsme v lecčems soběstační. Dnes nejsme. Chápete to - jestliže myslíme i v jiných souvislostech, tedy v evropském ukotvení apod. - jako krok správným směrem?

 

Ekonomická soběstačnost je samozřejmě relativní. Čím menší země, tím je její vnější závislost zákonitě vyšší. Fakt je, že bývalé Československo bylo schopno zabezpečit a udržet potravinovou soběstačnost – samozřejmě s výhradou nutného dovozu tropických nebo mořských plodů. O tu jsme už dávno přišli. Energetická soběstačnost byla zajištěna jistotou výhodných dovozů ropy a zemního plynu ze SSSR a výstavbou dostatečných kapacit jaderných elektráren. Také ta už ale dožívá. Usilovat o dosažitelné maximum ekonomické soběstačnosti je však pořád žádoucí. Vždyť i to je základem státní suverenity. Samozřejmě i my jsme se už začali ve velké míře spoléhat na cizí levnou práci. Nejde jen o dovoz vykořisťovaných Ukrajinců, ale hlavně o dovoz laciného zboží z dosud levných asijských teritorií. To ale nebude trvat věčně. Ve světě nabývají na síle nové trendy. Především se musí počítat s tím, že - jak ukazuje příklad Číny - také v dosud rozvojových zemí se bude zákonitě zvedat jejich životní úroveň, a tedy i cena jejich práce a na ní závislé ceny našeho importu. Přetahování všeho možného po celém světě se bude omezovat. Přijdou chvíle, kdy se postupně dovoz prodraží a bude omezován. Pokud máme myslet aspoň trochu strategicky, musíme s tím počítat a mít předem k dispozici vlastní produkční kapacity.

Zatím pořád máme zásoby půdy, lesů i vody. Takže obnovit potravinovou soběstačnost bude nezbytné. Energetickou soběstačnost lze v zásadě zabezpečit jadernou energetikou i rozšířením a zefektivněním obnovitelných zdrojů (solární energetiky). Z domácích zdrojů lze plně zabezpečit služby všeho druhu, což samo o sobě reprezentuje už víc než polovinu ekonomického výkonu. Zbývá tedy uvažovat jen o produkci zpracovatelského průmyslu (zhruba třetina ekonomiky), který dříve patřil k naší hospodářské základně. Tu jde o oblast bouřlivého rozvoje nových dostupných technologií, které umožňují v podstatě už nyní takřka kdekoliv dostatečně efektivně produkovat nejrozmanitější sortiment zboží v potřebných menších i větších množstvích a různých modifikacích. Bude proto reálné počítat s větším podílem lokalizace takové produkce i v takové desetimilionové zemi, jakou je naše republika. Konečně takový trend bude platit pro celou Evropu s tím, že vzájemný zahraniční obchod bude více směřován do výměny sortimentu než zabezpečení základní spotřeby (samozřejmě kromě dovozu nezbytných chybějících surovin a komponentů).

 

Je však 27 let od převratu. Můžete co nejstručněji toto období zhodnotit?

 

Negativní, zcela nesporně, je sám návrat kapitalismu. Shrneme-li, přinesl nám rozpad a odzbrojení státu; ztrátu (rozkradení) ohromného vlastního společenského majetku; zničení zemědělství a podstatné části průmyslových oborů; ztrátu suverenity a tuhou a vyděračskou kolonizaci (dokonce na třech úrovních – SRN, EU a USA); vymýcení demokracie v práci a nemožnost vybudování skutečné demokracie »pro lid«; znehodnocení úspor a okradení vkladatelů; vznik a růst ohromných až nesplatitelných dluhů obyvatelstva, státu i lidosprávy; pokles porodnosti a zhoršování naší demografické struktury; prodlužování doby odchodu do důchodu; soustavné a trvalé odvádění stovek miliard cizím zahraničním pánům; chátrání a zaostávání naší infrastruktury; sociální nespravedlnost a narůstající nesouměřitelnost mezi zbohatlickými zlodějskými a podvodnickými »elitami« a lidmi práce; výbuch kriminality a společenských patologií; znehodnocení rodiny jako základního institutu naší civilizace; degeneraci našeho vzdělávání a kultury; prohlubování příjmových rozdílů našich pracovníků a důchodců ve srovnání se sousedním Rakouskem nebo Německem. Nezaměstnané, bezdomovce, exekuce, soustavný stres a strach o běžnou existenci. Atd., atd.

Co přinesl pozitivního? S využitím modifikace klasického vtipu o stáří lze jen říci: »Kapitalismus má mnoho předností, ale momentálně si na žádnou nemohu vzpomenout.« Tím se myslí pro pracující, tzv. obyčejné lidi. Pravda, lze argumentovat tím novým – blahobyt je, ale je otázka, zda jen tak sami sebe neklameme a neutěšujeme. Pokud se nebojíme myslet na budoucnost…

 

Lze vyvodit z toho všeho nějaké poučení?

 

Zcela zásadní. Případ poválečného Československa prokázal, že jeho ekonomika byla ve srovnání s předválečnou republikou a hlavně polistopadovým ekonomickým zhroucením nazývaným transformací vysoce úspěšná. Přes všechny zmíněné kosmetické a relativně snadno odstranitelné mouchy. Přitom fungovala v obstrukčních mezinárodních podmínkách. Kapitalistický Západ nám bránil v přístupu na své trhy všemi možnými i nemožnými prostředky. Musíme si uvědomit, že i formálně rovnoprávný přístup znamená pro slabé země značné znevýhodnění a omezení. Asi takové, jako kdyby sice podle stejných pravidel v ringu bojoval zápasník těžké a muší váhy. Jen pro ilustraci si připomeňme třeba uzavírané »smlouvy o ochraně investic«. Cizí majitelé k nám vstoupili(?) a my jsme povinni jejich majetek chránit i za cenu vlastního sebezničení (viz případ Lauder-Železný). Oni nás sice také budou chránit, ale zatím není co, žádný majetek totiž u nich nemáme.

Za druhé, přiznejme si i to, že Západ (pro nás především Německo a Rakousko) mezitím bohatl ve velké míře na cizí práci, na dovozu levných vykořisťovaných Jugoslávců a Turků, zatímco naše socialistické zásady něco takového nepřipouštěly. To byl hlavní zdroj jejich ekonomického »předstihu« a našeho »zaostávání«.

Z toho plyne ono hlavní poučení. Případ Československa jednoznačně prokázal, že socialismus nemusí prohrát a neprohrál proto, že v něm šlo o společenské vlastnictví a řízení nekapitalistickým státem. Prohrál proto, že byl záměrně přidušen a zrazen. To by si měli pracující lidé, tedy oněch 99 procent ze středních tříd, uvědomit a připomenout, aby se nebáli vrátit se k jeho ekonomickým zásadám zaručujícím daleko vyšší míru sociální spravedlnosti a sociálních jistot.

Zveřejněno v Haló novinách dne 11. a 17.1.2017

Rozhovor vedl Jaroslav KOJZAR

 
„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain