Články za rok 2017 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Argail-cz   
Čtvrtek, 03 Leden 2019 15:54

Články za rok 2017

 

Obsah:

Vítejte v novém harmonickém světě

Harmonická společnost - fikce?

Ve společnosti andělů a kvarků

Existence mentionů experimentálně potvrzena

Vše probíhá dle plánu. Všechno je v pořádku, všechno je jak má být

Všechno je na prodej, všechno lze koupit

Kontraktoři čili žoldnéři (žoldáci)

Pjakin, Globální Prediktor a Pánbůh

S kým se teď mýlit? Toť otázka

Změny státních hranic po revolučním roku 1989

Bojoval jsem za císaře pána a jeho rodinu Popis jednoho obrazu

Nahý s nahým aneb Evropské hodnoty

Kdo se odváží vyhlásit sankce proti USA?

 

 

 

Vítejte v novém harmonickém světě

aneb Nevstoupíš do stejné řeky dvakrát

Historii můžeme přirovnat k tekoucí vodě v řece. Proud vody teče neustále, ale voda je každým okamžikem jiná. Stejně je to tak u lidí, generace střídá generaci a také ona nová nastupující generace je alespoň trošku jiná, než byla předešlá. Někdy se stane, že koryto řeky vyschne, což je zajisté katastrofa, a někdy jsou zase povodně, což je také katastrofa. Některé národy zaniknou, což je pro ně definitivní konec a katastrofa, jiné se zase nadmíru rozmnoží a rozšíří, což je katastrofou zase pro sousedy. Zajisté by bylo nejvhodnější, aby voda v řece a lidské dějiny proudily plynule bez nějakých krajností a tudíž by se nevyskytovaly katastrofy. To by byl ideální stav. Jenže vody v řece proudí naprosto nevyzpytatelně a úplně stejně nevyzpytatelně nastupují ty či ony generace. Předpovědi jak budou plynout, jsou pouze více či méně pravděpodobné. Jistotu nemáme a ani nebudeme nikdy mít.

***

Letos tomu bude už celých sto let od nástupu Lenina k moci v Rusku. Byla to tzv. VŘSR - Velká říjnová socialistická revoluce, která proběhla 7. listopadu 1917. Pro pět procent obyvatel Ruska, tedy pro šlechtu, duchovenstvo a nastupující buržoasii, to byla bezesporu katastrofa. Pro 95% obyvatel-nevolníků, tedy negramotných polootroků, to ale katastrofa nebyla. Ti už dále nechtěli být raby, pro ně to bylo osvobození. Pro někoho to bude důvod k oslavě, neboť rok 1917 je pro ně datem vzniku prvého komunistického státu v historii, který během 70 let své existence prokázal možnost vybudování a reálné existence komunistické společnosti. Pro jiné to bude důvod k přímo nenávistnému odsudku, neboť budování komunistické společnosti, jako třeba dnes v komunistické Číně, je pro ně přímo strašidelná představa.

Co nového vláda Lenina okamžitě provedla? Jako úplně první vydala Dekret o míru, to znamená, že odmítla válčit. Dle revolucionářů to byla válka mezi imperialistickými státy o dosáhnutí primátu v ovládání světa. Na potvrzení tohoto názoru nařídil Lenin otevření všech diplomatických carských archivů i archivů vlády Kerenského a zveřejnění veškerých tajných ujednání. No něco jako dnešní Snowden či Assange. V novinách byly zveřejněny všechny tajné (i ty supertajné) smlouvy, úmluvy a zprávy ministerstva zahraničí a to i z doby cara. Ty tajné smlouvy a dodatky jak carské tak Kerenského vlády jsou tedy běžně k dispozici historikům. Žádná pojednání jsem o tom ale nečetl. Že by to Stalin později zase nechal zatajnit? Ale vyšlo to v přílohách normálních novin a ty jsou přece k dispozici v archivech. Z těchto materiálů by se velice obtížně dovozovaly ony velmi přitroublé konspirační teorie o tom, že revoluci financovali a zařizovali svobodní zednáři a židé a že Lenina dokonce financoval i německý císař, což je přímo imbecilita. Kája Dolejší z Britských listů nedávno napsal, že Lenin odjížděl do Ruska v zapečetěném diplomatickém vagónu, kde měl k dispozici jedno kupé a veškerý další prostor vagónu byl zaplněn německými bankovkami, které tam nařídil dát německý císař. To už je skutečně idiocie. Odjezd Lenina z emigrace ve Švýcarsku do Ruska zařizovala německá sociálně demokratická strana. Podílel se na tom i náš Lidový dům, který podnes patří socanům.

Válka začala 28. července 1914 a skončila 11. listopadu 1918 kapitulací Německa. Většinou se uvádí, že válku vyvolalo či vyprovokovalo Rakousko Uhersko. Traduje se ale výrok kancléře Bismarcka: „Francie má kolonie, Anglie má kolonie, Itálie má kolonie a my Němci máme akorát modré nebe nad hlavou.“ Z toho logicky vyplývala snaha Německa, aby se mocnosti mírově domluvily a nějaké ty kolonie přenechaly i Němcům. Takové přání jim zajisté ale bylo k smíchu. S Indií a Čínou se nějak nepočítalo, vždyť to už byly anglické kolonie, i USA stála docela mimo, byla také dost daleko. Už ale i v té době existovaly nadnárodní korporace, no a tahle ocelářsko-uhelná a zbrojařská sdružení potřebovala odbyt svých výrobků. No a kdo je bude kupovat? Africké, jihoamerické a asijské kolonie jaksi nepřipadaly v úvahu, čím by také platily, že? Od nich vše co potřebujeme, stejně dostaneme zadarmo. To právě pro ony nadnárodní korporace bylo velmi žádoucí vyvolat válku. Vlády válčících států budou nakupovat jak divé, prodáme jim cokoliv i na dluh. A skutečně, kšefty se hýbaly úplně neskutečně. Majitelé ocelářských a zbrojařských podniků jásali blahem, neboť čím déle bude válka trvat, tím lépe. Pro ně to byly astronomické zisky. No však taky trvala pět let. Pět let šíleného vraždění. Válka skončila prapodivnou kapitulací Německa. Císařská německá generalita si byla jistá, že bude uzavřeno příměří, tedy přestane se válčit, neboť válečné síly byly naprosto vyrovnané, a ostatní dohodnou diplomati. Příměří by bylo logické, vždyť německá armáda nebyla poražena a ani Francouzi s Angličany neobsadili Berlín, ale ani Němci neobsadili Paříž a Londýn. Žádná z bojujících stran ani nezískala nějaká území nepřítele, bylo to fifty fifty. Německá generalita byla v šoku, když jí přišlo nařízení, že má podepsat kapitulaci. Výsledkem byly uvalené vysokánské v podstatě nesplatitelné reparace na Německo. Takže když Hitler, který se účastnil válečných jatek jako obyčejný voják, vykřikoval, že Německo bylo podvedeno, my jsme přece válku neprohráli, to je zrada, tak vlastně vyjadřoval pocity a smýšlení většiny německých obyvatel, říkal to, co všichni dobře věděli. Samozřejmě nemohl prohlašovat, že to zařídila londýnská City či Wall Street v New Yorku, tomu by lidi nerozuměli, to by nemělo úspěch. To bylo příliš abstraktní. Jak mohou nějaké vzdálené ulice v Londýně či New Yorku ovlivňovat dění u nás? To je příliš daleko, kdežto židobolševici a zednáři (ilumináti) jsou přímo tady u nás, mezi námi, no a už to jelo, už to nebylo k zastavení.

Vítězné mocnosti naordinovaly poraženému Německu demokracii a svobodu. Vypukly přímo orgie demokracie a svobody. Umělci se předháněli v oplzlostech a zhovadilostech. Divadla, noviny a rádio předváděly ty nejpokleslejší formy zábavy. Umělci se utrhli z řetězu, stud se stal naprosto neznámým pojmem. Ferdinand Céline tvrdil, že tito ničím nevázaní umělci a novináři byli ve velké většině židovského původu. Ale co bylo nejhlavnější? Nezaměstnanost dosahovala až sedmdesáti procent, hlad, bída, bezdomovectví. Absolutní inflace - za milionovou marku se nekoupil ani chleba, peníze ztratily smysl, mohlo se s nimi zatápět. Kriminalita dosáhla nebývalých rozměrů, policie to ani neřešila, vždyť se častokrát na tom podílela a spolupracovala. Demokracie a svoboda se změnily v naprostou anarchii. Demokraticky se tam řádilo, demokracie a svoboda dosáhly nebývalých výšin, orgie svobody a demokracie jakoby překročily veškerou míru. Zhovadilosti dosáhly úrovně v historii nevídané. Prostě demokratický chaos. Výstižně to vyjádřil George Bernard Shaw: „Demokracie je posledním trikem tyranie.“ Angličané naordinovali demokracii i Číně, kde byla nastolena demokracie za presidenta Dr. Sunjatsena se stejnými výsledky. V Číně mají na to období demokracie taktéž velmi neblahé vzpomínky. Jednoznačně to vypadalo na fakt, že naordinovaná demokracie má za cíl úpadek a zničení státu. (Umělci v bolševickém Rusku také pěkně řádili, až jim to na sjezdu spisovatelů v roce 1932 Maxim Gorkij zatrhl. Ostatně, dle mne, je ruská a sovětská moderna řádově kvalitnější než naše západoevropská, o americkém umění v té době nelze mluvit.)

Není proto vůbec k podivení, že v takové situaci se dostal k moci Adolf Hitler a měl suverénně absolutní podporu obyvatelstva. Nelze popřít, že vyvedl stát z chaosu a zavedl pořádek - nezaměstnanost, bída, hlad, bezdomovectví a kriminalita zmizela. Také inflace. A to během pár let. Však také G. B. Shaw navrhl pro kancléře Nobelovu cenu míru, a dával ho za vzor, jak se má řídit stát.

Vůdce samozřejmě vůbec nic neznárodňoval, majetky šlechty a církve byly nedotčeny, činnosti bankéřů, průmyslníků a velkopodnikatelů byly vychvalovány, velmi oceňovány a opečovávány. Plutokracii si kancléř prostě choval jako v bavlnce. Nadnárodní korporace byly vítány. Už tehdy se velice obtížně zjišťovalo, kdo je vlastně vlastníkem, kdo vlastní největší balík akcií, stejně jako dnes, no a německý kancléř ani o takové zjišťování neměl zájem, hlavně že korporace fungovaly. Pouze drobné židovské živnostníčky ponechal k drancování davu. Židům nabízel vystěhování, ale žádný stát je nechtěl přijat, pouze nepatrnému množství prominentních židů se podařilo emigrovat, někteří dokonce i k nám do ČSR. Vojenské obsazení Paříže wehrmachtem 14. června 1940 bylo přijato s nadšením, konečně odplata za to ponížení v minulé válce.

Na Anglii ale Německo nemělo sílu. Nad koloniální říší Velké Británie tehdy nezapadalo slunce, skutečně Británie byla Velká, jejich loďstvo suverénně ovládalo světové oceány a angličtí plutokrati bohatli a bohatli. No a kde tedy mohl Vůdce pro nadřazenou germánskou rasu, pro svůj vyvolený nadřazený národ získat kolonie? Jedině se vrhnout na Východ. Budeme mít více kolonií než Anglie a bohatších, z Velké Británie pak uděláme malilinkou Británijku. Válka proti Sovětskému svazu byla v podstatě nevyhnutelná, což ovšem i Stalin bezpečně věděl.

***

Vraťme se ale zase ke konci I. světové (evropské) války. Habsburská monarchie i Osmanská říše se rozpadly, či spíše byly rozparcelovány na mnoho drobných státečků, které lze samozřejmě mnohem lépe ovládat než velkou říši. Osmanská říše byla v troskách. Istanbul byl okupován. Vítězové společně v nějakém kabinetě na mapě narýsovali dle pravítka hranice nových států bez ohledu na to, kdo v těch územích žije. Některá po staletí pospolu žijící kmenová společenství byla rozdělena do tří, čtyř ba i více nově vzniklých umělých států a státečků. Tohle území bude anglickou kolonií, tohle zase francouzskou. Takže Velká Británie získala Irák, Palestinu a Zajordání, Francie Sýrii a Libanon a Řecko obsadilo anatolské pobřeží. Pro Němce nezbylo samozřejmě ani ň! Německo bylo na kolenou, bylo to takové preventivní opatření, aby se později „silné“ Německo nepokoušelo získat nějaké kolonie na úkor vítězných mocností.

Když tedy Lenin prohlásil, že to není naše válka, my žádné území nepotřebujeme, máme ho dokonce nadbytek, my tudíž nebudeme podporovat Anglii ani Francii ba ani Itálii, my prostě s válkou končíme, je ale nutné uzavřít mírovou smlouvu. Brestlitevský mír uzavřel za ruskou stranu Trockij. Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska, Ukrajiny, Besarábie a Krymu, tedy území, na kterém se nacházela přibližně čtvrtina jeho obyvatelstva i průmyslu a většina uhelných dolů, územní ztráty činily zhruba 1 milion kilometrů čtverečních. Také se zavázalo zaplatit náhradu za znárodněné podniky, v nichž byl německý kapitál, celkem šest miliard marek a odevzdat Německu 245 564 kilogramů zlata. Tuto hanebnou smlouvu samozřejmě Lenin po kapitulaci Německa anuloval. (Když pak vítězné mocnosti nadiktovaly poraženému Německu bezohledně drastické podmínky, určitě se inspirovali právě brestlitevským mírem. To, co nadiktovalo Německo bolševikům na východě, tož to samé s ročním zpožděním nadiktovaly západní mocnosti Německu, ani si moc nemusely vymýšlet. Potom že neexistuje spravedlnost.)

Mocnosti ještě další rok válčily, ale Rusko už nikoliv, ztráta území se oželela, nemuselo se válčit a byl čas na porevoluční stabilizaci země. Mírová smlouva také obsahovala bod o vzájemném navrácení válečných zajatců a těch bylo na obou stranách tisíce a tisíce. Z vyprávění mého dědy jsem se dověděl, že i v naší dědince žil jeden ruský válečný zajatec, měl za úkol hlídat vinohrady. Každá rodina měla povinnost týden nosit mu do vinohradnické boudy obědy, tak se po týdnu všechny rodiny vystřídaly a začalo se znova. Prý onen zajatec, jeho jméno si už nepamatuju, vždycky slil polívku a omáčku do jednoho kastrůlku a teprve pak se dal do jídla - prý v žaludku se to stejně tak jako tak smíchá. Možná to byla pomluva, ale proč ne, když měl za sebou pár let válčení v první linii, tož není se čemu divit, no ne? Ani v Německu, ani v Rakousku Uhersku a ani v Rusku nikdy nikde nezřizovali nějaké koncentrační tábory pro zajatce, nýbrž je přidělovali do jednotlivých vesnic, kde měli povinnost je živit a ubytovat. V Německu a i u nás si statkáři chodili vybírat zajatce jako dělníky na své statky, připadalo mi to, jako když si vybírali ve staré antice otroky. V Rusku to dělali stejně, ale také občas některé samozřejmě posílali na práce na Sibiř. Bylo to rozumné řešení, stát se o zajatce nemusel starat, přenechal to vesničanům.

Když Lenin začal vracet zajatce, tož transsibiřskou magistrálou projížděly vlaky směrem do Německa. Propuštěnci byli hned přesunováni na francouzskou frontu, stejně jako vojáci z už neexistující rusko-německé fronty. Francouzská generalita se děsila těch posil z východu. Zato německá generalita byla nadšená, získali jsme tolik území bez boje a všechny vojáky z východní fronty pošleme na francouzskou frontu, teď to Frantíkům ukážeme, za pár týdnů jsme v Paříži, snadno obsadíme Paříž, jenomže Frantíci se drželi. Německý císař jásal - tolik zlata z Ruska a tolik území, Německo se stane největší a nejsilnější mocností světa.

No a z Německa a Rakouska Uherska jezdily vlaky s osvobozenými ruskými zajatci zase do sovětského Ruska. Trockij musel řešit komplikaci s českými válečnými zajatci, kteří mu vysvětlili, že se do Rakouska Uherska nemohou vrátit, neb by byli jako zběhové zastřeleni. Do ruského zajetí přece dobrovolně a spořádaně přecházely celé pluky za zvuků vojenské kapely, ta jim hrála do pochodu. Tedy jasní vojenští zběhové. Odmítli bojovat za císaře pána. Škoda, že mého dědu poslal císařpán na italskou frontu, kdyby ho poslal na východní, tož bych byl potomek slavného legionáře. Shovívavý Trockij, obdivovatel sladké Francie, předal odsun českých zajatců francouzskému generálovi. Souhlasil s jeho plánem, že čeští zajatci se přesunou po transsibiřské magistrále do Vladivostoku, tam nasednou na lodě, odplují do Francie a půjdou na frontu bojovat proti Němcům. Než se do Francie přepravili, válka skončila. Jenomže ze Sibiře jezdily vlaky s německými zajatci, legionáři museli čekat, což se jim nelíbilo, neboť chtěli s velkým elánem válčit proti Němcům, vždyť po celou dobu v zajetí se nudili. A tak násilím obsadili magistrálu, a začali bojovat proti bolševikům. Kdyby to Trocký věděl, co? To by je přednostně poslal okamžitě domů do Rakouska Uherska. Ale i Masaryk, to ještě nebyl presidentem, protože ČR ještě neexistovala, si zajel k bolševikům podpořit legie, napsal o tom dokonce i knihu vzpomínek. Legionáři ověnčeni slávou a hrdinstvím se vrátili už do nově vzniklé republiky a hned založili Legionářskou banku, no měli z čeho, vždyť jednu dobu měli dokonce v držení vlakovou soupravu s carským státním pokladem. Nebo že by si tolik jako váleční zajatci vydělali, že to stačilo na fungování tehdy docela bohaté banky? Konspirační teorie uvádějí, že z onoho lupu carského zlata Masarykova vláda také financovala a podporovala emigraci, zřídila mnoho vysokých a odborných škol pro ukrajinské a běloruské emigranty. Různé množství někdejšího zlatého pokladu skončilo rovněž v Japonsku, Francii, Švédsku, ve Velké Británii a Spojených státech amerických. Ruští historikové Gak, Dvoranov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů 86 kopejek. Ostatní drahé kovy a kameny, šperky z nich a bankovky v tom nejsou zahrnuty. Také státní poklad rumunský se nikdy nenašel, zmizel beze stopy.

Můj děda spolu s těmi navrátivšími se z italské fronty nepřinesli domů žádný lup, byli rádi, že se vrátili živí. Dvacet dva jeho spolubojovníků z naší vesnice se nevrátilo, obětovali své mladé životy za větší slávu císařpána. Ostatně snad v každé české vesnici a vesničce jsou pomníčky se jmény padlých za zájmy Habsburků. Vrátivší se vojáci nedostali žádné výsluhy ani důchody, neboť se oproti legionářům v Rusku nezasloužili o vznik naší republiky. Vdovy po mrtvých nedostaly nějaký vdovský důchod, to tehdy neexistovalo. Dokonce ani poděkování jim nikdo nedal. Mělo to jedinou výhodu, neměli žádné náklady na pohřeb.

***

Válka v Evropě tedy skončila, ale v Rusku začala občanská válka. Skončila až roku 1923. Klidně můžeme tvrdit, že ji vlastně začali naši čeští legionáři obsazením transsibiřské magistrály a střílením po bolševicích, kterým se to nějak nelíbilo a tak střelbu opětovali. Naši hrdinové dokonce mohli zachránit carskou rodinu před popravou 17. července roku 1918 v Jekatěrinburgu, kde bolševici zastřelili cara, carevnu, pět dětí, služebnictvo i carského psa. Škoda, že tam nedošli legionáři o tři dny spíš, to by mohli zachránit alespoň toho psa a služebnictvo. Cara by asi nezachraňovali. Když zradili svého císaře, určitě by neměli zájem zachraňovat nějakého cizího císaře, no ne?

S tou popravou se pořád dělá jakási světodějná událost a stále se ukazuje na zvrhlost bolševiků - dovolili si popravit cara, to se přece nedělá, taková zvrácenost! Ale to je přitom přece v naší evropské civilizaci docela normální a docela běžné, čemu se divit a pohoršovat? Vždyť je to v normě, je to běžný způsob utracení vládnoucích v naší judaisticko-křesťanské civilizaci. Angličané si jako první popravili svého krále a později i královnu. Francouzi usekli hlavy králi i královně. Vysoce kulturní Španělé po křesťanském způsobu upálili posledního Inku. V USA si střílejí presidenty jak králíky. V současné době je dokonce módní presidenty místo popravy sadisticky umučit jako například v Kongu Lumumbu, lybijského Kaddáfího, afghánského Nadžíbulláha, marockého Mehdi Ben Barku. Plně v souladu s evropským křesťanským humanismem bylo vystaveno Mussoliniho tělo pověšené na řeznickém háku ve výloze řeznictví. Je to přímo charakteristické pro tak katolickou zemi, jakou je Itálie, že? U nás jsme oběsili presidenta Slovenské republiky Tisa, a kdyby ve vězení nezemřel český protektorátní president Hácha, také bychom ho pověsili na konopnou oprátku. Osvoboditelé Iráku oběsili prezidenta Saddáma a ještě si to zachytili na video. Smrtí zastřelením odešel ze světa živých nejenom ruský car, ale také chilský Aliende, egyptský Násir, kubánský Che Guevara, indický Ghándí a Ghándiová, pákistánský Z. Bhutto a i jeho dcera… Dál už se mi nechce vyhledávat, ale určitě je mnoho a mnoho dalších. To vše se ale přece děje v intencích naplňování humanitních ideálů a je to navíc plně v rámci lidských práv, demokracie a svobody. To akorát v Číně svého posledního císaře nepopravili, dožil jako zaměstnanec (zahradník) komunálních služeb magistrátu. Ani Japonci nedovolili popravu svého císaře, všude jinde se vesele humanitárně popravovalo. Ti Asiaté holt nedodržují naše civilizovaná pravidla, barbaři jedni.

V občanské válce na Rusi se angažovali nejenom čeští legionáři, kterých bylo cca 40 tisíc a připočteme-li nevojenský doprovod, tak to bylo celkem na 70 tisíc osob. Ve Vladivostoku bylo také 5 tisíc Američanů, 11 tisíc Japonců, 172 Britů a 457 Francouzů. Kolik bylo ostatních, třeba italských, se neuvádí. Z bývalých zajatců zorganizovali legionáři ještě menší jednotky jihoslovanské, lotyšské a polské. Ocituji z internetu, autor neznámý: Roku 1918 vtrhlo čtrnáct států vojensky do Ruska. Američané rádi používají termín „boots on the ground“. Tedy podrážky britských, kanadských, australských, indických, japonských, řeckých, polských, amerických (USA), francouzských, rumunských, srbských, italských, čínských, českých vojenských bot se dotkly ruského území dávno před tím, než se Stalinovo zlo stačilo vůbec projevit. Otázka zní, zda SSSR či současná Ruská federace někdy vojensky operovala na území států, jejichž vojenské boty zanechaly své šlépěje v ruských dálavách…

V důležitější, tedy v evropské části Ruska se v Murmansku a Archangelsku vylodilo asi 20 000 Britů a nemohla chybět ani francouzská a americká vojska. Zajisté bez polské armády maršála Piłsudskiho se to také nemohlo obejít. Tahle intervenční vojska cizích států jakože pomáhala v boji carských (tzv. bílých) generálů proti bolševikům. Nemá smysl vypisovat bojovou činnost jednotlivých carských generálů, ale alespoň zmíním některá jejich jména. Je to např. generál Kaledin, který spáchal ze zoufalství nad neochotou vojáků bojovat sebevraždu, admirál Kolčak se prohlásil vládcem vší Rusi, obnovil statkářská práva a zavedl bílý teror, který zahubil více než 110 tisíc civilistů. Dále snad ještě se sluší uvést jména jako generál Kornilov, Nikolaj Judenič, Mamontov, Anton Děnikin, Pjotr Wrangel, Symon Petljura, Nestor Machno… Je o nich sepsáno neuvěřitelné množství životopisů, studií obdivných i odsuzujících, není to marné čtení. Já osobně ale doporučuji raději číst (mé oblíbené) spisovatele jako je např. Isaak Babel, Arťom Vesjolyj, Michail Alexandrovič Šolochov, Andrej Platonov, Michail Afanasjevič Bulgakov, Vasilij Grossman, Boris Leonidovič Pasternak, Jevgenij Ivanovič Zamjatin a mnoho dalších. Od nich se dovíme o občanské válce mnohem více než z jakýchkoliv historických pojednání.

V Rusku byla v prvních měsících roku 1918 naprostá anarchie, neboť bolševici měli sice v moci města, ale neměli prakticky žádnou armádu, a venkov se zcela vymykal jejich kontrole. Časem se k bolševikům přihlásilo více než 14 tisíc bývalých carských důstojníků, přes 100 tisíc vojáků z fronty a samozřejmě tisíce civilistů. Občanská válka si vyžádala přibližně osm milionů obětí, čtyřikrát více, než činily ztráty Ruska v první světové válce. Přibližně dva miliony lidí, především s vyšším vzděláním, emigrovaly. (Uvedená čísla jsou z Wikipedie, takže nemusí odpovídat realitě.) Poslední odpůrci bolševiků se vzdali až v červnu 1923.

***

Průběh takové občanské války bych demonstroval na příkladu VFR, tedy Velké francouzské revoluce. Povstání ve Vendée je docela vhodný příklad na vysvětlení toho, co je to občanská válka. VFR nebyla žádná revoluce socialistická či komunistická, nýbrž byla ryze buržoasní a docela úspěšná. Správně by mělo být Velká francouzská buržoasní revoluce. Finančníci, podnikatelé a kapitalisté žádali a také dosáhli zrovnoprávnění se šlechtou. O masy rolníků a chudých vůbec nešlo. No a když se Gracchus Babeuf pokusil aby ona slavná Listina lidských práv platila i pro ně, byl i se svými (sou)druhy samozřejmě popraven jako kontrarevoluční živel.

Ocituji nejdříve Deklaraci nezávislosti USA (1776): „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni rovni, že jsou nadáni Stvořitelem určitými nezcizitelnými Právy, mezi nimiž jsou Život, Svoboda a úsilí o Štěstí. Když dlouhá řada bezpráví a útisků sledující neustále týž Cíl projevuje úmysl podřídit lid absolutnímu Despotismu, je jeho právem, ba povinností svrhnout takovou vládu a opatřit si nové Strážce pro svou budoucí bezpečnost.“ Všichni autoři této Deklarace nezávislosti USA byli majitelé otroků a samozřejmě je z otroctví nepropustili, vždyť to bylo jejich nedotknutelné a posvátné vlastnictví. Už jenom ten fakt je docela vypovídající. Hlavním autorem Deklarace byl Thomas Jefferson (1743-1826). Tuto Deklaraci práv člověka a občana přednesl na počátku Velké francouzské revoluce hrdina americké revoluce - markýz deLa Fayette (1757-1834) a schválilo ji Ústavodárné národní shromáždění 26. srpna 1789. Na ni se též odvolává současná francouzská ústava. Ta Deklarace ale je moc hezká a příjemně lahodí uchu, že?

Naprosto logicky tuto deklaraci odsoudil jako zvrácenost a bezbožnost papež Pius VI. Britský myslitel Jeremy Bentham ji pokládal za přímou výzvu ke vzpouře a Alasdair MacIntyre nedávno napsal, že žádná lidská práva neexistují a věřit v ně je jako věřit na čarodějnice a jednorožce. Z jiné strany kritizovali myšlenku lidských práv socialisté a marxisté jako neúčinnou. K čemu jsou občanské svobody, pokud lidé trpí hladem nebo nemají práci?

Deklaraci nezávislosti je docela podobná deklarace NATO ze 4. dubna 1949 Washington D. C. Ocituji úvodní odstavce: Strany této smlouvy znovu potvrzují svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami. Jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu. Jejich snahou je podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantickém prostoru. Jsou rozhodnuty spojit své úsilí o kolektivní obranu a zachování míru a bezpečnosti. Proto se dohodly na této Severoatlantické smlouvě.

článek 1: Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

článek 2: Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi všemi smluvními stranami jednotlivě nebo společně.

článek 3: Aby bylo co nejúčinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.

článek 4: Smluvní strany budou společně konzultovat vždy, když podle názoru kterékoli z nich bude ohrožena územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost kterékoli smluvní strany.

No není to přepychové prohlášení? Najde se ve světě člověk, který by takové věty odsoudil jako amorální? Nevím o tom. Dokonce ani tehdejší papež ji nenazval zvrácenou ani bezbožnou. Věty této smlouvy zní také libě našemu sluchu. Reálné výsledky jsou ale tyto: Od konce 2. světové války jsou USA zodpovědné za smrt minimálně třiceti milionů lidí. Kdyby nebyly ozbrojené sily mimo USA, mohlo žít 30 milionů lidských bytostí déle a ani žádný americký voják nemusel zahynout. A těm milionům povražděných lidských bytostí to zajisté může být už lhostejné, už to jejich sluchu lahodit určitě nebude. Nejsou ovšem autoři takových vznešených deklarací zločinci velikého formátu?

***

V Paříži za VFBR tedy slavnostně vyhlásili lidská práva, která se týkala pouze lidí majetných, nikoliv většiny národa, což byli zemědělci v podstatě na úrovni nevolníků či svobodných otroků. Byl ale narovnán či zrovnoprávněn vztah šlechty s buržoasií. Šlechta považovala buržoasii za lidsky nedokonalou a méněcennou, protože buržoasie přece jen oproti šlechtě pracovala, k čemuž by se šlechta nikdy nesnížila. Přece i v antické demokracii, na kterou se neustále odvoláváme, platilo, že ten, kdo pracoval, automaticky ztrácel volební právo, byl to takový neobčan, či jak pronesl slavný Platón - pouhé mluvící nářadí. Zrovnoprávnění šlechty s buržoasií byl samozřejmě určitý pokrok, což mělo do budoucna ale závažné důsledky - rodový původ přestával být důležitý, prosadilo se, že lepší a dokonalejší člověk je ten, který má více financí. Platí to podnes. Novodobí zbohatlíci si ještě z jakési setrvačnosti kupují šlechtické tituly. Dělá to z nich jakoby nadlidi, alespoň jsou o tom přesvědčeni. Ovšem pro kapitalisty byli nemajetní občané pouhé mluvící nářadí, tedy jak šlechta viděla buržoasii, tak stejně buržoasie viděla pracující jako podlidi. Buržoasie v Paříži se tedy dostala k moci a hned ukázala, co dovede. Nejdříve gilotinovala (sekala hlavy) odpůrcům revoluce a pak si hlavy od těla oddělovali vzájemně i mezi sebou. (Perlička: V Protektorátu Čechy a Morava se popravovalo také gilotinou, v Praze-Nuslích ve věznici na Pankráci bylo gilotinováno celkem 1.075 lidí.)

Docela zajímavé a originální na této revoluci bylo zrušení církve katolické, což je mi docela sympatické. Místo Boha zavedli kult Rozumu, čímž náboženství vlastně zrušili. V podstatě byla provedena odluka církve od státu, která ve Francii platí dodnes. Kult Rozumu se ovšem nějak neujal, byl to holt přece jenom na tehdejší dobu pouze revoluční výstřelek. Na zrušení boha měli zajisté zájem kapitalisté, tedy podnikatelé a finančníci - co nám má nějaký Bůh kecat do našich rozhodnutí a do našeho podnikání, no ne?

Už tady můžeme najít nějaké shodné rysy s bolševickou revolucí v Rusku. Ve Francii usekli hlavu králi i královně za přihlížení obrovského davu obyvatel. V Rusku popravili carskou rodinu bez přítomnosti veřejnosti. Tam i tam zrušili církev. Tam i tam pak vznikla občanská válka. Šlechtici a církevní hodnostáři tam i tam pro jistotu uprchli do zahraničí ke svým příbuzným. No, a protože šlechta (stejně jako židé) má své bratry, bratrance a příbuzné po celém světě, nebyl pro ně problém zorganizovat v cizině proti revolucionářům vojenské intervence tam i tam. Po deseti letech revoluční anarchie a občanské války se ve Francii chopil moci Napoleon a v Rusku Stalin. Ve Francii, v docela chudém kraji Vendéé, se šlechta nemínila vzdát svých výsad a vyvolala povstání. Duchovenstvo hlásalo od oltáře rozhořčení nad vraždou našeho dobrého krále a nad neslýchaným činem zrušení Boha. Šlechta nařídila svým poddaným, aby se ozbrojili. Tož si vzali kosy a vidle a s heslem „Za Boha a krále“ šli hájit práva šlechty a duchovenstva. Bylo jim nařízeno, aby si na oblek vyšili odznak - červené srdce s křížem. V otrhaném oblečení a většinou naboso ale zato s nadšením a elánem rušili republikánské úřady (tedy vypalovali a vraždili).

Naprosto stejně probíhala občanská válka na Rusi. Šlechtic nařídil, mužici nastoupili. Stejně jako ve Vendéé. Vždyť nenastoupit, neuposlechnout pána, to by byla vzpoura proti Bohu. Ostatně, co jim zbývalo? Šli stejně jak můj děda, když šel hájit zájmy císařpána na italskou frontu. Bylo naprosto běžné, že poddaní bojovali za zájmy svých pánů. Všichni byli skálopevně přesvědčeni, že vrchnost a faráře je třeba bezpodmínečně poslechnout a nějaké námitky jsou nejenom nepřípustné a hříšné, nýbrž i trestné. Ve Francii jim žehnali katoličtí duchovní, v Rusku pravoslavní duchovní. Církev měla docela rozhodující roli. Tak třeba admirál Kolčak, který se prohlásil vládcem vší Rusi, znovu zavedl statkářská práva. No a ti statkáři nařídili odvody svých mužiků-nevolníků do vojska jediného pána Rusi Kolčaka. Jak francouzští nevolníci, tak i ruští nevolníci byli většinově negramotní, noviny i kdyby do jejich krajů došly, by stejně nikdo z nich nedokázal přečíst. Věřili tedy kněžím a popům a svým statkářům-šlechticům. Monopol na informace měla církev. Kdyby tehdy bylo k dispozici rádio či televize, to by se dějiny odehrávaly jinak. Anebo ani ne? Vždyť dnes máme nejenom televizi, ale i internet, ale když novodobá šlechta nařídí, tož také půjdeme bojovat za jejich práva. Neuposlechnutí jejich rozkazů je koneckonců pořád trestné. Holt umí si to zařídit.

No a revolucionáři jak tam tak i tam povstání zlikvidovali. Ve Vendéé bylo zabito 117.257 vzbouřených sedláků a přes deset tisíc domů bylo zničeno. Tolik uvádí oficiální prameny odvolávající se na zápisy v matrikách. Katolické prameny uvádějí čísla až trojnásobně vyšší a katolíci přece mají Pravdu Pravdoucí vždycky. Kardinál Duka nedávno prohlásil, že revolucionáři prováděli ve Vendéé genocidu - no aj tak sa muože. Naši historici klidně zdesateronásobí počty mrtvých v Sovětském svazu a taky jim to prochází. A nějaký slovenský biskup dokonce přidal nuly dvě - z necelého miliónu docela vážně uváděl cifru sto miliónů. Tihle katoličtí intelektuálové historikové mají vzor v Bibli a řídí se příkladem z Bible, svaté to knihy, kde lhát a vymýšlet si je doporučeno, neboť přece ani autorům biblických příběhů to vůbec nečinilo nikdy problémy. Připsali nulu, dvě, dokonce i tři bez váhání.

Já osobně nečtu Bibli jako literaturu faktu či jako Slovo Boží, je to přitom mé docela oblíbené čtení, ovšem čtu ji jako vynikající román, a romanopiscům je přece vždycky dovoleno vybásnit si cokoliv, takže mne nerozhodí ani nějaké absurdity, vždyť romanopiscům je to fantazírování tolerováno. Bible je vynikající postmoderní román, tam je vše, politika, statistika, filosofie, milostné trojúhelníky, vraždy, erotické fantasie, zvrhlosti, oplzlosti… Prostě, každý tam najde, cokoliv si uráčí. Ovšem co je dovoleno romanopiscům, není ale dovoleno historikům! Když autoři biblických textů přidávají k číslům nulu, tak mi to vůbec nevadí. Třeba hned v prvních kapitolách se dovídáme, že patriarchové se dožívali běžně věku sedmi, osmi a devíti set let. Pokud škrtneme tu nulu za čísly, vyjde nám normální lidský věk. Nebo v próze o Mojžíšovi se dočteme, že velký vojevůdce, který vyvedl Izraelity ze zajetí v Egyptě (exodus), nechal povraždit tři tisíce těch tanečníků kolem Zlatého telete. Ale to Zlaté tele odlil ze zlata právě Mojžíšův bratr Áron, který kupodivu vraždění unikl i se sestrou Mirjam, která nadto vedla tanečnice. Cituji z ekumenického překladu, který vyšel v době těžké totality v roce 1975 za cenu 33 Kč. Mojžíš jim řekl: „Takto praví Hospodin, Bůh Izraele: Každý si připásejte k boku meč. Procházejte táborem od brány k bráně a každý pobíjejte i své bratry, přátele a příbuzné!“ Leviho synové se zachovali podle Mojžíšova slova, a toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů. K tomu bych jenom dodal, že neexistují nižádné historické dokumenty o nějakém exodu z Egypta. A když ministerský předseda státu Izrael nedávno utrousil, že z Egypta jich mohlo odejít tak maximálně tři čtyři stovky, tož málem musel podat demisi, takové obrovské pohoršení tím vyvolal.

Bibli je nutno číst jako vynikající postmoderní román, ve kterém je spousta překrásných životních příběhů. Třeba kouzelné příběhy králů Saula, Davida, Šalamouna, kteří ale reálně nikdy neexistovali, stejně jako milostné příběhy Evy, Sáry, Batšeby, Rúth, Debory, Ester, Judity, Ráchel, které v realitě také neexistovaly. Sáhodlouhé příběhy pozdějších spisovatelů blednou před těmito biblickými příběhy. Je tam také spousta výborných filosofických úvah, oproti pozdějším filosofům naprosto srozumitelných, třeba Jób, Kazatel, Kniha přísloví, Proroci…

***

Ještě je jedna docela nezvyklá zarážející podobnost s VFBR a VŘSR. Tam i tam se revolucionáři dostali k moci legální parlamentní cestou. Ve Francii se tzv. třetí stav prohlásil za Ústavodárné shromáždění, protože ten tzv. první stav, tj. šlechta se neobtěžovala přijít na zasedání parlamentu Národního shromáždění, asi dala přednost lovu či nějaké chlastačce, přece nebude sedět s nedokonalými potem páchnoucími podnikateli a finančníky, s buržoasií. Spolu s duchovenstvem měli absolutní většinu, nač tam tedy vůbec chodit. Neúčastnila se tedy zasedání, dokonce nepřišel ani vyšší klérus, tzv. druhý stav. No a třetí stav - buržoasie měla tudíž naprosto volné ruce k jednání a vyhlásila republiku. Kdepak nějaké střílení či nějaké násilí, vše bylo dle zákona.

V ruském Parlamentu na tom byli skoro stejně. Schůze Parlamentu (Dumy) začala v devět hodin dopoledne a do oběda to bylo hotové, v poledne už měli bolševici moc v rukou, dál nebylo co řešit, vše legální cestou. Lenin se rozhlédl a viděl: Jsme usnášení schopní, takže můžeme odhlasovat pád vlády Kerenského a vytvořit novou vládu. Lenin sice nebyl poslancem, řídil své lidi, tedy sociální demokraty (tj. menševiky a bolševiky) v Dumě ze své kanceláře, z kabinetu vedení sociální demokracie. Vše také proběhlo bez jediného výstřelu, bez jediného mrtvého. Akorát někdo možná uslyšel výstřel z křižníku Aurora, ten ovšem ani Masaryk nezaregistroval, ač šel právě v tu dobu přes náměstí do hotelu.

Podobně proběhla i Pařížská Komuna, kde naprosto demokratické volby dosadily do čela komunardy. Komunardi se ještě nenazývali komunisté, ti tehdy ještě neexistovali, byli to ale předchůdci komunistů. „Komuna je označení různých druhů a způsobů samosprávy, obvykle města. Komuna obvykle spravuje majetek, který je v kolektivním vlastnictví jejích členů. V mnoha zemích je místní jazyková verze slova komuna synonymem pro obec. Komunismus (z latinského communis = společný) je politická ideologie, požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi.“ (Z Wikipedie)

Vládě buržoasie a šlechty se to ale vůbec ani trošičku nelíbilo: „Vy nám tu chcete zavádět demokracii, tak to teda prrr! My máme pověření vládnout přímo od Boha, vy neznabozi, vy atheisté!“ A vláda poslala vojsko, aby to zlikvidovala. Vojáci ovšem nezasáhli, nýbrž se ke komunardům připojili. Jejich program byl totiž velmi působivý. Například: Národní garda (něco jak u nás bývaly Lidové milice) nahradí policii a armádu, zavedení volených a sesaditelných úředníků, zavedení sociálních opatření ve prospěch pracujících, bezplatné vyučování, řešení bytové politiky, spoluúčast dělníků při vedení podniku, vyhlášení rovnoprávnosti žen apod. Však také Komuny vznikají ve všech větších městech, jako je Lyon, Toulouse, Marseille. Pařížská Komuna existovala od 18. 3. až do 28. 5. 1871. Francie tehdy vedla válku s Německem, kterou prohrála. Němci po vojenské porážce Francie chtěli a také dostali válečné reparace, které byly snad nejvyšší v dějinách válek. (Po skončení 1. světové války Francouzi totéž požadovali po Německu, holt pomsta bývá sladká, že?) Německá armáda se utábořila v okolí Paříže. Vládnoucím nezbylo, než požádat německé generály, tedy okupanty, aby jim pomohli Komunu zlikvidovat. Stalo se. Demokraticky zvolení poslanci byli všichni po 72 dnech své vlády postříleni. Celkem postřílela buržoasie během pár dnů na 40 tisíc přívrženců Komuny.

K programu Komuny se vyjadřují i někteří dnešní naši intelektuálové. Rovnoprávnost žen? Co je to za nesmysl! Bůh určil pro ženu kuchyň, kostel a postel, jakápak rovnoprávnost. Odvolávat úředníky třeba uprostřed mandátu? Nesmysl, vždyť nám Prozřetelnost udělila funkce doživotně. To by měl radost akorát tak idealista Okamura. Vzdělání pro všechny zdarma? To jste blbí? Nač by jim bylo? Mají určeno makat a ne myslet. Podíl dělníků na řízení podniku? Další vyložený nesmysl, co mají nemajetní chudáci co žvanit do rozhodování majitele! Bydlení pro dělníky? Určitě jste se zbláznili, taková naivita, ať se starají sami o sebe. No a Národní garda místo policie a armády, tož to je skutečně komunistický výmysl, to by bylo něco jako ty jejich Lidové milice, a jak určuje zákon, to je zavrženíhodný a zločinný režim.

Stejným způsobem, tedy parlamentní cestou, se se dostal u nás k moci Gottwald v únoru 1948. To jenom Američané, když někde dělají převrat, musí u toho střílet a nadělat hromady mrtvol. Používání koltu je u nich tradiční, tak proč by to nepoužili i na cizí státy. Třeba Pinochet v Chile či všelijaké ty barevné revoluce. Převrat na Ukrajině také nese jasný rukopis USA. Ne a ne se poučit a přestat ty kolty používat. Dokonce i zánik Sovětského svazu má podobné rysy. Jelcin jako hrdina revoluce sedíce na tanku dává příkaz střílet do oken parlamentu. To mu navrhli poraděnkové z USA. Bez střílení by to nebylo tak působivé a pro televizi zajímavé. Těch pár desítek či stovek mrtvých přece nic neznamená.

***

Vrátíme se do Ruska, teď už Sovětského svazu, po skončení občanské války roku 1923. Podívejme se velice zhruba na to, jaká tam u nich byla společenská situace. Nejdříve pár vět o Leninovi, o tom vtělení Satana a masového supervraha. Lenin zemřel 21. ledna 1924 ve věku 54 let. Ale už začátkem roku 1922 (26. května) ho ranila mozková mrtvice a zanedlouho proběhl druhý atak mrtvice. Tedy od roku 1922 se ze zdravotních důvodů nemohl zúčastňovat nějaké politické činnosti. Na další chod státu už ale žádný vliv neměl. Kdoví, jestli vůbec zaznamenal konec občanské války, ale asi už nebyl schopen vnímat svět.

Co se mu ale podařilo dát do programu za cíle za ty čtyři roky, co byl ve vedoucí pozici? Je pozoruhodné, že žádné vznešené věty podobné Deklaraci v USA, Deklaraci ve Francii a Deklaraci v NATO u Lenina nenajdeme. Žádná velkohubá prohlášení, žádné velkolepé these o bohu, morálce, humanitě, judeo-anticko-křesťanských hodnotách. Nikde tam není žádné vznešené abstraktní pindání o demokracii a svobodě, zato tam najdeme naprosto konkrétní a každému naprosto srozumitelné docela jakoby přízemní záležitosti. Všimněme si, že ani v Číně ty vznešené fráze nepoužívají.

Musí zmizet negramotnost, každý bude umět číst a psát, vzdělání bude zadarmo. Bude provedeno zestátnění továren a bank. Dělníci si budou sami volit a případně odvolávat ředitele a náměstky, dnešní terminologií manažery. Nebude existovat člověk bez střechy nad hlavou. Lékařská péče bude poskytována bez rozdílu všem a zdarma. Na stáří budou každému zajištěny důchody. Nikdo nebude žít bez práce na úkor jiných. Bude provedena elektrifikace, do každé vesničky bude zavedena elektřina. (V mojí rodné vísce se zaváděla elektřina až rok po druhé válce, pamatuji si, jak se zapouštěly sloupy a jak elektrikáři stoupali jak veverky za pomocí jakýchsi drapáků připevněných k botám po sloupech nahoru připevňovat dráty. Za demokratické Masarykovy republiky o zavedení elektriky k nám podnikatelé neuvažovali, neb z toho by jim neplynul žádný zisk.)

Takže cíle byly dány. Je samozřejmé, že takové úkoly nejde uskutečnit během roku, to je práce na několik desetiletí. I přes strašné a šílené lidské ztráty a zničení poloviny země za II. světové války, se pomalu uváděly ve skutek Leninovy sny. Přeměnit agrární stát v průmyslovou velmoc se ale velmi úspěšně zdařilo. Už to vypadalo, že socialismus fakt bude vzorem pro celý svět. Ovšem přišel Gorbačov s glasností, lidskými právy, demokracií a svobodou, no a dopadlo to tak jak si kapitalisté v USA přáli, tedy konec socialismu, konec Leninových myšlenek a záměrů a návrat ke kapitalismu devatenáctého století.

O Dekretu o míru jsem psal úvodem. Druhý zásadní dekret byl Dekret o půdě, jenž dával miliónům bezzemků půdu, na které léta pracovali, byli zároveň osvobozeni od placení nájmu za půdu a také od dluhů. Půda šlechty, církve a statkářů (včetně inventáře) byla předána rolnickým výborům k rozdělení mezi rolníky jako všelidové vlastnictví. Veškerá půda byla prohlášena za státní. I v Číně tomu tak je. Jsem přesvědčen o tom, že by to mělo být i v naší ústavě. Jaksi se mi nepozdává, že velké kusy našeho českého území vlastní či patří Rakousku, Švýcarsku, Německu, Vatikánu apod., nakonec nám žádná půda nebude patřit a majitel nás může klidně vystěhovat ze svého území, no ne? Masaryk se pokusil o něco podobného také i u nás, jeho pozemková reforma dovolovala vlastnit nanejvýše 50 hektarů půdy. Samozřejmě to dopadlo jako vždycky u nás a v demokracii. Soudní spory se táhly a protahovaly a pozemková reforma se ztrácela do nebytí. Po nastolení svobody v roce 1989 se už na Masarykovu pozemkovou reformu naprosto zapomnělo, dokonce jsme se vrátili i před dobu císaře Josefa II., ba dokonce až k době pobělohorské. Obdivovatelé humanitních ideálů Masarykových, jako např. dr. Sláma, se ovšem o jeho pozemkové reformě nikdy nikde ani slovíčkem nezmiňují, no však se také nepodařila, tak co o ní psát, že?

Ani v Sovětském svazu neproběhla pozemková reforma dle přání Lenina, on ovšem už nemohl do průběhu zasahovat. Rozhodující roli měl v té době ÚV Komunistické strany. (Ústřední výbor je obdoba dnešních stranických grémií, většinou mívají deset až dvacet členů). Velmi inteligentní a velmi vzdělaný Nikolaj Bucharin prosadil tzv. NEP, novou ekonomickou politiku a to i přes odpor tzv. stalinistického křídla. Lenin už nežil, ten by to určitě nedovolil. Výřečný Bucharin se oháněl Marxem, který kdysi dávno prorokoval, že socialismus potažmo komunismus lze vybudovat pouze v zemích vysoce průmyslově vyspělých a předpovídal, že to bude v Anglii či Německu. Nikolaj tedy prosazoval a také prosadil, že v zaostalém agrárním Rusku je nutné nejdříve vybudovat kapitalismus a teprve potom bude možné plynule přejít do socialismu. Oficiální heslo té doby znělo: Obohacujte se! Přesné znění Bucharinovo: „Obohať se, rozvíjej své hospodářství!“ Bylo naprosto logické, že na vesnicích mužici, kteří dostali půdu a neuměli na ní hospodařit, protože byli zvyklí na to, co jim rozkáže statkář, raději darovanou půdu prodali, penízky propili a zase neměli nic. No, podobná situace se odehrávala i u nás když po skončení války byli z pohraničí odsunuti Němci a lidoví komisaři přidělovali dekrety majetky po odsunutých nově příchozím. Traduje se příběh o panu Z., znal jsem ho osobně velice dobře, vypili jsme spolu dosti skleniček alkoholu, že na jaře zasel místo obilí kroupy, že brambory sklízel z pole až na jaře, že umrzlé krávy ze stáje mu tahali traktorem… Docela bych tomu věřil, o zemědělství neměl sebemenší potuchy.

V bolševickém Rusku tedy vznikla vrstva vesnických boháčů, říkalo se jim kulaci. Kolem roku 1925 až 1930 se po Něvském prospektu procházeli podnikatelé se zlatými řetězy na krku, jejich ženušky v norkových kožiších jako na módní přehlídce a dávali na odiv své bohatství. Stalin pronášel: „Pro tohle jsme revoluci přece nedělali!“ a získával ve straně příznivce. Bucharin byl vyloučen ze strany, stejně jako o pár let dříve Trockij, který také nevěřil, že lze v zaostalém Rusku vybudovat socialismus, nýbrž že je nutné provést světovou revoluci a nastolit globální socialismus či globální komunismus. Ale Stalin a jeho parta prohlašovali, že lze budovat socialismus v jedné zemi, a také to prosadili jako oficiální směr politiky bolševiků. Takže Stalin se stal nejmocnější členem politbyra až kolem roku 1930! No a dali se do toho budování socialismu v jedné zemi. První co nařídili, byla kolektivizace zemědělství. Každý jenom trošičku soudný člověk musí uznat, že hospodařit na velkých celcích je mnohem efektivnější a výnosnější než na pár hektarech. Byla to násilná kolektivizace či združstevňování stejně jako u nás, ale výsledky byly vynikající nejenom u nás ale i v bolševickém Rusku. Nechápu ty primitivní žvásty o tom, že malozemědělci, chovatelé stáda deseti koz a pěstitelé česneku jsou pro zemědělství ti úplně nejvhodnější a nejlepší. Holt Čuba ve Slušovicích a dnes Agrofert Babiše, jsou řešením a ne že ne. Statkářka Havránková nemá šanci, bude stejně pohlcena, i když od státu vysoudila milióny.

Poslední desetiletí socialistického zemědělství (tedy roky před převratem 89) už u nás docházelo ke slučování jednotlivých JZD ve větší celky. Střediskové obce hospodařily na deseti tisících hektarech a určitě by se i nadále slučovaly v ještě větší celky a to už by byly vysoce funkční a efektivní agrokombináty. V té době jsem na jižní Moravě osobně prováděl delegace zemědělských odborníků ze Sovětského svazu našimi zemědělskými podniky, byli nadšeni těmi technickými vymoženostmi, které nebyly ani na západ od nás. Nebyl pouze ojedinělý Čuba ve Slušovicích, osobně jsem znal spoustu takových schopných manažerů (tehdy se jim říkalo předsedové JZD). Kdyby nebyl převrat, tož by v Československu už dnes mohla být zemědělská výroba soustředěna v jednom celostátním Agrokombinátu s vysokou efektivností a s vysoce kvalitní produkcí a přitom by to byl podnik družstevní a polostátní. Babišův Agrofert vlastněný jediným oligarchou něčeho podobného nedosáhne ani za dvacet let. No jo, kdyby!

Nové politické reprezentaci se samozřejmě takové vynikající polostátní řízení zemědělství ale vůbec nelíbilo, učinili tedy naprosto logický krok a družstva zrušili, zničili, záměrně a vědomě zlikvidovali vysoce funkční výrobu. Není divu, vždyť do Parlamentu se nechali zvolit potomci bývalých šlechticů, potomci dřívějších velkostatkářů a velkopodnikatelů, potomci prvorepublikových finančníků a bývalých politiků za Masaryka a za Protektorátu. Sedí tam podnes. Za pozornost stojí také fakt, že málem polovina poslanců vystudovala v dobách komunismu teologické fakulty. Z hlediska socialismu to zajisté byl kontrarevoluční převrat. Z hlediska nových vládců se pouze znovu vrátila vláda do jejich rukou. „Vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“ Takže vláda se navrátila do těch „správných“ rukou. Proslavený výrok Kalvody ke svému sousedovi v parlamentních lavicích Karáskovi - mlč, nekecej, tady se teď rozdávají majetky na dalších sto let - je dostatečně charakteristický.

Staronové panstvo po zdařilém převratu ale místo odsuzování mělo raději pronést: „Komunisté, děkujeme vám, že jste naše majetky udržovali, zvelebili a zmnohonásobili.“ Místo toho poděkování raději socialismus zavrhli jako zločinný a zavrženíhodný. Z hlediska socialismu je ale kapitalismus zločinecký a zavrženíhodný režim, to se dočteme u Marxe i Lenina. Z hlediska kapitalismu je tomu zajisté naopak. Parlament v roce 48 odsoudil kapitalismus, no a buržoasně-šlechtický Parlament v roce 89 odsoudil socialismus. Mohli vůbec tehdy a dnes jednat jinak? Je vždycky důležité a rozhodující, kdo se dostane k moci, zda komunardi či plutokrati. Pojem plutokrati mi připadá mnohem výstižnější a přiléhavější než pojem oligarchové. Plutokrati od slova Plútos, bůh bohatství a zlata, tedy vládcové zlata, majitelé zlata. Oligarchové od slova oligoi, což značí nejlepší z nejlepších, či také vznešení, dokonalí a jedineční, nebo i krásní a zdatní. No a copak takový oligarcha Bakala či Babiš a jim podobní jsou krásní a dokonalí?

***

A ještě odstavec o hladomoru na Ukrajině. Pokud jenom zběžně nahlédneme do historie, dovíme se, že roky neúrody a následné hladomory se v Rusku vyskytovaly docela pravidelně. Zajisté tak příroda činila i v dobách carských. A to nejenom tam, nýbrž občas i v Evropě a vlastně po celém světě. V Bibli máme zápis o sedmi letech neúrody v Egyptě a způsob, jak to tam řešil Josef, syn Jákobův. V bolševickém Rusku ony roky neúrody připadly na období kolektivizace. Politbyro nařídilo posílat vagony obilí do postižených oblastí. Bolševičtí gubernátoři se ale řídili heslem Nikolaje Bucharina, které bylo tištěno na předních stránkách všech komunistických novin a znělo: „Obohacujte se!“ No a tak místo aby obilí rozdělili potřebným, tak se obohacovali, nechali si to na kšeftování, přece volná ruka kapitalistického trhu to vyřeší automaticky sama. Stalin je později samozřejmě nechal popravit i s Nikolajem Bucharinem. Byli tedy postříleni po zásluze, nebo to byla Stalinova zlovůle? Jejich obhajoba: „No co proti nám máte, vždyť my jsme pouze dodržovali linii strany, která zněla - obohacujte se.“ Nepomohlo to, byli zastřeleni. Chce někdo dnes rozhodovat, zdali byli popraveni právem či neprávem?

Byl tedy Stalin masový vrah? Stačí si pouze srovnat statistické údaje, tedy fakta, o počtech vězněných v sovětském bolševickém Rusku v tzv. gulagu s počty vězněných v luxusních apartmánech v USA. Statistiky většinou uvádějí počty vězněných a popravených na deset tisíc obyvatel, kde falšovat údaje přidáváním nul za číslem jaksi nějak moc nejde. Žádný antisovětský historik neuvede na první stránce svého pojednání srovnání počtů vězněných a popravených v roce tom a tom v citadele demokracie a svobody USA a v totalitním SSSR, to by považoval za nehodné jeho úvah o stalinské genocidě. Pokud by ale redakce novin uvedla před nějakým antistalinským pamfletem tyto statistické údaje, většina autorů by potom své články urychleně stáhla a nehlásila by se k nim. Když tedy někdy začnete číst nějaký protibolševický hanopis o zločinech, o věznění v gulagu, o masovém vraždění, tak si nejdříve vyhledejte na internetu ona data, pak teprve budete v obraze. Ten krutý diktátor Stalin zavřel do vězení méně svých obyvatel než demokratičtí presidenti USA.

A co takový belgický král Leopold II.? Belgie měla už v době jeho panování a má dodnes demokratickou ústavu. Tak tento král v letech 1885 až 1908 vlastnil africkou kolonii Kongo, kde těžil kaučuk a slonovinu. Odhadem tam získal tři milióny liber, což odpovídá částce jedné miliardy dnešních liber. Podařilo se mu snížit počet obyvatel Konga z dvaceti miliónů na pouhých osm, čímž se stal největším masovým vrahem v historii. Hitler nechal povraždit 6 milionů židů, Leopold nechal povraždit dvakrát tolik Konžanů. Hitler spáchal sebevraždu, Leopold dožil jako král bez poskvrny. Prostě bezúhonný panovník, dokonce má bronzový pomník v nadživotní velikosti poblíž bruselské centrály EU. Jeho oblíbenou zálibou bylo sekání rukou domorodcům. No a potomci tohoto krále klidně vládnou Belgii podnes. Konžského ministerského předsedu Lumumbu v roce 1961 belgičtí důstojníci zlynčovali a to lynčování si dokonce nafilmovali. (Michelangelo Antonioni použil ve filmu Povolání: Reportér dokumentární záběry jeho popravy.) Lidská práva holt nade vše ostatní!

***

Ještě považuji za nutné zmínit se o válečném komisaři (takový ministr války a vnitra současně) což byl Lev Davidovič Trockij (Bronštein). Jeho zásluhy při revoluci a v občanské válce jsou nesporně velice významné. Byl důvěrným spolupracovníkem Lenina, dokonce to vypadalo, že se stane jeho nástupcem. V politbyru měl podporu snad všech členů, jako byl např. Grigorij Zinovjev, Lev Kameněv, Alexej Rykov, Nikolaj Bucharin, Michail Tomskij, Sergo Ordžonikidzea, Urickij a dalších. Všichni to byli skálopevní pravověrní marxisté, věděli, že poslední stádium kapitalismu je imperialismus a že potom nastupuje přímo zákonitě socialismus, ale o tom jak to budování socialismu provádět v praxi se vzájemně někdy až diametrálně lišili. Všichni byli v absolutně nové v historii nevídané originální situaci, nikde ve světě neměli vzor, jak se má budovat socialismus, co je potřeba udělat a jak to udělat. Bucharin přesvědčil ostatní, že nejdříve se musí vybudovat kapitalismus a teprve potom socialismus a dle jeho návrhu to fungovalo skoro celé desetiletí, než to zrušil Stalin. A originální řešení nabízel i Trockij. Musíme provést globální světovou revoluci, jinak nemá smysl budovat socialismus v naší samotné zemi. Revoluce musí být světová, jinak nemáme šanci. Jeho názory-ideje najdeme v knize Světová revoluce, vyšla i u nás v češtině. Trockij vlastně předběhl dobu o sto let - dnešní současná globalizace se nápadně podobá jeho představám. Že by dnešní globalisté byli horlivými čtenáři Trockého? V politbyru ovšem tehdy neuspěl, byl vyloučen ze strany a poslán do vyhnanství v Kazachstánu, přes Turecko pak emigroval do Mexika, kde byl zavražděn roku 1940. Zvítězila Stalinova teze o budování socialismu v jedné zemi.

Trošku si zafantazírujme o tom, co by se stalo, kdyby Trockému plány vyšly. Nebylo to zase tak nějak fantasmagorické, stačilo málo a mohlo mu to vyjít a svět by šel jinudy. Malaparte v knize Technologie státního převratu popisuje rozhovor s Trockým. Stručně převyprávěno to zní asi takto: Trockij žádal Lenina, aby mu přidělil tisícovku zapálených odhodlaných revolucionářů se kterými nasedne do vlaku a zajedou do Berlína, kde provedou revoluci. Budeme v naprosto nenápadném civilním oblečení a maximálně s diskrétní pistolí v kapse, potřebujeme leda nějaké ty finance na podplácení. Provedeme to stejným způsobem jak u nás, obsadíme nádraží, elektrárny, poštu, banky, sklady uhlí a petroleje, vypneme jim příležitostně ve vhodnou chvíli občas elektriku, nebudou jezdit tramvaje, nepoteče jim voda - vše se obejde bez střílení (pouze snad ve výjimečných případech, kdyby se vzpouzel třeba hlavní výpravčí na nádraží - zavřít ho do sklepa). Nač útočit na Bundestág, ať si tam žvaní a odhlasovávají zákony, vláda, která nebude mít pod kontrolou správní orgány, je k ničemu, je bezmocná, sama se rozpustí. Němečtí sociální demokraté, naši přátelé, se dostanou k moci jako my v Dumě. Vždyť v Německu je poválečná anarchie, naprostý chaos, rozvrat všeho, zmatek a šílený bordel, převzít moc bude snadné.

Trockému by hrála do not i Bavorská republika rad, Maďarská a Košická republika rad. Tihle revolucionáři neměli nižádné zkušenosti s tím, jak si udržet nově nabytou moc a tak je rozehnala a rozprášila obyčejná policie ani vojsko nebylo zapotřebí. Kdyby jim ale radil z Berlína zkušený Trockij, tož to bylo jiné kafé. Leninovi se takový plán určitě moc líbil, ale holt byl přízemní realista a žádné kompatrioty mu nepřidělil. (Nebo mu to přikázali ilumináti?) Malaparte také popsal operetně divadelní nástup k moci Mussoliniho jako nějakou komedii, frašku či burlesku a vysloužil si za to čtyři roky vyhnanství na Liparských ostrovech, odkud ho ale brzy dostal Vůdcův zeť. Fakt fraška.

***

Lenin tedy nevyhověl, nedovolil Trockému odjezd do Berlína a tudíž zmařil německou revoluci. Lenin vlastně uchránil Německo před komunismem. Vidíte, co všechno způsobil Lenin? Kdyby mu Lenin dovolil jít do Berlína udělat revoluci a podařilo-li by se to, mohl svět vypadat úplně jinak, ani občanská válka v Rusku nemusela být, protože pokud by bylo Německo komunistické, byla by komunistická logicky celá Evropa. Hranice mezi komunistickým Ruskem a komunistickým Německem by byla pouze formální. Polsko by definitivně přestalo existovat a my Češi bychom mluvili německy (Čulík by byl spokojený). Nemusel by se potom odehrát ani onen Zázrak na Visle, kde polská vojska za pomocí Panenky Marie slavně zvítězila. Tuchačevskij totiž hnal Poláky z Kyjeva až do Varšavy, kde ho ale Poláci zastavili a jeho armádu rozprášili. Prý hlavní podíl na porážce má Trockij, neboť nezajistil týl a neposlal posily (Buďoného), že by záměrná sabotáž? O tom se Lev ve svých Pamětech nezmínil ani slůvkem. Asi uvažoval takto, nebyl to žádný troškař - co Varšava, to není důležité, důležitý je Berlín. První koncentrační tábory v Evropě zřídili Poláci, Angličané sice ve zřizování koncentračních táborů mají absolutní prvenství, ale to zřizovali v jižní Africe, v Evropě si to jaksi nedovolili, Poláci ano. Nějak zapomněli dodávat do těch táborů vodu a potraviny, takže umořili hladem a žízní 60 až 80 tisíc rudoarmějců, dokumentární fotografie a zprávy Mezinárodního červeného kříže lze najít na internetu. Je vůbec tahle polská patologická nenávist k Rusům léčitelná?

Oficiálními světovými jazyky by byla ruština a němčina. Anglicky by ani pes neštěkl. Svět by byl řízen komunistickým politbyrem, kde by byla polovina Němců a polovina Rusů. Veškerá ekonomika by byla řízená státem, takže nějaká krize třicátých let by se nekonala. Ateistická vědecky řízená společnost by potom neměla nějakého rovnocenného konkurenta či soupeře. Spojená aliance Ruska a Německa by se stala absolutním suverénem světa. Francie by se změnila na ohrazenou rezervaci pro umělce. Kdykoliv by u někoho propuklo umělecké puzení, tož by si do Francie zajel zrealizovat sny a vyřádit se. Anglie bez kolonií, které by jí byly postupně a potupně odebírány, by se stala bezvýznamným ostrovním státečkem. A Trockij by samozřejmě zorganizoval komunismus i v USA, což by bylo v té době docela snadné.

Teoreticky bráno, fakt měl Trockij docela reálnou možnost uskutečnit svou myšlenku socialismu v Německu a následně globálně po celém světě. Už dnes by fungovala města na Měsíci a Marsu a gigantická města pod hladinou oceánů… No, co lze ještě vymyslet? Žádné fantasmagorické vize by to nebyly, vše by už dnes bylo možné vybudovat, kdyby se nezbrojilo. V komunismu by těmto vizím nikdo nekladl nějaké překážky. Lidstvo by bylo jednotné a směřovalo by neochvějně k chardinovskému bodu omega (pro věřící k bohu).

Nespojením Německa a Ruska propásla Evropa šanci stát se světovým hegemonem a určovat chod historie, a zavinil to ne Putin, nýbrž Lenin tím, že zabrzdil Trockého v rozletu. No a taková příležitost se už nikdy nebude opakovat. Škoda, no ne? (A o tom, jak by měl vypadat nový harmonický svět, napíšu snad až někdy zase příště.)

***

To všechno výše napsané je už minulost, už „to všechno vodnééés čas“.

Takže co dnes? Globalizace nezadržitelně postupuje. Trockého myšlenka celosvětového harmonického řádu světa se před našima očima uskutečňuje. Nevidím sebemenší důvod, proč nový společenský řád nazývat socialismem či komunismem, tyto pojmy stejně už patří minulosti. I když v Číně a Indii a vůbec v Asii pojem komunismus vůbec není zprofanovaný tak jako u nás, tam má tzv. dobré jméno, podobně ani v jižní Americe nemá negativní konotace. U nás všelijaké ty ústavy pro studium komunismu a totality dlouhou dobu pouze špinily a pomlouvaly komunismus, takže to ať se nám líbí nebo nelíbí, v myslích mnoha lidí to utkvělo. Ale Evropa v budoucím světě nebude hrát skoro žádnou roli, takže světově se klidně pojem socialismus či komunismus může běžně používat v tom pravém slova smyslu a významu, já osobně bych na tom ale dnes netrval.

Závěrem bych parafrázoval Žižekův výrok při loučení po skončení televizního vystoupení: „Tak nashle, sejdeme se v komunismu nebo v pekle.“ Moje rozloučení zní: „Nashle, sejdeme se v harmonické společnosti nebo v pekle.“

***

 

 

 

 

Harmonická společnost - fikce?

Celou historii světa můžeme popsat jako historii přerozdělování hmotných statků. Historii světa jako historii duchovního duchovna přenechejme teologům a filosofům, ti to už stejně detailně zmapovali. Duchovní vzestup či úpadek nebo boj idejí přepusťme pseudointošům, mne osobně takové hlubokomyslné pindání o ničem už naprosto přestalo zajímat. Ono když slavný filosof Jaspers (Atomová bomba a budoucnost člověka - Die Atombombe und die Zukunft des Menschen, 1958; esej) navrhoval hodit atombombu na Moskvu se zdůvodněním, že raději ať zhyne celý svět, než by měl být nastolen komunismus, tož bez takového filosofování se klidně obejdu. A když ještě slavnější současný filosof Bernard-Henri Lévy pronesl k Sarkozymu přibližně tato slova: „Sarko, poradím ti, běž a zavraždi Kaddáfího a jeho zlato si přivlastni, nějaké to procento mi zajisté za tu radu přenecháš, abych mohl nadále v klidu filosofovat,“ tož na takovou lásku k moudrosti přejde snad každému chuť. Tento věhlasný filosof šel ve šlépějích Jasperse a doporučoval humanitárně bombardovat Jugoslávii, protože přece je to ďábelská komunistická země, která musí zmizet z povrchu země. Požadoval též mezinárodní úder proti Bašáru al-Asadovi v Sýrii a intervenci v Dárfúru. Holt antikomunista tvrdého ba až ocelového ražení, jak se dočteme v kritice marxismu v jeho převelmi nadfilosofické knize La barbarie à visage humain (Barbarství s lidskou tváří). A tak skutečně nadále filosofuje za pomoci lybijského zlata a je obdivován pravdoláskaři a srdíčkáři. Mnou ale ne!

Nejdříve tedy k přerozdělování hmotných statků. Po celou dobu lidské historie se hmotné statky ve skupinách, kmenech, státech a říších vždycky přerozdělovaly. Způsobů přerozdělování je pouze několik s malými nepatrnými odchylkami. Naprosto nejčastějším způsobem přerozdělování bylo a je kradení a loupežení. Je to totiž docela snadné a jednoduché a praktikovalo se to snad všude ve světě a přetrvává to podnes. Bereme to už dokonce jako normální a běžný způsob získání bohatství. Vůbec nám nepřijde na mysl, že je to nějaký vadný způsob, ba naopak to považujeme za následování hodnou schopnost, šikovnost, nadání a talent. Oceňujeme takové vlohy a dokonce jim je závidíme. Copak takový Kožený, Bakala, Kellner, Tykač, Vítek, Chrenek, Dospiva, Haščák a podobní nejsou hodni následování, copak by někdo nechtěl být tak bohatý jak oni?

Slavný Gaius Julius Caesar byl silně zadlužený a hrozil mu bankrot, tak se nechal senátem jmenovat vládcem provincie (či lépe kolonie) Galie a Hispánie (dnešní Francie a Španělsko). Pronesl, že raději bude prvním v provincii než druhým v Římu. Jeho chuť zbohatnout byla neuhasitelná, no a stal se jedním z nejbohatších lidí Říma. Jak se mu podařilo stát se nejbohatším, uvedu na jednom příkladu. Jako velitel legií byl velice úspěšný, dobýval jedno město za druhým. Kterési město (tedy magistrát) usoudilo, že nemá valný smysl stavět se na odpor i vyslalo delegaci s návrhem, že město se vzdává bez boje. Gaius Julius kapitulaci odmítl přijmout. Uvažoval asi takto: „Legionáři jsou silně nadržení a chtějí si také něco nakrást, městský poklad sice bude dle válečného práva všechen náš, při kapitulaci bychom ale museli vyjednávat podmínky, takhle je to jednodušší, kapitulaci nepřijímáme, legionáři město je vaše, vemte to útokem, hurá na zteč, můžete drancovat a vraždit jak je naším dobrým zvykem.“ Dnes se tato prastará césarova metoda používá docela běžně, vizme třeba jenom Saddám či Kaddáfí. Koloniální panství Anglie a Francie bylo pouhou nápodobou césarova způsobu, tedy totéž. V harmonickém světě by přerozdělování stylem Caesara, USA a některých evropských států nemělo mít místa. Myslím si, že by to šlo docela snadno zařídit, že to není nic moc fantastického a neuskutečnitelného. Stačí pouze chtít to tak zavést. Přece svět, kde nikdo nikomu nebude kroutit ruce, nýbrž kde se se bude pouze dotazovat - chceš uzavřít tento obchod nebo nechceš? - je docela reálný.

Loupeživé války snad nikdy ve své historii nevedli Číňané, Indové ba ani Rusové, stačí se podívat kolik a jaké kdy měli kolonie. Samozřejmě uvnitř oněch států se občas válčilo, to když jeden kníže chtěl oloupit sousedního knížete, tedy byly to vlastně občanské války. Četl jsem kdysi jeden příběh ze starověké Číny. To přišla z Kambodže delegace a přinesla, jak bývalo zvykem, nějaké dary většinou ze zlata, no a domlouvala obchodní záležitosti. Delegace se chystala k odchodu a bylo jakousi nepsanou povinností opětovat dary. Jenomže císařská pokladna byla zrovna prázdná, tak ministři a císařští úředníci se na dar složili. Bylo samozřejmostí, že dary musely mít nejméně dvojnásobnou hodnotu toho darovaného, přece Říše středu musí ukázat svou velikost a své bohatství. Historikové tvrdí, že Číňané o několik století dříve než Kolumbus přistáli u břehů Ameriky, založili tam obchodní středisko, ale to po pár desetiletí živoření zaniklo, domorodci totiž neměli co nabídnout.

***

Druhým způsobem přerozdělování jsou daně. Je to docela civilizovaný způsob, pokud není ovšem zneužíván. Ostatně, najdeme ve světě něco, co nelze zneužít, či něco, co nikdy nebylo zneužito? Myslím si, že bychom něco takového hledali marně.

Mně osobně se docela líbí muslimská daň zvaná zakát. Každý muslim má přímo náboženskou povinnost tuto roční daň ve výši 2,5 procenta ze svého majetku zaplatit. Je to tedy v podstatě progresivní daň. Kdo je příliš chudý, daň neplatí, ba dostane příspěvek z těchto vybraných daní, takže v naprosté chudobě u muslimů nikdo není. Žádný výběrčí daní či nějaký kontrolor nezjišťuje, zdali je daň v správné výši. Každý přinese obnos dobrovolně do mešity. Jelikož je to náboženská povinnost, nepřipadá v úvahu podvádět. Sazba dvě a půl procenta je jen minimum, neexistuje žádné omezení, čím víc člověk dá, tím lépe pro všechny zúčastněné strany. Vytvářejí se tak ohromné přebytky. V mešitě to asi nějaký úředník zapíše a imám a jeho poradci rozhodnou, co se s vybraným zakátem udělá, na co se použije a oznámí to svým ovečkám s otázkou, zda s tím souhlasí. Byl jsem překvapený faktem, že ve většině případů si imáma zvolí samotní příslušníci obce. Ty muslimské obce jsou docela podobné našim farnostem. Ovšem volí si naši farníci faráře či biskupa?

O mešitě něco z wikipedie: Součástí mešity je minaret. V některých horských vesničkách jsou minarety velmi malé, někdy i ze dřeva a nepřesahují ani 5 m. Mešita musí být tak velká, aby pojala při páteční modlitbě všechny věřící z okolí, je to takový muslimský kostel. Kupole mešity má pro islám silný symbolický význam, neboť kupole symbolizuje jakési sklepení nebe. Jelikož dle Mojžíšova přikázání je zakázáno zobrazovat nejenom tvář boha, ale nesmí se zobrazovat ani tvář člověka (proto se nedochoval žádný portrét Mohameda) ani vyobrazovat cokoliv živého. Proto muslimští umělci zdobí stavby pouze ornamenty a to skutečně na vysoce umělecké úrovni. Mešita je pro muslimy nejen náboženským, ale i společenským centrem. Mimo náboženské funkce byly mešity zároveň nemocnice a školy. Muslimští lékaři v té době neměli ve světě lautr žádnou konkurence, byli suverénně nejlepší. I funkce vzdělávací neměla ve světě obdoby. Arabským zemím se rychle podařilo získat kulturní náskok před ostatními národy, neboť dokázaly masově snížit negramotnost, což napomáhalo v organizaci říše. Některé mešity, především ve státech, kde nejsou madrasy (školy), mají stálou výuku. Na těchto školách se vyučuje klasické vzdělání a k tomu znalosti Koránu. Takové školy jsou normálně zařazeny do systému výuky a zpravidla se jedná o základní, někdy i o střední školy. Kromě toho je při mešitách obvyklý systém vzdělávání dospělých, který se děje pomocí večerních či víkendových kurzů a oproti obecnému přesvědčení se zdaleka nejedná pouze o výuku islámu. V zemích, kde se nemluví arabsky, bývá při mešitách výuka arabštiny, která je obecně považována za velmi kvalitní. Pro nové muslimy jsou ještě běžné třídy, kde jsou vykládány základy islámu. V zemích, kde je islám dominantní, je tato funkce potlačena ve prospěch madrás, které se školstvím zabývají primárně. Charitativní činnost je mezi muslimy velmi silná, neboť islám ji přímo vyžaduje. Díky neexistenci náboženského centra (žádný neomylný papež) mají imámové absolutní volnost v tom, jakým způsobem budou komunitu směřovat. Tato volnost způsobila vznik obrovských rozdílů, kdy některé mešity podporují mírové snahy a druhé podporují extrémisty.

Islám je v podstatě náboženstvím jenom tak z deseti procent, z devadesáti procent je to společenské zřízení dost odlišné od nám známého. Islám jako náboženství je jedním ze tří tzv. abrahámovských – judaismus, křesťanství a islám. Mohamed očistil křesťanství od všech tajemství a mystiky, od všelijakých svátostí, zázraků, neposkvrněného početí, zmrtvýchvstání, prostě od všech nesmyslů a hovadin. Zůstala pouze víra v Alláha, vše ostatní je čistá racionalita a etický systém, tedy příkazy, jak se má člověk chovat. Pokud tedy mermomocí chce člověk věřit v nějakého boha, tak skutečně islám je nejvhodnější a velmi přitažlivý. „Nepodceňujte islám, jeho doba ještě přijde,“ napsal prý historik Belloc. Třeba v pákistánském severu žádná státní moc neexistuje a lidi tam bez problémů žijí i bez státu a státních nařízení. Snad v každé rodině je kalašnikov, ale vražd je tam naprosto zanedbatelný počet.

Centrem terorismu není islámský stát (ISIL), který bombardujeme, centrem terorismu je Saudská Arábie se kterou se úplně nepochopitelně značně nadmíru kamarádíme. Bombardujeme ty nesprávné cíle. Zabíjíme obyčejné muslimy podlehnuvší extrémistické ideologii šířící se ze SA. Ne že by mi jich bylo líto, to nikoliv, jsou to šílení barbaři. Ale dokud se nezneutralizuje ohnisko šíření, tedy SA, tak se teror bude šířit bez problémů dál. Dokud bude EU a USA spolupracovat se Saudskou Arábií a podporovat finančně a zbraněmi tzv. umírněné uřezávače hlav, tož po tu dobu se bude šířit po světě násilí, terorismus a extrémismus. Kdyby místo ISIL byla bombardována SA, vedlo by to k odstranění násilí mnohem účinněji. Když po zahradě začnou poletovat šršni, každý ví, že nemá smysl zabíjet jednotlivé šršně, nýbrž je nutné jediné řešení, najít jejich hnízdo a to zlikvidovat.

Jako pacifista navrhuji bombardovat SA, to je ale nonsens, že? Samozřejmě jsem to s tím bombardováním přehnal, ale jsou přece i jiné způsoby, jak přinutit SA, aby neprodukovala protilidskou ideologii, jednoduše by stačilo komplexní embargo, přerušit s ní diplomatické styky, zavést sankce apod. Vždyť s tím má svět už dlouhověké zkušenosti, už třeba z doby vzniku SSSR, Kuba, severní Korea, Írán, současné protiruské sankce… V případě SA jsem pro to slavné kroucení rukou. Bohatě by prozatím však stačil zákaz vstupu extrémistickým imámům do EU. Když ovšem OSN pověří SA dohledem nad lidskými právy, tak se to všechno mění ve frašku a výsměch. Jak dlouho by mohl existovat tzv. Islámský stát, kdyby nebyl financován z vnějšku a kdyby mu nebyly dodávány zbraně? Ani měsíc!

Odlišná situace je s tím tzv. Tálibánem. Tálib znamená student. Válčit proti Tálibánu znamená válčit proti studentům. Už to je nějak divné, ne? Zhruba proberme ty šíleně hanebné vražedné hrátky velmocí okolo Afghánistánu. Nejdříve si ale řekněme něco málo o Pákistánu, o státu s dvěma sty miliony obyvatel, který se oficiálně nazývá demokratickou socialistickou republikou, jindy také jako džamáhíríje, což v českém překladu je „přímá vláda lidových mas“. Je to stát původně založený na přímé demokracii bez politických stran, řízený jeho lidem prostřednictvím místních rad. Premiérem se stal v červnu 2012 Rádža Parvíz Ašraf z Pákistánské lidové strany. Krédo strany je: Islám je naše víra, demokracie je naše politika, socialismus je naše ekonomie; všechnu moc lidu. Po volbách v roce 2013 vykonává funkci předsedy celostátní vlády Naváz Šaríf z konzervativní Pákistánské muslimské ligy. Dost často, málem pravidelně, se ujímá vlády armáda. Jak je možné, že tato socialistická republika ještě není zbombardována do doby kamenné jako socialistická Jugoslávie a socialistická Libye s Irákem? Obama tam akorát posílá drony a nechává vraždit vůdce kmenů. Představme si, kdyby pákistánský president poslal dron nad USA a nechal zastřelit McCaina, Cheneyho, Rumsfelda, Wolfovitze, Condoleezzu Rice, Sarah Palinovou, Krvavou Madlu či Balkánskou řeznici z Prahy? To by byl poprask ve světě, co? To by i republika Palau protestovala, že? Ono dvěstěmilionový národ není tak snadné rozmlátit jako Libyi či Jugoslávii, jsem si jistý, že ani na 80 milionový Írán si netroufnou. My na Západě máme spousty politologů, ale ani jeden z nich se nevěnuje otázce, jak po tisíciletí praktikovanou kmenovou přímou demokracii změnit na demokracii zastupitelskou. Však také když roztřískají nějaký stát, nejsou potom schopni nastolit nějaký řád. No a celý sever a severovýchod Pákistánu, který hraničí s Afghánistánem a Čínou je dnes pod vládou Tálibánu. No a vláda v Islámábádu tam nemůže poslat armádu, přece bratři nebudou válčit proti bratrům. Rusko, Čína, Írán a Indie už otevřeně jednají s Tálibánem a zanedlouho bude Tálibán vymazán ze seznamu teroristů a ujme se vlády. Kdyby žil Usáma bin Ládin, mohl by se účastnit jednání, byl mi velice sympatický, inteligence a vzdělanost z jeho obličeje přímo vyzařovala (opak vyzařovala tvář Bushe), škoda, že ho americké komando zavraždilo, rozstřílelo ho stejně jako Che Guevaru, oni to asi jinak ani neumí. Mohl by být presidentem. Koho by potom bylo nutné postavit před mezinárodní soud?

No a teď v této souvislosti pár vět o tom nešťastném Afghánistánu. Je to naprosto jiná společnost než jakou máme a známe my v Evropě, je to kmenové společenství stejné jako bylo třeba v Libyi. Historie Afghánistánu má trvání minimálně třikrát delší než kterýkoliv dnešní stát Evropy. To např. už Alexander Veliký měl z tama manželku. Historie této říše je velice zajímavá, ale já začnu až rokem 1978, kdy se k moci dostal komunista Babrak Karmal, bývalý velvyslanec v Československu, podporovaný samozřejmě Sovětským svazem. Jejich plánem bylo udělat ze zaostalé země (kde dodnes mají pouze 25 kilometrů železničních kolejí, vlastní vůbec nějakou lokomotivu?) zemi prosperující. Chtěli vyvést zemi z feudálního středověku přímo do socialismu. Začali stavět školy, nemocnice, vyhlásili rovnoprávnost žen. Měli v úmyslu zřídit průmyslové zóny, dokonce měli v plánu vybudovat ropovod a plynovod až do Pákistánu. Vynikající plány, no ne? Jenže obyvatelé chtěli? Nechtěli? Toť otázka. Navíc hrdost jim nedovolovala mít ve své zemi cizí vojska, tedy okupanty, odjakživa s nimi měli pouze negativní zkušenosti. Jakákoliv spolupráce s okupanty nepřipadala v úvahu. Do čela národně osvobozenecké boje se postavili mullá Muhammad Umar a Usáma bin Ládin. Cílem bylo vyhnat okupanty ze země, co se mají co plést do našich záležitostí. Mudžahedínům se to po devíti letech bojů podařilo, sovětská vojska odešla v roce 1989. Tálibán se stal vládnoucí silou. Mudžahedín je bojovník za víru ve svaté válce a zasazuje se o zachování a šíření hodnot, které ctí islám. Vlastně je úplně stejný jako věřící katolík či evangelík. Západ je finančně podporoval stovkami milionů dolarů ročně, také vojenští specialisté USA je trénovali a samozřejmě z USA jim dodávali ty nejmodernější zbraně. Byla to vlastně taková zástupně vedená válka USA se SSSR, v níž Sovětský svaz prohrál.

A protože všechno souvisí se vším, musím věnovat pár odstavečků panu Chodorkovskému.

Z wikipedie: V roce 1986 založil Menatep a roku 1989 založil stejnojmennou banku. Stále ještě existoval Sovětský svaz, přesto se mu podařilo zajistit, aby jeho soukromá banka získala do správy prostředky fondů pro oběti jaderné havárie v Černobylu. Menatep byl také pověřen převést na zahraniční měnu rubly z účtů KSSS, většina se dodnes nenašla. V roce 1993 byl jmenován náměstkem ministra ropného průmyslu a energetiky a stal se jednou z nejvýznamnějších osobností ekonomické sféry Ruska. Od roku 1997 byl výkonným ředitelem společnosti Jukos. Dne 25. října 2003 byl zadržen na letišti v Novosibirsku. Krátce nato tehdejší vláda premiéra Vladimira Putina rozhodla o zmrazení účtů Jukosu kvůli podezření z daňových úniků. Jeho zadržení způsobilo prudký pád akcií Jukosu a celého akciového trhu v Rusku, moskevská burza byla kvůli tomu na hodinu uzavřena, aby zabránila panickému výprodeji cenných papírů. Rovněž byly zmrazeny jeho podíly v Jukosu. Později se ukázalo, že je již před zadržením prodal americkému obchodníkovi. V čele Jukosu byl nahrazen Američanem ruského původu Simonem Kukesem. Dne 31. května 2005 jej soud uznal vinným z podvodů a byl odsouzen k devíti letům vězení. Po odvolání byl trest o rok zkrácen. (Chodorkovského podnikání provázejí podivné skutečnosti. Vedoucí bezpečnostní služby jeho firmy Menatep, bývalý agent KGB Alexej Pičugin byl odsouzen na doživotí za organizování řady vražd, konkrétně Valentiny Kornějevové (21.1.1998), která odmítala bance prodat svoji nemovitost, Vladimira Petuchova, starostu Něftějugansku, který zahájil hladovku na protest proti působení firmy Jukos (která např. neodváděla daně). Dalším zavražděným byl řidič Nikolaj Fedotov, který přišel o život díky opakovanému pokusu zavraždit E. Rybina, který se s firmou Jukos soudil o řádově 100 miliónů $.)

No a co s takovou informací o Chodorkovském, k čemu nám vůbec bude? Pokud k ničemu, tak alespoň můžeme zkonstruovat zajímavou konspirační teorii.

Američané rukama mudžahedínů vyhnali Sověty z Afghánistánu. To bylo první vítězství USA nad Ruskem. Druhé vítězství USA nad Ruskem bylo docela nenápadné, ale o to víc závažné a významné. Byl to rozpad Sovětského svazu. Bylo to velké vítězství amerických neokonů (bank) nad masami ruského lidu. Ále čo to tárám, správně má být, že to bylo velké vítězství inteligentního a vzdělaného amerického lidu nad tupým, primitivním a buranským lidem Ruska. Proběhla nejenom rychlá šoková terapie, nýbrž i silně šokující léčba. Jednalo se o rychlý přechod do kapitalismu. Lautr vše bylo rozkradeno, škody dosáhly trojnásobek (prý až pětinásobek) škod vzniklých při napadení Hitlerem. Podle historika Stevena Cohena prováděli američtí poradci proti bývalém Sovětském svazu doslova křížové tažení za transformaci postkomunistického Ruska v přesnou kopii amerického demokratického a kapitalistického systému. Na počátku a v polovině 90. let bylo Rusko zaplaveno „politickými misionáři a kazateli", z nichž mnozí byli sponzorovaní Washingtonem a bylo jich na tisíce, radili snad v každé továrně, jak se má správně zprivatizovat. Zbigniew Brzezinský konstatoval, že v té době Rusko de facto přešlo pod nucenou správu Západu. Rusko se ocitlo v platební neschopnosti, prostě zbankrotovalo. No nebylo to přímo pohádkové vítězství USA nad Ruskem? Ani usarmy nebylo potřeba použít.

Nejbohatším mužem Ruska se stal právě Chodorkovskij, zprivatizoval veškerý ropný a plynový průmysl. Aby si zajistil vlastnictví natrvalo, rozhodl se prodat vše Exxonu, kde by patřil mezi největší podílníky. V Rusku se oligarchové navzájem stříleli, takže i z tohoto důvodu se tak rozhodl. Všechny patřičné smlouvy už byly připraveny, zbývalo to pouze podepsat. Do Moskvy přiletěl Cheney se svými kumpány a čekal, kdy se objeví Chodorkovskij. Měl obrovskou radost, neboť Rusko už nebude mít žádnou ropu ani plyn, vše bude naše, Rusko definitivně klekne. Pár hodin před podpisem smlouvy s Cheneym byl Chodorkovskij zatčen. Zklamaný Cheney z Moskvy zase odletěl domů.

Jenomže americká administrativa postupovala dle plánu, vůbec nebrala v úvahu, že by to s Chodorkovským nemuselo vyjít, tak si byli jisti svým vítězstvím. A jaký byl ten jejich plán? V podstatě okopírovali plány Brežněva. Přes Afghánistán vybudujeme roury na ropu a plyn do Pákistánu, protáhneme do Indie a i Číny. Naši ropu a plyn z ruského území budeme prodávat miliardové populaci Indii a miliardové Číně. Evropě samozřejmě také, ale ta se svými 400 milióny je pouhá drobnůstka.

Samozřejmě potřebujeme obsadit Afghánistán. Aby to nevypadalo blbě před světem, musíme mu předložit nějaký pádný důvod vojenského obsazení. Některého z těchto tří kumpánů Cheneyho, Rumsfelda nebo Wolfovitze napadlo shodit dva mrakodrapy světového obchodního centra a jakoby napadení Pentagonu. A svedeme to na Usámu bin Ládina. Náš útok bude před světovou veřejností potom plně ospravedlněn. A učinili tak. Dva nejvyšší mrakodrapy New Yorku se zřítily jako domeček z karet. Třetí, menší mrakodrap (kde byly uloženy státní zlaté rezervy a zlaté cihly většiny amerických bank, byly ovšem pár týdnů před onou událostí nákladními auty převezeny do jiného úložiště), strachem spadl také. Zahynulo na tři tisíce obyvatel USA. Ještě navíc byl podniknut teroristický útok na Pentagon, kde byla zničena právě ta část, kde se vedla evidence finančních operací a nákladů na dřívější válečná dobrodružství. To všechno řídil ze své vysokohorské pevnosti Bora Bora Usáma bin Ládin. Fotografie a detailní plány této nedobytné pevnosti ukazoval a komentoval v televizi samotný Cheney. Zničit takovou pevnost je možné pouze atomovkou, dodal. Je to ještě pořád k vidění na YouTube. Navíc, takovou dokonalou pevnost musel někdo financovat a stavět, můžeme si být jisti, že Sověti to nebyli. Cheney to samozřejmě musel dobře vědět, neboť s Usámou byl přece veliký kamarád v časech, kdy válčil proti Sovětům. Usáma vycvičil devatenáct sebevražedných teroristů ze Saudské Arábie, naučil je bezpečně řídit boeingy a určil cíle útoku. S tím nárazem boeingu do Pentagonu to ale autoři silně přehnali, přece mnohem logičtější by bylo, že Usáma ze své jeskyně vypustil křídlatou raketu, to by bylo mnohem uvěřitelnější. To jsou ovšem pouze takové nepodstatné drobnůstky, taková menší nedopatření.

Celý svět byl v šoku a očekával dychtivě a nedočkavě spravedlivou odvetu. Bylo jasné, že odvetou bude bombardování Saudské Arábie, odkud pocházel Usáma i teroristé. Úplně nelogicky nařídil Bush zaútočit na Afghánistán, který s tím neměl nic co do činění. Spousta lidí si hned pomyslela, že president Bush byl v hodinách zeměpisu nepozorný a tudíž si spletl ty dvě země, což by u něho nebylo nic neobvyklého. Bush holt inteligencí a ani vzděláním nějak neoplýval.

Usáma, který spolu s Umarem řídili dle učení Tálibánu Afghánistán po odchodu Sovětů, odmítl s teroristickými útoky jakoukoliv spojitost. Zato se ale hned hrdinně přiznal, že organizoval útok na americká kasárna v Somálsku, kde zahynulo na dvě stovky amerických vojáků. Cizí vojska v muslimské zemi nemají co pohledávat, to kdyby tam místo Američanů byli třeba Laponci či Uruguayci, tož by je také vyhodil do povětří. Usáma jako podnikatel, ale v Somálsku také postavil dost kilometrů silnic.

Mohu tedy moji konspirační teorii uzavřít konstatováním, že za demolici Dvojčat (Trojčat) a demolici finančního oddělení Pentagonu a za válku v Afghánistánu je tedy v podstatě zodpovědný Chodorkovskij, no ne? Podívejme se a porovnejme data: Po abdikaci prezidenta Borise Jelcina 31. prosince 1999 se stal úřadujícím prezidentem Putin. 11. září 2001 spadly budovy. To byl Putin pouhých devět měsíců presidentem. Počítalo se s tím, že bude povolný jak Jelcin. 7. října 2001 byla zahájena operace Trvalá svoboda, která v podstatě pokračuje v Afghánistánu dodnes. Dne 25. října 2003 je zatčen Chodorkovský. Vidíte, jakou měl obrovskou šanci zlikvidovat Putinovo Rusko? Putin na poslední chvíli zasáhl a nařídil jeho zatčení, prý k podpisu scházelo pouhých pět hodin. Kdyby se to Chodorkovskému s Cheneym podařilo, tož žádné Rusko by dnes už neexistovalo, pouze spousta knížectví, která by mezi sebou neustále válčila.

Dodnes, tedy za celých sedmnáct let nepoložili agresoři ani metr ropovodu a už ani nikdy nepoloží. O stavění škol a nemocnic se stará Člověk v tísni a o rovnoprávnost žen Petra Procházková. Dobrý, no ne? A to tam měli Amíci třeba v roce 2009 až sto tisíc vojáků. Českých vojáků tam působilo na čtyři stovky. I můj syn a snacha tam byli, říkají, že si docela finančně pomohli, docela jim věřím, fakt se nevychloubají. Holt žoldáci byli vždycky placeni mnohem lépe než pracující v průmyslu.

I přes obrovské začáteční sebevědomí: „My jsme kingové, Sověti byli neschopní slabšáci,“ jsou tam už 17 let a budou nuceni se stejně stáhnout úplně. Po vyčištění země od okupantů si Tálibán pozve hosty z Číny a Ruska s žádostí o vybudování ropovodu a nějakých průmyslových zón. Určitě jako hosty nebudou zvát USA. Rusové a Číňané už jednají s Talibánem. Škoda, že Usáma se neukryl někde v Tádžikistánu či na severu Afghánistánu, dnes by byl hlavním vyjednávačem, Usáma byl pro mne od pohledu vysoce inteligentní člověk. Američané Usámu vyzbrojovali, pokud bojoval proti Sovětům, Sověti odešli a Američané začali válčit proti bývalému spojenci Tálibánu, nakonec ho zavraždili. Škoda, ale tak svět odplácí, že?

A tímto neúspěšným pokusem o přisvojení si cizího bohatství loupežením bych ukončil část o přerozdělování hmotných statků násilím a kradením. V novém harmonickém světě takový způsob už nebude možný. Věřím tomu.

***

Srovnejme třeba starý Egypt s civilizací harappskou.

Egypt své přebytky využíval naprosto nesmyslně na stavby skalních chrámů, na stavby absurdních pošetilých pyramid a přepychově luxusních sídel faraonů a vládnoucí hrstky kněží a dvořanů. Tak bývaly veškeré přebytky nesmyslně proplýtvány, obyvatelstvo žilo v bídě a dosti časté vzpoury smetly vládnoucí dynastie, aby zanedlouho nastoupila jiná dynastie a pokračovala stejně plýtvavě jako ty předešlé.

Společnost v Mohendžodáru a Harappě přebytky přerozdělovala velice racionálně. Na žádné chrámy a luxusní sídla se přebytky nevydávaly, zato v každém městě byla vybudována kanalizace a dlážděné ulice. Věděli, že volně ležící odpad je původcem nemocí, my v Praze jsme na tento poznatek přišli před teprve před 150 lety, kdy se začala budovat první část pražské kanalizace. Naše zpoždění je cca 4 tisíce let! Místo chrámů byl zaveden do každého domu vodovod a splachovací záchod. Je sice pravda, že všechny domy byly příliš uniformní, na jedno brdo, něco jak naše paneláky, ale jsem si jistý, že obyvatelstvo si nestěžovalo. Uprostřed města bylo vybudováno na 10 až 15 metrů vysokém uměle zbudovaném návrší koupaliště či městské lázně. Koupaliště bylo na vyvýšeném pahorku z důvodu občasných jednou za deset dvacet let velkých záplav, jak je docela běžné snad všude. Mimo města byla vybudována dokonalá sila na uložení obilovin, archeologové žasli nad důmyslnými větracími šachtami. Mimo města byly vybudovány také strohé na sebe namačkané místnosti, sloužily na přespání příchozích vesničanů přivážejících obilí či pro obchodníky se svým zboží, tedy něco jako dnešní hotely na krátké ubytování. Mimo města, my bychom řekli za hradbami, ale jejich města hradby neměla, neválčilo se, nebyly tudíž potřebné. Naši učenci, filosofové a humanisté, by opovržlivě nalezli vadu na kráse této společnosti, Harappané totiž neznali vůbec žádné náboženství a tudíž neměli žádnou duši, že? Myslím si, že i když nevyprodukovali takové Halíky, Putny a Duky, že o nic nepřišli. Ještě považuji za potřebné zmínit, že tuhle harmonickou společnost provozovali po několik tisíciletí lidé s černou pletí, což byli původní obyvatelé vlastně celé Indie. Jejich společnost existovala nejméně pětkrát déle, než existuje naše v Evropě.

Takže příklad racionálního hospodaření nebyl v historii něčím neznámým.

Samozřejmě že v historickém dění se některé státní útvary přikláněly k egyptsko-césarovu způsobu, to hlavně my v Evropě, jiné se více či méně přikláněly k harappskému způsobu, třeba taková Čína. Zajímavým faktem nesporně je, že státy s náboženskou vírou preferovaly egyptský způsob přerozdělování, kdežto státy bez náboženství (státy ateistické) k harappskému způsobu. V Evropě po celou dobu její existence převažoval egyptský model přerozdělování, to znamená, že veškeré přebytky spotřebovávala vládnoucí vrstva k niž zajisté patřila i církev. Lidem vytvářejícím tyto přebytky se ponechávalo pouze něco málo na přežití, vše ostatní bylo odebíráno pro luxusní zahálčivý život vyvolených. V podstatě to přetrvává dodnes. V současné době je zřejmé, že náš euroamerický predátorský způsob krachuje, že je prostě neudržitelný. Bude sice ještě nějakou tu dobu přežívat, ale jeho šance do budoucna jsou úplně nulové. Parazitoidi, predátoři, dravci, zemští škůdcové zkrátka vyhynou.

Dominance dolaru sice pomalu ale nezvratně končí. Konec dolaru je předpokladem k nastolené harmonické společnosti. Finanční sektor se zcela oddělil od reálného hospodářství a de facto funguje jako kasino. Prvním a nejdůležitějším cílem bude oddělit peníze se kterými se hraje v kasinu, od peněz sloužících rozvoji ekonomiky. Tento proces je už v plném proudu a během pár let to bude reálně dokončeno. Oddělení peněz na užitečné a na peníze na hazard je prý už nejméně ze třiceti procent hotov. Dolar jako platidlo je z reálné ekonomiky vytlačován neuvěřitelně rychle, většina států už zavádí obchodování ve vlastních měnách, ani brutální poprava Kaddífího a Saddáma je neodradila, USA už nemají tu sílu provádět totéž i v jiných tzv. neposlušných státech. A už nepůjde toho, kdo nechce obchodovat s dolary, přinutit či dokonce zavraždit jak ještě včera.

Dnes už všichni dobře vědí, že neregulovaná volná ruka trhu a neexistence finanční regulace přivedla svět málem k úplnému krachu a málem k poslední válce, kdy lidstvo by přestalo existovat. Průmyslová revoluce byla érou kapitalismu, také jí už patří minulost, neboť ty tzv. zaostalé či rozvojové státy se mohou stát průmyslově vyspělými dokonce během deseti let, jak se to zdařilo třeba Stalinovi. Bude obtížné a těžké přiznat, že nastupuje jiná další revoluce, kde už kapitalismus nebude hrát žádnou roli, že kapitalistický způsob civilizace vlastně už dnes skončil.

Proč tak dlouho, celá staletí ba tisíciletí rozhodovali o osudech většiny obyvatel šílenci a patologičtí magoři? Jednoduché vysvětlení - měli k dispozici finance a ovládali veškeré toky financí. Ve světě je přitom taková obrovská spousta inteligentních a moudrých lidí a přesto k moci se dostali úchylové jako Brzeziński, Kissinger, Cheney, Wolfowitz…

Dolar samozřejmě zůstane jako platidlo, či spíše jako jakési žetony ve finančním kasinu, tam nadále budou hráči sázet na to či ono a dolary se budou od sázkařů neúspěšných přesouvat k úspěšným výhercům a to dennodenně, neustále, něco jako sázkové kanceláře na koňských dostizích. No proč ne? To není a nebude nikomu škodit, někdo vyhraje x dolarů druhý zase totéž prohraje, na reálnou ekonomiku to nebude mít sebemenší vliv. To je přece naprosto neškodná gamblerská vášeň, proč ji zakazovat? Ať si hrají a sází, s reálnou ekonomikou to nebude mít nic společného. Gambleři ovšem jsou psychicky nemocní lidé, jak narkomani, a jsou schopni pro svou vášeň i vraždit. Tisknout tzv. stírací losy lze přece do nekonečna pořád, ať si je tedy tisknou. Centra všech světových hazardních sázkových kanceláří, tedy soukromé nezávislé banky FED, MMF, SB, ECB, švýcarská BIS a podobné, mohou i nadále tisknout hory a hory dolarů-žetonků do kasina. To je předurčený osud dolaru, dolar tedy nezanikne, bude nadále fungovat pro hazardní hráče, bude sloužit hazardním hráčům, všem světovým gamblerům. Samozřejmě, že i státy se mohou zúčastňovat té hry v kasinu, no proč ne? Jejich obyvatelstvo jim to ale potom snadno spočítá.

Finanční sektor musí sloužit reálné ekonomice, nikoliv ekonomika finančnímu sektoru. Je pouhou iluzí, že finanční bubliny vytvářejí něco užitečného pro reálný svět v němž žijeme my ostatní. Zajisté jiné měny jako rubl, juan, jen, riál, rupie apod. (a asi i marka, frank a i lira) hráčům nebude dovoleno v kasinu používat, protože tisk těchto měn mají pod palcem vlády jednotlivých států a jejich měny budou určujícím faktorem ekonomického rozvoje světa. Takže tak.

Globalizace bude zajisté rychle pokračovat. Co se ale pod tím pojmem skrývá? Kdekdo hovoří o globalizaci a každý si pod tím představuje něco jiného. Globalizace není hrozba či špatný směr. Vždyť globalizace zvaná světový obchod bez bariér není něco špatného. Obchodní výměna mezi všemi státy světa je přece vynikající způsob, mnohem výhodnější než loupeživé válečnické nájezdy a tažení. To ale neznamená, že globální obchod bude ovládat pouze jeden jediný stát jako dosud, tedy USA a jejich dolar. V globálním obchodu bude mít stejné vyrovnané šance jak desetimilionové Česko, tak miliardová Čína. Česko se nebude snažit ovládnout a podmanit si ekonomicky Čínu a ani Čína nebude mít zájem o ovládnutí nějakého miniaturního Česka. Prostě obchod!

Národní státy ale budou hrát důležitou roli, ne že zaniknou! Čína bude jistojistě přijímat obrovská kvanta turistů, to jo, ale nepřijme ani jednoho imigranta, tím si můžeme být naprosto jisti. Ani bělocha ani černocha, vždyť by bylo už zdaleka vidět jejich odlišnost. Stejně tak i další státy přijmou bez problémů cizince jako turisty, ale státní občanství jim zajisté jen tak snadno nebudou udělovat. To jak ve firmě, přece nově příchozí nemůže mít stejné benefity jako ten, který u firmy pracuje poctivě už dvacet let. Když Babiš tvrdí, že stát je nutné řídit jako firmu, tož mu dávám za pravdu, je docela racionální způsob, copak to lze řídit jinak? Hlavní manažer firmy-státu je ovšem plně odpovědný za její funkčnost.

Řízení státu duchem či duchovnem snad už máme definitivně za sebou, ty zkušenosti s takovým řízením bohatě dostačují k jeho naprostému zavrhnutí. Tím, že se odvolávali na duchovno, se stali nejbohatšími – veškeré hmotné statky si jménem duchovna přivlastňovali. Stát jako firma ale duchovno nebude potřebovat, bylo by na překážku racionálnímu řízení. Určitě ale nikdo nebude nic mít proti tomu, aby se EmCé Putna předháněl s Halíkem v duchovnování, určitě ten i onen najde své příznivce. Ale ať si duševnují, duchovají či duchují, ale za své nebo za církevní, ne za státní. Co probůh ale mají co pohledávat takoví lidé na Karlově univerzitě?

Závěrem si představme, samozřejmě hypoteticky, situaci, kdy bude potřeba postavit třeba atomovou elektrárnu, železnici z Kapského města do Káhiry či navrtat ložisko nafty či plynu v Arktidě. Na to bude potřeba spousta financí. Představme si, zase pouze teoreticky, že polovinu vloží akciová společnost plně vlastněná státem a druhou polovinu akciová společnost v mém osobním vlastnictví. Výnosy budou děleny na poloviny. Stát z výnosů třeba zabezpečí vzdělání a zdravotní péči zdarma. Já coby plutokrat použiji ty výnosy na koupi starodávného historického zámku s mnoha pozemky, parky a lesy, koupím si několikery tryskáče, jachty, proslavené obrazy a nechám si zařídit záchodovou mísu z ryzího zlata a podobné hovadiny. Obyvatelstvo bude závidět? Vůbec ne, ale bylo by potřebné zavřít takového podnikatele do psychiatrické léčebny. No a vlády, které dovolí takové podnikání, vlastní obyvatelstvo po právu smete.

Úplným závěrem považuji za vhodné uvést dvě citace z Říše středu. Nejprve Mao Ce Tung: „Pod nebesy panuje chaos. Situace je tedy výborná.“ A citace z novin Žen-min ž‘-pao: „Demokracie západního typu dospěla ke svým limitům a je už v zajetí kapitálů a stala se zbraní v rukou kapitalistů v honbě za zisky. Současný vývoj, a to hlavně vznikající sociální krize kapitalismu, potvrzuje nadřazenost marxismu a socialismu.“

PS: Pokud nařídí Trump znovu vyšetřit zřícení toho třetího menšího mrakodrapu, jak veřejně slíbil, dovíme se autory. Také se potom snad dovíme, kdo dal příkaz vystřelit torpédo na ponorku Kursk (Rusko nemohlo odpovědět, na válku ještě nebylo vůbec připraveno) a také kdo dal příkaz k sestřelení letadla nad Ukrajinou a i nějaké další dodnes utajované záležitosti. Bude ale srandy kopec, že?

***

 

 

 

 

 

 

Ve společnosti andělů a kvarků

Mám docela rád středověkou scholastiku. Je to taková středověká postmoderna. Tehdejší učenci, stejně jako ti dnešní, se zabývali vyloženě nerozumnými pošetilostmi a přeintelektualizovaně dokazovali pravdivost všelijakých kravin. Prostě žvanili o nesmyslech jako ti současní. Bylo to naprosto k ničemu, svět neposunuli ani o milimetříček dál, ba spíše bránili rozvoji. Přesto u scholastiků nalézám nějaké souvislosti s kvantovou fyzikou. Že by o tolik předběhli svou dobu? Nebo že by jim to nadiktovali mimozemšťani ze souhvězdí Kuřátek (Plejád)?

Takový svatý Tomáš Akvinský byl velmi moudrý a velmi vzdělaný muž. Narodil se v roce 1225 a zemřel roku 1274. Hlavním jeho dílem je velmi obsáhlá Summa theologiae, 30 svazků velkého formátu, diktoval ji prý až pěti písařům najednou. Traduje se o něm, že po jeho smrti mrtvolu spolubratři vykopali a rozvařili v kotli. Kosti potom prodávali jako vzácné relikvie. Možná i náš Otec vlasti Karel IV. nějakou jeho kost zakoupil. Je ona svatá relikvie v majetku Svatovítské katedrály nebo je uložena na Karlštejně? Musíme ovšem uznat, že jeho spolubratři byli čestní a poctiví, neboť prodávali kosti skutečného Tomáše a ne jak mnoho jiných, kteří prodávali kosti různých zvířat a vydávali je za ostatky svatých.

Jednou při veřejné disputaci dostal svatý Tomáš záludnou otázku: „Kolik andělů si může sednout na špičku jehly?“ Tomáš se nenechal vyvést z míry a bryskně odpověděl: „Na špičce jehly může sedět nekonečné množství andělů, neboť andělé jsou nehmotní.“ Tímto proslaveným výrokem vlastně předběhl o mnoho století kvantové fyziky, kteří taktéž tvrdí, že na špičce jehly může sedět nekonečné množství nejenom andělů, nýbrž i kvarků, neboť kvarky jsou taky nehmotné.

Scholastici i kvantoví fyzici mají rádi systém, tedy systematické uspořádání, zařazení do škatulek. Scholastikové si tedy rozškatulkovali anděly do jednotlivých šuplíčků, úplně stejně jako si kvantoví fyzikové seřadili kvarky. Teologové to udělali dle tehdejšího sociálního uspořádání společnosti, tedy hierarchicky, od nejdůležitějšího po ty naprosto podřadné. Všechny anděly zařadili do jednotlivých kast. I hinduisté takto podobně rozkastovali obyvatele, ovšem ti hinduisté na myšlenku kastovní přišli o pár tisíciletí dřív než scholastici. Nejvíce důležití a nejvíce mocensky významní jsou ti čtyři andělé obíhající blizoučko kolem Božího Trůnu Zářícího, na kterém sedí Pánbůh. Jsou to: Michael, Gabriel, Rafael a Uriel. Tito čtyři platí i v islámu. Muslimům dostačují pouze čtyři andělé držící trůn, aby se neskácel a Alláh nespadl, křesťané si ale přidali ještě dalších šest: Raziela, Raguela, Anaela, Sariela, Remiela a Metatrona. Těchto deset Serafínů krouží okolo Božího Trůnu Zářícího a neustále zpívají Kadoš, Kadoš, Kadoš, což v biblickém překladu zní: Svatý, Svatý, Svatý je Pán zástupů a všechna země je plná Jeho Slávy. Bůh se kochá jejich přenádhernou krásou. Jsou to andělé podepírající ten Boží trůn, aby se nepřekotil a Pánbůh se třeba z trůnu nesvalil a nepochroumal se.

No a ještě uvedu takovou Mendělejevovu tabulku rozdělení andělů. Ti úplně nejvznešenější jsou v kastě Serafínů, druzí v pořadí jsou Cherubíni a třetí jsou Trůnové. V prostředních kastách (něco jako střední třída) jsou Panstva, Síly a Mocnosti. V posledních nejnižších kastách jsou Knížectva, pak Archandělé a úplně na dně jsou ti nejposlednější nejnižší obyčejní bezejmenní andělé. Viz přiložené grafické znázornění.

Kvantoví fyzikové také rádi s oblibou zařazují kvarky do šuplíčků. Někdo by to mohl také graficky znázornit, možná mne někdy napadne jak, pokud to nikdo jiný neudělá. Zatím známe šest kvarků a šest antikvarků. Jsou to: kvark down (dolů, d), kvark (nahoru, u), kvark strange (podivný, s), kvark charm (půvabný, c), kvark J, kvark bottom (dolní, b). Každý z kvarků se navíc může vyskytnout ve třech barvách, v červené, zelené nebo modré. Křesťanům dostačuje na anděly pouhých devět kast či vznešeněji řečeno devět kůrů. Fyzikové potřebují na kvarky škatulek dvanáct, přitom to navíc ještě všelijak komplikují. Tak třeba některý kvark je zároveň i svým antikvarkem, prostě půlka kvarku je normální a druhá půlka je antikvark a přitom kvarky jsou už nedělitelné. Zajímavou realitou také je fakt, že protony a neutrony, tedy nukleony, jsou složeny jenom z d-kvarků a u-kvarků. Kde jsou schovány ty ostatní kvarky? Co tvoří? Byly objeveny tetrakvarky složené ze 2 kvarků a 2 antikvarků; pentakvarky složené ze 4 kvarků a 1 antikvarku; dibaryony složené ze 6 kvarků. Dále je ještě dělení na třeba hadrony, leptony, fermiony, bosony, miony, baryony, mezony, piony, preony, glueballs/gluebally. A ještě pro zajímavost uvedu doposud experimentálně nepotvrzené, zato velice zajímavé WIMPy, axiony, MACHO objekty, Kaluzovy-Kleinovy částice (teorie strun), gravitina, SIMPy (čili silně interagující masivní částice nebo také temná makra), bulbulony (záhadné rentgenové signály, které podle některých názorů vznikají rozpadem doposud hypotetických sterilních neutrin, možných kandidátů na temnou hmotu) a poslední jsou PIDM, které se nazývají částicemi Planckovské interagující temné hmoty. Jedna taková částice by měla být asi tak 10 miliard miliardkrát (nebo 10 trilionkrát) těžší než proton. To odpovídá zhruba jednomu mikrogramu. Na jednu částici velice slušný výkon. Uspořádat to všechno do nějaké přehledné tabulky by potřebovalo nějakého kvantového Mendělejeva. Ale když to s anděly zvládli scholastikové, tak snad se najde i mezi fyziky nějaký moderní Tomáš Akvinský.

Andělé mají většinou křídla a kulturisticky vypracovaná lidská těla, přitom dle svatého učitele církve jsou nehmotní, ale to profesorům teologie ani studentům nijak nevadí. Také když zemře nějaký židovský patriarcha či rabín, tak má už předem zajištěno místo v kastě Cherubů. Ovšem představme si nějaké fousaté učence s jarmulkou na hlavě a v černých kaftanech mezi Cherubíny s bělostnými křídly. To by nějak nepasovalo, že? Proto se židovští patriarchové okamžitě po příchodu do kasty Cherubínů zázračným způsobem přemění na zářící kola, což už je přijatelnější. My pozemšťané je ovšem známe jako skoro normální lidi, to je ovšem pouze z našeho hlediska, ale z hlediska Boha a andělů jsou to zářící kola. No není to přímo Einsteinova teorie relativity?

V teologickém bádání existuje celý obor zvaný angelologie, tedy věda o andělech. Teologičtí vědátoři andělům přiřazují názvy, popisují jejich úkoly a činnosti, prostě určují jejich vlastnosti, zkrátka dělají to úplně stejně, jako když kvantoví fyzikové charakterizují kvarky. Takové shrnutí mnoha staletého bádání v angelologii sepsal Malcolm Godwin v knize Andělé - ohrožený druh, vydal Volvox Globator roku 1997. Je to vynikající čtení, já se smál! Třeba když jsem se dověděl, že anděla Nisroka omrzel pobyt v nebi, asi se tam nudil, a tak dobrovolně odešel z Nebes a sestoupil raději do Pekla, kde dělá šéfkuchaře a velkoryse koření jídla v Pekle plody ze Stromu nesmrtelnosti. Také když nějaký pozemský teolog pronese znamenitý učený výrok či ještě znamenitější moudrost, velmi silně zabzdí. Doufám že Nisrokovy zvuky a vzniklé ovzduší proniknou i do teologických fakult a že to ovane i naše profesory a studenty teologie na Karlově univerzitě v Praze.

Ještě i v dnešní době se na univerzitách přednáší různé velice zajímavé teologické obory, některé vyjmenuji. Je to třeba pneumatologie, což není věda o pneumatikách nýbrž o Duchu svatém. Další je zase soteriologie, což je věda o spáse a o vykoupení. Hamartologie je vědou o hříchu. Eschatologie vědecky postuluje závěry o poslední věci, tedy o smrti, o věčném životě a o posledním soudu. Angelologie vědecky zkoumá život andělů a přibližuje nám neviditelný svět, podobně zase démonologie probírá činy Satana, démonů a zlých duchů. Trinitární teologie zkoumá Boha jako společenství tří osob, to je ta slavná svatá Trojice. Christologie se přednáší pouze v křesťanství, je vědou o Ježíši Kristu a jeho přirozenosti, zkoumá také vztah mezi božským a lidským v Kristu. Teodicea se snaží ospravedlnit existenci zla a utrpení ve světě ve srovnání s Boží mocí, souvisí docela s naukou o milosti. Sakramentální teologie je o svátostech jako např. křest, svaté přijímání oplatku a vína (tzv. transsubstanciace), svatá zpověď, poslední pomazání apod. No a závěrem bych ještě uvedl obor zvaný biblistika, což je biblická textová kritika, interpretace Bible tzv. exegeze. Samozřejmě víru je nutné šířit a o tom je tzv. misiologie, což je praktická výuka misionářů a metody provádění evangelizace. Teolog Halík má v úmyslu přidat další obor zvaný kairologie. Kairos je v řecké mytologii bůh příhodného času, nejmladší syn nejvyššího boha Dia, matka není známa. Kairos v přeneseném významu znamenalo, že příležitost se musí chytit za pačesy - zaváháš-li nebo jsi-li pomalý, už ji nechytíš. Milan Badal, kněz a tajemník kardinála Dominika Duky, k tomu ironicky pronesl: Získám profesuru na oboru duchovní gastrokoučing a enokoučing. Povedu vás jídlem a pitím do Božího království.

Fakt si nedělám srandu, tohle výše uvedené se skutečně v dnešní době na teologických fakultách vyučuje! Je to přímo neuvěřitelné! A tyhle profesory a studenty platíme z naších daní. No, možná vyzkoumají i zatím ještě neznámé vlastnosti andělů, což jim upřímně přeju, možná to bude přínosné i pro kvantovou fyziku.

Kdysi dávno, nějak v roce 2000, jsem si dal práci a spočítal naprosto přesně veškerý počet andělů v celém všehomíru, vyšlo mi, že jich je 31miliard, 111miliónů, 111tisíc a 080 kusů. Podrobnosti si lze přečíst v knížečce Sociologie andělů na straně 136, brožurka vyšla v roce 2004 a lze si ji stáhnout na webu Nakladatelství T+Ť.

Ještě nikoho v celém světě, a už vůbec ne nějakého kvantového fyzika, nenapadlo spočítat všechny kvarky všehomíra, až mne. Přitom na nápad spočítat kvarky mne inspirovali právě ti už spočítaní andělé. Je to přitom velice jednoduché a snadné.

Vynikající odborníci na vesmír určili, že v jednom krychlovém metru může být tak nanejvýše jeden proton, tedy že vesmír je až tak moc řiďounký. Zajisté v galaxiích je jich více, ale zase v prostorách mezigalaktických je jich mizivé množství, takže průměrně je to ten jeden proton na metr krychlový. No a přece není vůbec žádný problém zjistit, kolik krychlových metrů má celý vesmír. Stačí spočítat toto: Před skoro patnácti miliardami let vznikl vesmír velkým třeskem. Světelný paprsek od toho středu (velkého třesku) k nám doletí za těch 15 miliard let, kalkulačka nám vypočte kolikže je to vteřin, no a to číslo vynásobíme rychlostí světla - 300 tisíc kilometrů za sekundu. No a máme poloměr vesmíru. Kalkulačka nám pak ještě vypočte a oznámí kompletní objem v metrech krychlových oné koule zvané vesmír. Jistěže to bude ohromné číslo něco jako deset na desátou a to zase na desátou a to zase… a zase… a zase… Takové moc pěkné čísílko, no ne? Toto číslo ještě vynásobíme třemi, neboť každý proton se skládá ze tří kvarků. No a počet kvarků v našem vesmíru už známe. Je zde ještě ale jeden menší zádrhel. Ten počet se totiž týká pouze našeho hmotného vesmíru. No a my víme, že hmoty je ve vesmíru pouhé čtyři a půl procent. Zbytek 95,5 procent nemá s naším hmotným vesmírem skoro nic společného, to je ta tzv. temná hmota a temná energie. Takže jsme nuceni přidat k našemu číslu ještě oněch 95,5 procenta, to teprve potom bude počet všech kvarků naprosto přesně spočítán. Snadné a jednoduché, no ne?

Většina případných čtenářů jenom mávne rukou a pronese v duchu myšlení svatého Tomáše, že andělů je nekonečný počet a tudíž i kvarků je nekonečný počet. Jenomže nekonečný počet je všeobecně po celém světě rozšířený matematický blud. Stejně je to s nulou, ta také neexistuje. Nula nemá existenci, neexistuje, a přesto ji používáme a bez ní se neobejdeme. Podobně to je s nekonečnem, také neexistuje, ale bez něho se též neobejdeme. Nekonečno ani nula prostě nemají existenci, je to pouhá iluze, která se bere jako samozřejmost. Nedovedu si ale představit praktický život bez nuly. Obdobné je to s nekonečnem - prostě obrovské množství čehokoliv se chová jako nekonečno, tož proč to nevyužívat? (Více podrobností o nemožnosti existence nekonečna a nuly viz v článku Patafyzika Vesmíru na webu OM.)

Takže počty všech andělů a kvarků už známe a můžu přikročit k další podobnosti, na kterou přišli nezávisle na sobě scholastikové a kvantoví fyzikové. Bude se jednat o křesťanské nebe a kvarkovou nirvánu.

Učení teologové nám tvrdí, mají to vědecko-teologicky potvrzeno, že tři pozemšťané se už za svého pozemského života dostali do Nebe. Prvním byl Enoch (Henoch), kterého do Nebe odnesl anděl. Chudák anděl, takového obtloustlého Enocha odnášet do Nebe, to se ale musel nadřít, co? Druhým pozemšťanem byl samotný Ježíš, který po smrti obživl a po čtyřiceti dnech ve společenství s apoštoly se s nimi rozloučil a také se vznesl do nebe před zraky svých kamarádů a to bez pomoci nějakého anděla. A usedl po pravici vedle Otce. Nebo si sedl po levici? Záleží na úhlu pohledu. Třetím pozemšťanem byla Panna Maria, která se také před zraky apoštolů vznesla do nebe a opozdivšímu Tomášovi shodila z výšky svůj pásek. Ten její opasek chovají a ukazují davům věřících v nějaké katedrále ještě i dnes. Tady mi ovšem ta svatá Trojice nějak nepasuje - Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý, dobře, to je v pořádku, ale co tam dělá Panna Maria? Taktéž usedla do rodinného kruhu. Vaří jim a obsluhuje je u stolu? A poslouchá ji její syn Ježíš? Marie je vlastně i manželkou Otce, vždyť On způsobil její otěhotnění. A to se jako nesezdaní manželé občas i pohádají? A co Enoch? O Henochovi v nebi nejsou nějaké hodnověrné zprávy, kdoví, co tam robí, možná božské rodině dělá číšníka a nalévá jim božský nektar. Jsou to tři ověřené případy vzetí živého člověka na Nebesa. Přece by nám ti čtyři evangelisté nelhali, no ne?

A co tohle má společného s kvantovou fyzikou? Zásadní podobnost!

Když totiž položíme na kovadlinu proton a třískneme kladivem, tak proton rozbijeme. Z už bývalého protonu vyletí tři kvarky, ty můžeme vyfotografovat. Jenomže ty kvarky okamžitě zmizí, akorát ta fotka zůstane. Kam zmizí? No do kvarkové nirvány. Pak že tu není podobnost s nebem. Je! Tři kvarky z hmotného světa zmizí stejně jak Enoch, Marie a Jehošua do transcendentna.

Teologové tvrdí, že svět vytvořil Bůh z ničeho, prostě řekl ať je svět a to stačilo. Nebylo nic a najednou byl vesmír. Moderní současní teologové ovšem už pod tíhou důkazů připouští, že vesmír vznikl tzv. Velkým třeskem. Před tím třeskem nebylo nic, prostě najednou z ničeho nic to bouchlo. Co ale bouchlo? Bouchlo to Nic? Takže pro teology je naprosto logické a nevyvratitelné, že velký třesk nařídila nějaká vyšší inteligence, tedy nějaký Bůh. Tím se potvrzuje existence Boha, který z ničeho stvořil svět.

Můj velký oblíbenec Egon Bondy vydal už v roce 1967 knihu Útěcha z ontologie - substanční a nesubstanční model v ontologii. Bondy jako starý marxista zavrhl ve svém nesubstančním modelu nejenom staré antické materialisty ale i marxistické filosofy, kteří samozřejmě tvrdí, že z ničeho nemůže vzniknout něco. V podstatě Bondy přijal náboženské hledisko - vznik všehomíru z ničeho. No a v tzv. ontologickém světě a v ontologickém přemýšlení ten nesubstanční model lze všelijak krkolomně (ontologicky) zdůvodnit, podobně jako v teologickém přemýšlení. (Ontologie je učení o bytí, o jeho nejobecnějších určeních a pojmech.) Bondy popsal nesubstanční teorii vzniku všehomíru, ale ať se snažil seč mohl, jeho teorie je naprosto nepřesvědčivá, alespoň pro mne. V podstatě použil náboženskou teorii o vzniku z ničeho, bez jakékoliv substance. Prý substanční model je marxistický výmysl, tedy hlásat, že něco nemůže vzniknout z ničeho, je chybné uvažování. Na obranu Bondyho lze uvést, že v roce 1967 se toho o kvarcích mnoho nevědělo, vlastně skoro nic. Jenomže v bibli je to popsáno trochu jinak. „Na světě nebylo nic, pouze nad vodami se vznášel Duch svatý.“ Tady jsou dokonce substance dvě - voda a Duch svatý. Tedy substancí byla voda, a ne že nebyla žádná substance. Tak se to píše v bibli, teologové! Nutně musí být nějaká substance, to přece i Bůh když uplácal Adama a vdechl mu život, tvořil ze substance, tedy z hlíny.

Fyzikové, nejenom kvantoví, se docela úspěšně vyhýbají otázce - a co bylo před Velkým třeskem? Raději k tomu mlčí. A tož se do toho musím pustit já. Co bylo před Velkým třeskem? Z našeho hmotného světa se skutečně zdá, že nebylo nic. Já se ale odvážím tvrdit, že existovaly kvarky. Mohu tedy konstatovat, že základní substancí vesmíru jsou kvarky. No a jak víme, kvarky nemají žádnou hmotnost, jsou to pouhá nejmenší kvanta energie, nic menšího už nemůže být (a může jich sedět na špičce jehly nekonečné množství), menší kvantlíky energie už nemohou existovat. Tedy před Velkým třeskem existovala špička jehly, na níž sedělo nekonečné množství kvarků. Jinak řečeno, existoval bezrozměrný bod, ve kterém byly obsaženy všechny také bezrozměrné kvarky. No a protože kvarky jsou nehmotné, jejich existence se naprosto vymyká našemu chápání. Přitom ale už nejméně sto let známe slavnou rovnici E=mc2, tedy že energie se rovná hmota krát rychlost na druhou. Hmotu už docela běžně přeměňujeme na energii, naopak energii na hmotu se zatím přeměnit moc nedaří, ale dle přírodních zákonů to lze provést, tedy energii změnit na hmotu je reálné, v laboratořích se to už daří.

Uveďme si základní charakteristiky či vlastnosti hmoty. Hmota vytváří prostor, můžeme změřit vzdálenost jednoho protonu od druhého protonu stejně tak vzdálenost galaxie Mléčné dráhy od galaxie třeba v souhvězdí Plejád. A to přesně na centimetry. Druhou charakteristikou je gravitace, tedy vzájemná přitažlivost hmotných objektů. A za třetí je to plynoucí čas – tedy včera, dnes a zítra. Minulost ovlivnit nemůžeme, ale v přítomnosti můžeme změnit budoucnost, nebo jí dát nějaký žádoucí směr, bez nás by svět probíhal determinovaně dle přírodních zákonů. Třeba atomovou válkou můžeme zničit život na naší planetě, což je ovšem vzhledem k vesmíru naprosto nepatrná, bezvýznamná událost, vesmír ji vůbec nezaznamená, nezaregistruje. I když, kdoví, možná bude v našich silách a schopnostech provádět v budoucnu i události vesmírného významu, neboť rozvinutý inteligentní život může ovládat v budoucnu třeba i galaxie, takže to by zase nemusela být jenom tak nějaká bezvýznamná událost.

No a uveďme si také základní charakteristiky energie, tedy kvarků. Energie tyto tři výše uvedené vlastnosti hmoty absolutně postrádá, nepotřebuje je. Kvarky nepotřebují prostor ani čas a už vůbec nemají sebemenší gravitaci. Kvark je bezrozměrný bod a bezrozměrných bodů může být v tom jednom jediném také bezrozměrném bodu nekonečně mnoho. Zajisté určovat tvar něčeho nehmotného, jak to třeba dělají teologové s nehmotnými anděly, je přece naprosto nesmyslné. Určovat tvar, polohu, či umístění je blbost na entou. Když tedy pozorujeme z našeho hmotného světa kvarky žijící v ne-prostoru, tož dle fantasie pozorovatele můžeme vidět kvark třeba jako krychličku, kuličku či kolečko, dokonce jako přímku - strunu nataženou od kraje ke kraji vesmíru. Ovšem pro kvark je naše vidění lhostejné. Určovat tvar něčeho nehmotného je přece nesmyslné. Může se nám ale tak všelijak jevit, proč ne. Pokud ovšem bude mít kvark sebemenší hmotnost, tak prosím, určujme jeho tvar a polohu, ale to přece už potom není kvark, to už je hmotná částice.

Můžeme učinit závěr - před vznikem hmoty, která vznikla právě tím velkým třeskem, existoval pouze svět nehmotných energetických kvant bez prostoru, bez gravitace a bez času. Z našeho hlediska tedy existovalo to problematické NIC vyplněné čistou energií. A to je právě ona základní substance všehomíru.

Přitom ten náš hmotný svět se skládá z kvarků – protony a neutrony se skládají ze tří kvarků. Hmota je jakýsi extrémní stav kvarků, však se to týká pouze čtyř, či čtyř a půl procenta kvarků, tedy jsou to jacísi úchylové, 95 procent kvarků je normálních, nevšímajících si oné menšiny, oné úchylné hmotné formy. Něco jako počty homosexuálů v naší společnosti. Jsou jim lhostejné, spíše je politují, ale jinak si jich nevšímají, dělají, jakoby ani nebyly. Že by se za ně, tedy za hmotu, styděli? Takový kvark proletí naší zeměkoulí, aniž by si něčeho všiml, stejně tak projde sluncem ba i černou dírou aniž by ji nějak zaregistroval. A jakou rychlostí proletí tu naši zemičku? Jelikož je nehmotný, neplatí pro něho nejvyšší možná rychlost, tedy rychlost světla, nýbrž jeho rychlost může být klidně nadsvětelná. No a my naopak lítáme družicemi v kvarkovém poli a taky si toho moře kvarků vůbec nevšimneme, tu obrovskou spoustu kvarků také nezaregistrujeme.

Celý svět, tedy vesmír, můžeme rozdělit na dvě části – na malilinkou naši část hmotnou, které je vesmíru dle střízlivých odhadů maximálně pět procent. To je ten vesmír který zkoumáme, fotografujeme a divíme se, jak je obrovský. Druhá část, ta větší, tedy těch 95 procent, jsou kvarky, o nichž skoro nic nevíme, protože jsou nehmotné. Nemáme tudíž naprosto žádné možnosti něco se o nich našimi prostředky dovědět. K našemu hmotnému vesmíru nemá těch 95 procent kvarků žádný vztah, máme pro ně nulový význam, stejně jako ony mají nulový význam pro nás. Jsou pro nás ničím, jako kdyby neexistovaly, jsou pro nás prázdnem, neexistencí. A samozřejmě je to také naopak, kvarky zase stejně jako my je, neberou v úvahu náš hmotný vesmír, ten je pro ně ničím, my jsme pro ně něčím neexistujícím. Vzájemně se prostě absolutně ignorujeme. Dalo by se také říci, že hmota pluje jako největší velryba Plejtvák obrovský v oceánu kvarků, či hmota se vznáší jak balón v atmosféře kvarků.

Dovede si někdo představit situaci, kdy čas neběží, neprobíhá? Já tedy nikoliv, ale matematicko-fyzikálně to lze vyjádřit, tedy čas se reálně se zastaví, skutečně neprobíhá, je „na místě“ nehne se, není včera, dnes a zítra, je pouze teď, což ale také znamená věčnost či také to křesťanské Nebe. V Janově Apokalypse se surrealistickým stylem popisuje konec světa, kdy země zmizí, vesmír zmizí, hmota zmizí, zůstane pouze nebe a věčnost. Teologové si k tomu přidali tzv. Poslední soud, kdy Bůh bude soudit živé i mrtvé a rozdělí je na ty, kteří půjdou do věčného nebe a na ty, kteří půjdou pekla, také věčného. Je faktem, že v hmotném světě pro nebe ani pro peklo není místa, ale v ne-prostoru a v neprobíhajícím času, tam místo bude. Zajisté, všichni lidé a veškerá hmota se přemění (nikoliv ovšem zázračně) na kvarky a ty budou mít život věčný v ne-prostoru, kde čas neprobíhá, bude tam jenom věčný život energetických kvarků. Já tomu říkám kvarková nirvána. Takže nemusíme mít žádné pochybnosti o životě po životě, neboť všechny atomy, z nichž se kdysi skládal člověk, se po zániku hmotného světa, tedy při tzv. Velkém roztrhu či také při tzv. Posledním soudu, „přeformátují“ na kvarky a odeberou se do kvarkové nirvány, jinak taky do křesťanského nebe, takže skutečně reálně budou vzkříšeni k novému životu v jiné v kvarkové formě existence. Jedinou nejistotou bude, zdali člověk změněný na kvarky bude kvarkem dolním, horním, podivným, půvabným (to budou asi ženské) a také může být červeným (rudým), zeleným (ekologové), či modrým. To právě rozhodne Pánbůh. Teologové a Moody hlásají pravdu!

A co je to ten čas? Já třeba potřebuji nějaký čas, abych se dostal z Jeseníku do Brna, čím rychleji pojedu, tím kratší čas strávím v autě. Tedy vzdálenosti jednotlivých hmotných objektů můžeme měřit na milimetry či kilometry a zároveň na vteřiny či hodiny. Tohle kvark vůbec ale vůbec nepotřebuje, neboť je nehmotný. Jak bychom například změřili vzdálenost neexistujícího města ke druhému neexistujícímu městu? Jak jsou od sebe vzdálení dva neexistující lidé? Kvarky tedy logicky nic neměří na vzdálenosti a nic jim neříká ani nějaký čas - no za jak dlouho by se přemístili od jednoho neexistující města k druhému neexistujícímu městu? A jakou rychlostí? Prostě rychlost ani čas u kvarků nefunguje. Dokonce mohou být na dvou různých místech (z našeho hmotného hlediska) současně. U kvarků ovšem dvě různá místa nejsou, přece nemají prostor, no ne? Kvarky jsou naprosto nezávislé na prostoru či času.

To nějaký svatý, jak jsem se dočetl v životopisech tisícovky svatých, ve stejný den a stejnou hodinu měl kázání v kostele a zároveň kázal i v kostele padesát kilometrů vzdáleném. Byl spatřen na dvou různých místech současně. Teologové dokonce tvrdí, že Bůh je všude a nikde. Kvark také existuje všude a zároveň nikde. Přece ve světě, kde neexistuje hmota a tudíž ani prostor, naprosto logicky neexistuje (neprobíhá) čas. To je jak v katolickém nebi, tam také neexistuje čas, pouze nekonečná věčnost. Vědecky řečeno - to je už za „horizontem událostí“. Až zmizí náš hmotný svět, čas se zastaví, a to je v daleké budoucnosti jistotou (tzv. Velký Roztrh). V našem hmotném světě ale zatím čas neustále pádí, běží kupředu, nebo také minulost neustále požírá čas.

I svatý Augustin z Hippa (354-430) měl s definováním času problémy. Co je současnost, kam zařadit okamžik právě teď? „Teď“ je pouhý předěl mezi minulostí a budoucností, podobně jako nula je předěl mezi zápornými a kladnými čísly, ale ani nula ani „teď“ neexistuje. Někde jsem četl, že je to nezměřitelný nekonečně kratinký časový úsek, když může existovat kvark jako nejmenší částečka energie, tož prý může existovat i nejmenší časový úsek, takový kvark času. To mi ale nějak nepasuje.

Snad nejkrásnější teorii o čase vypracoval islámský učenec Amr Ibn Ubajd, který zemřel r. 762 v Basře. V první části svého pojednání píše o hmotě jako marxista či darwinista. Dokazuje, že existuje přirozená kauzalita pohybu světa, z čehož plyne, že hmota má možnost se sama měnit a tvořit něco nového. Jenomže kde je Alláh? Pokud je vše determinováno předcházejícím stavem, Alláha není vůbec zapotřebí. Takže Ubajd v krátkém závěru byl nucen do své teorie zamotat Alláha, jinak by přece byl prohlášen za neznaboha a jeho spis by byl spálen. (Podobně za mých mladých let bylo nutno do textu zamontovat alespoň nějaký citát z Marxe či Lenina.) Ubajd tedy popřel kauzalitu a prohlásil, že pohyb je pouhá iluze, stejně tak je iluzí nějaká příčinnost. To Alláh každou nanosekundu nově tvoří celý svět. Ocituji komentář Karla Hoffa: „Každý pšouk pohybu světa je nově tvořen Bohem jak v celku, tak v detailu. Týká se to hvězd i cesty lžičky k ústům. Pobryndal jste se polévkou, ač jste zdráv, střízlivý a nikdo do vás nestrčil a není zemětřesení? Zdržte se komentáře, Bůh zrovna znovu stvořil svět.“ No není to kouzelné?

Závěrem můžeme konstatovat, že scholastika nachází uplatnění v dnešní kvantové fyzice.

***

A ještě dodatek o gravitaci. Gravitace má sebevražedné tendence. Hmota svou přitažlivostí k sobě přitahuje další hmotu, až je jí dostatečné množství, zažehne se uvnitř „atomová bomba“ a hvězda začne svítit. Pokud se ovšem té hmoty nahromadí až příliš moc nadmíru, třeba takových tisíce a tisíce sluncí, tož gravitace vlastně způsobuje sebevraždu hmoty. Uvnitř té tzv. černé díry se na sebe namačkají atomy až tak moc, že protony se rozpadají na jednotlivé kvarky a ty mizí v kvarkové nirváně. A protože kvarky nezajímá nějaký prostor či gravitace, tak se postupně, pokud nemá černá díra další příjem potravy, gravitace zmenšuje, protože se zmenšuje o ty kvarky, a z černé díry se časem stane obyčejná hvězda a to buď nějaký bílý trpaslík či červený obr. Černá díra se prostě vypaří. Ale jaké spousty hmoty požrala. V černých děrách tedy mizí hmota, ovšem to akorát v našem hmotném vesmíru ubude hmoty. Zajisté se nic neztratí, pouze hmota změní formu na kvarky.

A ještě o svinutém nekonečnu. Velmi zajímavé úvahy ohledně nekonečna sepsal vynikající matematik Georg Cantor (1845-1918). Třeba: množina všech podmnožin dané množiny obsahuje více prvků než původní množina. Další ze slavných vět: počet bodů na úsečce je „stejný“ jako počet bodů ve čtverci resp. v krychli jakékoli (spočetné) dimenze. V podstatě tvrdil, že podmnožina konečné množiny může být nekonečná, tedy že nekonečno může být pouze částí konečna.

Ještě zajímavější vynikající nápad měl pan Möbius v roce 1858. Přemýšlel co s tím nekonečnem až přišel na to, že nekonečno lze svinout, no tak je svinul do tzv. Möbiova pásku. Ten jeho pásek má pouze jednu stranu plochy, nemá rub a líc. Také má pouze jednu hranu. Nelze tudíž určit kde je nahoře a kde dole, kde vpravo a kde vlevo, prostě se nelze nijak orientovat. A co když celý náš hmotný vesmír má tvar obrovitánského Möbiova pásku? To by mohlo být pro astrofyziky docela zajímavé, no ne? A co když je také ta nehmotná energie v kvarku svinutá stejně, jako kdyby byla v Möbiově pásku? Nekonečno lze svinout do bezrozměrného bodu, tedy kvarku. Všechny jednotlivé kvarky mají formu Möbiova pásku, tudíž každý jednotlivý kvark je svinuté nekonečno. Ale kvarků je konečný počet, takže i nekonečen je nutně konečný počet. Docela zajímavé, no ne? Jeden takový kvark přistál na naší zahradě ve velice velmi silném zvětšení, aby to bylo pochopitelné i nám nefyzikům.

***

Ilustrace:

Andělské kůry

Dva andělé s ochranou proti nakopnutí

Dva andělé na stěně stodoly

Svinuté nekonečno v kvarku

***

Kvark gigant

 

 

 

 

 

Existence mentionů experimentálně potvrzena

O jednom z prvních zaznamenaných případů existence mentionů jsem se dozvěděl jako studentík v hodinách psychologie profesora Svobody. V tehdejší době, tedy brzy po skončení II. světové války, se pojem mentiony ještě nepoužíval, ale jednalo se o totéž, říkalo se tomu mentální energie. Profesor psychologie vzpomínal, jak se ještě před válkou zúčastnil nějakého sletu psychiatrů v Ženevě. Sešly se tam více než dvě stovky uznávaných odborníků z celé Evropy, většinou šéfové psychiatrických léčeben. No a v poslední závěrečný den onoho symposia se dohodli experimentálně potvrdit sílu mentální energie. Shodli se na tom, že se všichni pečlivě soustředí a zaměří svoji pozornost na jdoucí hodiny na stěně sálu a silou svých myšlenek jejich chod zastaví. Po několika minutách se skutečně ručičky hodin přestaly pohybovat. Tento úspěšný pokus je popsán v závěrečné zprávě onoho vědeckého zasedání. Nejsem si jistý, zdali by i dnes zastavili časomíru třeba v počítači, ale když se jim to před málem sto lety podařilo s časomírou ještě s hodinovým strojkem, tak proč ne?

My studentíci jsme chtěli napodobit jejich experiment, ovšemže jinou formou. Když ony psychiatrické kapacity dokázaly zastavit chod spousty ozubených koleček uvnitř hodin, tož my jsme se dohodli, že silou myšlenek zastavíme po silnici jedoucí auto. Pozdě odpoledne jsme si sedli na vyvýšeninu u silnice a čekali, kdy pojede první osobák. Tehdy jezdilo velice málo aut a náklaďáky jezdily většinou na dřevoplyn, což bylo docela výhodné, když auto přestávalo jet, tož řidič zastavil někde u lesa, nasbíral suché větve, přiložil a mohl jet dál. Konečně jsme uviděli přijíždět osobní auto, všichni jsme se přímo pekelně soustředili, ale k našemu zklamání, nic se nestalo, auto jelo dál. Rozčarováni prvním neúspěchem jsme se pokoušeli zastavit další auta, ale ani jedno se nám zastavit nezdařilo. Začalo se stmívat, museli jsme domů a hledali jsme důvody neúspěchu. Asi jsme se nepříliš moc zkoncentrovali, navíc je nás málo, těch psychiatrů byly nejméně dvě stovky a nás je pouze pět, to bude asi tím. Kdyby nás byly tři čtyři stovky, určitě by se to podařilo, neboť psychoenergie by se nahromadilo mnohem více a k zastavení auta by to dostačovalo.

S panem profesorem byly hodiny psychologie velice zajímavé, nejvíce mi v paměti zůstaly přednášky o hypnóze a o síle slova Ivana Petroviče Pavlova. Tak třeba jednou nám přikázal vstát a předpažit a přitom neustále mluvil, asi tak po minutě pronesl: „A teď nikdo z vás nedokáže připažit.“ Já jsem klidně připažil, říkal jsem si v duchu, mne neoblbneš, ale fakticky tři čtvrtiny posluchačů nedokázaly dát ruce k tělu. Pan profesor nám pak vysvětlil, že toto není hypnóza, že je to pouhá síla slova a názorně ukázal, které části mozku jsou aktivovány a které utlumeny.

Podobným způsobem v blízkém městečku pracuje jedna oblíbená léčitelka, která uzdravuje spousty nemocných. Vůbec se neptá a nezjišťuje, jakým neduhem trpí její návštěvník. Hovor začne dotazem, zdali se cítí nemocný. Příchozí začne mluvit, že ho bolí kolena, nebo žaludek, nebo uši či oči a apod. To ale léčitelku nezajímá a oznamuje, že pacientovi předá do těla psychickou energii, která zařídí vše potřebné. Návštěvník leží na lůžku oblečený a má za úkol hledět soustředěně na nějakou mandalu namalovanou na stropě. Léčitelka obchází kolem, lůžka a mává rukama, ale pacienta se nedotkne, pouze se rukama přibližuje k jeho tělu, tak předává energii, navíc u toho mumlá různé nesrozumitelné hinduistické mantry a tantry a chce osm stovek za půlhodinové předávání energie. Kupodivu má hojnou návštěvnost a zájemci se musí objednávat dopředu. A ti lidé se fakt cítí po návštěvě lépe. Zde je důležitá nejenom přenesená energie, nýbrž i to biblické „víra tvá tě uzdravila“.

Mnozí cestovatelé, ale ne ten náš Mnislav Zelený-Atapana, se často zmiňují o lidech, kteří zabíjeli kozly silou mysli. Viděli to na vlastní oči, jinak by to přece nezapsali, no ne? Podobné je to i s kultem Vúdú (anglicky voodoo), kde silou myšlenek lze nejenom jiného člověka zabít pomocí propichování figurek, nýbrž i oživit mrtvého, tzv. zombie, což je oživlá mrtvola neboli nemrtvý. Zde je ale nutné upozornit, že proud mentionů lze i zneužívat.

Zajímavý přenos mentionů či psychické energie je u jednobuněčných dvojčat. Je docela známý fakt, že pokud je jedno z dvojčat třeba zamilované, tož i to druhé žijící třeba v Austrálii pociťuje zamilovanost, ač nemá důvod, v okolí se nic vhodného k zamilování nevyskytuje. Stejné je to se smutkem, je-li jedno smutné, tak smutné je i to druhé. Prostě duševní stavy mají identické. Vysvětlit se to dá pouze přenosem mentionů, jiné vysvětlení neexistuje.

Laboratorní pokus potvrdil stejné psycho stavy i u živočichů, konkrétně u pokusných myší. Jedné myšce byla podána dávka alkoholu, myš se potácela, pletla si všechny čtyři nohy a padala a nakonec usnula, ale její dvojče umístěné o čtyři místnosti dál, aniž by dostalo dávku alkoholu či nějaké drogy, se chovalo úplně stejně, jakoby bylo taktéž v alkoholovém opojení. Je to zdokumentováno, jsou pořízena videa, a tady přece nelze podvádět. Dokonce když Mengele v Osvětimi uřezal nohu jednomu z dvojčat, tož druhý sourozenec naprosto zdravý a ubytovaný v sousedním baráku, začal kulhat. Nebylo to zapříčiněno podvýživou, přece Mengele občas přinášel svým pokusným objektům i čokoládu. Uvedené příklady jasně prokazují přenos mentionů.

Jeden můj známý je hajným a velice moc si mi stěžoval na turisty, kteří objímají stromy, neboť bylo prokázáno, že při objímání stromů přechází energie ze stromu do objímajícího a pokud tentýž strom objímá více lidí, strom uschne, neboť předá ze sebe veškerou energii, kterou vlastní a je potom logické, že uschne. Hajnej objímače často vyrušuje a tím zamezuje předávání energie a chrání tak stromy. To je správný ochránce přírody.

Také krystaly vyzařují energii, a když jsou návštěvníci uvnitř obytné dřevěné pyramidy zaplněné různými krystalickými nerosty, vyzařovaná energie z minerálů se zmnohonásobuje. Za přespání uvnitř se neplatí, ale nějaký menší obolos na provoz je vítaný. Ještě jsem tam nebyl, ale asi tu pyramidu někdy navštívím.

V atmosféře ale i v mezihvězdném prostoru plave úplně volně nezměřitelné množství mentionů, stačí se pouze naladit na jejich příjem. V nedaleké budoucnosti bude školní výuka definitivně zrušena jako nepraktická a zpátečnická, budou se výhradně pořádat kurzy o tom, jak co nejlépe přijímat mentiony z atmosféry, či případně i z vesmírných dálav. Když se člověk naladí na jejich příjem, dozví se lautr vše aniž by musel vyvinout nějakou sebemenší námahu. Školy v dnešním slova smyslu budou zbytečné. Televize je velice silný vysílač mentionů, to je bezesporné. Dokonce jeden odborník, Ondřej Šteffl z CERMATu, co vymýšlí testy Scio, pronesl, že z televize se děti dozvědí mnohem více informací než ze školního vyučování. Má naprostou pravdu. Nejenom děti, ale i dospělí získají z televize enormní množství informací zbytečných, planých, nepotřebných, plytkých, jalových, neprospěšných, neužitečných a marných. Matematika bude zajisté naprosto zrušena jako k životu nepotřebná, stačí přece akorát umět spočítat počet sourozenců a na to stačí prsty jedné ruky. A kolik tatínků se vystřídalo v otcovské roli, na to by asi stačily prsty ruk obou. U Usámy bin Ládina to bylo o něco složitější, on měl sourozenců čtyřicet - vyznal se v tom vůbec?

Škoda, že pojem mentiony se nahrazuje pojmy jako psychická energie, duchovní energie, kosmická energie apod. Pojem mention vytvořil profesor RNDr. PaedDr. František Kahuda, DrSc. (1911-1987). Byl ministrem školství v letech 1954 až 1963. V československém školství zanechal nesmazatelnou stopu. V posledním roce Kahudova ministrování nesla na prvního máje skupinka provokatérů a rozvratných živlů plakát s hanlivým nápisem „Vydejte nám Kahudu, my mu dáme přes hubu!“ Tyto proimperialistické živly byly po zásluze potrestány.

Po ukončení ministrování i díky svému postavení v tehdejším Československu si mohl dovolit zkoumat mentiony a potažmo i psychony ve velmi dobře zařízené laboratoři Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Specialisté v laboratoři pečlivě a detailně zkoumali paranormální jevy jako je telekineze a telepatie, dále se zabývali fenomény psychosenzorickými i psychokinetickými (viz Parapsychologie). Hledali nějakou jednotku superinfragravitační síly, která by měla zprostředkovávat mimosmyslové kontakty. Po více než 30 letech se ukázalo, že právě mention je klíčovou částicí, která propojí kvantovou teorii s obecnou relativitou a navíc vyřeší problém temné hmoty a temné energie. Profesor si byl jistý, že jde o skutečně Božskou částici, za kterou byl mylně označován Higgsův boson. Mentální energii můžeme charakterizovat takto: Její intensita zůstává stálá na libovolnou vzdálenost a proniká všemi známými hmotnými překážkami a to nadsvětelnými rychlostmi.

Mentiony A, B a C vysvětlují také různé duševní procesy. Mention A může při letu z ničeho nic zahnout například za roh, což charakterizuje únik myšlenky nechtěným směrem. Mention B může dokonce obrátit svůj směr, což umožnilo vysvětlit retardované chování některých úředníků a myšlenkový návrat starých osob do dětství. Mentiony také bezproblémově vysvětlují proutkaření, telepatii, teleportaci, televizi a dokonce i telekvízy. Proslýchá se, že i kulový blesk je vlastně kulovým shlukem částic myšlení, tedy mentionů, a jeho mnohdy bezcílné poletování je odrazem bloumání myšlenek dávných generací. Žijeme v převratné době, která poprvé odkrývá skutečnou podstatu našeho vesmíru.

Ke studiu doporučuji některá myslitelova díla: Kahuda, F.: Fundamentální záření hmot. Závěrečná výzkumná zpráva. Praha 1980; Kahuda, F.: Mentální energie a její využití v praxi. Soubor studií a statí. Praha 1980; Kahuda, F. a kol.: Ovlivňování růstu živých organizmů mentální energií. Průběžné výzkumné zprávy. Praha 1982; Kahuda, F.: Superinfragravitační sjednocení sil a fundamentální záření hmot. Závěrečná výzkumná zpráva. Praha 1985.

Asi proto, že Kahuda byl komunista a zaštiťoval se učením marx-leninismu, mohl bezproblémově vydávat svá díla. František Kahuda byl vlastně takový mystik marxismu-leninismu. Dostal tak psychoenergetiku do shody s tehdy oficiálním marxisticko-leninistickým materialismem. Podle Kahudy psychoenergetika umožňuje pochopit řadu jevů, se kterými si současná fyzika nedokázala poradit. To kdyby se odvolával na Sigmunda Freuda či Carla Gustava Junga, tož bychom dnes běžně pojem mentiony používali a Kahuda by tu Nobelovu cenu určitě dostal.

Česká psychoenergetická společnost pokračuje v Kahudových výzkumech, je to společenská nezisková společnost registrovaná od roku 1997 v mezinárodním středisku pro nadace a neziskové organizace. Do roku 1997 vydávala časopis „Mandala“, který byl pak přejmenován na Psychoenergetiku, a pod tímto novým názvem vychází dodnes. Uvádí třeba expertní statě o využití neverbální informace zprostředkované mentiony, kdy můžeme komunikovat i s neživou hmotou a tato informace je v centrálním nervstvu transformována na svalový pohyb rukou, která drží proutek či kyvadélko a prostřednictvím neverbální řeči můžeme poznat vlastnosti hmoty se kterou komunikujeme. Jsou tam zveřejňovány zajisté i další velmi fundované studie.

Po sametovém převratu byla Kahudova výzkumná laboratoř zrušena pro šíření pavědy na vysokých školách. A tak, co se nepodařilo dříve ani z ideologických důvodů, podařilo se po převratu v rámci boje proti pavědě na vysokých školách v ČSR. Mention byl brzy překřtěn na demention a sloužil k pobavení a obveselení ve společnostech vzdělanců a polovzdělanců. Profesor Kahuda odmítal negativní kritiku přímo geniálně prostým výrokem: „Mentiony existují, protože dosud nikdo neprokázal opak.“

***

Fotografie mentionu v podání psychoenergetiků

První snímek mentionu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vše probíhá dle plánu

Všechno je v pořádku, všechno je jak má být

Padesát devět Tomahavků, prý anglické výroby, trošku poničilo syrské letiště a zabilo čtyři lidi. Tereza Spencerová spočetla, že na zavraždění jednoho Syřana na letišti bylo použito 14,75 tomahavků v ceně 1,6 milionu dolarů za kus. To je pěkná suma financí, že? Dnes jsem se zase dočetl, že z těch 59 amerických střel s plochou dráhou letu doletělo až do syrské letecké základny Šajrát pouze 23, ostatní spadly do moře či kdoví kam.

Ještě v den před útokem se zdálo, že Trumpa si dosadil do Bílého domu samotný Putin. Tato zpráva, nejenom z Britských listů, nýbrž i z televize a většiny novin, se tedy ukázala lichá. Kája Dolejší dokonce přesvědčoval čtenáře, že Putin si Trumpa zpracovával pro své zájmy už nejméně deset let. Pokud by si Putin skutečně vychovával po tak dlouhou dobu svého agenta, tak musel být po náletu na syrské letiště velice zklamán. Trump tedy Putina rozčaroval a zpronevěřil se. Můžeme konstatovat, že president USA Putinův agent (už) není, možná ale do jeho okruhu, k jeho blízkým spolupracovníkům Putin nasadil agentku jako nenápadnou uklízečku hovořící pouze rusky.

Agresi do Sýrie ovšem s neskrývaným nadšením přivítali všichni dosavadní odpůrci prezidenta USA v čele s McCainem. Všichni američtí jestřábové jako Lindsey Graham, Paul Ryan, Marco Rubio, Bill Nelson a Nancy Pelosiová hýkali nadšením. Útok USA přivítala také Velká Británie, Francie, Izrael a Saúdská Arábie. Jean Claude Junker, předseda Rady EU, také podpořil Washington v útoku proti Sýrii. Šéf britské diplomacie Boris Johnson prohlásil, že viděl důkazy toho, že se režim syrského prezidenta Bašéra Asada podílel na chemickém útoku v Idlíbu. Stanovisko polské vlády: „USA jsou garantem světového pořádku. Jsou chvíle, kdy je třeba konat.“ Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) doufá, že „rychlá reakce amerického prezidenta Donalda Trumpa pomůže tomu, aby se v Sýrii už neopakovaly útoky chemickými zbraněmi. Nasazení těchto zbraní je nepřijatelný zločin. Není možné tolerovat použití chemických zbraní nikomu a nikde na světě.“ A samozřejmě se přidali k obdivu i čeští nedočkavci války, dříve se jim říkalo váleční štváči, jako např. Michail Romancov: „No konečně. Toto mělo přijít už před lety.“ Za dobrou zprávu to považuje šéf ODS Petr Fiala, Ivan Gabal (KDU-ČSL), Gazdík, Pospíšil a mnoho dalších militaristických politiků a žurnalistů.

Ještě před pátečním útokem to chvílemi vypadalo, že prezident Trump bude přece jen odvolán jako agent Putina, či jako psychicky nemocný a podobně. Byl nucen se bránit. První uklidnil vojensko-průmyslový komplex. Řekl válečným oligarchům asi toto: „Podívejte, navýšil jsem vám rozpočet na válečné účely o vyšší částku, než má celkově na obranu samotné Rusko. Co byste ještě chtěli?“ Vojensko-průmyslový komplex byl saturovaný, neboť zisky budou i nadále bezproblémově plynout. Podnikatelé v oboru vraždění byli uklidněni a s nějakými útoky proti prezidentovi přestali.

Druhá velice dobře promyšlená akce bylo to bombardování syrského letiště. Myslím si, že bylo taktéž záměrem, aby dvě třetiny tomahavků do cíle nedoletěly. Co asi Trump pronesl ke generalitě: „Dvě třetiny raket nedoletí do cíle, okamžitě zrušit kontrakt s anglickou firmou, jejich tomahavky nestojí za nic, ať vrátí penízky.“ No a udělá navíc oprávněnou čistku v generalitě. Samotné bombardování naprosto zklidnilo i McCaina, který s neskrývaným zanícením přivítal tolik jeho oblíbené bombardování. Takže ze strany válečníků má už president pokoj. No a pokud začnou znova proti němu nějak pindat, tož Trump zase nechá někde něco vybombardovat. Trump svým odpůrcům odebral veškerou munici. Těmito tahy sice ztratil určitý počet mírumilovných příznivců, ale to je zanedbatelné, naprosto nevýznamné, rozhodující je fakt, že si naklonil na svou stranu válkychtivé osobnosti. A když ještě tak bokem pronáší: „Podívejte se na Obamu a Clintonovou, ani na Ukrajině se jim nepodařilo rozpoutat pořádný konflikt s Ruskem, zato já můžu klidně už třeba zítra.“ Stačilo jedno bombardování a všichni jeho zapřisáhlí odpůrci otočili a mají ho za hrdinu. Ještě předevčírem mu nemohli přijít na jméno a dnes po bombardování je geroj. Trump tohle vše dělá s rozmyslem, nikoliv náladově a nepředvídatelně. Tyhle tahy mu určitě poradil (nařídil?) Putin.

Nebo je to všechno úplně jinak? Co když Putin nařídil Isilu aby použili otravný plyn a svedli to na Assada? Přece až budou předloženy definitivní důkazy, že plyn použili Isilovci, tož bude Trump s jeho přisluhovači absolutně zesměšněn a znemožněn. Co by bylo na tom divného? Takové vyústění by se mně docela líbilo. I když jak obvykle, by se to asi zahrálo do autu. Docela zajímavé je čínské prohlášení: „Čína nikdy nezasahuje do vnitřních záležitostí jiných zemí. Syrský prezident byl zvolen syrským lidem a my tento výběr respektujeme.“

***

Závěrem pár trošku morbidních vět.

Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení je sepsaná v jazycích anglickém, arabském, čínském, francouzském, ruském a španělském, přičemž všechna znění mají stejnou platnost, je uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů. Dáno v Paříži dne 13. ledna 1993.

Takže lidumilní politikové zakázali používat chemické zbraně (bojové chemické látky), protože tímto plynem zasažený člověk zemře, přestane dýchat, většinou do pěti minut. Kupodivu ale nezakázali vraždění jiným pomalejším způsobem, třeba obyčejný běžný ruční granát dokáže snadno roztrhat břicho, střeva a vnitřnosti z člověka vyhřeznou, a pokud není okamžitá lékařská pomoc, člověk zmírá půlhodinu, hodinu, půl dne či celý den. Podobně zmírá i člověk na obyčejný průstřel hrudníku, na utržené končetiny apod. V Hirošimě kvůli obrovskému vedru skákali obyvatelé do řeky, nepomohli si, neboť voda v řece byla vařící. Práškování napalmem třeba ve Vietnamu způsobovalo velice bolestivou smrt dlouhou dobu, celé týdny. (Napalm byl vyvinut v roce 1943 skupinou amerických chemiků vedenou harvardským chemikem Louisem Fieserem. Hoří pomalu, pevně lne k místu, na které dopadl. Ze zkušeností z druhé světové války vyplynulo, že zápalné pumy způsobí až trojnásobnou škodu oproti tříštivo-trhavým pumám stejné hmotnosti.)

Jaké důvody vedly ony politiky k zákazu chemických zbraní (bojových chemických látek) ale nikoliv k zákazu samopalů, děl, tanků, bomb? Hlavním důvodem je fakt, že jejich výroba je velmi levná a dá se vyrobit i doma v kuchyni, takže z toho neplynou skoro žádné zisky. Kdežto vyrobit flinty, houfnice, bombardéry, křižníky, pumy je docela nákladné a tudíž také velice ziskové.

Insekticid Cyklon B, který měl IG Farben (I.G. Farbenindustrie) patentován, způsoboval smrt tak do tří minut. Dnes je zakázán. Kdežto takový napalm, to je věcička, se používá dodnes běžně, zajisté už zmodernizován a vylepšen.

Představme si teoreticky situaci, že jsme v Treblince a dostaneme volbu. Můžeme si vybrat smrt buď plynem Cyklon B nebo napalmem, co bychom si asi vybrali? Já tedy ten zakázaný cyklon B. Sobotka a demokrati by si určitě vybrali napalm, ten je pořád demokratický, kdežto plyn je totalitní, nacistický, Hitlerův, Saddámův, Assadův a podobných ne-demokratů. Přece umírat zasažen napalmem je demokratické, kdežto cyklonem je totalitní a fašistické. Tož teda já bych si vybral ten nedemokratický konec.

***

 

 

 

 

 

 

 

 

Všechno je na prodej, všechno lze koupit

No není to vynikající situace, když si člověk může cokoli koupit? Cokoliv se mi zachce, to si koupím. Samozřejmou podmínkou je vlastnění dostatečného množství financí. Kdo je nemá, má smůlu, nemůže si koupit to, co by chtěl, ale s takovými lidmi se nepočítá, ti se neberou vůbec v úvahu, ti jsou jakoby ani nebyli.

V naší vesničce se odjakživa hrával fotbal. Sice nikdy naši fotbalisté nepostoupili do krajského kola, přesto málem polovina obyvatel se vždycky na utkání přišla podívat, prodávalo se pivo, víno i kořalička, někdy někdo přinesl na ochutnání i čerstvě vypálenou slivovici, k dostání byla čerstvě uzená žebra a klobásy a z reproduktorů se linula hudba. Bylo to docela příjemné posezení. Jestli jsme prohráli či vyhráli, nebylo zase až tak moc důležité. Chodíval jsem tam i já, i když fotbal nijak nemiluju.

Přišel převrat a nástup kapitalismu, změnil se nejenom režim, ale i poměry v našem vesnickém fotbale. Vše se začalo poměřovat penězi. Všemohoucnost peněz je jediný spravedlivý společenský řád, prohlašovali novopečení vítězové a nazvali se svobodnými demokraty. A skutečně, naši fotbalisté postoupili do krajského přeboru a vedli si nadmíru úspěšně. To bylo slávy! Jak je možné uskutečnit takový pro nás vesničany přímo neskutečný postup? Jednoduše. Po rozpadu našeho JZD zůstala prázdná velká výrobní hala, kterou zprivatizoval nějaký úředníček na bývalém ministerstvu obchodu, prostě jeho privatizační projekt vyhrál a získal tu halu skoro zadarmo. Zaměstnal více než dvě stovky lidí a na naše okresní poměry platil mzdy vyšší než jiní zaměstnavatelé. Obchodoval s Ruskem, tehdy mu to nikdo nevyčítal, neb u moci byl demokrat Jelcin. Zaměstnanci nestačili vyrábět, podnik měl velký odbyt, tak přibíral další dělníky. Spokojeni byli snad všichni, od starosty až po důchodce. Proč taky ne, vždyť začal sponzorovat i naše fotbalisty, což znamenalo, že nakoupil schopné hráče odjinud. Soused mne lákal, abych jel přes celou Moravu až do Blanska fandit našim fotbalistům, aby se jim lépe hrálo. Samozřejmě jsem odmítl řka, že stejně vyhraje to mužstvo, které má bohatšího sponzora, nač tam jezdit, no ne? Po několika letech velice úspěšného podnikání, prodal majitel svoji firmu nějaké francouzské společnosti, koupil si jachtu a brázdí Atlantik. Zajisté že přestal sponzorovat naše fotbalisty, no a tak zase hrajeme utkání pouze se sousedními vesničkami. Na jejich fotbalové umění se už nechodím dívat.

A na jakýkoliv sport jsem naprosto zanevřel, vždyť přece vůbec o sport nejde, jde pouze o prachy. Probůh, nač kupuje nějaký ruský oligarcha slavný anglický sportovní klub? Nač kupují Číňané naši Spartu (nebo Slávii?). Probůh, proč hraje za naše národní (ba i ligové) mužstvo nějaký Keňan? Stejné je to s hokejem a v podstatě se všemi sporty. Hráči se kupují jak koně na dostihy. Ale nic nového pod sluncem, to už ve staré antice vlastnili oligarchové stáje gladiátorů. A fakt už tehdy se ty kluby gladiátorů nazývaly stáje, no jak stáje pro koně (stáj čili chlév). A samozřejmě se o výsledku takovém či onakém majitelé vždycky nějak dohodli. Pak že prachy nevládnou světu, ale vládnou, a nejenom ve sportu, ale též v politice.

Sociální demokraté vymysleli a zrealizovali přímo geniální plán na snížení nezaměstnanosti. Cílem jejich obzvlášť inteligentního plánu bylo zvýšit počet pracovních míst tím, že nově vzniklé pracovní místo zajištěné na tři roky budou zaměstnavateli dotovat částkou dvě stě tisíc až tři sta tisíc korun. A skutečně Škromach přímo jásal, kolik financí ze státního rozpočtu utratil na nově vzniklá pracovní místa. Podnikatele také jásali, to byla pro ně velice tučná léta. Jak to ale vypadalo v praxi? Následovně. Spousta kapitalistických podnikatelů, i docela malých, zrušila na měsíc na dva značný počet pracovních míst jako nadbytečných, aby za pár měsíců totéž místo obnovili, ovšem už s nárokem na dotaci. I náš vesnický velkopodnikatel propustil koncem listopadu více než dvě stovky zaměstnanců, prý v rámci reorganizace. Propuštěnci se museli hlásit na úřadu práce a k prvnímu lednu, tedy za měsíc byli znovu přijati na stejné místo. Na každého znovu přijatého ale už s částkou dvě stě tisíc. Dobrý nápad sociálních demokratů, no ne? Socani se chlubili před národem, jakéže množství nových pracovních míst zajistili. Tento způsob využili i investoři z ciziny, založili podnik, obdrželi dotace a po třech letech firmu zase zrušili. Podnikatelé nejsou přece blbí. Škoda, že Škromach neuváděl k počtu nových pracovních míst i počet zaniklých pracovních míst, skóre by bylo 1:1, jedno místo zaniklo, druhé vzniklo. Ty spousty financí ze státního rozpočtu nikomu nechyběly.

Ovšem tehdy se děly i jiné veselé kousky. Někteří vyčítají věrnému katolíkovi Nečasovi, že zařídil církevní restituce, ovšem sociální demokracie podobně naložila s přibližně stejnou finanční částkou ze státní kasy na vyrovnání dluhu Sovětského svazu. Sověti u nás měli dluh přibližně 100 miliard korun (podle zprávy ministra financí ČSSR J. Žáka ze 14. 6. 1988 byl dluh ve volně směnitelných měnách československých bank 3,7 mld. USD), který dle uzavřené smlouvy měli splatit dodávkami ropy a plynu. Jenomže po sametovém převratu po celé republice znělo heslo, že s komunisty se nemluví, tak proč se s ruskými komunisty na čemkoliv domlouvat. Sovětský svaz se rozpadl a naši vládnoucí měli obavy, že nástupnické Rusko nebude schopno dluh uhradit, že to bude nevymahatelné, proto urychleně vláda premiéra Miloše Zemana prodala pohledávku soukromé společnosti Falkon Capital zhruba za pětinu účetní hodnoty. Společnost Falkon Capital sídlící ve dvoupokojovém bytě v sedmém patře paneláku na předměstí Ženevy, bleskově prodala celý dluh nějakému ruskému oligarchovi a stejně bleskově firmu zrušila. Čistý zisk přímo na ruku tedy činil 80 miliard. Firma vznikla pouze kvůli této transakci, komu a kam poslala firma onen čistý zisk, se už nikdy nikdo nedoví. Takže církevní restituce, prodej ruského dluhu, zcizení celého komunistického velmi přebytkového důchodového pojištění, prodej státního zlatého pokladu za málem bezcenné dluhopisy apod. jsou ovšem pouhé drobnůstky, však je také nikdo neřeší, nikoho to nezajímá.

Že si tedy politikové mohou s klidným svědomím koupit prokuraturu a policii je přece normální a nikoho to nepobuřuje. Že si mohou koupit všechny sdělovací prostředky od novin po televizi je přece také normální. Prodávají se fotbalové kluby, za závratné sumy se prodávají hokejisté, boxeři a vůbec sportovci, prodávají se vydavatelství novin, kupují se poslanci, senátoři, policisté… Že se umělci sami vtíravě nabízejí k prodeji, je naprosto normální, je to jejich tradice od pravěku, umělcům bych to nevyčítal, je to jejich povaha, jeden den hlásají něco, druhý den opak, to není žádná vada charakteru, je to jejich přirozenost. Za prachy předvedou jakoukoliv sprosťačinu. A že se k prodeji nabízejí samotní novináři a televizní redaktoři, je také logické a normální. Nevidím na tom nic zvláštního a neobvyklého, vždyť v kapitalismu se musí zpeněžit všechno.

No a není tedy všemohoucnost peněz jediným spravedlivým společenským řádem?

***

Dík za článek. Jen tak pro legraci dodám, že jak kdysi při venkovském fotbalu z reproduktorů linula hudba, dnes by pořadatel musel platit za autorská práva nejméně subjektům DILIA,OSA, INTERGRAM pokud ne i OOA-S, GESTOR, a OAZ a jestli bylo k mání pivko, kořalička, klobáska ..., tak by nabízející musel mít nejen živnostenský list a všechna ta ověření odbornosti a od hygieny, ale i zařízení k EET za víc než 10 tisíc Kč. Tak nějak nám taková zábava zlidověla. Nevím, na kolik by přišel ten fotbalplácek buď klub nebo obec, nebo s pronájmem od soukromníka.

***

 

 

 

 

 

 

 

 

Kontraktoři čili žoldnéři (žoldáci)

To se včera vláda USA postavila před zrcadlo a zeptala se: „Řekni mi zrcadlo, která vláda je na světě nejmocnější, nejnádhernější, nejmoudřejší a nejdokonalejší?“ Zrcadlo odvětilo: „Uhni bokem, ať se můžu rozhlédnout.“ Zrcadlo pečlivě prohlédlo každý kout naší planety a odpovědělo: „Není takové vlády ve světě, neboť všechny mají armádu, tedy vojáky.“

No a my se budeme v tomto textu ptát, proč a z jakého důvodu musí mít státy armádu. Šlo by ji zrušit? K čemu je taková armáda potřebná? Co má za úkoly? Prostě jaký je její smysl? Odpověď je prostá - vojáci jsou na světě proto, aby vraždili. Jiný smysl nemají. Přitom všechny civilizace které kdy existovaly, měly za základní a nejdůležitější zákon, ba přímo přikázání - Nezabiješ! Platilo to i pro všechny civilizace o tisíciletí starší než biblické (literární) příběhy a platí to dnes i pro civilizace nevyznávající křesťanství. Přes tenhle základní zákon Nezabiješ, měly přitom všechny armádu. Je to tedy paradox a absurdita, vždyť ten základní zákon neplatí a měl by se tudíž zrušit a místo něho by mělo být napsáno, že základním zákonem a přikázáním je zabíjení bližních svých. Nač se přetvařovat, no ne? Moc se mi líbí ta dnešní otevřenost a přímost generálů, hlavně těch americko-natovských, kteří otevřeně mluví o vyvraždění celých národů a v praxi to beztrestně už po staletí provádí - od Koreje, přes Vietnam po Irák, Libyi, Sýrii, Ukrajinu, jižní Ameriku a Afriku. No a presidenti za to dostávají Nobelovy ceny míru. Nebo to přikázání alespoň upravit ve smyslu: Nezabiješ svého soukmenovce, ale zabíjet lidi z jiného kmene musíš, to je tvá povinnost. Teprve to by odpovídalo realitě. Devadesát procent obyvatel světa je proti zabíjení svých bližních a přísně dodržuje přikázání Nezabiješ. Jak je tedy možné, že tato většina neprosadí svůj názor?

Ale nedivme se válečnictví všelijakých ministrů a presidentů, to my jsme jim k tomu dali mandát, to my jsme je tím pověřili a dali jim právo, aby to dělali. Nebo snad ne? Ale ano, to my jsme si zvolili vlády, které to naším jménem nařizují a páchají. No a vládnoucí v demokratických státech přece vždycky pouze plní přání voličů a ti si přejí, aby vojáci byli určeni k vraždění svých bližních. Logické, no ne? Přece kdyby si to voliči nepřáli, tak by si je nezvolili. A jak se to provádělo v dobách, kdy demokracie ještě nebyla vymyšlena? Skoro stejně, až na malou výjimku - král, císař, kníže a podobné stvůry se neodvolávali na přání svého lidu, neboť k vládnutí byli povoláni přímo Pánembohem a bylo lhostejné, zdali to byl Jahve či Kristus, nebo Alláh nebo dokonce Virakoča či Indra a Šiva, ba i Buddha. No a to vraždění zdůvodňovali tím, že bohové si to přáli. A těch učených pojednání o smyslu a významu válek, o právu na obranu a o právu na útok a podobně, jsou sepsány tuny a tuny. Naprosto nepřehledná směsice názorů, čtenář se občas musí velice podivovat, kterak známé a inteligentní postavy historie zdůvodňovaly vraždění.

Už v době prvních zemědělců nastala tak zvaná dělba práce, ne každý mohl dělat všechno - ten dělá to a ten zas tohle… (Werich). Co třeba obyvatelé dali za úkol učitelům? No, učit děti číst, psát a počítat. Co dali za úkol doktorům? No léčit nemocné. Co inženýrům? Stavět mosty, silnice, železnice, továrny, panelová sídliště, hrady, zámky, přepychové residence apod. Co vědcům? Objevovat zatím neznámé věci, atd. atp. No a co dali za úkol generálům? No přece vraždit a ničit vše, co jsme my vybudovali. Už Komenský si trpce stěžoval, že jedni v potu tváře a dřině něco vybudují a zanedlouho přijdou jiní, kteří to zase rozboří a zničí.

Jak a proč vůbec vojenské řemeslo vzniklo? Bylo tehdy potřebné úplně stejně jako jiná řemesla, byla potřeba mít vojáky stejně, jako byla potřeba mít učitele, hrnčíře, kováře, obchodníky, finančníky… A každé takové řemeslo potřebovalo speciální schopnosti a speciální kvalifikaci. Profi armáda byla nutnost. V sumerském klínovém písmu (v Eposu o Gilgamešovi) se popisuje nájezd lidí z horských kmenů. Samozřejmě že oni nájezdníci byli popisováni ve velice silně negativním smyslu, byli oblečeni pouze ve zvířecích kůžích, vůbec neznali nějaké textilie, asi je nedokázali skutečně vyrobit, jejich mluva se skládala nikoliv z nějakých slov, nýbrž z všelijakých skřeků, byli silně špinaví a zapáchali na dálku. Co se jim líbilo, to si vzali, ostatní rozmlátili, bylo jasně vidět, že neznali hodnotu věcí. Samozřejmě že Sumerové se museli bránit a zahnat je nazpět do hor, případně je pozabíjet. Tady se střetli usedlí zemědělci s lidmi, kteří byli ještě lovci a sběrači. Pro zemědělce to ale byli agresoři. Ovšem nemějme jim to loupení za zlé, vždyť ti sběrači na co přišli, to si vzali, snědli a zbytky zahodili. Vůbec neznali a nechápali pojem, že soukromé vlastnictví je posvátné a tak když se zatoulali do nějaké vesnice, znamenalo to pro ně, že nalezli bohatý zdroj obživy, netušili, že z tohoto stromu nemohou trhat ovoce, neboť ten strom má majitele. Bylo jim to nepochopitelné, no není divu. Škoda, že tehdy neměli nějaké havloidy či pravdoláskaře, ti by je láskyplnými slovy přesvědčili, že si nemají bez dovolení brát cokoliv, nýbrž poctivě pracovat. Chceš si natrhat hrušky? Tož to nejdříve pro vlastníka stromu musíš odpracovat nějaké hodiny, teprve potom ti bude dovoleno utrhnout si pár hrušek.

Jediným velkým neštěstím světa je soukromé vlastnictví, a to nejenom výrobních prostředků, což tvrdil už i Marx, a jak on sám říkal: totéž tvrdili mnozí před mnou, a jak dodávám zase já, i mnozí jiní po Marxovi. To nemá nic společného s nějakou ideologií, třeba se socialismem, komunismem, náboženstvím…, to je prostě fakt. Společnost, kde je dovoleno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, je vždycky zásadně otrokářská a válečnická. Ale v historii světa existovaly i společnosti ne-otrokářské a čím se lišily od naší, byla právě nemožnost vlastnit výrobní prostředky jednotlivci. To je to základní, to je vše, to je ten jednoduchý a základní problém. Už i J. J. Rousseau to trefně vyjádřil: Toho, kdo si ohradil kus území a prohlásil, že to je moje, měli lidé hned ze své společnosti vyhnat.

Takže první zemědělci se museli bránit nájezdům lovců a sběračů, byla to prostě nutnost a všichni s tím souhlasili. Když šli vesničané kopat zavlažovací kanál a potkali jednoho, který s nimi nešel, neboť měl právě ten den nácvik střelby s kuší a hod oštěpem, nikdo mu to neměl za nepatřičné, protože dobře vycvičený strážce byl pro komunitu nutností. Jak šel čas, tak lovců a sběračů ubývalo a ubývalo, až zmizeli úplně. Také přišli na to, že zemědělčení je výhodnější než nejistý lov a sběr. Jenomže co teď s vojáky? Už byli nepotřební, neboť všude se provozovalo zemědělství a kvetl obchod s přebytky. Výrobky řemeslníků se neustále zdokonalovaly. Vy máte nadbytek toho, my zase onoho, tož uděláme výměnu. Začaly vznikat společnosti nadbytku. Už se zdálo, že, že vojenské řemeslo zanikne, nebylo k ničemu potřebné. A skutečně vznikla spousta vysoce funkčních společenstev, kde neznali vojáky a válčení. U nás v Evropě to byli třeba Albigenští, ale to byly u nás skutečně pouhé nepatrné výjimky, Evropa byla vždy válečnická civilizace a je takovou podnes. Přitom se klidně mohla ubírat úplně jiným směrem, stačilo akorát, kdyby měli Féničané trochu přízně bohů a trochu štěstí, ovšem neměli ani to ani ono.

Féničané, které Židé posměšně nazývali kramáři, ovládali svými obchodními aktivitami celé Středozemní moře, všude zakládali obchodní střediska, nejznámější bylo Kartágo, vypadalo to, že svými obchodními schopnostmi ovládnou suverénně celé středomoří. Kdyby se jim to podařilo udržet, tož to by byla navýsost kladná záležitost - mírový svět bez násilí a válek, pouze obchod. Možná by průmyslová revoluce vznikla už v pátém století a ne až v devatenáctém, stejně tak by nutně vznikla i racionální věda. Škoda že Féničané utrpěli porážku.

Antický Řím si byl vědom nastalé situace - obchod a vzájemná výhodná spolupráce by převálcovala válečnický kořistnický a loupeživý Řím. V římském senátu zasedal senátor Caton (Cato starší, plným jménem Marcus Porcius Cato Censor 234 př. n. l. - 149 př. n. l.), takový antický válkychtivý McCain, který kdykoliv se dostal k senátnímu řečnění, ať už to bylo třeba o regulaci prostituce či o zakřivenosti banánů, na závěr vždycky pateticky a heroicky vykřikoval: Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno (Ceterum censeo Carthaginem esse delendam). Ze svého hlediska a z hlediska Říma měl Caton samozřejmě pravdu, věděl, že pokud Kartágo nebude zničeno, Římská říše upadne do bezvýznamnosti, proto Kartágo musí být zničeno. I ten McCain má dnes ze svého hlediska pravdu, protože pokud nebude zničeno Rusko a Čína, tak vedoucí postavení USA ve světě bude nezastavitelně upadat.

Kartágo zničeno tedy bylo, ale Řím měl namále, stačilo by, kdyby Hannibal obsadil Město. Hannibal byl už před branami (Hannibal ante portas, děti křičely Hanibaj ante pojtas), ale dovnitř nevešel. Zásadní chyba! Hannibal nezničil Řím, naopak Scipio zničil Kartágo. Město Kartágo mělo asi 700 000 obyvatel, skoro milionové město, v tehdejší době obrovské velkoměsto. Římané měli prý desetinásobnou převahu. Vedl je Publius Cornelius Scipio Aemilianus, velmi schopný vojevůdce. Bojovalo se od domu k domu. Sedmnáct dní trvalo, než lehlo město popelem. Ze všech obyvatel města přežilo jen asi 50 tisíc lidí. Kartágo opustili bohové, tedy štěstí. Bohové dali přednost lupičům. Vítězové zbourali všechny domy, půdu přeorali a posypali solí, aby zde nic nerostlo. Scipio věděl, že dosáhl velikého vítězství, ale prohlásil prý: "Je to slavná chvíle, ale trápí mě předtucha a strach, že stejný osud postihne jednou mé vlastní město." Byl to, ač válečník, moudrý člověk, pokud to skutečně prohlásil. Římané samozřejmě vyloupili, vyrabovali, vydrancovali, vyplenili, vydrancovali a zničili také všechna jejich obchodní střediska, no a stali se suverénními pány celého tehdejšího světa na dalších pět století, než je zlikvidovalo křesťanství.

Chvilinku bych se zastavil u Kartága a jeho osudu. Bylo to snad úplně nejdůležitější válečné střetnutí v historii - šlo totiž o směřování tehdejšího světa - zdali půjde svět cestou nenásilí a obchodu nebo cestou válek a loupení. Je to srovnatelné s válečným střetnutím Hitlera a Stalina, kde taky šlo o další směřování Evropy a vlastně i světa. Jenom si představme, kdyby Hitler zvítězil, jaký by to byl potom svět.

Tři tzv. punské války

Punské války (264-146 př.n.l.) je označení tří válečných konfliktů mezi Římskou republikou a Kartágem. Římské vojsko se skládalo z občanů placených žoldem, v Kartágu panovala obchodnická oligarchie a kartaginskou armádu tvořili převážně najatí cizí žoldnéři. V takové bitvě u Eknomu se jednalo o největší námořní bitvu v dějinách lidstva. Z celkem 350 kartaginských lodí jich Římani třicet potopili a 64 zajali a dohromady se zde utkalo přímo neuvěřitelných 300 tisíc mužů. Těsně před obléháním Kartága ale na římské jednotky nečekaně zaútočil spartský vojevůdce Xanthippos najatý Kartágem a roku 255 př. n. l. římské vojáky drtivě porazil. O čtrnáct let později zase Římané porazili Kartagince v bitvě u Aegatských ostrovů a Kartágo se definitivně vzdalo, muselo opustit všechna svá území na Sicílii a zaplatit přes 83 tun stříbra. Po porážkách z první punské války bylo Kartágo finančně téměř zruinované. Nemělo ani na zaplacení a udržení vlastní armády, Hamilkar tedy zmobilizoval veškeré finanční prostředky, sestavil novou armádu a vydal se na severozápadní cíp Afriky. Odtamtud se přeplavil na sever do dnešního Španělska, kde dobyl velkou část území. Po osmi letech strávených v této nové kolonii však nečekaně zemřel. Nastoupil pak za něj jeho zeť Hasdrubal Sličný, který dobyl další území a na jihovýchodním pobřeží Pyrenejského poloostrova založil Nové Kartágo. Daně z podmaněných území pak brzy vrátily Kartágu jeho dřívější moc a peníze, takže již bylo konečně plně připraveno na novou válku s Římany. Roku 221 př.n.l. padl nečekaně i Hasdrubal, a velení se ujal Hamilkarův syn Hannibal.

Začátek druhé punské války. Na jaře roku 218 př.n.l. vyrazil Hannibal z Nového Kartága na sever. Jeho armáda čítala 50 000 mužů pěchoty, 9 000 jezdců a 37 válečných slonů. Při přechodu Pyrenejí a Alp zahynulo 33 000 vojáků, polovina jeho armády. Přesto následovaly drtivé porážky Říma. V létě roku 216 př.n.l. se udála světově proslulá bitva u Cann. Římané zde měli 80 000 pěšáků a 6000 jezdců. V této kruté bitvě padlo na 70 000 římských vojáků. Na jaře roku 211 př.n.l. se pak v ulicích Říma začalo rozléhat: „Hannibal před branami!“ Jenomže v tom okamžiku byl senátem povolán, aby se vrátil se do Kartága. Na jaře roku 202 př.n.l. se s Římany utkal v bitvě u Zamy (asi 150 km jihozápadně od Kartága), kde utrpěl rozhodující porážku. Publius Cornelius Scipio pak nadiktoval Kartágu mír. Muselo se vzdát ve prospěch Říma všech území mimo Afriku, vydat všechny lodě a postupně ve splátkách rozložených do 50 let splatit 10 000 talentů (262 tun stříbra). Moc Kartága tak byla zlomena. Řím roku 149 př.n.l. vypověděl Kartágu novou třetí a poslední válku. Začalo to uvalením sankcí. Kartágo přijalo nadiktované podmínky. Kartaginci měli vydat všechny své zbraně, což učinili, podvolili se. Římu to ale nestačilo. Řím vyslovil další přímo šílený požadavek, že musí zbourat své město a mohou si vybudovat nové město vzdálené minimálně 10 mil od moře. Tento požadavek ale už Kartágo odmítlo. Scipion se svým loďstvem zablokoval kartaginský přístav a začal město obléhat. Kartágo bylo na více než rok odříznuto od okolního světa, jen se svými vlastními zásobami. Na jaře roku 146 př.n.l. byl osud Kartága navždy zpečetěn. Přeživší obyvatelé byli prodáni do otroctví, město zmizelo z povrchu země. Řím zcela ovládl většinu středomoří a jeho hegemonie pak přetrvala půl tisíciletí.

Zánikem Kartága zanikla i kartaginská kultura, která byla posledním zástupcem kultury Féničanů a také téměř zanikla féničtina, ale zachovalo se fénické písmo, které dalo základ písmu řeckému a také latince.

Podrobnosti a detaily si lze přečíst v knize Livius-Dějiny I až VII, vydáno roku 1971-1979, velice zajímavé čtení, jako by psal o dnešku. Copak to nepřipomíná dnešní USA versus Rusko s Čínou? Jenom doufám, že Čínu a Rusko nestihne osud Kartága. Podobnosti jsou docela nápadné. I dnes se bojuje dům od domu (Stalingrad, Berlín, Allepo, Mosul…). A Putin dokonce převzal strategii jednoho z největších vojenských géniů všech dob, tedy strategii Hannibalovu, která zněla: bojovat na území nepřítele. Putin se poučil z historie a říká, že už nikdy nedovolí, aby se válčilo na území Ruska. Samozřejmě tutéž strategii používali vždycky Angličané, u nich se vlastně nikdy neválčilo, těch pár německých bomb je zanedbatelná záležitost, no a Američané také nikdy neválčili na svém území. Jenomže dnes je už jiná situace - atombomby by padaly i u nich doma. Přece ten Západ v čele s Anglií, nejodpornějším státem v historii světa, nemůže být stále pořád věrolomný, zrádný, proradný, podlý jak bývala antická římská říše. Anglie ovládala svět také po několik století, Čínu málem v devatenáctém století zlikvidovala, porazila, ponížila, a těch válek v Rusku v anglickém zájmu bylo nepočítaně. Ale ani Anglie ani USA neměly tolik síly, aby je zničily jako Kartágo, tedy srovnaly se zemí a posypaly solí. Obě země se z těch surových válek vzpamatovaly a znovu už něco podobného nedovolí. Když už bude válka, tak bude na území USA. S perfidní Anglií se už ani nepočítá, ta by zmizela celá hned první den války. I ten závěr je podobný - USA postupně, potupně a pomalu upadá, stejně jak kdysi ta slavná antická říše římská, a není to vlivem křesťanství, i když…

Pro zajímavost pár údajů ohledně II. světové války, které se účastnilo 50 států a bylo povražděno více než 62,5 milionů lidí. Počty zmrzačených a trvale invalidních se neuvádějí. Wikipedie uvádí v tabulce počty obětí všech zúčastněných států, vždy je uveden počet obyvatel státu v roce 1939, počet padlých vojáků, počet civilních obětí, počty obětí židovského holokaustu, počet mrtvých celkem a tabulku uzavírá procento obětí. Procento obětí srdnatě bojující Anglie činilo pouze 0,94, procento válečných obětí USA činilo pouhých 0,32, Německa 10,82, Sovětského svazu 13,77 a u nás v Československu to bylo 3,51%. Už jenom tahle procenta jsou přece dostatečně výmluvná.

Anglie: 47.800.000 obyv., vojáků 382.600, civilů 67.800, holocaust 0, obětí celkem 450.400, 0,94%

USA: 132.000.000 obyv., vojáků 407.300, civilů 11.200, holocaust 0, celkem 418.500, 0,32%

Francie: 41.700.000 obyv., vojáků 212.000, civilů 267.000, holocaust 83.000, celkem 562.000, 1,35%

Německo: 69.300.000 obyv., vojáků 5.500.000, civilů 1.840.000, holocaust 160.000, celkem 7.500.000, 10,82%

SSSR: 168.500.000 obyv., vojáků 8.700.000, civilů 13.500.000, holocaust 1.000.000, celkem 23.200.000, 13,77%

Československo: 10.400.000, vojáků 25.000, civilů 63.000, holocaust 277.000, celkem 365.000, procent 3,51 %

Druhá světová válka ale začala japonským napadením Číny 7. července 1937. Pro Čínu a okolí je Japonsko něco podobného jako pro Evropu Německo. Japonské barbarství dokonce překonávalo to nacistické. Rasová nadřazenost japonských vojáků umožnila páchat nejhrůznější zvěrstva a experimentování na lidech v dějinách. Bylo povražděno 22 milionů civilistů, což řadí Čínu v počtu válečných obětí hned na druhé místo za Sovětský svaz. (Okupaci Filipín nepřežil každý dvacátý Filipínec.) Japonští nadlidé se řídili heslem: všechno zabít, všechno vypálit, všechno vydrancovat. Číňané a Japonci se dnes navzájem vnímají jako nejméně sympatické národy. V současnosti se i v Japonsku historie války zlehčuje a upravuje, stejně jako u nás. V televizním seriálu o II. světové válce v záběrech bojů u Stalingradu jsem zaslechl následující komentář, k němuž není co dodávat: „Barbarské útoky sovětských hord brutálně útočily na spořádané pozice německého wehrmachtu.“

V Japonsku, v zemi vycházejícího slunce, se nemluví třeba o nankingském masakru, nýbrž pouze o „incidentu“. Před vypuknutím války měl Nanking okolo jednoho miliónu obyvatel. Před příchodem japonské armády málem polovina obyvatel odešla z města. Během několika prvních týdnů zničila armáda ohněm třetinu celého města a tři čtvrtiny všech obchodů. Bylo zmasakrováno 430 tisíc obyvatel, tedy skoro půl miliónu lidí (historik Liu Fang-ču). Japonští nadlidé běžně používali bodáky a meče, pořádali soutěže ve stínání hlav, o čemž obdivně referovaly reportáže japonských novin, civilisty upalovali zaživa, též je pohřbívali zaživa, nechali usmrcovat psy a ještě si to fotili. Lidé byli používáni jako figuríny pro výcvik nováčků k útoku na bodáky. Vraždy obecně provázelo mučení a mrzačení. Mrtvá těla házeli do řeky. Podle odhadu tehdejšího japonského majora Óty Hisaa bylo do řeky naházeno na 150 000 těl. Hlavní velitel vojsk v Nankingu, princ Asaka Jasuhiko, vydal rozkaz pozabíjet všechny zajatce. Holt nadlidé, ta slavná elita národa, se chovala stejně v nacistickém Německu i v Japonsku. Desetitisíce žen bylo odvlečeno do japonských vojenských nevěstinců.

Nepřipomíná vám to Kartágo? Japonská vláda k dnešnímu dni tvrdí, že počty povražděných jsou přehnané. Někteří politikové dokonce prohlašují, že celý masakr je výmysl a že si to vymysleli Číňané, kteří tím pošpinili obraz Japonska. 16. května 2017 památník obětem v Nankingu jako jeden z prvních zahraničních politiků navštívil český prezident Miloš Zeman se svou manželkou během své oficiální návštěvy Číny. Čínský prezident Si Ťin-pching mu za toto gesto poděkoval.

Náboženství, rasismus a vraždění

Když tedy docela dobře placení vojáci chránící vesnice a města před lovci a sběrači přišli o tak výhodnou práci, dumali nad tím, jak si své řemeslo uchovat i pro budoucí časy. Nejdříve celkem logicky prohlašovali, že budou ochraňovat kupecké obchodnické povozy (karavany) před přepadením od lupičů. To ovšem mohly klidně dělat i civilní neplacené takové tehdejší lidové milice. Vojáci museli vymyslet něco pádnějšího, důraznějšího a závažnějšího. Přece nemůžeme jen tak přepadnout a vydrancovat vesnici tam za potokem, vždyť těch vzájemných sňatků je spousta, skoro všichni jsou navzájem spřízněni, obchodní vztahy dobré, napadnout je nemůžeme. Dumali a dumali, jak to zařídit, aby to šlo. A teď přichází na scénu náboženství, ještě donedávna cosi naprosto nedůležitého a lhostejného, někde věřili v kouzelné studánky, jinde ve staré duby, potůčky, skály, zvířátka a v dávno zemřelé fantasiemi obdařené starce. Docela neškodné ba docela příjemné. To přece nelze zneužít pro nějaké nepravosti. Obyvatelé starověkých národů v naprosto převažujícím počtu provozovali tzv. polyteismus, tedy uctívali velké až nepřehledné množství bohů, bohyň, a polobohů. Byli k tomu bezvýhradně tolerantní - vy uctíváte to, my zase to, při návštěvách neváhali zajít do jiného chrámu na počest jiného boha. Bylo to podobné spíše uměleckému zážitku než nějaké náboženské extázi. Ještě antický Řím na cestě z Forum Romanum ke Kapitolu měl sochy bohů všech národů, mimo židovského. Židé tam sochu svého boha Jahveho nechtěli mít, protože jejich bůh je neviditelný, což ale ostatním národům připadalo velice zvláštní a podivné.

Já bych byl pro napodobení starého Říma. Představme si Karlův most a na něm v nadživotní velikosti sochy hlavních bohů všech náboženstev světa. Na čestném místě by byla zajisté křesťanská socha boha Otce (Jahveho), pak ještě socha boha Ježíše Krista, ale s tím třetím bohem Duchem svatým by měli katolíci problém. Většinou ho zobrazují jako holubičku, takže nad hlavou Jahveho by kroužila holubička. Nad Ježíšem Kristem by ale kroužit nemohla, neboť to by potom byli Duchové svatí dva a tedy bohové by potom byli čtyři a ne jenom tři (svatá Trojice) a tak to přece nelze. Určitě by to ale nějak naistalovat zvládli, když tak by jim pomohl s instalací Ducha svatého umělec David Černý, který je ztělesněním establišmentové vulgarity.

Židé by jistojistě zase odmítli instalovat sochu Jahveho a to se stejným zdůvodněním, jak to bylo vysvětleno těm Římanům - náš bůh je neviditelný. To by ale nijak nevadilo, neboť existuje sekta Jehovistů, kteří by naopak velice ochotně sochu Jehovy tam umístili. Takže Jahve by tam byl dvakrát, jednou jako křesťanský a podruhé jehovistický. Samozřejmě by se nutně museli nainstalovat i nějací antičtí bohové, třeba Zeus, Afrodita, Poseidon. Z Egypta by to mohl být Amon, Anubis, Hathor, Ptah, Thovt, Usir (Osiris). Egypťané měli bohy doslova na vše, byl bůh písma, bůh zemřelých, bůh mumifikace, bohyně spravedlnosti a mnoho, mnoho dalších. Faraon Amenhotep IV. z 18. dynastie, známý jako Achnaton, měl v úmyslu nastolit monoteismus, tedy uctívání pouze jednoho jediného boha Atona a sám se prohlásil za jeho vtělení. Což byl v historii první známý pokus o nastolení jednoho boha-diktátora. Úmysl se mu ovšem nezdařil, prý byl dokonce zavražděn, a nadále fungoval polyteismus. Z Persie (Íránu) by to byl jenom Mazda a Ahriman, neboť zásadní úlohu náboženství této civilizace hrálo uctívání slunce. Z Indie bych doporučoval Brahmu, Šivu, Višnua, Sarasvatí, Lakšmí, Parvatí plus temné bohyně ničitelky Durgu a Kálí. Dokonce bych byl i pro nějakého boha z Ameriky, třeba toho krvelačného boha Aztéků. Bohy by vybírala nějaká magistrátní komise nebo Herman s Halíkem.

No a co s Čínou když je to ateistická země? Nikdy nepotřebovali nějaké bohy, protože věděli, že svět je v neustálém pohybu, že nějaká stálost neexistuje, že detail nelze oddělit od celku a celek nelze oddělit od detailu, že protiklady harmonizují krajnosti (jing a jang), že Konfucius položil základy nejenom jak se má chovat a jednat každý jedinec, ale i jak se má racionálně řídit stát, no a k tomu nějací iracionální (nadsmysloví) transcendentní bohové nejsou potřební. No a taoismus? Taoismus nelze považovat za náboženství, neobsahuje absolutně žádnou ideologii, je to spíše zařaditelné pod pojem umění, však také není nijak moc rozšířené, obdivují a provozují taoismus snad pouze jedinci mající vlohy pro umění, je to vlastně okrajová neškodná a velice poetická záležitost. Já samozřejmě tao obdivuji a velmi si ho cením. Docela rád bych se vždycky zastavil u soch Lao-c’ a Čuang-c' ale i u sochy Konfucia. Byl bych dokonce pro umisťování soch bohů v ulicích a na náměstích. Boha války Árese bych umístil před budovou ministerstva války. Bůh zlata Plútos by si lebedil před bankami. I bůh vína, opilství a orgií Dionýsos by našel určitě místo k uplatnění. Bůh Hermes je bohem obchodu, krádeží a zlodějů, jeho vyobrazení by se krásně vyjímalo před naším parlamentem i před senátem.

To by se mi docela líbilo, to by byl ten pravý skutečný multikulturalismus.

Průšvihem ovšem je, že onen překrásný polyteismus (tisíce nádherných květů) byl převálcován nemilosrdným, nelítostným, surovým a krutým monoteismem. Co se nepodařilo Amenhotepovi, to se podařilo Židům, možná to přebrali z Egypta právě od něho. Izraelité jako jediný národ ve světě měl pouze jednoho boha Stvořitele jménem Jahve, který stvořil svět a samozřejmě i celý vesmír přesně v neděli v 9 hodin ráno 23. října 4004 před Kristem, což vypočítal arcibiskup James Ussher . Dle talmudisty Hillela to bylo 7. října 3761 před Kristem a dle byzantského kalendáře pak svět vznikl dne 1. září 5509 před narozením Krista.

Židé jsou přesvědčeni, že Jahve si je vyvolil jako nejskvělejší národ ze všech, má je taky nejraději, přímo je miluje, ostatní národy zavrhl a určil jim, aby Izraelcům sloužili. Izraelité se prohlásili za národ vyvolený, nejlepší, nepostradatelný, výjimečný. Odkud zní dnes echo těchto názorů? Jako ozvěnu totéž slyšíme dnes z USA: Hillary Clinton, 25. července 2016: Jsme nejskvělejší země, která kdy byla na Zemi za celou historii vytvořena. Nebo Joseph S. Nye 2002: Od starého Říma se žádný národ netyčil tak vysoko nad ostatními. Stálá zástupkyně USA při OSN Nikki Haleyová prohlásila, že Spojené státy jsou pro celý svět svědomím a této úlohy se nevzdají. (Pouze ti, co postrádají rozum, se mohou považovat za výjimečné a nenahraditelné.)

Aby si Izraelité tu jedinečnost udrželi, bylo nutné zásadně se odlišit a oddělit od národů, které je obklopovaly. A tak prorok Nehemiáš nařídil propustit všechny manželky nežidovského původu, což je rasismus v čisté krystalické podobě. Židé v té době praktikovali mnohoženství, takže někteří jedinci museli propustit třeba i tři manželky. Zákaz mnohoženství židům v Evropě byl nařízen až v 10. století. Prý i francký židovský kupec Sámo měl manželek pět a nepropustil ani jednu, asi to byly všechny rasově čisté židovky. Sice prorok Nehemiáš je pouhá literární románová postava, tedy fikce, neboť mimo Bibli o něm není nikde ani zmínčička, žádné mimobiblické doklady neexistují, ale to Židům nevadí, neberou to v úvahu a mají ho za reálnou postavu. Něco jako kdybychom my považovali za reálnou postavu praotce Čecha a kněžnu Libuši a řídili se jejich nařízeními.

Samozřejmě tato vyzývavá provokativní nadřazenost vzbuzovala všeobecný odpor. Už v době patristiky někteří představitelé nového náboženství, tedy křesťanství, se pohoršovali nad židovskou domýšlivostí a tvrdě odmítali Starý zákon. My máme Ježíše Krista a starého krutého Jehovu nepotřebujeme. A židé nejsou vyvoleným národem, nýbrž národem bohem zavrženým, neboť nepřijali Ježíše Krista a navíc mají vinu za jeho ukřižování. V průběhu věků se to urovnalo a křesťané přijali za svůj i Starý zákon a i Jahveho. Judaismus a křesťanství spolu docela vycházely a spolupracovaly, až na občasné excesy-pogromy naštvaných domorodců.

Ani muslimům se nějak nelíbila ta židovská nadřazenost a prohlásili, že židé naprosto špatně vykládají a vysvětlují Starý zákon a že úplně zkreslili úlohu boha Jahveho, přece bůh nemůže mít jméno a nikdo z lidí nemůže vědět, co si bůh myslí a činí. Židé jsou proto heretici, odklonili se od boha (Alláha). Jediný správný výklad je islám. Vyznavačů islámu je půl druhé miliardy, kdežto vyznavačů judaismu je pouhých pár desítek milionů, což je také jasný důkaz toho, že islám má pravdu a vysoce převyšuje hanebný, bezcharakterní a odporný judaismus. Muslimové mají vztah k židovství jasně vyřešený, tedy silně negativní.

Hitler došel ve vztahu k judaismus do úplného extrému. Udělal ale v podstatě totéž, co židovští talmudisté, akorát v obráceném gardu. Prohlásil za nadřazenou rasu Germány (takoví Nibelungové jako např. Wotan, Siegfried, Brünnhilde), ostatní národové jim budou sloužit, Slované jsou podlidé vhodní tak k otrockým pracím a Židé ani k lidskému druhu nepatří, proto je nutné tyto ne-lidi úplně vyhubit. Scházelo málo k tomu, aby se to Hitlerovi podařilo. Kdyby zvítězil německý fašismus, tož dnes by se o judaismu nic nevědělo a oficiálně by se vyučovala ve školách teorie o duté zemi (Hörbiger). Kolik jenom šílených hovadin tvářících se jako pravda vídáme v televizi a můžeme si přečíst na internetu. Neuvěřitelné. Tak proč ne dutá země? U Karla Hoffa jsem si s chutí přečetl názor, že uvnitř té duté zeměkoule je ještě jedna mnohem větší zeměkoule. Nu a proč ne?

Jakékoli náboženství je pokaždé příčinou dělení lidí na nadlidi a na podlidi. K úplné dokonalosti to přivedl hinduismus, který já osobně považuji za absolutně nejhorší šílené náboženství. Ten snad nejvíc rafinovaný rasismus vznikl v Indii. Původně bylo rozděleno obyvatelstvo dle příslušnosti k rase. Dobyvatelé, tedy Árijci bílých tváří, se prohlásili za nadlidi, tmavé obyvatelstvo označili za podlidi. V tom nejlidnatějším území světa ovšem rasovou čistotu, jak fungovala na maličkém území Izraelitů, nešlo nějaký nařízením zařídit, prostě běžně docházelo k míšení ras. V hinduismu tedy rozdělili obyvatele do nepropustných kast, což je vlastně taková zastřená forma rasismu, kdo se v jaké kastě narodil, tak v ní i zemřel. Ale přímo ďábelsky rafinovaně přidali tzv. reinkarnaci, teprve po smrti se můžeš převtělit do vyšší kasty a to jen v případě, že budeš poslušný, budeš-li vzpurný, tak se převtělíš do kasty nižší ba až té nejnižší. Je to lépe vymyšleno než to křesťanské nebe. Nahoře jsou ti vznešení a dole ti podřadní podlidé. Je a bude i v budoucnu problémem kastovnictví nějak zrušit, vypadá to přímo nemožné. Už jenom z tohoto důvodu se Indie nikdy nemůže vyrovnat Číně se stejným počtem obyvatelstva. V naprosté chudobě žije více než polovina obyvatel Indie.

V Číně v podstatě dědičná šlechta nějakých nadlidí nikdy nevznikla. Kdo měl zájem o nějakou státní funkci, musel se podrobit náročné vědomostní a morální zkoušce, jeho potomek, pokud chtěl nějakou funkci, se také musel podrobit oné zkoušce, přihlásit se mohl kdokoliv. Žádné demokratické volby, pouze odbornost, schopnosti a morální profil (za korupci jsou drastické tresty), čirý pragmatismus - není důležité zdali je kočka černá nebo bílá, důležité je, že chytá myši. Funkce se samozřejmě nedědila jak u nás, kde stačila rodová příslušnost, takže nějakou důležitou a odpovědnou státní funkci mohl zastávat i naprostý idiot, hlavně že měl šlechtický původ. Tedy v Číně nikdy nebyly po staletí působící šlechtické rody, jak tomu bylo a je v euroatlantické civilizaci, kde existují tři kasty i dnes - jedno procento šlechty, deset procent jsou slouhové, k nimž můžeme zařadit i duchovenstvo a třetí stav, těch 90 procent tvoří obyčejný lid. Nedělíme tedy lidi dle rasy, ale dělíme obyvatele na tři kasty, což ale je jedno a totéž. Jak vidět, šlechtu se nepodařilo zrušit, i když nějaké pokusy byly. Marx to zjednodušil na pouhé dvě kasty, říkal, že existují pouze dvě kasty - vykořisťovatelé a vykořisťovaní.

Vrátím se ale závěrem k judaismu, který je v euroatlantickém prostoru velice podstatný, důležitý a vlastně nepostradatelný. Dovoláme se přece neustále judeo-křesťanských kořenů, že? Izraelité přemýšleli jak ovládnout svět. Armádu nemáme, silou to tedy nepůjde. Obchodem taky ne, vždyť skoro nic pořádného nevyrábíme, nemáme co k prodeji nabídnout. Jak tuto situaci řešit? Našli řešení. Když nelze svět ovládnout armádou ani obchodem, tož zavedeme lichvu, a úroky nám spolehlivě zajistí podrobení kteréhokoliv státu, který jen budeme chtít. Je to navíc mnohem elegantnější způsob jak přinutit cizí národy k našim službám než vražděním či obchodováním. Lichva je přímo geniální vynález - podobně jako když si někdo ohradil kus země a pronesl-to je moje. Samozřejmě, když se zjistila výhodnost tohoto způsobu ovládání, tož ten způsob přejali i nežidé, napodobili je. Gójové mohli dokonce vlastnit bez problémů i banky, ale hlavními hráči zůstali nadále židé tak jako tak, protože hlavní centra lichvy, tedy významné a rozhodující banky (centra), měli a mají pořád ve svých rukách pro nás neviditelní šéfové v pozadí. Židé se stali „bankéři králů a králové bankéřů“, zní prastaré proslavené úsloví. Válek se nikdy neúčastnili, ale vždycky války finančně zajišťovali, neboť zisk byl mnohem vyšší než jenom lichva. Třeba v době třicetileté války podporovali stejně jak katolíky, tak i protestanty, však také, ač města byla poničena tou či onou stranou či oběma, ghetta zůstala ale nedotčená. K dokreslení ještě jednu větičku z Protokolů sionských mudrců: Rozptýleni po celém světě nesmíme nazývat svým žádné trvalé bydliště, ale musíme se vždy objevit tam, kde je sklizeň nejbohatší.

Krátká vsuvka o státu Izrael: Ani v dávné minulosti stát Izrael vlastně nikdy jako samostatný stát neexistoval, vždycky to byla provincie (kolonie) buď Egypta, Peršanů, Asyřanů a naposled antického Říma. Židé od roku 132 n.l. neměli nikdy vlastní stát, bylo to tzv. rozptýlení (diaspora), vyhnání do světa, po likvidaci vzpoury Vespasiánem. Až v roce 1948 za souhlasu vítězných mocností a OSN vznikl stát Izrael, který dle mého názoru neměl nikdy vzniknout. Přece holokaust prováděli němečtí nacisté, proč tedy vítězné mocnosti neurčili, aby stát Izrael vznikl na území Německa, to by tehdy nebyl žádný problém, vždyť v té době milióny lidí byly přestěhovávány, hlavně z Polska a ČSR. Mocnosti mohly klidně nařídit vystěhování domorodců třeba z nějakého spolkového státu a darovat toto území židům, kde by si mohli zařídit svůj židovský stát. Od vzniku státu Izrael na arabském území Palestiny jsou neustálé konflikty a neřešitelné problémy. Kdyby vznikl stát Izrael v Německu, žádné problémy by nikdy nevznikaly. Dnes má stát Izrael rozlohu 21 640 km² a počet obyvatel 6 miliónů (celkem i s arabským obyvatelstvem 8 miliónů). Je to srovnatelné s velikostí Moravy s 22 348 km². Němci by mohli jako odškodnění za holokaust darovat židům nějakou spolkovou zemi přibližně stejné velikosti. Nemuselo by to být přímo Bavorsko, to je docela velká země s rozlohou 70 549 km², ale takové Braniborsko, Hesensko, Meklenbursko, Anhaltsko, Šlesvicko mají rozlohu velikosti Moravy a dnešního Izraele, takže obětovat jednu z těchto zemí pro Izraelity by bylo postačující.

Kontraktoři čili nájemní vrahové

A co generálové? Náboženství pro ně byla přímo mana nebeská. Výřeční šamani, pozdější kněží, zblbovali své bližní existencí jediné pravdy. A to ještě neměli televizi ani internet. My v našem městečku věříme v posvátnost toho či onoho, v sousedním městečku v to nevěří, jsou nevědomí a blbí. My máme pravdu, oni ne. Vznikají semínka nenávisti, z kterých kněží vypěstovali obrovskou nevraživost a zášť k cizímu. Obyvatelstvo se podařilo za angažované pomoci kněží zblbnout k nenávisti k sousedům tam za potokem, a už se to rozjelo. Vojáci zjistili, že lze zbohatnout i bez práce, prostě krádeží, tož vymýšleli všelijaké důvody k zahájení tažení. Oni věří v jiného boha, tedy hrrr na ně! Přitom šlo o pouhý lup. Řemeslníci - odborníci v oboru vraždění, se v celkem krátkém časovém období stali nejdůležitější složkou snad každého vznikajícího státního útvaru. Měli přednost před zemědělci a také před řemeslníky vyrábějícími běžné a potřebné výrobky pro obyvatelstvo. Kasta vojáků měla vždy větší důležitost než samotná ekonomika státu. Čeho se ve státu nedostávalo, to šlo přece uloupit u sousedů, nač jakýsi obchod, když si to silou můžeme vzít zadarmo. Funguje to tak dodnes. Prostě - čeho máme nedostatek, to ukradneme. Jednoduchá a přímočará logika, že?

V Evropě vznikly stovky samostatných knížectví-státečků, třeba takové Německo se skládalo málem z padesáti nezávislých uskupení jako např. Prusko, Bavorsko, Sasko, Braniborsko… Každé knížátko mělo své kontraktory, tedy za peníze najaté vojáky. Mládenců, kteří si zvolili vojenské řemeslo za svoji obživu, bylo dostatek. Jak uvažovali? Na vojnu půjdu, třikrát denně dostanu najíst, obléknou mne, boty dají, v teple budu spávat, to bude vynikající život, v civilu hladem pojdu. Vládnoucí záměrně udržovali obyvatelstvo v chudobě, a co potom těm chudákům zbývalo? Stejné je to dnes, než makat někde u pásu a nemít ani na zaplacení nájemného, hladovět, tož to raději budu žoldákem. Námitka, že přece může přijít o život, je irelevantní. Není potřebné mít žádné obavy. Už v době I. světové války pojišťovny v USA zjistily, že pojistit vojáky je mnohem výhodnější než pracující dělníky, vždyť počet smrtelných úrazů, které musela hradit pojišťovna mrtvým hutníkům, horníkům, slévačům apod. byl mnohem vyšší než mrtvých vojáků. Je proto naprosto logické, že být žoldákem je výhodnější než být zaměstnán v průmyslu. V současných válečných konfliktech zejména v Iráku a Afghánistánu, americká armáda využívá také služeb žoldáků. Jejich počet i míra jejich zapojení je bezprecedentní. Z údajů Pentagonu z poloviny roku 2009 je v Iráku 132 610 civilních kontraktorů, kteří fungují coby soukromí vojáci. Jejich počet představuje podle údajů americké GOA (Government Accountability Office) z roku 2007 téměř polovinu - 48 procent. Jenomže žoldáci nepodléhají mezinárodnímu právu. Sice žoldnéř nemá v případě zajetí právo válečného zajatce, ale to v boji o přežití není zase tak důležité, no ne? Zaměstnavatelé kontraktorů otevřeně prohlašují: My jsme soukromníci, žádné novináře a televize k sobě nepřipustíme, co nám má kdo kecat do naší práce. Šéf řekne: Žoldáci! Z tohoto města je potřeba udělat Lidice nebo Kartágo. Víte co jsou Lidice či Kartágo? Víte, jak skončilo? Vysvětlím vám to. Kontraktoři zadaný úkol samozřejmě splní, vykonají pečlivě rozkaz, maximálně se dotáží - a kolik na ruku?

Přestavme si večer den před bitvou na Bílé hoře, kde v hospodě u piva a vína a kořalky popíjejí dva žoldáci: Ahoj kamaráde, jak se vede, žold dobrý? Já sloužím u katolíků. Já zase u protestantů. Minule jsme jednoho generála museli zapíchnout, nechtěl platit, zadržoval žold, tak co s ním (předek Schwarzenberga). A nějaké opletačky byly? Ale kdeže, všechno v pořádku i žold byl hned vyplacen i ten zadržený. Na kterém křídle budeš? Nebudeme stát proti sobě, no ne? A po bitvě, pozítří zase tady a zase spolu popijeme. A potom co máš v plánu, kam půjdeš? Kam? Ale asi do Branibor, tam kníže solidně platí, nebo možná i do Uher, tam prý platí mnohem líp, tož co, půjdeme spolu? Dáme se zase dohromady?

Až v 19. století Bismarck uskutečnil sjednocení jednotlivých německých státečků v jeden celek, podobně na tom byly i jinde. A poté vznikly také národní armády. Vládnoucí elity se mezi sebou dohodly, že i válečné střety musí mít určitá pravidla, např. civilního obyvatelstva se boje netýkaly, válečné zajatce bylo zakázáno usmrcovat, nelze používat bojové plyny apod. Tyto dohody ovšem neměly dlouhého trvání, už v I. světové válce se hrubě porušovaly a ve II. světové válce pozbyly platnosti úplně. Války se vedou brutálně barbarsky. Ale přece jenom pořád platí, že porušování dohod je válečný zločin, který může být soudním tribunálem potrestán. Soudní tribunály jsou ovšem fraškou a divadelní komedií, neboť vždy soudí vítězové poražené.

Aby se presidenti, generálové a ministři vyhnuli soudnímu stíhání za válečné zločiny, tož si najmou kontraktory, pro které nějaké válečné normy neplatí, tudíž nemohou být postaveni před nějaký tribunál. Holt vrátili jsme se do dob feudalismu, kdy z těch největších a nejúspěšnějších lupičů se stávala šlechta. V sousedním knížectví vládne můj brácha, je to docela prosperující a bohaté území, běžte a zavražděte mého bratra a lup přivezte ke mně osobně. Aby to nakradené a uloupené uchoval pro potomky a uchránil před sousedními lupiči, musel si pořídit pořádnou ochranu. Feudální kníže byl tak silný a mocný, v jaké míře si mohl dovolit vydržovat žoldnéře, tedy kontraktory. Dnešní plutokrati dělají totéž. Stát je mocný a vlivný pouze v takové míře, jak silnou má armádu. Platné už několik tisíciletí.

Merkelová asi uvažuje takto: Stav pohonných hmot pro tanky je zatím bez problémů, Putin i nadále posílá do Německa ropu a plyn, takže v poklidu můžeme naše tanky přemístit k ruským hranicím. A náš ministr obrany herec Stropnický nemusí mít obavy, že by naši vojáci pod německým velení na ruských hranicích přeběhli jak minule raději do zajetí, zbaběle dezertovali a přešli na stranu nepřítele, než by bojovali za svou vlast a císařepána. To skutečně nemusí mít obavy, vždyť naši vojáci jsou kontraktoři. Takže je pro jistotu nemusí posílat jak nedávno do Afriky, kde nemají možnost nikam dezertovat, tudíž musí bojovat srdnatě a odvážně, jinak by je domorodci podřezali. Herec může s klidným svědomím poslat naše udatné vojáky na ruskou frontu a mohl by velením našeho útvaru pověřit Jaromíra Štětinu, kterého by měl povýšit na brigádního generála, neboť je nutno imperialistickým choutkám Putina učinit rázný konec. Ovšem i když bude EU plně islámská a všude bude platit právo šaría, to Putinovi nějak moc vadit nebude, neboť i oni budou potřebovat plyn a ropu.

Masové vrahy tedy nelze soudit a už vůbec ne odsoudit. Co s takovou praxí? Lze najít nějaké řešení? Přece za jednotlivou vraždu odsoudit ale lze. Takže vybereme jednoho jediného zavražděného v Jugoslávii, Iráku, Libyi apod. budeme pátrat, kdo dal příkaz ho zavraždit, až ho vypátráme, což bude snadné a lehké, můžeme ho odsoudit na doživotí nebo pověsit.

Vymknuta z kloubů doba šílí. To platí pro každou dobu, pro každé století. Fašisté se dnes nazývají antifašisty, podněcovatelé válek se nazývají mírotvůrci, to je faktická realita s tím se musíme naučit žít, ale musíme taky vědět, jak se ty věci mají ve skutečnosti. Ukrajinská chunta provedla trestnou výpravu do odpadlické provincie a povraždila na 10 tisíc svých vlastních obyvatel a dvakrát tolik trvale zmrzačila, a co zničila domů, továren… A naše sdělovadla nám vysvětlují, že přinášejí mír, svobodu a demokracii a lidská práva.

Mohl se některý národ postavit proti antickému Římu, aniž by byl humanitárně zgenocidován? Je možné postavit se proti USA, aniž by hrozilo humanitární bombardování? V současnosti to už jde, už je možné neposlechnout USA, jak činí Rusko, Čína, Kuba, Venezuela, Írán, Filipíny… Jasný doklad oslabování USA. A to je už velký pokrok. Oligarchové a plutokrati se dnes stěhují do Číny, protože cítí, že tam se bude rozhodovat o toku financí, takže už ne západní plutokrati, nýbrž Komunistická strana Číny určí, kam poplynou finance světa.

Nelze jinak, než zakončit konstatováním, že nedávno byly Lidové milice ozbrojenou pěstí dělnické třídy a dnes armáda kontraktorů je ozbrojenou pěstí finančního kapitálu.

***

 

 

 

 

 

 

Pjakin, Globální Prediktor a Pánbůh

Dávám přednost psanému textu před videem a to i u Pjakina. Než se dívat hodinu na video, tož si to raději na Leva-netu přečtu během deseti minut. Přesto mám takové nutkání napsat několik vět o tom tzv. Globálním Prediktorovi. Kdo je to ten Globální Prediktor? Žádné jméno Pjakin nikdy neuvedl. Možná jsou to nějaké osoby šéfující nadnárodním společnostem, či spíše to mohou být majitelé těchto nadnárodních korporací. Ti rozhodují o osudu globálního světa. Jenomže manažeři a majitelé nadnárodních firem jsou přece při trošce hledání snadno k nalezení. Pjakin jejich jména neuvádí, že by přece jenom k tomu Globálnímu Prediktorovi nepatřili? No a když ne Oni, tak kdo potom? Tvůrci ideologií jako třeba Kissinger to také není, je to pouhý podpindosník plnící pouze zadané úkoly Globálního Prediktora, jak uvádí Pjakin. Takový Lenin, Stalin a Putin jsou spolupracovníci GP, sice nikoliv hlavní tvůrci, pouze kolegové či podkolegové. No, to mi nějak nepasuje.

V náznacích občas Pjakin zmíní něco o symbolice čísel, esoterice, mystice, pravoslaví, někdy dokonce přidá egyptské žrece, tajné společnosti vyvolených nadlidí, Devět Neznámých předávající poselství a poznatky z bájné Atlantidy, no, ještěže to nejsou mimozemšťané z Plejád. Měl bych na Pjakina otázku, zdali působil Globální Prediktor už v době Sumerů, Harappanů, antiky a v Evropě v době feudalismu? Nebo začal působit teprve v moderní době od XX. století? Nebo dokonce až v našem století?

Mně z toho ovšem vyplývá, že GP je v podstatě Bůh, který také řídí svět dle svého uvážení a pouze v nepřímých náznacích zasvěcenci tuší, kam ten svět míří dle jeho přání. Můžeme se pouze domýšlet a dohadovat, co GP zamýšlí provádět se světem. Po tři století dovolil Anglii být světovou jedničkou a v současnosti se rozhodl, že světovou jedničkou bude Čína. Škoda, že Pjakin neuvádí důvody tohoto rozhodnutí. Obyčejní nezasvěcení materialisté ale důvody proč se Čína stává světovou jedničkou uvádějí a jsou toho plné weby a nepotřebují ke svým vývodům žádného Globálního Prediktora.

On ten Globální Prediktor mi připadá jakoby to Pjakin opsal od filosofického šaška a klauna Hegela, u kterého svět řídí Světový Duch. Hegel přišel na to, že odvolávat se na Boha už přestává být v módě a nahradil ho Světovým Duchem, což je v podstatě stejné. Takový výklad byl až donedávna málem oficiální. Přání a nařízení Světového Ducha plní poctivě germánská rasa, ovšem někdo ty německé obyvatele musí vést, takže úplně dokonale plní cíle a úkoly Světového Ducha pouze německý císař. Totéž tvrdí Pjakin o gosudarovi. Pjakin nahradil Hegelova Světového Ducha Globálním Prediktorem, ale jinak vše ponechal při starém, tedy stejně jak Hegel dal Bohu pouze jiné jméno.

Svět je přece strašně moc složitý a komplikovaný a přesto funguje. Je tedy naprosto jasné, že to všechno musí někdo shora řídit, no a to je právě Bůh, Světový Duch Hegelův, či Globální prediktor Pjakinův. Že by to fungovalo a že by to klidně šlo i bez ředitele světa, je pro mnoho lidí nepřestavitelné. Tento přístup je jednoduchý, snadno pochopitelný, útěšný a docela srozumitelný. On to někdo přece musí řídit, to by jinak nefungovalo a nebylo provozuschopné. Přečíst si ovšem Darwina a Marxe vyžaduje námahu a je docela obtížné pro mnoho obyvatel takové texty vůbec číst, kde by se dověděli, že žádnou vyšší mocí či vyšší inteligencí řízený svět není, že existuje pouhá živelná evoluce a spontánní samovývoj.

Dávám před Pjakinem přednost takovému Isčenkovi, Glazjevovi, Valentinu Katasonovovi, Nikolaji Starikovovi, Andreji Fursovovi, Michailovi Chazinovi a podobným, protože se vyjadřují přesně, naprosto srozumitelně a racionálně, žádné nesrozumitelné náznaky a iracionality.

***

 

 

 

 

 

 

 

 

S kým se teď mýlit? Toť otázka

Zasloužilá antikomunistka Jiřina Šiklová kdysi v televizi pronesla, že se bude raději mýlit s USA než mít pravdu s Putinem. Průšvih! Šiklová se nemá dnes s kým mýlit, protože žádné instrukce z USA nepřicházejí. Akorát se tak může mýlit se Sorošem, od něho instrukce ještě přicházejí. Ale z Izraele už zaznívají zprávy protisorošovské. S kým se tedy vůbec má mýlit? Chuděrka Šiklová. Je bezradná. Politujme ji.

Jedinou jistotou, že se bude moci mýlit i nadále, bude pouze Politbyro pro určování Pravdy (PPUP), to tzv. Centrum proti dezinformacím. Pak si ještě může vybrat Evropské hodnoty mládence Jandy, nebo přímo na Úřadu vlády sídlící neziskovou organizaci HateFree. Snad ještě i Human Rights Watch, která nás v české podobě Člověka v tísni neustále plísní. HRW má 233 placených zaměstnanců a rozpočet 26 miliónů dolarů ročně. Hlavním sponzorem je miliardář George Soros, který sponzoruje také celou řadu dalších politiky se dotýkajících organizací.

Takže přece jen se může paní Šiklová i nadále slastně mýlit. Šťastná to žena.

***

Nejmocnější muž planety je car Vladimír První Putin zvaný Neposlušný

Putin je nejmocnější muž planety a spolu se svými bojary v Kremlu, řídí veškeré světové politické a ekonomické procesy v našem světě. Sestavme si a popišme známý souhrn faktů, díky kterým se Putin stal nejmocnějším mužem planety. Jeho první záležitostí bylo zkrocení oligarchů vzniklých v Jelcinově éře. Na každého měl nějaké kompromitující materiály a ukázal, že je v případě nutnosti umí použít. Okázale nechal zavřít Chodorkovského, čímž vyslal signál ostatním, že s nimi může zatočit také tak, proto se někteří raději nazpět do Ruska už ani nevrátili. Pozval si je přímo do Kremlu a tam k nim měl řeč. Pronesl k nim přibližně toto: „Všichni velice dobře víte, jak jste se ke svému bohatství dostali při prichvatizaci, odpovědné úřady i já to ovšem víme taky. Dobře, nakradli jste si, nechejte si to, nikdo vás nebude soudně popotahovat, všichni budeme předstírat, že prichvatizace je vlastně v pořádku a beztrestná, ovšem své bohatství budete investovat taky v Rusku, nikoliv vyvádět do ciziny. Pokud použijete své bohatství na zvelebení Ruska, budete v bezpečí, pokud budete investovat do zahraničí, tož se raději domů nevracejte.“ No a bylo to vyřízeno ke spokojenosti obou stran. Samozřejmě je nechal na pokoji, vždyť oligarchové už musí poslouchat ve vlastním zájmu. No a když si přesto ojediněle některý až moc vyskakuje, tož zapracuje soudní moc.

Podobně to u nás provedl Klaus se svou rozsáhlou amnestií. Ono nač a proč vlastně všechny tyhle podvodníky a zloděje zavírat? Vždyť ta spousta soudních procesů by se táhla nekonečně dlouhá desetiletí a stejně by skončila do ztracena. Vždyť ty zákony tvořili právě oni. Podobně třeba skončila Masarykem prosazovaná pozemková reforma a Benešovo znárodnění - naprosto neúspěšně. A nikdo se už na ně, na ty nikdy nezrušené zákony, dnes po těch letech ani neodvolává. Klaus ovšem oligarchům-privatizérům žádnou podmínku jako Putin nedal, naši pobertové si klidně mohli nakradené odklonit do ciziny. A to je přece zásadní rozdíl!

Putin tedy ono Jelcinovo neblahé destruktivní dědictví zastavil. Tady bych připomenul, že to přece Jelcin a ne Gorbačov, zničil Sovětský svaz a předal vládu proamerickým oligarchům. Přes ten obrovský ekonomický úpadek Rusko zůstalo státem a Jelcinova epizoda vládnutí končí v zapomnění a opovržení.

Druhou záležitostí bylo vyřešení muslimského oříšku. I carské Rusko mělo s muslimskou populací problémy, ale vždycky se to nějak docela mírově vyřešilo. Třeba v Persii (dnešním Íránu) při lidových bouřích byl zavražděn velvyslanec Gribojedov. Perský šáh vyslal delegaci, která měla omluvit to zavraždění. Vyslanci se po kolenou sunuli před carský trůn a předali písemnou kajícnou omluvu, zároveň přinesli tolik zlata, kolik vážil ubitý Gribojedov, a to byl vysoký a pěkně obtloustlý chlap. Vytvořit socialistický Afghánistán byl ze strany tehdejších vládnoucích osudový omyl. Povstání v Čečensku vyřešil Putin podobně jako dříve carové. Měl v nich vlastně takový vzor. Ramzana Kadyrova, který se svým otcem Achmatem urputně a tvrdě bojoval proti Rusku, jmenoval šéfem čečenské vlády a v prosinci 2004 mu Vladimir Putin udělil titul Hrdina Ruské federace, což je nejvyšší ruské vyznamenání. Ze zapřisáhlého nepřítele udělal svého příznivce. Samotný Ramzan prohlásil, že by za něho (Putina) položil život.

Tož tak se dělá politika. Navíc je známo, že Putin nijak nelpí na majetku, asi má za vzor Lenina a Stalina, ti po sobě nezanechali žádný sebemenší majetek. Ten rozdíl mezi západními politiky a východními je nebetyčný. Však také Putin má domácí pozice železobetonově upevněny.

Vyšel vstříc generálnímu tajemníkovi Komunistické strany a presidentu Číny Si Ťin-pchingovi, zajistil si jeho podporu, snad v každé otázce se shodují a vzájemně podporují.

No a poslední přímo husarský kousek se mu podařil tím, že si dosadil za presidenta USA Trumpa, což už bylo to nejsnadnější, neboť přesvědčit polovinu obyvatel USA, aby si zvolili Trumpa, zvládl bez jakéhokoliv problému. Obyvatelé USA jsou velice tvární, takže to vytvarování bylo snadné a jednoduché a vůbec ne nějak obtížné. Levou zadní zařídil, aby i u nás byl zvolen Zeman a ne kníže. Obdivuhodné činy, že?

Ukrajinu rozdrbal pouze proto, aby odvedl pozornost, neboť všichni, celý západní svět, se baví Ukrajinou a Putin se směje a dělá si ostatní důležité věci v klidu a bez nějakého povyku ze strany Západu. Ten se baví srandičkama ukrajinskýma. Že mnozí Ukrajinci odešli ze své vlasti budovat demokracii a svobodu do zemí EU, docela chápu. Dřou a makají jak „Ukrajinci“ za polovinu uzákoněné minimální mzdy. Díky jim se Demokracie a Svoboda v zemích EU upevňuje. Co ale nechápu, proč ještě větší množství Ukrajinců jezdí pracovat do nepřátelského Ruska, kde tudíž podporují svojí prací agresivní a totalitní Putinův režim, dokonce žádají o ruské občanství. Asi špatná ideologická práce týmu Porošenka, proč to třeba pod přísnými tresty nezakáže?

Potřebuje Putin ještě něco, aby jeho pozice byla neotřesitelná? Skutečně už nepotřebuje nic, má to prostě pevně v hrsti.

PS Ivo Šebestík napsal: Evergreenem nadšeného a nikdy neutuchajícího západního demokratického konferování zůstává středověký Tibet pod modernizační „tržně komunistickou“ čínskou nadvládou a pochopitelně děsivé ničím nezapříčiněné řádění cara Vladimíra I. Putina „Neposlušného“ a jeho bojarů z Kremlu.

Vladimír, jehož omrzel harém se stovkami žen, a proto již bez osobního rizika přijal na Rusi, v Kyjevě, křest, byl „jenom“ veliký kníže, takže do výčtu carů se nepočítá. Stejně tak byl velkoknížetem i Vladimír druhý téhož jména zvaný Monomach, vládnoucí v letech 1113 až 1125.

***

 

 

 

 

Změny státních hranic po revolučním roku 1989

Po skončení II. světové války se vítězné mocnosti dohodly na novém uspořádání světa a zdálo se, že ta dohoda bude platit furt. U nás, tedy v Evropě, to skutečně bylo v platnosti málem jako zákon až do onoho přeslavného revolučního roku 1989. Jinde ve světě se ale státní hranice měnily, neboť většina nejenom anglických kolonií se osamostatnila a tak vznikly nové státy. Třeba v roce 1947 byla Britská Indie rozdělena na převážně muslimský Západní Pákistán a Východní Pákistán (od roku 1971 nezávislý Bangladéš) a na převážně hinduistickou Indii. Vznikl stát Izrael a v Africe bylo těch změn hranic až moc. Dokonce i v Evropě vznikl v roce 1983 nový stát s názvem Severokyperská turecká republika. Republika Kypr se rozdělila na dvě části, neboť severní část vojensky obsadilo Turecko. EU i NATO předstíraly, že nic nevidí, že se vlastně nic nestalo, že je všechno v pořádku. Ono pomoci vojensky Řecku proti Turecku, nebo naopak Turecku proti Řecku, by jaksi nebylo vhodné, vždyť oba státy byly a ještě i jsou členy NATO. Jinak ale v Evropě pořád platila tzv. Jaltská dohoda a nikdo neměl zájem cokoliv na tom měnit.

Po revolučním roku 1989 (či kontrarevolučním? „A nadělajú chudoby“, tak charakterizoval probíhající převrat můj otec) se změny státních hranic v Evropě staly přímo módou a rozmnožily se jak houby po dešti. Holt svoboda s demokracií začala řádit, měla volnou ruku. Změny poválečného uspořádání státních hranic začalo Německo. Zanikl stát Německá demokratická republika tzv. NDR. Spolková republika Německo, tzv. NSR, ho spolkla jak jahodu dne 3. října 1990. Nazvalo se to německé znovusjednocení. Sice z Anglie a i odjinud zaznívaly hlasy proti sjednocení, neboť panovaly obavy z posilování Německa, ale na to sýčkování nikdo nedbal, změna hranice proběhla klidně a bez problémů.

Svaz sovětských socialistických republik tzv. SSSR zanikl dne 26. prosince 1991. Na jeho troskách vzniklo množství samostatných států: Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán, Ukrajina, Uzbekistán a Turkmenistán. Sovětský svaz byl rozparcelován na množství málo životaschopných států a státečků. Sen amerických elit se uskutečnil. Životní úroveň obyvatelstva, která nebyla příliš vysoká, se prudce a drasticky snížila. Vše bylo rozkradeno čili zprivatizováno. Skoro nikdo už nevěřil, že by se Rusko mohlo někdy zmátořit.

Československo po 74 letech od svého založení zaniklo 31. prosince 1992 z rozmaru Klause a Mečiara. Obyvatelstva se nikdo neptal. Možná to bylo i dobře. Češi nemohou už Slovákům vyčítat, že na ně doplácí a Slováci nemohou naopak vyčítat nám, že jsou pouhou českou kolonií. Spokojenost s rozdělením je oboustranná.

Jugoslávie se rozpadala postupně. V červnu 1991 vyhlašuje svou nezávislost Slovinsko a Chorvatsko. V listopadu 1991 Jugoslávii opouští Makedonie. V dubnu 1992 je mezinárodně uznána Bosna a Hercegovina. Od března do června 1999 se do války zapojilo NATO na straně kosovských Albánců. Území Srbska bylo více než 3 měsíce intenzivně bombardováno jednotkami NATO, po této vojenské akci skončila válka v Kosovu. Na základě deklarace nezávislosti z roku 2008 byla vytvořena Kosovská republika. Mnoho států ovšem Kosovo neuznává, my Češi ale ano. Srbsko jako samostatný stát vzniklo 5. června 2006. Rozbití Jugoslávie bylo jednoznačně v režii Německa. Ono socialistická republika Jugoslávie, stát jižních Slovanů se 25 milióny obyvatel, musel být nutně zničen, protože drze odmítal zavádět ve své zemi liberálně tržní kapitalismus. A co kdyby němečtí pracující chtěli zavést něco podobného u nich doma? Naprosto nepřijatelné, že?

Jaké budou další změny, je sice ve hvězdách, ale když už se to tak rozjelo, proč by se nemohlo pokračovat a měnit státní hranice i nadále, no ne? Co když třeba v Irsku protestantští anglikáni na severu budou přinuceni stěhovat se domů do Anglie? A proč by nemohli Baskové ve španělsku mít svůj vlastní stát? Usilují o to přece už docela dlouho. Na severu Itálie průmyslová Lombardie otevřeně odmítá dotovat chudé regiony jihu. Nevraživost mezi Valony a Vlámy by se také snadno vyřešila samostatností obou.

A možná i jinde propukne nezvladatelná touha po samostatném státu. V současnosti je kandidátem na rozpad státu Ukrajina, je to docela reálné a na spadnutí. A samozřejmě to přímo souvisí s politikou Polska. Polští vlastenci už málem oficiálně žádají připojení Lvova - přece Lvov byl vždycky polský! Na Ukrajině je spousta krajů, kde se mluví pouze maďarsky a rumunsky, copak ti obyvatelé by nebyli rádi připojení ke své domovině? No, ještěže Turci nežádají připojení Krymu a okolí - možná vyčkávají, až nastane příhodnější čas.

Změnit hranice států někteří intoši svými intelektuálskými výplody přímo přivolávají. U nás k tomu vede bratrské přátelení se s Bernd Posseltem, který pronesl, že Benešovy dekrety jsou nebezpečným rakovinovým nádorem na evropské jurisdikci, které musí být konečně odstraněny. Po Berndtovi tatáž slova zopakovalo kníže Schwarzenberg přímo v české televizi. Naše území se zase o třetinu zmenší. Bude to někomu vadit? Ministrům Hermanovi a Bělobrádkovi to určitě vadit nebude. A ještě větší, přímo obrovitánští intoši hlasitě prohlašují, že Rudá armáda nás neosvobodila od německého nacismu a fašismu, nýbrž nás okupovala. Intošská chátra - lze to nazvat jinak? Tak dobře, ale z toho logicky vyplývá, že Sudety budou zase součástí Německa. Přepisujete a přehodnocujete historii, takže musíte nést i důsledky toho. Změna hranic Putinovi bude úplně lhostejná. Chtěli jste to? Tak to máte! Důsledky si ale asi neuvědomují, holt není jim dáno. Anebo to velice dobře vědí! To je pravděpodobnější. No jo, ale co Plzeň? Tu přece osvobodili (ne-okupovali) Američané. No co, za odměnu si v Plzni mohou zřídit nějakou větší vojenskou základnu.

V ruském tisku se podivují, že v Polsku dokonce v Parlamentu odhlasovali, že Polsko nebylo osvobozeno Rudou armádou, nýbrž bylo okupováno. Poláci zašli ještě dál než my Češi. Takže ruskému vedení nebude zbývat nic jiného, než zpochybnit západní hranici Polska s Německem, ať se to území, které jim vlastně daroval Stalin, zase vrátí tam, kde před osvobozením bylo. A na ukrajinský Lvov a Volyň na východě mohou zapomenout, neboť celistvost Ukrajinského státu je přece neporušitelná. Jaké území potom bude patřit státu zvanému Rzeczpospolita Polska? Ani přístup k moři nebudou mít! Bude to Putinovi nějak vadit? Silně bych pochyboval. Ta případná změna polských hranic proběhne samozřejmě demokraticky, svobodně a lidskoprávně, humanitárního bombardování ani nebude potřeba.

Tak jak to teda bude? Budou se měnit hranice států? Nebo přece jenom zdravý rozum nabude převahu?

***

 

 

 

 

 

 

Bojoval jsem za císaře pána a jeho rodinu

Popis jednoho obrazu

Na půdě jsem náhodou našel barevný tisk ještě z doby první světové války. Zaujala mne prázdná bílá ploška v místě, kde měl být portrét obličeje vojáka. Ten grafický list formátu A2 používaly fotografické firmy. Fotografie tehdy byla v začátcích, takže stačilo pouze na nevyplněné místo nějak vlepit či vtisknout tvář konkrétního vojáka. Rodiče a příbuzní určitě měli převelikou radost z tak pompézní okázale honosné scenérie obrazu, kde byl zobrazen jejich syn. No, kdo by za takovou nádheru rád a s potěšením nepoložil život?

Tož jsem si s tím tiskem pohrál v počítači a dosadil jsem si tam foto mého obličeje. Docela mi to sluší, že?

Už si představuji, jakou radost by z takové fotky měli tehdy moji rodiče. Můj děda si takovou fotografii pořídil, čemuž se velice podivuji, neboť určitě stála nějaký peníz a děda byl docela šetřivý. Ale za císaře pána a jeho rodinu skutečně bojoval, sice nebyl hned v první linii, protože měl už přes padesát a tak s koňským povozem jenom vozil na frontu proviant a střelivo a nazpět raněné a i zastřelené vojáky. I takové funkce jsou ovšem v armádě velice důležité. Když jsem tedy tento obraz nazval „Bojoval jsem za císaře pána a jeho rodinu“ a dal tam svou podobenku, tak mám částečně pravdu, neboť nějaké ty geny jsem po dědovi zdědil, takže nějaká část mne byla tehdy i na italské frontě, no ne?

Stejně je velmi zajímavý fakt, že snad v každé rodině se najde alespoň jeden příslušník, který se někdy chtě (tedy dobrovolně), jindy nechtě (povinně), zúčastnil nějaké té války. V našem rodu se traduje, že jeho zakladatel byl původem někde z Bavor a za třicetileté války se živil jako žoldnéř, což znamená, že se nechal najímat za mzdu (žold). Bylo mu naprosto lhostejné zda katolíky nebo protestanty, šel tam, kde víc platili, dokonce se prý zúčastnil i nějakých šarvátek proti muslimům (Turkům) někde v Uhrách. Byl naprosto flexibilní, úplně stejně jak požadují po nás dnešní kapitalisté. Moc toho ale ze svého žoldu nenašetřil, protože žádnou honosnou vilu nepostavil a ani té zemědělské půdy nenakoupil dostatek. Vůbec se mu nedivím, že byl žoldnéřem, ono být vojákem je přece jenom výhodnější než někde živořit či případně umřít hladem. V osmnáctém a devatenáctém století dle archivních záznamů žádný předek nebyl vojákem, ono se tehdy kupodivu zase tak moc neválčilo, alespoň ne u nás na Moravě.

Ale asi to máme v krvi, tedy v genech, těch vojclů v našem rodu je nějak moc. Dokonce můj bratranec coby voják US-army osvobozoval Plzeň. A já, jako naprostý pacifista s absolutním odporem k jakémukoliv válčení, mám syna a vnoučka, kteří si vybrali vojenské řemeslo. No co k tomu dodat? Schvaluji jim to, je to pořád lepší než aby někde makali za 10 či 15 tisíc na nějakého kapitalistu. Ono to vyjde ostatně nastejno, jako voják přece pracuje také na budování a ochraně kapitalistického systému, ale výhodou je mnohem lepší finanční ohodnocení. Tak proč ne, když peníze jsou až na prvním místě, že?

Když to nějak shrnu, tak můj praprapředek bojoval za zájmy a ku prospěchu nějakého knížete, můj děda málem obětoval život za větší slávu a bohatství císařského rodu, no a moji potomci jsou ochotni obětovat své životy za větší bohatství bankéřů. Vždyť za ta dlouhá staletí se ale lautr nic nezměnilo. Není to nějak pošahané?

Já se určitě nedožiju zrušení válek, ale snad někdy v budoucnu tyhle zhovadilosti zmizí ze světa, přitom by se to klidně dalo zařídit i dnes. Kdyby třeba mzdy vojáků byly nižší než mzdy dělníků v průmyslu, tož by se do armády nikdo nehlásil a armády by zmizely z povrchu zemského. Aby se tak ale nestalo, tož si vládnoucí gangsteři zřídili armády soukromé žoldnéřské, tzv. kontraktoři jsou zajisté velmi dobře placeni z daní obyvatelstva. Gladiátoři, vzájemně se zabíjejte, však jste dobře honorováni!

No jo, ale jak přinutit knížata, císaře a bankéře aby s tím vražděním přestali? Má někdo nějaké řešení?

***